11 Tdo 220/2026

Judikát 11 Tdo 220/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:31.03.2026

Spisová značka:11 Tdo 220/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:11.TDO.220.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Doprava

Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 147 odst. 1 tr. zákoníku § 18 odst. 1 předpisu č. 361/2000 Sb. § 54 odst. 3 předpisu č. 361/2000 Sb. Kategorie rozhodnutí:CD 11 Tdo 220/2026-497USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2026 o dovolání, které podala obviněná K. M., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 8. 2025, č. j. 6 To 63/2025-445, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 69/2023, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá. Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 2024, č. j. 6 T 69/2023-401, byla obviněná K. M. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Současně jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 (osmnácti) měsíců. Poškození F. N., a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky byli odkázáni s uplatněným nárokem na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se obviněná trestného činu dopustila tím, že dne 14. 2. 2022 v 10:35 hodin v Ústí nad Labem, u autobusové zastávky „XY“ na pozemní komunikaci číslo XY v kilometru XY řídila ve směru na centrum města motorové vozidlo tovární značky a typu Škoda Superb, registrační značky XY, ve vlastnictví poškozeného P. S., přičemž v rozporu s ustanovením § 18 odst. 1 zákona číslo 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích jako řidička motorového vozidla nepřizpůsobila rychlost jízdy té okolnosti, že pozemní komunikaci přecházel z jejího pohledu řidičky zleva doprava poškozený F.

N., který se v rozporu s ustanovením § 54 odst. 2 zákona číslo 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, před vstupem do vozovky řádně nepřesvědčil, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemní komunikaci, pročež došlo ke střetu levé přední a boční části vozidla s tělem poškozeného, v důsledku čehož tento utrpěl otevřenou tříštivou zlomeninu dolního konce levé pažní kosti, kožní oděrky pravého předloktí a pravého stehna, zlomeninu základního článku palce levé nohy a drobné odlomení základního článku pátého prstu levé nohy, kdy byl omezen bolestivostí, nutností podrobit se chirurgickému zákroku, ztížením pohybu levých končetin a nutností dodržovat klidový léčebný režim po dobu podstatně přesahující šest týdnů.

3. Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání směřující do výroku o vině i o trestu. Krajský soud v Ústní nad Labem rozsudkem ze dne 27. 8. 2025, č. j.

6 To 63/2025-445, napadený rozsudek částečně zrušil, a to v celém výroku o trestu, přičemž obviněnou odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jenž byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku. II. Dovolání, vyjádření k němu a replika

4. Rozsudek odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním podaným prostřednictvím obhájce. Směřovala je do výroku o vině i o trestu a opřela je o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Současně namítla také porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a principu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

5. Obviněná uvedla, že odvolací soud došel ve svém rozsudku k nesprávným skutkovým a právním úvahám, porušil ustanovení trestního zákoníku a rozsudek je tak nesprávný a nezákonný. Odkázala na všechna svá tvrzení a podání ve věci učiněná, přičemž zdůraznila, že soud I. stupně se s její obhajobou úspěšně nevypořádal a odvolací soud sice argumentaci hodnotil pečlivěji, ale učinil překvapivé závěry, které představují zjevný exces z logického hodnocení důkazů.

6. Dovolatelka nesouhlasila se závěry soudů, že měla začít intenzivně brzdit, jakmile ve vzdálenosti 90 metrů spatřila chodce v protilehlém jízdním pruhu. To totiž dle jejího názoru odporuje principu omezené důvěry. Jelikož obviněná věděla, že se na ni poškozený N. podíval, a tedy věděl o jedoucím autě (navíc se pohyboval po silnici bez problémů), mohla vycházet ze závěru, že poškozený bude jednat racionálně a počká v protijedoucím pruhu a nevstoupí do pruhu jejího přibližujícího se vozu. Pokud by do vozovky vběhla např. srna či kanec, pak je samozřejmé, že instinktivní reakce řidiče bude okamžité brždění, protože takové zvíře nemá tendenci jednat rozumně a opatrně. V této situaci ale obviněná spatřila chodce nevykazujícího známky jednoznačně rozpoznatelného šílenství ani těžké intoxikace, a tak mohla důvěřovat, že se zachová rozumně a zákonně a nevstoupí do cesty, když se nenachází na přechodu a prochází silnicí s rychlostním limitem 90 km/h.

