USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2025 o dovolání obviněného P. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 1 To 56/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 1/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2024, sp. zn. 30 T 1/2024, byl obviněný P. K. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl krajským soudem podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl krajským soudem podle § 66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu propadnutí části majetku v podobě finančních prostředků ve výši 106.896,64 Kč.
2. Výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě byl v zákonné lhůtě napaden jednak odvoláním obviněného podaným proti výroku o vině i trestu, jakož odvoláním podaným v neprospěch obviněného státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ostravě, a to výhradně proti výroku o trestu. O těchto řádných opravných prostředcích následně rozhodl Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 1 To 56/2024, a to tak, že odvolání obviněného i státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
3. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ostravě se obviněný předmětné trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že: v říjnu roku 2020 v Ostravě u prodejny XY u XY koupil od již pravomocně odsouzeného M. B. 200 gramů metamfetaminu (pervitinu) za cenu 600 Kč za gram a tento následně v XY a okolí prodal nezjištěným osobám, od října roku 2020 do konce roku 2021 ve XY, ve XY a v XY pravidelně nakupoval pervitin od M. B. v množstvích nejméně 200 gramů za cenu nejprve 600 Kč za gram a následně za cenu 500 Kč za gram a tento následně v XY, XY a okolí prodával nezjištěným osobám, a takto za toto období nakoupil a následně prodal nejméně celkem 2.000 gramů pervitinu, v průběhu léta roku 2022 v domě na ulici XY ve XY převzal od M.
B. celkem 50 dóz, z nichž každá obsahovala 1.500 kusů tablet léčiva Efedrina Arena s obsahem efedrinu 50 mg v tabletě, tj. celkem 75.000 kusů tablet s obsahem 3.750 g efedrinu, za celkovou cenu 550.000 Kč, určených k výrobě 2.200 gramů pervitinu, a tyto tablety převezl do XY a následně je předal nezjištěné osobě za účelem jejich přepracování na pervitin ve výše uvedeném množství, na konci léta roku 2022 v bytě již pravomocně odsouzené N. S. Š. na ulici XY v Ostravě-XY převzal od M. B. celkem 50 dóz, z nichž každá obsahovala 1.500 kusů tablet léčiva Efedrina Arena s obsahem efedrinu 50 mg v tabletě, to je celkem 75.000 kusů tablet s obsahem 3.750 g efedrinu, za celkovou cenu 550.000 Kč, určených k výrobě 2.200 gramů pervitinu, a tyto tablety převezl do XY a následně je předal nezjištěné osobě za účelem jejich přepracování na pervitin ve výše uvedeném množství, dne 4.
11. 2022 kolem 13:00 hodin v bytě N. S. Š. na ulici XY v Ostravě-XY převzal od N. S. Š. a M. B. celkem 54 dóz, z nichž každá obsahovala 1.500 kusů tablet léčiva Efedrina Arena s obsahem efedrinu 50 mg v tabletě, to je celkem 81.000 kusů tablet s obsahem 4.050 g efedrinu, za celkovou cenu 594.000 Kč, určených k výrobě 2.376 gramů pervitinu, a tyto tablety převezl do garáže č. 5 na ulici XY v XY a následně je předal nezjištěné osobě za účelem jejich přepracování na pervitin ve výše uvedeném množství, nezjištěného dne v průběhu roku 2022 ve XY koupil od M.
B. 5 kg červeného fosforu za cenu 22.500 Kč určeného k výrobě více než 15.000 gramů pervitinu, a tento červený fosfor převezl do XY a následně jej předal nezjištěné osobě za účelem jeho využití pří výrobě pervitinu, nezjištěného dne v průběhu roku 2022 ve XY prodal M. B. 7 kg jódu za cenu 49.000 Kč, určeného k výrobě více než 5.000 gramů pervitinu, a takto prodal celkem nejméně 2.200 gramů pervitinu a na výrobě dalších nejméně 15.000 gramů pervitinu se podílel tím, že jiným opatřoval tablety a červený fosfor (prekurzory) k jeho výrobě, přičemž takto jednal v úmyslu se obohatit, a aniž by byl držitelem povolení k zacházení s návykovými látkami ve smyslu § 8 zákona číslo 167/1998 Sb. o návykových látkách, a přestože efedrin je zařazen do tabulky I.
podle Úmluvy OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami a v návaznosti na toto také v kategorii 1 v příloze I. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č.
273/2004 a nařízení Rady (ES) č. 111/2005 jako prekurzor sloužící k výrobě pervitinu, červený fosfor je látkou uvedenou v podkategorii 2A kategorie 2 přílohy I. Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004, o prekursorech drog a v kategorii 2 přílohy Nařízení Rady (ES) č. 111/2005, jako prekurzor sloužící k výrobě pervitinu, a droga pervitin, chemicky definovaná jako metamfetamin, je uvedena v příloze č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek jako psychotropní látka zařazená do Seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 1 To 56/2024, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2024, sp. zn. 30 T 1/2024, napadl obviněný P. K. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž tak učinil v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), písm. g), písm. h) a písm. m) tr. ř., neboť podle jeho mínění neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Zároveň jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, podle jeho mínění ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Konečně pak podle názoru obviněného napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.
ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř.
5. Obviněný v úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. namítl, že v podstatné části, konkrétně v době od 24. 5. 2023 do 16. 8. 2023, bylo jeho trestní stíhání vedeno nezákonně jako řízení proti uprchlému, a to v důsledku rezignace policejního orgánu na snahu vypátrat jeho osobu, tedy bez provedení dostatečného množství potřebných kroků k ověření toho, že by uprchl do zahraničí nebo se skrýval. Odůvodněnost tohoto zásadního kroku bylo přitom nutno hodnotit k okamžiku vydání usnesení o zahájení trestního stíhání a nikoli až s ohledem na později zjištěné skutečnosti.
Dovolatel v tomto ohledu poukazuje na skutečnost, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo sepsáno dne 24. 5. 2023, tj. pouze dva dny po vyhlášení pátrání po jeho osobě. To je podle jeho mínění časový prostor, během kterého bylo extrémně nepravděpodobné, že bude vypátrán, přičemž jeho nevypátrání v daném čase nemohlo být ani tou nejmenší indicií pro případnou odůvodněnost zahájení řízení proti uprchlému. Informace, které policejní orgán v době vydání usnesení o zahájení trestního stíhání shromáždil, zároveň podle obviněného nebyly vyčerpávající, úplné, jednoznačné a přezkoumatelné.
V důsledku zahájení trestního stíhání vůči jeho osobě v režimu řízení proti uprchlému podle § 302 tr. ř. bylo podle obviněného porušeno jeho právo na obhajobu, respektive svobodnou volbu obhájce, jelikož neměl ve zcela zásadní fázi, a to v počátku přípravného řízení, zvoleného obhájce, nýbrž měl obhájce ustanoveného. S ustanoveným obhájcem přitom nemohl konzultovat svoji obhajobu a nebylo mu umožněno podat řádnou stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Obviněný v tomto odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 372/2015, podle kterého není pro zahájení řízení proti uprchlému dostačující zjištění, že je obviněný neznámého pobytu, přičemž povaha řízení proti uprchlému omezuje některé principy spravedlivého procesu, jejichž podstatu a smysl je třeba šetřit, takže není možné tento způsob řízení využívat k jiným než stanoveným účelům, například k urychlenému vyřízení věci nebo k usnadnění důkazní situace.
