11 Tdo 319/2024

11 Tdo 319/2024-265

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2024 o dovolání obviněné M. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2024, sp. zn. 11 To 312/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové vedené pod sp. zn. 3 T 61/2023, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné M. M. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2023, č. j. 3 T 61/2023-198, byla obviněná M. M. (dále též jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za to byla podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Současně okresní soud podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku vymezil obviněné povinnost uhradit poškozené L. P. způsobenou škodu ve výši 1.107.000 Kč.

2. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové podala obviněná odvolání, a to do výroku o vině i trestu. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 16. 1. 2024, č. j. 11 To 312/2023-227, tak, že odvolání obviněné podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

3. Podle skutkových zjištění okresního soudu se obviněná shora uvedené trestné činnosti majetkového charakteru dopustila tím, že:

v období minimálně od 24. 4. 2022 do 24. 9. 2022 v Hradci Králové, XY a na dalších blíže nezjištěných místech, využila těžké životní situace L. P., nar. XY, spojené s rozchodem s dlouholetým přítelem a pod příslibem pomoci tzv. zaříkáváním, které mělo spočívat v napravení její životní situace a později i v souvislosti se zhoršeným zdravotním stavem poškozené, který měla zlepšit, vylákala od L. P. postupně celkem v 21 případech různě vysoké finanční částky s tím, že tyto po provedení rituálu zaříkávání vrátí, ač věděla, že peníze nevrátí, ale použije je pro sebe, což následně i udělala, když na výzvu poškozené učiněnou koncem května roku 2022, aby peníze vrátila, toto odmítla s tím, že v případě ukončení rituálu zaříkávání se její zdravotní stav výrazně zhorší, čímž poškozené L. P. způsobila škodu v celkové výši 1.107.000 Kč,

a tohoto jednání se dopustila přesto, že byla rozsudkem Okresního soudu Hradci Králové ze dne 9. 1. 2017, č. j. 6 T 154/2016-141, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2017, č. j. 12 To 60/2017, odsouzena pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, který dne 3. 11. 2021 vykonala.

II. Dovolání obviněné a vyjádření k němu

4. Obviněná M. M. podala proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2024, č. j. 11 To 312/2023-227, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2023, č. j. 3 T 61/2023-198, dovolání, které prostřednictvím svého obhájce zaměřila proti výroku o vině. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázala na existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první a třetí variantě, neboť je přesvědčena, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a taktéž, že ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vyjma toho dovolatelka odkázala na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť má za to, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jelikož řádný opravný prostředek obviněné byl odvolacím soudem zamítnut, přestože v řízení mu předcházejícím byly (podle jejího mínění) dány výše uvedené dovolací důvody, obviněná ve svém dovolání odkázala rovněž na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé variantě.

5. Úvodem dovolatelka předeslala až přílišnou stručnost a s ní související nedostatečné odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v rámci kterého se krajský soud fakticky nevypořádal s jejími námitkami vznesenými proti rozsudku soudu prvního soudu. Podle jejího mínění krajský soud vyhodnotil provedené důkazy nesprávně za současného opomenutí rozporů, které panují mezi výpovědí poškozené a doloženými listinnými důkazy, pročež toto rozhodnutí označila za nepřezkoumatelné. Samotné trestní řízení je však podle dovolatelky zatíženo nejen procesními vadami, ale i nesprávným hmotněprávním posouzením projednávaného skutku.

6. Krajský soud na základě své tautologické úvahy potvrdil domněnku soudu prvního stupně o tom, že ze strany poškozené došlo k předání finančních prostředků její osobě, a to přesto, že inkaso z její strany nebylo důkazně prokázáno. Tuto skutečnost soudy nižších stupňů dovodily toliko ze směnky vystavené poškozenou. Tvrzení poškozené o spáchání úmyslného podvodu, který měl být obviněnou realizován prostřednictvím vykonání rituálu (provedeným zdarma) za pomoci poškozenou odevzdaných peněz, které však budou po rituálu vráceny, považuje obviněná za zcela absurdní (zvláště když podvedená je osobou vysokoškolsky vzdělanou). V rámci dokazování musí být bez důvodných pochybností prokázáno naplnění znaku obohacení (ať vlastní či jiné osoby) za současného vyčíslení jeho rozsahu i faktické neoprávněnosti. Samotná škoda musí být v příčinné souvislosti s omylem podváděné osoby (respektive s její neznalostí podstatných skutečností) i s majetkovou dispozicí prováděnou v důsledku takového omylu. Ostatně výši škody (vyjádřenou v konkrétní finanční částce) je nutné prokázat bez důvodných pochybností, neboť jde nejen o zákonný znak skutkové podstaty trestného činu podvodu, ale zároveň o částku nahrazovanou v rámci adhezního řízení (vykonatelný právní titul).

7. V návaznosti na to dovolatelka prohlásila, že výpůjčku před datem splatnosti či směnečný vztah před splatností směnky nelze objektivně hodnotit jako neoprávněné obohacení. Okresní soud se přitom dostatečně nevypořádal ani s otázkou okamžiku, kdy vlastně měla obviněná pojmout úmysl nevrátit svěřenou (tj. vypůjčenou) částku poškozené, přestože se jedná o definiční znak skutkové podstaty trestného činu podvodu. Pokud pachatel jedná v úmyslu nevrátit svěřenou hodnotu od samého počátku, pak je nutné hovořit o skutkové podstatě trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Pojme-li však pachatel myšlenku na nevrácení svěřené hodnoty až v průběhu inkriminovaného období (např. až po vypůjčení prostředků), pak je nutné projednávaný skutek vyhodnotit jako trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku. Nicméně oba soudy nižších stupňů se těmito otázkami nikterak nezabývaly. Podvodný úmysl přitom neprokazuje ani průběžná komunikace mezi ní a poškozenou či postupné předávání finančních částek, které v souhrnu dosáhly celkové výše 1.107.000 Kč.

8. Podle mínění obviněné soudy nižších stupňů závěr o výši škody založily toliko na výpovědi poškozené a listinách doložených její osobou. Nicméně poškozenou doložená tabulka s přehledem o postupném předávání jednotlivých finančních částek nemá žádnou vypovídající hodnotu. Je pravdou, že dne 24. 4. 2022 byla výstavci L. P. a M. M. v XY vystavena směnka na částku 1.065.000 Kč, přičemž datum vystavení se shoduje s předáním první finanční hotovosti v částce 5.000 Kč. Avšak v této souvislosti dovolatelka označila za „poněkud zvláštní“, že sama poškozená odsunula splatnost směnky na leden 2023, nicméně i přesto již v říjnu 2022 podala trestní oznámení, v rámci kterého uvedla škodu, kterou prokázala v té době nesplatnou směnkou. Soudy obou stupňů vyhodnotily tuto směnku jako důkaz prokazující výši vzniklé škody, nicméně podle obviněné se jedná o důkaz nesprávně hodnocený, neboť směnka je specifický právní institut, který nemusel být vystaven v důsledku protiprávního jednání. To dokládá její samotný obsah s ohledem na skutečnost, že datum jejího vystavení předchází interval období, ve kterém měla být její osobou páchána projednávaná trestná činnost.

9. Podle názoru dovolatelky soudy nižších stupňů rovněž rezignovaly na prokázání zavinění, respektive prokázání kauzality mezi úmyslným jednáním její osoby obohatit sebe či jinou osobu cizí věcí, a to uvedením někoho v omyl, v důsledku čehož mělo dojít ke škodě v celkové výši 1.107.000 Kč. Odvolací soud zatížil své rozhodnutí rovněž tím, že se fakticky nevypořádal s důkazy, jejichž provedení obviněná navrhla v rámci svého řádného opravného prostředku. V návaznosti na výše uvedené výhrady dovolatelka namítla porušení procesního pravidla in dubio pro reo, které vyplývá ze zásady presumpce neviny.

10. Ani výrok o náhradě škody není podle názoru obviněné náležitě odůvodněn, neboť okresní soud se nevypořádal s otázkou, zda byl nárok uplatněn řádně a včas, oprávněnou osobou, jaký nárok a v jaké výši byl vlastně uplatněn, o který hmotněprávní předpis je nárok opřen, z jakých položek se skládá, případně od kdy je obviněná v prodlení (byly-li přiznány úroky z prodlení, tak rovněž jejich výši). K tomu obviněná podotkla, že nesprávný výrok o náhradě škody může být samostatným důvodem pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení.

11. Závěrem dovolatelka shrnula, že její vina nebyla prokázána, respektive nebylo prokázáno naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu v základní, natož kvalifikované skutkové podstatě. Z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že okresní soud se nedostatečně vypořádal se skutkovými zjištěními, které vyplynuly z provedených důkazů, nevypořádal se s rozpory mezi jednotlivými výpověďmi a ostatními důkazními prostředky, přičemž ani odvolací soud tyto vady neodstranil. K výše uvedeným okolnostem dovolatelka dodala, že dosud byla přesvědčena o tom, že při tak závažné absenci skutkových zjištění nemůže být ve věci odsouzena, a proto dosud nevypovídala. S ohledem na vážnost nastalé situace nyní žádá dovolací soud, aby o věci rozhodoval ve veřejném zasedání, v jehož průběhu chce využít svého práva ve věci vypovídat. Dále dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265o odst. 1 tr. řádu svým opatřením před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2023, č. j. 3 T 61/2023-198 (které je po zamítnutém odvolání usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2024, č. j. 11 To 312/2023-227, pravomocným a vykonatelným), a to do doby, než Nejvyšší soud rozhodne o podaném dovolání.

12. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatelka vznesla požadavek, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2024, č. j. 11 To 312/2023-227, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. řádu věc přikázal Okresnímu soudu v Hradci Králové k novému projednání.

13. K dovolání obviněné M. M. se ve svém písemném stanovisku ze dne 8. 4. 2024, sp. zn. 1 NZO 132/2024-11, vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten úvodem svého stanoviska předeslal, že dovolací námitky obviněné jsou podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody toliko zčásti, přičemž se jedná o výhrady zjevně neopodstatněné.

14. K námitkám zpochybňujícím závěr o vině obviněné státní zástupce nejprve rekapituloval skutková zjištění, která vyplynula z provedených důkazů – zejména z výpovědí poškozené L. P. i dalších vybraných svědků, řady listinných důkazů, zejména z výpisů z bankovního účtu poškozené a směnky vystavené poškozenou na směnečnou sumu ve výši 1.065.000 Kč, SMS zpráv a komunikace na sociálních sítích mezi obviněnou a poškozenou. Podle státního zástupce jsou tato skutková zjištění zcela v souladu s obsahem důkazů, přičemž jejich souhrn jednoznačně svědčí o tom, že obviněná vylákala od poškozené podvodným způsobem částku v celkové výši 1.107.000 Kč, kterou jí posléze nevrátila. Ze skutkových zjištění rovněž vyplynulo, že prakticky šlo o výpůjčku finančních prostředků, neboť využití peněz nespočívalo v jejich faktickém spotřebování (typicky utracením). Soudy tedy náležitě vyložily, na jakých důkazech založily svá rozhodnutí, jakým způsobem je hodnotily i z jakých skutkových závěrů vycházely při právním posouzení. Mezi úvahami soudů při hodnocení důkazů a na tomto podkladě přijatými skutkovými zjištěními, stejně jako mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich dovozenými přitom vyplynul zcela přesvědčivý vztah.

15. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami obviněné, kterými odvolacímu soudu vytkla, že neprovedl její osobou navrhované důkazy. Podle jeho přesvědčení krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně odůvodnil, proč nepřikročil k provedení navrhovaných důkazů a z jakých důvodů vyhodnotil provádění dalšího dokazování za nadbytečné. Z tohoto důvodu nelze tvrdit, že by odvolací soud opomenul důkaz významný pro rozhodnutí o vině obviněné. Podobně se státní zástupce neztotožnil ani s námitkou stran údajného porušení pravidla in dubio pro reo, neboť z procesního spisu nevyplynula snaha soudů nižších stupňů nedůvodně podpořit verzi obžaloby na úkor obviněné. Naopak závěry obou soudů o průběhu skutkového děje jsou spolehlivě podpořeny výsledky provedeného dokazování.

16. Námitky dovolatelky, v rámci kterých usilovala zpochybnit faktické naplnění subjektivní a objektivní stránky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, státní zástupce rovněž odmítl. Stran existence úmyslného zavinění konstatoval, že faktická neopatrnost poškozené zásadně nevylučuje trestní odpovědnost obviněné, nehledě na to, že poškozená jednala zcela v souladu s pokyny obviněné, která jí stran skutečného nakládání s převzatými prostředky zjevně uváděla v omyl. Navíc v kontextu zjištěných skutkových okolností poškozená ani nemohla úmyslné lži ze strany obviněné ihned odhalit, neboť rituálu nebyla osobně přítomna.

17. Závěr o tom, že obviněná měla od samého počátku v úmyslu podvodně vylákat od poškozené peněžní prostředky a tyto jí už nevrátit, podle státního zástupce vyplynul z toho, že již na začátku svého jednání ji přesvědčila o nezbytnosti předání finančních prostředků k provedení rituálu, přičemž úspěch tohoto obřadu měl záviset právě na výši předaných peněžních prostředků. Obviněná vršila svá podvodná tvrzení až do okamžiku, kdy sama poškozená poznala, že jde o podvod. O úmyslu obviněné svědčí i tvrzení poškozené, podle kterého jí obviněná na její výzvu předmětné peníze nevrátila s odůvodněním, že při konání rituálu shořely. Naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku tedy vyplynul z charakteru a způsobu jednání obviněné, jakož i z ostatních rozhodných okolností (zejména pak z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku poškozené, s nímž obviněná musela počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal). Z těchto důvodů námitky dovolatelky stran údajné absence úmyslného zavinění státní zástupce odmítl jako nedůvodné.

18. Pokud jde o výhrady obviněné proti výroku o náhradě škody, státní zástupce dodal, že obviněná jimi prakticky nenamítla nesprávné použití hmotněprávních norem, ale toliko vyjádřila svůj nesouhlas s výsledky dokazování k otázce výše škody a s odůvodněním tohoto výroku. Na základě všech shora uvedených skutečností tedy státní zástupce shrnul, že dovolání obviněné je v rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h), g) tr. řádu, jako celek zjevně neopodstatněné, pročež navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně navrhl toto rozhodnutí učinit v rámci neveřejného zasedání, k jehož konání může Nejvyšší soud přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, nicméně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyjádřil souhlas i s tím, aby dovolací soud učinil v neveřejném zasedání i jiné než jím navrhované rozhodnutí.

19. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněnou bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněné k jejímu případnému stanovisku. Této možnosti obviněná využila svojí písemně podanou replikou ze dne 15. 4. 2024, nicméně z jejího obsahu vyplynulo, že toliko setrvala na svých tvrzeních, která již Nejvyššímu soudu sdělila v rámci svého dovolání, aniž by svoji argumentaci v návaznosti na zaslané vyjádření státního zástupce dále upřesnila či doplnila. III. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu.

21. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněná výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovala, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnou uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů, které jsou taxativně uvedeny v citovaném ustanovení zákona, neboť jejich existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

23. Dovolatelka v prvé řadě odkázala na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž se tak stalo v době, kdy s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Tímto zákonem byl v řízení o dovolání v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s účinností od 1. 1. 2022 zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.

24. Cílem tohoto dovolacího důvodu přitom byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. řádu. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: - případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), - případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), - vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.

25. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností ode dne 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.

26. Obviněná současně odkázala na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je možné iniciovat tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

27. Obviněná ve svém dovolání odkázala rovněž na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to v jeho druhé alternativě, který je dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.

28. Obecně lze konstatovat, že pod tuto variantu se řadí případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Pokud tedy soud druhého stupně napadené rozhodnutí na podkladě odvolání věcně přezkoumal a následně jej zamítl podle § 256 tr. řádu, je možné dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu uplatit pouze v jeho druhé alternativě, tedy za podmínky, že v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený pod § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. V takovém případě totiž osobě obviněného nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, nýbrž tento soud, přestože v řízení o řádném opravném prostředku napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, podle mínění obviněného jím vytýkanou vadu řádně neodstranil.

29. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

30. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu tedy Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obviněné M. M. splňuje kritéria její osobou uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že vznesené dovolací námitky obviněné jsou sice zčásti formálně podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, nicméně jsou zjevně neopodstatněné.

31. Nejvyšší soud nejprve prověřil, že Okresní soud v Hradci Králové odvodil své skutkové závěry z dlouhé řady provedených důkazů, mezi nimiž dominují zejména výpověď poškozené L. P. (doplněná o výpovědi svědků D. H., M. M., P. S. a M. M.) a dále listinnými důkazy, které byly v rámci hlavního líčení provedeny (zejména protokoly o vydání věci, směnka vlastní na osobu M. M. na vystavenou částku 1.065.000 Kč, výpisy z bankovního účtu dokladující pohyby na účtu poškozené spolu s tabulkovým přehledem výpůjček realizovaných v období od 24. 4. do 24. 9. 2022, které dosáhly celkové částky 1.107.000 Kč, záznamy telekomunikačního provozu zahrnující záznamy telefonických hovorů i SMS komunikaci, fotografie z facebookových profilů obviněné, řadu úředních záznamů, včetně dalších méně podstatných důkazů podrobně popsaných v bodu 10 odůvodnění okresního soudu).

32. Všechny tyto důkazy Okresní soud v Hradci Králové vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 6 tr. řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na posouzení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Poté nalézací soud svým skutkovým závěrům přiřadil přiléhavou hmotněprávní kvalifikaci, neboť zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku byly ze strany obviněné bez důvodných pochybností naplněny, a to jak po objektivní, tak i subjektivní stránce. S výroky o vině i trestu soudu prvního stupně se následně bezvýhradně ztotožnil i Krajský soud v Hradci Králové, který svým usnesením ze dne 16. 1. 2024, č. j. 11 To 312/2023-227, zamítl odvolání obviněné jako nedůvodné. Současně se oba soudy nižších instancí v rámci odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly s přednesenými námitkami obviněné.

33. I přes tyto skutečnosti podala obviněná proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové mimořádný opravný prostředek, ve kterém se opětovně zříká své odpovědnosti za spáchaný zločin, neboť je i nadále přesvědčena, že svým jednáním nenaplnila zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu. Navíc je názoru, že postupem soudů nižších stupňů došlo k zásadním, výše popsaným pochybením. S ohledem na tyto námitky Nejvyšší soud danou věc znovu přezkoumal, nicméně v rámci své revize neshledal, že by postupem soudů nižších stupňů došlo k pochybením (navíc tak zásadním), která by vedla k porušení základních procesních zásad, zejména ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.

V. 1. Námitky obviněné podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu

34. Dovolatelka s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (v jeho první variantě) popřela samou podstatu prokazované trestné činnosti, tedy že by ze skutkových zjištění bylo skutečně dovoditelné její podvodné jednání, jehož výsledkem by byl profit v celkové výši 1.107.000 Kč. V linii těchto skutkových výhrad rovněž brojí proti tomu, že by fakticky došlo k prokázání obohacení její osoby a ke vzniku škody.

35. Jak bylo naznačeno výše, dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu umožňuje napadnout skutkový základ projednávaného trestného jednání pouze omezeně, a to za přesně vymezených předpokladů. Avšak ani podle jeho platného znění trestního řádu se v rámci dovolacího řízení nelze domáhat skutkového přezkumu ve stejném rozsahu jako v odvolacím řízení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze relevantně napadat pouze zásadní skutková pochybení spočívají v tom, že obsah provedených důkazů buď vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění (k nimž dospěly soudy nižších stupňů) anebo nemůže být podkladem pro skutková zjištění soudů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Takový případ však v projednávané věci obviněné M. nenastal.

36. Z přiloženého spisového materiálu Nejvyšší soud ověřil, že oba soudy nižších stupňů dovodily skutkový závěr o vině obviněné na základě výpovědi poškozené L. P., která podrobně, věrohodně a zcela konzistentně popsala způsob, kterým obviněná zneužila její aktuální tíživé životní situace ke svému finančnímu obohacení. Přitom poškozená přiznala, že obviněnou sama vyhledala v době, kdy nemohla počít dítě, rozpadl se jí vztah s jejím dlouholetým životním partnerem a postupně se jí zhoršoval její zdravotní stav. Z těchto důvodů obviněnou požádala o výklad karet (aby se ve svém životě „posunula dál“) a ta jí následně nabídla, že jí „může zbavit všeho, co se okolo ní děje za poplatek, který jí následně vrátí“, přičemž výši požadované sumy v průběhu měsíců navyšovala s odůvodněním, že je potřeba dalšího očišťování, nicméně pokud by došlo k přerušení, tak „by se to obrátilo proti ní“.

37. Věrohodnost výpovědi poškozené byla dostatečně prokázána telefonickou i elektronickou komunikací mezi ní a obviněnou (respektive doloženými SMS zprávami i jejich styky na sociálních sítích). Samotné předávání obviněnou vyžadovaných peněžních prostředků bylo dále prokázáno výpisy z bankovního účtu poškozené (a navazující zpřehledňující tabulkou, ze které je patrné, v jakém období a v jaké výši poškozená vybírala peníze z účtu) a rovněž směnkou na směnečnou sumu ve výši 1.065.000 Kč (kterou poškozená vystavila a obviněná podepsala v reakci na její tvrzení, že všechny zapůjčené peníze během prováděného rituálu shořely a ve kterém se obviněná vlastnoručně zavázala dlužnou částku uhradit, a to nejpozději do ledna 2023). Lze doplnit, že mezi oběma osobami jiné kontakty neprobíhaly, takže zde ani neexistoval důvod, aby poškozená peníze předávala obviněné z jiného důvodu než právě za účelem provedení rituálu tzv. zaříkávání.

38. Věrohodnost výpovědi poškozené byla prokázána rovněž výpovědí svědkyň D. H., M. M. a P. S., které potvrdily, že poškozená si od nich skutečně vypůjčila finanční prostředky (od D. H. ve výši 100.000 Kč, od M. M. ve výši 30.000 Kč a od P. S. ve výši 100.000 Kč) s tím, že účel výpůjčky buď nespecifikovala, anebo uvedla, že je potřebuje ke koupi bytu. Všechny vypůjčené částky jim posléze vrátila. Do celkového skutkového rámce zcela zapadla i výpověď syna obviněné M., svědka M. M., u kterého jeho matka přechodně bydlela po svém propuštění z výkonu trestu po dobu cca dvou měsíců (na adrese XY, XY) a se kterou se podle svých slov „pohádal poté, co se dozvěděl, že jeho matka měla poškozené P. vykládat karty a brát za to od ní peníze“.

39. Z výše specifikovaných skutkových zjištění je zřejmé, že poškozená se s obviněnou dohodla toliko na pasivním využití peněz při dohodnutém rituálu, neboť tytéž peníze měly být po jeho ukončení vráceny zpět. Ze strany poškozené tedy nedošlo k předání výše uvedené částky k jejich utracení ze strany obviněné. V dané věci tak došlo k faktické výpůjčce peněz, nicméně byť jsou peníze jinak věcí zuživatelnou (kterak je zjevné z § 2193 občanského zákoníku v rámci smlouvy o výpůjčce), není vyloučeno, aby byly finanční prostředky pro účely konkrétní výpůjčky přenechány k užití, které nespočívá v jejich zužívání (např. peněžní záruka).

40. Lze tedy konstatovat, že skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě v rámci výroku o vině logicky vyplývají z důkazů provedených v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. řádu a vyhodnocených podle zásad vyjádřených v ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu a fakticky jsou v naprostém souladu s obsahem důkazů bez známek jakékoli deformace. Taktéž z odůvodnění rozhodnutí soudů obou nižších stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi jejich úvahami při hodnocení důkazů a na tomto podkladě přijatými skutkovými zjištěními, respektive mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich dovozenými.

41. Z těchto důvodů Nejvyšší soud kategoricky odmítl námitky obviněné stran údajného neprokázání inkasa finančních prostředků, respektive její snahy o zpochybnění vlastního obohacení na úkor poškozené, stejně jako její tvrzení o údajné nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů.

42. Jestliže obviněná namítla, že splatnost směnky byla po dohodě obou stran stanovena na leden 2023, avšak poškozená na ni podala trestní oznámení dne 17. 10. 2022, je nutné tuto námitku rovněž označit za zcela irelevantní. Z provedených důkazů je zřejmé, že poškozená ze své důvěry k obviněné „procitla“ koncem září 2022, kdy tato od poškozené opětovně žádala vydání další finanční částky, kterou ji však poškozená již odmítla vydat. Teprve poté ji (přibližně za čtrnáct dní) obviněná oznámila, že všechny peníze při rituálu očišťování shořely, z čehož bylo zřejmé, že jí žádné peníze nemíní vrátit. Za této situace nebylo povinností poškozené vyčkávat s trestním oznámením až na okamžik splatnosti dříve vystavené směnky. Pokud tedy již v polovině října podala na obviněnou trestní oznámení, nelze proti tomuto postupu vznášet žádné výhrady.

43. V návaznosti na výše uvedené výhrady namítla dovolatelka rovněž porušení procesního pravidla in dubio pro reo, které vyplývá ze zásady presumpce neviny. Tato námitka je (za splnění níže uvedených zákonných podmínek) podřaditelná pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť zpochybnění správného použití zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo v řízení o dovolání se vztahuje k otázce zjišťování skutkových okolností – ovšem pouze pokud by porušení této zásady zakládalo existenci zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016). Jinak platí, že zmíněná námitka není obecně způsobilá založit dovolací přezkum napadeného rozhodnutí ze strany Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Nutným předpokladem použití uvedené zásady (resp. z ní vyplývajícího zmiňovaného pravidla) je existence důvodných pochybností ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, které nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu. Takové pochybnosti musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1509/2016).

44. V projednávaném případě však byla vina obviněné prokázána mimo jakoukoli pochybnost. Z výše uvedených skutkových souvislostí vyplynuly závěry o průběhu skutkového děje, které oba soudy nižších stupňů opřely o logické argumenty podpořené výsledky dokazování (provedeného v řízení před nalézacím soudem, s jehož skutkovými závěry se následně zcela ztotožnil i soud odvolací). V posuzované věci tak k porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo, jednoznačně nedošlo.

45. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (v jeho třetí alternativě) je s určitou mírou shovívavosti podřaditelná námitka obviněné, v rámci které tvrdí, že odvolací soud neprovedl její osobou navrhované důkazy. Byť tyto důkazy dovolatelka ve svém písemném podání nikterak nekonkretizovala, Nejvyšší soud z napadeného usnesení odvolacího soudu zjistil, že mělo jít o návrh na vypracování znaleckého posudku za účelem posouzení věrohodnosti poškozené P. a o její opakovaný výslech za účelem odstranění rozporů v její svědecké výpovědi.

46. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná obecně platný princip, podle něhož v trestním řízení záleží pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedené zásady je zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sb. n. u. ÚS). Je jistě nepochybné, že tzv. opomenuté důkazy (tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval) zakládají nejen nepřezkoumatelnost, ale i protiústavnost vydaného rozhodnutí. Nejvyšší i Ústavní soud však ve své judikatuře mnohokrát akcentoval, že není povinností soudu akceptovat jakékoliv návrhy obhajoby (popř. jiných procesních stran) na provedení dalších důkazů. Soud má povinnost provést pouze takový (v nyní posuzované věci obviněnou navrhovaný) důkaz, který přispěje k důkladnějšímu vyjasnění skutkového stavu. Pokud však soud vyhodnotí navrhovaný důkaz jako nadbytečný, je jeho povinností provedení takového důkazu odmítnout a své odmítnutí řádně odůvodnit (srov. např. nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. 11. 2017).

47. Jak bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud ověřil, že okresní soud v odůvodnění svého rozsudku jasně a srozumitelně odůvodnil, na základě jakých skutkových zjištění dovodil vinu obviněné, a to za bezvýhradného souhlasu odvolacího soudu. Pokud krajský soud v rámci veřejného zasedání dne 16. 1. 2024 skutečně odmítl doplňování dokazování o další obviněnou navrhované důkazy a důvody svého odmítnutí učinil předmětem svých úvah (viz body 12. a 13. odůvodnění usnesení odvolacího soudu), nelze proti takovému postupu vznášet žádné námitky. Byť lze připustit, že zmíněné odůvodnění je poněkud stručné, přesto je z něj zjevné, že vzhledem k celkové věrohodnosti poškozené L. P., jakož i k tomu, že její výpověď je zcela souladná s dalšími skutkovými zjištěními, vyplynuvšími z provedených důkazů, bylo možné dospět k jedinému možnému závěru o vině obviněné. Z tohoto důvodu bylo provádění dalšího dokazování již zcela nadbytečné.

48. Ostatně jediný rozpor ve svědecké výpovědi poškozené se týkal toliko otázky, kolik činila nejvyšší jednorázová částka, kterou obviněné vyplatila. Přestože poškozená v jednom případě uvedla částku 400.000 Kč a ve druhém toliko 200.000 Kč, byla tato nepřesnost spolehlivě odstraněna předloženým výpisem z jejího bankovního účtu. Opakovaný výslech poškozené či znalecké zkoumání její osoby za účelem posouzení její věrohodnosti se tak za dané situace skutečně jevily být zcela nadbytečnými. Vyhovění takovýmto důkazním návrhům by se naopak okresní, popř. krajský soud dopustil jiné procesní vady, jíž je porušení zásady

rychlosti řízení. Lze tedy shrnout, že odvolací soud neopomenul provést žádný důkaz významný pro rozhodnutí o vině obviněné, pročež jeho postup ve věci byl zcela zákonným a důvodným.

V. 2.

Námitky obviněné podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu

49. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu dovolatelka vznesla námitky, jimiž fakticky zpochybnila naplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

50. V návaznosti na tyto výhrady Nejvyšší soud rekapituluje, že zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, přičemž byl v posledních třech letech za takový čin odsouzen nebo potrestán a současně tímto svým jednáním způsobí na cizím majetku značnou škodu, tj. ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku škodu ve výši nejméně 1.000.000 Kč.

51. Ke spáchání tohoto zločinu se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje úmyslné zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku], přičemž ke způsobení těžšího následku v podobě značné škody postačí zavinění toliko z nedbalosti [§ 17 písm. a) trestního zákoníku]. Z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že o zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem se jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoníku mu byla nepříjemná, pokud přesto jednal způsobem, který vedl ke vzniku následku významného pro trestní právo (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tdo 919/2004, uveřejněné pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině lze usuzovat na srozumění pachatele se vznikem následku z toho, že nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 222).

52. Jde-li o objektivní stránku tohoto trestného činu, pak za omyl se považuje vždy rozpor mezi představou toho, kdo jedná v omylu a samotnou skutečností. Přitom se omyl může týkat rovněž skutečností, které teprve mají nastat; podmínkou je, aby pachatel o omylu věděl již v době, kdy sebe nebo jiného obohacuje. Za uvedení v omyl je třeba pokládat jednání pachatele, kterým předstírá okolnosti, jež se neslučují s faktickým stavem věci, přičemž není podstatné, zda pachatel uskuteční své jednání konáním, opomenutím nebo tzv. konkludentním jednáním. Pachatel tohoto trestného činu tedy může naplnit objektivní stránku trestného činu podvodu i využitím něčího omylu. V tomto případě se sice pachatel sám „nepřičiní“ o vyvolání omylu u jiné osoby, nicméně po poznání omylu jiného se cíleně snaží dosáhnout obohacení své či další osoby, a to zneužitím omylu jiného. Podobně je tomu i při zamlčení podstatných skutečností (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052 až 2055, s. 2058 a s. 2064, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. 5 Tdo 309/2019).

53. Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu předpokládá rovněž existenci příčinné souvislosti mezi omylem podvedené osoby (respektive neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí, respektive kauzální vztah (nexus causalis) mezi touto dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku, obohacením pachatele anebo jiné osoby na straně druhé.

54. Nejvyšší soud na základě přezkumu připojeného spisového materiálu konstatuje, že obviněná M. uvedla poškozenou P. v omyl tím, že nepravdivě předstírala, že po provedení domluveného rituálu jí předmětnou svěřenou finanční sumu zase vrátí. Nicméně svůj slib nesplnila, čímž způsobila poškozené škodu v celkové výši 1.107.000 Kč. Tato skutková zjištění tedy jednoznačně svědčí o naplnění objektivní stránky přisouzeného zločinu, neboť obviněná poškozenou svěřené finanční prostředky nevrátila.

55. Stran existence úmyslného zavinění obviněné již nelze přihlížet k úvahám obviněné, zda poškozená mohla či nemohla uvěřit jejímu tvrzení o vrácení svěřené finanční částky. Domněnky rozumnosti a pojmu vědomosti ve smyslu § 4 občanského zákoníku se při posuzování zavinění v trestním právu nepoužijí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 6 Tdo 449/2015). Nejvyšší soud v daných souvislostech akcentuje, že neopatrnost či přílišná důvěřivost poškozené nevylučuje bez dalšího trestní odpovědnost obviněné za spáchaný zločin. O podvodné jednání jde i tehdy, pokud podvedená osoba je schopna zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněna podáním nepravdivých informací nebo předestřením nepravdivých skutečností, v důsledku kterých tak neučiní (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2053, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. 9 Tz 93/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, uveřejněné jako T 648, Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 1, C. H. Beck, Praha 2004).

56. Vzhledem k uvedeným okolnostem se obviněná M. M. nemůže v nyní posuzované věci zbavit trestní odpovědnosti tvrzením, že vůči vysokoškolsky vzdělané osobě nemohla popsaným způsobem jednat podvodně. Snížená obezřetnost či důvěra poškozené L. P. (která se s odstupem času jeví i její osobě jako přeshraniční) nemůže mít vliv na trestnost jednání obviněné, resp. na existenci jejího úmyslu. Nelze přehlížet, že poškozená v daných souvislostech ani neměla podvodné jednání obviněné jak odhalit, neboť k samotnému rituálu „zaříkávání“ nebyla přizvána, nemohla tedy vědět o tom, jak obviněná ve skutečnosti s jí zapůjčenými prostředky nakládá, toliko s bezvýhradnou důvěrou se spoléhala na to, že obviněná je osobou, která ji „očistí“ od negativních vlivů, v důsledku čehož v jejím životě dojde k pozitivnímu obratu. K pochopení snížené obezřetnosti poškozené jistě přispělo i to, že sama se zajímala o esoteriku, výklad karet, magii, takže jí v rozhodný okamžik nemuselo přijít až tak zvláštní ani tvrzení obviněné o vykonání rituálu za fyzické přítomnosti její osobou svěřených peněz.

57. Závěr o naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku tedy bez pochyb vyplynul nejen z charakteru a způsobu jednání obviněné M. M. (popsaného v tzv. skutkové větě ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), ale i z ostatních rozhodných okolností – zejména pak z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku poškozené, s nímž obviněná počítala jako s následkem, který může nastat a také nastal. Do tohoto rámce zcela zapadá rovněž skutečnost, že obviněná byla za totožnou trestnou činnost, tedy podvod spáchaný tímtéž způsobem, v minulosti opakovaně potrestána (a to rozsudkem Okresního soudu Hradci Králové ze dne 9. 1. 2017, č. j. 6 T 154/2016-141, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2017, č. j. 12 To 60/2017). Z výše uvedených okolností tedy Nejvyšší soud striktně odmítl námitky dovolatelky stran údajné absence jejího úmyslného zavinění.

58. Podobně se nebylo možné ztotožnit s námitkou dovolatelky, v rámci které brojila proti právnímu posouzení projednávaného skutku s poukazem na to, že se soudy nižších stupňů údajně nezabývaly otázkou, v jakém okamžiku pojala úmysl nevrátit poškozené její peníze (přičemž posouzení časové otázky má zásadní význam z hlediska posouzení, zda byl spáchán podvod či zpronevěra).

59. Předmětný závěr však bez důvodných pochybností vyplynul z toho, že obviněná již na samém počátku svého jednání (konkrétně poté, co poškozené vyložila karty) nabídla poškozené provedení „zaříkávacího rituálu“, k němuž ihned upřesnila, že je k němu nutné doložit finanční prostředky jakožto vyjádření toho, kolik je klient ochoten za své vysvobození (očištění) obětovat. Obviněná tedy poškozenou přesvědčila o nutnosti zapůjčení finančního obnosu hned zkraje jejich započaté komunikace, ovšem s ujištěním, že předmětné peníze jí budou posléze vráceny (v tomto duchu obviněná vršila své finanční požadavky až do okamžiku, kdy sama poškozená „procitla” a sama se dovtípila, že jde o podvod). S ohledem na tuto skutečnost se obviněná ani teoreticky nemohla dopustit trestného činu zpronevěry. Ostatně pachatel trestného činu zpronevěry na rozdíl od pachatele podvodu získá faktickou moc nad věcí bez vyvolání nebo využití omylu, popř. bez zamlčení podstatných skutečností, byť v obou případech mu věc poskytne oprávněná osoba dobrovolně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. 11 Tdo 685/2004).

60. Stran výhrady obviněné proti výroku o náhradě škody Nejvyšší soud pouze stručně doplňuje, že obviněná touto námitkou fakticky nenamítla nesprávné použití hmotněprávních norem, nýbrž vyjádřila pouze svůj nesouhlas s výsledky dokazování k otázce výše vzniklé škody a s odůvodněním tohoto výroku. Takové námitky ovšem nezakládají existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ani žádného jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. řádu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017 sp. zn. 8 Tdo 499/2017, či ze dne 26. 2. 2013 sp. zn. 11 Tdo 93/2013).

V. 6. K námitce podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu

61. Obviněná v rámci svého dovolání uplatnila taktéž dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, přičemž z obsahu jí podaného dovolání vyplývá, že tak učinila v jeho druhé alternativě, čímž poukázala na zamítnutí jejího řádného opravného prostředku odvolacím soudem, přestože v předchozím řízení byly – podle jejího názoru – dány důvody dovolání popsané v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla skutečně zjištěna existence vytýkaných vad, které by zatěžovaly trestní řízení již před soudem prvního stupně. Rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové však takovými vadami zatížen není, a proto nemohl být naplněn ani dovolatelkou uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé alternativě.

V. 7. Shrnutí

62. Nejvyšší soud tedy po pečlivé analýze přiloženého spisového materiálu konstatuje, že Okresní soud v Hradci Králové se řádně vypořádal se skutkovými zjištěními, která vzešla z řádně provedených důkazů v souladu s § 2 odst. 5 tr. řádu a ty poté vyhodnotil tak, jak mu ukládá § 2 odst. 6 tr. řádu, tedy nejen jednotlivě, ale rovněž v jejich vzájemných souvislostech. Se skutkovými i hmotněprávními závěry nalézacího soudu se následně plně ztotožnil i Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací. Mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými závěry na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé Nejvyšší soud neshledal žádný, natož zjevný či extrémní nesoulad. V nyní posuzované věci nebyl dovolacím soudem zjištěn ani jakýkoli nedůvodný zásah do ústavním pořádkem garantovaných základních práv obviněné, včetně jejího práva na spravedlivý proces. V dané věci nebylo rovněž zjištěno, že by ze strany soudů nižších stupňů došlo k opomenutí obviněnou navrhovaných důkazů. Současně se oba soudy nižších instancí v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněné mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost a dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěrů vyplývajících z jednotlivých důkazů. Následně byl projednávaný skutek přiléhavě právně kvalifikován, neboť prokazatelně byly naplněny všechny zákonné znaky soudy nižších stupňů správně aplikované skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. VI. Závěr

63. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2024, č. j. 11 To 312/2023-227, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2023, č. j. 3 T 61/2023-198, v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněné M. M. nedošlo ve smyslu jí uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. řádu k porušení zákona, pročež bylo jí podané dovolání v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto, neboť je zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

64. Jelikož Nejvyšším soudem nebylo na podkladě dovolání obviněné M. M. a obsahu příslušného spisového materiálu v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu ani v jemu předcházejícím postupu shledáno porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. řádu, zejména práva obviněné na spravedlivý proces, nebyly shledány ani zákonné podmínky § 265h odst. 3 tr. řádu pro odložení, popř. přerušení výkonu rozhodnutí, které bylo podaným dovoláním obviněné napadeno. Za daného stavu tak nebylo Nejvyšším soudem vyhověno podnětu obviněné na přerušení výkonu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, aniž by bylo (s ohledem na vlastní rozhodnutí o jí podaném dovolání) třeba o tomto podnětu rozhodnout samostatným výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. řádu).

V Brně dne 25. 4. 2024

JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu