USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2022 o dovolání obviněného M. P., narozeného XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2021, č. j. 1 To 75/2021-558, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 77 T 3/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. P. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 28. 4. 2021, č. j. 77 T 3/2019-529, byl obviněný M. P. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání pomoci k pokračujícímu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
v přesně nezjištěné době, nejméně od podzimu roku 2016 do 29. 8. 2017 v XY a jeho okolí, s vědomím skutečnosti, že v České republice bez příslušného zákonného povolení není možno volně pěstovat rostliny konopí s vyšším obsahem než 0,3 % THC, jejich následným sklízením a sušením vyrábět konopnou drogu zvanou marihuana, využitelnou pro toxikomanii, ani s ní dále obchodovat či jinak nakládat, vědom si skutečnosti, že zákonným povolením nedisponuje, se zištným záměrem zvýšit obrat svého podnikání, srozuměn s tím, že organizované skupině dalších osob samostatně trestně stíhaných, ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 8/2018, z nichž prokazatelně osobně znal minimálně Z. J. a P. Z., aniž se přesvědčil, že disponují příslušným zákonným povolením, napomáhá v uskutečnění záměru vytvářet ideální podmínky růstu rostlin konopí setého ve vnitřních podmínkách, určeného k nelegální výrobě konopné drogy zvané marihuana v řádovém množství několika desítek kilogramů za účelem jejího následného prodeje, tím že
po předchozí osobní dohodě s obžalovaným Z. J. fakticky jednajícím v zastoupení obžalované společnosti M., opatřil a následně prodal prostřednictvím svého internetového obchodu XY této společnosti ucelený sortiment předmětů určených k pěstování a následné výrobě konopné drogy realizované ve dvou pěstebních cyklech vždy v množství kolem 400 ks rostlin, a to zejména, 2 kusy originálně zabalených uhlíkových filtrů CAN-Lite 1500 a 4500 s označením příjemce Zahradnictví M. P., XY, 3 kusy odhlučněných ventilátorů Softbox s průtokem vzduchu 7000m3/hod. o rozměrech 75cmx75cmx75cm, elektrické ventilátory, 3 ks mobilních klimatizačních jednotek, další součásti vzduchotechniky, dále minimální množství 52 ks halogenových výbojek, nejméně 307 ks květináčů, izolační fólii, 400 ks pytlů pěstebního substrátu, 9 ks závěsných sítí na sušení konopí, které následně postupně v několika případech osobně nebo prostřednictvím svých zaměstnankyň předal P. Z. v obci XY dle seznamu předem vypracovaného samostatně trestně stíhaným Z. J., přičemž většina těchto věcí byla zajištěna policií dne 29. 8. 2017 v rámci domovních prohlídek budov č. 4 a č. 5 v prostorách průmyslového areálu v XY na ul. XY a prokazatelně sloužila k zajištění ideálních klimatických podmínek růstu rostlin konopí v pěstírně umístěné v budově č. 4 a dále aktivně udílel praktické rady k montáži dodávaného technického vybavení ke zefektivnění pěstování, sklizně i sušení konopných rostlin s cílem dosáhnout maximálního množství THC v rostlinách, přičemž s ohledem na ucelenost sortimentu, množství dodaných předmětů, znalost rozměrů pěstírny i plánovaného počtu pěstovaných rostlin, obsah komunikace vedené s P. Z. i své předchozí odsouzení pro přečin „šíření toxikomanie“ dle ustanovení § 287 odstavec 2 trestního zákoníku mu byl dostatečně zřejmý účel využití dodaných předmětů při nelegálním pěstování konopných rostlin ve vnitřních podmínkách skupinou dalších osob i rozsah, v jakém bude nelegální výroba konopné drogy jmenovanými osobami realizována
a současně si byl vědom skutečnosti, že jiným osobám napomáhá k tomu, aby nelegálně nakládaly s drogou zvanou marihuana získávanou z konopí setého, které je uvedeno jako omamná látka zařazená do seznamu č. IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného na základě zmocnění v § 44c odstavec 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a že obsahuje účinnou látku delta-9-tetrahydrocannabinol, neboli THC, který je uveden v seznamu č. 4 citovaného nařízení vlády jako psychotropní látka zařazená do seznamu č. I podle Úmluvy o psychotropních látkách, aniž si ověřil, zda jsou držiteli povolení k zacházení s návykovými látkami, s přípravky obsahujícími návykové látky a zda jim byla vydána zákonná licence k této činnosti ve smyslu ust. § 4 a § 8 zák. č. 167/1998 Sb. a že tak společně jednají protiprávně.
