11 Tdo 309/2025

11 Tdo 309/2025-1085

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2025 dovolání obviněného D. L., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2025, sp. zn. 44 To 381/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 50/2024, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. L. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 52 T 50/2024, byl obviněný D. L. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pod bodem I. pokračujícím přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a pod bodem II. přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trestu propadnutí ve výroku rozsudku specifikovaných věcí. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo poškozené Společenství vlastníků domu odkázáno s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

v období od 2. 11. 2023 do 26. 3. 2024 opakovaně vyhrožoval poškozenému P. C., těžkou újmou na zdraví a usmrcením tím způsobem, že do poštovní schránky poškozeného v místě jeho bydliště XY postupně vhodil sedm výhružných vzkazů, a to:

1) v blíže nezjištěné době, nejpozději dne 2. 11. 2023 bílou dopisní obálku se jménem a adresou poškozeného a s nalepenou poštovní známkou bez otisku poštovního razítka obsahující dopis napsaný červenou barvou za užití šablony na listu notového papíru ve znění: "HELE KUNDE NECH SVÉ BÝVALE NAPOKOJI PŘESTAN JE ZAVIRAT A MLUV PRAVDU A MOZNA SKONCIS JEN NA VOZIKU A NE JINDE JINAK KONEC C. KUNDE",

2) v blíže nezjištěné době, nejpozději dne 14. 11. 2023 vhodil do poštovní schránky poškozeného bílou dopisní obálku se jménem a adresou poškozeného a s nalepenou poštovní známkou bez otisku poštovního razítka obsahující vzkaz vytvořený z novinových výstřižků nalepených na listu linkovaného papíru představovaný výhružnými hesly, například: "Kamaráde, pomůže tvá smrt", "Zemři na parkovišti", "Bůh odpouští, já ne!", "Jeden klip a bude krev",

3) dne 18. 11. 2023 v době od 10:00 do 18:00 hodin vhodil do poštovní schránky poškozeného bílou obálku s červeným nápisem P. obsahující vzkaz vytvořený z novinových výstřižků nalepených na listu papíru představovaný výhružnými hesly, například: "VYber SI PŘÍZNÁNÍ or SMRT NAJDE TĚ", "brzy BOMBA", zároveň v uvedenou dobu odcizil zadní registrační značku XY z vozidla poškozeného tovární značky BMW X5 zaparkovaného v místě bydliště poškozeného, 4) v blíže nezjištěnou dobu, nejpozději dne 18. 12. 2023 vhodil do poštovní schránky poškozeného list papíru formátu A4 s textem napsaným červenou a černou barvou dle šablony ve znění: "C.! NĚJAK MOC SE ROZTAHUJEŠ A VYSKAKUJEŠ! VYPADNI Z PRAHY DĚLÁŠ JEN OSTUDU A DOUFEJ ŽE NEOHROZÍŠ D.

SKONCILS HAJZLE PŘIŠTE MISTO KOKSU DIALIZA! CHIPNEŠ HAJZLE! MOŽNÁ PO KONCERTU V BESEDĚ MOŽNÁ PO DALŠÍM ŠPATNÉM VIDEOKLIPU ALE URČITĚ CHCIPNEŠ! ALE PREDTIM DOSTANEŠ POŘÁDNÝ VÝPRASK ŠMEJDE A PAK SMRT! PŘIJDE TI TO NECHUTNÝ? ROZHODNĚ MÍŇ NEŽ TVŮJ VYFETOVANEJ KSICHT A PIČOVINY, KTERÝ M ŘÍKÁŠ TVÁ HUDBA! PROTO TI TEN TVŮJ KSICHT NEJDŘÍVE POTUNIME A PAK RANOU ZA PRAVÉ UCHO UKONČÍME TEN HNUS KTERÝ VYPOUŠTIŠ DO SVĚTA A KTERÝM JSI! UMŘEŠ ..Š PROČ UBLIŽUJEŠ D. L.?!", přičemž text je doplněn kresbou v podobě červeného dvojitě přeškrtnutého kruhu a emotikonu - tzv. smajlíku,

5) v blíže nezjištěné době, nejpozději dne 26. 1. 2024 v 10:00 hodin vhodil do poštovní schránky poškozeného list linkovaného papíru s ručně a černou barvou psaným textem ve znění: "JESTLI D. DOŽENEŠ SVYMI VYMYSLY, FALEŠNYMY UTOKY KTERE SI DĚLÁŠ SÁM A PAK JE NA NĚJ HAZIS A LŽIMA, KTERE SI VYMÝŠLÍÍŠ A ZAPÍRÁŠ, K SEBEVRAŽDĚ O KTERÉ ZAČAL MLUVIT – O. - TAK POČITEJ S TIM, ŽE PŮJDEŠ HODNĚ RYCHLE ZA NÍM! Umřeš!", 6) v blíže nezjištěnou dobu, nejpozději v ranních hodinách dne 20. 2. 2024 vhodil do poštovní schránky poškozeného list linkovaného papíru s ručně a černou barvou psaným textem ve znění: "Dýcháš? To je jen otázka času! Zabijeme tě! Umřeš! Garáž není Colditz. Parkuj opodál UMŘEŠ V AUTĚ! ZABIJEM TĚ! Buzno! P.

- zabijeme tě!",

7) dne 26. 3. 2024 kolem 6:55 hodin v místě trvalého bydliště poškozeného P. C., XY vhodil do jeho poštovní schránky kuchyňský nůž s černou rukojetí a nápisem na čepeli „Víš co tě čeká, zmrde C." a popsal jmenovku na schránce poškozeného modrým fixem, a dále v blíže nezjištěné době, nejpozději dne 27. 3. 2024 z pošty v Praze XY zaslal poškozenému dopis ve znění "Zdechneš šmejde, je ti to jasný! stačí videoklip a sejme tě! těš se! čas je na tobě!", psaný technickým písmem či s užitím šablony, který spolu s nožem dne 28. 3. 2024 okolo 1:00 hodin nalezl ve schránce poškozený,

II.

v blíže nezjištěnou dobu od 18. 12. 2023 do 16:40 hodin dne 19. 12. 2023 nastříkal na skleněnou výplň vstupních dveří bytového domu na adrese XY červenou barvou nápis "C." a symbol kříže o rozměrech 74 x 70 cm, dále na poštovní schránky vedle vstupních dveří, včetně schránky P. C., stejnou barvou symbol dvojitě překříženého kruhu o rozměrech 24 x 30 cm, a stejnou barvou nastříkal na domovní zvonek se jmény obyvatel domu čáru o rozměrech 14 x 11 cm, čímž způsobil poškozenému Společenství vlastníků domu XY, XY, IČ: XY škodu ve výši 5.000 Kč.

3. Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 13. 1. 2025, sp. zn. 44 To 381/2024, o odvolání obviněného tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a to do výroku o vině i o trestu. V něm při označení vytýkaných dovolacích důvodů sice pochybil, neboť podával-li dovolání po 1. 1.

2022 a vytýkal nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, měl formálně správně označit dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř., namísto jím uváděného písm. g). Nicméně tato okolnost není překážkou k věcnému projednání podaného dovolání. Obviněný dále uplatnil také dovolací důvod zakotvený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

5. Dovolatel ve vztahu k prvnímu dovolacímu důvodu konkrétně namítal, že konečná skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou v zásadním rozporu s důkazní situací tak, jak vyplývá ze spisového materiálu, resp. z procesně použitelných důkazů. Podstatná část závěrů jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího, se totiž odvíjí pouze od důkazů svědčících proti němu, nebo takto nesprávně hodnocených. Z ostatních důkazů nelze vinu obviněného spolehlivě a bez pochybností dovodit a byla porušena zásada in dubio pro reo. Soudy současně neprovedly důkazy opakovaně navrhované obviněným, které by svědčily na podporu jeho tvrzení (důkazy soudními spisy, které se týkají sporu mezi obviněným a poškozeným, slyšení svědků, jakož i důkazy v jeho počítači, doplnění znaleckého zkoumání z oboru kriminalistiky, neboť znalec Jiří Kraus nezkoumal a neanalyzoval časové souvislosti jednotlivých dat na nosičích) a bez náležitého odůvodnění je zamítly. Soudy nevyhověly ani návrhům obviněného ohledně skutečností či indicií, které by mohly mít za následek zpochybnění věrohodnosti poškozeného, v jehož výpovědích byly nesrovnalosti a stále se měnící postoje. Soudy se nevyrovnaly ani s důvodnými pochybnostmi ze znaleckého zkoumání kriminalistického ústavu, a to pokud se týká "roviny střední pravděpodobnosti" toho, že jednání spáchal obviněný. Ústav vyjadřuje přesvědčení, že takto důvodně vyjádřené pochybnosti by měly být dále jinými důkazy znovu přezkoumány.

6. Ustanovení § 353 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje takový charakter výhrůžek, které vzbudí u poškozeného důvodnou obavu. Obviněný v tomto směru odkázal na výpověď poškozeného, který sám uvedl, že dopisy ani nečetl a rovnou je posílal na policii. Poškozený věděl a musel předpokládat, že se jedná o nezpůsobilé výhrůžky, jakožto reakci na vzájemnou provokaci a soudní spory. Trestně právní ochranu by neměly nalézat okolnosti sloužící k vyřizování si vzájemných finančních „bolístek“ a neuspokojených citů, ze vzájemných vztahů mezi obviněným a poškozeným. Tyto vztahy a jejich následky vycházejí ze vzájemných žalob mezi nimi a možnou obavou poškozeného o prohru v těchto občanskoprávních sporech v řádech milionů korun českých. Po formální stránce se jednalo pouze o přestupek, a to v případě obviněného navíc pouze v bodě 7.

7. K namítanému důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný uvedl, že byl po celou dobu trestního řízení ve vazbě, přičemž opakovaně namítal, že ke svému tehdy ustanovenému obhájci ztratil důvěru a žádal, aby byl obhajoby zproštěn a byl mu ustanoven obhájce jiný. Jeho žádostem bylo vyhověno až po rozhodnutí o jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný tak výslovně žádá, aby bylo v dovolání konstatováno, že neměl řádnou obhajobu.

8. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc příslušnému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

9. Obhájkyní obviněného bylo k podanému dovolání jako příloha připojeno dovolatelem ručně psané „doplnění dovolání“, v němž podrobuje vlastnímu hodnocení odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.

10. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že námitky obviněného, že se nedopustil jednání vůči poškozenému, který byl jeho bývalým partnerem v osobním a uměleckém životě (narativ obviněného o společném poměru s poškozeným byl vyvrácen), a jimiž napadal dosud učiněná skutková zjištění soudů nižších stupňů, zůstaly formulovány obecně. Tyto námitky neidentifikovaly extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a skutečnostmi vyplývajícími z provedených důkazů, což je podstatou první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

11. Třebaže se další námitky obviněného ohledně neakceptování návrhu na doplnění dokazování, zejména výslech svědků a znalecké zkoumání z oboru kriminalistiky týkající se časových souvislostí dat na nosičích, lze vztáhnout pod třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., předpokládající nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů, nelze jim přiznat opodstatnění. Obvodní soud pro Prahu 4 návrh obviněného na doplnění dokazování výslechem několika svědků zamítl s ohledem na omezený důkazní potenciál, jak vyplývá z bodu 29 odůvodnění rozsudku. Z tohoto pohledu se nemohlo jednat o opomenuté důkazy.

12. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze se značnou benevolencí zařadit námitky obviněného, že vytýkaný skutek neměl být kvalifikován jako trestný čin, ale pouze jako přestupek. Tato subsumpce je však prováděna s vysvětlením, že obviněný neidentifikoval konkrétní skutek a rovněž neodkázal na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, která se v těchto případech uplatňuje. Přesto této námitce nelze přiznat opodstatnění. Lze zdůraznit, že skutek uvedený pod bodem I. naplnil nejen základní skutkovou podstatu, ale rovněž kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku, a to s ohledem na přistupující zvlášť přitěžující okolnost spáchání činu se zbraní ve smyslu § 353 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Společenskou škodlivost činu zvyšuje fakt, že nešlo o jednorázovou událost, nýbrž o opakované vyhrožování poškozenému v místě jeho bydliště, které se odehrálo v sedmi případech. Rovněž je třeba brát v potaz delší dobu, během níž obviněný vyhrožoval poškozenému, což se dělo v pětiměsíčním období. Pronesené výhružky gradovaly, obviněný jimi několikrát hrozil až smrtí. Obviněný byl přitom v minulosti již odsouzen za nevraživé projevy vůči poškozenému. Co se týče skutku uvedeného pod bodem II., zůstalo sice u základní skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku, avšak společenská škodlivost je i v tomto případě zcela zřetelná. Ačkoliv u této varianty poškození cizí věci není vyžadován znak určité hranice škody, nešlo o zanedbatelnou částku, kterou tímto jednáním poškozený způsobil, jelikož dosahovala výše 5.000 Kč. Dále je třeba poukázat na skutečnost, že obviněný vytvořil více nápisů a symbolů. V neposlední řadě je relevantní, že tyto nápisy a symboly umístil nejen na vstupní dveře a schránku poškozeného, ale i na domovní zvonek.

13. Obviněný uplatnil také dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., podle něhož neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Obviněný nevznesl nedostatky v zastoupení obhájcem, které by kvalitativně odpovídaly tomuto zaměření dovolacího důvodu. V podstatě vyjadřuje nespokojenost s tehdy ustanoveným obhájcem a dožadoval se nového. Obviněný byl po celou dobu trestního řízení zastoupen obhájcem a byl s ním v kontaktu. Jestliže před veřejným zasedáním žádal o změnu obhájce, nepodložil tuto žádost zprvu odpovídající argumentací. V uvažovaném ohledu lze poukázat na tutéž námitku obviněného, s níž se vypořádal Městský soud v Praze pod bodem 17 odůvodnění napadeného usnesení.

14. Celkově po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III. Přípustnost a důvodnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř.

16. Nejvyšší soud shledal, že v případě obviněného je dovolání přípustné, dovolání bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájkyně, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

17. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c) a h) tr. ř., na které je v dovolání ve smyslu výše uvedeného fakticky odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem, tedy přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti napadených výroků, ovšem jen v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i předcházejícího řízení (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

18. Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.

19. Dovolatel v rámci tohoto uplatněného dovolacího důvodu upozornil, že byl po celou dobu trestního řízení ve vazbě, přičemž opakovaně namítal, že ke svému tehdy ustanovenému obhájci ztratil důvěru a žádal, aby byl jeho tehdejší obhájce obhajoby zproštěn a byl mu ustanoven obhájce jiný. Jeho žádostem bylo vyhověno až po rozhodnutí o jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

20. Dovolací důvod zakotvený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je svým obsahem užší, než je obecné právo obviněného na obhajobu, neboť nezahrnuje jakékoli porušení práva na obhajobu, ale toliko takové, kdy obviněný, ačkoli byly splněny zákonné podmínky nutné obhajoby, neměl v trestním řízení obhájce vůbec, anebo jej neměl po určitou část řízení, po kterou orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozhodnutí č. 23/2007-II.

Sb. rozh. tr., přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/1996, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, svazek 17, č. T 413, věta 2, a též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 5. 2019 ve věci Doyle proti Irsku, stížnost č. 51979/2017, § 79 až 103). Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít, nelze spatřovat ve vlastním způsobu výkonu obhajoby obviněného ustanoveným obhájcem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.

7. 2005, sp. zn. 3 Tdo 567/2005, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2005, sešit 17, č. T 806, věta 1.), nýbrž je nutné věc posuzovat ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), podle které samotné ustanovení právního zástupce nezaručuje účinnost pomoci, kterou může obviněnému poskytnout. Nelze přičítat státu odpovědnost za každé selhání obhájce ex offo. Z nezávislosti advokátní komory ve srovnání se státem vyplývá, že vedení obhajoby přísluší hlavně obviněnému a jeho obhájci ustanovenému z titulu právní pomoci či zaplacenému samotným klientem (srov. rozsudek ESLP ze dne 10.

10. 2002 ve věci Czekalla proti Portugalsku, stížnost č. 38830/97, § 60 a též rozsudek ESLP ze dne 7. 10. 2008 ve věci Bogumil proti Portugalsku, stížnost č. 35228/03, § 46, a další nebo např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 304/99 a ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08 aj.). Je tudíž možné konstatovat, že je vždy nutné respektovat, že cílem ustanovení garantujících právo na obhajobu, jak vyplývá z čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy či čl.

37 odst. 2 Listiny je ochrana nikoliv teoretických, nýbrž konkrétních a účinných práv. Z nezávislosti advokacie na státu vyplývá, že vedení obhajoby je ve své podstatě záležitostí mezi obviněným a jeho klientem. Článek 6 odst. 3 Úmluvy nutí příslušné státní orgány zasáhnout pouze tehdy, jestliže nedostatky na straně ustanoveného obhájce vyjdou najevo nebo jestliže jsou o nich jakýmkoliv jiným způsobem informovány (srov. rozsudek ze dne 19. 12. 1989 ve věci Kamasinski proti Rusku, stížnost č. 9783/1982).

21. Z obsahu spisu vyplývá, že důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. byl dán již v přípravném řízení, a proto byl obviněnému opatřením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 0 Nt 15017/2024 (č. l. 41 spisu), jako obhájce ustanoven Mgr. Zoltán Duna. Ten obviněného po celou dobu trvání trestního řízení aktivně zastupoval, jak vyplývá z četných podání, jež jsou obsahem spisového materiálu, a rovněž účastí obhájce při úkonech orgánů činných v trestním řízení i soudu. Nic nesvědčilo tomu, že by došlo k situaci, kdy by se obhájce plnění svých povinností vyhýbal, či je jinak zjevně neplnil. O aktivitě obhájce svědčí i skutečnost, že obviněný výhradu proti způsobu obhajoby vznesl až v řízení před odvolacím soudem, a to přípisem ze dne 7. 1. 2025 (č. l. 964 spisu). Následně bylo předsedkyní senátu dne 13. 1. 2025 v rámci veřejného zasedání rozhodnuto a řádně odůvodněno, že žádosti obviněného o změnu obhájce nebude vyhověno (viz č. l. 968–969 spisu). Obhájce sám následně přípisem ze dne 16. 1. 2025 požádal o zproštění ustanovení obhajoby obviněného ex offo (č. l. 988 spisu). Obviněný rovněž podal dne 12. 2. 2025 novou žádost o ustanovení nového obhájce pro účely dovolání (č. l. 1024 spisu). Opatřením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 2. 2025, sp. zn. 52 T 50/2024 (č. l. 1027 spisu) byla obviněnému ustanovena současná obhájkyně JUDr. Jana Klimentová.

22. Ve vztahu k námitkám obviněného, kterými mířil vůči tomu, že předchozí obhájce nebyl obhajování zproštěn, i když o to žádal, je nutné zdůraznit, že obviněný nemá právo na změnu ustanoveného obhájce, nevyžadují-li to zájmy spravedlnosti (srov. rozsudek ESLP ze dne 14. 1. 2003 ve věci Lagerblom proti Švédsku, stížnost č. 26891/95, § 55 a § 59, a rozsudek ESLP ze dne 25. 9. 1992 ve věci Croissant proti Spolkové republice Německo, stížnost č. 13611/88, § 29 a § 30). Rovněž § 40 věta druhá tr. ř. pouze připouští takový postup jako fakultativní oprávnění soudu žádosti obviněného vyhovět, nikoli coby výraz práva obviněného na nutnost kdykoliv mu vyhovět. Rozhodnutí soudu nevyhovět žádosti obviněného pro nedostatek legitimních důvodů je plně v kompetenci příslušného soudu, za předpokladu, že nejsou dány další důvody, pro které má soud povinnost příslušného advokáta z řízení vyloučit. Řečeným není nijak dotčeno právo obviněného, aby si zvolil jiného obhájce kdykoliv v průběhu řízení sám. Samotné odmítnutí žádosti obviněného o zproštění obhájce, s nímž je "nespokojen", povinnosti obhajování a ustanovení jiného obhájce soudem proto není namístě považovat za porušení jeho práva na soudní ochranu (srov. body 25. až 27. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 2314/17). Uvedené závěry svědčí o tom, že ačkoli obviněný podá žádost o zproštění povinnosti obhajování, tak to automaticky neznamená, že se tak stane, neboť je vždy na posouzení předsedy senátu, zda shledá uváděné důvody natolik podstatnými, aby obviněnému vyhověl.

23. Vzhledem k tomu, že obviněný v podaném dovolání neuvedl podstatné skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na ztrátu důvěry obviněného v jeho obhájce, ale uváděl jen obecné tvrzení, bylo třeba posoudit z hlediska zájmů spravedlnosti, jakým způsobem obhájce v řízení obhajobu obviněného vykonával. Podle obsahu spisového materiálu je zřejmé, jak již bylo shora konstatováno, že obhájce Mgr. Zoltán Duna v průběhu trestního řízení vykonával obhajobu aktivně a v zájmu obviněného.

24. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný uvedenými námitkami, byť formálně dopadajícími na důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tento obsahově nenaplnil, protože Městský soud nepochybil, konal-li veřejné zasedání dne 13. 1. 2025, aniž by vyhověl žádosti obviněného o zproštění povinnosti obhajování ustanoveného obhájce Mgr. Zoltána Duny, přičemž své důvody při veřejném zasedání dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlil. Z uvedených skutečností tedy plyne, že odvolací soud plně respektoval čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 37 odst. 2 Listiny, a právo obviněného na obhajobu nebylo porušeno.

25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí „na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

26. Nejvyšší soud předně podtrhuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).

27. Nejvyšší soud považuje za nezbytné ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně, provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k dovolacím námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu lze připomenout, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do výlučné kompetence soudů (viz též § 216 odst. 1 tr. ř.). Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.

28. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

29. Podle názoru Nejvyššího soudu se v projednávané trestní věci zejména soud prvního stupně ve svém rozhodnutí velmi podrobně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze mu vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. (k tomu v podrobnostech srov. body 30 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Na jeho závěry poté navázal odvolací soud v bodech 14 a násl. odůvodnění svého rozhodnutí.

30. Lze tedy shrnout, že obvodní soud hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, přičemž nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry dostatečně podrobně vysvětlil. To, že rozsah provedeného dokazování a způsob hodnocení důkazů nekoresponduje s představami obviněného, samo o sobě neopodstatňuje závěr o porušení zásad spravedlivého procesu či procesní zásady in dubio pro reo, neboť nižší soudy o svých skutkových závěrech v žádném případě pochybnosti neměly.

31. Většina obsahově shodných námitek dovolatele již byla rozebrána v rámci nalézacího a zejména odvolacího řízení, při kterém tyto námitky uplatňoval, přičemž soudy nižších stupňů se jimi dostatečně zabývaly.

32. Ve vztahu k obsahově shodným námitkám, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, Nejvyšší soud obviněného odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 11 Tdo 170/2022, a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, přiměřeně taktéž rozhodnutí ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, podle nichž, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla v této části o dovolání zjevně neopodstatněné.

33. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit také např. na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se oba nižší soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a na základě toho formulovaly příslušné závěry. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, přičemž mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků souzených trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným, není žádný zjevný rozpor. Učiněná skutková zjištění nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně použitelných důkazech.

34. Dovolatel namítal, že ustanovení § 353 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje takový charakter výhrůžek, který vzbudí u poškozeného důvodnou obavu. Obviněný v tomto směru odkázal na výpověď poškozeného, který sám uvedl, že dopisy ani nečetl a rovnou je posílal na policii. Poškozený věděl a musel předpokládat, že se jedná o nezpůsobilé výhrůžky, jakožto reakci na vzájemnou provokaci a soudní spory. Po formální stránce se podle dovolatele jednalo pouze o přestupek, a to navíc pouze v bodě 7.

35. Nejvyšší soud nejprve obecně poznamenává, že samotné vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu, kterou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Nelze se pak omezit pouze na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale výroky je třeba vyhodnotit ve spojení s dalším konáním pachatele, kdy závěr, zda jde o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je nutné posuzovat na základě komplexního posouzení situace. Nevyžaduje se pak, aby ten, jemuž je vyhrožováno, byl přítomen. Stačí, když je výhrůžka adresována poškozenému takovým způsobem, že pachatel si je vědom toho, že se poškozený o ní dozví, např. prostřednictvím další osoby, telefonicky, dopisem apod.

36. Na základě skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů není pochyb o tom, že vyhrožování dovolatele bylo způsobilé vzbudit důvodnou obavu u poškozeného o jeho zdraví a život. V nyní projednávané věci se nejednalo o ojedinělý výhružný dopis, ale celkem o sedm případů, z toho v jednom případě byl vzkaz napsán na noži. Obviněný rovněž využíval různé symboly a červenou a černou barvu. Dovolatel se opakovaně pohyboval v blízkosti obydlí poškozeného a odcizil mu registrační značku z vozidla. Všechny tyto okolnosti, i kdyby poškozený skutečně nečetl obsah výhružných dopisů, v něm byly způsobilé vyvolat důvodnou obavu o jeho zdraví a život. Tato námitka je tedy zjevně neopodstatněná.

37. Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitky spočívající v tom, že vytýkaný skutek neměl být kvalifikován jako trestný čin, ale pouze jako přestupek, přičemž se však nejedná o námitky opodstatněné.

38. V posuzované věci nebyly soudy zjištěny žádné okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost činu tak, že by vytýkané jednání neodpovídalo typickým případům přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku nebo přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku. Navíc v případě skutku uvedeného pod bodem I. naplnil dovolatel nejen základní skutkovou podstatu, ale rovněž kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku, když se jej dopustil se zbraní ve smyslu § 353 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Společenskou škodlivost činu zvyšuje skutečnost, že nešlo o jednorázové jednání, neboť dovolatel v celkem sedmi případech opakovaně vyhrožoval poškozenému v místě jeho bydliště, a to po dobu pěti měsíců. Dovolatel své výhružky gradoval, když konkrétně uváděl, že poškozený „skončí na vozíku“, hrozil mu jeho „koncem“, že určitě „chcípne“, „potuní mu ksicht“, a pak „ranou za pravé ucho ukončí“, „UMŘEŠ V AUTĚ! ZABIJEME TĚ! Buzno! P.“, vyhrožoval mu, že „zdechne“ a „sejme ho“.

39. V případě skutku uvedeného pod bodem II. bylo jednání obviněného kvalifikováno v základní skutkové podstatě přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž společenská škodlivost je i v tomto případě jednoznačně dána. Dovolatel svým jednáním způsobil škodu ve výši 5.000 Kč a poškodil vstupní dveře bytového domu, poštovní schránky a rovněž domovní zvonek.

40. Dovolatel také uplatnil námitku týkající se opomenutých důkazů, která by byla podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě.

41. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další), když mj. konstatoval, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také pokud jim nevyhoví ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení sp. zn. 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.

42. Pokud obviněný vznáší opakované a obsahově shodné výhrady vztahující se k otázce neprovedených důkazů, potom Nejvyšší soud odkazuje na skutečnosti zmíněné již v rozhodnutí soudu prvního stupně (viz bod 29 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a v rozhodnutí odvolacího soudu (viz body 22 a násl. odůvodnění jeho rozhodnutí), neboť soudy nižších stupňů se dostatečně zabývaly jejich nadbytečností a Nejvyšší soud nečiní žádných výhrad k jejich závěrům.

43. Obviněný v úvodu svého mimořádného opravného prostředku pouze obecně zkonstatoval, že jej směřuje rovněž proti výroku o trestu z toho důvodu, že uložené tresty neodpovídají požadavkům proporcionality.

44. Nejvyšší soud i přes to, že obviněný námitkami proti nepřiměřenosti uloženého trestu nenaplnil žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., což znamená, že se Nejvyšší soud jeho výhradami nemůže zabývat, posuzoval jen obiter dictum, zda soudy neporušily zásadu proporcionality, jež vyplývá z čl. 5 odst. 4 Smlouvy o Evropské unii, a má zajistit, aby opatření přijímaná orgány Evropské unie (EU) byla v daných hranicích (srov. též WAGNEROVÁ. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 931). Je třeba mít zásadně na paměti, že jen přiměřená trestní sankce může plnit svůj účel, a může být pachatelem a společností pociťována jako spravedlivá (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 789; srov. též nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).

45. Podle těchto principů, jakož i z hledisek významných pro posouzení všech rozhodných skutečností, za kterých k činu došlo, lze dospět k závěru, že uložený trest v případě obviněného obstojí i v rámci testu proporcionality (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04), protože nelze v úvahách soudů shledat disproporce, které by svědčily o tom, že je neadekvátní sankcí za posuzovanou trestnou činnost.

46. Obvodní soud pro Prahu 4 se otázkou přiměřenosti a individualizace trestu ve vztahu k osobě obviněného dostatečně zabýval, když v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně objasnil, které skutečnosti vzal při stanovení druhu a výměry trestu v úvahu. V souladu se zákonnými hledisky vyplynuvšími z § 38 odst. 1, § 39, § 41, § 42 tr. zákoníku dostatečně zohlednil povahu a závažnost stíhaného jednání, osobu obviněného i jeho poměry, jeho postoj ke spáchanému činu, okolnosti polehčující i přetěžující. Uložený trest odnětí svobody tedy co do druhu plně odpovídá všem zákonným hlediskům, povaze trestného činu i okolnostem případu. V souladu se zákonem byl uložen rovněž trest propadnutí věcí. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na body 43 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 30 – 31 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.

47. Postup soudu tedy o excesivní povaze trestu nesvědčí (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12), a to při uvážení toho, že obviněný byl ohrožen trestní sazbou až na tři léta a trest mu byl uložen ve výměře 15 měsíců, což odpovídá vymezeným zákonným hlediskům i tomu, že soudy dostály všem zákonným předpokladům a kritériím (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, a další). Jde o trest předvídatelný a akceptovatelný z hlediska zásad pro ukládání trestu, který obstojí i v testu proporcionality (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, též ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 3675/16, aj.).

48. Závěrem je třeba konstatovat, že většinou námitek, které obviněný uplatnil v dovolání, se již soudy nižších stupňů zabývaly, jak bylo shora konstatováno, přičemž je nutné dodat, že svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě odůvodnily, tudíž nelze konstatovat, že by tato vykazovala znaky libovůle při jejich hodnocení. Nejvyšší soud považuje za potřebné z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

49. Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky uplatněné v dovolání obviněného jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud tak dovolání obviněného D. L. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. pro jeho zjevnou neopodstatněnost. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. 5. 2025

JUDr. Antonín Draštík předseda senátu