6. S odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel dále namítl, že ve věci bylo narušeno jeho právo na spravedlivý proces extrémně jednostranným hodnocením důkazů. Soudy obou stupňů totiž oproti výpovědi obviněného, který je osobou řádně se živící mezinárodní kamionovou dopravou, uvěřili svědecké výpovědi původně spoluobviněného M. B., skutečného „vařiče“ pervitinu, který se užíváním této drogy dostával do stavu toxické psychózy a měl opakované nehody na motorce či v motorových vozidlech, pročež nebyl schopen řádně v životě fungovat. Obviněný dále nesouhlasí se svým odsouzením za obchod s chemikáliemi, jelikož dům původně spoluobviněného M. B. byl sledován kamerou a veškeré obchody s chemikáliemi by tak musely být zachyceny na pořízeném videozáznamu. Skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně stran jeho zapojení do obchodu s chemikáliemi proto dovolatel označuje za nesprávné a vyvěrající z extrémního nesouladu skutkové věty s kamerovým záznamem jakožto důkazem provedeným v řízení před soudem.
7. Obviněný nad rámec výše uvedeného vznesl námitky k procesu dokazování, když namítl existenci tzv. opomenutých důkazů, jelikož soudy nižších stupňů podle jeho mínění chybně odmítly opatřit klíčové svědectví osoby jménem V. K. Podle obviněného se přitom jednalo o osobu, která zprostředkovávala původně spoluobviněnému M. B. obchody s prekurzorem metamfetaminu a mohla se vyjádřit k množství dovezených léčiv určených k výrobě drog, neboť bez její pomoci neměl jmenovaný spoluobviněný žádnou šanci prekurzory metamfetaminu obstarat, neboť sám nemohl polské dodavatele nikterak oslovit. Obviněný zároveň spatřuje pochybení soudů nižších stupňů v tom, že odmítly k důkazu provést opětovný výslech původně spoluobviněného M. B. v postavení svědka, a to za účelem zjištění totožnosti osoby I. H., kterážto měla být rovněž správně vyslechnuta, jelikož se jednalo o skutečného odběratele pervitinu od M. B.
8. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný dále namítl, že v dané věci došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku. Ačkoli nebyla vyvrácena jeho obhajoba spočívající v tvrzení, že léčiva Efedrina Arena neměl k jejich užití k výrobě pervitinu, přesto soudy nižších stupňů odmítly jeho jednání právně kvalifikovat podle § 286 tr. zákoníku, tedy jako výrobu a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu.
9. Konečně pak obviněný namítl, že v rámci jeho trestního stíhání nebyla zachována totožnost skutku, pro který bylo řízení vedeno, neboť přípravné řízení bylo vůči němu vedeno toliko pro část jednání, kterým byl následně odsouzen. Podle obviněného pak nelze akceptovat argumentaci, že se s dalšími údajnými skutky mohl seznámit, když po něm nebylo možno požadovat dokonalou znalost kompletního spisového materiálu. Nadto coby nezákonně stíhaný uprchlý neměl přístup do trestního spisu a s těmito okolnostmi se nemohl reálně seznámit.
10. Z výše uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 1 To 56/2024, stejně jako jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2024, sp. zn. 30 T 1/2024, a dále aby věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
11. K dovolání obviněného zaslal své písemné stanovisko ze dne 20. 2. 2025, sp. zn. 1 NZO 982/2024-12, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně konstatuje, že smyslem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je ochrana obviněných před nejzávažnějšími zásahy do práv na obhajobu, přičemž námitky uplatněné dovolatelem v rámci jeho mimořádného opravného prostředku pod zákonné vymezení předmětného dovolacího důvodu nespadají. V této souvislosti státní zástupce uvádí, že na podkladě dostupného spisového materiálu nezjistil žádné vady, které by opodstatňovaly námitky obviněného stran porušení jeho práva na obhajobu v důsledku nesprávného postupu ve smyslu § 302 tr. ř. Ačkoli totiž obviněný v podaném dovolání tvrdí, že policejní orgán měl vyčkat výsledků vyhlášeného pátrání a tyto následně vyhodnotit, poznatky policejního orgánu o tom, že obviněný má v úmyslu vyhýbat se trestnímu řízení, byly natolik jednoznačné, že plně odůvodňovaly využití institutu řízení proti uprchlému. Podle státního zástupce si totiž lze jen obtížně představit jednoznačnější situaci pro učinění závěru o tom, že obviněný je na útěku a skrývá se před orgány činnými v trestním řízení, než to, když obviněný pouhých několik dnů po výslechu spolupracujícího obviněného, který vypovídal v jeho neprospěch, prodal svůj nově nabytý podíl k družstevnímu bytu, jakož i další majetek, de facto ukončil svůj pracovní poměr a stal se pro své nejbližší okolí nekontaktním. Za tohoto stavu považuje státní zástupce danou námitku obviněného za nedůvodnou.
12. K námitkám, jež obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce uvádí, že obviněný obdobnou obhajobu uplatnil jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v rámci svého odvolání. Tyto námitky směřující především do oblasti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů však neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů, přičemž státní zástupce v tomto směru v plné míře odkázal na způsob, jakým soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy, včetně výpovědi původně spoluobviněného M. B. Nad rámec uvedeného pak státní zástupce poukazuje na skutečnost, že odvolacím soudem bylo vypořádáno též tvrzení obviněného, že obchod s chemikáliemi by musel být zachycen stacionární kamerou u domu původně spoluobviněného M. B. V daném případě totiž vyšlo najevo, že nebyl „monitorován“ dům, nýbrž veřejná komunikace k domu přiléhající, a jestliže tedy obviněný do domu vstoupil jinudy, za tmy, či se jej nepodařilo identifikovat, nebyl pojat do protokolu o sledování. Podle státního zástupce je pak naprosto přirozené, že soud neprováděl a ani nemohl provést několikaměsíční záznam z kamery, přičemž nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že nákup jódu a fosforu se měl odehrát nezjištěného dne v roce 2022, zatímco sledování ulice probíhalo až od měsíce července roku 2022.
13. K výtkám dovolatele stran neprovedení výslechu jím navrhovaných svědků státní zástupce konstatuje, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, přičemž není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Odmítne-li nicméně provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Pokud obviněný namítl opomenutí provedení důkazních prostředků svědeckými výpověďmi V. K. a I. H., šlo o návrhy na doplnění dokazování předložené obviněným až v řízení před odvolacím soudem. Je přitom zřejmé, že obviněný jejich výslech považuje za nezbytný z důvodu blíže nepodložených informací z doslechu, které ani u odvolacího soudu nemohly založit důvod pro doplnění dokazování. Vrchní soud tak zcela důvodně posoudil výše uvedené důkazní návrhy jako nadbytečné a bezpředmětné. Podle státního zástupce se tedy nelze ztotožnit s argumentací obviněného, podle kterého se jedná o klíčové svědky, jejichž výpověď je nezbytná pro náležité objasnění skutku. Právě naopak, zajištění výslechu těchto osob by ve vztahu k probíhajícímu trestnímu řízení bylo neúčelné. Námitky obviněného v tomto směru tedy podle státního zástupce nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť označené důkazní prostředky nemají bezprostřední význam z hlediska právního posouzení skutku jako trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
14. K námitkám, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce uvádí, že argumentace směřující proti právní kvalifikaci dovolatelova jednání je založena na jeho vlastní a od soudu diametrálně odlišné interpretaci výsledků dokazování. Jestliže tedy obviněný v podstatě vyjádřil toliko nesouhlas s výsledky provedeného dokazování, neboť namítl, že soudy bagatelizovaly jeho obhajobu a věc je namístě hodnotit podle pro něho mírnější právní kvalifikace, která přicházela v úvahu, není z tohoto hlediska dána existence předmětného důvodu dovolání.