2. Za tento trestný čin soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku a § 58 odst. 2 písm. b) [ve výroku o trestu je zjevně v důsledku písařského pochybení uvedeno nesprávně písm. d); v odůvodnění rozsudku je toto zákonné ustanovení citováno správně], odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let, a podle § 84 tr. zákoníku současně vyslovil nad obviněným dohled. Dále mu podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, přičemž 1 denní sazba činí 1 000 Kč, tedy celkem 100 000 Kč (slovy sto tisíc korun českých), a podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku stanovil, aby obviněný zaplatil peněžitý trest ve splátkách po 5 000 Kč měsíčně.
3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě odvolání (učinila tak v neprospěch obviněného do výroku o trestu odnětí svobody), o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 16. 9. 2021, č. j. 1 To 75/2021-558, tak, že:
I. podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody,
II. za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině pomocí k pokračujícímu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku a § 58 odst. 2 písm. b), odst. 6 tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou,
III. v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný dovolání, a to prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Nováka, advokáta, přičemž tak činí z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (pozn. ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a považuje je za věcně nesprávné, nezákonné a nespravedlivé.
5. V dalším textu dovolatel poukazuje na skutečnost, že v hlavním líčení konaném dne 28. 4. 2021 učinil prohlášení viny ve smyslu § 206c tr. řádu; jednalo se přitom o zásadní změnu jeho procesního stanoviska, jelikož v předchozích hlavních líčeních (konaných ve dnech 15. 10. 2019, 2. 12. 2019 a 15. 1. 2020) svou vinu popíral s tím, že na svou obhajobu uplatňoval řadu skutečností. Uvádí, že ke změně svého procesního stanoviska byl motivován zejména dvěma skutečnostmi, přičemž tou první bylo samotné zavedení institutu prohlášení viny do českého právního řádu, jenž v době konání předchozích hlavních líčení neexistoval, a mohl jej tak poprvé využít v podstatě až u hlavního líčení právě dne 28.
4. 2021, a tou druhou, neméně významnou, byl obsah poučení, jehož se mu dostalo od soudu prvního stupně na počátku tohoto hlavního líčení a jemuž porozuměl v tom smyslu, že pokud změní své procesní stanovisko a prohlásí svou vinu, bude mu uložen toliko podmíněný trest odnětí svobody. V této souvislosti dodává, že právě uvedené neznamená, že by neměl náhled na vytýkané jednání; v průběhu trestního řízení totiž opakovaně uvedl, že svého jednání upřímně lituje.
6. Obviněný zdůrazňuje, že svou vinu tak prohlásil především z toho důvodu, že legitimně očekával, že v případě tohoto procesního postupu mu bude uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem, což ostatně bylo i zjevně správné, když soud prvního stupně mu skutečně takový trest odnětí svobody uložil. Dále vytýká soudu prvního stupně, že v rozporu s § 206c odst. 3 tr. řádu nevyzval státní zástupkyni ke sdělení jejího stanoviska, takže tato se k prohlášení viny vyjádřila až v závěrečné řeči s tím, že navzdory tomuto trvala na uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody; pokud by však toto sdělila již v rámci daného stanoviska, konstatuje, že pak by buď prohlášení viny neučinil, nebo by je sice učinil, avšak soud prvního stupně by ho nemusel přijmout. Tvrdí, že v důsledku této procesní vady pak rozhodnutí odvolacího soudu představuje tzv. překvapivé rozhodnutí ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, neboť tímto odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a nově mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody, čímž protiústavně zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, jehož nedílnou součástí je i zásada legitimního očekávání a právní jistoty. Podle jeho názoru nelze akceptovat situaci, v níž soud prvního stupně nejprve obviněnému přislíbí uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem výměnou za prohlášení viny bez zjištění stanovisek ostatních stran, jež jsou tak sdělena až po prohlášení viny, které soud přijme a které pak obviněný nemůže odvolat ani napadnout opravným prostředkem. Vyjadřuje přesvědčení, že právě stanovisko státního zástupce (a případně poškozeného a zúčastněné osoby) totiž hraje významnou roli v úvaze, zda obviněný na prohlášení viny setrvá, a pokud ano, zda soud toto prohlášení přijme. Konečně obviněný vytýká odvolacímu soudu, že postupoval v rozporu s § 259 odst. 1 tr. řádu, neboť v případě, že dospěl k závěru, že soud prvního stupně řádným způsobem neprovedl a také nevyhodnotil samotné podmínky jeho předchozího protiprávního jednání, a provedl k důkazu celý trestní spis tohoto se týkající, z něhož vyvodil celou řadu závěrů v jeho neprospěch (na něž již nemohl zareagovat řádným opravným prostředkem), měl po částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o trestu odnětí svobody věc v tomto rozsahu vrátit danému soudu k dalšímu řízení, nikoli se pasovat do role, která přísluší jen soudu prvního stupně.
7. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem a podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2021, č. j. 1 To 75/2021-558, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného se předně zabývá otázkou jeho přípustnosti, přičemž konstatuje, že toto je přípustné v tom rozsahu, v jakém se týká výroku o trestu a případných vad v řízení předcházejícím tomuto výroku. Dále vyslovuje názor, že námitky obviněného neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, neboť obviněný těmito v podstatě pouze zpochybňuje konkrétní procesní postup soudu prvního stupně spočívající v přijetí jeho prohlášení viny, z čehož sekundárně odvozuje údajnou nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu učiněného z podnětu odvolání státní zástupkyně; jde tedy o otázku výsostně procesní, která se s obsahovým vymezením tvrzeného hmotněprávního dovolacího důvodu zřetelně míjí. Současně však připouští, že na podkladě tohoto důvodu dovolání je třeba zabývat se námitkou obviněného, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tzv. překvapivým rozhodnutím způsobilým zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces, a to proto, že bylo-li by tomu tak, bylo by nutno připustit výjimečný zásah Nejvyššího soudu do rozhodnutí soudů nižších stupňů z titulu ochrany základních lidských práv.
Má ale za to, že o takovou situaci se v posuzované věci zcela zjevně nejedná.
9. Státní zástupce sice přisvědčuje obviněnému v tom, že soud prvního stupně poté, co obviněný učinil prohlášení viny, skutečně v rozporu s výslovným zněním § 206c odst. 3 tr. řádu nezjistil stanovisko přítomné státní zástupkyně, ovšem uvádí, že daná procesní nedůslednost postupu soudu s sebou nemůže nést obviněným poněkud přeceňované důsledky. Je tomu tak jednak proto, že předmětné stanovisko ve smyslu citovaného zákonného ustanovení slouží pouze k ochraně procesních oprávnění právě takové „slyšené“ strany, v tomto případě tedy státní zástupkyně, jež však zjevně dané opomenutí nepovažovala za nijak zásadní, jinak by zcela jistě v tomto směru nesprávnost postupu soudu namítla a vyjádření svého stanoviska se domáhala; z tohoto hlediska jde dokonce o vadu, k jejímuž uplatnění obviněný ani není oprávněn, neboť se jej přímo netýká. Druhým důvodem pak je, že stanovisko procesní strany se zjevně váže pouze ke skutečnostem uvedeným v prohlášení viny, tj. právě otázkám skutkovým a právním, nikoli tedy k výroku o trestu. Státní zástupce proto považuje za zcela nesprávný a v podstatě spekulativní předpoklad obviněného, že pokud by k opomenutí stanoviska státní zástupkyně nedošlo, tato by se jistě k otázce trestu vyjádřila, což by mu umožnilo následně svůj postoj k prohlášení viny přehodnotit; takto totiž v podstatě dovozuje, že své prohlášení učinil jaksi „na zkoušku, co na to protistrana“, přičemž definitivně by prohlášení vyjádřil až po uvážení takového stanoviska protistrany. To se však zcela míjí s konstrukcí tohoto institutu, který má být jednostranným vyjádřením akceptace žalobních tvrzení v rovině skutkové a právní ze strany obviněného, nikoli zkušebním testováním mezí procesních pozic protistrany.
10. Státní zástupce dále poukazuje na skutečnost, že z ničeho nelze dovodit, že by postup soudu prvního stupně v případě obviněného založil jakékoli jeho „legitimní očekávání“ uložení podmíněného trestu odnětí svobody (z protokolu o hlavním líčení se žádné vyjádření v tomto směru nepodává); i kdyby však soud takovou předběžnou úvahu [zejména z hlediska aplikace § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku] skutečně vyslovil, nelze přehlédnout, že takové očekávání následně soud prvního stupně i naplnil. Nicméně toto „očekávání“ či spíše přání obviněného ovšem v žádném případě nemohlo jakkoli omezovat státní zástupkyni jakožto samostatnou procesní stranu v její úvaze o přiměřeném trestu; ostatně o tom, že tato výrok o trestu považuje za problematický, byl obviněný zpraven již v rámci téhož hlavního líčení z obsahu závěrečné řeči státní zástupkyně, což i sám připouští, a dále byl na možnost uložení odchylného trestu upozorněn samotným faktem podání odvolání do výroku o trestu státní zástupkyní a následně i obsahem odůvodnění tohoto opravného prostředku. Státní zástupce tudíž shrnuje, že na straně obviněného žádné relevantní legitimní očekávání ve vztahu ke konečnému pravomocnému výroku o trestu reálně neexistovalo a v důsledku toho nemohlo být rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k tomuto výroku rozhodnutím překvapivým.
11. Státní zástupce se konečně neztotožňuje ani s výhradami obviněného k rozsahu dokazování v odvolacím řízení. Závěr obviněného, že toto kolidovalo s mezemi vyplývajícími z § 259 odst. 1 tr. řádu, označuje za zjevně zavádějící s tím, že dokazování bylo striktně omezeno na otázky týkající se předmětu odvolacího řízení vymezeného odvoláním státní zástupkyně, a to pouze ve vztahu ke konkrétním listinám obsaženým ve spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 1 T 171/2014, které byly podstatné pro posouzení relevance předchozího odsouzení obviněného. Připomíná, že celé veřejné zasedání (včetně nutných formálních procedur, přednesů stran, výslechu obviněného a namítaného dokazování) ostatně trvalo celkem asi 45 minut, což rozhodně nelze považovat za „rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování“, které by ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení zakládalo povinnost přikázat věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zdůrazňuje, že z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom podstatné, že obviněný měl možnost se k takto doplněnému dokazování vyjádřit, přičemž vzhledem k obsahovému zaměření odvolání státní zástupkyně mu bylo zřejmé, že „ve hře“ je zpřísnění trestu uloženého mu soudem prvního stupně. Jestliže pak obviněný ve svém dovolání namítá, resp. spíše jen naznačuje, že jemu uložený trest je nespravedlivý, poukazuje na to, že námitky pouhé nepřiměřenosti trestu obviněným uplatněný dovolací důvod taktéž nenaplňují, přičemž navíc v jeho případě sice byl uložen trest mimo zákonnou trestní sazbu, ale zcela zásadně pod jeho dolní hranici za současné aplikace mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když nadto takto uložený mimořádně snížený trest odnětí svobody nelze považovat za jakkoli excesivní či exemplární.
12. Státní zástupce tak uzavírá, že vyjma drobné procesní nedůslednosti v řízení u soudu prvního stupně, jež však nebyla k tíži samotného obviněného, nelze rozhodnutím soudů obou stupňů ničeho vytknout, a proto není jakýkoli důvod k zásahu do jejich rozhodnutí ani na podkladě extenzivního výkladu obviněným deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu z hlediska zachování jeho práva na spravedlivý proces. S ohledem na to státní zástupce navrhuje dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
13. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice, kterou ale do dnešního dne neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
15. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
16. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (do účinnosti zákona č. 220/2021 Sb.), jenž byl naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu bylo možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemohlo být
samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
17. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, tak bylo možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda byly právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud byl zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažoval hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemohl Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s § 2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
18. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů byl v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učinil-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
19. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
20. V době rozhodování Nejvyššího soudu je od 1. 1. 2022 účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v rámci níž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 (v nezměněné dikci) je nově vymezen v písmenu h) téhož ustanovení. Pod písmenem g) byl vložen nový důvod, který spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.
21. Nejvyšší soud podle zásady platné pro trestní řízení, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení (srov. například Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; též rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), při svém rozhodování v dovolacím řízení po 1. 1. 2022 je povinen aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 (účinné od 1. 1. 2022), avšak s tím, že i nadále pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Přitom též platí, že rozsah a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (§ 265f odst. 2 tr. řádu). Obviněnému lhůta k podání dovolání uplynula již před 1. 1. 2022, tj. před účinností výše označené novely trestního řádu.
IV. Důvodnost dovolání
22. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, předně konstatuje, že dovolací námitky obviněného neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť nejsou námitkami zpochybňujícími právní posouzení skutku či jiné hmotněprávní posouzení, nýbrž se týkají otázek výlučně procesních. Obviněný jejich prostřednictvím totiž brojí jednak proti rozsudku odvolacího soudu, který považuje v důsledku nesprávného procesního postupu soudu prvního stupně, spočívajícího v přijetí jeho prohlášení viny bez předchozího zjištění stanoviska státní zástupkyně ve smyslu § 206c odst. 3 tr. řádu, za tzv. překvapivé rozhodnutí, a dále proti procesnímu postupu odvolacího soudu, jenž se podle jeho názoru nepřípustně pasoval do role soudu prvního stupně tím, že provedl dokazování v rozporu s mezemi vyplývajícími z § 259 odst. 1 tr. řádu, z něhož pak vyvodil celou řadu závěrů v jeho neprospěch, na něž však nemohl reagovat podáním řádného opravného prostředku. Z uvedených důvodů pak považuje rozsudek odvolacího soudu za věcně nesprávný, nezákonný a nespravedlivý. Ve vztahu k prohlášení viny, jež představovalo zásadní změnu jeho procesního stanoviska v dané trestní věci, současně obviněný zdůrazňuje, že tak učinil jednak s ohledem na novelu trestního řádu, která takový procesní postup nově umožnila, a jednak proto, že vzhledem k poučení soudu prvního stupně legitimně očekával, že mu v případě prohlášení viny bude uložen toliko trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu.
23. Pokud jde o shora zmíněné námitky obviněného, je zřejmé, že obviněný jejich prostřednictvím vyjadřuje svou nespokojenost s uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody odvolacím soudem, jenž v tomto směru změnil výrok o trestu odnětí svobody rozsudku soudu prvního stupně, aniž by brojil zároveň proti výměře trestu odnětí svobody, jež byla odvolacím soudem zvýšena, tj. taktéž zpřísněna. Jeho námitky stran uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody však i samy o sobě představují ve své podstatě výhrady k přiměřenosti uloženého trestu, když nepodmíněný trest je jistě výrazně přísnější než ten, jehož výkon je podmíněně odložen.
24. Na tomto místě je vhodné připomenout, že podle judikatury Nejvyššího soudu, jež při posuzování dovolacích námitek týkajících se výroku o trestu dlouhodobě vychází z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., otázka nepřiměřenosti uloženého trestu nespadá pod žádný z dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1 tr. řádu, a to jak ve znění účinném do 31. 12. 2021, tak ani po jeho novelizaci zákonem č. 220/2021 Sb., tj. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu je totiž založena na tom, že pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. řádu.
25. Zmíněný výklad Nejvyššího soudu, že otázky nepřiměřenosti trestu nenaplňují žádný z důvodů dovolání, dlouhodobě respektuje ve své rozhodovací praxi i Ústavní soud. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba též zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci nejedná. Obviněnému byl totiž rozsudkem odvolacího soudu podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za současné aplikace § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 58 odst. 6 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výměře čtyř let, tedy výrazně pod dolní hranicí zákonné trestní sazby (jež činí osm až dvanáct let). Takto mimořádně snížený trest odnětí svobody, byť uložený jako nepodmíněný, rozhodně nelze považovat v případě obviněného za nepřiměřeně přísný či dokonce excesivní nebo nespravedlivý.
26. Přes výše uvedené konstatování o procesním charakteru dovolacích námitek obviněného, jež stojí mimo rámec jím deklarovaného dovolacího důvodu, však nemůže Nejvyšší soud přehlédnout, že byla-li by důvodnou jeho námitka, že rozsudek odvolacího soudu představuje tzv. překvapivé rozhodnutí, mohla by založit situaci, jež by znamenala nedodržení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí, a tudíž porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud však současně shledal, že o takovou situaci v dané věci zjevně nejde.
27. V obecné rovině je zapotřebí uvést, že ve smyslu judikatury Ústavního soudu jsou tzv. překvapivá rozhodnutí chápána jako projev libovůle soudu, který je nepřípustným zásahem do práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jehož součástí je i právo na obhajobu. Jde o takové rozhodnutí, jehož skutkové či právní závěry jsou do té míry odlišné, že účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci neočekával a ani očekávat nemohl, a proto vůči nim nemohl uplatnit svou obhajobu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09, ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13). Jako příklad lze uvést případ, kdy se odvolací soud odchýlí od hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám zopakoval nebo doplnil, tedy pokud se odvolací soud odchýlí od skutkových zjištění a právních závěrů soudu prvního stupně a rozhoduje tak sám bez dokazování, aniž by umožnil obviněnému k nově nastoleným skutkovým a právním závěrům se jakkoli vyjádřit.
28. V dané věci obviněný překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu (záležející v uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody) dovozuje ze skutečnosti, že soud prvního stupně v rozporu s § 206c odst. 3 tr. řádu před přijetím jeho prohlášení viny nevyzval státní zástupkyni ke sdělení jejího stanoviska, když současně předpokládá, resp. si je jist, že tato by nepochybně uvedla, že trvá na uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody (jak to učinila později v závěrečné řeči), a nastiňuje pak podle jeho názoru dvě možné následující situace, a to, že v takovém případě by buď prohlášení viny neučinil, nebo by je sice učinil, avšak soud prvního stupně by ho nemusel přijmout. Byť obviněnému lze přisvědčit v tom, že předseda senátu soudu prvního stupně před rozhodnutím o přijetí prohlášení viny nezjistil stanovisko státní zástupkyně, Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit s jeho názorem, že v důsledku tohoto procesního pochybení představuje rozsudek odvolacího soudu tzv. překvapivé rozhodnutí.
29. Z hlediska výše zmíněné argumentace obviněného je třeba především v obecné rovině zdůraznit, že jednak stanovisko procesní strany ve smyslu § 206c odst. 3 tr. řádu slouží (jak na to přiléhavě poukázal státní zástupce) právě k ochraně dotčené procesní strany a v případě opomenutí jejího slyšení v této otázce tedy dochází k zásahu do jejích procesních práv (nikoli do procesních práv obviněného). Dále, a to zejména, předmětné stanovisko se váže pouze ke skutečnostem uvedeným v prohlášení viny, tj. skutkovým a právním otázkám, nikoli k výroku o trestu, a proto výše uvedený názor obviněného, že státní zástupkyně by se v rámci sdělení svého stanoviska nepochybně vyjádřila k otázce trestu, nelze považovat za správný, přičemž navíc jde toliko o jeho spekulativní, ničím nepodloženou domněnku a subjektivní přesvědčení. Nelze rovněž nezmínit, že předmětný institut má představovat jednostranné vyjádření obviněného, jímž tento akceptuje skutková a právní tvrzení obžaloby, a není zamýšlen jako prostředek obviněného, jenž tento zvolí, aby zjistil, zda pro něj s ohledem na stanovisko ostatních procesních stran bude výhodný, či nikoliv.
30. Rozhodnutí odvolacího soudu však nebylo a nemohlo být pro obviněného překvapivým zejména z následujících důvodů. Jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení konaném dne 28. 4. 2021 (č. l. 519 až 526 spisu), a poukazuje na to ostatně i sám obviněný, státní zástupkyně již v závěrečné řeči, přestože vzhledem k prohlášení viny považovala uložení trestu i na samé spodní hranici zákonné trestní sazby za nepřiměřeně přísné, trvala na uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody obviněnému, a to v minimálním rozmezí čtyř až pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Následně, ihned po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně, jenž uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu podala státní zástupkyně do výroku o trestu odvolání, které posléze písemně odůvodnila s tím, že navrhla, aby odvolací soud uložil obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání kolem tří let se zařazením do věznice s ostrahou (č. l. 538 až 539 spisu; odůvodnění odvolání státní zástupkyně obdrželi oba obhájci obviněného Mgr. Jan Sikora a Mgr. Ing. Petr Blažek). Obviněnému tudíž bylo zřejmé, že předmětem odvolacího řízení bude výrok o trestu rozsudku soudu prvního stupně, a rovněž to, že může dojít ke změně rozhodnutí o uloženém trestu odnětí svobody v tom směru, že tento mu bude uložen jako nepodmíněný. Veřejného zasedání u odvolacího soudu se pak osobně účastnil jak obviněný, tak jeho obhájce Mgr. Ing. Petr Blažek, a obviněný tudíž měl možnost uplatnit své právo na obhajobu v plném rozsahu.
31. Ve vztahu k obviněným zdůrazňovanému tvrzení o legitimním očekávání uložení podmíněného trestu odnětí svobody v případě prohlášení viny na základě poučení soudu prvního stupně je třeba poukázat jednak na to, že soud prvního stupně mu takový trest odnětí svobody skutečně uložil, a tedy jeho očekávání v tomto ohledu naplnil. Nejvyšší soud ovšem považuje (po seznámení se nejen s protokolem o hlavním líčení konaném dne 28. 4. 2021, ale i se zvukovým záznamem o jeho průběhu) za důležité zejména uvést, že takové očekávání obviněného rozhodně tento soud nemohl založit, když jej toliko seznámil (mimo jiné) s případnou možností prohlásit vinu s následným vlivem na případnou výši ukládaného trestu a s možností použít nově vložený § 58 odst. 2 tr. zákoníku, a následně jej poučil podle § 206c odst. 1, 7 tr. řádu.
32. Obviněnému nelze přisvědčit ani v tom, že rozsudek odvolacího soudu je věcně nesprávný, nezákonný a nespravedlivý z toho důvodu, že soud nepostupoval v souladu s § 259 odst. 1 tr. řádu, neboť provedl k důkazu celý trestní spis ve věci jeho předchozího odsouzení (čímž se pasoval do role soudu prvního stupně), z něhož vyvodil celou řadu závěrů v jeho neprospěch, na něž již nemohl zareagovat řádným opravným prostředkem, ačkoli měl rozsudek soudu prvního zrušit ve výroku o trestu odnětí svobody a v tomto rozsahu věc vrátit soudu prvního stupně. Uvedené námitky proti procesnímu postupu odvolacího soudu a porušení principu dvojinstančnosti řízení totiž nejenže neodpovídají uplatněnému a ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, ale jedná se o námitky nedůvodné.
33. Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že koncepce odvolacího řízení po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. se projevuje ve způsobu vyřizování věci odvolacím soudem založeném na výrazně apelačním principu s prvky kasace. Odvolací soud zásadně doplní řízení provedením důkazů potřebných k tomu, aby mohl rozhodnout o odvolání, a to jen s výjimkou, pokud by šlo o rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování, které by znamenalo nahrazování činnosti soudu prvního stupně, kdy v takovém případě by výjimečně vrátil věc soudu prvního stupně, aby v potřebném rozsahu doplnil dokazování (viz § 259 odst. 1, 2 tr. řádu a k tomu, za jakých podmínek může sám rozhodnout viz § 259 odst. 3 tr. řádu, a kdy tak může učinit v neprospěch obviněného viz § 259 odst. 4 tr. řádu). Vrácení věci by odvolací soud měl volit jen jako krajní možnost, jestliže zjištěnou vadu (vady) nelze odstranit ve veřejném zasedání. V posuzovaném případě, kdy předmětem přezkumu odvolacího soudu byl toliko výrok o trestu odnětí svobody na podkladě odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného a kdy dokazování bylo provedeno pouze ve vztahu ke konkrétním listinám obsaženým ve spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 1 T 171/2014 (specifikovaným v protokolu o veřejném zasedání na č. l. 554 spisu) týkajícím se předchozího odsouzení obviněného, nelze v procesním postupu odvolacího soudu shledat žádných vad v obviněným tvrzeném směru (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1514/21). Odvolacím soudem provedené dokazování rozhodně nelze považovat za rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování, které by ve smyslu § 259 odst. 1 tr. řádu zakládalo onu shora zmíněnou výjimku, tj. vrácení věci odvolacím soudem soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Z hlediska zachování práva obviněného na spravedlivý proces je přitom podstatné, že k takto provedenému dokazování, jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání (č. l. 553 až 555 spisu), se pak obviněný i jeho obhájce měli možnost vyjádřit, přičemž obviněný tak stručně učinil; ani obviněný, ani jeho obhájce sami další doplnění dokazování nenavrhovali.
34. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
35. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného M. P. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněnému – ale ani žádnému jinému zákonnému – dovolacímu důvodu. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 21. 4. 2022
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Petr Škvain, Ph.D.