7. Další námitku obviněná směřovala do argumentace odvolacího soudu stran skutečnosti, že poškozenému bylo 82 let. Osoby pokročilého věku jsou totiž podle vyhlášky č. 389/2009 Sb. osoby s omezenou schopností pohybu a orientace a podle odvolacího soudu tak podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu měla obviněná povinnost jako řidička dbát zvýšené opatrnosti. Dovolatelka namítla, že tento závěr by implikoval, že by se v situaci, kdy přechází vozovku osoba pokročilého věku, měla přestat řídit principem omezené důvěry a přistupovat k chodci jako k objektu nepředvídatelného způsobu pohybu, jako by se snad jednalo o splašené zvíře, o kterém ve svém podání již hovořila.

Z provedeného dokazování navíc vyplynulo, že se poškozený pohyboval normálním způsobem a na jedoucí vozidlo se podíval. Obviněná pochybení spatřila v tom, že si dle odvolacího soudu měla být vědoma skutečnosti, že poškozenému bylo 82 let, to ale nemá žádnou oporu v dokazování. Tato si dané skutečnosti nebyla ani nemohla být vědoma.

Ať už dovolací soud svůj názor založil na tom, že obviněné byl znám přibližný věk poškozeného, nebo obecně konstatoval, že jakmile na vozovku vstoupí osoba pokročilého věku, je dán požadavek zvýšené opatrnosti nehledě na to, zda to řidič ví nebo ne, jednalo se dle dovolatelky o závěry soudu zcela nezákonné, porušující trestní předpisy i spravedlivý proces, když druhostupňový soud její zavinění vyvozuje z těchto důvodů.

8. Dále obviněná uvedla, že nebylo prokázáno, že tato mohla a měla předvídat, že člověk pohybující se v protějším pruhu, navíc vědom si přijíždějícího auta a nechovající se nepředvídatelně, jí nakonec vstoupí do vozovky. K tomu uvádí judikaturu Nejvyššího soudu. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1115/2006 (správně 3 Tdo 1115/2008 – pozn. soudu) citovala následující: „Při posuzování okolností, které může či nemůže řidič předvídat, je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace.

Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i její subjektivní vymezení vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně.“ Dále ze zmíněného rozhodnutí vyzdvihla, že „prodloužení vzdálenosti potřebné k zastavení motorového vozidla o zvláštní reakční dobu pro rozlišení neosvětleného chodce, který náhlým vstupem do vozovky vytvořil těžko zjistitelnou a rozeznatelnou překážku, nelze požadovat po řidiči, který věnoval řízení dostatečnou pozornost a jel rychlostí přiměřenou vzdálenosti, na kterou měl s ohledem na dosvit světlometů rozhled, pokud šlo o jinak přehledný úsek vozovky, kde nic nenasvědčovalo tomu, že by hrozilo zvýšené nebezpečí vstupu chodců do vozovky.

Za těchto okolností nelze dospět k jinému závěru, než že k zavinění dopravní nehody došlo porušením povinností chodce jako účastníka silničního provozu“. Toto rozhodnutí má přímo dopadat na situaci nyní projednávanou, jelikož obviněná se věnovala řízení, na poslední chvíli viděla překážku, která vstupuje do jejího pruhu, a tak udělala všechno pro to, aby zastavila, což se jí ale ani po maximálním úsilí nepovedlo. Navíc poškozený přiznal, že když vstupoval do pruhu obviněné, vyšel z toho, že obžalovaná kvůli němu zpomalí, či dokonce zastaví, takže on je ten, který́ vstupoval do jízdního pruhu obviněné zcela vědomě s úmyslem omezení provozu.

9. Z citovaného usnesení dále obviněná odkázala na názor Nejvyššího soudu, že příčinný́ vztah mezi jednáním a následkem je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu, resp. samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti, alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním. Podle obviněné tak její zavinění není dáno. Soudy řádně nezhodnotily subjektivní stránku činu, resp. skutkovou podstatu trestného činu ze strany dovolatelky.

Obviněná zdůraznila, že Nejvyšší soud odkázal ještě na starší judikaturu č. 43/2002 Sb. rozh. tr., z které vyplývá, že při posuzování okolností, které může či nemůže řidič předvídat, je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace.

