11 Tdo 1086/2025-724
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2025 dovolání
nejvyšší státní zástupkyně podaná v neprospěch obviněných D. J. a D. V. a
dovolání obviněného D. J., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5.
2025, sp. zn. 19 To 3/2025, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 57 T 8/2023, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu ve spojení s § 265p odst. 1 tr. řádu se
k dovolání nejvyšší státní zástupkyně ruší usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 12. 5. 2025, sp. zn. 19 To 3/2025 ohledně obviněného D. J. v části, která
se ho dotýká a současně i další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby
věc v rozsahu zrušené části znovu projednal a rozhodl.
Podle § 265l odst. 4 tr. řádu se obviněný D. J. nebere do vazby.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání nejvyšší státní
zástupkyně podané v neprospěch obviněné D. V. a dovolání obviněného D. J.
odmítají.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze
dne 16. 8. 2024, sp. zn. 57 T 8/2023, byl obviněný D. J. (dále „obviněný“ nebo
„dovolatel“) v bodě I. rozsudku uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst.
1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a
zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
podle § 234 odst. 3 alinea 2 tr. zákoníku a byl mu uložen úhrnný trest odnětí
svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s
ostrahou a dále mu byl uložen trest propadnutí věcí, a to: směnky vlastní ze
dne 29. 1. 2010 výstavce M. B., za kterou měl tento zaplatit do 29. 1. 2020 bez
protestu na řad D. J., částku 22 000 000 Kč. Stejným rozsudkem, pro stejný
skutek, byla uznána vinnou i obviněná D. V. (dále jen „obviněná“) a to zločinem
podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21
odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným formou účastenství, konkrétně formou pomoci
podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a soud prvního stupně jí za použití
ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 3
(tří) let, jehož výkon jí podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti)
let. Stejným rozsudkem byl odsouzen i obviněný M. H., který byl uznán vinným
skutkem pod bodem II. rozsudku zločinem křivé výpovědi a nepravdivého
znaleckého posudku dle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku
dílem ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a za tento trestný čin mu
byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon mu soud
prvního stupně podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
Obvinění M. H. a D. V. dovolání ve věci nepodali.
2. Trestné činnosti se obvinění D. J. a D. V. dopustili podle skutkových
zjištění soudu prvního stupně tak, že: „Dne 20. 5. 2020 D. J. doručil do
notářské kanceláře JUDr. Ivany Kruškové, se sídlem Seifertova 823/9, Praha 3, v
úmyslu neoprávněně zkrátit dědické právo oprávněného dědice J. V., a na jeho
úkor se neoprávněně obohatit o majetek po zůstaviteli M. B., v rámci
probíhajícího dědického řízení, vedeného výše uvedenou notářkou coby soudní
komisařkou pod sp. zn. 26 D 313/2020, dne 20. 5. 2020 e-mail z emailové adresy
XY s nepravdivým sdělením, že má pohledávku za zůstavitelem z titulu smlouvy,
kterou označil jako smlouvu o zápůjčce, následně podáním ze dne 11. 9. 2020
učiněným prostřednictvím právního zástupce Mgr. Antonína Dejmka, doručeným
soudní komisařce téhož dne, nazvaným Přihlášení pohledávky do dědického řízení,
uplatnil jako pasivum pozůstalosti pohledávku za zůstavitelem ve výši nejméně
15 000 000 Kč s tím, že přesnou výši pohledávky následně upřesní, což se stalo
podáním ze dne 16. 9. 2020, doručeným soudní komisařce dne 17. 9. 2020, jímž
pohledávku vyčíslil na částku 16.957.000 Kč, přičemž pohledávku uplatnil z
titulu smlouvy o půjčce ze dne 29. 1. 2010, mezi ním jakožto věřitelem a M. B. jakožto dlužníkem, jejímž předmětem je půjčka 20 000 000 Kč, kteroužto má
dlužník splatit částečně ve splátkách a částečně v hotovosti včetně fixního
úroku ve výši 2 000 000 Kč do konce února 2020, kterou si obviněný opatřil v
přesně nezjištěné době a blíže nezjištěným způsobem, stejně jako směnku vlastní
ze dne 29. 1. 2010 výstavce M. B., za kterou měl tento zaplatit do dne 29. 1. 2020 bez protestu na řad D. J., částku 22 000 000 Kč, přičemž jak smlouva, tak
směnka obsahovaly padělané podpisy M. B., D. B. M., a J. J., přičemž na výše
uvedenou smlouvu o půjčce svůj podpis za úplatu 5 000 Kč připojila a smlouvu
vlastnoručně podepsala obviněná D. V., což tato učinila i když si musela být od
počátku vědoma, že M. B. vůči D. J. žádný takový závazek neměl, přičemž
následně dne 14. 1. 2021 obžalovaný vyzval prostřednictvím svého právního zást. Mgr. Antonína Dejmka výzvou k plnění J. V., doručenou blíže nezjištěného dne, k
úhradě dlužné částky ve výši 16 957 000 Kč, což tento odmítl, pročež mu
obviněný D. J. prostřednictvím svého právního zást. Mgr. Antonína Dejmka zaslal
předžalobní výzvu k plnění ze dne 9. 2. 2021, doručenou blíže nezjištěného dne,
spočívající v úhradě závazku ve výši 16 957 000 Kč, spolu se zákonným úrokem z
prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 957 000 Kč ode dne 1. 2. 2020 do
zaplacení, a poté, co závětní dědic J. V. popřel uplatněnou pohledávku co do
důvodu a výše a Obvodní soud pro Prahu 6, jednající soudní komisařkou JUDr. Ivanou Kruškovou, ve svém usnesení ze dne 1. 7. 2021, které nabylo právní moci
dne 1. 7. 2021, č. j. 26 D 313/2020-402, pohledávku při vypořádání dědictví
nezohlednil, tak dne 3. 8. 2021 obviněný D. J. podal prostřednictvím svého
právního zástupce JUDr. Martina Grubnera k Okresnímu soudu v Bruntále, který
věc následně postoupil k Okresnímu soudu pro Prahu-východ, sp. zn.
22 C
411/2021, žalobu o zaplacení částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím, které se
domáhal z titulu pohledávky na podkladě shora uvedené smlouvy o půjčce a směnky
vlastní, kterou společně s žalobou doručil soudu, přičemž v průběhu řízení
obviněná D. V. dne 4. 5. 2022 nepravdivě vypovídala jakožto svědek o
okolnostech podepsání zmíněné smlouvy a směnky, ačkoli musela vědět, že k
událostem jí popisovaných v rámci její svědecké výpovědi nikdy nedošlo, přičemž
rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 4. 11. 2022, č. j. 22 C
411/2021-511, který nabyl právní moci dne 21. 12. 2022, byla žaloba obviněného
D. J. zamítnuta, čímž chtěl způsobit škodu ve výši 16 957 000 Kč, avšak k
vylákání částky na úkor poškozeného J. V. nedošlo.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dne 12. 5. 2025
usnesením sp. zn. 19 To 3/2025 podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání státního
zástupce (podané v neprospěch obviněných D. J. a D. V.) a odvolání obviněných
D. J., D. V. a M. H.
II.
Dovolání nejvyšší státní zástupkyně, obviněného D. J. a vyjádření k dovolání
4. Nejvyšší státní zástupkyně (dále i jako „státní zástupkyně“ nebo
„dovolatelka“) podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání v neprospěch
obviněných D. J. a D. V. (dále i jako „obviněné“), a to z důvodu uvedeného v §
265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst.
1 písm. h) a i) tr. řádu. Po rekapitulaci rozhodnutí obou soudů státní
zástupkyně konstatuje, že odvolací soud k požadavku veřejné žaloby na právní
kvalifikaci jednání obviněného podle § 347a odst. 1, 5 písm. a), b) tr.
zákoníku uvedl jen to, že s touto právní kvalifikací nepracovala podaná
obžaloba. Jako jediný důvod ve vztahu k aplikaci moderačního ustanovení § 58
odst. 6 trestního zákoníku odvolací soud konstatoval, že při rozhodování o
trestu obviněné zohlednil její roli na celkovém jednání.
5. Dovolatelka nesouhlasí ani s jedním z těchto závěrů odvolacího
soudu. Pokud jde o obviněného, státním zástupcem navrhovaná právní kvalifikace
je přiléhavá, neboť obviněný v rámci soudního řízení předložil padělanou směnku
a smlouvu o zápůjčce, které měly být použity jako důkazní prostředky k
prokázání fiktivní pohledávky. Státní zástupkyně poukazuje na rozdílnost
objektů v případě § 347a tr. zákoníku a § 209 tr. zákoníku. Odkazuje na
důvodovou zprávu k zákonu č. 287/2018 Sb. a stávající judikaturu, jmenovitě na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 737/2022 a sp. zn. 4 Tdo 135/2024,
ohledně možnosti jednočinného souběhu trestného činu maření spravedlnosti podle
§ 347a tr. zákoníku s trestným činem podvodu podle § 209 tr. zákoníku a
odkazuje i na komentář k trestnímu zákoníku – Říha, Jiří. § 347a [Maření
spravedlnosti]. In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C.
H. Beck, 2023, marg. č. 24 (dostupné na beck-online.cz.). V nyní posuzovaném
případě považuje dovolatelka tento postup za přiléhavý a žádoucí. V nynější
věci pak státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch obviněných do výroků o
vině i o trestu, je tedy možné veřejnou žalobou požadované doplnění sbíhající
se právní kvalifikace (viz Rt 50/1981 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud rezignoval
i na povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí ve smyslu § 134 odst. 2 tr. řádu
a zatížil své rozhodnutí vadou, která má vliv na zákonnost a správnost výroku o
vině, obviněného o možné změně právní kvalifikace pak ani nevyrozuměl.
6. K aplikaci institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle
§ 58 odst. 6 tr. zákoníku ve vztahu k obviněné, uvádí státní zástupkyně, že v
posuzované věci se neprojevily výjimečné okolnosti v povaze a závažnosti jejího
účastenství. Splněna byla toliko základní, formální podmínka tohoto ustanovení,
totiž že trest byl ukládán za pomoc k trestnému činu – konkrétně za zločin
podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §
21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná připojila svůj podpis ke smlouvě o půjčce za
úplatu, čímž aktivně přispěla k vytvoření zdání právního základu pro uplatnění
neexistující pohledávky. Následně nepravdivě vypovídala v řízení před Okresním
soudem Praha-východ, čímž dále posílila věrohodnost podvodného nároku.
Závažnost účastenství je třeba posuzovat ve vztahu k trestnému činu, který byl
spáchán hlavním pachatelem – obviněným.
7. Povaha pomoci vyplývá z charakteru podniknutého jednání a z jeho
formy. Třebaže se v daném případě již neuvažovalo o kvalifikaci jednání
obviněné jako spolupachatelství, nelze přehlédnout, že poskytnutá pomoc měla
význam pro rozvinutí podvodného jednání hlavního pachatele D. J. V projednávané
věci nebyly zjištěny takové okolnosti případu ani osobní poměry obviněné D. V.,
které by vykazovaly výjimečný charakter natolik, že by ani trest uložený při
dolní hranici zákonné trestní sazby nebyl způsobilý dostatečně reflektovat
jejich význam. Státní zástupkyně odkazuje na postoj obviněné k trestnému činu,
k jejímu prospěchu zvažuje toliko její dosavadní bezúhonnost, avšak tuto lze
vzít v potaz pouze jako polehčující okolnost – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 6 Tdo 1772/2016.
8. Ve vztahu k jednání obviněného nebyla v rámci jednočinného souběhu
aplikována právní kvalifikace zločinu maření spravedlnosti podle § 347a odst.
1, 5 písm. a), b) tr. zákoníku, tímto pochybením byl naplněn dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
9. Nesprávně bylo použito i moderační ustanovení § 58 odst. 6 tr.
zákoníku ve vztahu k obviněné. V důsledku jeho nesprávné aplikace byl obviněné
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu, čímž bylo rozhodnutí soudu prvního
stupně zatíženo vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu.
10. Odvolací soud, který zamítl jako nedůvodné odvolání státní
zástupkyně proti rozsudku soudu prvního stupně, založil vadu ve smyslu § 265b
odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé alternativě.
11. Státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení
Vrchního soudu v Praze, dále zrušil jemu předcházející rozsudek Městského soudu
v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
12. Obviněný D. J. (dále i jako „obviněný“ nebo „dovolatel“) podal
prostřednictvím obhájce PhDr. Mgr. Jiřího Nenutila dovolání, kdy jako dovolací
důvody označuje ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a § 265b odst. 1
písm. h) tr. řádu.
13. Uvádí, že odvolací soud při svém rozhodování, stejně jako soud I.
stupně, nedbaly základních právních zásad aplikace hmotného práva trestního. V
této souvislosti zmiňuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04.
Odvolací soud paušálně převzal úvahu soudu prvního stupně o skutkovém ději a
vůbec se nezabýval obhajobou obžalovaného, že se předmětné listiny, tedy
smlouva o zápůjčce a směnka, dostaly do jeho dispozice teprve v okamžiku úmrtí
jeho matky. Obhajoba v této části nejen, že není vyvrácena, ale ani soudy ani
obžaloba se této podstatné části skutku nikterak důkazně nevěnují.
14. Neprovedení dokazování k prokázání či vyvrácení tvrzení dovolatele,
že poté, co nalezl předmětné listiny, a prověřil splátky zasílané pravidelně M.
B., učinil po poradě s právním zástupcem následné kroky směřující k uplatnění
pohledávky, pak má za následek nesprávné právní hodnocení věci soudy obou
stupňů v důsledku neúplně zjištěného skutkového stavu. Dovolatel tvrdí, že
vzneseným návrhům důkazů soud prvního stupně nevyhověl a dostatečně v souladu s
ustálenou soudní praxí přesvědčivě neodůvodnil, proč navržené důkazy neprovedl
(zde dovolatel uvádí rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 449/03, které cituje).
15. Pokud soudy zakládají trestnost jednání obviněného na uplatnění
práva, tak bylo-li by v řízení řádně prokázáno, že skutková verze dovolatele o
nálezu listin je pravdivá, vylučuje to protiprávnost jeho jednání, stejně jako
i úmysl.
16. Odvolací soud se vyhnul zodpovězení otázky, proč listiny neobsahují
pravé podpisy jeho matky a svědkyně úkonu V., obviněný považuje rozhodnutí obou
soudů za nepřezkoumatelná. Je odkazováno na překvapenou reakci obviněné D. V. k
dotazům svědkyně F. Dovolatel rovněž nesouhlasí s hodnocením soudu prvního
stupně výslechů svědků M. a M., považuje je za věrohodné. Obviněný brojí proti
hodnocení soudu prvního stupně založenému na majetkových poměrech zesnulého B.,
když dobré finanční zázemí nevylučuje možnost, že M. B. potřeboval získat
jednorázově vysokou finanční částku. Ohledně možného korupčního jednání M. B.,
vytýká soudu prvního stupně, že navzdory skutečnosti, po jak významně dlouhou
dobu poskytovala společnost M. B. služby obci, ve vztahu k této okolnosti
nečiní žádné hodnotící závěry.
17. Soud prvního stupně se nezabývá zájmem poškozeného V. na výsledku
trestního řízení, nehodnotí jeho důvěryhodnost ani z pohledu svědeckých
výpovědí, které poukazují na jeho spor se synem M. B. a ani jinak nehodnotí
věrohodnost jeho výpovědi.
18. Dovolatel považuje rozhodnutí za nepřezkoumatelné, i vzhledem k
absenci zkoumání duševního stavu obviněné D. V. a svědka L. B., syna M. B.
19. Rozsudek soudu prvního stupně není správný ani ve spekulacích o
majetkových poměrech obviněného.
20. Konečně je napadán i výrok o trestu, s tím, že výměra trestu
porušuje § 39 odst. 1 tr. zákoníku, je akcentován zájem na náhradě škod, na
výchovu osob odsouzených, upřednostnění peněžitých trestů, dosavadní
bezúhonnost dovolatele.
21. Obviněný v rámci svého dovolání předložil též dovolací argumentaci
zpracovanou jeho bývalým obhájcem JUDr. Tomášem Sokolem opírající se rovněž o
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a § 265b odst. 1 písm.
h) tr. řádu. Kromě polemiky se skutkovými zjištěními, která nepřekračuje rámec
polemiky rozvedené dovolatelovým nynějším obhájcem, obsahuje tento text popěrné
stanovisko k možnosti právně kvalifikovat jednání obviněného jako trestný čin
podvodu dle § 209 tr. zákoníku i trestný čin maření spravedlnosti dle § 347 a)
tr. zákoníku. Stanovisko obviněného se nezakládá toliko na problematickém
odůvodnění odvolacího soudu, že nelze odhlédnout, že s touto právní kvalifikací
nepracovala ani podaná obžaloba. Podle dovolatele bylo ustanovení § 347 a) tr.
zákoníku do Trestního zákoníku doplněno proto, že jednání, jakým je skutek
týkající se obviněného, není možno posoudit jako trestný čin podvodu podle §
209 tr. zákoníku. Je odkazováno na komentář Trestního zákoníku, kde je možnost
jednočinného souběhu shora uvedených trestných činů zpochybněna. Především však
nelze dospět k jednoznačnému závěru o tom, že se obviněný dopustil
protiprávního jednání, když ještě několik let poté, kdy ke skutku, pro který
byl uznán vinným, došlo, byly vedeny diskuse o tom, zda takové jednání vůbec má
být trestným činem.
22. Závěrem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2025, č. j. 19 To 3/2025-600,
zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení.
23. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“) podal ve věci vyjádření k dovolání obviněného. K dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu zdůrazňuje, že dovolací námitky směřují
proti závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu, což je v obecné
rovině otázka právního posouzení jednoho z obligatorních znaků trestného činu,
avšak primárně jsou založeny na polemice s hodnocením důkazního stavu věci.
Obviněný rozvíjí kritiku, která stále nepřekračuje rámec běžné polemiky s
rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů
nižších stupňů. Námitky směřující proti druhu či výměře trestu pak lze v rámci
dovolání relevantně uplatnit pouze tehdy, pokud jsou podřaditelné pod dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu. Námitky obviněného, které
akcentují údajnou nepřiměřenost či přísnost trestu, neodpovídají žádnému z
dovolacích důvodů uvedených v taxativním výčtu § 265b odst. 1 tr. řádu. Státní
zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
III.
Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr.
řádu.
25. Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání nejvyšší státní zástupkyně
jsou přípustná, je v nich uvedeno, že jsou podána v neprospěch obviněných D. J.
a D. V., byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit.
Dovolání obsahují obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.
26. Dovolání obviněného D. J. je též přípustné, bylo podáno
prostřednictvím obhájce, bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání
učinit. Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. řádu.
IV.
Důvodnost obou dovolání
27. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr.
řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší
státní zástupkyně a obviněný svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací
důvody, na které odkazují, případně pod jiný dovolací důvod. Toto zjištění má
zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem, tedy přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti
napadených výroků, ovšem jen v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož
i předcházejícího řízení (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. řádu).
28. Nejvyšší státní zástupkyně především přiléhavě zmiňuje dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to v jeho druhé alternativě,
neboť odvolání podaná státním zástupcem proti rozhodnutí soudu prvního stupně v
neprospěch obviněných byla podle § 256 tr. řádu odvolacím soudem zamítnuta jako
nedůvodná. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé
alternativě je přitom dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.
29. Z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu pak lze dovolání
podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je
možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Státní zástupkyně uvádí argumenty, na jejichž základě se domáhá,
aby skutková zjištění týkající se skutku, jež je předmětem posouzení, byla u
obviněného D. J., následně, při nezměněných skutkových okolnostech, právně
kvalifikována jako trestné činy podle § 347a tr. zákoníku a podle § 209 tr.
zákoníku spáchané v jednočinném souběhu. Obsah podaného dovolání tak je možno
podřadit pod uplatněný dovolací důvod, protože mimořádný opravný prostředek
sleduje toliko jiné právní hodnocení skutku a jiné posouzení hmotněprávních
pravidel při ukládání trestu, nikoliv změny ve skutkovém stavu.
30. Nejvyšší státní zástupkyně své druhé dovolání, které podává v
neprospěch obviněné D. V., opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i)
tr. řádu. Ten je naplněn tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy,
v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr.
zákoníku [resp. v § 15 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti
právnických osob a řízení proti nim, nebo trestních opatření uvedených v § 24
odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o
soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve
věcech mládeže)] bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud
v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno
uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Dále
jde o případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze
vedle sebe uložit, uložení takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon
účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu, nebo uložení určitého trestu
více obviněným „společně“. Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo
zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestu
(trestních opatření), které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákonem;
přitom trest odnětí svobody má konkrétní hranice trestní sazby stanoveny v
příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku podle toho, o jaký
trestný čin jde, a případně v jaké alternativě byl spáchán, nebo zda byl
spáchán v souběhu s jiným trestným činem. Trest je uložen mimo trestní sazbu
jak při nedůvodném překročení horní hranice příslušné trestní sazby (například
u trestu odnětí svobody bez splnění podmínek podle § 59 nebo § 108 tr.
zákoníku), tak i nezákonným prolomením její dolní hranice, pokud je taková
hranice v zákoně určena, včetně nesprávného užití ustanovení § 40 odst. 2 a §
58 tr. zákoníku (resp. § 32 zákona o soudnictví ve věcech mládeže) o mimořádném
snížení trestu odnětí svobody (srov. ŠÁMAL, P., PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol.
Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s.
3168 a 3169).
31. Státní zástupkyní uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. i) tr. řádu ohledně obviněné, aby v jejím případě obviněné nebylo při
ukládání trestu aplikováno moderační ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku,
naplňuje označený dovolací důvod, protože pokud by bylo dovolání podanému v
neprospěch obviněné z namítaných hmotněprávních důvodů vyhověno, bylo by třeba
obviněnou potrestat trestem v základní trestní sazbě stanovené na zločin podle
§ 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, nikoliv trestem mimořádně sníženým
podle nesprávně užitého moderačního ustanovení.
32. Obviněný primárně podřadil své námitky pod dovolací důvod vyjádřený
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je možno iniciovat, když rozhodná
skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou
ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy. Obviněný výslovně zmiňuje variantu první a
variantu třetí tohoto dovolacího důvodu, avšak jeho tvrzení jsou formálního
charakteru, bez náležitého obsahu, založená na prezentaci vlastní verze
skutkového děje a obecných námitkách proti rozsahu provedeného dokazování,
jimiž má být demonstrováno, že ve věci figurují tzv. opomenuté důkazy.
33. Dovolatel uplatňuje rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. řádu, nicméně i naplnění tohoto dovolacího důvodu je závislé na jiné
verzi skutkového děje než je skutkový stav, k němuž dospěl soud prvního stupně.
Nejvyšší soud připomíná, že povahu právně relevantních námitek nemohou mít
námitky, které primárně směřují do oblasti skutkových zjištění a hodnocení
důkazů. Dovolatel v podstatě primárně cílí na dosažení změny ve skutkových
zjištěních, což nelze podřadit pod označený dovolací důvod. V rámci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je však obviněným tvrzeno i to,
že jednání, které je popsáno ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně,
není a nebylo možno posoudit jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku,
proto bylo do Trestního zákoníku zařazeno nově ustanovení § 347 a) tr. zákoníku
o trestném činu maření spravedlnosti a tato skutečnost i vylučuje, aby jednání
popsané ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně bylo právně posouzeno
tak, jak se domáhá státní zástupce, tedy jako oba tyto trestné činy v
jednočinném souběhu. V této části je možno tvrzení obviněného považovat za
hmotněprávní polemiku s právní kvalifikací použitou v rozsudku a s právní
kvalifikací navrhovanou nejvyšší státní zástupkyní v jejím dovolání, tedy jde o
přiléhavou námitku v mezích nastíněného dovolacího důvodu.
34. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou
Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS
17/05) konstatuje, že obviněný ve svém dovolání fakticky brojí proti závěrům
učiněným soudem prvního stupně, čímž implicitně uplatnil jím uplatněné
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu ve spojení s
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu (byť tento poslední
důvod v podaném dovolání, na rozdíl od státní zástupkyně, neoznačuje), a to v
jeho druhé alternativě, neboť jím podané odvolání bylo Vrchním soudem v Praze
podle § 256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné. Dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, bylo-li
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu,
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.
V.
Posouzení důvodnosti podaných dovolání ve vztahu k meritu věci
35. Ve stávající věci je nutno akcentovat především holou skutečnost, že
obviněný ani jeho obhájce neměli na závěr hlavního líčení ani na závěr
veřejného zasedání odvolacího soudu žádné důkazní návrhy, s výjimkou zpětného
zkoumání duševního stavu L. B. O tomto důkazním návrhu soud prvního stupně
řádně rozhodl, zamítl provedení důkazu, odůvodnil i v jednací síni svůj postup
a lze s ním souhlasit, že jde o důkaz nadbytečný. L. B. nebyl v trestním řízení
vyslechnut jako svědek, neboť zemřel, poznatky o jeho postoji mohl soud prvního
stupně čerpat jen ze spisu v občanskoprávním řízení, v němž obviněný uplatnil
pohledávku vůči závětnímu dědici a týkají se pouze následného jednání, které
měl mít L. B. s obviněným, netýkají se přímo období, ve kterém se skutek, jež
je předmětem tohoto trestního řízení, odehrál. Z obsahu vyjádření této osoby v
civilním řízení nečiní soud prvního stupně žádné závěry přímo o vině či nevině
obviněného žalovaným skutkem a trestným činem. I pokud by byla zpochybněna
věrohodnost L. B., nemělo by to vliv na výsledek řízení, na rozhodnutí ve věci.
Tento důkaz tak nemůže být důkazem opomenutým, neboť nemůže navodit jiné
rozhodnutí o vině a soud prvního stupně se se zamítnutím tohoto důkazního
návrhu v hlavním líčení vypořádal.
36. Nejvyšší soud pak upozorňuje, že pokud jde o tzv. opomenuté důkazy
(třetí varianta dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu), je
nutno zdůraznit, že: „Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit
toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k
jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s
předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit
ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje
vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument,
podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován,
bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou)
ověřeno nebo vyvráceno“ (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
733/01, I. ÚS 118/09 NS nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo
1095/2015).
37. Za opomenuté důkazy oproti tomu není možno považovat situace, kdy
některou ze stran jsou soudu činěny důkazní návrhy, soud je ze zákonných důvodů
zamítne a své rozhodnutí adekvátně odůvodní. K tomuto procesnímu postupu se
váží např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1104/2018 nebo sp. zn. 11
Tdo 566/2015.
38. Jestliže obviněný provedení důkazů před soudem prvního stupně ani v
řízení odvolacím nenavrhne, nemůže se jednat z principu o pochybení soudu, že
nějaké důkazy neprovedl, pokud je v již provedeném dokazování dostatečný
podklad k závěrům, které v řízení učinil. Nejvyšší soud konstatuje, že ve věci
nedošlo k opomenutí důkazů, jak dovolatel tvrdí a že v této variantě je
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu avizován formálně a
obecně.
39. Nejvyšší soud znovu opakuje, že dovolatel nenavrhl provedení
konkrétně označených důkazů, vyjma důkazního návrhu shora rozebraného. Obecná
námitka, že mělo být vedeno dokazování k prokázání či vyvrácení jeho tvrzení,
že teprve poté, co nalezl předmětné listiny, a prověřil splátky zasílané
pravidelně M. B., učinil po poradě s právním zástupcem následné kroky směřující
k uplatnění pohledávky, nezakládá objektivní existenci opomenutých důkazů ve
věci, neboť právem obviněného je navrhovat provedení důkazů ve věci, musí jím
však být konkrétně označeny důkazní prostředky a musí jím být v rámci
dokazování vysvětleno, k čemu má provedení důkazů směřovat. Obviněný žádné
konkrétní důkazní prostředky neoznačil a před soudy nižších stupňů ani
nenavrhl. Stejně liché je další obecné tvrzení, že soud měl vést dokazování ke
zjištění, proč nejsou na listinách právě podpisy jeho matky a D. V. Soud
prvního stupně na základě znaleckého zkoumání smlouvy a směnky dospěl důvodně k
závěru, že podpisy matky obviněného pravděpodobně vyhotovila jiná osoba a
podpisy D. V., v případě jedné listiny pravděpodobně a v případě druhé listiny
s velkou pravděpodobností, nejsou jejími podpisy. Jestliže pak soud prvního
stupně přiléhavě a přesvědčivě na základě hodnocení provedených důkazů, když
toto své hodnocení rozebírá a není mu co vytknout, dospěl k závěru, že s oběma
listinami obviněný nakládal ve vztahu k J. V. s vědomím, že neobsahují pravdivé
skutečnosti ohledně půjčky peněz, a použil je jako důkazy v řízení před
občanskoprávním soudem, je spíše obviněný tou osobou, která by mohla podat
vysvětlení, z jakého důvodu listiny neobsahují pravé podpisy jeho matky a D. V.
V každém případě, skutečnost, na niž obviněný poukazuje, jen podporuje závěr
soudu, že obě listiny vznikly dodatečně, aby podpořily jeho neoprávněné nároky
na finanční prostředky z dědictví po M. B.; z hlediska trestní odpovědnosti
není rozhodné, zda je vytvořil sám obviněný nebo je „pouze“ využil s vědomím,
že neobsahují pravdivé skutečnosti, jak soud prvního stupně uzavřel, když není
možné dostupnými důkazy bezpečně prokázat, že to byl obviněný, kdo listiny sám
vyrobil.
40. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první
variantě je pak naplněn tehdy, když rozhodná skutková zjištění, která jsou
určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem
provedených důkazů. Dovolatel tvrdí, že skutková zjištění soudu prvního stupně,
jež byla aprobována odvolacím soudem, jsou ve vzájemném rozporu s obsahem
provedených důkazů; zejména s obsahem jeho vlastní výpovědi, obsahem výpovědi
obviněné V., svědků M. a M. a nesouhlasí ani s hodnocením obou soudů
vztahujícím se k jeho majetkovým poměrům a majetkovým poměrům zesnulého M. B.
Domáhá se toho, aby soud prvního stupně a odvolací soud hodnotily provedené
důkazy jinak, způsob tohoto hodnocení sám nabízí a dožaduje se závěru, že
smlouva o půjčce ze dne 29. 1. 2010, mezi ním, jakožto věřitelem a M. B.,
jakožto dlužníkem, jejímž předmětem je půjčka 20 000 000 Kč, stejně jako směnka
vlastní ze dne 29. 1. 2010 výstavce M. B., za kterou měl tento zaplatit do dne
29. 1. 2020 bez protestu na řad D. J., částku 22 000 000 Kč, se týkají události
v minulosti, která se reálně odehrála (čímž je z jeho strany popírána
objektivní stránka jednání, za něž byl uznán vinným), eventuelně se domáhá
závěru, že našel obě listiny v pozůstalosti své matky, nemohl tedy vědět, že
podpisy na listinách nejsou pravé a dodatečně se pak dozvěděl, že zesnulý M. B.
listiny matce vyměnil a místo pravých jí podstrčil listiny falešné (čímž popírá
subjektivní stránku svého jednání).
41. Dovolateli je především třeba předně říci, že Nejvyšší soud není
obecnou třetí skutkovou instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí
soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže
posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat
provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v
řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím
řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat
Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog
dovolacích důvodů. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 73/03). Zrovna tak Nejvyšší soud není oprávněn zasahovat do správných
skutkových zjištění soudu prvního stupně a odvolacího soudu, neboť dovolatel
nemá v trestním řízení zákonný nárok na to, aby v něm dosáhl výsledku, který si
představuje, bez toho, aby reálně existovaly vady, jež prezentuje ve svém
mimořádném opravném prostředku. Podle rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS
4201/16: „Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by
garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám
stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na
spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.“
42. Nejvyšší soud tak může jen opakovat závěry odvolacího soudu, že soud
prvního stupně řádně vyhodnotil provedené důkazy, zabýval se obhajobou
obviněného, právem ji považuje za vyvrácenou a v souladu s provedenými důkazy
dospěl ke skutkovým zjištěním, jež ve svém rozsudku prezentoval. Obhajoba
obviněného, jeho následné odvolací námitky před odvolacím soudem a jeho nynější
dovolací námitky, nejsou ničím jiným než opakováním původní obhajoby
dovolatele, s výjimkou hmotněprávního tvrzení, že jeho jednání bylo soudem
prvního stupně nepřiléhavě právně kvalifikováno a provedené důkazy obhajobu
obviněného i jeho námitky spolehlivě vyvrací. Soud prvního stupně i odvolací
soud v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. řádu provedené důkazy bezchybně
zhodnotily, v odůvodnění svých rozhodnutí dle § 125 odst. 1 tr. řádu vysvětlily
své úvahy, jež jsou srozumitelné, popsaly své závěry a tyto dostatečným
způsobem odůvodnily.
43. Soud prvního stupně ve znělce svého rozsudku popsal skutková
zjištění, k nimž dospěl, vysvětlil své úvahy při hodnocení provedených důkazů,
svá skutková zjištění opírá o vyhodnocení konkrétních důkazů, na něž poukazuje.
Ostatně obviněný nezpochybňuje, na základě provedených důkazů ani nemůže
zpochybnit, že použil při uplatnění svých nároků ze smlouvy o půjčce a ze
směnky listiny, jež obsahují falešné podpisy osob na nich uvedených, že tyto
listiny předložil k doložení svých nároků závětnímu dědici, notáři a v civilním
řízení i soudu, tedy není sto popřít prvky, jež tvoří objektivní stránku jeho
jednání, pouze tvrdí, že událost listinami popisovaná se reálně v minulosti
odehrála a že později došlo k záměně pravých listin za listiny s nepravými
podpisy.
44. Soud prvního stupně v odstavci 30. odůvodnění svého rozsudku a
odvolací soud v odstavci 23. v závěru odstavce zcela právem odmítly obhajobu
obviněného o „výměně“ pravých listin za falešné, protože obviněný ji uplatnil
až dlouho po svém obvinění v této trestní věci, dokonce ji nezmiňuje ani ve své
výpovědi v rámci přípravného řízení na policii dne 24. 2. 2023, ač se podle
svého vlastního následného tvrzení dozvěděl o těchto událostech od svědka M.
již v závěru roku 2022, tedy v době výslechu by o nich musel prokazatelně
vědět. Dovolatel se tak zpětně účelově snaží zpochybnit autenticitu skutkového
děje, k němuž došlo, v dovolacím řízení však není možné otřást závěry soudu
tím, že je opakovaně předkládána obhajoba, která byla v řízení před soudem
prvního stupně a odvolacím soudem spolehlivě vyvrácena.
45. Za nelogickou až absurdní je třeba považovat i argumentaci
obviněného, že jeho jednání postrádá subjektivní stránku, protože nakládal s
listinami z pozůstalosti své matky a nebyl s jejich obsahem a popřípadě
pravostí obeznámen. Dovolatel úmyslně opomíná, že smlouva o půjčce z roku 2010
se týká přímo jeho, je na ní uveden jako věřitel a je na ní i jeho údajný
podpis, tedy pokud je událost z roku 2010 podle jeho tvrzení reálná, tak se jí
osobně účastnil a nejednalo se pouze o záležitost jeho zesnulé matky. Ve
smlouvě je též uvedeno, že půjčka je zajištěna směnkou na částku 22 000 000 Kč
(bod IV. / 1. smlouvy), věděl tudíž i o směnce, jinými slovy, nemůže popřít, že
on sám tímto tvrdí, že půjčil ve smlouvě označené době, na určitém místě, za
přítomnosti osob, které jsou údajně podepsány, částku 20 000 000 Kč. Soud
prvního stupně i odvolací soud pak vysvětlují, proč a z jakých důvodů nevěří
jeho obhajobě a výpovědím svědka M. a svědkyně M., že M. B. před svojí smrtí
vyměnil matce obviněného pravé listiny za falešné. Nejvyšší soud se s
hodnocením obou soudů zcela ztotožňuje.
46. Stejně tak lichý je argument, že oba soudy posuzovaly majetkové
poměry zesnulého M. B. a majetkové poměry jeho vlastní, tendenčně, tak, aby jim
zapadaly do skutkového děje. Skutečnost, že M. B. neměl žádný racionální důvod
si v roce 2010 půjčovat od obviněného vysokou částku 20 000 000 Kč, oba soudy
právem dovozují z účetních dokladů společnosti, v jejímž čele tato osoba stála,
rovněž tyto skutečnosti plynou z výpovědi dalších osob, které v této
společnosti pracovaly, zejména účetní I. P., z výpovědi stejných osob pak
plyne, že zesnulý M. B. si nerad půjčoval peníze. Nejvyšší soud samozřejmě
nemůže zcela odmítnout tvrzení obhajoby, byť v projednávané věci ryze
spekulativní, že i majetný člověk může mít potřebu si jednorázově půjčit vyšší
částku, v případě M. B. však jeho osobnostní rysy a majetkové poměry ani
listinné důkazy účetního charakteru týkající se jeho firmy, nepotvrzují, že by
si od obviněného peníze půjčil.
47. Naopak, je doloženo, že obviněný si v minulosti, v roce 2003, částku
v řádu statisíců půjčil od M. B. Jestliže z účetních dokladů společnosti a z
výslechu svědkyně P. plyne, že po určité období byla z účtu společnosti
zasílána obviněnému částka 100 000 Kč měsíčně, z obou důkazů je zřejmé i to, že
se nejednalo o splátky půjčky (svědkyně P. tvrdí, že kdyby šlo o půjčku do
podnikání, byly by tyto údaje v účetnictví jako půjčka zaneseny). Nemá smysl v
tomto ohledu zjišťovat a hodnotit, zda zesnulý M. B. tyto peníze obviněnému
poskytoval z důvodů v mezích zákona nebo z důvodů mimo zákonné hranice, byť
dovolatel navrhuje vést k rozřešení této otázky dokazování, avšak ani k tomuto
žádné konkrétní důkazy nenavrhl. Nejvyšší soud má provedeným dokazováním za
prokázané, stejně jako soud prvního stupně, že o splátky půjčky z roku 2010
nešlo, pokud by pak bylo zjištěno, že M. B. poskytoval obviněnému tyto peníze z
nezákonných důvodů, jednalo by se o zjištění zcela evidentně v neprospěch
dovolatele, který by musel soudu hodnověrně vysvětlit, proč a za jakým účelem
tyto finanční prostředky od M. B. přijímal nebo požadoval.
48. Soud prvního stupně, ani soud odvolací, pak neuvěřily tvrzením
obviněného o tom, že měl v inkriminovaném období (tedy v době kolem
proklamovaného data uzavření smlouvy o půjčce finančních prostředků M. B.) k
dispozici velké částky finančních prostředků od své zesnulé matky. Jednak tato
obviněným tvrzená skutečnost nebyla žádným hodnověrným důkazem, kromě jeho
neurčité a obecné výpovědi, kterou se obviněný snažil podpořit listinou o
údajném darování finančních prostředků jeho zesnulou matkou, přičemž výpověď
obsahuje rozpory, které oba nižší soudy trefně zmiňují; soud prvního stupně v
odstavci 28. rozsudku a odvolací soud v odstavci 23. usnesení odvolacího soudu.
Nejvyšší soud přisvědčuje oběma soudům v tom, že pokud v předmětném období, ale
i v obdobích předtím a potom, vázla na nemovitostech obviněného soudcovská
zástavní práva pro výkon rozhodnutí v civilních věcech, která zajišťovala
zanedbatelné finanční částky, ve srovnání s částkou, kterou měla obviněnému
darovat jeho matka, není možno spravedlivě učinit závěr, že obviněný disponoval
částkou 20 000 000 Kč, kterou případně mohl M. B. půjčit; i kdyby peníze měl,
toto by byl postup naprosto mimo logiku, půjčit vysokou částku peněz aniž by
předtím měl dovolatel uhrazeny vlastní závazky, které dospěly až do stádia
vykonávacího řízení směřujícího vůči jeho nemovitostem. Nejvyšší soud však
zároveň připomíná, že rozhodný je dříve rozvedený závěr obou soudů, že M. B. si
předmětnou částku od dovolatele nepůjčil, tedy je zbytečné vést další podružné
dokazování k tomu, nakolik byl obviněný v rozhodné době solventním partnerem
pro případnou půjčku.
49. Nejvyšší soud pak nepovažuje námitku proti trestu, který byl
dovolateli uložen, že výměra trestu porušuje § 39 odst. 1 tr. zákoníku, jímž je
akcentován zájem na náhradě škod, na výchovu osob odsouzených, upřednostnění
peněžitých trestů, dosavadní bezúhonnost dovolatele, za podřaditelnou pod
dovolatelem uplatněné dovolací důvody, není pak podřaditelná ani pod jiný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Nejvyšší soud není oprávněn ani
ve výroku o trestu přezkoumat rozhodnutí soudů nižších stupňů o druhu a výměře
uloženého trestu tím způsobem, jako by byl obecnou třetí instancí. Dovolací
soud posuzuje správnost rozhodnutí o druhu a výměře trestní sankce především v
rozsahu důvodně a řádně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. i) tr. řádu, kdy je uložen jiný druh trestu, než zákon připouští nebo
uložen trest mimo výměru trestní sazby stanovené zákonem. „Prostou“ námitku, že
uložený trest je trestem nepřiměřeně mírným nebo naopak nepřiměřeně přísným,
nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání (viz rovněž rozhodnutí uveřejněné
pod č. 22/2003 Sb. rozhodnutí trestních). Dovolatel pak i v rámci námitek proti
uloženému trestu neuvádí žádné akceptovatelné důvody, proč by měl být trest
odnětí svobody uložený na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, který podle
ustanovení § 81 a § 82 tr. zákoníku podmíněně odložit nelze, trestem
nepřiměřeně přísným, z jeho vyjádření není ani zřejmé, proč by mu měl být
ukládán jiný druh trestu než trest odnětí svobody. Tím spíše, že tento druh
trestu je, přes sofistikovanost spáchání trestného jednání, navzdory hrozící
škodě, která o polovinu přesahuje škodu velkého rozsahu podle § 138 odst. 1 tr.
zákoníku (10 000 000 Kč), výměrou velmi mírný, přitom je právě tím druhem
trestu, který mu musí být spravedlivě uložen. Tento závěr platí i při současném
přihlédnutí k dovolatelově dosavadní bezúhonnosti, jíž se oba soudy rovněž
dostatečně zabývaly a již ostatně více než dostatečně zhodnotily, když mu v
trestní sazbě v rozmezí od 5 do 10 let uložily trest odnětí svobody na samé
dolní hranici zákonné trestní sazby.
50. Obviněný směřuje další část argumentace pod dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a domáhá se závěru, že skutek týkající se
obviněného, není možno posoudit jako trestný čin podvodu podle § 209 tr.
zákoníku. Podle dovolatele bylo ustanovení § 347 a) tr. zákoníku do Trestního
zákoníku doplněno proto, že na jednání, které je přisuzováno dovolateli, se
nehledělo jako na trestný čin. Podle obviněného je tak i možnost jednočinného
souběhu shora uvedených trestných činů vyloučena. Ze strany obviněného je tak
namítáno, že jednání spočívající v uvedení soudu v rámci civilního řízení v
omyl dlouhou dobu nebylo posuzováno jako trestné, popřípadě byly pochybnosti o
možnosti takové jednání posoudit právně jako trestný čin podvodu podle § 209
tr. zákoníku.
51. Dovolatel de facto opírá tento názor o rozhodnutí Nejvyššího soudu
č. 24/2006 Sb. rozh. tr. s touto právní větou: „Naplnění zákonného znaku
skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zákona
spočívajícího v ,uvedení někoho v omyl‘ nelze spatřovat v tom, že obviněný
podal k soudu žalobu, která obsahuje vědomě nepravdivá tvrzení, popřípadě, že
podal návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, který se opírá o padělanou
směnku. Soud rozhodující v občanskoprávním řízení o takových podáních totiž
nelze pokládat za subjekt, který by mohl být tímto způsobem uváděn v omyl“.
52. Nejvyšší soud však v souvislosti s jednáním obviněného musí
upřednostnit aktuální rozhodnutí velkého senátu sp. zn. 15 Tdo 960/2023 měnící
předcházející soudní rozhodovací praxi, podle jehož závěrů vyjádřených v právní
větě: „Trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku lze spáchat i
prostřednictvím soudu, který může být uveden v omyl.“ V odůvodnění rozhodnutí
velký senát rozebírá předcházející rozhodnutí Nejvyššího soudu a dospívá k
tomu, že v rámci dědického řízení může být podveden i soud nebo notář, nejen
účastník dědického řízení, že podveden může být soud v civilním řízení sporném,
nejen katastrální nebo energetický úřad v řízení správním, případně pouze soud
v civilním řízení nesporném. Skutkovou podstatu trestného činu podvodu naplňuje
i jednání spočívající v úmyslném předložení důkazů, které neodpovídají realitě,
soudu během řízení. Nejvyšší soud takové jednání charakterizuje jako procesní
podvod, jehož obětí se může stát i soud, který má na základě takových
pozměněných či padělaných důkazů, jež jsou mu stranou civilního řízení
podstrčeny, rozhodovat. Závěr ze shora nastíněné změny rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu je ten, že soud může být v rámci civilního řízení sporného
uveden stranou řízení předložením padělaných nebo pozměněných listinných důkazů
v omyl, když bylo ve stávající věci prokázáno, že obviněný se takového jednání
dopustil, neboť s vědomím nepravosti těchto důkazů: „..podal prostřednictvím
svého právního zástupce JUDr. Martina Grubnera k Okresnímu soudu v Bruntále,
který věc následně postoupil k Okresnímu soudu pro Prahu-východ, sp. zn. 22 C
411/2021, žalobu o zaplacení částky 5.000.000 Kč s příslušenstvím, které se
domáhal z titulu pohledávky na podkladě shora uvedené smlouvy o půjčce a směnky
vlastní, kterou společně s žalobou doručil soudu...“
53. Státní zástupkyně ve svém dovolání, na rozdíl od dovolání
obviněného, vyzdvihuje rozdílnost objektů v případě § 347a tr. zákoníku a § 209
tr. zákoníku a domáhá se posouzení trestného jednání obviněného jako
jednočinného souběhu trestného činu maření spravedlnosti podle § 347a tr.
zákoníku s trestným činem podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Státní zástupkyně
zdůrazňuje, že obviněný se žalovaného jednání dopustil v období od 20. 5. 2020,
tedy po nabytí účinnosti novely Trestního zákoníku zákonem č. 287/2018 Sb.,
jímž byl od 1. 2. 2019 zaveden nový trestný čin maření spravedlnosti podle §
347a tr. zákoníku. Tento trestný čin postihuje zejména předložení padělaných
nebo pozměněných listinných důkazů v řízení před soudem, s úmyslem, aby byly
použity soudem jako pravé. Odvolací soud navíc rezignoval i na povinnost řádně
odůvodnit své rozhodnutí ve smyslu § 134 odst. 2 tr. řádu a zatížil své
rozhodnutí vadou, která má vliv na zákonnost a správnost výroku o vině,
obviněného o možné změně právní kvalifikace nevyrozuměl.
54. Nejvyšší soud předně musí přisvědčit dovolatelce, že odůvodnění,
proč Vrchní soud v Praze odmítl jednání obviněného právně kvalifikovat i jako
trestný čin maření spravedlnosti podle § 347a tr. zákoníku, v jeho rozhodnutí
téměř absentuje a nelze je nahradit větou, že s takovým právním posouzením
nepracovala ani obžaloba podaná ve věci. Nelze to tím spíše, že soud prvního
stupně nemohl v odůvodnění svého rozhodnutí reagovat na návrh státního
zástupce, který byl vznesen až u veřejného zasedání odvolacího soudu, z tohoto
důvodu se s jeho argumentací měl dostatečně vypořádat právě soud rozhodující o
odvoláních státního zástupce a obviněných.
55. Pokud odvolací soud zamítl odvolání státního zástupce podané v
neprospěch obviněného a odmítl užití právní kvalifikace jednání obviněného i
jako trestného činu maření spravedlnosti podle § 347a tr. zákoníku, pochybil i
věcně. Nejvyšší soud odkazuje zejména na své rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 135/2024,
v němž byly hodnoceny rozdílné znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu a
trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, s tím, že objekt trestných
činů podvodu a maření spravedlnosti je odlišný, tedy na jedné straně zájem na
ochraně cizího majetku, na straně druhé zájem na spolehlivosti a autenticitě
listinných a věcných důkazů v soudním řízení a tím i na řádném průběhu
dokazování. V tehdy projednávaném případě obviněný v rámci dědického řízení
předložil závěť, o které mohl vědět, že je částečně nepravá s cílem ovlivnit
dědické řízení tak, aby mu byla přiznána část dědictví po zůstavitelce. Soudy v
otázce viny dospěly ke správnému závěru, že obviněný spáchal zločin podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud však nad rámec této právní kvalifikace
dovozuje, že: „…s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp.
zn. 11 Tdo 737/2022, v úvahu přicházelo jednání obviněných posoudit nejen jako
zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu
pokusu, ale i jako trestný čin maření spravedlnosti podle § 347a tr. zákoníku.
Tuto vadu napadených rozhodnutí nemohl Nejvyšší soud napravit, neboť by se
jednalo o změnu v neprospěch obviněného, který jediný podal dovolání.“
56. V nyní posuzované věci podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v
neprospěch obviněného D. J. již proti výroku o vině a domáhá se právě toho, aby
jeho jednání bylo právně kvalifikováno jako souběh zločinu maření spravedlnosti
podle § 347a odst. 1, 5 písm. a), b) tr. zákoníku, zločinu podvodu podle § 209
odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku
a zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
podle § 234 odst. 3 alinea 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud k tomuto zaujímá
právní názor, že mělo být v rámci odvolacího řízení rozhodnuto tímto způsobem,
pokud se tak nestalo, je dovolání státní zástupkyně důvodné a je třeba zrušit
dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ohledně části týkající se
obviněného D. J., neboť je zřejmé, že tuto právní kvalifikaci, přestože chyběla
v podané obžalobě a neuplatňoval ji ani státní zástupce před soudem prvního
stupně, měl užít již soud prvního stupně, tedy Městský soud v Praze a v každém
případě se jí měl zabývat odvolací soud, u něhož státní zástupce vznesl
požadavek, aby bylo jednání právně kvalifikováno tímto způsobem.
57. Nejvyšší soud se pak zabýval dovoláním nejvyšší státní zástupkyně
podané v neprospěch obviněné D. V., které se týkalo dovolacího důvodu podle §
265 odst. 1 písm. i) tr. řádu ohledně aplikace ustanovení § 58 odst. 6 tr.
zákoníku o mimořádném snížení trestu, pokud je trestem postihována pomoc k
trestného činu nebo jeho pokus.
58. Podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku platí, že soud může snížit trest
odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu nebo za pokus
trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu a má vzhledem k povaze a
závažnosti přípravy nebo pokusu nebo pomoci za to, že by použití trestní sazby
odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a
že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Omezením
stanoveným v § 58 odst. 4 tr. zákoníku přitom není vázán.
59. Pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici
trestní sazby podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku však nepostačuje, že jde jen o
pokus trestného činu (§ 21 odst. 1 tr. zákoníku), popřípadě pomoc k trestnému
činu. Soud musí posoudit všechny okolnosti významné pro stanovení povahy a
závažnosti pokusu, jeho přiblížení se k dokonání trestného činu, důvody, pro
které k dokonání nedošlo, a další konkrétní okolnosti případu, jakož i osobu
pachatele a jeho osobní a jiné poměry. Teprve na základě jejich komplexního
zhodnocení lze odůvodnit postup podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1033/2022, uveřejněný pod
č. 12/2023 Sb. rozh. tr.).
60. Obviněná D. V. byla uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst.
1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku,
spáchaným formou pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Státní
zástupkyně připomíná, že kromě těchto skutečností, které považuje zákon za
podmínku základní a její dosavadní bezúhonnosti, nelze obviněné přičíst žádnou
výjimečnou okolnost, jež by odůvodňovala její potrestání pod dolní hranicí
trestní sazby při použití zákonného ustanovení týkajícího se mimořádného
snížení trestu.
61. Odvolací soud v odstavci 28. odůvodnění svého rozhodnutí dal za
pravdu soudu prvního stupně, že povaha a rozsah jednání obviněné D. V. byly
nesrovnatelně nižší a méně závažné, než je tomu u obviněného D. J. Vrchní soud
v Praze pak staví do popředí neutěšenou ekonomickou situaci obviněné, s tím, že
z jednání, k němuž se propůjčila, měla zisk zcela zanedbatelný ve srovnání se
škodou, jež z činu obviněného hrozila. Uložený trest odnětí svobody v trvání
tří let s podmíněným odkladem odvolací soud považoval za zcela přiměřený.
Zejména se lze oprávněně domnívat, že s ohledem na dosavadní bezúhonnost
obviněné, by takový trest měl splnit svůj účel s přihlédnutím nejen k
individuální, ale i generální prevenci, jde tudíž o postačující sankci, která
by měla před spácháním další trestné činnosti obviněnou odradit a zároveň
výchovně působit i na ostatní členy společnosti.
62. Nejvyšší soud vidí použití ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku o
mimořádném snížení trestu v nynější věci jako případ hraniční. Pokud však již
soud prvního stupně použil tohoto ustanovení a odvolací soud tento postup
akceptoval, není možné ani jednomu ze soudů vytknout, že by tak učinily
nesprávně a že by moderační ustanovení aplikovaly tam, kde nemá místo. Zvlášť
odvolací soud zmínil v odůvodnění svého usnesení okolnosti, které podporují
použití ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto nepovažuje
dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněné D. V. proti
výroku o trestu za důvodné.
VI.
Rozhodnutí o vazbě
63. Na obviněném D. J. se vykonává trest odnětí svobody uložený mu výše
označeným rozsudkem soudu prvního stupně, který byl potvrzen rozhodnutím
odvolacího soudu, přičemž obě tato rozhodnutí byla již ve výroku o vině
obviněného nyní zrušena v dovolacím řízení. S ohledem na ustanovení § 265l
odst. 4 tr. řádu tak bylo nutné, aby Nejvyšší soud rozhodoval o vazbě
obviněného, když pro další výkon trestu odnětí svobody chybí v důsledku
rozhodnutí Nejvyššího soudu zákonný podklad.
64. Obviněný byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání
5 let pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu
pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a zločin neoprávněného opatření, padělání
a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 2 tr. zákoníku,
tedy pro dva zločiny. Nejvyšší soud nyní zavázal soudy nižších stupňů právním
názorem, po vyhovění dovolání nejvyšší státní zástupkyně, že jednání, jehož se
obviněný dopustil, vykazuje i znaky zločinu maření spravedlnosti podle § 347a
odst. 1, 5 písm. a), b) tr. zákoníku. Reálně tak obviněnému hrozí citelný
úhrnný trest, nicméně, ve stávající situaci, kdy obě rozhodnutí nižších soudů
byla v dovolacím řízení zrušena, mu není uložen žádný trest ani nepravomocně.
65. Obviněný se během soudního stadia trestního řízení trestnímu stíhání
nevyhýbal, dostavoval se k hlavním líčením u soudu prvního stupně a dostavil se
i k veřejnému zasedání odvolacího soudu, přebíral poštovní zásilky na adrese,
kterou uvedl jako doručovací a ani jinak trestní stíhání nemařil. Výkon trestu
odnětí svobody, který mu byl uložen, nastoupil sám. Kromě již zmíněné hrozby
citelné trestní sankce, zde nejsou důvody se obávat, že před trestním stíháním
uprchne nebo se skryje, dle názoru Nejvyššího soudu zde nefiguruje důvod vazby
útěkové podle § 67 písm. a) tr. řádu, protože samotná hrozící trestní sankce
tento důvod naplnit nemůže.
66. Podle opisu rejstříku trestů je obviněný osobou zachovalou, hledí se
na něj, jako by v minulosti nebyl odsouzen. Nyní projednávaná věc tvoří jeden
celek vedený snahou se obohatit na úkor poškozeného závětního dědice, byť
sestává z více jednání, která naplnila znaky skutkových podstat více trestných
činů, byť tato jednání probíhala po delší dobu, nelze za tohoto stavu
konstatovat, že do budoucna reálně hrozí opakování nebo pokračování trestné
činnosti, nejen stejného druhu, ale jakéhokoliv druhu. Nejvyšší soud proto
neshledal ani důvod vazby předstižné podle § 67 písm. c) tr. řádu.
67. Jelikož všechny relevantní důkazy ve věci byly provedeny procesně
správným způsobem a Nejvyšší soud nenařídil nižším soudům doplňovat dokazování
o výslechy dalších svědků, nehrozí ani maření trestního stíhání působením na
dosud nevyslechnuté svědky, spoluobviněné či jiný způsob maření ve smyslu
ustanovení týkajícího se vazby koluzní podle § 67 písm. b) tr. řádu.
68. Z těchto důvodů bylo v dovolacím řízení o vazbě rozhodnuto tak, že
se obviněný D. J. nebere do vazby.
VII.
Závěrečné hodnocení Nejvyššího soudu
69. Státní zástupkyně přiléhavě uplatnila ohledně obviněného dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a Nejvyšší soud jí přisvědčil, že
na správně zjištěný skutkový stav navázaly soud prvního stupně i odvolací soud
nesprávnou právní kvalifikací jednání obviněného D. J., které mělo být správně
v souběhu posouzeno i jako zločin maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1, 5
písm. a), b) tr. zákoníku.
70. V návaznosti na úspěšně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. h) tr. řádu ohledně obviněného D. J. Nejvyšší soud zrušil napadené
usnesení odvolacího soudu v části týkající se obviněného D. J. a současně
zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující.
71. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Vrchnímu soudu v Praze přikázal,
aby věc v rozsahu zrušené části znovu projednal a rozhodl, přičemž je vázán
právním názorem Nejvyššího soudu, pokud jde o otázku právní kvalifikace jednání
obviněného. Věc byla vrácena do stadia řízení před odvolacím soudem, neboť
právě u něj státní zástupce navrhl rozšířit u jednání obviněného právní
kvalifikaci o trestný čin maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1, 5 písm.
a), b) tr. zákoníku a odvolací soud může v rámci odvolacího řízení právní
kvalifikaci rozšířit, aniž by bylo třeba věc vracet soudu prvního stupně.
72. Jelikož došlo ke zrušení výroku o trestu odnětí svobody, který
obviněný D. J. vykonává a nebyly v jeho případě shledány důvody vazby podle §
67 písm. a), b), c) tr. řádu, rozhodl Nejvyšší soud tak, že se obviněný nebere
do vazby.
73. Dovolání obviněného D. J. není důvodné ani v mezích dovolacích
důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, ani v mezích jiného
dovolacího důvodu obviněným explicitně nevyjádřeného, proto je Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. e) odmítl.
74. Stejně tak je nedůvodné dovolání nejvyšší státní zástupkyně v
neprospěch obviněné D. V., u níž bylo bez zákonného podkladu a bez opory ve
skutkových zjištěních aplikováno ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku o
mimořádném snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby, což mělo
naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, proto i ono bylo
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 16. 12. 2025
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ladislav Koudelka, Ph.D.
soudce