11 Tdo 1491/2010-23
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
31. března 2011 o dovolání obviněného J. B. proti usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 30. června 2010, sp. zn. 5 To 335/2010, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 1 T 95/2009, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. B. o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 6. května 2010, sp. zn. 1 T
95/2009, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem
návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, a byl mu za to uložen trest
odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jejichž výkon byl podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání jednoho roku, a trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvaceti měsíců.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že dne 20. 9. 2009 v době kolem 09.00 hodin
v H., nejméně po silnici II. třídy, po ulici B. řídil po předchozím vědomém
požití alkoholu a pod jeho vlivem osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda
136 Forman, majitele D. G., přičemž byl zastaven a kontrolován hlídkou
Inspektorátu cizinecké policie Hodonín, kdy následně byla opakovanou dechovou
zkouškou zjištěna hladina alkoholu v jeho krvi, a to ve 09.03 hodin ve výši
1,55 g/kg a ve 09.24 hodin ve výši 1,36 g/kg alkoholu v krvi, a tohoto jednání
se dopustil, přestože věděl, že za řízení motorového vozidla po předchozím
požití alkoholu a pod jeho vlivem již byl postižen rozhodnutím Městského úřadu
Hodonín ze dne 5. 11. 2007, č. j. 272017-3/DSA/Šk, které nabylo právní moci dne
5. 11. 2007, a kterým mu byla uložena pokuta ve výši 11.000,- Kč a sankce
zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na
dobu 6 měsíců.
Odvolání obviněného Krajský soud v Brně napadeným usnesením ze dne 30. června
2010, sp. zn. 5 To 335/2010, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. B.
prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v alternativě, že napadeným
rozhodnutím odvolacího soudu bylo zamítnuto jeho odvolání, ačkoliv v řízení
předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že skutek
popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje všechny znaky
trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr.
zákoníku. Dovolatel má pochybnosti o přesnosti měřícího přístroje Dräger, jímž
byla zjištěna hladina alkoholu v jeho krvi. Orientační charakter výsledků
měření tohoto přístroje konstatuje znalkyně MUDr. Jana Mudrová ve znaleckém
posudku z oboru soudního lékařství a respektuje jej i sám soud v napadeném
rozhodnutí. Nepřesnost přístroje je podle dovolatele třeba dovodit mimo jiné z
toho, že jím v posuzovaném případě bylo již po dvaceti minutách od prvního
měření naměřeno téměř o 0,2 g/kg v krvi méně. Odbourání takového množství
alkoholu přitom není možné vzhledem k době, která mezi jednotlivými měřeními
uplynula, ani vzhledem k věku a fyzické kondici obviněného. K důvodům
nepřesnosti přístroje přispívá i jeho kalibrace a přezkušování v laboratorních
podmínkách, které se od běžných podmínek při měření liší. Nebylo tedy možno
dospět k závěru, že obě zkoušky prokázaly alkohol v krvi obviněného, a to v
rozmezí od 1,36 g/kg a 1,55 g/kg, pokud již ze své povahy je jakýkoliv výsledek
použitého přístroje nepřesný. Hladina alkoholu v krvi obviněného se mohla
nacházet i pod hranicí 1 g/kg v krvi, což nelze vyvrátit ani jinými ve věci
provedenými důkazy. Soudy se také nijak nezabývaly možným ovlivněním výsledků
měření léky, které obviněný v rozhodný dne užil. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší
soud napadený rozsudek (obviněný zde zjevně měl na mysli napadené usnesení)
Krajského soudu v Brně zrušil a zrušil i další rozhodnutí na tento zrušený
rozsudek navazující.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas,
oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti
dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je
dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná
existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolatel uplatnil druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, když uvedl, že
v předchozím řízení bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v
řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel uplatnil tento důvod námitkami,
jejichž podstatou je tvrzení, že v řízení nebylo řádně zjištěno, zda obviněný
při svém zadržení byl pod vlivem návykové látky (z výsledků měření přístrojem
Dräger nelze takový závěr učinit), a že popis skutku ve výroku rozsudku
nevykazuje všechny znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu ohrožení pod
vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykonává ve
stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky,
zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví
lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.
Stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a
dokazovat (srov. rozhodnutí č. 54/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Podle ustálené soudní judikatury se za trestný čin ohrožení pod
vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku (dříve § 201 tr. zák.) považuje
jednání řidiče motorového vozidla v takovém stupni opojení alkoholem v době
jízdy, kdy jde zpravidla nejméně o jedno promile alkoholu v jeho krvi (srov.
12/1985 Sb. rozh. tr.). Podle poznatků lékařské vědy není žádný, ani
nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla, schopen bezpečně řídit
motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1
promile). Důkazem o míře ovlivnění obviněného alkoholem a snížení jeho
řidičských schopností mohou být např. svědecké výpovědi spolujezdců, policistů
a lékařů, kteří prováděli klinické vyšetření, jakož i svědecké výpovědi o
chování obviněného, o způsobu jeho jízdy (srov. 36/1984-II.). V praxi to
znamená, že trestní stíhání obviněného řidiče motorového vozidla pro trestný
čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku není vyloučeno
ani v případě, jestliže se nepodařilo objektivně (tj. odběrem a vyšetřením
krve) zjistit přesné množství alkoholu v krvi řidiče v době jízdy. Citované
ustanovení totiž podmiňuje trestní odpovědnost stavem, který vylučuje
způsobilost k výkonu zaměstnání nebo k jiné činnosti, při nichž by mohl
pachatel ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.