15. Mimo uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se podle státního zástupce nachází také další námitka obviněného, v níž tento soudům vytkl, že nezachovaly totožnost skutku, pro který byl trestně stíhán. Povinnost zachovat totožnost skutku stanoví trestní řád jako procesní právní norma, takže se tato pravidla netýkají nejen posouzení stíhaného skutku podle norem hmotného práva, ale ani jiného hmotněprávního posouzení. Proto ani námitky obviněného, v nichž argumentuje nedodržením totožnosti skutku, neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nadto státní zástupce doplňuje, že otázce totožnosti skutku se náležitě věnoval odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž s jeho argumentací se lze ztotožnit a odkázat na ni. To, že popis skutku uvedený v podané obžalobě byl oproti popisu skutku uvedenému v usnesení o zahájení trestního stíhání rozšířen, nemá vliv na zachování totožnosti skutku. K tomuto rozšíření totiž došlo při dodržení částečné shody jednání obviněného v podstatných skutkových okolnostech, pročež tak byla totožnost skutku plně zachována.
16. Závěrem svého vyjádření pak s ohledem na výše uvedené státní zástupce shrnul, že námitky obviněného vůbec neodpovídají důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c), písm. g) a písm. h) tr. ř. Z těchto důvidů tak nemohl být naplněn ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Za tohoto stavu proto státní zástupce navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
17. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně soudem prvního stupně zasláno obhájci obviněného k případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla Nejvyššímu soudu nikterak předložena.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.
19. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV. Důvodnost dovolání
20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
21. Obviněný uplatnil v prvé řadě důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který přichází v úvahu tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a dopadá především na situace, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr. ř., tzn. že obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§ 37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§ 38 tr. ř.), a přitom žádného obhájce neměl. Anebo obhájce ustanoveného či zvoleného měl, avšak obhájci nebyla dána možnost se účastnit určitého procesního úkonu nebo řízení, jehož má právo se účastnit nebo mu být přítomen (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1286/2003).
22. V souvislosti s obviněným uplatněnými námitkami Nejvyšší soud dále připomíná, že jím souběžně uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu tak lze za relevantní dovolací námitku považovat jednak výtky směřované proti správnosti a úplnosti rozhodných skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, dále výtky směřující proti úplnosti a procesní bezvadnosti provedeného dokazování a konečně výtky namířené proti správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
23. Z výše uvedeného je zřejmé, že tento dovolací důvod umožňuje nápravu toliko v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních. Těmi jsou jednak případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno). Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností ode dne 1. 1. 2022 tedy nikterak nedošlo k obecnému rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkového charakteru.
24. Obviněný dále odkázal též na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
25. Konečně důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., na který obviněný ve svém podání rovněž výslovně odkázal, je pak existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo by byl v řízení mu předcházejícím dán některý ze zbylých důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, přestože již v předcházejícím řízení byl dán některý z ostatních dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř.
26. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V. K meritu věci
27. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu dovolací soud zkoumal, zda mimořádný opravný prostředek obviněného P. K. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že jím vznesené námitky žádné z variant uplatněných dovolacích důvodů neodpovídají.
28. Obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. v prvé řadě namítl, že při vydání usnesení o zahájení trestního stíhání nebyly splněny zákonné podmínky pro postup ve smyslu § 302 a násl. tr. ř. Podle obviněného tedy nebylo možné vůči jeho osobě zahájit trestní stíhání v režimu řízení proti uprchlému, přičemž v důsledku nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení mu tak bylo znemožněno zvolit si vlastního obhájce, neboť mu byl „vnucen“ obhájce ustanovený, čímž došlo k jeho zkrácení na jeho právu na obhajobu.
29. K tomuto Nejvyšší soud předně připomíná, že právo obviněného na obhajobu představuje jeho z nejdůležitějších procesních práv, což jen potvrzuje jeho ústavně právní ochrana (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a dále garance jeho ochrany v mezinárodních smlouvách o lidských právech a svobodách (např. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.). Jeho porušení se tedy považuje za podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je však porušení práva na obhajobu třeba chápat poněkud úžeji, neboť mu neodpovídá každé porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, kdy obviněný, ačkoli byly splněny zákonné podmínky nutné obhajoby, neměl v trestním řízení obhájce vůbec nebo jej neměl po určitou část řízení, po kterou orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 48/2003 a č. 23/2007-II. Sb. rozh. tr., dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17, T 413, věta 2.). Účelem tohoto dovolacího důvodu proto může být i možnost dosažení nápravy takového rozhodnutí, které vzešlo z řízení, v jehož některém stadiu byl obviněný bez obhájce, ač ho podle zákona měl mít, pokud se úkony provedené v tomto stadiu řízení staly výlučným nebo hlavním podkladem pro rozhodnutí ve věci samé.
30. Podle § 36 odst. 1 písm. c) tr. ř. platí, že obviněný musí mít obhájce již v přípravném řízení, konkrétně ve fázi vyšetřování, také tehdy, jde-li o řízení proti uprchlému, které představuje zvláštní způsob řízení upravený v § 302 a násl. tr. ř. Podle citované právní úpravy lze řízení proti uprchlému konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Podstata řízení proti uprchlému tedy spočívá v tom, že trestní řád umožňuje výjimečně konat řízení i v nepřítomnosti obviněného, kterého nelze postavit před soud, a který dokonce ani nebyl vyslechnut v žádném stadiu řízení, ani mu nebylo osobně sděleno obvinění z trestného činu, ježto se trestnímu stíhání úmyslně vyhýbá svým pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Současně přitom platí, že důvody pro konání řízení proti uprchlému mohou nastat kdykoli v jeho průběhu, právě jako mohou kdykoli a v kterékoli jeho fázi pominout.
31. K závěru o tom, že se určitá osoba úmyslně vyhýbá trestnímu řízení svým pobytem v cizině, lze dojít zejména tehdy, pokud opustila území České republiky, případně pokud se s tímto záměrem již zdržuje v cizině. Samotný pobyt v cizině sám o sobě však není důvodem pro vedení řízení proti uprchlému. Nejprve totiž musí být zjištěn motiv, tj. snaha obviněného uprchnout nebo se vyhnout trestnímu stíhání právě pobytem v cizině. Pro závěr o vyhýbání přitom není v tomto smyslu rozhodné, zda jde o státního občana České republiky, cizince nebo osobu bez státní příslušnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 38/1995 Sb. rozh. tr.). Zároveň ovšem platí, že řízení proti uprchlému nelze vést, jestliže je zjištěno, že obviněný se v cizině nemůže svobodně rozhodovat o svém pobytu, např. proto, že se tam nachází ve vazbě či výkonu trestu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 2/2004 Sb. rozh. tr.).
32. Naopak za skrývání se je namístě považovat takové maření průběhu trestního řízení, kdy se pachatel na území České republiky ukrývá a brání tak svému dopadení a zajištění. Způsob jeho jednání lze částečně srovnat s důvody tzv. útěkové vazby ve smyslu § 67 písm. a) tr. ř. Znak skrývání ovšem není naplněn tehdy, jestliže obviněný často mění místo svého pobytu či zaměstnání za předpokladu, že přitom plní zákonem uložené povinnosti (např. přihlášení se k trvalému pobytu; srov. k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2003, sv. 20, T 473). Podobně nejde o skrývání v případě, kdy se pachatel střídavě zdržuje v místě svého trvalého pobytu a v místě (místech) přechodného pobytu. Pro závěr o tom, že se obviněný skrývá, tedy nestačí pouhé zjištění, že se nezdržuje v místě svého bydliště a opakovaně si nevyzvedává obsílky a předvolání zasílané mu orgány činnými v trestním řízení. V takovém případě je namístě učinit veškeré úkony vedoucí ke zjištění důvodů nepřítomnosti obviněného a k případnému vypátrání jeho pobytu (např. vydání příkazu k zatčení podle § 69 odst. 1 tr. ř.).
33. S dovolatelem lze v nyní posuzované věci souhlasit v tom ohledu, že v souladu s obecně respektovanou trestněprávní teorií (k tomu srov. např. Šámal P. a kol.: Trestní řád II – komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 3452) lze konstatovat, že řízení proti uprchlému je možno vést zcela výjimečně a jen v nezbytně nutných případech, kdy dlouhodobá nedostupnost obviněného pro příslušné orgány veřejné moci může reálně zmařit naplnění samotného účelu trestního řízení, jímž je zejména náležité objasnění trestné činnosti pachatele a jeho spravedlivé potrestání podle zákona (§ 1 odst. 1 věta první tr. ř.). Takové riziko je dáno v zásadě tehdy, pokud obviněného, který se trestnímu řízení vyhýbá pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá, nelze postavit před soud, a přitom mu nebylo ani řádně sděleno obvinění z trestného činu, pro který se řízení vede, natož aby byl v jeho průběhu k věci alespoň jednou vyslechnut procesně účinným způsobem.
34. V návaznosti na výše uvedené je třeba zdůraznit, že s totožnou námitkou obviněného P. K. se v rámci zkoumání procesních podmínek řízení zabývaly již oba soudy nižších stupňů, zejména pak Vrchní soud v Olomouci, který se s touto vypořádal v bodech 29. až 36. odůvodnění svého usnesení způsobem, jemuž není po právní stránce co vytknout. Nejvyšší soud totiž shodně se závěry soudu odvolacího na podkladě předloženého spisového materiálu zjistil, že z usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 24.
5. 2023, č. j. NPC-1510-633/TČ-2022-2200E6, je patrné, že důvodem zahájení trestního stíhání obviněného v režimu řízení proti uprchlému byla skutečnost, že se tento skrývá. Současně nelze pominout, že již v citovaném usnesení policejního orgánu bylo výslovně konstatováno, že podle informací pocházejících z policejních zdrojů obviněný za tímto účelem vycestoval do zahraničí. Tato informace pak v souladu s dalšími zjištěními policejního orgánu odůvodňovala závěr, že se obviněný neskrývá na území České republiky, nýbrž před svým trestním stíháním cíleně uprchl na území blíže neurčeného cizího státu a zde se ukrývá, aby se tak vyhnul v České republice vedenému trestnímu řízení.
Konkrétně se jednalo o poznatky o tom, že družka obviněného K. navštívila dne 28. 4. 2023 ve vazební věznici původně spoluobviněného M. K., načež se obviněný jejím prostřednictvím dozvěděl, že původně spoluobvinění M. B., S. N. Š. již vypovídali ve věci způsobem, z něhož bylo možno pro orgány činné v trestním řízení s vyšší mírou pravděpodobnosti dovodit účast osoby dovolatele na předmětné trestné činnosti. Obviněný poté téměř okamžitě opustil jím obývaný nájemní byt a ukončil svůj pracovní poměr jako řidič mezinárodní kamionové dopravy, přičemž při odevzdání věcí, které mu byly svěřeny k výkonu povolání, svému zaměstnavateli výslovně sdělil, že „má velký problém“.
Zároveň obviněný prodal veškerý svůj movitý i nemovitý majetek, když zejména již dne 29. 4. 2023, tedy pouhý den poté, co jeho družka navštívila původně spoluobviněného M. B. ve vazební věznici, prodal za částku 700.000 Kč vyplacenou mu v hotovosti družstevní podíl, jehož součástí byla bytová jednotka, a to navzdory tomu, že tento družstevní podíl zakoupil krátce předtím, konkrétně dne 13. 4. 2023. Poté se obviněný stal zcela nekontaktním nejen pro svého zaměstnavatele, ale i pro své rodinné příslušníky s tím, že se měl pravděpodobně skrývat v zahraničí.
Zároveň policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání zdůraznil trestní minulost obviněného a jeho znalost policejní práce, jelikož byl již v minulosti dvanáctkrát pravomocně odsouzen, a to i za drogovou trestnou činnost.
35. S ohledem na výše uvedené tedy podle Nejvyššího soudu podmínky řízení proti uprchlému v posuzovaném případě zjevně splněny byly, a to navzdory relativně rychlému sledu kroků činěných ze strany orgánů činných v trestním řízení, které přistoupily k zahájení řízení proti uprchlému dne 24. 5. 2023, tedy pouhé dva dny poté, co bylo po obviněném vyhlášeno pátrání a přibližně dva týdny poté, co byl dne 9. 5. 2023 státním zástupcem vydán souhlas s jeho zadržením. V posuzovaném případě totiž bylo možno na podkladě poznatků, jež byly policejním orgánem získány ještě před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 24. 5. 2023, učinit opodstatněný závěr o tom, že obviněný byl srozuměn s tím, že proti jeho osobě bude s vysokou mírou pravděpodobnosti zahájeno trestní stíhání, pročež po zpeněžení veškerého svého majetku a přerušení všech svých sociálních vazeb na území České republiky uprchl do ciziny s úmyslem se danému stíhání vyhnout. Obviněný tedy objektivně udělal vše proto, aby znemožnil tuzemským orgánům činným v trestním řízení provedení nezbytných procesních úkonů trestního řízení, fakticky zhatil samotné dokazování a tím se vyhnul své eventuální trestní odpovědnosti za skutek, pro který mělo být zahájeno jeho trestní stíhání. Orgány činné v trestním řízení tudíž nepochybily, pokud se rozhodly nevyčkávat toho, zda obviněný při svém ukrývání na území blíže neurčeného cizího státu vlastním nedopatřením prozradí místo svého pobytu, a naopak shledaly existenci zákonných důvodů pro vedení řízení proti uprchlému ve smyslu § 302 tr. ř. Nejvyšší soud v takovém postupu – na rozdíl od mínění dovolatele – v souladu s názorem státního zástupce obsaženým v jím předloženém vyjádření k podanému dovolání žádnou nezákonnost neshledal, když ani nelze mít za to, že by tímto postupem bylo v dané věci neakceptovatelným způsobem zasaženo do ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces.