10. Dovolatelka vyzdvihla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011 (správně 10. 8. 2001 – pozn. soudu), sp. zn. 11 Tz 128/2001, v němž byla řešena otázka zvláštní reakční doby řidiče i vzdálenosti potřebné k zastavení vozidla a kde Nejvyšší soud dovodil, že dopravní nehodu zavinil především chodec porušením svých povinností. V dané věci řidič reagoval okamžitým brzděním a vyhýbáním se chodci překračujícímu vozovku zleva doprava, avšak chodec i nadále pokračoval v chůzi do jízdní dráhy, což vedlo ke střetu – stejně jako v aktuálně posuzovaném případě obviněné.

Nejvyšší soud tehdy konstatoval, že chodec byl pod vlivem alkoholu, nevěnoval pozornost provozu a svým neukázněným jednáním porušil ustanovení § 4 zákona o silničním provozu a vytvořil nebezpečnou situaci, zatímco řidič nemohl z objektivních okolností poznat, že jde o podnapilou a rizikovou osobu. Nejvyšší soud se v rozhodnutí věnoval tomu, co vše musí řidič předvídat, přičemž je zapotřebí vycházet vždy z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace. Podle dovolatelky je skutkový děj v její věci prakticky totožný a uvedené závěry Nejvyššího soudu je třeba použít i v jejím případě.

11. Ve spojitosti s výše uvedeným své závěrečné argumenty obviněná směřovala do skutečnosti, že prvotní příčina nehody spočívá v protiprávním jednání poškozeného, jelikož kdyby tento nevstoupil do jejího jízdního pruhu, k nehodě by nedošlo. Vozovku směl přejít, pouze pokud by s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutil jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy. Současně z důvodu pravidelného přecházení silnice v tomto místě věděl, že zde vozidla jezdí rychlostí 90 km/h, auto obviněné viděl a spoléhal se na to, že silnici stihne přejít. Ve chvíli, kdy si uvědomil, že to již nestihne, spoléhal, že obviněná přibrzdí. I znalec potvrdil, že poškozený je technickou příčinou nehody. Obviněná argumentovala, že danou trasou jezdí téměř každý den, nikdy tam žádné chodce neviděla, a proto tam nikoho předvídat nemusela a nebyl důvod být v daném místě ostražitější.

12. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústní nad Labem ze dne 27. 8. 2025, č. j. 6 To 63/2025-445, ve výroku o vině i o trestu a věc vrátil k novému projednání.

13. K dovolání obviněné se ve svém písemném stanovisku ze dne 16. 2. 2026, sp. zn. 1 NZO 112/2026, vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten zprvu zmínil, že dovolatelka kromě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. patrně chtěla označit také písm. m) tohoto ustanovení. Dále konstatoval, že podstatná část textu dovolání je doslovně shodná s textem předchozího odvolání a obviněná opakuje obhajobu uplatňovanou před nalézacím soudem. Judikatura, kterou dovolatelka uvedla ve svém podání k Nejvyššímu soudu, se týká pouze možnosti rozpoznání neosvětlených chodců za tmy.

Nově se vyjádřila k argumentaci odvolacího soudu, který konstatoval, že zavinění dovolatelky plyne i z vysokého věku poškozeného.

14. V návaznosti na námitky obviněné státní zástupce odkázal na body 23. – 28. odůvodnění rozsudku okresního soudu a body 9. – 19. rozhodnutí odvolacího soudu, se kterými se ztotožnil. Vyjádřil ovšem svou výhradu ke způsobu hodnocení zavinění obviněné vztahujícímu se ke skutečnosti, že poškozený byl osobou pokročilého věku (body 10. – 13. druhostupňového rozhodnutí). To dle jeho názoru ale ve výsledku na právní posouzení skutku nemělo vliv.

15. Z věcného hlediska státní zástupce souhlasil s dovolatelkou, že z žádného důkazu nevyplývá, že by v rozhodné vzdálenosti 140–90 metrů od místa střetu (ve chvíli, kdy poškozený vstupoval do protisměrného jízdního pruhu vozovky) mohla ze vzhledu nebo pohybu chodce vypozorovat jeho vysoký věk. Ani odvolací soud neuvádí, že by se chodec pohyboval zmateně, měl hůl nebo že by něco nasvědčovalo závěru o jeho věku. Podle státního zástupce se jedná o vadu odůvodnění bez dopadu na právní posouzení skutku, což je zřejmé i z faktu, že odvolací soud nijak nezasahoval do výroku o vině. Dovolatelce tak nemůže být přiřknuto zaviněné porušení ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu (srov. s usnesením Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tdo 661/2019).

16. Státní zástupce ovšem připomněl, že neznalost věku poškozeného obviněnou nevyviňuje, protože zpozornět měla již samotným vstupem chodce do vozovky, bez ohledu na jeho zdatnost či věk. Souhlasil s rozhodnutími soudů o rovném podílu zavinění dovolatelky a poškozeného (tedy u každého 50 %), který také porušil svou povinnost při přecházení silnice. K vytyčení mantinelů pro posuzování zavinění řidiče a chodce využil státní zástupce judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 4 Tdo 661/2019, kde zavinění řidiče shledáno nebylo, a usnesení ze dne 24.

8. 2025, sp. zn. 3 Tdo 772/2025, ve kterém naopak došlo k většinovému zavinění řidiče vozidla. K této věci dále doplnil, že řidič nemůže být přecházením chodce donucen k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy, neznamená to ale, že by nemohl být omezen, např. potřebou pozvolného, nenáhlého jízdního manévru. Tomu odpovídá i ustanovení § 4 písm. a) zákona o silničním provozu a v něm vyjádřená povinnost řidičů i chodců chovat se ohleduplně. Chodec tedy měl zastavit před vstupem do jízdního pruhu řidičky, stejně tak řidička mohla zpomalit a nechat chodce dokončit přecházení.

17. Závěrem státní zástupce uvedl, že pokud dovolatelka nesouhlasí s 50% zaviněním z její strany, pak tato námitka sice spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou, jelikož soudy se dostatečně vypořádaly s jejími opakovanými výhradami. Navrhl proto Nejvyššímu soudu odmítnutí dovolání pro jeho zjevnou neopodstatněnost.

18. Na vyjádření státního zástupce reagovala obviněná replikou.

Zopakovala svou argumentaci, přičemž se věnovala především tomu, že dokud se chodec pohyboval v protisměrném jízdním pruhu, nešlo o konfliktní trajektorii s jejím vozidlem, a mohla tak oprávněně předpokládat, že chodec své jednání přizpůsobí a před vstupem do jízdního pruhu automobilu se znovu přesvědčí o bezpečnosti přecházení. Jelikož ale chodec překročil středovou čáru ve chvíli, když už se s vozidlem nacházela pouze 37–40 metrů od místa střetu, porušil svou povinnost – totiž přecházet pouze tehdy, pokud tím neohrozí sebe ani ostatní účastníky provozu – a donutil obviněnou k náhlé změně rychlosti a směru jízdy, což je jednání porušující ustanovení zákona o silničním provozu.

19. K tomuto opět odmítla požadavek na řidiče, aby tento začal brzdit už ve chvíli, kdy se chodec nachází v protisměrném jízdním pruhu, protože pak by to prakticky znamenalo, že řidič musí preventivně reagovat na pouhou možnost budoucího porušení pravidel jiným účastníkem. To by například znamenalo, že by bylo možné po řidiči vyžadovat intenzivní brzdění i v situaci, kdy řidič jede ve svém jízdním pruhu a v protisměru se blíží vozidlo signalizující odbočení vlevo mimo pozemní komunikaci; i zde totiž existuje „možnost“, že odbočující vozidlo řidiči vjede do dráhy.

Standardní předvídatelné očekávání však podle dovolatelky je, že odbočující vozidlo dá přednost a umožní průjezd vozidlu jedoucímu přímo, a řidič zahajuje intenzivní obranné manévry teprve tehdy, je-li zjevné, že druhý účastník přednost nedá a do dráhy skutečně vjede. Stejný princip tak platí i u chodce: dokud se nachází mimo jízdní pruh vozidla a jeho chování nevylučuje zastavení či opětovné rozhlédnutí, nejde o situaci vyžadující okamžité intenzivní brzdění, nýbrž o situaci, kdy konflikt vzniká až v okamžiku vstupu do jízdního pruhu.

Obviněná společně s výpočtem dodala, že i kdyby začala brzdit ihned, jakmile chodec vešel do jejího jízdního pruhu, střetu by neměla šanci v dané rychlosti a vzdálenosti od chodce zabránit.

III. Přípustnost dovolání

20. Dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 2 písm. a), tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání

21. Nejprve je třeba poznamenat, že část dovolacích námitek obviněné je ve značné míře opakováním argumentace vznášené již v dřívějším řízení. Oba soudy na ně dostatečně reagovaly, vypořádaly se s nimi a obviněné poskytly náležité vysvětlení, proč jim nedaly za pravdu. V tomto ohledu lze připomenout např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 3 Tdo 464/2025, či rozhodnutí ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 447/2025, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jedná se v tomto rozsahu – jde-li vůbec o námitky podřaditelné pod dovolací důvody – zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 22.

Obviněná založila své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení, zda vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, zda jim lze přiznat opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadované zrušení napadeného rozhodnutí. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněnou označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když

· rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a

· rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

23. Pod tento dovolací důvod, konkrétně v jeho první variantě, nelze v daném případě podřadit námitku obviněné stran věku poškozeného, respektive že odvolací soud nesprávně posoudil dovolatelčinu možnost určit pokročilý věk poškozeného. Soud druhého stupně její zavinění kromě jiného vyvodil i z porušení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), tedy že obviněná nesplnila povinnost dbát při řízení zvýšené opatrnosti, když se ve vozovce nacházel 82letý chodec.

24. První alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje k situaci, ve které jsou skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů i) nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, nebo ii) nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo iii) jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna.

25. Nejvyšší soud v rámci této námitky dává obviněné za pravdu, že z dokazování, které ve věci bylo provedeno, skutečně nevyplývá, že by obviněná mohla na dálku určit, že se ve vozovce nachází osoba vysokého věku, a proto je potřeba dbát zvýšené opatrnosti podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu. V rámci řízení nebylo prokázáno, že by se obviněný pohyboval s obtížemi nebo způsobem evokujícím skupinu osob, u které by bylo třeba dbát zvýšené opatrnosti při řízení automobilu. S tímto závěrem ostatně souhlasil i státní zástupce, který odkázal také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 4 Tdo 661/2019, podle kterého nemohla v tamní věci obviněná rozeznat věk chodce, když se tento v 85 letech pohyboval svižnou chůzí. Z porušení § 5 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu nelze vyvozovat objektivní odpovědnost, nýbrž je nutno zkoumat zavinění.

26. Tento dílčí a důvodně sporovaný skutkový závěr (o dovolatelčině vědomosti věku poškozeného) ovšem nelze označit za určující pro naplnění znaků trestného činu.

Její zavinění totiž není primárně zbudováno na porušení § 5 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, takže skutková zjištění vztahující se k povinnostem vymezeným v tomto ustanovení nemohou být relevantní pro posouzení její odpovědnosti za stíhaný přečin. Zavinění obviněné je založeno jinými okolnostmi – skutkovými zjištěními, která se vztahují k povinnosti řidiče uvedené v § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu v provázanosti s povinností podle § 4 písm. a) téže normy. Zjištění těchto okolností (zejména rychlosti, dráhy a času obou kolidujících těles během jejich předstřetového pohybu) je zde tedy určující pro naplnění znaků trestného činu a pouze tyto okolnosti by proto mohly být předmětem výhrad podle některé z alternativ dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. Tyto okolnosti však obviněná nijak nerozporuje, domáhá se „toliko“ jiných právních závěrů, jež by z nich měly být podle ní dovozeny. To ovšem nespadá pod zmíněný dovolací důvod, ale pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., k němuž se Nejvyšší soud vyjadřuje v následujících bodech tohoto rozhodnutí. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

27. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím lze uvádět zásadně vady právní povahy, tedy buď nesprávnost právního posouzení skutku – tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v rozporu s příslušnými ustanoveními hmotného práva – anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení.

28. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídá námitka obviněné, v jejímž rámci zpochybňuje své nedbalostní zavinění, a to především z hlediska principu omezené důvěry v dopravě. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná.

29. Dovolatelka postavila svou argumentaci na podkladu, že po ní soudy nemohly požadovat reakci okamžitým brzděním už ve chvíli, kdy spatřila chodce v protijedoucím pruhu vozovky, ale tato reakce naopak dle dovolatelky měla být dána až okamžikem, kdy vstoupil poškozený do jejího jízdního pruhu (jak to ostatně učinila). Závěry soudů podle obviněné odporují všeobecně přijímanému principu omezené důvěry v dopravě. Poškozený se na obviněnou totiž podíval, měl tedy povědomí o dopravní situaci a o jejím blížícím se vozidlu, a dovolatelka tak mohla mít důvěru, že chodec nevstoupí do jejího jízdního pruhu. Připustila, že kdyby jí do vozovky vběhlo zvíře, nemůže od něj očekávat rozumné a opatrné jednání, a v takovém případě je potřeba brzdit hned, o takovou situaci se ale nejednalo, pokud řidička spatřila chodce přecházejícího vozovku bez zjevných obtíží nebo omezení.

30. Nejvyšší soud prvně předesílá, že princip omezené důvěry, jímž dovolatelka argumentuje, je zásada uplatňující se v dopravě, spočívající v tom, že řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci při provozu budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak.

Při posuzování trestní odpovědnosti řidiče za dopravní nehodu je tedy nutné zohlednit nejen porušení konkrétních právních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích, ale i to, zda měl možnost a schopnost předvídat, že k této nehodě dojde. Po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání. Naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel.

Účastník silničního provozu, který porušil jeho pravidla, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2025, sp. zn. 7 Tdo 793/2025, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 7 Tdo 358/2009).

31. Podle Nejvyššího soudu dovolatelka princip omezené důvěry v dopravě nevykládá přiléhavě řešené situaci. Je pravdou, že se řidič může spoléhat na to, že ostatní účastníci provozu neporušují pravidla a povinnosti při provozu na pozemních komunikacích, nicméně jak je uvedeno výše, důležitou podmínkou je to, že z konkrétních okolností nevyplývá opak. Dovolací soud je toho názoru, že právě konkrétní okolnosti zapříčinily, že obviněná měla reagovat na situaci již při zaznamenání chodce ve vozovce, byť se ještě nacházel v protilehlém jízdním pruhu, a to nejen odebráním nohy z pedálu akcelerátoru, ale přímo brzděním (nikoli intenzivním).

Jak sama obviněná ve své výpovědi uvedla, úsekem projíždí každý den a chodce tam viděla přecházet poprvé (č. l. 287 verte). Pokud se tedy pohybovala rychlostí 85 km/h až 94 km/h a zaznamenala chodce ve vozovce, kde jindy nikoho neviděla, měla zpozornět o to více a v souladu s § 4 písm. a) zákona o silničním provozu dbát povinnosti chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožovala život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, a své chování přizpůsobit situaci v provozu na pozemní komunikaci.

Už samotný vstup chodce do silnice, obzvláště v úseku, kde auta mohou jezdit rychlostí až 90 km/h, signalizuje situaci, ve které je potřeba z hlediska opatrnosti a ohleduplnosti brzdit (i kdyby nakonec chodec nevstoupil do pruhu jedoucího automobilu a zůstal v protisměrném), nikoli pouze sundat nohu z plynového pedálu, čekat, co se stane dále, a v podstatě doufat, že chodec neporuší žádné své povinnosti, když se přeci na přijíždějící auto podíval.

32. Standardním způsobem přecházení vozovky je totiž pohyb jednak kolmý k její podélné ose (§ 54 odst. 2 věta první zákona o silničním provozu) a jednak plynulý – nepřerušovaný zastávkami (§ 54 odst. 3 věta první zákona o silničním provozu).

Řidič, který vidí chodce vstupujícího do vozovky – byť nikoli ještě do jeho jízdního pruhu – může předpokládat, že jeho chůze bude plynulá a cílící na jednorázové zdolání celé šíře vozovky, nikoli že chodec záměrně do vozovky vstoupí s očekáváním, že překoná jemu bližší jízdní pruh, kde nic nejede (popř. jede tak, že tamní řidiče nedonutí k náhlé změně rychlosti a směru jízdy), uprostřed vozovky se zastaví, nechá za zády projíždět auta a bude vyčkávat, až se uvolní další před ním ležící jízdní pruh.

Jakkoli se občas takové (na druhém místě popsané) počínání vyskytuje, nejedná se o chodecké chování odpovídající dopravním předpisům, které (chování) by si ostatní účastníci silničního provozu mohli vykládat jako dopravní počin, z něhož vyplývá, že takový chodec dodržuje své povinnosti a tím méně, že tak bude činit nadále. Naopak jde o indicii, že své povinnosti nedodržuje a dopravní situace se stala potenciálně nebezpečnou. Nelze akceptovat, aby na takové chodecké chování řidič nehleděl a limitoval svůj zájem jen na koridor své jízdy.

33. Uvedené plyne z povinnosti řidiče věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu podle § 5 odst. 1 písm. b) předmětného zákona. Pojem provoz nelze prostorově zužovat jen na část zorného pole, ale řidič má povinnost sledovat situaci v provozu komplexně, s předvídavostí a ohleduplností. S nadsázkou řečeno, nelze akceptovat konstrukci, že obviněnou jedoucí ve svém jízdním pruhu nezajímá nic okolo a o dopravní situaci se začne zajímat až v době, kdy se jí v dráze objeví překážka. Šlo by o jinou situaci, pokud by jí ve výhledu na chodce překonávajícího protisměrný jízdní pruh bránila například jiná vozidla (ať už jedoucí v jejím či opačném směru jízdy). Taková situace však v projednávaném případě nenastala.

34. Samozřejmě nelze absolutizovat, že automaticky je u všech účastníků provozu vždy nutno předpokládat porušení jakýchkoli povinností. Pokud ale účastník provozu zaznamená chování, které s určitou mírou pravděpodobnosti tenduje ke gradaci protiprávního jednání a dopravně nebezpečné situace, je potřeba se chovat ohleduplně i přes to, že tento účastník bude sám omezen. Jak poškozený, tak obviněná, měli povinnost přizpůsobit své jednání situaci. Lze přitakat vyjádření státního zástupce k předmětné věci, který uvedl následující: „Pravidla silničního provozu jsou koncipována formou „dvou pojistek“. Povinnosti jsou uloženy oběma stranám tak, aby k zabránění nehody postačovalo dodržení alespoň jedné z nich. V předmětné věci by postačovalo, aby dovolatelka jako řidička umožnila chodci dokončení přecházení. Nebo aby poškozený chodec ve vozovce včas zastavil, a nezpomalující řidičku nechal projet.“

35. Pokud obviněná očekávala, že se chodec před vstupem do jejího pruhu zastaví, když se na její blížící se vozidlo podíval, nemění to nic na tom, že tato měla projevit větší opatrnost v souladu s povinností ohleduplného chování a přizpůsobení jízdy okolnostem, jelikož nebezpečná situace byla vyvolána už vstupem chodce do vozovky, na což dovolatelka mohla včas reagovat, přičemž riziko by následně pokračovalo, i kdyby se chodec stihl zastavit před středovou čárou. Proto Nejvyšší soud souhlasí se soudy I. a II.

stupně, když konstatovaly v případě chování obviněné porušení § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, tj. nepřizpůsobení rychlosti jízdy okolnostem, které je možno předvídat.

36. Ve svém dovolání obviněná uvedla, že: „Nebylo prokázáno, že obviněná mohla a měla předvídat a předpokládat, že člověk, který́ se pohybuje po silnici ještě v protějším pruhu, kdy nepředstavuje překážku pro ni, a ještě k tomu vidí obviněnou, jak jede vozidlem, že jí nakonec vstoupí přesto do vozovky.“ Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů požadavek na obviněnou stran předvídání situace naopak dovodil. Dovolací soud si je vědom zavinění na obou stranách, nijak nezpochybňuje, že dovolatelka střetu lituje a psychicky jí tato událost negativně ovlivnila. I přes to je její nedbalostní jednání v tomto případě potřeba dovodit.

37. Jeví se jako vhodné zmínit, že situaci s vběhnutím zvířete do vozovky nelze připodobňovat k požadavkům, které na jednání obviněné kladly soudy. Dovolatelka měla prostor na včasnou reakci. Od chvíle, kdy si chodce všimla, měla prostor začít pozvolně, nikoli náhle, brzdit. Tomu odpovídají závěry znaleckého posudku a soudy je správně vyhodnotily. Stejně je třeba vypořádat i druhý příklad, který obviněná zmínila v rámci své obhajoby v replice (blíže viz bod 19. tohoto rozhodnutí). V něm namítala, že řidič vnímající vozidlo v protisměru chystající se odbočit vlevo mimo pozemní komunikaci také nemůže předvídat, že nedostane přednost, a reagovat proto může, až když se tak stane a odbočující auto mu náhle zkříží trajektorii.

Ani tento příklad však nelze připodobňovat k řešené situaci. Umístění a pohyb vozidel na tělese silnice je totiž obvyklým, pravidelným a očekávaným způsobem jejich výskytu, zatímco u chodce je tomu právě naopak. Jinak řečeno, vozidlo na silnici neznačí nic mimořádného. Stojí-li tedy auto při středu vozovky v protisměrném jízdním pruhu a signalizuje záměr odbočit vlevo, nepředstavuje taková dopravní situace žádnou nestandardnost, protože kde jinde (než na vozovce) by se takové odbočující vozidlo mělo nacházet a jak jinak by si mělo počínat.

Naproti tomu pro chodce jsou primárně vyhrazena jiná místa než silnice, chodec na ni vstupuje spíše výjimečně, krátkodobě a optimálně v k tomu určené její části. U na vozovce v protisměru stojícího auta chystajícího se k odbočení vlevo proto nemá řidič jedoucí rovně žádné indicie, že by mu vjelo do dráhy, dokud protijedoucí vozidlo opravdu nezačne odbočovat. Oproti tomu chodec na vozovce s rychlostním limitem 90 km/h není standardní situací a od obviněné bylo možno s ohledem na zjištěné vzdálenosti, rychlosti a dráhy předstřetového pohybu spravedlivě požadovat ohleduplné chování a korekci své jízdy.

38. Co se týče rozhodnutí Nejvyššího soudu, které dovolatelka využívá k argumentaci ve svůj prospěch, dovolací soud může zcela odkázat na odůvodnění rozhodnutí druhostupňového soudu, který přiléhavě vysvětlil, proč tato rozhodnutí nedopadají na nyní projednávanou situaci, ale týkají se naopak střetů vozidel a chodců za snížené viditelnosti a neočekávaného vstupu chodců do vozovky (viz bod 13. odůvodnění ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1115/2008 a bod 16.

odůvodnění ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2001, sp. zn. 11 Tz 128/2001). Nepřilehává argumentace je dána i z důvodu, že obviněná podle svého názoru viděla překážku na poslední chvíli a ihned začala reagovat náhlým brzděním. Překážkou na poslední chvíli myslí chodce, který se fakticky stal technickou překážkou pro vozidlo až ve chvíli vstupu do jízdního pruhu automobilu obviněné. Tuto překážku ale obviněná mohla předpokládat, nejedná se tak o překážku náhlou, není ani možné celou situaci začít hodnotit až v okamžik, kdy chodec přechází středovou čáru, důležité je jednání v jeho celku.

Pokud obviněná shledává na podporu svých argumentů tvrzení znalce, že technickou příčinou střetu byl právě poškozený, Nejvyšší soud ani tento závěr nerozporuje, ovšem takové izolované tvrzení nemá rozměr ovlivňující právní hodnocení jednání obviněné. Technická příčina nehody je v tomto smyslu popis fyzické překážky nacházející se v trajektorii pohybu vozidla, na jejímž základě objektivně došlo ke střetu automobilu právě s touto překážkou. Jak sám znalec správně připustil, právní hodnocení situace mu nepřísluší, pouze z technického hlediska určil objekt způsobující překážku pro vozidlo.

39. Závěrem je tak možno zdůraznit, že celou situaci nelze posuzovat až od chvíle, kdy poškozený překročil středovou čáru a vstoupil do jízdního pruhu obviněné, na čemž stojí většinová argumentace dovolatelky.

V. Způsob rozhodnutí

40. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že ta vznesla dílem námitky, které se s dovolacími důvody míjejí, a dílem výhrady, které se s dovolacími důvody sice věcně nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.). V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu

Vypracoval:

Mgr. Ondřej Vítů soudce