Na takový stav lze usuzovat především z množství (hladiny) alkoholu v krvi
řidiče, ale není-li tento údaj k dispozici, je možné a nutné stav vylučující
způsobilost vyvodit ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče
motorového vozidla uskutečněna, např. z druhu a množství alkoholických nápojů
požitých řidičem před jízdou, z doby, kdy k požití došlo, ze způsobu jízdy, z
celkového chování řidiče před nehodou i po ní apod. Vedle svědeckých výpovědí,
lékařských zpráv či znaleckého posudku může být jedním ze souhrnu důkazů (byť
nikoli jediným), jimiž lze prokázat stav vylučující způsobilost pachatele k
výkonu činnosti podle § 274 tr. zákoníku, též výsledek dechové zkoušky, zejména
pokud byla tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat
množství požitého alkoholu. Výsledek dechové zkoušky není možné bez dalšího
odmítnout jen z důvodu, že přístroj, na kterém byla zkouška provedena, je
zatížen určitou nepřesností, pokud výsledek odpovídá ostatním důkazům (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz
202/99, publikovaný v Právních rozhledech/C. H. BECK, 5/2000, str. 221,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1215/2007, a z
novějších rozhodnutí pak např. usnesení ze dne 24. února 2010, sp. zn. 6 Tdo
102/2010).
V posuzovaném případě z rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně vyplývá, že
soudy své skutkové závěry, podle nichž obviněný J. B. předmětného dne, kdy byl
na zjištění obsahu alkoholu v těle vyšetřován zasahujícími policisty, byl při
řízení osobního automobilu ovlivněn alkoholem v takové míře, že to vylučovalo
jeho způsobilost řídit motorové vozidlo, učinily především na podkladě výsledků
opakované orientační dechové zkoušky na alkohol v těle obviněného, získané
měřením provedeným orgány policie za použití přístroje značky Dräger, podle
nichž koncentrace alkoholu v dechu obviněného (ve skutkové větě se zjevně
nesprávně uvádí, že jde o údaje o obsahu alkoholu v krvi obviněného) činila v
09.03 hod. 1,55 g/ kg a při opakované zkoušce v 09.24 hod. pak 1,36 g/kg. Tyto
výsledky, ale v posuzovaném případě nezůstaly důkazem osamoceným. Z odůvodnění
rozhodnutí obou soudů i z obsahu spisu v posuzované věci vyplývá, že přesné
množství alkoholu v krvi obviněného nebylo zjišťováno, neboť obviněný po
poučení s výsledky orientační dechové zkoušky souhlasil a nežádal odběr tělních
tekutin za účelem zjištění přesného množství alkoholu v krvi. Obviněný také
doznal, že večer před rozhodným dnem požil alkohol. O tom svědčí především jím
podepsaný úřední záznam o výsledcích provedené silniční kontroly. Obviněný
předmětného dne podle zjištění soudů také navenek vykazoval známky požití
alkoholu. Podle zjištění soudů, vyplývajících ze svědeckých výpovědí
zasahujících policistů (svědků L. H., M. V. a M. B.), byl z obviněného cítit
alkohol, měl zarudlé oči, byl nervózní, jeho chůze a vyjadřování byly malátné,
chůze byla vrávoravá a artikulace špatná (srov. str. 3 – 6 rozsudku soudu
prvního stupně a str. 2 napadeného usnesení odvolacího soudu).
Výsledek provedené dechové zkoušky sice sám o sobě ke spolehlivému závěru o
vině trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr.
zákoníku bez dalšího nepostačuje. V tomto směru lze však poukázat na obsah
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99, a dále
např. na rozhodnutí ve věcech sp. zn. 3 Tdo 80/2009, sp. zn. 3 Tdo 1019/2009,
jakož i na ně navazující rozhodovací praxi obecných soudů, kdy v případech, že
se nepodařilo (tj. odběrem a vyšetřením krve) přesně zjistit hladinu alkoholu v
krvi pachatele (řidiče), není jeho trestní stíhání pro trestný čin ohrožení pod
vlivem návykové látky vyloučeno, jestliže lze na jeho nezpůsobilost řídit
motorové vozidlo usuzovat jednak z výsledků dechové zkoušky měřícím přístrojem
Dräger a jednak zároveň ze způsobu jízdy a z celkového chování řidiče,
vyšetření jeho stavu lékařem apod. Takové důkazy v projednávané věci
realizovány byly a staly se předmětem hodnocení a skutkových zjištění soudů –
viz výše. Navíc dechová zkouška byla u něj provedena opakovaně, přičemž
dovolateli byla naměřena hodnota alkoholu značně převyšující v praxi uznávané
množství 1 promile, které je považováno za hranici, při jejímž překročení je
vyloučena způsobilost k výkonu zaměstnání nebo činnosti (řízení motorového
vozidla), při níž by pachatel mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit
značnou škodu na majetku, jak má na mysli ustanovení § 274 odst. 1 tr.
zákoníku. K projevům dovolatelova chování vykazujícímu zřetelné známky požití
alkoholu vypovídali svědci L. H., M. V. a M. B. Souhrn těchto procesně
použitelných důkazů pak představoval dostatečný podklad pro následné skutkové a
právní závěry.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích Nejvyšší
soud nepřiznal námitkám dovolatele jím přisuzovaný význam a podané dovolání
neshledal jakkoliv opodstatněným. Proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
dovolání obviněného J. B. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. března 2011
Předseda senátu:
JUDr.
Antonín Draštík