36. Ve shodě se závěry odvolacího soudu tedy Nejvyšší soud shledal, že již v okamžiku zahájení trestního stíhání v režimu řízení proti uprchlému měly orgány činné v trestním řízení k dispozici široký okruh konkrétních, hodnověrně zjištěných poznatků odůvodňujících závěr o tom, že obviněný uprchl za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání z území České republiky, přičemž učinil vše pro to, aby se mimo území tohoto státu mohl ukrývat trvale či minimálně dlouhodobě (viz zpeněžení jeho majetku nacházejícího se na území českého státu apod.). Pro postup podle § 302 tr. ř. byl tedy dán zákonný důvod, pročež lze námitky obviněného spočívající v tvrzení opaku označit za irelevantní a nepodřaditelné pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř.
37. Jde-li o obviněným souběžně namítaný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je z obsahu podaného dovolání patrno, že byl uplatněn v jeho první a třetí alternativě. K první z alternativ daného dovolacího důvodu spočívající v existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů Nejvyšší soud předně znovu odkazuje na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.
Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými.
Za případ extrémního (zjevného) nesouladu přitom nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
38. Ze shora popsaných důvodů je tak z pohledu dovolacího řízení nutno považovat za irelevantní námitky skutkového charakteru, jejichž prostřednictvím obviněný nikterak věcně nebrojí proti v dané věci učiněným skutkovým závěrům s tím, že by soudem prvního stupně přijaté závěry měly nasvědčovat jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění krajského soudu neměla mít vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.
Obviněný se totiž ve svém dovolání omezil převážně na předložení zcela obecného tvrzení o „bagatelizaci“ jeho obhajoby ze strany obou soudů nižších stupňů, a opětovné předložení své obhajoby založené na tvrzení, že od původně spoluobviněného M. B. převzal pouze cca 30 dóz tablet léčiva Efedrina Arena, a to jako zástavu oproti půjčce finanční hotovosti ve výši cca 350.000 Kč. Dále již dovolatel předložil pouze vlastní hodnocení výsledků sledování osob a věcí, v jehož rámci byl sledován prostor před bydlištěm původně spoluobviněného M.
B. (který byl ve věci dovolatele slyšen jako svědek), jakožto i hodnocení věrohodnosti výpovědi jmenovaného spoluobviněného s ohledem na jeho drogovou a trestní minulost. Takovéto námitky vyjadřující nespokojenost dovolatele s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů však nelze podřadit pod žádný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. a jako takové tedy nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
39. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek [jak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] Nejvyšší soud uvádí, že Krajský soud v Ostravě v dané věci postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu.
Skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných především v odůvodnění jeho rozsudku, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu zároveň nelze nikterak vyvodit, že by se v nyní posuzovaném případě dopustil jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch obviněného. Jeho závěry jsou tedy zcela v souladu se zákonnými požadavky uvedenými v § 125 odst. 1 tr.
ř. a nikterak neodporují principům formální logiky. Svým povinnostem následně dostál též Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal. Taktéž odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí opětovně podrobně, přesvědčivě a logicky zdůvodnil, z jakých důvodů ani on neuvěřil obhajobě prezentované obviněným. Tuto skutečnost ovšem dovolatel ponechal bez povšimnutí a ve svém dovolání pouze zopakoval své předchozí odvolací námitky mající ryze skutkový charakter, aniž by se jakkoli věcně pokusil závěry odvolacího soudu relevantním způsobem rozporovat, když se z provedených důkazů zaměřil především na klíčové usvědčující výpovědi původně spoluobviněného M.
B. Přitom se však ve svém dovolání nikterak nevyjádřil k vlastnímu obsahu jednotlivých výpovědí jmenovaného spoluobviněného (nyní již pravomocně odsouzeného vystupujícího v procesním postavení svědka), nýbrž je bez dalšího plošně odmítl jako nevěrohodné s poukazem na jeho životní styl a trestní minulost.
40. Obviněný tedy v prvé řadě zcela pomíjí skutečnost, že původně spoluobviněný (nyní již odsouzený v procesním postavení svědka) M. B. podle závěrů soudu prvního stupně konzistentním způsobem opakovaně podrobně vypovídal o okolnostech, za kterých se v roce 2020 seznámil s obviněným a navázali spolu kontakty ohledně prodeje pervitinu. Následně však obviněnému přestal pervitin prodávat, jelikož cena nabízená obviněným pro něho byla příliš nízká, pročež se domluvili, že mu bude prodávat léky k výrobě pervitinu, které M.
B. obstarával v Polsku. Zároveň dostatečně podrobně popsal okolnosti jednotlivých nákupů a prodejů pervitinu, léčiva Efedrina Arena a potřebných chemikálií. Takto konzistentním způsobem jmenovaný spoluobviněný a nyní svědek B. vypovídal nejen prostřednictvím videokonference v rámci hlavního líčení a v přípravném řízení v nyní posuzované věci, ale i v samostatném trestním řízení, které bylo proti němu dříve vedeno a v němž vystupoval v procesním postavení obviněného. Výpovědi M. B. přitom v podstatných souvislostech odpovídaly – a to nejen pouze okrajově – svědecké výpovědi původně spoluobviněné (nyní již pravomocně odsouzené a v trestní věci dovolatele vystupující v procesním postavení svědkyně) N.
S. Š., která byla jako přítelkyně M. B. přítomna při mnoha jeho setkáních s obviněným a s ohledem na tuto skutečnost tak byla schopna popsat průběh dvou předávek léčiv mezi nimi. Jmenovaná svědkyně ve shodě s výpověďmi již odsouzeného M. B. potvrdila nejen okolnosti předání léčiv, ale rovněž popřela existenci obviněným tvrzené půjčky finančních prostředků ve výši 350.000,- Kč, když věděla pouze o půjčce ve výši 100.000,- Kč určené na koupi motorového vozidla, která však neměla být nikterak zajištěna.
V tomto směru její výpověď odpovídala též svědecké výpovědi původně spoluobviněného (nyní již odsouzeného a v trestní věci dovolatele vystupujícího v procesním postavení svědka) M. K., který v rámci hlavního líčení uvedl, že je mu známo, že M. B. dlužil po delší dobu obviněnému finanční částku cca ve výši 100.000,- Kč.
41. Výpovědi původně spoluobviněných, nyní již pravomocně odsouzených vystupujících v procesním postavení svědků, M. B. a N. S. Š. současně korespondují s výsledky sledování osob a věcí. Z pořízených záznamů bylo totiž zjištěno, že v rámci realizovaného sledování osob a věcí byl obviněný zachycen dne 4. 11. 2022 poté, co na schůzce s M. B. a N. S. Š. převzal plnou tašku obdobného vzezření a rozměrů jako byly tašky, s nimiž byli jmenovaní svědci zachyceni v rámci sledování osob a věci při dovozu léčiva Efedrina Arena z Polska do České republiky.
Tuto tašku následně obviněný převezl do jím užívané garáže, kde ji uskladnil. Zároveň byl obviněný v rámci sledování příjezdové cesty k domu M. B. zachycen při příjezdu a vstupu do tohoto objektu ve vícero dnech, když dne 16. 11. 2022 k předmětnému domu přijel v rozmezí přibližně jedné hodiny třikrát za sebou, přičemž ve dvou z těchto případů z něj odnášel igelitovou tašku. Do předmětné nemovitosti přitom byla nejenom převážena léčiva obstaraná na území Polska, ale při domovní prohlídce zde byla nalezena i kompletní varna, velké množství chemikálií, léčiv a pervitin v různých stádiích výroby.
Výpovědi svědků (a již pravomocně odsouzených) M. B. a N. S. Š. v neposlední řadě odpovídaly odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu, v jejichž rámci byly zachyceny četné přátelské hovory mezi obviněným a M. B. Tito si v roce 2022 telefonicky domlouvali časté schůzky, a to za užití konspirativního způsobu komunikace, když v rámci takto vedené komunikace mimo jiné M. B. sdělil obviněnému, že „nebude poslouchat kecy, že ten chlast byl zředěný“, což podle soudu prvního stupně představuje vyjádření vztahující se ke kvalitě pervitinu a podpořilo výpověď jmenovaného svědka o tom, že si obviněný na kvalitu jím odebíraného pervitinu stěžoval.
Dále bylo zachyceno vyjádření, kdy obviněný sděluje M. B., že se staví „s čtyřmi kusy na kávu“, což opět odpovídá výpovědi jmenovaného svědka (a již pravomocně odsouzeného) o tom, že dovolatel si z jednoho obchodu s léčivy odvezl nedopatřením o 4 dózy více a měl mu je vrátit. Z hovorů naopak nebyla zjištěna existence jakékoli půjčky zajištěné zástavou či dokonce animozita mezi obviněným a svědkem M. B.
42. Za této situace zůstal, a to po ověření jeho výpovědi, naopak popis skutkového děje prezentovaný ze strany obviněného vnitřně rozporným a celkové nepřesvědčivým, když obviněný pouze obecně popřel koupi pervitinu a vypověděl, že s M. B. navázal od února 2021 přátelský vztah, načež mu posléze zapůjčil částku ve výši 350.000,- Kč oproti níž převzal do zástavy cca 30 dóz léčiva Efedrina Arena. Obviněný dále tvrdil, že toto léčivo následně, a to po upozornění od svého známého na možné důsledky jeho držení, zlikvidoval a M.
B. se mu začal vyhýbat. K danému je na místě konstatovat, že podle výpovědí svědků (a již pravomocně odsouzených) M. B. a M. K. se obviněný s M. B. naopak seznámili prakticky bezprostředně poté, co byl obviněný dne 14. 9. 2020 propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Obviněný tedy prakticky okamžitě po svém propuštění z výkonu trestu navázal kontakty s osobami zapojenými do obchodu s léčivy, resp. pervitinem a jeho výrobou, tyto kontakty následně udržoval při častých osobních návštěvách a v rámci telefonické komunikace, kterážto byla vedena částečně konspirativním způsobem.
Obviněný si nadto s ohledem na svoji bohatou trestní minulost, když byl již dvanáctkrát pravomocně odsouzen a měl i zkušenosti s výrobou pervitinu za pomoci léčiv, musel být vědom všech možných následků spojených s držením prekurzorů. Z tohoto důvodu se tak jeví jako krajně nelogické, že by tyto převzal do držení bez úmyslu jakkoli s nimi dále nakládat. To platí obzvláště za situace, kdy svědek M. B. disponoval četným movitým majetkem. Ten zahrnoval i osobní motorová vozidla a motocykly, které jmenovaný svědek nemohl užívat s ohledem na svoji zdravotní indispozici, jíž si způsobil při nehodě, pročež se tato motorová vozidla na první pohled jeví jako předměty vhodné pro zajištění obviněným tvrzeného dluhu.
Obviněným tvrzené faktické „nechtěné přimotání se“ k trestné činnosti původně spoluobviněného (nyní svědka) M. B. je přitom vyvráceno i vlastním jednáním obviněného. Ten se po zjištění, že původně spoluobviněný M. B. vypovídal v této věci k obchodu s pervitinem, prekurzory a chemikáliemi, rozhodl okamžitě učinit řadu rezolutních kroků, když okamžitě ukončil svůj pracovní poměr, opustil své bydliště, prodal nemovitý majetek a stal se pro všechny osoby ze svého okolí včetně svých rodinných příslušníků nekontaktním.
Následně prakticky ze dne na den uprchly před hrozbou trestního stíhání vlastní osoby do cizího státu. Tento způsob jednání ostatně obviněný zvolil i v případě, když mu hrozil vysoký trest odnětí svobody za jeho předchozí činnost spočívající v pěstování marihuany, kdy se před tímto trestním stíháním ukrýval v cizině s falešnými doklady vystavenými na cizí jméno a v okamžiku svého zadržení byl ozbrojen střelnou zbraní.
43. S ohledem na výše uvedené je na místě zdůraznit to, že oba soudy nižších stupňů se v posuzovaném případě obzvláště pečlivě vypořádaly s obsahem výpovědí původně spoluobviněného M. B., který v nyní projednávané věci vypovídal jako svědek s ohledem na skutečnost, že požádal o status spolupracujícího obviněného a následně sjednal se státním zástupcem dohodu o vině a trestu, v důsledku čehož bylo o jeho trestní věci rozhodováno samostatně. Zejména Krajský soud v Ostravě se úlohou, osobností a motivací svědka M. B. podrobně zabýval a dostatečně přesvědčivě vyložil své úvahy, jimiž se řídil při jejich hodnocení, a to samostatně i v souvislosti s dalšími řádně provedenými důkazy. S ohledem na detekované rozpory mezi výpovědí obviněného a svědeckou výpovědí M. B. krajský soud přistoupil rovněž ke konfrontaci mezi oběma jmenovanými, při níž oba účastníci tohoto procesního úkonu setrvali na svých předchozích výpovědích. Teprve až na základě komplexního zhodnocení dospěl krajský soud k závěru o pravdivosti svědecké výpovědi původně spoluobviněného M. B., přičemž své myšlenkové procesy při hodnocení důkazů náležitě odůvodnil, přičemž v tomto směru nejsou v jeho odůvodnění patrny jakékoliv rozpory odporující například principům formální logiky apod.
44. Na výše uvedeném ničeho nemění ani obviněným opětovně poukazovaná skutečnost, že v rámci sledování osob a věcí nebylo zachyceno předání chemikálií v místě bydliště původně spoluobviněného a nyní svědka M. B. K danému je totiž v souladu s názorem vyjádřeným státním zástupcem, jakož i se závěry obou soudů nižších stupňů nutno konstatovat, že k obchodům s červeným fosforem a jodem mělo dojít v blíže neurčeném dni v průběhu roku 2022, zatímco sledování bydliště M. B. bylo zahájeno až od měsíce července roku 2022. Nadto byla sledována z veřejné komunikace pouze příjezdová cesta k domu jmenovaného svědka, sledování neprobíhalo nepřetržitě a nebylo jím tedy možno logicky zachytit a jednoznačně idenfitikovat všechny osoby vstupující do této nemovitosti ze všech směrů, ve všech denních i nočních hodinách a v průběhu celé doby, po níž bylo sledování realizováno. Nelze tedy souhlasit s tvrzením obviněného stran toho, že by absence videozáznamu dokumentujícího předání chemikálií spolehlivě vyvracela skutková zjištění soudu prvního stupně o tom, že k těmto předáním vůbec došlo.
45. Jedná-li se o námitku obviněného směřující proti úplnosti provedeného dokazování, nelze ani tuto podřadit pod žádnou z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Své tvrzení o existenci vady v podobě tzv. opomenutého důkazu totiž obviněný vznesl pouze v kontextu svých výše vypořádaných skutkových námitek a tato fakticky představuje toliko prosté zopakování jeho přetrvávajícího přesvědčení, že v dané věci bylo pro prokázání jeho zapojení do obchodů s léčivy Efedrina Arena nezbytné, aby byl soudy nižších stupňů proveden důkaz svědeckou výpovědí V. K., který zprostředkoval původně spoluobviněnému M. B. kontakt na dodavatele předmětného prekurzoru nezbytného k výrobě metamfetaminu. Obviněný zároveň spatřuje pochybení soudů nižších stupňů v tom, že odmítly provést opětovný výslech svědka (a již pravomocně odsouzeného) M. B. za účelem zjištění totožnosti osoby I. H., kterýžto byl podle obviněného skutečným odběratelem pervitinu, jakož i výslech této osoby.
46. Nejvyšší soud k tomuto opětovně připomíná, že soudy vždy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, kterak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu. Ta vylučuje, aby se v případě tohoto dovolacího důvodu jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01 a další). Nerespektování práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo.
47. Nadto je podle zjištění Nejvyššího soudu s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování v nyní posuzované věci zřejmé, že se o tzv. opomenuté důkazy nejedná a jednat ani nemůže, neboť za opomenuté nelze označit takové důkazní návrhy, jimiž se soudy nižších stupňů řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv. Zjednodušeně řečeno, o existenci opomenutých důkazů se nejedná v důsledku prosté nespokojenosti obviněného s úplností provedeného dokazování. Nejvyšší soud se přitom v dané věci plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, k němuž obviněným namítané důkazní návrhy směřovaly a který v odůvodnění svého usnesení přiléhavě uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Nejvyšší soud se rovněž zcela ztotožnil se způsobem, jímž vrchní soud v bodech 41. a 43. odůvodnění dovoláním napadeného usnesení důkladně vypořádal veškeré obhajobou navrhované důkazy, když vysvětlil, proč je považuje za nadbytečné. Nelze tedy než zopakovat, že odvolací soud nepochybil, pokud zamítl návrh obhajoby obviněného na doplnění dokazování výslechem osoby V. K., neboť podle dosavadních výsledků dokazování se jmenovaný neměl samotných obchodů s léčivem Efedrina Arena nikterak účastnit a původně spoluobviněnému M. B. měl pouze poskytnout kontakt na polské dodavatele tohoto prekurzoru. Jde-li o navrhované důkazy vztahující se k identifikaci a výslechu osoby jménem I. H., pak tyto důkazy navrhoval obviněný pro ověření existence možné dohody mezi touto osobou a svědkem M. B., na jejímž základě by byl obviněný označován za pachatele trestné činnosti namísto skutečného odběratele pervitinu. Sám obviněný přitom v odvolacím řízení potvrdil, že se jeho tvrzení o možné existenci tohoto „spiknutí“ zakládá pouze na blíže nespecifikovaných informacích získaných z doslechu, které tak nejsou nikterak podloženy. Odvolací soud tedy shledal i tyto důkazní návrhy nadbytečnými, a to s ohledem na dosavadní výsledky provedeného dokazování.
48. S ohledem na výše uvedené je tak na místě námitky obviněného stran existence opomenutých důkazů v důsledku zamítnutí návrhů obhajoby označit za zcela irelevantní, jelikož obviněný ve svém dovolání ani netvrdí, že by některý z jím učiněných důkazních návrhů zůstal ze strany příslušného soudu zcela opomenut. Taktéž podle zjištění Nejvyššího soudu z předloženého spisového materiálu jasně vyplynulo, že soudy nižších stupňů nikterak neopomenuly rozhodnout o každém vzneseném důkazním návrhu, jehož provedení obviněný (popř. jiná procesní strana) v rámci hlavního líčení či veřejného zasedání o odvolání výslovně žádal, přičemž odmítnutí obhajobou vznesených důkazních návrhů dostatečně odůvodnily.
49. Za dané situace tak lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že soud prvního stupně posuzoval věrohodnost provedených důkazů, včetně svědeckých výpovědí původně spoluobviněného M. B., důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry krajského soudu neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v dovoláním napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14.
7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Pouhá odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění, předložená obviněným v rámci jeho mimořádného opravného prostředku, přitom nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost.
Za tohoto stavu Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
50. Ohledně námitky dovolatele směřující proti naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku Nejvyšší soud uvádí, že ačkoli tuto námitku obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve skutečnosti ji opřel o argumentaci, jíž napadá postup soudů při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, jak je upraven v ustanoveních § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Obviněný se totiž v tomto směru omezil pouze na opětovné sdělení svého přesvědčení o tom, že v dosavadním řízení nebyla vyvrácena jeho obhajoba, v rámci které popřel spáchání trestné činnosti a doznal pouze převzetí zlomku z celkového množství léčiv Efedrina Arena s tvrzením, že tato léčiva pouze dočasně přijal do svého držení jako zástavu oproti finančním prostředkům, které zapůjčil původně spoluobviněnému (nyní svědkovi) M. B. Tímto postupem se tedy obviněný primárně snaží opětovně zpochybnit správnost, resp. dostatečný rozsah učiněných skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) tvrdí, že rozhodnutí soudu prvního stupně (jakož i soudu odvolacího) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Opřel-li tedy obviněný svoji argumentaci směřující proti právní kvalifikaci jemu přisouzeného jednání zcela o námitky skutkové povahy, v nichž negoval rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně, která potvrdil i soud odvolací, nelze než konstatovat, že takto formulované námitky neodpovídají nejen jím výslovně uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádnému jinému důvodu dovolání uvedenému v § 265b tr. ř.
51. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel dále podřadil námitky spočívající v tvrzení, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně byl vydán v situaci, kdy nebyla zachována tzv. totožnost skutku. Podle tvrzení obviněného byl rozsudkem krajského soudu odsouzen mimo jiné pro jednání, které sice bylo zahrnuto v žalobním návrhu (obžalobě), avšak nebylo zahrnuto v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání.
52. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že dovolatelem zmíněný pojem „totožnost skutku“ je institutem trestního práva procesního, nikoliv trestního práva hmotného, jelikož je upraven v ustanovení § 220 tr. ř., který zakotvuje povinnost soudu rozhodovat o skutku, který je uveden v žalobním návrhu státního zástupce. Pokud tedy obviněný výslovně namítal, že v dané věci není dána totožnost skutku, směřovala jeho námitka do oblasti trestního práva procesního, nikoliv trestního práva hmotného. Takto formulovanou námitku nelze v rámci podaného dovolání úspěšně zařadit nejen pod jím deklarovaný dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř. Jelikož je však Nejvyšší soud vždy povinen dbát na to, aby ve všech fázích trestního řízení byla respektována základní práva a svobody obviněných zaručené ústavním pořádkem České republiky (popř. mezinárodními smlouvami), a to především ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS- st. 38/14), přezkoumal i tuto námitku obviněného, načež zjistil, že k namítanému pochybení a porušení práva dovolatele na spravedlivý proces nedošlo.
53. Podle § 220 odst. 1 tr. ř. platí, že soud je oprávněn rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (tzn. ve státním zástupcem podané obžalobě nebo návrhu na potrestání). Přitom je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutkem je vždy míněno to, co se ve vnějším světě objektivně odehrálo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je přitom významný samotný skutek a nikoli jeho popis, neboť trestní stíhání je vždy vedeno ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost skutku v trestním řízení je zachována tehdy, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku je přitom zachována rovněž v případě, když některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, jakož i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (srov. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/02, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 384/2014). Současně platí, že soud může, resp. musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení či veřejném zasedání o odvolání, a to bez ohledu na to, zda zlepšují nebo zhoršují postavení obviněného. O totožnosti skutku přitom mohou rozhodovat jen okolnosti a závěry skutkové, nikoli samotné závěry právní, jelikož soud není vázán právním posouzením skutku uvedeným v
obžalobě, popř. návrhu na potrestání (§ 220 odst. 3 tr. ř.). Odchylné právní posouzení skutku samo o sobě tedy není v rozporu se zásadou obžalovací vyjádřenou v § 2 odst. 8 tr. ř. ve spojení s § 220 odst. 1 tr. ř. Není přitom nikterak rozhodné, zda je důvodem odchylného právního posouzení chybné právní posouzení skutku obsažené v obžalobě (návrhu na potrestání) nebo až změna vyplývající z výsledků dokazování provedeného v rámci hlavního líčení, popř. veřejného zasedání o odvolání.
54. Teoretickými problémy spojenými s otázkou totožnosti skutku se vcelku zevrubně v odůvodnění svého rozsudku zabývaly již oba soudy nižších stupňů. Zejména odvolací soud v bodech 31. až 33. odvodnění svého rozhodnutí akcentoval, že jednání obviněného bylo v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 24. 5. 2023 popsáno úžeji a obecněji, než v podané obžalobě a následně vyhlášeném rozsudku soudu prvního stupně. Popis skutku obsažený v podané obžalobě pak podle zjištění vrchního soudu plně koresponduje s jeho popisem ve výroku napadeného rozsudku krajského soudu, přičemž doplnění nových informací do popisu skutku v rámci podané obžaloby odpovídá zjištěním plynoucím z důkazů shromážděných během vyšetřování, aniž by toto mělo vliv na právní větu, natož na právní kvalifikaci dotčeného jednání obviněného. Obviněný byl nadto ještě před podáním obžaloby při studiu spisu na konci vyšetřování policejním orgánem upozorněn na rozšíření popisu skutku oproti usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž jak usnesení o zahájení trestního stíhání, tak obžaloba, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně popisovaly jeden a ten samý (tedy totožný) trvající trestný čin. Obviněný tedy podle Vrchního soudu v Olomouci nebyl nikterak zkrácen na svém právu realizovat svoji obhajobu proti veškerým aspektům svého konání a veškerým skutkovým okolnostem, které mu byly kladeny za vinu a za něž byl následně uznán vinným a odsouzen.
55. Výše uvedené závěry obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nejenže relevantním způsobem nevyvrací, ale nadto zcela chybně staví svůj nesouhlas s jejich závěry na tvrzení, že doplněná dílčí konání představují „další skutky“. Obviněný tedy ve své argumentaci zcela zjevně přehlédl skutečnost, že byl odsouzen za trestný čin trvající, uněhož nelze oddělovat jednotlivé dílčí útoky ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř. (jak je tomu u trestného činu pokračujícího), byť se i trvající trestné činy reálně skládají z jednotlivých a třeba i různých konání či opomenutí pachatele. Dále již jen zcela obecně odmítá jakoukoli změnu obžaloby oproti usnesení o zahájení trestního stíhání v kontextu své námitky o nezákonném zahájení trestního stíhání vůči své osobě v rámci řízení proti uprchlému. Takovéto argumentaci ovšem nemohl Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené přisvědčit a ve shodě se soudy nižších stupňů neshledal, že by byl obviněný v důsledku provedených změn v popisu skutku, k nimž došlo s ohledem na vývoj důkazní situace od vydání usnesení o zahájení trestního stíhání do podání obžaloby, zkrácen na svém právu na spravedlivý proces. Ve shodě se soudy nižších stupňů totiž i Nejvyšší soud dospěl k závěru, a to po porovnání skutku vymezeného jednak v usnesení o zahájení trestního stíhání, dále v podané obžalobě a konečně v rozsudku soudu prvního stupně, že totožnost skutku (pod zorným úhlem shora popsaných teoretických premis) byla v nyní posuzované věci zcela jednoznačně zachována. Po celou dobu trestního řízení, resp. trestního stíhání, bylo totiž nepochybně zřejmé, pro jaké konkrétní jednání obviněného bylo trestní stíhání vedeno, k jaké skutkové situaci se trestní řízení vztahuje a jaký následek byl jednáním obviněného způsoben ve vztahu k zájmu na ochraně společnosti a lidí proti jejich možnému ohrožení vyplývajícímu z nekontrolovaného nakládání s omamnými a psychotropními látkami, přípravky obsahujícími omamnou nebo psychotropní látku, prekurzory a jedy (aniž by přitom v průběhu trestního stíhání došlo k jakékoli změně v následku z hlediska právní kvalifikace dotčeného skutku). Na tom nic nemění zpřesnění popisu skutku a jeho doplnění o dílčí konání (další části jednání) obviněného spočívající v nákupu tablet Efedrina Arena a červeného fosforu, jakož i v prodeji jódu, když obviněný byl nadto na tyto změny před podáním obžaloby ze strany orgánů činných v trestním řízení řádně upozorněn. Totožnost skutku tedy byla v nyní posuzované věci řádně zachována, a to při stejném následku a dodržení alespoň částečné shody jednání obviněného v podstatných skutkových okolnostech.
56. Obviněný v rámci svého dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., přičemž z obsahu jím podaného dovolání vyplývá, že tak učinil v jeho druhé alternativě, čímž poukázal na zamítnutí jím podaného řádného opravného prostředku odvolacím soudem, přestože v předchozím řízení byly – podle jeho názoru – dány důvody dovolání popsané v § 265b odst. 1 písm. c), písm. g) a písm. h) tr. ř. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla skutečně zjištěna existence vytýkaných vad, které by zatěžovaly trestní řízení již před soudem prvního stupně. Jak bylo podrobně rozvedeno shora, rozsudek Krajského soudu v Ostravě však takovými vadami zatížen není, a proto nemohl být naplněn ani dovolatelem výslovně uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
VI. Závěr
57. V souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatele je třeba opětovně zdůraznit, že obviněný P. K. veškeré své dovolací námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů řádně vypořádaly. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
58. Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně přitom platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Současně platí, že projednávaný skutek obviněného byl ze strany soudů nižších stupňů správně právně kvalifikován, jakož i logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněn.
59. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i jemu předcházejícího postupu dospěl k jednoznačnému závěru, že dovolání obviněného P. K. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., pročež toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 3. 2025 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu