11 Tdo 93/2013-35
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26.
února 2013 o dovolání obviněného V. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 9 To 449/2012, v trestní věci vedené u Okresního
soudu Plzeň – sever pod sp. zn. 2 T 55/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š.
odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. 2 T 55/2012,
byl obviněný V. Š. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143
odst. 1, 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ohrožení pod vlivem
návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se
dopustil způsobem podrobně rozvedeným ve výroku rozsudku. Za to byl odsouzen
podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku zařazen do věznice s dohledem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl
také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových
vozidel na dobu 6 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku
poškozených na náhradu škody.
Z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce podaného v neprospěch
obviněného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 9 To
449/2012, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil napadené
rozhodnutí v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl
tak, že obviněného V. Š. uznal vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §
143 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ohrožení pod
vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž
se dopustil tím, že dne 2. 12. 2011 kolem 20.10 hod. jako řidič osobního
motorového vozidla Citroen XM reg. zn. …, při jízdě po pozemní komunikaci III.
třídy č. … v obci Ú. ve směru od obce N., okr. Plzeň-sever, při projíždění
mírné pravotočivé zatáčky, nepřizpůsobil rychlost zejména svým schopnostem,
vlastnostem vozidla, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu
pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které lze
předvídat a na mokré vozovce při stálém dešti a při použití letní ojeté pravé
zadní pneumatiky nezvládl řízení vozidla, a po přibrzdění dostal smyk, následně
vjel s vozidlem vpravo mimo vozovku, kde narazil levým předním bokem vozidla do
právě jdoucích chodců M. K., a I. K., kteří šli po pravé straně vozovky ve
směru jízdy vozidla Citroen a kteří utrpěli po střetu s vozidlem mnohačetná
poranění neslučitelná se životem a na místě těmto poraněním podlehli, kdy
bezprostřední příčinou jejich smrti bylo přehmoždění mozkového kmene, po střetu
s chodci s vozidlem dále pokračoval v jízdě přes drátěný plot, který prorazil,
na pozemek u bytové jednotky čp. … v obci Ú., kde s vozidlem zastavil, tedy
svým jednáním porušil ustanovení § 4 písm. a), písm. b), § 5 odst. 1 písm. a),
odst. 2 písm. b), § 18 odst. 1, odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, přičemž vozidlo řídil pod vlivem návykové látky, neboť znaleckým
posudkem byla zjištěna hladina alkoholu v krvi v době dopravní nehody ve výši
nejméně 0,97 g/kg a nejvýše 1,07 g/kg, kdy nejpravděpodobnější hladina
alkoholu v krvi byla v době dopravní nehody ve výši 1,01 g/kg. Za to mu byl
uložen podle § 143 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku
úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56
odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dohledem. Podle § 73 odst. 1 tr.
zákoníku mu byl také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
všech motorových vozidel na dobu 6 let. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr.
ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný V. Š. prostřednictvím svého obhájce
dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Namítá, že soudy nesprávně aplikovaly na jeho jednání
ustanovení § 143 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku, a tímto vadným postupem došlo k
jeho odsouzení pro přečin usmrcení z nedbalosti. Obviněný zpochybňuje příčinnou
souvislost mezi jeho jednáním a následkem, neboť poškození chodci neužili pro
ně určený chodník, pohybovali se na nesprávně straně a navíc v nesprávném směru
chůze na okraji vozovky, čímž porušili povinnost jim kladenou § 53 odst. 1, 3
zákona č. 361/2000 Sb. Tímto se tak dle obviněného stali plně odpovědnými
účastníky silničního provozu za svůj další osud. Pokud by se bezprostředně před
nehodou poškození nacházeli na patřičném chodníku, nedošlo by ke srážce s
vozidlem, a tím pádem ani k žádné újmě na zdraví. V této souvislosti dovolatel
zpochybňuje postup odvolacího soud, který se podle něj nesprávně vypořádal s
otázkou, zda jeho protiprávní jednání je skutečnou a jedinou příčinou nastalého
škodlivého následku. Závěr soudu, že samotní poškození měli na vzniklém
následku dílčí díl spoluzavinění považuje za chybný, a proto neměl být uznán
vinným přečinem podle § 143 tr. zákoníku. V další části dovolání uvádí výhrady
k výroku o náhradě škody. Soudy obou stupňů při rozhodování o náhradě škody
vycházely ze shromážděných důkazů natolik nepřesně a nedůsledně, že rozhodly i
o nárocích, které sice byly v přípravném řízení důkazně podloženy, avšak nebyly
před soudem řádně uplatněny. Toto pochybení obviněný spatřuje v tom, že tyto
nároky nebyly v souladu s § 206 odst. 2 tr. ř. řádně přečteny. Soudy se tak
podle jeho názoru dopustily procesní vady postupem v rozporu s § 220 odst. 2
tr. ř., a tím i porušení zásady bezprostřednosti, když vycházely při svém
rozhodování i z důkazů, které nebyly u hlavního líčení, resp. veřejného
zasedání provedeny. V návaznosti na to obviněný konstatuje, že i když byl nárok
řádně a včas uplatněn v rámci přípravného řízení, bez jeho uplatnění v souladu
s § 206 odst. 2 tr. ř. přímo u soudu, nelze tento nárok shledat plně účinným.
Jestliže odvolací soud použil takovéto absolutně neúčinné důkazní prostředky,
zatížil trestní řízení vadami, pro které nemůže rozhodnutí obstát.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v
Plzni a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedl, že názor obviněného, že pro závěr o jeho trestní odpovědnosti musí být
jeho jednání „skutečnou a jedinou příčinou“ nastalého následku, považuje za
nesprávný, neboť neodpovídá zásadě gradace příčinné souvislosti. Jednání
pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání
další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal,
současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné
souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro
způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Za dostatečně významnou
příčinu vzniklého následku je třeba považovat právě jednání obviněného, který
ač ovlivněn alkoholem, řídil nepřiměřenou a nepovolenou rychlostí za špatných
povětrnostních podmínek na kluzké vozovce motorové vozidlo, které objektivně
mělo technické nedostatky spočívající v nesprávně osazené a sjeté pravé zadní
pneumatice. Právě tyto skutečnosti dle skutkových závěrů soudů vedly k tomu, že
obviněný jako řidič uvedeného vozidla ztratil nad ním kontrolu a dostal smyk, v
jehož důsledku srazil po nesprávné straně vozovky jdoucí poškozené. Ke smyku
vozidla přitom došlo ještě předtím, než obviněný poškozené zahlédl, což
podporuje závěr, že prvotní a nejvýznamnější příčinou vzniklého následku bylo
právě jednání obviněného. Lze tak dle státního zástupce uzavřít, že jednání
obviněného bylo nepochybně nejdůležitější příčinnou takto vzniklého následku,
přičemž vývoj této příčinné souvislosti byl zahrnut jeho zaviněním. Pokud se
jedná o námitky k výroku o náhradě škody statní zástupce uvedl, že dovolatel
fakticky zaměňuje uplatnění nároku jako procesní úkon poškozeného s prezentací
tohoto nároku obviněnému ve smyslu § 206 odst. 2 tr. ř. Jak přitom vyplývá z
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, soukromoprávní nároky poškozených byly
uplatněny včas a řádně již v průběhu přípravného řízení, tj. zcela zjevně před
zahájením dokazování v hlavním líčení. Před soudem prvého stupně sice došlo k
formálnímu pochybení, když uvedené uplatnění nároku na náhradu škody nebylo
předneseno v jeho úplnosti, to však nemůže ničeho změnit na tom, že se jednalo
o nároky již řádně uplatněné. Za nepřiléhavou považuje státní zástupce námitku
obviněného, že uvedeným postupem došlo k porušení zásady bezprostřednosti dle §
2 odst. 12 tr. ř. Tato zásada se totiž vztahuje toliko k provádění dokazování.
Příslušná listina obsahující projev vůle, jímž poškozený uplatňuje svůj adhezní
nárok, však sama o sobě není důkazem, jak obviněný dovozuje, ale procesním
úkonem poškozeného. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas,
oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je
dovolání opíráno, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná
existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti
porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu
posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS
279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu
justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27.
5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí
založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak
řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele
a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy
zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv.
skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění),
není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné
skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty
dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento
dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného
činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě
dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto
dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným
činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména s odkazem na ustanovení §
226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným
trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb.
rozh. tr., str. 298.
Námitka, kterou obviněný zpochybňuje příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a
nastalým škodlivým následkem, když podle něj došlo k přetržení příčinné
souvislosti jednáním samotných poškozených, odpovídá výše uvedeným požadavkům
na hmotně právní argumentaci pod uplatněným dovolacím důvodem, Nejvyšší soud ji
však shledal zjevně neopodstatněnou.
Přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku se
dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí smrt, a spáchá-li uvedený
čin proto, že hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o
bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony, přičemž tímto způsobí
smrt nejméně dvou osob.
K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu je nezbytné, aby
zavinění pachatele – v daném případě v obou alternativách nedbalostní formy [§
16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku] – též zahrnovalo všechny znaky objektivní
stránky trestného činu, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a
následkem. Přitom zavinění z nedbalosti není vyloučeno ani spoluzaviněním
jiných osob, včetně poškozeného. Na tomto místě je možné připomenout výklad
soudní praxe při posuzování otázky existence příčinné souvislosti v případech
tzv. nehod v dopravě. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním
pachatele a způsobeným relevantním trestně právním následkem (účinkem) zakládá
trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné
souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. již citované
judikáty č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr., jež spolu s dalšími uvedenými
rozhodnutími jsou použitelná i ve vztahu k nové právní úpravě trestního
zákoníku). Zejména u trestných činů spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou
bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku
je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost
(okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek
způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že
příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje,
jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí
ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou
skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. č. 37/1975 Sb. rozh.
tr.). Jednání pachatele se stává příčinou i tehdy, když kromě něj vedlo k
následku i jednání další osoby, ale pro posouzení trestní odpovědnosti
pachatele je nutný závěr, že jeho jednání, tj. konkrétní projevy vůle navenek,
byly příčinou dostatečně významnou pro vznik následku předvídaného trestním
zákoníkem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo
275/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo
1327/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 Tdo
795/2012)
Pro posouzení otázky, zda je dána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného
a trestněprávně relevantním následkem v podobě usmrcení poškozeného, resp. zda
usmrcení poškozených je zahrnuto nedbalostním zaviněním obviněného, je třeba
vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Z nich bezpochyby
vyplynulo, že obviněný řídil motorové vozidlo v obci nepřiměřenou rychlostí,
která byla při počátku smyku o 18 km/h vyšší jako povolená v daném místě,
přičemž danou rychlostí jel za situace, kdy vozidlo mělo na pravém zadním kole
naproti ostatním nasazenou letní pneumatiku, navíc ojetou se sníženou adhezí a
už při takto závažném porušení povinností kladených účastníkům provozu na
pozemních komunikacích řídil vozidlo pod vlivem návykové látky - alkoholu,
jehož hladina v krvi v době dopravní nehody byla znaleckým posudkem stanovena
nejméně ve výši 0,97 g/kg. Dovolatel řídil motorové vozidlo v obci v osm hodin
večer, musel tak předpokládat pohyb chodců a dbát zvýšené opatrnosti, neboť
výskyt chodců v obci na okraji vozovky je zcela běžným jevem a pro řidiče není
žádným překvapením. Rovněž ztíženým podmínkám - tma a déšť v kritické době,
popř. i mlha, měl obviněný přizpůsobit řízení vozidla, když je zřejmé, že při
těchto podmínkách je mnohem pravděpodobnější nebezpečí vzniku nehody. Za hlavní
příčiny nehodového děje byly znalcem určeny právě nepřiměřená rychlost jízdy
obviněného a ojetá letní pneumatika na pravé zadní nápravě vozidla, přičemž z
výpovědi znalce bylo zjištěno, že pokud by obviněný jel v obci povolenou
rychlostí, tj. 50 km/h, nedošlo by ke smyku i se zmíněnou nevyhovující
pneumatikou. Ačkoliv nelze nijak bagatelizovat částečný podíl poškozených na
srážce s motorovým vozidlem, když porušili povinnost kladenou ustanovením § 53
zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, bylo
to především flagrantní víceré porušení povinností obviněným jako řidiče
motorového vozidla, které bylo příčinou nastalého škodlivého následku. Dokazováním bylo také zjištěno, že obviněný se s vozidlem dostal do smyku ve
chvíli, kdy ještě reálně nemohl vidět chodce, a tedy ke smyku vozidla a jeho
trajektorii mimo vozovku by došlo i bez výskytu chodců. Je proto zřejmé, že mu
poškození nevytvořili tzv. náhlou překážku, na kterou by se obviněný snažil
reagovat, a tím nastal smyk vozidla a další průběh nehodového děje. Za
kardinální otázku v posuzované věci nemožno považovat ani to, zda se poškození
chodci pohybovali po asfaltovém povrchu vozovky nebo na její krajnici, tedy
mimo vozovku, neboť v době střetu vozidla s poškozenými se již obviněný se svým
vozidlem pohyboval i mimo vozovku, a tedy mimo zpevněný asfaltový povrch, jak
správně poukázal odvolací soud na str. 8 odůvodnění rozhodnutí. I při částečném
spoluzavinění poškozených není pochyb o tom, že jednání obviněného bylo nejen
prvotní, ale i hlavní příčinou fatálního následku v podobě smrti poškozených
chodců, a bez tohoto jednání by k němu nedošlo. Spoluzavinění poškozených tak
nijak nevylučuje trestní odpovědnost obviněného za škodlivý následek způsobený
jeho nedbalostním jednáním.
Odvolací soud v daném případě správně postupoval
tak, že s přihlédnutím k spoluzavinění poškozených na vzniklém následku uložil
obviněnému trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby,
přičemž k této skutečnosti přihlížel i v rámci výroku o náhradě škody. Nejvyšší
soud tak považuje právní kvalifikaci jednání obviněného i jako přečinu usmrcení
z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku za přiléhavou a
odpovídající provedeným důkazům a učiněným skutkovým zjištěním.
Námitky, kterými obviněný brojí proti výroku o náhradě škody, nebyly způsobilé
založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, když nesměřovaly proti právnímu
posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení, jak to vyžaduje
uplatněný dovolací důvod, nýbrž výhradně vůči procesnímu postupu soudů v
adhezním řízení. Rovněž námitky, že vadným postupem prvoinstanční soud porušil
zásadu ústnosti a bezprostřednosti, nebylo možné shledat jako odpovídající
deklarovanému dovolacímu důvodu, když se opět jednalo o námitky procesně
právní. Navíc se zmíněné zásady vztahují na oblast dokazování a nikoliv na
procesní úkon poškozeného v podobě uplatnění jeho nároku na náhradu škody.
Dovolatel tak nezpochybnil hmotně právní posouzení výše škody, ale formální
procesní pochybení soudu I. stupně spočívající v nepřečtení návrhu poškozeného,
kterým se připojil k náhradě škody. Nejvyšší soud pouze nad rámec uvádí, že
pokud poškození uplatnili řádně a včas své nároky již v přípravném řízení,
postup soudu v rozporu s § 206 odst. 2 tr. ř. nic na této skutečnosti nemění.
Obviněný nerozlišuje mezi uplatněním nároku poškozenými a povinnostmi soudu při
rozhodování o těchto nárocích v adhezním řízení. Jakkoliv nelze zlehčovat
pochybení soudu I. stupně, který nepřečetl v souladu s § 206 odst. 2 tr. ř. v
úplnosti nároky poškozených na náhradu škody, jejich vznik, existence a trvání
byl nepopíratelný, což ani obviněný nezpochybňuje. Při jejích uplatnění v
souladu s ustanovením trestního řádu považuje dovolací soud výrok o náhradě
škody za věcně správný, neboť toto pochybení nemohlo jakkoliv tento výrok
ovlivnit. K podrobnostem lze přitom odkázat na str. 12 odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu, který se s předmětnou námitkou patřičně vypořádal.
K dovolacím námitkám obviněného je nutno také zdůraznit, že totožné námitky
byly uplatněny již v odvolacím řízení, soud druhého stupně jim věnoval
patřičnou pozornost a náležitě se s nimi vypořádal. Lze tak připomenout
ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp.
zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T
408., svazek 17, dále usnesení ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1211/2006),
podle níž v případech, když dovolatel opakuje námitky, s nimiž se již řádně
vypořádaly nižší soudy, bude se zpravidla jednat o dovolání zjevně
neopodstatněné.
Nejvyšší soud tedy dovolání obviněného V. Š. z důvodů shora již uvedených
odmítl postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně
neopodstatněné. Za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. února 2013
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík