4 Tdo 1087/2016

4 Tdo 1087/2016-65

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2016 o

dovolání obviněných: 1) Z. H. a 2) R. H., proti rozsudku Vrchního soudu v

Olomouci ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 5 To 114/2015, v trestní věci vedené u

Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 1/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.

Krajský soud v Brně uznal obviněného Z. H. rozsudkem ze dne 10. 9. 2015 sp. zn.

10 T 1/2014 vinným pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné

platby podle § 21 odst. 1 k § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a obviněného R. H.

pomocí ke spáchání pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné

platby podle § 24 odst. 1 písm. c), § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 240 odst. 1,

3 tr. zákoníku, jichž se dopustili tím, že:

obviněný R. H. jako jediný společník a jednatel společnosti Ferja holding

s.r.o., Tovární 157, 783 72 Velký Týnec, dříve Legionářská 1085/8, 772 00

Olomouc, DIČ: CZ27812430, a obviněný Z. H. jako jediný společník a jednatel

obchodní společnosti RACIT s.r.o., se sídlem Palánek 1a, 682 01 Vyškov, DIČ:

CZ28288424, s úmyslem vylákat nadměrný odpočet DPH ve zdaňovacích obdobích

červen, červenec a srpen 2008,

obviněný R. H. zapojil společnost Ferja holding s.r.o. do řetězce obchodních

společností, ve kterém za společnost Ferja holding s.r.o. předstíral koupi

souborů křišťálového skla, souborů křišťálových mís a porcelánových talířů od

společnosti SIKES s.r.o., se sídlem Rooseveltova 9, Brno, DIČ: CZ25844172, za

které ani zčásti nezaplatil a jejich prodej společnosti RACIT s.r.o., ačkoliv

se ve skutečnosti jednalo o dekorativní lisované sklo s minimální hodnotou, než

jaká byla deklarována;

obviněný Z. H. zapojil společnost RACIT s.r.o. do řetězce obchodních

společností, ve kterém za společnost RACIT předstíral koupi souborů

křišťálového skla, souborů křišťálových mís a porcelánových talířů od

společnosti Ferja holding s.r.o., za které ani zčásti nezaplatil a jejich

prodej společnosti Atlantic Trading Inc., 1073 Abbot Street, Milton L9T 5P4,

Ontario, Ontario Corporation Number: 2099438, ačkoliv se ve skutečnosti jednalo

o dekorativní lisované sklo s minimální hodnotou, než jaká byla deklarována;

obviněný Z. H. nechal zaevidovat do účetnictví společnosti RACIT s.r.o. daňové

doklady vystavené společností Ferja holding, s.r.o., nechal je zahrnout do

přiznání k DPH podaných společností RACIT, s.r.o. za jednotlivá zdaňovací

období červen, červenec a srpen roku 2008, které umožnily společnosti RACIT

s.r.o. uplatňovat v jednotlivých zdaňovacích obdobích vyplacení nadměrného

odpočtu na dani z přidané hodnoty a tím porušil ustanovení § 72 odstavec 1,

odstavec 2 zák. č. 235/2004, o dani z přidané hodnoty, konkrétně:

1) dne 24. 7. 2008 podal na Finančním úřadě ve Vyškově přiznání k DPH za

zdaňovací období červen 2008, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z

přidané hodnoty na základě dvou zde blíže specifikovaných daňových dokladů

vystavených Ferja holding, s.r.o. a tím se pokusil vylákat výhodu na DPH ve

výši 2.857.600,- Kč,

2) dne 25. 8. 2008 podal na Finančním úřadě ve Vyškově přiznání k DPH za

zdaňovací období červenec 2008, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z

přidané hodnoty na základě čtyř zde blíže specifikovaných daňových dokladů

vystavených Ferja holding, s.r.o. a tím se pokusil vylákat výhodu na DPH ve

výši 6.271.330,- Kč,

3) dne 25. 9. 2008 podal na Finančním úřadě ve Vyškově přiznání k DPH za

zdaňovací období srpen 2008, ve kterém uplatňoval neoprávněný odpočet daně z

přidané hodnoty na základě zde blíže specifikovaného daňového dokladu

vystaveného Ferja holding, s.r.o. a tím se pokusil vylákat výhodu na DPH ve

výši 840.750,- Kč,

celkem evidováním faktur Ferja holding, s.r.o. v účetnictví společnosti RACIT

s.r.o., jejich zahrnutím do daňových přiznání a uplatňováním nadměrného odpočtu

DPH jednáním popsaných v bodech 1) - 3) se pokusili o vylákání daňové výhody ve

výši 9.969.680,- Kč ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro

Jihomoravský kraj, Územní pracoviště ve Vyškově.

Za uvedený trestný čin byl obviněnému Z. H. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku

uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56

odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr.

zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu

funkce statutárního orgánu obchodní společnosti, člena statutárního orgánu

obchodní společnosti nebo prokuristy obchodní společnosti na dobu pěti let.

Obviněnému R. H. byl za uvedenou trestnou činnost podle § 58 odst. 3 a § 240

odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož

výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §

73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v

zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti, člena

statutárního orgánu obchodní společnosti nebo prokuristy obchodní společnosti

na dobu pěti let.

Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, na jejichž podkladě Vrchní

soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 5 To 114/2015 podle § 258

odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o

trestech uložených obviněným. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. byl

obviněný Z. H. nově odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí

svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem podle § 56 odst. 3

tr. zákoníku. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu

činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní

společnosti, člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo prokuristy

obchodní společnosti na dobu pěti let. Obviněný R. H. byl podle § 240 odst. 3

tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí

svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s dozorem podle § 56 odst. 3

tr. zákoníku. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu

činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní

společnosti, člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo prokuristy

obchodní společnosti na dobu pěti let.

Obviněný Z. H. prostřednictvím svého obhájce napadl rozsudek odvolacího soudu

dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný namítá, že byl odsouzen pro předmětné jednání, jehož se měl dopustit

na základě vystavených fiktivních faktur, ačkoli jejich fiktivnost nebyla

prokázána, což vyplývá z odbavení Celním úřadem Vyškov ze dne 4. 9. 2008

(včetně ohledání zboží a jeho odborného zkoumání), materiálů o přepravě zboží

do Kanady prostřednictvím společnosti Čechofracht i dalších dokladů [kupříkladu

mezinárodního nákladního listu (CMR) dopravce společnosti LADOS, a. s. a v

dovolání blíže specifikovaného vývozního doprovodného dokladu]. Dovolatel nebyl

schopen balení, naložení, vypravení a deklarování kontejneru nijak ovlivnit,

tudíž mu to nemůže být kladeno k tíži. Úvahy o tom, že je s podivem, že totožný

kontejner byl v Kanadě odbaven pro společnost BVardex svědka P. S., nikoli pro

společnost RACIT s. r. o., přičemž tuto skutečnost nebylo možno žádným

uspokojivým způsobem vysvětlit (ani výslechem pracovnice uvedené přepravní

společnosti svědkyně K. P.), jsou toliko úvahami, nikoli důkazem. Obviněný s P.

S. neobchodoval, nezná jej, tudíž s jeho případem nemá nic společného. Obvinění

rovněž nepředstírali kvalitu předmětného sortimentu, jak dovodil odvolací soud.

Obviněný rozporuje, že by prováděl fiktivní obchody. Nesprávný závěr o

fiktivnosti faktur obsažený již v obžalobě (tedy pokus obviněného získat výhodu

na DPH v souvislosti se smyšleným nákupem zboží) byl učiněn v rozporu se

skutečností a obsahem příslušného daňového spisu, neboť soud hodnotil správcem

daně provedený důkaz spočívající v hodnocení vzorků odebraných Celním úřadem ve

Vyškově, s tím, že se nejednalo o olovnaté ? křišťálové sklo, ale obyčejné

lisované sklo, za nepodstatný, ačkoli Celní úřad ve Vyškově tímto objektivně

prokázal existenci zboží. Tuto skutečnost potvrzují i kontroly správce daně,

skladová evidence, vývoz spojený s přepravou a trajektem, přiznáním v daňovém

systému Kanady dovozce, platba zboží bankou, celní kontrola i průchod celní

hranicí EU.7. Rovněž Finanční ředitelství v Brně ve svém rozhodnutí ze dne 30.

12. 2010 č. j. 18501-3/10-1300-707271 uvedlo, že nijak nezpochybňuje

realizované vývozy zboží. Skutková zjištění o fiktivnosti obchodu nemají

podklad v provedeném dokazování, čímž se soudy dostávají do rozporu se závěry

plynoucími z nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/95, dále sp. zn. I. ÚS

163/02, IV. ÚS 150/01; i judikatury Soudního dvora - zejména rozsudku ze dne 6.

7. 1995, BP Soupergaz, C-62/93, Recueil, s.1-1883, bod 18, rozsudku Gabalfrisa

a další, bod 43 a rozsudku ve spojených věcech C-354/03, C-355/03 a C-484/03,

Optigen Ltd, Fulcrum Elektronics Ltd, Bond House Systems Ltd proti

Commissioners of Customs & Excice; a dále rozsudku Soudního dvora ze dne 6. 7.

2006, Kittel ve spojených věcech C-439/04 a C-440/04, podle něhož nárok na

odpočet DPH nemůže být dotčen skutečností, že v řetězci dodávek je jiná

předchozí nebo následná transakce zatížena daňovým podvodem, o němž plátce neví

nebo nemůže vědět; každá další transakce musí být posuzována sama o sobě a

charakter jednotlivých transakcí v řetězci nemůže být změněn předchozími nebo

následnými událostmi.

Podle obviněného nebyla vina dostatečně prokázána bez důvodných pochybností,

nebyl zajištěn jediný přímý důkaz o jeho vině a nepřímé důkazy provedené soudem

netvoří ucelený řetězec. Došlo k nesprávnému zjištění skutkového stavu a

nalézací soud se nevypořádal se všemi skutkovými okolnostmi důležitými pro

rozhodnutí. Dovozuje-li soud důkaz o jeho vině ze skutečnosti, že se jednalo o

první obchod společnosti RACIT, s. r. o., obviněný zdůrazňuje, že se svým

podnikáním začínal, neboť každá společnost musí své podnikatelské aktivity

někdy začít. Odsuzující rozsudek nebral v úvahu absenci subjektivní stránky,

neboť u něho nebyl dán úmysl. Zjištěné skutečnosti byly tedy nesprávně

posouzeny a vyhodnoceny, čímž byla založena vada rozsudku ve smyslu § 258 odst.

1 písm. b), c) tr. ř. spočívající v nutnosti provádět důkazy k objasnění věci a

jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu

prvního stupně. Obviněný měl být proto obžaloby zproštěn.

Dále vyjadřuje nesouhlas s tím, že by porušil ustanovení § 72 odst. 1, 2 zákona

č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále

jen „zákon o dani z přidané hodnoty”), jelikož předmětné zboží reálně

existovalo, bylo převzato, procleno, prokazatelně vyvezeno a předáno konečnému

odběrateli v místě určení, což nezpochybňuje ani správce daně. Přeprava zboží

byla zajištěna včetně zařízení veškerých administrativních náležitostí

spojených s průvozem zboží přes státní hranice, což potvrzují doklady, které

mají v dispozici fiskální orgány i orgány činné v trestním řízení, tedy zejména

vyplněné tiskopisy Jednotné celní deklarace (nově Jednotného správního dokladu)

potvrzené razítkem a podpisem pracovníka celního úřadu a podpisem zástupce

deklaranta, doklady o dodání zboží příslušnému odběrateli (Bill of Landing -

konosamenty). Povinnost prokázat uskutečnění zdanitelných plnění podle § 21

odst. 4 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty na dokladech uvedeným

dodavatelem, včetně předmětu a rozsahu těchto plnění, jako základních podmínek

uznatelnosti těchto dokladů za doklady daňové podle § 26 zákona o dani z

přidané hodnoty, s nárokem na odpočet daně podle § 72 odst. 1 a § 73 odst. 1

téhož zákona daňový subjekt splnil. Správce daně ani nalézací soud neobjasnil,

jakým způsobem se jednání obviněného dostalo do rozporu s právem a jak si

představovaly, aby jim daňové subjekty prokázaly skutečnost, že objektivní

daňové právo nezneužívají. Obviněný poukázal na Nařízení Rady č. 2913/92,

kterým se vydává Celní kodex Společenství, a platný celní zákon, kdy ve smyslu

prováděcích předpisů je nárok na osvobození prokazován na základě Jednotného

správního dokladu, který má povahu rozhodnutí o propuštění zboží do celního

režimu nebo o ukončení režimu a který nahradil dříve používaný a obsahově

shodný institut Jednotné celní deklarace.

Ve zbývající části svého mimořádného opravného prostředku zpochybnil obviněný

stanovení výše jednotlivých nárokovaných odpočtů DPH v podobě jejich prostého

součtu, kterou nalézací soud oproti obžalobě jen nepatrně snížil. Oba soudy

převzaly do tzv. skutkových vět výroku o vině závěry jednotlivých finančních

úřadů spočívajících v tom, že výše jednotlivých údajných daňových úniků byla

vyčíslena, jakoby žádné obchodní transakce neproběhly a žádné zboží vyvezeno

nebylo. Obviněný uvedl, že v tomto ohledu má nalézací soud pravdu pouze u zboží

uvedeného pod bodem - skutkem 3 výroku odvoláním napadeného rozsudku -

týkajícího se srpna 2018. Tehdy se jednalo, neboť o porcelánové talíře, které

nikdo odborně nezkoumal, znalecky nehodnotil a jejichž osud OČTŘ ani

nezjišťovaly. Soud prvního stupně ovšem, jak uvádí ve výše citované pasáži

dospěl k závěru, že z provedených důkazů je zřejmé, že firma RACIT, s.r.o. skutečně zboží mimo území České republiky vyvezla (s výjimkou oněch

porcelánových talířů, u nichž vznikl v souladu s daňovými předpisy nárok na

odpočet DPH již momentem jejich nákupu). Obviněný zdůrazňuje, že v průběhu

řízení před nalézacím soudem nebyl proveden znalecký posudek či odborné

vyjádření stanovující tržní hodnotu veškerého prodávaného zboží, za kterou by

bylo možno všechny příslušné komodity v době a místě činu prodat. Tržní hodnotu

zboží bylo třeba zkoumat za předpokladu, že vývoz určitého množství zboží,

které je předmětem daňového řízení, proběhl, a zboží reálně existovalo. Bylo

povinností soudu zabývat se tím, zda v souvislosti s obstaráním zboží mohl

vzniknout nárok na odpočet daně nezávisle na tom, zda předložené doklady byly

neadekvátní, tedy zda měli obvinění právo žádat o výplatu konkrétní výše

nadměrného odpočtu DPH reprezentující reálně uskutečněné obchody (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 103/2013, na něž již

opakovaně poukazoval před odvolacím soudem, a rovněž rozhodnutí téhož soudu sp. zn. 6 To 34/2010, 2 To 80/2009 a 5 To 9/2010, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 786/2009, 3 Tdo 946/2008). Obviněný dále zpochybňuje závěry

znaleckého posudku z oboru chemie vypracovaného Ing. Karlem Kultem, Csc., o

tom, zda se jednalo o výrobky z olovnatého či českého křišťálu či polokřišťálu,

a poukazuje na to, že nijak (ani na fakturách nebo ve spise správním či

trestním) nedeklaroval a ani nepodepsal jediný doklad, v němž je uvedeno

olovnatý křišťál (český křišťál) ale soubor křišťálových mís. Odborné vyjádření

Jaroslava Sedláka na č. l. 228-231 popisuje pouze některé fragmenty prodávaného

zboží (skleněný talíř - tácek), ale nestanoví cenu prodávaného setu jako celku,

a již vůbec ne porcelánových talířů - viz bod 3 výroku rozsudku soudu prvního

stupně. Představuje-li DPH podle tohoto bodu částku ve výši 840.750 Kč, tak

minimálně z tohoto důvodu nemůže vyčíslení nadměrného odpočtu DPH obstát, když

je nutno jej o tuto částku snížit. Nalézací soud si dále ani neopatřil reálné

podklady, na jejich základě by mohl nezpochybnitelně stanovit hodnotu komodit,

které byly předmětem daňového řízení (viz str. 32).

Oba tyto hodnotící subjekty

rovněž nebyly přibrány procesně bezvadným způsobem. Obviněný se domnívá, že

nalézací soud by měl správně objektivizovat hodnotu předmětných komodit, když

podle obviněného se jeví jako nejvhodnější přibrání znalce z příslušného oboru

(ekonomika, ceny a odhady movitých věcí) za účelem stanovení reálné tržní

hodnoty předmětných komodit, na základě něhož bude teprve moci nalézací soud

ustálit skutkový děj v intencích § 2 odst. 5 tr. ř. bez důvodných pochybností.

Obviněný Z. H. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil

rozsudek odvolacího soudu a aby Vrchnímu soudu v Olomouci vrátil věc k novému

projednání a rozhodnutí podle § 265l tr. ř. za současného uložení doplnění

dokazování naznačeném v dovolání obviněného.

Dovolání podal rovněž druhý obviněný R. H., v němž uplatnil dovolací důvody

podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku

spatřuje v chybném vyčíslení způsobené škody v podobě vylákání nadměrné výhody

na DPH, která měla být zjištěna tak, že bylo třeba prokázat, zda zboží bylo

vyvezeno, v jaké hodnotě či ceně, z čehož by pak vyplynula výše DPH. Oba soudy

tak neučinily, neboť stanovení výše škody dovodily v rozporu s provedenými

důkazy ze skutečnosti, že zboží vyvezeno nebylo, respektive bylo zcela

bezcenné, a údaje obsažené na příslušných účetních dokladech jsou fiktivní.

Obviněný považuje za nepřijatelné, aby nalézací soud na jedné straně deklaroval

fiktivnost vývozu ze strany obchodní společnosti RACIT s. r. o. zastoupené

obviněným Z. H., jemuž měl napomáhat, a na druhé straně prohlásil, že bylo

prokázáno, že společnost řádně objednala přepravu zboží do Kanady, což

potvrdily celní orgány ČR, včetně namátkové kontroly deklarovaného zboží,

zaměstnankyně společnosti Čechofracht ve své výpovědi a další důkazy. Obviněný

nesouhlasí se závěry soudů, zejména uvedenými na straně 13 a 14 napadeného

rozsudku odvolacího soudu, že aby bylo nutné zjišťovat skutečnou škodu, musela

by být daň v předchozích stadiích postupného odvodu reálně odvedena, což nemá

oporu v žádném platném právním předpisu ani judikatuře. Odvolací soud nadto na

základě tohoto argumentu vyloučil užití rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4

Tdo 786/2009 zmiňovaného obhajobou, z něhož obviněný ve svém dovolání dále

citoval. Jednáním dovolatele tak nebyla naplněna objektivní ani subjektivní

stránka pomoci ke spáchání pokusu stíhaného zločinu.

Obviněný má rovněž za to, že pokus stíhaného zločinu spáchaného spoluobviněným

Z. H. byl tzv. nezpůsobilým pokusem z důvodu nezpůsobilosti předmětu a

zvolených prostředků, jelikož jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině

nemohlo v daném případě reálně vést k dokonání trestného činu. Společnosti

Ferja holding s. r. o. a RACIT s. r. o. byly osobami povinnými k dani podle § 5

odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty (jako právnické osoby samostatně

uskutečňující ekonomické činnosti) a registrovanými plátci DPH (jako osoby

povinné k dani se sídlem, místem podnikání nebo provozovnou v tuzemsku, které

předložily přihlášku k registraci a staly se plátcem ode dne účinnosti

uvedeného na osvědčení o registraci, viz § 95 zákona o dani z přidané hodnoty).

Nárok na uplatnění daňového odpočtu vzniká dnem, ke kterému vznikla povinnost

přiznat daň na výstupu. Společnost RACIT s. r. o. uplatňovala nadměrný odpočet

ve všech třech daňových přiznáních, která jsou označena ve výroku rozsudku

nalézacího soudu. Ve všech vytýkacích řízeních byla daňová kontrola skončena

platebními výměry, které stanovily výrazně nižší nadměrný odpočet, čímž

neuznaly nárok na nadměrný odpočet týkajících se plnění od společnosti Ferja

holding s. r. o. Žádné ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty v tehdy

platném znění nevázalo nárok na uplatnění nadměrného odpočtu DPH na odvedení

DPH daňovým subjektem, od kterého pocházela zdanitelná plnění. Obviněný

zdůrazňuje, že povahu a závažnost konkrétního pokusu je nutno ve smyslu § 39

odst. 6 písm. c) tr. zákoníku posuzovat podle zde uvedených obecných kritérií.

On sám však nemohl reálně předpokládat, že i v případě, kdyby spoluobviněný Z.

H. zboží do zahraničí vyvezl, tak by finanční úřad vyplatil nadměrný odpočet

DPH. Podle jeho přesvědčení jejich jednání vykazuje nízkou společenskou

škodlivost, neboť se nejednalo o předem připravované jednání, od spáchání

stíhaného jednání v průběhu roku 2008 uběhla dlouhá doba, kdy je i osobou ve

vyšším věku, což mělo být zohledněno při ukládání trestu. Uložený trest je

nepřiměřené přísný i s ohledem na to, že v daném případě u pomoci k

nezpůsobilému pokusu stíhaného zločinu přicházelo v úvahu upuštění od

potrestání podle § 46 odst. 2 tr. zákoníku, popřípadě mimořádné snížení trestu

odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku.

Pokud tak soudy neučinily, došlo k porušení základních zásad pro ukládání

trestu, neboť oba soudy současně shledaly i vícero okolností svědčících v jeho

prospěch obviněného (zmíněných zejména na straně 42 odůvodnění rozsudku soudu

prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací).

Dovolatel rovněž namítá, že na jeho jednání neměl být aplikován trestní zákoník

jako pozdější zákon, neboť jeho použití pro něho nebylo příznivější. Uvádí, že

posuzovaného skutku se dopustil v roce 2008 za účinnosti trestního zákona jako

účastník ve formě pomoci, kdy nedošlo k dokonání trestného činu, k němuž

pomáhal, neboť se jednalo o jeho pokus, což má zásadní význam pro materiální

posouzení okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88

odst. 1 tr. zák., jehož úpravu již nový trestní zákoník neobsahuje, což

představuje zúžení prostoru pro úvahy a rozhodování soudu v otázce právní

kvalifikace skutku a posouzení viny pachatele. Trestní zákoník totiž umožňuje

toliko mimořádné snížení trestu odnětí svobody, ale již nedovoluje, aby soud

nepřihlédl k takové okolnosti, která odůvodňuje použití vyšší trestní sazby, a

aby zmírnil právní kvalifikaci skutku. Soudy časovou působnost obou zákonů

vyhodnotily chybně v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov.

rozhodnutí sp. zn. 5 Tz 50/2010, které na nyní posuzovaný případ bezprostředně

dopadá a z něhož obviněný obsáhle citoval). V jeho případě nebylo možné dospět

k závěru o tak podstatném zvýšení stupně nebezpečnosti obviněným spáchaného

činu, aby bylo nutné ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. přihlížet ke škodě

velkého rozsahu jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle

§ 148 odst. 4 tr. zák. Obviněný zdůraznil, že jeho zapojení do trestné činnosti

má spočívat pouze v tom, že zboží spoluobviněnému Z. H. toliko přeprodal. Pokud

by spoluobviněný Z. H. koupil zboží přímo od společnosti SIKES s. r. o.,

jednalo by se o totožnou situaci. Je otázkou, v čem má spočívat ona výrazná

pomoc, jenž má významně zvyšovat společenskou škodlivost jednání

spoluobviněného Z. H., že aby bylo nutno jeho jednání (obviněného R. H.)

posoudit jako kvalifikované a současně proč je nutné na něj působit trestem

odnětí svobody v délce čtyř let, s čímž se oba soudy dostatečně nevypořádaly.

Argumenty odvolacího soudu uvedené na straně 20 a 21 napadeného rozsudku

týkající se úvah o případné aplikaci ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. (absence

doznání obviněného, odkaz soudu na jiné trestní stíhání, které však bylo

zastaveno, čímž se dotýká ústavně zaručených práv obviněného, napomáhání

spoluobviněnému Z. H. se záměrem způsobit škodu ve výši cca 10.000.000 Kč) jsou

nepřesvědčivé. Soudy měly proto důsledně vycházet z ustanovení § 16 odst. 1 tr.

zák a 2 odst. 1 tr. zákoníku a byly povinny posoudit jeho čin rovněž z hlediska

ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., což by nepochybně vedlo ke zmírnění právní

kvalifikace posuzovaného skutku a v návaznosti na to i k úvahám o uložení

mírnějšího trestu.

Obviněný R. H. proto v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl,

aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu

v Olomouci ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 5 To 114/2015, jakož i jemu předcházející

rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2015 sp. zn. 10 T 1/2014, zrušil

v celém rozsahu, jakož aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další

rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí, a aby Krajskému soudu v

Brně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc znovu projednat a

rozhodnout.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádřeních k

dovolání obviněných R. H. a Z. H. uvedl, že jejich námitky lze zčásti podřadit

pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak

nejedná se o námitky důvodné, neboť se v zásadě jedná jen o opakování námitek z

předchozích fází trestního řízení, se kterými se soudy nižších stupňů již

náležitě, dostatečně a správně vypořádaly (viz zejména str. 7 – 21 napadeného

rozsudku soudu druhého stupně), s nimiž se ztotožnil i státní zástupce. Z

ustálené praxe dovolacího soudu přitom vyplývá, že pokud obviněný v rámci

dovolání uplatňuje v podstatě tytéž námitky, které uplatňoval v předchozích

stadiích trestního řízení, když se soudy s těmito námitkami náležitě

vypořádaly, zpravidla to znamená, že podané dovolání není důvodné (srov. např.

rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002 či sp. zn. 7 Tdo 115/2012).

Dále stručně shrnul, že soudy řádně zjistily, že škoda představuje částku,

kterou se obviněný R. H., resp. obviněný Z. H. jako hlavní pachatel pokusil

vylákat jako výhodu na DPH, a její výše je výslovně vyjádřena v tzv. skutkové

větě rozsudku soudu prvního stupně v částce 9.969.680 Kč. Zpochybňují-li

obvinění soudy zjištěnou výši škody, odvolací soud správně a zevrubně

vysvětlil, proč nelze námitky obviněných akceptovat.

Ve vztahu ke zbývajícím výhradám obviněného Z. H. spočívající v tom, že

podstatou jednání obviněného byl zcela legální obchod, který proběhl řádně a v

souladu se zákonem, což mají dle obviněného dokladovat jím předkládané listiny,

státní zástupce uvedl, že jsou z hlediska zákonných dovolacích důvodů

bezpředmětné, neboť nevycházejí ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn oběma

soudy. Obviněný se prostřednictvím těchto námitek snaží o změnu skutkových

zjištění ve svůj prospěch, protože ze skutkových zjištění učiněných soudy

naopak vyplývá, že jednání obviněného bylo ve své podstatě jednáním podvodným,

které vykazuje znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby

podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr.

zákoníku. K námitkám tohoto typu, které nevycházejí ze skutkového stavu tak,

jak byl zjištěn soudy, nýbrž spočívají v prosazování vlastních skutkových

závěrů či z vlastního hodnocení důkazů, však nelze v dovolacím řízení zásadně

přihlížet.

Namítaný nedostatek subjektivní stránky je nedůvodný, neboť jednání obviněného

popsané v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu vykazuje veškeré znaky

přímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a je vyloučeno, aby

jednal z nedbalosti, jelikož se nelze zapojit do řetězce obchodních společností

a předstírat koupi souborů křišťálového skla, křišťálových mís a porcelánových

talířů a v návaznosti na to uplatňovat vyplacení nadměrného odpočtu na DPH,

neboť je takové jednání přímo z povahy věci jednáním úmyslným.

Výhrady obviněného Z. H. vztahující se k pochybám o jeho vině, tvrzené

nesprávnosti skutkových zjištění, k tomu, že o jeho vině neexistuje žádný přímý

důkaz, že provedené důkazy byly soudy nesprávně hodnoceny a že se soudy

nevypořádaly se všemi rozhodnými okolnostmi, čímž porušily § 2 odst. 5 tr. ř.,

nenapadají právní posouzení skutku či jiné hmotněprávní posouzení ve smyslu §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž směřují do oblasti procesní. Týkají se

zjišťování skutkového stavu, resp. důkazního řízení. Avšak ani k takovýmto

námitkám nelze v dovolacím řízení zásadně přihlížet, neboť je nelze pod

uplatněný (ani jiný) dovolací důvod přiřadit. Státní zástupce v nyní

projednávané věci neshledal ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými

důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a odůvodnění obou ve věci vydaných

rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a jako taková

jsou plně přezkoumatelná.

K otázce způsobilosti pokusu obviněného, resp. hlavního pachatele, jež

zpochybnil obviněný R. H., státní zástupce dodal, že v zásadě nemůže mít vliv

na trestní odpovědnost. Objektivní způsobilost pokusu trestného činu totiž není

v praxi považována za podmínku vzniku trestní odpovědnosti pachatele již od

poloviny čtyřicátých let minulého století (blíže viz Jíra, J.: Změna judikatury

nejv. soudu stran trestnosti tzv. absolutně nezpůsobilého pokusu. In: Právní

prakse, Praha, Linhart 1943 – 1944, s. 222 – 225; z aktuální judikatury zmínil

např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 368/2015), přičemž stejný názor

zastává i současná tuzemská nauka. Jedinou výjimku představuje v zásadě pouze

zvláštní případ absolutně nezpůsobilého pokusu, a to pokus iracionální či

pověrečný, který trestní odpovědnost založit nemůže (v nauce bývá uváděn např.

pokus vraždy zaříkáváním). V řešeném případě se však o iracionální pokus

nejedná, nejde však ani o běžný absolutně nezpůsobilý pokus, nýbrž maximálně o

pokus nezpůsobilý relativně, což státní zástupce dovodil s ohledem na

skutečnost, že jednání obviněného ve spojení s jednáním hlavního pachatele je v

zásadě typickým, běžným způsobem manipulace s bezcenným zbožím, které je

opakovaně přeprodáváno nikoliv z důvodu obchodní činnosti, ale pouze z důvodu

získání nároku na nadměrné odpočty DPH. Fakt, že v tomto konkrétním případě

obviněný, resp. hlavní pachatel nebyl úspěšný, nečiní z pokusu jednání

absolutně nezpůsobilé (nicméně i kdyby byla shledána prostá absolutní

nezpůsobilost, tak by to nemohlo vyloučit trestní odpovědnost obviněného či

ovlivnit hmotněprávní kvalifikaci jeho jednání). Související výtky obviněného

stran nepřiměřenosti trestu pak nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod dle

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11

Tdo 817/2014), ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů (srov.

rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 149/2003).

Státní zástupce se u aplikace trestního zákona, který by byl s ohledem na jeho

ustanovení § 88 odst. 1 pro obviněného příznivější, plně ztotožnil s názorem

odvolacího soudu obsaženým na straně 21 napadeného rozsudku, kde konstatuje, že

výše hrozící… škody podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu… pro

společnost, a tudíž v režimu trestního zákona nepřipadá aplikace ustanovení §

88 odst. 1 v úvahu, kdy obhajoba… hypoteticky kalkuluje s možnou příznivější

právní kvalifikací. Nadto doplnil, že společenskou nebezpečnost ve smyslu

trestního zákona zvyšuje, a tudíž aplikaci § 88 odst. 1 tr. zák. vylučuje i

fakt, že se na trestné činnosti účastnilo hned několik subjektů, ať již v

podobě fyzických či právnických osob, a dále i to, že pachatelé relativně

úspěšně navodili zdání regulérnosti transakcí, a tímto způsobem ztížili

odhalení a následné potrestání své trestné činnosti. Způsob provedení byl tedy

relativně sofistikovaný. Vzhledem k tomu, že by aplikace § 88 odst. 1 tr. zák.

nepřicházela v úvahu, je v konečném důsledku pro obviněného příznivější použití

trestního zákoníku, což správně dovodily i soudy dříve ve věci činné.

Navrhl proto, aby dovolání obviněných Z. H. a R. H. byla jako zjevně

neopodstatněná odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném

zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. [a to i pro případ i jiného

než navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, viz § 265r odst. 1 písm. c) tr.

ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání

obviněných je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno

osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm.

b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání

byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále

nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem

stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou

provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3

tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným

prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních

vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého

stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je

totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může

doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném

opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno

základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve

smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou

třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a

samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho

důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je

mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět

(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.

ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň

plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání

dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní

pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne

27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými

dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k

revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci

má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d

odst. 2 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady

spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného

opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1

písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem

pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání

uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod

tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného

prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu

ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v

předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až

k) tr. ř.

V posuzované věci ze strany obviněného R. H., který dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil, není uvedeno jaká alternativa tohoto

dovolacího důvodu je namítána, když odvolací soud o podaných odvoláních

obviněných sám rozhodl rozsudkem. Ve věci tedy odvolací soud podané odvolání

neodmítl ani nezamítl, nýbrž podaná odvolání řádně projednal ve veřejném

zasedání a sám ve věci rozhodl rozsudkem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je

určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady

spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem

hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při

rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo

jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou

právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze

skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je

vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda

je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné

skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího

důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení

stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v

příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)

zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i

jiných právních odvětví).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání

obviněných.

Obviněný R. H. naplnění dovolacího důvodu spatřuje v nesprávném právním

posouzení skutku nebo v jiném nesprávně hmotném posouzení skutku. Podle

obviněného nebyl řádně objasněn rozsah vylákání nadměrné výhody na DPH. Nebylo

také vzato v úvahu, že se jednalo o nezpůsobilý pokus zvlášť závažného zločinu

zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, když nemohl reálně

předpokládat, že i pokud by zboží spoluobviněný vyvezl do zahraničí, tak že by

finanční úřad vyplatil nadměrný odpočet DPH. Dále poukazuje na dobu, která

uplynula od spáchání trestné činnosti. Všechny tyto okolnosti hovoří pro nízkou

společenskou nebezpečnost, takže soudy mohlo být upuštěno od jeho potrestání

podle § 46 odst. 2 tr. zákoníku, popř. mu mohl být uložen trest pod dolní

hranici ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku. Proto se domnívá, že uložený

trest je nepřiměřeně přísný, čímž došlo k porušení zásad pro ukládání trestu.

Soudy nižších stupně nesprávně i vyřešily otázku, podle kterého předpisu měla

být jeho trestná činnost posouzena. V tomto směru obviněný namítá, že tr. zák.

platný v době spáchání činu obsahoval ustanovení § 88 odst. 1, které se

vztahovalo k materiální podmínce použití vyšší trestní sazby, kdy při posouzení

této otázky soud musel vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti

činu pro společnost, což nakonec vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne

6. 10. 2010 sp. zn. 5 Tz 50/2010. Protože se jednání dopustil jako účastník ve

formě pomoci a k dokonání trestného činu nedošlo, tak tyto okolnosti by měly

mít zásadní vliv na posuzování okolnosti podmiňujících použití vyšší trestní

sazby podle zákona platného do 31. 12. 2009. Úvahy soudu druhého stupně

týkající se případné aplikace ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. jsou

nepřesvědčivé. Podle obviněného v dané věci nebyly splněny podmínky pro

vynesení odsuzujícího rozsudku, soudy porušily i právo na spravedlivý proces,

zejména otázku volného hodnocení důkazů a zásadu v pochybnostech ve prospěch.

Obviněný Z. H. naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

spatřuje v tom, že závěry soudů nižších stupňů o fiktivnosti předložených

faktur nemají opodstatnění vzhledem k dokladům ze dne 4. 9. 2008 prokazující

celní odbavení Celním úřadem Vyškov a vzhledem k dokladům prokazujícím přepravu

zboží do Kanady společnosti Čechofracht. Podle názoru obviněného odsuzující

rozsudek byl vynesen, aniž by byly odstraněny pochybnosti o jeho vině, takže

měl být obžaloby zproštěn. Skutková zjištění soudů jsou nesprávná, ve věci

nebyl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, o

jeho vině neexistuje žádný přímý důkaz. Nesprávné právní posouzení věci

spatřuje v absenci subjektivní stránky věci, tedy v neexistenci úmyslu.

Obviněný zdůrazňuje, že splnil povinnost prokázat existenci zdanitelných

plnění. Dále namítá, že pokud existovalo určité zboží (viz vzorky odebrané

celním úřadem), tak nelze hovořit o fiktivnosti předložených faktur. Postup

soudu je podle obviněného v rozporu s nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 38/95, ale

zejména s judikaturou Soudního dvora ve věcech vedených pod sp. zn. C-355/03,

C-355/03 a C-488/03. Poukazuje i na Nařízení Rady č. 2913/92, podle

kterého je nárok na osvobození od daně prokazován na základě potvrzeného

jednotného správního dokladu, který má povahu rozhodnutí o propuštění zboží do

celního režimu. Obviněný odkazuje i na nálezy Ústavního soudu IV. ÚS 150/01 a

na nález I. ÚS 163/02, které se vztahují k principu dobré víry. Namítá, že

soudy nižších stupňů převzaly do skutkových vět závěry finančních úřadu

týkající se výše daňových úniků tak, jako by žádné zboží nebylo vyvezeno, což

neodpovídá skutečnosti. Vyjadřuje nesouhlas se závěry odvolacího soudu týkající

se toho, že neměl nárok na odpočet DPH v případě komodit, které měla jeho

firma vyvézt. Obviněný v tomto směru poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu

4 Tdo 786/2009 a na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci v podobných věcech.

Vzhledem k obsahu podaných dovolání lze konstatovat, že s jistými výhradami

obvinění uplatněnými námitkami dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř. formálně naplnili. V případě obviněného R. H. se jedná o námitky

vztahující se částečně k výši vylákané daňové výhody, otázce nezpůsobilého

pokusu a k namítanému nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání z hlediska

toho, zda jeho jednání je třeba posoudit podle tr. zák. účinného do 31. 12.

2009 či podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010. V případě obviněného

Z. H. se jedná rovněž o argumentaci vztahující se k rozsahu vylákání daňové

výhody a otázce subjektivní stránky.

Ohledně další uplatněné argumentace obviněných lze uvést následující. Zbývající

část námitek obviněných v podstatě směřuje do skutkových zjištění soudů nižších

stupňů, neboť obvinění toliko vyjadřují nesouhlas se skutkovými zjištěními, ke

kterým soudy dospěly. Obvinění velmi podrobně rozvádí provedené důkazy,

poukazují na důkazy, které podle jejich názoru prokazují, že došlo k

zdanitelnému plnění (např. doklady prokazující vývoz zboží do Kanady), na znění

příslušných ustanovení zákona č. 235/2004 Sb., o spotřební dani, kdy namítají,

že jisté skutečnosti týkající se odbavení kontejneru v Kanadě pro společnost

BVardex, tedy nikoliv pro společnost obviněného Z. H., nelze klást k jejich

tíží (viz dovolání Z. H.). Současně zdůrazňují skutečnost, že soudy nižších

stupňů dospěly k závěru, že určité zboží bylo vyvezeno do Kanady, takže se

nemohlo jednat o fiktivní obchody. Z uplatněné argumentace obviněných vyplývá,

že vyjadřují nesouhlas se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily

provedené důkazy, vše ve vyústění do závěru, že předložené faktury nebyly

fiktivní, že cílem těchto obchodů nebylo vylákat nadměrný odpočet DPH, že došlo

ke zdanitelným plněním, takže nebyla prokázána jejich vina žalovaným skutkem a

že soudy porušily zásahu in dubio pro reo. Obvinění takto formulovanou dovolací

argumentací fakticky míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jejich

námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu

posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním

soudů. Obvinění jen vyjadřují nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy,

když zdůrazňují, že pokud by hodnotily provedené důkazy podle § 2 odst. 6 tr.

ř., nemohly by dospět k závěru, že se obviněný Z. H. dopustil zločinu zkrácení

daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve

stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný R. H. pomoci k pokusu

zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3

tr. zákoníku k § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou

povinnost Nejvyššího dovolacího soudu.

Z pohledu námitek, které uplatnili obvinění v podaných dovoláních, jenž směřují

primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě

obviněných nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním

soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně

své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně

odůvodnil. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl na základě kterých důkazů má

obhajobu obviněných za vyvrácenou a které důkazy je usvědčují. V tomto směru

lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který své

úvahy ohledně hodnocení všech provedených důkazů řádně zdůvodnil (str. 33-35

rozsudku rozhodnutí). Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním plně ztotožnil

s odkazem na ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., kdy výslovně uvedl, že z

rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, které skutečnosti vzal za prokázané,

o které důkazy své skutkové závěry opírá a jakými úvahami se řídil při

hodnocení provedených důkazů (str. 8-11 rozhodnutí). Předmětný soud se i

vypořádal s námitkami obviněných, které uplatnili v rámci podaných odvolání, a

jenž jsou v podstatě totožné s námitkami, které uplatňují v rámci podaného

dovolání. Rozvedl i své úvahy ohledně skutečností, které vyplývají z

provedených důkazů, zabýval se i rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo

946/2008, sp. zn. 4 Tdo 786/2009, na které poukazovali obvinění a tyto

hodnotil (str. l. 13-19 rozhodnutí), přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího

soudu sp. zn. 5 Tdo 466/2013, které je podle jeho názoru na danou věc plně

aplikovatelné. V této souvislosti s opakováním námitek v dovolání, které již

byly uplatněny v rámci podaných odvolání, je třeba poznamenat, že o dovolání

zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. půjde zpravidla

tehdy, pokud je omezeno pouze na opakování námitek, uplatněných obviněnými již

v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení a se kterým se soudy

obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly (viz rozhodnutí Nejvyššího

soudu ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Je nutno konstatovat, že

odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů odpovídá ustanovení § 125 tr. ř.

Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z

provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.

Nad rámce shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující.

Obhajoba obviněných spočívá v tom, že předmětné obchody fakticky proběhly, tedy

že firma obviněného R. H. Ferja holding s. r. o. skutečně zakoupila od firmy

SIKES s. r. o., soubory křišťálového skla a soubory křišťálových mís a

porcelánových talířů v uvedené hodnotě a toto zboží následně prodala firmě

RACIT s. r. o. obviněného Z. H. za částky uvedené ve fakturách, přičemž tato

firma následně zboží prodala a vyvezla do Kanady, takže k uskutečnění

zdanitelných plnění došlo. Proto měla firma RACIT nárok na uplatnění odpočtu z

daně z přidané hodnoty ve výši 9.969.680 Kč. Lze konstatovat, že soudy se

uvedenou obhajobou řádně zabývaly, když k náležitému objasnění věci provedly

řadu důkazů, včetně důkazů, jejichž provedení navrhovali obvinění, takže důkazy

nebyly prováděny selektivním způsobem. Soudy prověřovaly obhajobu obviněných,

když dokazování zaměřily na objasnění otázky, zda skutečně došlo k prodeji

deklarovaného zboží v uvedené hodnotě firmou SIKES s. r. o. firmě Ferja holding

s. r. o. a následně k prodeji tohoto zboží firmě RACIT s. r. o. a poté k

prodeji tohoto zboží do Kanady, když důvodem požadovaného odpočtu DPH byla

skutečnost, že zboží mělo být vyvezeno mimo Evropskou unii. Dokazování bylo

zaměřeno i k objasnění skutečnosti, zda v řetězci firem SIKES-Ferja

Holding-Racit-Atlantic Trading došlo nějakou firmou k uhrazení DPH na vstupu či

zda to mohli obvinění reálně předpokládat.

Soudy pak na základě provedeného dokazování, po zhodnocení všech provedených

důkazů, dospěly k závěru, že obviněný R. H. pouze předstíral koupi souborů

křišťálového skla, křišťálových mís a porcelánových talířů od firmy SIKES s. r. o. za částky uvedené v předložených fakturách, kdy následně předstíral prodej

tohoto zboží od firmy Ferja holding firmě RACIT s. r. o., obviněného Z. H. a

poté byl předstírán prodej tohoto zboží firmou obviněného Z. H. do Kanady,

konkrétně firmě Atlantic Trading. Soudy i přes pochybnosti, které vyplynuly z

provedených důkazů a na které poukazují ve svých rozhodnutích (str. 6-32

rozsudku soudu prvního stupně, str. 8-11 rozsudku soudu druhého stupně) a které

se vztahují k tomu, zda skutečně došlo k nějakému pohybu zboží, uzavřely

dokazování tak, že došlo k prodeji dekorativního skla v minimální hodnotě

(nikoliv souborů křišťálového skla, křišťálových mís), jenž putovalo z Olomouce

do Vyškova do sídla firmy RACIT s. r. o., kde bylo následně toto zboží odbaveno

celním úřadem a předáno k přepravě do Kanady. Podle soudů ovšem nebylo

prokázáno a naopak vyvráceno tvrzení obviněných, že by existovala osoba, která

by jednala za firmu SIKES s. r. o. ve vztahu k firmě Ferja holding, nebylo

prokázáno skladování a doprava zboží od firmy SIKES s. r. o. firmě Ferja

holding, přeprava zboží firmou BaN Stav, vstup zboží určeného firmě Atlantic

Trading do Kanady a předání tohoto zboží do uvedené firmy. Soudy dále shledaly

na základě provedených důkazů, zejména výpovědi obviněného Z. H. a listinných

důkazů, že firma RACIT s. r. o. uplatnila za měsíce červen až srpen 2008

nadměrný odpočet DPH, kdy ovšem deklarované zboží uvedené ve fakturách nebylo

předmětem prodeje, předmětem prodeje bylo bezcenné zboží či zboží zanedbatelné

hodnoty (viz st. 34-35 rozsudku soudu prvního stupně). Soudy tedy dospěly k

závěru, že obvinění společným jednáním předstírali koupi zboží v určité hodnotě

uvedené v předložených fakturách, přičemž ovšem předložené faktury neodpovídaly

skutečnému stavu, předmětem obchodu mezi uvedenými firmami bylo zboží

zanedbatelné hodnoty, kdy tak činily z důvodu získání nadměrného odpočtu DPH. Protože předmětem obchodu bylo zboží zanedbatelné hodnoty, kdy původ tohoto

zboží je zcela nejasný, obvinění nemohli předpokládat, že v případě tohoto

zboží byla uhrazena DPH na vstupu. Lze konstatovat, že hodnocení důkazů

odpovídá ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť soudy při provádění důkazů

dodržely ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tedy k náležitému objasnění věci

provedly všechny potřebné důkazy, přičemž následně provedené důkazy hodnotily

jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, takže zjistily takový

skutkový stav o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro

náležité objasnění věci. Obecně lze v souvislosti s námitkami obviněných, kteří

vyjadřují nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů uvést, že § 2

odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro

míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu

určitých druhů či typů důkazů.

Z hlediska práva na spravedlivý proces je však

klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125

odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Uvedené povinnosti soudy nižších stupňů podle

Nejvyššího soudu dostály.

Ohledně námitek obviněných, kteří zdůrazňují, že skutkové závěry soudů nemohou

obstát, neboť předložené faktury nebyly fiktivní, když došlo k celnímu odbavení

celním úřadem ve Vyškově a dokonce o odběru vzorku a že tedy zboží bylo

vyvezeno do zahraničí, je třeba zdůraznit, že tato argumentace se opětovně

vztahuje ke skutkovým zjištěním. V tomto směru je ovšem třeba poukázat na

skutek, pro který byli obvinění uznáni vinnými a který je popsán ve výroku

rozsudku soudu prvního stupně a se kterým se ztotožnil i soud druhého stupně. Z

popisu skutku, ale i odůvodnění rozhodnutí, je nepochybné, že soudy dospěly k

závěru, že skutek spočíval v tom, že obvinění v úmyslu získat nadměrný odpočet

DPH předstírali, že došlo ke koupi souborů křišťálového skla, souborů

křišťálových mís a porcelánových talířů v určité hodnotě, které měly být

nakoupeny od firmy SIKES s. r. o., ačkoliv k obchodu s tímto zbožím nedošlo,

kdy pouze došlo k přesunu dekorativního skla v minimální hodnotě mezi firmou

Ferja holding a RACIT s. r. o., přičemž následně se pokusili obvinění o

vylákání nadměrného odpočtu DPH na základě tvrzení, že došlo k vývozu zboží v

hodnotě uvedené v předložených fakturách firmou RACIT do Kanady. Soudy tedy v

popisu skutku uvádějí, že předmětem obchodu mezi firmami Ferja holding a RACIT

s. r. o. bylo dekorativní sklo v minimální hodnotě, tedy zcela jiný výrobek než

jaký byl finančnímu úřadu deklarován, když na základě provedeného dokazováno

dospěly k závěru, že zboží odpovídající předloženým fakturám nikdy nebylo

dodáno, žádnou firmou nikdy uhrazeno a ani nebyla zaplacena nikdy DPH na

vstupu. Stejně tak nebyla uhrazena DPH za dekorativní sklo a obvinění toto ani

nemohli reálně předpokládat. V tomto směru soudy poukazují na skutečnosti,

které vyplývají z provedených důkazů (viz č. l. 35 rozsudku soudu prvního

stupně, 17-18 rozsudku soudu druhého stupně).

Pokud obviněný Z. H. v podaném dovolání poukazuje na princip dobré víry a z

pohledu této argumentace na nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2003 sp. zn.

IV. 150/01 a ze dne 9. 11. 2004 sp. zn. I. ÚS 163/02 a rozsudky Soudního dvora

ve spojených věcech C-354/03, C-355/03 a C-484/04, je třeba uvést, že ani tuto

argumentaci nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Obviněný totiž

opětovně jen vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů,

které dospěly k závěru, že obvinění nejednali v dobré víře, že cílem jejich

jednání bylo podvodně získat nadměrný odpočet DPH (viz str. 33-35 rozsudku

soudu prvního stupně, viz str. 8-11 rozsudku soudu druhého stupně). Jinak

řečeno v dané věci není pochyb o tom, že jisté zboží zanedbatelné hodnoty bylo

skutečně vyvezeno do zahraničí, konkrétně do Kanady, ovšem nikoliv proto, aby

firma obviněného Z. H. realizovala svoji obchodní činnost za účelem zisku, ale

proto, aby bylo pro daňové účely potvrzeno, že obchod proběhl, ačkoliv cílem

bylo získání neoprávněné daňové výhody.

Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje přesto Nejvyšší soud za nutné

zdůraznit, že otázku tzv. dobré víry v rámci daňového řízení řeší rozsudky

Soudního dvora ve spojených věcech C-354/03, C-355/03 a C-484/04. V případech

C-354/03 Optigen, C-355/03 Fulcrum a C-484/03 Bond House Systéme SDEU

konstatoval, že nárok osoby povinné k dani, která uskutečnila plnění, na

odpočet DPH odvedené na vstupu není dotčen ani okolností, že v řetězci dodávek,

v němž byla tato plnění uskutečněna, je jiné plnění, které předchází nebo

následuje po plnění uskutečněném touto osobou povinnou k dani, zasaženo

podvodem s DPH, aniž by to tato osoba věděla nebo mohla vědět. Citovaná

rozhodnutí by byla možna aplikovat v dané věci za situace, pokud by na základě

provedeného dokazování nebylo prokázáno, že to byli právě obvinění, kteří

předstírali koupi zboží určitého označení a v určité ceně mezi firmami SIKES s.

r. o. – Ferja holding – RACIT s. r. o. - Atlantic Trading Inc., kdy existenci

zdanitelného plnění prokazovali nepravdivými fakturami, přičemž z provedeného

dokazování vyplývá, že mezi firmou SIKES s. r. o. a Ferja Holding nedošlo k

prodeji předmětného zboží (souborů křišťálového skla, křišťálových mís a

porcelánových talířů) a ani nemohlo dojít (viz str. 33-35 rozhodnutí soudu

prvního stupně), kdy mezi firmami Ferja holding a firmou RACIT s. r. o. došlo

pouze k přesunu zcela bezcenného zboží. Tedy obvinění předstírali existenci

určitého zdanitelného plnění, které dokládali daňovými doklady, které byly

nepravdivé, což bylo obviněným známo, takže nemohli být v dobré víře. Otázku

dobré víry obdobným způsobem řeší i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze

dne 30. 5. 2012 sp. zn. 1 Afs 26/2012.

K argumentaci obviněného Z. H., že předložené doklady byly v souladu s

Nařízením Rady č. 2913/92, kterou se vydává Celní kodex Společenství a odkazem

na Šestou směrnici, lze uvést, že skutečnost, že došlo k celnímu odbavení v

souladu s příslušnými předpisy a vývozu zboží do zahraničí nevylučuje, že mohlo

dojít k trestné činnosti. V tomto směru považuje Nejvyšší soud za nutné

poukázat na rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-255/02 Halifax, podle kterého

„v oblasti DPH je pro zjištění existence zneužití jednak nezbytné, aby

výsledkem dotčených plnění přes formální použití podmínek stanovených

relevantními ustanoveními Šesté směrnice a vnitrostátních předpisů

provádějících tuto směrnici bylo získání daňového zvýhodnění, jehož poskytnutí

by bylo v rozporu s cílem sledovaným těmito ustanoveními. Krom toho musí ze

všech objektivních okolností vyplývat, že hlavním účelem dotčených plnění je

získání daňového zvýhodnění. Jak totiž upřesnil generální advokát v bodě 89

svého stanoviska, zákaz zneužití není relevantní, pokud dotčená plnění mohou

mít jiné odůvodnění než pouhé dosažení daňových zvýhodnění vůči daňovým

orgánům. Vnitrostátnímu soudu přísluší, aby v souladu s důkazními pravidly

vnitrostátního práva ověřil, není-li tím narušena účinnost práva Společenství,

zda jsou ve sporu v původním řízení naplněny znaky zakládající takové zneužití

(viz rozsudek ze dne 21. července 2005, Eichsfelder Schlachtbetrieb, C-515/03,

Sb. rozh. s. I-7355, bod 40).“ V dané věci bylo snahou obviněných získání

daňového zvýhodnění, jehož poskytnutí bylo v rozporu se Směrnici, když cílem

Směrnice je zcela zbavit podnikatele zátěže DPH, která je splatná nebo byla

odvedena v rámci všech jeho hospodářských činností za podmínky, že uvedené

činnosti samy rovněž v zásadě podléhají DPH. Obvinění však ve skutečnosti v

dané věci žádnou hospodářskou činnost nevyvíjeli, jejich cílem bylo využít

příslušné právní úpravy k získání daňového zvýhodnění, aniž by skutečně

realizovali hospodářskou činnost, kdy právě odesláním bezcenného zboží do

Kanady se snažili vytvořit zdání legálnosti tohoto obchodu. V této souvislosti

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že trestní odpovědnost za trestný čin zkrácení daně,

poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku nevylučují ani

právní či faktická jednání, která by za jiných okolností byla v souladu s

právem, jestliže jejich skutečným cílem je dosažení daňového úniku, ať již

zkrácením určité daně, nebo vylákáním výhody na ní. Podstatné je zde totiž

jednání pachatele (aktivní či pasivní), které k tomu směřuje bez ohledu na

dodržení příslušných daňových předpisů.

Za relevantní výhradu nelze považovat ani argumentaci obviněných, že soudy

nepostupovaly v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch (in dubio pro

reo) podle § 2 odst. 2 tr. ř. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do

skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je

tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce

neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst.

2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě

provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.),

kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že

pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové

není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Pokud je dále namítáno porušení práva na spravedlivý proces, tak toto právo

není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na

rozhodnutí, jež odpovídá představám odvolatele. Uvedeným právem je pouze

zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny

zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz

rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 681/04).

Námitku obviněného Z. H. spočívající v tom, že mu nebyl prokázán úmysl spáchat

trestný čin, tedy že v dané věci absentuje subjektivní stránka, lze podřadit s

jistou dávkou tolerance pod uplatněný dovolací důvod, přestože obviněný v

podstatě žádnou právně relevantní argumentaci v tomto směru neuplatnil.

Obviněný v podstatě namítá, že u něho nebyl dán úmysl krátit daň, respektive

vylákat neoprávněnou daňovou výhodu.

V dané věci byl obviněný Z. H. uznán vinným pokusem zločinu zkrácení daně,

poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku k § 21

odst. 1 tr. zákoníku, kterého se pachatel dopustí tím, že se pokusí zkrátit

daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku

zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění,

poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z

těchto povinných plateb a spáchat tento čin ve velkém rozsahu. Pokud se týká

daně z přidané hodnoty, o kterou se jednalo v nyní posuzované věci, Nejvyšší

soud s odkazem na svou judikaturu (viz přiměřeně např. rozhodnutí pod č.

55/2012 Sb. rozh. tr.) zdůrazňuje, že jím je jakékoli jednání pachatele, v

důsledku něhož je plátci nebo poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem

vyměřena a jím zaplacena nižší daň z přidané hodnoty, než jaká měla být

vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření a zaplacení této daně vůbec nedojde, ač

se tak podle zákona mělo stát. V dané věci se měli obvinění pokusit vylákat

DPH, tedy měli se pokusit získat daňovou výhodu. Daňovou výhodou se rozumí

neoprávněné snížení skutečně existující daňové povinnosti nebo fingované

předstírání skutečností, z nichž má vyplývat povinnost státu poskytnout

neoprávněně plnění tomu, kdo zpravidla ani není plátcem příslušné povinné

platby, od níž se výhoda odvíjí. Smyslem zde totiž je postihnout případy, „kdy

pachatel nezkracuje plnění vůči státu, ale naopak od státu daňovou výhodu v

podobě peněžní výplaty uvedením nepravdivých údajů vyžaduje. Vylákání výhody na

některé povinné platbě lze tedy obecně definovat jako předstírání okolnosti, na

základě níž vzniká povinnost státu (resp. jiného příjemce povinné platby)

poskytnout plnění subjektu, který podle zákona ve skutečnosti nemá nárok na

takové plnění nebo jenž vůbec není plátcem či poplatníkem takové povinné platby

(např. daně z přidané hodnoty), ve vztahu k níž je výhoda (poskytované plnění)

poskytována (např. nadměrný odpočet).“ (Šámal. P. a kol. Trestní zákoník II. §

140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2426).

Po subjektivní stránce se ve vztahu k základní skutkové podstatě vyžaduje

úmysl, kdy ovšem nemusí být přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,

postačí i úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.

Pokud se týká naplnění kvalifikované skutkové podstaty postačí i nedbalost [§

17 písm. a) tr. zákoníku], nevyžaduje se úmysl. Při posuzování úmyslu spáchat

trestný čin se jedná o otázku zavinění, které se chápe jako vnitřní, psychický

vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu (viz Trestní zákoník, 1.

vydání, nakladatelství C. H. Beck, Prof. P. Šámal a kol., str. 165). Závěr o

zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky

vyplývat.

V dané věci soudy dospěly k závěru, že obvinění (tedy i obviněný Z. H.) jednali

v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (str. 39 rozsudku

soudu prvního stupně, str. 19 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud pro

stručnost odkazuje na úvahy soudů nižších stupňů, které řádně odůvodnily, z

jakých důkazů vyplývá úmysl obviněných spáchat uvedený trestný čin. V případě

dovozování úmyslu obviněného Z. H. spáchat trestný čin zkrácení daně, poplatku

a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku je třeba poukázat

na jednání obviněného, který firmu RACIT s. r. o. zakládá v květnu 2008,

základní jmění činí pouze 200.000 Kč, a ačkoliv jeho firma nemá v dispozici

žádné volné finanční prostředky, v krátkém časovém úseku nakupuje zboží za

52.472.000 Kč. Jedná se o jediný obchod firmy RACIT s. r. o., na zboží nemá

smluvně zajištěn odbyt (nemá objednávku ani smlouvu), faktury za údajně dodané

zboží neuhradí, a to ani částečně firmě, která mu zboží měla dodat. Obviněný se

nezajímá o kvalitu zboží, ačkoliv se má jednat o zboží za desítky miliónů

korun, přičemž následně zboží opakovaně zasílá do Kanady, aniž by mu firma, pro

kterou bylo určeno, uhradila alespoň nějakou zálohu a zboží zasílá do Kanady za

situace, že předchozí dodávky nebyly uhrazeny, ačkoliv doba splatnosti již

uplynula, jedná se o zboží v řádu miliónu korun, které nepojistí. Uhrazení

faktur od údajného odběratele v Kanadě nevymáhá, finančnímu úřadu předkládá

nepravdivé doklady (příjmové doklady), které mají dokládat alespoň částečnou

úhradu faktur firmou RACIT s. r. o. firmě Ferja holding. Svým faktickým

jednáním obviněný nepochybně dával najevo, že jeho cílem není hospodářská

činnost, tedy zisk z této činnosti, ale pouze předstírání uskutečnění

zdanitelného plnění za účelem získání daňové výhody v podobě uplatnění

nadměrného odpočtu DPH po státu. Obviněný tedy chtěl neoprávněně vylákat

daňovou výhodu včetně způsobení škody velkého rozsahu. Proto námitku obviněného

Z. H. týkající se absence úmyslu spáchat trestný čin lze považovat za

neopodstatněnou.

Ohledně námitek obviněných, které se vztahují k rozsahu vylákání nadměrného

odpočtu na DPH, lze uvést, že tyto lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §

265b odst. 1 písm. g) tr.ř., neboť výše vylákání nadměrného odpočtu má vliv na

právní kvalifikaci jednání obviněných. Přesto je třeba zdůraznit, že uplatněná

argumentace částečně směřuje do skutkových zjištění soudu prvního stupně, který

dospěl k závěru, že obvinění R. H. a Z. H. zapojili společnost Ferja holding a

RACIT s. r. o. do řady obchodních společností počínaje firmou SIKES s. r. o. a

konče Atlantic Trading a v tomto řetězci předstírali koupi a prodej souborů

křišťálového skla, křišťálových mís a porcelánových talířů, ze kterých

vykazovala firma RACIT s. r. o. zdanitelné plnění od Ferja holding za tři

měsíce v celkové výši 52.472.000 Kč podle předložených faktur, ačkoliv se ve

skutečnosti mezi firmou Ferja holding a RACIT s. r. o. pohybovalo pouze

dekorativní zboží, které mělo uskutečnění zdanitelného plnění pouze předstírat.

Podle soudu v dané věci nikdy nedošlo k uhrazení DPH státu v předchozích

stadiích, a to ani v případě dekorativního skla, čehož si obvinění museli být

vzhledem ke skutečnostem, které vyplynuly z provedeného dokazování vědomi.

Jednalo se totiž o zboží zcela neznámého původu, neboť nebyl prokázán dodavatel

tohoto zboží, když zástupce firmy SIKES s. r. o. popřel, že by dodal sklo,

které se mezi firmou Ferja holding a RACIT s. r. o. přesouvalo. V tomto směru

lze odkázat na zcela vyčerpávající rozhodnutí soudů nižších stupňů, kdy zejména

soud druhého stupně podrobně rozvedl, proč není relevantní případný odkaz

obviněných na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 4 Tdo 786/2009 a

rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 946/2008, kdy naopak odkázal na rozhodnutí Nejvyššího

soudu sp. zn. 5 Tdo 1247/2014 (viz str. 13-18 rozsudku soudu druhého stupně).

Soudy nižších stupňů i řádně zdůvodnily, z jakých důvodů nepovažovaly za

potřebné k náležitému objasnění věci doplnit dokazování o znalecký posudek

ohledně ceny zboží, které bylo vyvezeno do Kanady (str. 33 rozsudku soudu

druhého stupně, str. 17 rozsudku soudu druhého stupně). V případě požadovaného

doplnění dokazování se tedy ve smyslu judikatury Ústavního soudu nejedná o tzv.

opomenuté důkazy (viz např. rozhodnutí nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997

sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III.

ÚS 173/02). Pokud se týká části námitek, které uplatnili obvinění ve vztahu ke

skutkovým zjištěním a neprovedení některých důkazů (znalecký posudek na

stanovení tržní hodnoty zboží) považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že

tyto směřují do skutkových zjištění, kterými je Nejvyšší soud vázán.

Pokud se týká rozsahu výše daňové výhody, o jejíž vylákání se obvinění

pokusili, jako znaku skutkové podstaty trestného činu krácení daně, poplatku a

podobné dávky podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, lze uvést následující.

Skutek, kterým byli obvinění uznáni vinnými, a ve kterém je spatřováno spáchání

shora uvedeného trestného činu podle skutkových zjištění soudů spočíval v tom,

že obvinění předstírali obchod s určitou komoditou (soubory křišťálového skla,

soubory křišťálových mís a porcelánové talíře), která předmětem obchodu nikdy

nebyla, kdy předmětem obchodu byla zcela jiná komodita (dekorativní sklo), kdy

ovšem za žádnou z komodit, o které se ve věci jednalo nebylo DPH odvedeno,

čehož si obvinění museli být vzhledem ke všem zjištěným okolnostem vědomi. Je

třeba zdůraznit, že předpokladem požadování nadměrného odpočtu DPH je existence

zdanitelného plnění, kdy zdanitelným plněním se rozumí plnění, které je

předmětem daně a není osvobozené od daně (§ 2 odst. 2 písm. a), b) zákona č.

235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty). Realizace zdanitelného plnění znamená,

že na straně dodavatele uskutečnění zdanitelného plnění vyvolává povinnost

odvést daň a na straně odběratele umožňuje provést odpočet DPH za předpokladu,

že oba subjekty jsou plátci DPH. Protože obvinění si museli být vědomi

skutečnosti, že za zboží, kterého se měl obchod týkat, a rovněž tak za zboží,

kterého se obchod fakticky týkal, nebyla odvedena DPH (jedná se o skutkový

závěr), tak při stanovení rozsahu výše daňové výhody, kterou se pokusili

vylákat, je třeba vycházet z částky, kterou obviněný Z. H. na nadměrném odpočtu

DPH fakticky požadoval. Tedy tato částka se neponižuje o částku odpovídající

DPH za zboží, které bylo fakticky vyvezeno do Kanady, když obvinění nemohli být

v dobré víře, že za toto zboží bylo DPH někým odvedeno. Naopak je nepochybné,

že si museli být vzhledem k nejasnému původu zboží a okolnosti jeho získání a

přesunu mezi jednotlivými společnostmi vědomi skutečnosti, že DPH dodavatelem

nebyla uhrazena. V tomto směru považuje Nejvyšší soud za nutné poukázat na

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 5 Tdo 1247/2014, které

je na danou věc plně aplikovatelné. Proto je třeba považovat námitky obviněných

ohledně způsobu stanovení rozsahu výše daňové výhody za neopodstatněné.

Rovněž námitka obviněného R. H., že se z jeho strany jednalo o nezpůsobilý

pokus zvlášť závažného zločinu, naplňuje zvolený dovolací důvod, byť obviněný

opětovně část argumentace směřuje do skutkových zjištění soudů. Jedná se o

námitky vztahující se k aplikaci ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.,

o spotřební dani. Obviněný v podstatě opětovně předestírá svoji verzi události

spočívající v tom, že se jednalo o řádnou obchodní činnost. Tato argumentace

nemůže naplňovat uplatněný dovolací důvod, neboť směřuje do skutkových

zjištění.

Pokud se týká právní argumentace obviněného ohledně namítaného nezpůsobilého

pokusu, tak obviněný uvádí, že nemohl vůbec předpokládat, že by bylo reálné v

daném případě očekávat, že by i v případě, kdy by spoluobviněný Z. H. zboží do

zahraničí vyvezl, finanční úřad vyplatil nadměrný odpočet DPH. K uplatněné

argumentaci lze konstatovat následující. Obecně platí, že trestnost pokusu není

vyloučena samotnou okolností, že se jedná o nezpůsobilý pokus (viz např.

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 4 Tdo 1446/2014,

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015 sp. zn. 7 Tdo 368/2015). Podle

obviněného se v dané věci jednalo o pokus nezpůsobilý prostředky. Pokus

nezpůsobilými prostředky spočívá v tom, že pachatel mylně předpokládá

způsobilost prostředků, které použil ke spáchání. Nezpůsobilost pokusu může být

absolutní nebo relativní. V případě pokusu absolutního jde o to, že pokus nelze

dovést k dokonání za žádných okolností, v případě relativního pokusu nelze

tento dokonat jen za konkrétních okolností.

V souvislosti s argumentací obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné

konstatovat, že v dané věci se v případě jeho jednání nemohlo jednat o

nezpůsobilý pokus vzhledem k volbě prostředků. Na rozdíl od tvrzení obviněného

dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v dané věci obvinění volili takové

prostředky, které mohly vést k dokonání trestného činu. Způsob provedení činu

byl totiž poměrně připravený a promyšlený. Obviněný Z. H. založil obchodní

společnost, provedl registraci této společnosti jako plátce DPH, vytvořil

legendu ohledně zacházení se zbožím, obstaral si daňové doklady, které založil

do účetnictví, podal daňové přiznání, čímž vytvářel pro hlavního pachatele

legendu o uskutečněných obchodech, kdy k dokonání trestného činu hlavním

pachatelem nedošlo pouze z důvodu kontrolní činnosti finančního úřadu, zejména

jeho opatrnosti a pečlivosti.

S namítaným nezpůsobilým pokusem pak souvisí další námitka obviněného R. H.

týkající se délky trestního řízení, kdy obviněný namítá nízkou společenskou

nebezpečnost, vše s vyústěním v závěr, že trest, který mu byl uložen je

nepřiměřeně přísný. Takto formulované námitky nemohou naplňovat dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze uvést, že k nápravě vad výroku o

trestu je primárně určen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Uvedený důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li

obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl

uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na

trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající např. v

nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v

důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného

trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu

uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Proto lze

námitku obviněného považovat za bezpředmětnou, neboť nenaplňuje žádný dovolací

důvod.

Bez ohledu na shora uvedený závěr je třeba zdůraznit, že obviněný byl v dané

věci ohrožen trestní sazbou od 5 do 10 let. Soud prvního stupně mu uložil podle

§ 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí

svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon obviněného zařadil podle § 56 odst. 3

tr. zákoníku do věznice s dozorem. Dále mu uložil podle § 73 odst. 1 tr.

zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního

orgánu obchodní společnosti, člena statutárního orgánu obchodní společnosti

nebo prokuristy obchodní společnosti na dobu 5 let. Soud druhého stupně

obviněnému uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr.

zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon obviněného

zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Dále zopakoval

trest zákazu činnosti. Soudy tedy obviněnému uložily trest pod dolní hranici

zákonné sazby stanovené § 240 odst. 3 tr. zákoníku, když soud prvního stupně

poukazuje na skutečnost, že obviněný se trestné činnosti dopustil ve formě

pomoci, kdy i pro zařazení do příslušného typu věznice použil moderační

ustanovení a podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku jej zařadil do věznice s dozorem,

ačkoliv by měl být správně zařazen do věznice s ostrahou. Lze tedy mít za to,

že soudy při ukládání trestu výrazně postupovaly ve prospěch obviněného.

Další argumentace obviněného R. H., že soudy nesprávně posoudily otázku, podle

kterého právního předpisu je třeba jeho jednání posuzovat, tedy zda podle tr.

zák. účinného do 31. 12. 2009 či podle tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010

naplňuje zvolený dovolací důvod. Obviněný totiž namítá nesprávné právní

posouzení skutku. Právním posouzením se totiž rozumí jednak řešení otázky, zda

popsaný skutek je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech hmotněprávních

podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákona,

popřípadě v souvisejících mimotrestních právních předpisech, a to včetně časové

působnosti podle § 2 a § 3 tr. zákona, neexistence okolnosti vylučujících

trestnost podle § 28 a násl. tr. zákoníku, způsobilosti obviněného být

pachatelem trestného činu podle § 22 až 24 tr. zákoníku, vývojových stadií

trestného činu podle § 20 a § 21 tr. zákoníku (viz Šámal. P. a kol. Trestní řád

II. § 157 až 314c. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3166).

Z uplatněné argumentace obviněného vyplývá, že se domnívá, že jeho jednání mělo

být posouzeno podle zákona platného v době spáchání trestné činnosti, tj. podle

zákona č. 140/1961 Sb., platného do 31. 12. 2009. Důvodem je skutečnost, že

podle tr. zák. bylo možné použít ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., tedy bylo

možno posoudit, zda je nezbytné přihlížet k okolnosti podmiňující použití

přísnější trestní sazby. Jednalo se o posouzení otázky, zda došlo k naplnění

materiálního znaku trestného činu. Podle § 88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti,

která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, je-li splněna

tzv. materiální podmínka, tj. jestliže tato okolnost pro svou závažnost

podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (srov. § 3

odst. 4 tr. zák). Vždy bylo nutno konkrétně zkoumat, zda okolnost, podmiňující

použití vyšší trestní sazby, sehrála za daných skutkových souvislostí nějakou

relevantní roli, z níž by bylo možno dovodit podstatné zvýšení stupně

společenské nebezpečnosti. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §

3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem

dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin

spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

V dané věci se obviněný skutku dopustil za účinnosti tr. zák., kdy jeho jednání

by bylo nutno posoudit jako pomoc k pokusu trestného činu zkrácení daně,

poplatku či jiné podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 4 tr. zák. k §

8 odst. 1 tr. zák., § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., za které byl obviněný

ohrožen trestem odnětí svobody od 5 do 12 let. Podle tr. zákoníku účinného od

1. 1. 2010 se pak jednání obviněného posuzuje jako pomoc k pokusu trestného

činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm.

c) tr. zákoníku, § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za

které byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody od 5 do 10 let. Podle § 2

odst. 1 tr. zákoníku trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době,

kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to

je pro pachatele příznivější.

Platí, že při úvaze o použití § 2 odst. 1 tr. zákoníku je třeba vždy posoudit,

zda použití nového zákona vcelku, tzn. jak z hlediska ustanovení zvláštní části

tr. zákoníku, tak i se zřetelem k ustanovení obecné části tr. zákoníku, je pro

pachatele příznivější (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3.

1962 sp. zn. 2 To 34/1962, shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12.

1962 sp. zn. 2 Tz 1/1962, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 1990 sp.

zn. 1 To 9/1990). Použití nového práva je tehdy pro pachatele příznivější,

jestliže jeho ustanovení - posuzována jako celek - skýtají výsledek pachateli

příznivější než právo dřívější. Trestněprávními normami, jejichž souhrn může

být rozhodující pro posouzení trestnosti činu z hlediska, který souhrn norem

jako celek je pro pachatele příznivější, zejména jsou: ustanovení popisující

druhově určitý trestný čin a určující trestní sankci, jakož i ustanovení

vymezující pojem trestného činu, ustanovení o zákonnosti a subsidiaritě trestní

represe, ustanovení o zavinění a omylu, ustanovení o okolnostech vylučujících

protiprávnost a dalších základech trestní odpovědnosti, ustanovení o trestnosti

účastenství (organizátorství, návod a pomoc) a ustanovení o jednotlivých

vývojových stadiích trestné činnosti (příprava, pokus, dokonaný trestný čin),

ustanovení o místní a osobní působnosti zákona, ustanovení o ukládání trestů a

o okolnostech pro stanovení druhu trestu a jeho výměry, o podmínkách použití

vyšší trestní sazby, ustanovení o stanovení trestu v případě souběhu trestných

činů, ustanovení o ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu,

ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody a ustanovení o podmíněném

odkladu výkonu trestu odnětí svobody, včetně ustanovení o podmíněném odkladu

výkonu tohoto trestu s dohledem, ustanovení o upuštění od potrestání, včetně

ustanovení o upuštění od potrestání s dohledem, ustanovení o počítání času, o

obsahu určitých pojmů v zákoně výslovně definovaných, ustanovení o zániku

trestnosti (např. účinnou lítostí nebo promlčením trestního stíhání), aboliční

ustanovení amnestií. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití

pozdějšího zákona je pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska

trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s

přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití

nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení

posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (nález

Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001 sp. zn. IV. ÚS 158/2000).

Trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010 vychází z formálního pojetí trestného

činu, podle něhož trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon

označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně [§

13 odst. 1 tr. zákoníku]. Tr. zákon účinný do 31. 12. 2009 vycházel z

materiálního pojetí trestného činu. Ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. je z

hlediska užití ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku (resp. i § 16 odst. 1 tr.

zák.) významné jen za situace, jestliže by soud dospěl v konkrétní věci k

závěru o jeho použití (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010

sp. zn. 5 Tdo 130/2010, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011 sp.

zn. 5 Tdo 1367/2011). V dané věci je třeba zdůraznit, že stejnou argumentaci

ohledně užití § 88 odst. 1 tr. zák. obviněný uplatnil v rámci podaného

odvolání. Soud druhého stupně se uvedenou argumentaci zabýval a vypořádal se s

ní (str. 20-21 rozsudku soudu druhého stupně), když dospěl k závěru, že

pozdější právní úprava účinná v době rozhodování o posuzovaném skutku (tj.

trestní zákoník) je pro obviněné příznivější (zejména s ohledem na sazby trestu

odnětí svobody v ustanoveních § 148 odst. 4 tr. zák. a § 240 odst. 3 tr.

zákoníku). Uvedený soud shledal, že aplikace ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. v

předmětné věci nepřichází v úvahu, když odkazuje na skutečnost, že obviněný se

plnohodnotně v postavení účastníka podílel na trestné činnosti hlavního

pachatele, trestná činnosti byla páchána sofistikovaným způsobem, když

zdůrazňuje výši škody, která hrozila, ale i osobu obviněného, zejména jeho

postoj ke spáchané trestné činnosti, takže dospívá k závěru o podstatném

zvýšení stupně společenské nebezpečnosti (terminologie podle tr. zák), a proto

má za to, že by bylo nutno podle tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 jednání

obviněného posoudit podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák.

Přesto považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit z pohledu argumentace

obviněného, že závěru o naplnění materiálního znaku z hlediska § 88 odst. 1 tr.

zák. nebrání skutečnost, že pachatel jednal jako pomocník a že jednání hlavního

pachatele skončilo ve stadiu pokusu. Vždy je nezbytné posuzovat i skutečnosti

vyjadřující konkrétní míru účasti pomocníka na páchání trestné činnosti a na

tom, do jaké míry mělo jeho jednání význam pro hlavního pachatele z hlediska

možnosti dokonání trestné činnosti a z jakých důvodů k dokonání nedošlo. V dané

věci nelze přehlédnout, že právě činnost obviněného R. H. významnou měrou

napomohla tomu, že se mohl hlavní pachatel o trestnou činnost pokusit, když

obviněný R. H. založil obchodní společnost, tuto zaregistroval jako plátce DPH,

obstaral doklady o koupi zboží, které mělo být předmětem trestné činnosti, tyto

založil do svého účetnictví, vystavil faktury pro hlavního pachatele o odběru

zboží od jeho firmy, kdy verzi hlavního pachatele o uskutečněných obchodech

podporoval i před finančním úřadem, kterému předkládal nepravdivé doklady a

podával nepravdivá vysvětlení. Nelze také pominout výši škody, která

bezprostředně hrozila a že obviněný R. H. jednal v úmyslu přímém. O tom, že

pokus byl velmi sofistikovaný, svědčí i skutečnost, že trestná činnost byla

objasněna jen v důsledku velmi podrobné kontrolní činnosti finančního úřadu,

přičemž trvalo poměrně dlouhou dobu objasnit všechny rozhodné skutečnosti nejen

ze strany finančního úřadu jako daňového úřadu, ale i orgánů činných v

přípravném řízení, kdy musela být prováděna i právní pomoc do zahraničí, což

svědčí i výrazně propracovanému jednání obou obviněných, tedy i obviněného R.

H. Nelze také pominout postoj obviněného ke spáchané trestné činnosti, který

neprojevil v průběhu celého trestního řízení žádnou sebereflexi, když i

projevená jistá míra sebereflexe pachatele by nepochybně měla vliv na stupeň

společenské nebezpečnosti u určitého pachatele. Proto lze považovat i tyto

uplatněné námitky obviněného za zjevně neopodstatněné.

Nad rámec shora uvedeného lze opětovně uvést, že soud prvního stupně, přestože

dospěl k závěru, že v dané věci nepřichází v úvahu použití § 88 odst. 1 tr.

zák. a že je nutno jednání obviněného posoudit podle zákona účinného v době

projednávaní věci, což je zákon pro něho příznivější z pohledu ustanovení § 2

odst. 1 tr. zákoníku, využil možnosti mimořádného snížení trestu a trest

obviněnému uložil za použití § 58 tr. zákoníku pod dolní hranici zákonné

trestní sazby stanovené § 240 odst. 3 tr. zákoníku. I pro zařazení do určitého

typu věznice využil moderační ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku. Lze tedy

konstatovat, že soud prvního stupně výrazně při úvaze o druhu a výši trestu

vzal v úvahu všechny okolnosti, na které obviněný poukazuje v rámci podaného

dovolání a které podle jeho názoru odůvodňovaly použití § 88 odst. 1 tr. zák.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněných bylo

podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v § 265b odst. 1 písm.

g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně

neopodstatněné. U obviněného R. H. nepřicházelo v úvahu naplnění dovolacího

důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když odvolací soud ve věci sám

rozhodl rozsudkem. Navíc důvodnost naplnění dovolacího důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. l) tr. ř. je vázáno na naplnění některého z dovolacích důvodu

uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., přičemž dovolací důvod

uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o

dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové

vyhodnotil dovolání obviněných, rozhodl o nich způsobem uvedeným ve výroku

tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší

soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněných v neveřejném zasedání.

Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i

odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání

Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti

vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 9. 2016

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zpracovala:

JUDr. Marta Ondrušová