11 Tdo 1086/2025

11 Tdo 1086/2025-724

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2025 dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaná v neprospěch obviněných D. J. a D. V. a dovolání obviněného D. J., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2025, sp. zn. 19 To 3/2025, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 8/2023, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu ve spojení s § 265p odst. 1 tr. řádu se k dovolání nejvyšší státní zástupkyně ruší usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2025, sp. zn. 19 To 3/2025 ohledně obviněného D. J. v části, která se ho dotýká a současně i další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v rozsahu zrušené části znovu projednal a rozhodl.

Podle § 265l odst. 4 tr. řádu se obviněný D. J. nebere do vazby.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněné D. V. a dovolání obviněného D. J. odmítají.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 8. 2024, sp. zn. 57 T 8/2023, byl obviněný D. J. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) v bodě I. rozsudku uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 2 tr. zákoníku a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl uložen trest propadnutí věcí, a to: směnky vlastní ze dne 29.

1. 2010 výstavce M. B., za kterou měl tento zaplatit do 29. 1. 2020 bez protestu na řad D. J., částku 22 000 000 Kč. Stejným rozsudkem, pro stejný skutek, byla uznána vinnou i obviněná D. V. (dále jen „obviněná“) a to zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným formou účastenství, konkrétně formou pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a soud prvního stupně jí za použití ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon jí podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.

Stejným rozsudkem byl odsouzen i obviněný M. H., který byl uznán vinným skutkem pod bodem II. rozsudku zločinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku dílem ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a za tento trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon mu soud prvního stupně podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Obvinění M. H. a D. V. dovolání ve věci nepodali.

2. Trestné činnosti se obvinění D. J. a D. V. dopustili podle skutkových zjištění soudu prvního stupně tak, že: „Dne 20. 5. 2020 D. J. doručil do notářské kanceláře JUDr. Ivany Kruškové, se sídlem Seifertova 823/9, Praha 3, v úmyslu neoprávněně zkrátit dědické právo oprávněného dědice J. V., a na jeho úkor se neoprávněně obohatit o majetek po zůstaviteli M. B., v rámci probíhajícího dědického řízení, vedeného výše uvedenou notářkou coby soudní komisařkou pod sp. zn. 26 D 313/2020, dne 20. 5. 2020 e-mail z emailové adresy XY s nepravdivým sdělením, že má pohledávku za zůstavitelem z titulu smlouvy, kterou označil jako smlouvu o zápůjčce, následně podáním ze dne 11.

9. 2020 učiněným prostřednictvím právního zástupce Mgr. Antonína Dejmka, doručeným soudní komisařce téhož dne, nazvaným Přihlášení pohledávky do dědického řízení, uplatnil jako pasivum pozůstalosti pohledávku za zůstavitelem ve výši nejméně 15 000 000 Kč s tím, že přesnou výši pohledávky následně upřesní, což se stalo podáním ze dne 16. 9. 2020, doručeným soudní komisařce dne 17. 9. 2020, jímž pohledávku vyčíslil na částku 16.957.000 Kč, přičemž pohledávku uplatnil z titulu smlouvy o půjčce ze dne 29.

1. 2010, mezi ním jakožto věřitelem a M. B. jakožto dlužníkem, jejímž předmětem je půjčka 20 000 000 Kč, kteroužto má dlužník splatit částečně ve splátkách a částečně v hotovosti včetně fixního úroku ve výši 2 000 000 Kč do konce února 2020, kterou si obviněný opatřil v přesně nezjištěné době a blíže nezjištěným způsobem, stejně jako směnku vlastní ze dne 29. 1. 2010 výstavce M. B., za kterou měl tento zaplatit do dne 29. 1. 2020 bez protestu na řad D. J., částku 22 000 000 Kč, přičemž jak smlouva, tak směnka obsahovaly padělané podpisy M.

B., D. B. M., a J. J., přičemž na výše uvedenou smlouvu o půjčce svůj podpis za úplatu 5 000 Kč připojila a smlouvu vlastnoručně podepsala obviněná D. V., což tato učinila i když si musela být od počátku vědoma, že M. B. vůči D. J. žádný takový závazek neměl, přičemž následně dne 14. 1. 2021 obžalovaný vyzval prostřednictvím svého právního zást. Mgr. Antonína Dejmka výzvou k plnění J. V., doručenou blíže nezjištěného dne, k úhradě dlužné částky ve výši 16 957 000 Kč, což tento odmítl, pročež mu obviněný D.

J. prostřednictvím svého právního zást. Mgr. Antonína Dejmka zaslal předžalobní výzvu k plnění ze dne 9. 2. 2021, doručenou blíže nezjištěného dne, spočívající v úhradě závazku ve výši 16 957 000 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 957 000 Kč ode dne 1. 2. 2020 do zaplacení, a poté, co závětní dědic J. V. popřel uplatněnou pohledávku co do důvodu a výše a Obvodní soud pro Prahu 6, jednající soudní komisařkou JUDr. Ivanou Kruškovou, ve svém usnesení ze dne 1. 7.

2021, které nabylo právní moci dne 1. 7. 2021, č. j. 26 D 313/2020-402, pohledávku při vypořádání dědictví nezohlednil, tak dne 3. 8. 2021 obviněný D. J. podal prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. Martina Grubnera k Okresnímu soudu v Bruntále, který věc následně postoupil k Okresnímu soudu pro Prahu-východ, sp. zn.

22 C

411/2021, žalobu o zaplacení částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím, které se domáhal z titulu pohledávky na podkladě shora uvedené smlouvy o půjčce a směnky vlastní, kterou společně s žalobou doručil soudu, přičemž v průběhu řízení obviněná D. V. dne 4. 5. 2022 nepravdivě vypovídala jakožto svědek o okolnostech podepsání zmíněné smlouvy a směnky, ačkoli musela vědět, že k událostem jí popisovaných v rámci její svědecké výpovědi nikdy nedošlo, přičemž rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 4. 11. 2022, č. j. 22 C 411/2021-511, který nabyl právní moci dne 21. 12. 2022, byla žaloba obviněného D. J. zamítnuta, čímž chtěl způsobit škodu ve výši 16 957 000 Kč, avšak k vylákání částky na úkor poškozeného J. V. nedošlo.

3. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dne 12. 5. 2025 usnesením sp. zn. 19 To 3/2025 podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání státního zástupce (podané v neprospěch obviněných D. J. a D. V.) a odvolání obviněných D. J., D. V. a M. H.

II. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně, obviněného D. J. a vyjádření k dovolání

4. Nejvyšší státní zástupkyně (dále i jako „státní zástupkyně“ nebo

„dovolatelka“) podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání v neprospěch obviněných D. J. a D. V. (dále i jako „obviněné“), a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. řádu. Po rekapitulaci rozhodnutí obou soudů státní zástupkyně konstatuje, že odvolací soud k požadavku veřejné žaloby na právní kvalifikaci jednání obviněného podle § 347a odst. 1, 5 písm. a), b) tr. zákoníku uvedl jen to, že s touto právní kvalifikací nepracovala podaná obžaloba. Jako jediný důvod ve vztahu k aplikaci moderačního ustanovení § 58 odst. 6 trestního zákoníku odvolací soud konstatoval, že při rozhodování o trestu obviněné zohlednil její roli na celkovém jednání.

5. Dovolatelka nesouhlasí ani s jedním z těchto závěrů odvolacího soudu. Pokud jde o obviněného, státním zástupcem navrhovaná právní kvalifikace je přiléhavá, neboť obviněný v rámci soudního řízení předložil padělanou směnku a smlouvu o zápůjčce, které měly být použity jako důkazní prostředky k prokázání fiktivní pohledávky. Státní zástupkyně poukazuje na rozdílnost objektů v případě § 347a tr. zákoníku a § 209 tr. zákoníku. Odkazuje na důvodovou zprávu k zákonu č. 287/2018 Sb. a stávající judikaturu, jmenovitě na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 737/2022 a sp. zn. 4 Tdo 135/2024, ohledně možnosti jednočinného souběhu trestného činu maření spravedlnosti podle § 347a tr. zákoníku s trestným činem podvodu podle § 209 tr. zákoníku a odkazuje i na komentář k trestnímu zákoníku – Říha, Jiří. § 347a [Maření spravedlnosti]. In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 24 (dostupné na beck-online.cz.). V nyní posuzovaném případě považuje dovolatelka tento postup za přiléhavý a žádoucí. V nynější věci pak státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch obviněných do výroků o vině i o trestu, je tedy možné veřejnou žalobou požadované doplnění sbíhající se právní kvalifikace (viz Rt 50/1981 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud rezignoval i na povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí ve smyslu § 134 odst. 2 tr. řádu a zatížil své rozhodnutí vadou, která má vliv na zákonnost a správnost výroku o vině, obviněného o možné změně právní kvalifikace pak ani nevyrozuměl.

6. K aplikaci institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku ve vztahu k obviněné, uvádí státní zástupkyně, že v posuzované věci se neprojevily výjimečné okolnosti v povaze a závažnosti jejího účastenství. Splněna byla toliko základní, formální podmínka tohoto ustanovení, totiž že trest byl ukládán za pomoc k trestnému činu – konkrétně za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná připojila svůj podpis ke smlouvě o půjčce za úplatu, čímž aktivně přispěla k vytvoření zdání právního základu pro uplatnění neexistující pohledávky. Následně nepravdivě vypovídala v řízení před Okresním soudem Praha-východ, čímž dále posílila věrohodnost podvodného nároku. Závažnost účastenství je třeba posuzovat ve vztahu k trestnému činu, který byl spáchán hlavním pachatelem – obviněným.

7. Povaha pomoci vyplývá z charakteru podniknutého jednání a z jeho formy. Třebaže se v daném případě již neuvažovalo o kvalifikaci jednání obviněné jako spolupachatelství, nelze přehlédnout, že poskytnutá pomoc měla význam pro rozvinutí podvodného jednání hlavního pachatele D. J. V projednávané věci nebyly zjištěny takové okolnosti případu ani osobní poměry obviněné D. V., které by vykazovaly výjimečný charakter natolik, že by ani trest uložený při dolní hranici zákonné trestní sazby nebyl způsobilý dostatečně reflektovat jejich význam. Státní zástupkyně odkazuje na postoj obviněné k trestnému činu, k jejímu prospěchu zvažuje toliko její dosavadní bezúhonnost, avšak tuto lze vzít v potaz pouze jako polehčující okolnost – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1772/2016.

8. Ve vztahu k jednání obviněného nebyla v rámci jednočinného souběhu aplikována právní kvalifikace zločinu maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1, 5 písm. a), b) tr. zákoníku, tímto pochybením byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.

9. Nesprávně bylo použito i moderační ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku ve vztahu k obviněné. V důsledku jeho nesprávné aplikace byl obviněné uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu, čímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zatíženo vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu.

10. Odvolací soud, který zamítl jako nedůvodné odvolání státní zástupkyně proti rozsudku soudu prvního stupně, založil vadu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé alternativě.

11. Státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze, dále zrušil jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

12. Obviněný D. J. (dále i jako „obviněný“ nebo „dovolatel“) podal prostřednictvím obhájce PhDr. Mgr. Jiřího Nenutila dovolání, kdy jako dovolací důvody označuje ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.

13. Uvádí, že odvolací soud při svém rozhodování, stejně jako soud I. stupně, nedbaly základních právních zásad aplikace hmotného práva trestního. V této souvislosti zmiňuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04. Odvolací soud paušálně převzal úvahu soudu prvního stupně o skutkovém ději a vůbec se nezabýval obhajobou obžalovaného, že se předmětné listiny, tedy smlouva o zápůjčce a směnka, dostaly do jeho dispozice teprve v okamžiku úmrtí jeho matky. Obhajoba v této části nejen, že není vyvrácena, ale ani soudy ani obžaloba se této podstatné části skutku nikterak důkazně nevěnují.

14. Neprovedení dokazování k prokázání či vyvrácení tvrzení dovolatele, že poté, co nalezl předmětné listiny, a prověřil splátky zasílané pravidelně M. B., učinil po poradě s právním zástupcem následné kroky směřující k uplatnění pohledávky, pak má za následek nesprávné právní hodnocení věci soudy obou stupňů v důsledku neúplně zjištěného skutkového stavu. Dovolatel tvrdí, že vzneseným návrhům důkazů soud prvního stupně nevyhověl a dostatečně v souladu s ustálenou soudní praxí přesvědčivě neodůvodnil, proč navržené důkazy neprovedl (zde dovolatel uvádí rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 449/03, které cituje).

15. Pokud soudy zakládají trestnost jednání obviněného na uplatnění práva, tak bylo-li by v řízení řádně prokázáno, že skutková verze dovolatele o nálezu listin je pravdivá, vylučuje to protiprávnost jeho jednání, stejně jako i úmysl.

16. Odvolací soud se vyhnul zodpovězení otázky, proč listiny neobsahují pravé podpisy jeho matky a svědkyně úkonu V., obviněný považuje rozhodnutí obou soudů za nepřezkoumatelná. Je odkazováno na překvapenou reakci obviněné D. V. k dotazům svědkyně F. Dovolatel rovněž nesouhlasí s hodnocením soudu prvního stupně výslechů svědků M. a M., považuje je za věrohodné. Obviněný brojí proti hodnocení soudu prvního stupně založenému na majetkových poměrech zesnulého B., když dobré finanční zázemí nevylučuje možnost, že M. B. potřeboval získat jednorázově vysokou finanční částku. Ohledně možného korupčního jednání M. B., vytýká soudu prvního stupně, že navzdory skutečnosti, po jak významně dlouhou dobu poskytovala společnost M. B. služby obci, ve vztahu k této okolnosti nečiní žádné hodnotící závěry.

17. Soud prvního stupně se nezabývá zájmem poškozeného V. na výsledku trestního řízení, nehodnotí jeho důvěryhodnost ani z pohledu svědeckých výpovědí, které poukazují na jeho spor se synem M. B. a ani jinak nehodnotí věrohodnost jeho výpovědi.

18. Dovolatel považuje rozhodnutí za nepřezkoumatelné, i vzhledem k absenci zkoumání duševního stavu obviněné D. V. a svědka L. B., syna M. B.

19. Rozsudek soudu prvního stupně není správný ani ve spekulacích o majetkových poměrech obviněného.

20. Konečně je napadán i výrok o trestu, s tím, že výměra trestu porušuje § 39 odst. 1 tr. zákoníku, je akcentován zájem na náhradě škod, na výchovu osob odsouzených, upřednostnění peněžitých trestů, dosavadní bezúhonnost dovolatele.

21. Obviněný v rámci svého dovolání předložil též dovolací argumentaci zpracovanou jeho bývalým obhájcem JUDr. Tomášem Sokolem opírající se rovněž o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Kromě polemiky se skutkovými zjištěními, která nepřekračuje rámec polemiky rozvedené dovolatelovým nynějším obhájcem, obsahuje tento text popěrné stanovisko k možnosti právně kvalifikovat jednání obviněného jako trestný čin podvodu dle § 209 tr. zákoníku i trestný čin maření spravedlnosti dle § 347 a) tr. zákoníku. Stanovisko obviněného se nezakládá toliko na problematickém odůvodnění odvolacího soudu, že nelze odhlédnout, že s touto právní kvalifikací nepracovala ani podaná obžaloba. Podle dovolatele bylo ustanovení § 347 a) tr. zákoníku do Trestního zákoníku doplněno proto, že jednání, jakým je skutek týkající se obviněného, není možno posoudit jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Je odkazováno na komentář Trestního zákoníku, kde je možnost jednočinného souběhu shora uvedených trestných činů zpochybněna. Především však nelze dospět k jednoznačnému závěru o tom, že se obviněný dopustil protiprávního jednání, když ještě několik let poté, kdy ke skutku, pro který byl uznán vinným, došlo, byly vedeny diskuse o tom, zda takové jednání vůbec má být trestným činem.

22. Závěrem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2025, č. j. 19 To 3/2025-600, zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení.

23. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) podal ve věci vyjádření k dovolání obviněného. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu zdůrazňuje, že dovolací námitky směřují proti závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu, což je v obecné rovině otázka právního posouzení jednoho z obligatorních znaků trestného činu, avšak primárně jsou založeny na polemice s hodnocením důkazního stavu věci. Obviněný rozvíjí kritiku, která stále nepřekračuje rámec běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Námitky směřující proti druhu či výměře trestu pak lze v rámci dovolání relevantně uplatnit pouze tehdy, pokud jsou podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu. Námitky obviněného, které akcentují údajnou nepřiměřenost či přísnost trestu, neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů uvedených v taxativním výčtu § 265b odst. 1 tr. řádu. Státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.

III. Přípustnost dovolání

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu.

25. Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání nejvyšší státní zástupkyně jsou přípustná, je v nich uvedeno, že jsou podána v neprospěch obviněných D. J. a D. V., byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahují obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

26. Dovolání obviněného D. J. je též přípustné, bylo podáno prostřednictvím obhájce, bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

IV. Důvodnost obou dovolání

27. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupkyně a obviněný svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkazují, případně pod jiný dovolací důvod. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem, tedy přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti napadených výroků, ovšem jen v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i předcházejícího řízení (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. řádu).

28. Nejvyšší státní zástupkyně především přiléhavě zmiňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to v jeho druhé alternativě, neboť odvolání podaná státním zástupcem proti rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch obviněných byla podle § 256 tr. řádu odvolacím soudem zamítnuta jako nedůvodná. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.

29. Z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu pak lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Státní zástupkyně uvádí argumenty, na jejichž základě se domáhá, aby skutková zjištění týkající se skutku, jež je předmětem posouzení, byla u obviněného D. J., následně, při nezměněných skutkových okolnostech, právně kvalifikována jako trestné činy podle § 347a tr. zákoníku a podle § 209 tr. zákoníku spáchané v jednočinném souběhu. Obsah podaného dovolání tak je možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod, protože mimořádný opravný prostředek sleduje toliko jiné právní hodnocení skutku a jiné posouzení hmotněprávních pravidel při ukládání trestu, nikoliv změny ve skutkovém stavu.

30. Nejvyšší státní zástupkyně své druhé dovolání, které podává v neprospěch obviněné D. V., opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu. Ten je naplněn tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku [resp. v § 15 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, nebo trestních opatření uvedených v § 24 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže)] bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Dále jde o případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit, uložení takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu, nebo uložení určitého trestu více obviněným „společně“. Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestu (trestních opatření), které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákonem; přitom trest odnětí svobody má konkrétní hranice trestní sazby stanoveny v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku podle toho, o jaký trestný čin jde, a případně v jaké alternativě byl spáchán, nebo zda byl spáchán v souběhu s jiným trestným činem. Trest je uložen mimo trestní sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice příslušné trestní sazby (například u trestu odnětí svobody bez splnění podmínek podle § 59 nebo § 108 tr. zákoníku), tak i nezákonným prolomením její dolní hranice, pokud je taková hranice v zákoně určena, včetně nesprávného užití ustanovení § 40 odst. 2 a § 58 tr. zákoníku (resp. § 32 zákona o soudnictví ve věcech mládeže) o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (srov. ŠÁMAL, P., PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3168 a 3169).

31. Státní zástupkyní uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu ohledně obviněné, aby v jejím případě obviněné nebylo při ukládání trestu aplikováno moderační ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku, naplňuje označený dovolací důvod, protože pokud by bylo dovolání podanému v neprospěch obviněné z namítaných hmotněprávních důvodů vyhověno, bylo by třeba obviněnou potrestat trestem v základní trestní sazbě stanovené na zločin podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, nikoliv trestem mimořádně sníženým podle nesprávně užitého moderačního ustanovení.

32. Obviněný primárně podřadil své námitky pod dovolací důvod vyjádřený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je možno iniciovat, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný výslovně zmiňuje variantu první a variantu třetí tohoto dovolacího důvodu, avšak jeho tvrzení jsou formálního charakteru, bez náležitého obsahu, založená na prezentaci vlastní verze skutkového děje a obecných námitkách proti rozsahu provedeného dokazování, jimiž má být demonstrováno, že ve věci figurují tzv. opomenuté důkazy.

33. Dovolatel uplatňuje rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, nicméně i naplnění tohoto dovolacího důvodu je závislé na jiné verzi skutkového děje než je skutkový stav, k němuž dospěl soud prvního stupně. Nejvyšší soud připomíná, že povahu právně relevantních námitek nemohou mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Dovolatel v podstatě primárně cílí na dosažení změny ve skutkových zjištěních, což nelze podřadit pod označený dovolací důvod. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je však obviněným tvrzeno i to, že jednání, které je popsáno ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně, není a nebylo možno posoudit jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, proto bylo do Trestního zákoníku zařazeno nově ustanovení § 347 a) tr. zákoníku o trestném činu maření spravedlnosti a tato skutečnost i vylučuje, aby jednání popsané ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně bylo právně posouzeno tak, jak se domáhá státní zástupce, tedy jako oba tyto trestné činy v jednočinném souběhu. V této části je možno tvrzení obviněného považovat za hmotněprávní polemiku s právní kvalifikací použitou v rozsudku a s právní kvalifikací navrhovanou nejvyšší státní zástupkyní v jejím dovolání, tedy jde o přiléhavou námitku v mezích nastíněného dovolacího důvodu.

34. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05) konstatuje, že obviněný ve svém dovolání fakticky brojí proti závěrům učiněným soudem prvního stupně, čímž implicitně uplatnil jím uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu (byť tento poslední důvod v podaném dovolání, na rozdíl od státní zástupkyně, neoznačuje), a to v jeho druhé alternativě, neboť jím podané odvolání bylo Vrchním soudem v Praze podle § 256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.

V. Posouzení důvodnosti podaných dovolání ve vztahu k meritu věci

35. Ve stávající věci je nutno akcentovat především holou skutečnost, že obviněný ani jeho obhájce neměli na závěr hlavního líčení ani na závěr veřejného zasedání odvolacího soudu žádné důkazní návrhy, s výjimkou zpětného zkoumání duševního stavu L. B. O tomto důkazním návrhu soud prvního stupně řádně rozhodl, zamítl provedení důkazu, odůvodnil i v jednací síni svůj postup a lze s ním souhlasit, že jde o důkaz nadbytečný. L. B. nebyl v trestním řízení vyslechnut jako svědek, neboť zemřel, poznatky o jeho postoji mohl soud prvního stupně čerpat jen ze spisu v občanskoprávním řízení, v němž obviněný uplatnil pohledávku vůči závětnímu dědici a týkají se pouze následného jednání, které měl mít L. B. s obviněným, netýkají se přímo období, ve kterém se skutek, jež je předmětem tohoto trestního řízení, odehrál. Z obsahu vyjádření této osoby v civilním řízení nečiní soud prvního stupně žádné závěry přímo o vině či nevině obviněného žalovaným skutkem a trestným činem. I pokud by byla zpochybněna věrohodnost L. B., nemělo by to vliv na výsledek řízení, na rozhodnutí ve věci. Tento důkaz tak nemůže být důkazem opomenutým, neboť nemůže navodit jiné rozhodnutí o vině a soud prvního stupně se se zamítnutím tohoto důkazního návrhu v hlavním líčení vypořádal.

36. Nejvyšší soud pak upozorňuje, že pokud jde o tzv. opomenuté důkazy (třetí varianta dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu), je nutno zdůraznit, že: „Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“ (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, I. ÚS 118/09 NS nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1095/2015).

37. Za opomenuté důkazy oproti tomu není možno považovat situace, kdy některou ze stran jsou soudu činěny důkazní návrhy, soud je ze zákonných důvodů zamítne a své rozhodnutí adekvátně odůvodní. K tomuto procesnímu postupu se váží např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1104/2018 nebo sp. zn. 11 Tdo 566/2015.

38. Jestliže obviněný provedení důkazů před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím nenavrhne, nemůže se jednat z principu o pochybení soudu, že nějaké důkazy neprovedl, pokud je v již provedeném dokazování dostatečný podklad k závěrům, které v řízení učinil. Nejvyšší soud konstatuje, že ve věci nedošlo k opomenutí důkazů, jak dovolatel tvrdí a že v této variantě je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu avizován formálně a obecně.

39. Nejvyšší soud znovu opakuje, že dovolatel nenavrhl provedení konkrétně označených důkazů, vyjma důkazního návrhu shora rozebraného. Obecná námitka, že mělo být vedeno dokazování k prokázání či vyvrácení jeho tvrzení, že teprve poté, co nalezl předmětné listiny, a prověřil splátky zasílané pravidelně M. B., učinil po poradě s právním zástupcem následné kroky směřující k uplatnění pohledávky, nezakládá objektivní existenci opomenutých důkazů ve věci, neboť právem obviněného je navrhovat provedení důkazů ve věci, musí jím však být konkrétně označeny důkazní prostředky a musí jím být v rámci dokazování vysvětleno, k čemu má provedení důkazů směřovat. Obviněný žádné konkrétní důkazní prostředky neoznačil a před soudy nižších stupňů ani nenavrhl. Stejně liché je další obecné tvrzení, že soud měl vést dokazování ke zjištění, proč nejsou na listinách právě podpisy jeho matky a D.

V. Soud prvního stupně na základě znaleckého zkoumání smlouvy a směnky dospěl důvodně k závěru, že podpisy matky obviněného pravděpodobně vyhotovila jiná osoba a podpisy D. V., v případě jedné listiny pravděpodobně a v případě druhé listiny s velkou pravděpodobností, nejsou jejími podpisy. Jestliže pak soud prvního stupně přiléhavě a přesvědčivě na základě hodnocení provedených důkazů, když toto své hodnocení rozebírá a není mu co vytknout, dospěl k závěru, že s oběma listinami obviněný nakládal ve vztahu k J. V. s vědomím, že neobsahují pravdivé skutečnosti ohledně půjčky peněz, a použil je jako důkazy v řízení před občanskoprávním soudem, je spíše obviněný tou osobou, která by mohla podat vysvětlení, z jakého důvodu listiny neobsahují pravé podpisy jeho matky a D.

V. V každém případě, skutečnost, na niž obviněný poukazuje, jen podporuje závěr soudu, že obě listiny vznikly dodatečně, aby podpořily jeho neoprávněné nároky na finanční prostředky z dědictví po M. B.; z hlediska trestní odpovědnosti není rozhodné, zda je vytvořil sám obviněný nebo je „pouze“ využil s vědomím, že neobsahují pravdivé skutečnosti, jak soud prvního stupně uzavřel, když není možné dostupnými důkazy bezpečně prokázat, že to byl obviněný, kdo listiny sám vyrobil.

40. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě je pak naplněn tehdy, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolatel tvrdí, že skutková zjištění soudu prvního stupně, jež byla aprobována odvolacím soudem, jsou ve vzájemném rozporu s obsahem provedených důkazů; zejména s obsahem jeho vlastní výpovědi, obsahem výpovědi obviněné V., svědků M. a M. a nesouhlasí ani s hodnocením obou soudů vztahujícím se k jeho majetkovým poměrům a majetkovým poměrům zesnulého M. B. Domáhá se toho, aby soud prvního stupně a odvolací soud hodnotily provedené důkazy jinak, způsob tohoto hodnocení sám nabízí a dožaduje se závěru, že smlouva o půjčce ze dne 29. 1. 2010, mezi ním, jakožto věřitelem a M. B., jakožto dlužníkem, jejímž předmětem je půjčka 20 000 000 Kč, stejně jako směnka vlastní ze dne 29. 1. 2010 výstavce M. B., za kterou měl tento zaplatit do dne 29. 1. 2020 bez protestu na řad D. J., částku 22 000 000 Kč, se týkají události v minulosti, která se reálně odehrála (čímž je z jeho strany popírána objektivní stránka jednání, za něž byl uznán vinným), eventuelně se domáhá závěru, že našel obě listiny v pozůstalosti své matky, nemohl tedy vědět, že podpisy na listinách nejsou pravé a dodatečně se pak dozvěděl, že zesnulý M. B. listiny matce vyměnil a místo pravých jí podstrčil listiny falešné (čímž popírá subjektivní stránku svého jednání).

41. Dovolateli je především třeba předně říci, že Nejvyšší soud není obecnou třetí skutkovou instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Zrovna tak Nejvyšší soud není oprávněn zasahovat do správných skutkových zjištění soudu prvního stupně a odvolacího soudu, neboť dovolatel nemá v trestním řízení zákonný nárok na to, aby v něm dosáhl výsledku, který si představuje, bez toho, aby reálně existovaly vady, jež prezentuje ve svém mimořádném opravném prostředku. Podle rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 4201/16: „Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.“

42. Nejvyšší soud tak může jen opakovat závěry odvolacího soudu, že soud prvního stupně řádně vyhodnotil provedené důkazy, zabýval se obhajobou obviněného, právem ji považuje za vyvrácenou a v souladu s provedenými důkazy dospěl ke skutkovým zjištěním, jež ve svém rozsudku prezentoval. Obhajoba obviněného, jeho následné odvolací námitky před odvolacím soudem a jeho nynější dovolací námitky, nejsou ničím jiným než opakováním původní obhajoby dovolatele, s výjimkou hmotněprávního tvrzení, že jeho jednání bylo soudem prvního stupně nepřiléhavě právně kvalifikováno a provedené důkazy obhajobu obviněného i jeho námitky spolehlivě vyvrací. Soud prvního stupně i odvolací soud v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. řádu provedené důkazy bezchybně zhodnotily, v odůvodnění svých rozhodnutí dle § 125 odst. 1 tr. řádu vysvětlily své úvahy, jež jsou srozumitelné, popsaly své závěry a tyto dostatečným způsobem odůvodnily.

43. Soud prvního stupně ve znělce svého rozsudku popsal skutková zjištění, k nimž dospěl, vysvětlil své úvahy při hodnocení provedených důkazů, svá skutková zjištění opírá o vyhodnocení konkrétních důkazů, na něž poukazuje. Ostatně obviněný nezpochybňuje, na základě provedených důkazů ani nemůže zpochybnit, že použil při uplatnění svých nároků ze smlouvy o půjčce a ze směnky listiny, jež obsahují falešné podpisy osob na nich uvedených, že tyto listiny předložil k doložení svých nároků závětnímu dědici, notáři a v civilním řízení i soudu, tedy není sto popřít prvky, jež tvoří objektivní stránku jeho jednání, pouze tvrdí, že událost listinami popisovaná se reálně v minulosti odehrála a že později došlo k záměně pravých listin za listiny s nepravými podpisy.

44. Soud prvního stupně v odstavci 30. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v odstavci 23. v závěru odstavce zcela právem odmítly obhajobu obviněného o „výměně“ pravých listin za falešné, protože obviněný ji uplatnil až dlouho po svém obvinění v této trestní věci, dokonce ji nezmiňuje ani ve své výpovědi v rámci přípravného řízení na policii dne 24. 2. 2023, ač se podle svého vlastního následného tvrzení dozvěděl o těchto událostech od svědka M. již v závěru roku 2022, tedy v době výslechu by o nich musel prokazatelně vědět. Dovolatel se tak zpětně účelově snaží zpochybnit autenticitu skutkového děje, k němuž došlo, v dovolacím řízení však není možné otřást závěry soudu tím, že je opakovaně předkládána obhajoba, která byla v řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem spolehlivě vyvrácena.

45. Za nelogickou až absurdní je třeba považovat i argumentaci obviněného, že jeho jednání postrádá subjektivní stránku, protože nakládal s listinami z pozůstalosti své matky a nebyl s jejich obsahem a popřípadě pravostí obeznámen. Dovolatel úmyslně opomíná, že smlouva o půjčce z roku 2010 se týká přímo jeho, je na ní uveden jako věřitel a je na ní i jeho údajný podpis, tedy pokud je událost z roku 2010 podle jeho tvrzení reálná, tak se jí osobně účastnil a nejednalo se pouze o záležitost jeho zesnulé matky. Ve smlouvě je též uvedeno, že půjčka je zajištěna směnkou na částku 22 000 000 Kč (bod IV. / 1. smlouvy), věděl tudíž i o směnce, jinými slovy, nemůže popřít, že on sám tímto tvrdí, že půjčil ve smlouvě označené době, na určitém místě, za přítomnosti osob, které jsou údajně podepsány, částku 20 000 000 Kč. Soud prvního stupně i odvolací soud pak vysvětlují, proč a z jakých důvodů nevěří jeho obhajobě a výpovědím svědka M. a svědkyně M., že M. B. před svojí smrtí vyměnil matce obviněného pravé listiny za falešné. Nejvyšší soud se s hodnocením obou soudů zcela ztotožňuje.

46. Stejně tak lichý je argument, že oba soudy posuzovaly majetkové poměry zesnulého M. B. a majetkové poměry jeho vlastní, tendenčně, tak, aby jim zapadaly do skutkového děje. Skutečnost, že M. B. neměl žádný racionální důvod si v roce 2010 půjčovat od obviněného vysokou částku 20 000 000 Kč, oba soudy právem dovozují z účetních dokladů společnosti, v jejímž čele tato osoba stála, rovněž tyto skutečnosti plynou z výpovědi dalších osob, které v této společnosti pracovaly, zejména účetní I. P., z výpovědi stejných osob pak plyne, že zesnulý M. B. si nerad půjčoval peníze. Nejvyšší soud samozřejmě nemůže zcela odmítnout tvrzení obhajoby, byť v projednávané věci ryze spekulativní, že i majetný člověk může mít potřebu si jednorázově půjčit vyšší částku, v případě M. B. však jeho osobnostní rysy a majetkové poměry ani listinné důkazy účetního charakteru týkající se jeho firmy, nepotvrzují, že by si od obviněného peníze půjčil.

47. Naopak, je doloženo, že obviněný si v minulosti, v roce 2003, částku v řádu statisíců půjčil od M. B. Jestliže z účetních dokladů společnosti a z výslechu svědkyně P. plyne, že po určité období byla z účtu společnosti zasílána obviněnému částka 100 000 Kč měsíčně, z obou důkazů je zřejmé i to, že se nejednalo o splátky půjčky (svědkyně P. tvrdí, že kdyby šlo o půjčku do podnikání, byly by tyto údaje v účetnictví jako půjčka zaneseny). Nemá smysl v tomto ohledu zjišťovat a hodnotit, zda zesnulý M. B. tyto peníze obviněnému poskytoval z důvodů v mezích zákona nebo z důvodů mimo zákonné hranice, byť dovolatel navrhuje vést k rozřešení této otázky dokazování, avšak ani k tomuto žádné konkrétní důkazy nenavrhl. Nejvyšší soud má provedeným dokazováním za prokázané, stejně jako soud prvního stupně, že o splátky půjčky z roku 2010 nešlo, pokud by pak bylo zjištěno, že M. B. poskytoval obviněnému tyto peníze z nezákonných důvodů, jednalo by se o zjištění zcela evidentně v neprospěch dovolatele, který by musel soudu hodnověrně vysvětlit, proč a za jakým účelem tyto finanční prostředky od M. B. přijímal nebo požadoval.

48. Soud prvního stupně, ani soud odvolací, pak neuvěřily tvrzením obviněného o tom, že měl v inkriminovaném období (tedy v době kolem proklamovaného data uzavření smlouvy o půjčce finančních prostředků M. B.) k dispozici velké částky finančních prostředků od své zesnulé matky. Jednak tato obviněným tvrzená skutečnost nebyla žádným hodnověrným důkazem, kromě jeho neurčité a obecné výpovědi, kterou se obviněný snažil podpořit listinou o údajném darování finančních prostředků jeho zesnulou matkou, přičemž výpověď obsahuje rozpory, které oba nižší soudy trefně zmiňují; soud prvního stupně v odstavci 28. rozsudku a odvolací soud v odstavci 23. usnesení odvolacího soudu. Nejvyšší soud přisvědčuje oběma soudům v tom, že pokud v předmětném období, ale i v obdobích předtím a potom, vázla na nemovitostech obviněného soudcovská zástavní práva pro výkon rozhodnutí v civilních věcech, která zajišťovala zanedbatelné finanční částky, ve srovnání s částkou, kterou měla obviněnému darovat jeho matka, není možno spravedlivě učinit závěr, že obviněný disponoval částkou 20 000 000 Kč, kterou případně mohl M. B. půjčit; i kdyby peníze měl, toto by byl postup naprosto mimo logiku, půjčit vysokou částku peněz aniž by předtím měl dovolatel uhrazeny vlastní závazky, které dospěly až do stádia vykonávacího řízení směřujícího vůči jeho nemovitostem. Nejvyšší soud však zároveň připomíná, že rozhodný je dříve rozvedený závěr obou soudů, že M. B. si předmětnou částku od dovolatele nepůjčil, tedy je zbytečné vést další podružné dokazování k tomu, nakolik byl obviněný v rozhodné době solventním partnerem pro případnou půjčku.

49. Nejvyšší soud pak nepovažuje námitku proti trestu, který byl dovolateli uložen, že výměra trestu porušuje § 39 odst. 1 tr. zákoníku, jímž je akcentován zájem na náhradě škod, na výchovu osob odsouzených, upřednostnění peněžitých trestů, dosavadní bezúhonnost dovolatele, za podřaditelnou pod dovolatelem uplatněné dovolací důvody, není pak podřaditelná ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Nejvyšší soud není oprávněn ani ve výroku o trestu přezkoumat rozhodnutí soudů nižších stupňů o druhu a výměře uloženého trestu tím způsobem, jako by byl obecnou třetí instancí. Dovolací soud posuzuje správnost rozhodnutí o druhu a výměře trestní sankce především v rozsahu důvodně a řádně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, kdy je uložen jiný druh trestu, než zákon připouští nebo uložen trest mimo výměru trestní sazby stanovené zákonem. „Prostou“ námitku, že uložený trest je trestem nepřiměřeně mírným nebo naopak nepřiměřeně přísným, nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání (viz rovněž rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozhodnutí trestních). Dovolatel pak i v rámci námitek proti uloženému trestu neuvádí žádné akceptovatelné důvody, proč by měl být trest odnětí svobody uložený na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, který podle ustanovení § 81 a § 82 tr. zákoníku podmíněně odložit nelze, trestem nepřiměřeně přísným, z jeho vyjádření není ani zřejmé, proč by mu měl být ukládán jiný druh trestu než trest odnětí svobody. Tím spíše, že tento druh trestu je, přes sofistikovanost spáchání trestného jednání, navzdory hrozící škodě, která o polovinu přesahuje škodu velkého rozsahu podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku (10 000 000 Kč), výměrou velmi mírný, přitom je právě tím druhem trestu, který mu musí být spravedlivě uložen. Tento závěr platí i při současném přihlédnutí k dovolatelově dosavadní bezúhonnosti, jíž se oba soudy rovněž dostatečně zabývaly a již ostatně více než dostatečně zhodnotily, když mu v trestní sazbě v rozmezí od 5 do 10 let uložily trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby.

50. Obviněný směřuje další část argumentace pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a domáhá se závěru, že skutek týkající se obviněného, není možno posoudit jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Podle dovolatele bylo ustanovení § 347 a) tr. zákoníku do Trestního zákoníku doplněno proto, že na jednání, které je přisuzováno dovolateli, se nehledělo jako na trestný čin. Podle obviněného je tak i možnost jednočinného souběhu shora uvedených trestných činů vyloučena. Ze strany obviněného je tak namítáno, že jednání spočívající v uvedení soudu v rámci civilního řízení v omyl dlouhou dobu nebylo posuzováno jako trestné, popřípadě byly pochybnosti o možnosti takové jednání posoudit právně jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku.

51. Dovolatel de facto opírá tento názor o rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 24/2006 Sb. rozh. tr. s touto právní větou: „Naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zákona spočívajícího v ,uvedení někoho v omyl‘ nelze spatřovat v tom, že obviněný podal k soudu žalobu, která obsahuje vědomě nepravdivá tvrzení, popřípadě, že podal návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, který se opírá o padělanou směnku. Soud rozhodující v občanskoprávním řízení o takových podáních totiž nelze pokládat za subjekt, který by mohl být tímto způsobem uváděn v omyl“.

52. Nejvyšší soud však v souvislosti s jednáním obviněného musí upřednostnit aktuální rozhodnutí velkého senátu sp. zn. 15 Tdo 960/2023 měnící předcházející soudní rozhodovací praxi, podle jehož závěrů vyjádřených v právní větě: „Trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku lze spáchat i prostřednictvím soudu, který může být uveden v omyl.“ V odůvodnění rozhodnutí velký senát rozebírá předcházející rozhodnutí Nejvyššího soudu a dospívá k tomu, že v rámci dědického řízení může být podveden i soud nebo notář, nejen účastník dědického řízení, že podveden může být soud v civilním řízení sporném, nejen katastrální nebo energetický úřad v řízení správním, případně pouze soud v civilním řízení nesporném. Skutkovou podstatu trestného činu podvodu naplňuje i jednání spočívající v úmyslném předložení důkazů, které neodpovídají realitě, soudu během řízení. Nejvyšší soud takové jednání charakterizuje jako procesní podvod, jehož obětí se může stát i soud, který má na základě takových pozměněných či padělaných důkazů, jež jsou mu stranou civilního řízení podstrčeny, rozhodovat. Závěr ze shora nastíněné změny rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ten, že soud může být v rámci civilního řízení sporného uveden stranou řízení předložením padělaných nebo pozměněných listinných důkazů v omyl, když bylo ve stávající věci prokázáno, že obviněný se takového jednání dopustil, neboť s vědomím nepravosti těchto důkazů: „..podal prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. Martina Grubnera k Okresnímu soudu v Bruntále, který věc následně postoupil k Okresnímu soudu pro Prahu-východ, sp. zn. 22 C 411/2021, žalobu o zaplacení částky 5.000.000 Kč s příslušenstvím, které se domáhal z titulu pohledávky na podkladě shora uvedené smlouvy o půjčce a směnky vlastní, kterou společně s žalobou doručil soudu...“

53. Státní zástupkyně ve svém dovolání, na rozdíl od dovolání obviněného, vyzdvihuje rozdílnost objektů v případě § 347a tr. zákoníku a § 209 tr. zákoníku a domáhá se posouzení trestného jednání obviněného jako jednočinného souběhu trestného činu maření spravedlnosti podle § 347a tr. zákoníku s trestným činem podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Státní zástupkyně zdůrazňuje, že obviněný se žalovaného jednání dopustil v období od 20. 5. 2020, tedy po nabytí účinnosti novely Trestního zákoníku zákonem č. 287/2018 Sb., jímž byl od 1. 2. 2019 zaveden nový trestný čin maření spravedlnosti podle § 347a tr. zákoníku. Tento trestný čin postihuje zejména předložení padělaných nebo pozměněných listinných důkazů v řízení před soudem, s úmyslem, aby byly použity soudem jako pravé. Odvolací soud navíc rezignoval i na povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí ve smyslu § 134 odst. 2 tr. řádu a zatížil své rozhodnutí vadou, která má vliv na zákonnost a správnost výroku o vině, obviněného o možné změně právní kvalifikace nevyrozuměl.

54. Nejvyšší soud předně musí přisvědčit dovolatelce, že odůvodnění, proč Vrchní soud v Praze odmítl jednání obviněného právně kvalifikovat i jako trestný čin maření spravedlnosti podle § 347a tr. zákoníku, v jeho rozhodnutí téměř absentuje a nelze je nahradit větou, že s takovým právním posouzením nepracovala ani obžaloba podaná ve věci. Nelze to tím spíše, že soud prvního stupně nemohl v odůvodnění svého rozhodnutí reagovat na návrh státního zástupce, který byl vznesen až u veřejného zasedání odvolacího soudu, z tohoto důvodu se s jeho argumentací měl dostatečně vypořádat právě soud rozhodující o odvoláních státního zástupce a obviněných.

55. Pokud odvolací soud zamítl odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného a odmítl užití právní kvalifikace jednání obviněného i jako trestného činu maření spravedlnosti podle § 347a tr. zákoníku, pochybil i věcně. Nejvyšší soud odkazuje zejména na své rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 135/2024, v němž byly hodnoceny rozdílné znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu a trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, s tím, že objekt trestných činů podvodu a maření spravedlnosti je odlišný, tedy na jedné straně zájem na ochraně cizího majetku, na straně druhé zájem na spolehlivosti a autenticitě listinných a věcných důkazů v soudním řízení a tím i na řádném průběhu dokazování. V tehdy projednávaném případě obviněný v rámci dědického řízení předložil závěť, o které mohl vědět, že je částečně nepravá s cílem ovlivnit dědické řízení tak, aby mu byla přiznána část dědictví po zůstavitelce. Soudy v otázce viny dospěly ke správnému závěru, že obviněný spáchal zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud však nad rámec této právní kvalifikace dovozuje, že: „…s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 11 Tdo 737/2022, v úvahu přicházelo jednání obviněných posoudit nejen jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu, ale i jako trestný čin maření spravedlnosti podle § 347a tr. zákoníku. Tuto vadu napadených rozhodnutí nemohl Nejvyšší soud napravit, neboť by se jednalo o změnu v neprospěch obviněného, který jediný podal dovolání.“

56. V nyní posuzované věci podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného D. J. již proti výroku o vině a domáhá se právě toho, aby jeho jednání bylo právně kvalifikováno jako souběh zločinu maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1, 5 písm. a), b) tr. zákoníku, zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud k tomuto zaujímá právní názor, že mělo být v rámci odvolacího řízení rozhodnuto tímto způsobem, pokud se tak nestalo, je dovolání státní zástupkyně důvodné a je třeba zrušit dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ohledně části týkající se obviněného D. J., neboť je zřejmé, že tuto právní kvalifikaci, přestože chyběla v podané obžalobě a neuplatňoval ji ani státní zástupce před soudem prvního stupně, měl užít již soud prvního stupně, tedy Městský soud v Praze a v každém případě se jí měl zabývat odvolací soud, u něhož státní zástupce vznesl požadavek, aby bylo jednání právně kvalifikováno tímto způsobem.

57. Nejvyšší soud se pak zabýval dovoláním nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněné D. V., které se týkalo dovolacího důvodu podle § 265 odst. 1 písm. i) tr. řádu ohledně aplikace ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu, pokud je trestem postihována pomoc k trestného činu nebo jeho pokus.

58. Podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku platí, že soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu nebo za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu nebo pomoci za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Omezením stanoveným v § 58 odst. 4 tr. zákoníku přitom není vázán.

59. Pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku však nepostačuje, že jde jen o pokus trestného činu (§ 21 odst. 1 tr. zákoníku), popřípadě pomoc k trestnému činu. Soud musí posoudit všechny okolnosti významné pro stanovení povahy a závažnosti pokusu, jeho přiblížení se k dokonání trestného činu, důvody, pro které k dokonání nedošlo, a další konkrétní okolnosti případu, jakož i osobu pachatele a jeho osobní a jiné poměry. Teprve na základě jejich komplexního zhodnocení lze odůvodnit postup podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1033/2022, uveřejněný pod č. 12/2023 Sb. rozh. tr.).

60. Obviněná D. V. byla uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným formou pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Státní zástupkyně připomíná, že kromě těchto skutečností, které považuje zákon za podmínku základní a její dosavadní bezúhonnosti, nelze obviněné přičíst žádnou výjimečnou okolnost, jež by odůvodňovala její potrestání pod dolní hranicí trestní sazby při použití zákonného ustanovení týkajícího se mimořádného snížení trestu.

61. Odvolací soud v odstavci 28. odůvodnění svého rozhodnutí dal za pravdu soudu prvního stupně, že povaha a rozsah jednání obviněné D. V. byly nesrovnatelně nižší a méně závažné, než je tomu u obviněného D. J. Vrchní soud v Praze pak staví do popředí neutěšenou ekonomickou situaci obviněné, s tím, že z jednání, k němuž se propůjčila, měla zisk zcela zanedbatelný ve srovnání se škodou, jež z činu obviněného hrozila. Uložený trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem odvolací soud považoval za zcela přiměřený. Zejména se lze oprávněně domnívat, že s ohledem na dosavadní bezúhonnost obviněné, by takový trest měl splnit svůj účel s přihlédnutím nejen k individuální, ale i generální prevenci, jde tudíž o postačující sankci, která by měla před spácháním další trestné činnosti obviněnou odradit a zároveň výchovně působit i na ostatní členy společnosti.

62. Nejvyšší soud vidí použití ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu v nynější věci jako případ hraniční. Pokud však již soud prvního stupně použil tohoto ustanovení a odvolací soud tento postup akceptoval, není možné ani jednomu ze soudů vytknout, že by tak učinily nesprávně a že by moderační ustanovení aplikovaly tam, kde nemá místo. Zvlášť odvolací soud zmínil v odůvodnění svého usnesení okolnosti, které podporují použití ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto nepovažuje dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněné D. V. proti výroku o trestu za důvodné. VI. Rozhodnutí o vazbě

63. Na obviněném D. J. se vykonává trest odnětí svobody uložený mu výše označeným rozsudkem soudu prvního stupně, který byl potvrzen rozhodnutím odvolacího soudu, přičemž obě tato rozhodnutí byla již ve výroku o vině obviněného nyní zrušena v dovolacím řízení. S ohledem na ustanovení § 265l odst. 4 tr. řádu tak bylo nutné, aby Nejvyšší soud rozhodoval o vazbě obviněného, když pro další výkon trestu odnětí svobody chybí v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu zákonný podklad.

64. Obviněný byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 2 tr. zákoníku, tedy pro dva zločiny. Nejvyšší soud nyní zavázal soudy nižších stupňů právním názorem, po vyhovění dovolání nejvyšší státní zástupkyně, že jednání, jehož se obviněný dopustil, vykazuje i znaky zločinu maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1, 5 písm. a), b) tr. zákoníku. Reálně tak obviněnému hrozí citelný úhrnný trest, nicméně, ve stávající situaci, kdy obě rozhodnutí nižších soudů byla v dovolacím řízení zrušena, mu není uložen žádný trest ani nepravomocně.

65. Obviněný se během soudního stadia trestního řízení trestnímu stíhání nevyhýbal, dostavoval se k hlavním líčením u soudu prvního stupně a dostavil se i k veřejnému zasedání odvolacího soudu, přebíral poštovní zásilky na adrese, kterou uvedl jako doručovací a ani jinak trestní stíhání nemařil. Výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen, nastoupil sám. Kromě již zmíněné hrozby citelné trestní sankce, zde nejsou důvody se obávat, že před trestním stíháním uprchne nebo se skryje, dle názoru Nejvyššího soudu zde nefiguruje důvod vazby útěkové podle § 67 písm. a) tr. řádu, protože samotná hrozící trestní sankce tento důvod naplnit nemůže.

66. Podle opisu rejstříku trestů je obviněný osobou zachovalou, hledí se na něj, jako by v minulosti nebyl odsouzen. Nyní projednávaná věc tvoří jeden celek vedený snahou se obohatit na úkor poškozeného závětního dědice, byť sestává z více jednání, která naplnila znaky skutkových podstat více trestných činů, byť tato jednání probíhala po delší dobu, nelze za tohoto stavu konstatovat, že do budoucna reálně hrozí opakování nebo pokračování trestné činnosti, nejen stejného druhu, ale jakéhokoliv druhu. Nejvyšší soud proto neshledal ani důvod vazby předstižné podle § 67 písm. c) tr. řádu.

67. Jelikož všechny relevantní důkazy ve věci byly provedeny procesně správným způsobem a Nejvyšší soud nenařídil nižším soudům doplňovat dokazování o výslechy dalších svědků, nehrozí ani maření trestního stíhání působením na dosud nevyslechnuté svědky, spoluobviněné či jiný způsob maření ve smyslu ustanovení týkajícího se vazby koluzní podle § 67 písm. b) tr. řádu.

68. Z těchto důvodů bylo v dovolacím řízení o vazbě rozhodnuto tak, že se obviněný D. J. nebere do vazby.

VII. Závěrečné hodnocení Nejvyššího soudu

69. Státní zástupkyně přiléhavě uplatnila ohledně obviněného dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a Nejvyšší soud jí přisvědčil, že na správně zjištěný skutkový stav navázaly soud prvního stupně i odvolací soud nesprávnou právní kvalifikací jednání obviněného D. J., které mělo být správně v souběhu posouzeno i jako zločin maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1, 5 písm. a), b) tr. zákoníku.

70. V návaznosti na úspěšně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu ohledně obviněného D. J. Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu v části týkající se obviněného D. J. a současně zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující.

71. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v rozsahu zrušené části znovu projednal a rozhodl, přičemž je vázán právním názorem Nejvyššího soudu, pokud jde o otázku právní kvalifikace jednání obviněného. Věc byla vrácena do stadia řízení před odvolacím soudem, neboť právě u něj státní zástupce navrhl rozšířit u jednání obviněného právní kvalifikaci o trestný čin maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1, 5 písm. a), b) tr. zákoníku a odvolací soud může v rámci odvolacího řízení právní kvalifikaci rozšířit, aniž by bylo třeba věc vracet soudu prvního stupně.

72. Jelikož došlo ke zrušení výroku o trestu odnětí svobody, který obviněný D. J. vykonává a nebyly v jeho případě shledány důvody vazby podle § 67 písm. a), b), c) tr. řádu, rozhodl Nejvyšší soud tak, že se obviněný nebere do vazby.

73. Dovolání obviněného D. J. není důvodné ani v mezích dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, ani v mezích jiného dovolacího důvodu obviněným explicitně nevyjádřeného, proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) odmítl.

74. Stejně tak je nedůvodné dovolání nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněné D. V., u níž bylo bez zákonného podkladu a bez opory ve skutkových zjištěních aplikováno ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby, což mělo naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, proto i ono bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 16. 12. 2025

JUDr. Antonín Draštík předseda senátu

Vypracoval: JUDr. Ladislav Koudelka, Ph.D. soudce