11 Tdo 329/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2024 o dovolání obviněného J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2023, č. j. 3 To 51/2023-1345, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 4/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněného J. H. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 14. 6. 2023, č. j. 1 T 4/2023-1261, byl obviněný J. H. (dále převážně jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (v bodu 1. rozsudku) a zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (v bodu 2. rozsudku). Uvedených trestných činů se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:

1. se zapojil do činnosti organizované skupiny působící nejméně na území České republiky a Polské republiky ve složení - R. P., nar. XY (dnes již pravomocně odsouzený v téže trestní věci), - C. F., nar. XY,

- B. S., nar. XY (státní příslušník Polské republiky), - M. B., nar. XY (státní příslušník Polské republiky), tak, že se společně s R. P. podílel na soustavném nákupu léčiv obsahujících pseudoefedrin a v jednom případě i červeného fosforu, dílem za účelem jejich přeprodeje výrobcům pervitinu a dílem za účelem jejich použití k vlastní výrobě pervitinu a následné distribuce pervitinu, kdy konkrétně v období nejméně od července 2020 do 7. 5. 2021 na území České republiky, a to v Brně na ul. XY, v XY na ul.

XY, u domu č. p. XY, v Ostravě a na území Polské republiky v domě na ul. XY v XY nejméně v šesti případech za úplatu převzali dílem od neznámých osob a dílem od B. S. a M. B. tablety léčiv s obsahem pseudoefedrinu (v posledním případě i červený fosfor), přičemž za tímto účelem cestovali na uvedená místa předávek nejprve s C. F., která je s dodavateli zkontaktovala, později sami, či R. P. sám prokazatelně nejméně ve dnech 10. 7. 2020, 8. 11. 2020, 22. 2. 2021 a 3. 5.2021, kdy první nákup tablet byl v hodnotě minimálně 20 000 Kč, následně se hodnota nákupu zvyšovala a v posledním případě již nakoupili zboží v hodnotě přesahující 750 000 Kč a takto získaná léčiva s obsahem pseudoefedrinu, která si obviněný J.

H. následně dělil s R. P. v poměru dle vložených prostředků, pak obviněný J. H. prodával dalším neustanoveným osobám za účelem nelegální výroby pervitinu a dále nakupoval od R. P. tímto vyrobený pervitin v blíže nezjištěném množství, a to za částku 800-1 000 Kč za gram, který obviněný následně prodával dalším blíže neustanoveným osobám, a to minimálně M. P., nar. XY, v množství 1 g za týden až 10 dnů za cenu 1 500 Kč za gram, přičemž poslední zdokumentovaný nákup léčiv a červeného fosforu proběhl tak, že dne 7.

5. 2021 od 17:47 hod. do 17:52 hod. v XY, u domu č. XY, převzal R. P. od B. S. a M. B. 19 299 ks bílých tablet léčiva obchodní značky Cirrus, případně Reactine duo, Zyrtec-D, či StopCold o celkové váze 7 368,5 g obsahujících 2 315,88 g pseudoefedrinu hydrochloridu a 1 010 g červeného fosforu, za které zaplatil, a následně uvedené zboží R. P. převážel motorovým vozidlem tovární značky Opel Astra coupé, RZ XY, do Brna a ve 20:05 hod.

téhož dne byl na parkovišti před benzínovou čerpací stanicí XY na exitu č. XY dálnice XY na XY kontrolován hlídkou Celní správy ČR, která při kontrole nalezla výše uvedená léčiva a červený fosfor, uschované v zavazadlovém prostoru vozidla, přičemž ze zajištěných léčiv obsahujících 2 315,88 g pseudoefedrinu hydrochloridu lze izolovat 1 852,7 g hydrochloridu pseudoefedrinu a následně připravit 1 364,6 g hydrochloridu metamfetaminu (pervitinu), a v příruční tašce na sedadle spolujezdce byla dále nalezena injekční stříkačka s obsahem bílé krystalické látky o váze 2,28 g, obsahující 1,78 g báze metamfetaminu a PVC sáček s uzávěrem s obsahem bílé krystalické látky o hmotnosti 0,85 g, obsahující 0,53 g báze metamfetaminu, přičemž v popsané organizované skupině: obviněný J.

H. společně s R. P. naplánoval a řídil popsaný obchod s léčivy obsahujícími pseudoefedrin, určoval množství a skladbu zboží, jež bude zobchodováno, zajistil C. F. jakožto kontakt na dodavatele, účastnil se zajišťování prostředků na úhradu tohoto zboží dodavateli a dílem se osobně účastnil předávek zboží a plateb za zboží a toto dále distribuoval, R. P. nad rámec výše uvedeného realizoval osobně, telefonicky a e-mailem objednávky tohoto zboží, zajišťoval dopravu zboží a osobně se účastnil ve všech případech předávek zboží a ze zboží vyráběl pervitin, C.

F. k žádosti obviněného J. H. a R. P. zajistila kontakt na území České republiky a Polské republiky potřebný k odběrům léčiv obsahujících pseudoefedrin a nejméně ve třech případech se osobně účastnila zobchodování tohoto zboží,

B. S. a M. B. jako kurýři opakovaně převáželi léčiva obsahující pseudoefedrin a červený fosfor z Polské republiky do Brna a do XY, kde za předání tohoto zboží inkasovali platby, a dále obviněný J. H. v jím užívaném bytě na XY v Brně ke dni 13. 5. 2021 přechovával předměty sloužící k nelegální výrobě metamfetaminu, a to jód a červený fosfor, a obviněný J. H. takto jednal, ačkoliv věděl, že nedisponuje oprávněním pro nakládání s látkou metamfetamin, a že není v České republice bez příslušného oprávnění možno s látkami využitelnými pro toxikomanii nakládat, ani s nimi dále obchodovat a byl si vědom, že metamfetamin je zařazen v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek jako psychotropní látka zařazená do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a pseudoefedrin a červený fosfor jsou uvedeny jako prekursory sloužící k výrobě metamfetaminu (pervitinu) v kategorii 1 a 2 přílohy č. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a nařízení Rady (ES) č. 111/2005, a současně se obviněný J.

H. uvedeného jednání dopouštěl přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 1 T 127/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 3 To 478/2013, odsouzen (mimo jiné) pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 44 měsíců, přičemž usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 10. 2019, sp. zn.

16 PP

57/2019, byl (mimo jiné) z výkonu tohoto trestu dne 2. 10. 2019 podmíněně propuštěn se stanovením zkušební doby do 2. 10. 2024 za současného vyslovení dohledu nad odsouzeným,

2. nejméně od 11. 11. 2021 do 22. 4. 2022 v jím užívaném bytě na XY v Brně prodával pervitin, a to nejméně

- M. P., nar. XY, v množství 1 g za týden až 10 dnů za cenu 1 500 Kč/gram, - J. K., nar. XY, a to 1x až 2x týdně za částku 300 Kč, a pro tyto účely ke dni 9. 5. 2022 na výše uvedeném místě přechovával 6 ks zatavených plastových injekčních stříkaček, ve kterých se nacházela bílá látka o celkové hmotnosti 10,558 g obsahující 8,157 g báze metamfetaminu, přičemž obviněný J. H. takto jednal, ačkoliv věděl, že nedisponuje oprávněním pro nakládání s látkou metamfetamin a byl si vědom, že metamfetamin je zařazen v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek jako psychotropní látka zařazená do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, a současně se obviněný J.

H. uvedeného jednání dopouštěl přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 1 T 127/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 3 To 478/2013, odsouzen (mimo jiné) pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 44 měsíců, přičemž usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 16 PP 57/2019, byl (mimo jiné) z výkonu tohoto trestu dne 2.

10. 2019 podmíněně propuštěn se stanovením zkušební doby do 2. 10. 2024 za současného vyslovení dohledu nad odsouzeným.

2. Za uvedené trestné činy soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 117 500 Kč.

3. Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně (jenž tak učinil v neprospěch obviněného do výroku o trestu) odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 3 To 51/2023-1345, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil, a to ve výroku o trestu propadnutí věci. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu nově odvolací soud rozhodl tak, že obviněnému podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 141 150 Kč. V ostatních výrocích pak ponechal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného pak podle § 256 tr. řádu zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Roberta Peši, advokáta, dovolání, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a m) tr. řádu. Má totiž za to, že jednak ve věci rozhodl vyloučený orgán, jednak rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rovněž jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, a dále, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byly v řízení mu předcházejícím dány právě citované dovolací důvody. Současně obviněný namítá, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces garantované v článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

5. Úvodem své dovolací argumentace obviněný uvádí, že většinou vytýkaných vad je zatížen jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a proto navrhuje zrušení obou těchto rozhodnutí. Zdůrazňuje též, že si je vědom skutečnosti, že formulace jeho dovolacích námitek do značné míry odpovídá těm, které uplatnil již v odvolání, což však podle jeho názoru nemůže mít jakýkoli vliv na projednatelnost takových námitek, neboť je přesvědčen o jejich důvodnosti.

6. V dalším textu dovolání se dovolatel zaměřuje nejprve na jednání popsané pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Předně namítá, že jeho trestní věc v řízení před soudem prvního stupně nebyla rozhodována nestranným a nepředpojatým soudem a senát soudu prvního stupně je nutno považovat za vyloučený orgán. V tomto směru poukazuje na to, že ve vyloučené trestní věci spoluobviněného R. P. (dále také jen „spoluobviněný“) byla soudem schválena dohoda o vině a trestu a má za to, že závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále také jen „ESLP“) ze dne 25.

11. 2021, Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, jsou plně aplikovatelné na jeho případ, neboť i on byl odsouzen týmž senátem soudu prvního stupně, který rozhodoval ve věci spoluobviněného o schválení dohody o vině a trestu a i jeho odsouzení bylo téměř výhradně založeno na tvrzeních spoluobviněného. V této souvislosti rovněž připomíná, že spoluobviněný usiloval již od prvního hlavního líčení o to, aby soud přijal jeho prohlášení viny, avšak soud prvního stupně svou pasivitou tomuto zamezil; takový postup soudu prvního stupně obviněný považuje za zásah do práva spoluobviněného na spravedlivý proces, neboť tento tak byl v podstatě donucen k tomu, aby o věci dále podrobně vypovídal, ačkoliv v případě prohlášení viny a jeho přijetí soudem by se dokazování výpovědí spoluobviněného omezilo toliko na otázky týkající se jemu ukládaného trestu.

Dále zdůrazňuje, že nepovažuje za správný výklad výše uvedeného rozsudku ESLP některými soudy, podle něhož v případě, že v dohodě o vině a trestu, kterou uzavře jiný obviněný se státním zástupcem, je uvedeno, že o vině jiných tam uvedených spoluobviněných nebylo dosud rozhodnuto či že jejich vina dosud nebyla prokázána, nemůže schválení takové dohody soudem založit jeho podjatost. Připomíná, že v ještě společném řízení vedeném proti němu a spoluobviněnému byly prováděny další důkazy a k uzavření dohody o vině a trestu mezi spoluobviněným a státním zástupcem došlo až v pozdější fázi řízení, takže došlo k situaci, kdy soud prvního stupně před vyhlášením rozsudku v jeho trestní věci deklaroval, že má vinu tehdejších spoluobviněných za prokázanou; taková situace umožňuje na jeho trestní věc aplikovat i závěry rozsudku ESLP ze dne 16.

2. 2021, Meng proti Německu, č. 1128/17. Podotýká, že se spoluobviněným měli podle zjištění soudů spolupracovat velmi těsně, a proto nelze oddělit vinu jednoho od druhého.

7. Obviněný je rovněž přesvědčen, že na jeho trestní věc lze vztáhnout závěry rozsudku ESLP ze dne 12. 11. 2019, Adamčo proti Slovensku, č. 45084/14, neboť mimo jiné byl odsouzen téměř výhradně na základě výpovědi spoluobviněného, který touto svou výpovědí získal pro sebe značné výhody. Ty měly spočívat jednak v tom, že poté, co spoluobviněný poskytl proti němu procesně použitelnou výpověď dne 18. 11. 2021, byl tento usnesením dozorujícího státního zástupce ze dne 19. 11. 2021 propuštěn z vazby na svobodu, a dále v tom, že spoluobviněnému byl uložen trest odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby.

K tomu zdůrazňuje, že časová souvislost mezi uvedenou výpovědí spoluobviněného a jeho propuštěním z vazby je natolik evidentní, že ačkoli v dané výpovědi k otázce obhájce obviněného uvedl, že mu nebylo přislíbeno propuštění z vazby výměnou za to, že ve věci bude vypovídat proti obviněnému, je zřejmé, že taková dohoda existovat musela; je totiž zřejmé, že pokud byly dány důvody pro propuštění spoluobviněného z vazby dříve, bylo by o tomto rozhodnuto již v dané době a nikoliv až po jeho výslechu předmětného dne.

Současně obviněný upozorňuje, že z důvodů propuštění spoluobviněného se podává, že státní zástupce, zjevně nesprávně a účelově, za takový důvod považoval doznání spoluobviněného a usvědčení jiných osob, a taková výpověď pak nemůže být klíčovým důkazem viny druhého pachatele; dodává, že bez výpovědi spoluobviněného by důkazní situace ve vztahu k dovození existence organizované skupiny působící ve více státech byla problematická. V této souvislosti také namítá, že spoluobviněný byl z vazby propuštěn a stíhán na svobodě, přestože u něj byly dány stejné okolnosti, které v jeho případě byly opakovaně zmiňovány při rozhodování o ponechání ve vazbě (v minulosti sedmkrát odsouzen, naposledy propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody v roce 2019, ohrožen vysokou trestní sazbou).

Pokud jde o další výhodu, tj. uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby spoluobviněnému, má obviněný za to, že pro takový postup zjevně nebyly dány podmínky, a proto takový trest byl nepochybně součástí dohody mezi státním zástupcem a spoluobviněným, což zdůrazňuje motivaci spoluobviněného k doznání a usvědčení obviněného, jemuž pak byl uložen exemplární trest, konkrétně dvojnásobný, nadto ve věznici s jedním z nejpřísnějších režimů v České republice. Konstatuje, že s ohledem na trestní minulost spoluobviněného a jeho soudem zjištěný podíl na trestné činnosti přicházelo v úvahu uložení trestu odnětí svobody přinejmenším v třetině či polovině trestní sazby podle § 283 odst. 4 tr.

zákoníku, nikoli trest odnětí svobody ve výměře osmi let, jenž dokonce představuje dolní hranici trestní sazby podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku. Neztotožňuje se přitom s poukazy odvolacího soudu na to, že výpověď spoluobviněného dne 18. 11. 2021 byla obsahově shodná s jeho dřívější výpovědí ze dne 3. 8.

2021 a k uzavření dohody o vině a trestu došlo až po cca dvou letech, a na to, že výhoda, kterou spoluobviněný svým doznáním a usvědčováním obviněného získal, je takové nepatrné povahy, že na situaci nelze vztáhnout závěry ESLP uvedené v jeho rozsudku ve věci Adamčo proti Slovensku, a trvá na tom, že spoluobviněnému se dostalo zásadních výhod.

8. Z hlediska extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, a tedy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolatel namítá, že zjištění, že měl jednat dílem za účelem použití léčiv k vlastní výrobě pervitinu a jeho následné distribuci, nemá podklad v provedeném dokazování. Stejně tak podle jeho názoru z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by se jakkoliv podílel na koupi červeného fosforu dne 7. 5. 2021, resp. že byl srozuměn s tím, že jej spoluobviněný koupí. Za zjištění, které je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, konečně považuje i to, že na účasti skupiny se podílely také trestně odpovědné osoby z Polské republiky, a vytýká soudu prvního stupně, že nezajistil cestou mezinárodní justiční spolupráce jakékoli podklady, z nichž by bylo možné toto zjištění dovodit.

9. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolatel vznáší rovněž námitku, že pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukazuje na své omezené možnosti při přezkumu skutkových zjištění soudu prvního stupně, zasahuje do jeho práva na spravedlivý proces.

10. Co se týče naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, obviněný vyslovuje názor, že zjištěné jednání nelze právně kvalifikovat jako dokonaný trestný čin podle „§ 283 (odst. 4)“ tr. zákoníku. Namítá s odkazem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. Tpjn 301/2018, že dovezená léčiva nelze považovat za prekursory, a nesouhlasí pak s tím, že jeho jednání by mělo být právně kvalifikováno tak, že „dovezl, prodal a pro jiného přechovával prekursor“.

Neztotožňuje se ani s právním posouzením soudů, pokud jde o červený fosfor, a to jednak proto, že z žádného důkazu nevyplývá, že se podílel na jeho koupi, a jednak z důvodu, že ačkoli tento je prekursorem, nepodává se ani ze skutkové věty, ani z právního hodnocení soudů, jakou konkrétní povinnost či zákaz měl porušit; vzhledem k tomu navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 9a tr. řádu položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie k výkladu unijního práva, jež by měla znít následovně: „Vyplývá ze samotného nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 protiprávnost přeshraničního převozu léčivého přípravku ve smyslu článku 1 bodu 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES, který má být následně použit pro výrobu psychotropní látky, fyzickou nepodnikající osobou mezi členskými státy EU?“, příp. „Lze vykládat nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 tak, že převozem léčivého přípravku ve smyslu článku 1 bodu 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES, který má být následně použit pro výrobu psychotropní látky fyzickou nepodnikající osobou mezi členskými státy EU, může dojít k naplnění § 283 odst. 1 českého zák. č. 40/2009 Sb., tr.

zákoníku, které zní »Kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let ;nebo peněžitým trestem?«“ V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu obviněný dále vytýká nesprávné právní hodnocení jeho jednání coby jednání ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.

Z hlediska naplnění daného znaku skutkové podstaty předmětného trestného činu namítá, že jeho jednání (spočívající v dovozu a distribuci léčiv, resp. prodeji pervitinu), nelze vnímat jako celek, neboť jeho část, a to jednání, které mělo směřovat k výrobě, potažmo distribuci vyrobeného pervitinu, uvedený znak nenaplňuje, když takové jednání není pokryto společným záměrem členů organizované skupiny a mělo jít o samostatné jeho jednání, resp. jednání jeho a spoluobviněného jako spolupachatele.

11. Další dovolací argumentace obviněného, kterou podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, se týká jednání popsaného pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Opakuje přitom svou námitku uplatněnou již před soudem prvního stupně i v odvolání, že podání vysvětlení, resp. výpověď svědka M. P. jakožto jeden ze zásadních důkazů byla získána jako výsledek nezákonného postupu policejního orgánu – policejní provokace, a jako taková je procesně nepoužitelným důkazem. V tomto směru zdůrazňuje, že příslušník policejního orgánu při realizaci domovní prohlídky bez zákonného zmocnění aktivně manipuloval s jeho mobilním telefonem, přijal jeho prostřednictvím hovor od volajícího – jmenovaného svědka a vyzval jej, aby se dostavil do bytu, přičemž následně došlo k vytěžení a ustanovení tohoto svědka coby jeho potencionálního odběratele. Za zásah do svého práva na spravedlivý proces pak obviněný považuje postup soudů, které hodnotily druhou usvědčující výpověď – výpověď svědka J. K. v přípravném řízení jako věrohodnou a nereagovaly na zásadní změnu jeho výpovědi v hlavním líčení, kde vypovídal v jeho prospěch; má za to, že na základě výpovědi tohoto nevěrohodného svědka by nemělo dojít k závěru o jeho vině.

12. Následné námitky dovolatele se pak vztahují k jemu uloženým trestům. Pokud jde o trest odnětí svobody, namítá, že došlo k porušení principu proporcionality a principu subsidiarity s tím, že nadto soudy řádným způsobem neodůvodnily, proč mu uložily tento trest v tak citelné výměře, když spoluobviněnému byl uložen trest téměř poloviční; je přesvědčen, že tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Co se týče trestu propadnutí věci, vytýká odvolacímu soudu, že ačkoli konstatuje, že vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, tato skutková zjištění zcela reviduje bez toho, aby opětovně provedl důkazy. V této souvislosti poukazuje na to, že soud prvního stupně o částce 23 650 Kč nerozhodl ani se jí v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval, při krátkém ústním odůvodnění rozsudku však k této konstatoval, že skutečně mohlo jít o jeho úspory, čemuž nasvědčuje i to, že byla zajištěna v padesátikorunách, v zavařovací sklenici, a proto nedošlo k jejímu propadnutí. Má za to, že odvolací soud měl napadený rozsudek v dané části zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí, případně měl zvážit postup podle § 259 odst. 2 tr. řádu, neměl sám o dané otázce rozhodnout; takovým postupem porušil jeho právo na spravedlivý proces.

13. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2023, č. j. 3 To 51/2023-1345, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2023, č. j. 1 T 4/2023-1261, a podle § 265k odst. 2 tr. řádu také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a současně podle § 265l odst. 3 tr.

řádu nařídil, aby Krajský soud v Brně projednal a rozhodl věc v jiném složení senátu. Obviněný přitom souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání. Dále obviněný dává podnět k tomu, aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání přerušil výkon napadeného rozsudku, neboť výkon trestu odnětí svobody podle jeho názoru není namístě, což se podává z podaného dovolání, resp. z obsahu spisu; ve stejných intencích dává podnět k tomu, aby předseda senátu Nejvyššího soudu nařídil pozastavení nakládání s věcmi, které propadly na základě napadeného rozsudku, tj. finanční hotovosti ve výši 141 150 Kč.

1. K dovolání obviněného se podrobně vyjádřil Mgr. Martin Prokeš, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného předně konstatuje, že byť jeho námitku, že rozhodující senát soudu prvního stupně měl být vyloučen z rozhodování o jeho vině vzhledem k tomu, že současně schvaloval dohodu o vině a trestu spoluobviněného R. P., čímž byly založeny pochybnosti o jeho nestrannosti, lze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr.

řádu, je neopodstatněná. Odkazuje v tomto směru na přiléhavou argumentaci odvolacího soudu a současně uvádí, že obviněný interpretuje rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k dané problematice účelově, vytrhává z nich jen určité pasáže a pomíjí další souvislosti. Zdůrazňuje, že v dané věci nebyl zjištěn ani subjektivní ani objektivní aspekt, který by vylučoval nestrannost rozhodujícího senátu soudu prvního stupně a odůvodňoval podezření z jeho podjatosti. Odvolací soud v této souvislosti správně připomněl, že v rozporu se zákonnou úpravou, ústavním pořádkem ani mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, není obecně pouhá okolnost, že stejný senát rozhoduje věc původních spoluobviněných více rozsudky, tedy ve více trestních věcech.

I judikatura ESLP, a to včetně zmiňovaného rozsudku ve věci Mucha proti Slovensku, podle názoru státního zástupce připouští, je-li to nezbytné ke kvalifikaci právní odpovědnosti osoby, která je v konkrétním řízení projednávána, aby byly jako spolupachatelé označeny i osoby, jejichž trestní řízení dosud nebylo pravomocně skončeno, to samozřejmě s uvedením, že tyto osoby jsou stíhány v samostatném trestním řízení a že jejich vina nebyla dosud zákonným způsobem prokázána.

Státní zástupce je přesvědčen, že takto upravené podmínky lze vztáhnout i na nyní uplatněnou odvolací námitku. Poukazuje přitom na to, že z obsahu spisového materiálu v dané trestní věci se podává, že soud prvního stupně nepostupoval ve věci dovolatele s předem daným názorem, neboť téměř po celou dobu dokazování bylo vedeno jedno společné řízení se spoluobviněným R. P. a až krátce před vyhlášením obou rozsudků, v samotném závěru dokazování, došlo k vyloučení trestní věci spoluobviněného do samostatného řízení.

Zároveň zdůrazňuje, že v rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým schválil dohodu o vině a trestu ve věci spoluobviněného, je skutek ve výroku koncipován tak, že jím není rozhodováno o vině dovolatele, přičemž ani z jeho zbylých pasáží se současně nepodává, že by tento soud předjímal jeho vinu. Státní zástupce tak uzavírá, že u členů senátu soudu prvního stupně nebyl zjištěn žádný poměr k nyní projednávané věci obviněného, pro který by byli z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučeni. Nad rámec uvedených skutečností státní zástupce dodává, že námitka obviněného, jejímž prostřednictvím tento vytýká porušení práva na spravedlivý proces u spoluobviněného, není přípustná, neboť obviněný nemůže podat dovolání ve prospěch jiného spoluobviněného; nadto konstatuje, že daná námitka, jež se týká nerozhodnutí o prohlášení viny spoluobviněného, není důvodná.

2. Jestliže obviněný zpochybňuje věrohodnost spoluobviněného, který měl podle jeho mínění za usvědčující výpověď získat výhodu v podobě propuštění z vazby a schválení dohody o vině a trestu, a tedy benefit ve smyslu uložení mírnějšího trestu, státní zástupce podotýká, že takto formulovanou námitku jednak pod žádný dovolací důvod podřadit nelze a jednak popírá realitu. V této souvislosti zdůrazňuje, že soud prvního stupně se neopomenul zabývat případnou motivací spoluobviněného křivě obvinit dovolatele, kterou však po právu neshledal; touto motivací přitom nemohlo být ani propuštění spoluobviněného z vazby, neboť obsahově shodně (či takřka shodně) tento vypovídal již v měsíci srpnu 2021, tedy více jak tři měsíce před propuštěním z vazby.

Státní zástupce též připomíná, že soud prvního stupně jednotlivá podstatná vyjádření spoluobviněného dával do souvislosti s dalšími zjištěními tak, jak vyplynula ze záznamů telefonických hovorů a SMS zpráv, z protokolů o domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor a pozemků, ze sledování osob a věcí, z výpovědí některých svědků, případně z dalších důkazů, a důvodně přitom konstatoval, že vyjádření spoluobviněného zcela korespondovala s těmito dalšími důkazy.

3. Dále se státní zástupce zaměřuje na obviněným vytýkaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěry soudů o tom, že měl jednat dílem za účelem použití léčiv k vlastní výrobě pervitinu, že se podílel na dovozu červeného fosforu a že se na účasti skupiny podílely i trestně odpovědné osoby z Polské republiky. Uvádí, že ačkoli tyto námitky lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

řádu v jeho první alternativě, postrádají opodstatnění, neboť takto prezentované závěry soudů z provedených důkazů dovodit lze. Aktivní a zásadní účast zjištěných pachatelů z Polska, kteří obviněnému a spoluobviněnému obstarávali léčiva, vyplývá především z výpovědi spoluobviněného, ze sledování osob a věcí a ze zájmových telefonátů. Pokud je v popisu skutku uvedeno, že oba posléze léčiva dílem používali k výrobě drogy a dílem je poskytovali dalším prodejcům, jedná se o uvozující větu týkající se obecně jednání dovolatele a spoluobviněného.

Zatímco spoluobviněný pervitin prokazatelně také vyráběl, u dovolatele toto zjištěno nebylo; bylo však potvrzeno, že léčiva si oba dělili, a tudíž je i dovolatel z logiky věci poskytoval jiným osobám k výrobě pervitinu, a nepochybně pak spoluobviněným vyrobený pervitin přebíral (kupoval) a dále ho distribuoval. Co se pak týče červeného fosforu, je pravdou, že i z výpovědi spoluobviněného vyplynulo, že tento byl převezen jen jedenkrát, a to v posledním případě, kdy jel pro léčiva sám, nicméně i v tomto případě se jednalo o cestu po vzájemné dohodě obou, na kterou i dovolatel poskytl finanční prostředky určené k nákupu věcí pro výrobu drogy.

Státní zástupce dodává, že navíc samotný dovoz červeného fosforu neměl zásadní vliv na právní kvalifikaci jednání dovolatele podle § 283 tr. zákoníku, neboť tu založilo zbylé, kvantitativně i kvalitativně významnější jednání spočívající v dovozu léčiv, jejich rozdělení a předání jiným osobám a v nákupu pervitinu od spoluobviněného a jeho následném prodeji.

4. Ve vztahu k polemice obviněného se správností právního posouzení jeho jednání, konkrétně k jeho výtkám, že jednak soudy se v souvislosti s léčivy a červeným fosforem opakovaně zmiňují o prekursorech, ačkoliv (jak plyne i ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2022, Tpjn 301/2018, uveřejněného pod číslem 3/2022 Sb. rozh. tr. a z norem Evropské unie), je za prekursor považovat nelze, a jednak zjištěné jednání nelze právně kvalifikovat jako dokonaný trestný čin, státní zástupce konstatuje, že jde o námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

řádu, jimž je navíc třeba přiznat i jisté opodstatnění. Uvádí, že soudy skutečně náležitě nevyjádřily (nezohlednily) tu skutečnost, že samotná léčiva, byť by obsahovala pseudoefedrin, nejsou prekursorem, přičemž v době spáchání příslušného jednání jím nebyl ani červený fosfor (s účinností od 18. 5. 2021 jím již je), což jednoznačně vyplývá z obviněným citovaného stanoviska. Státní zástupce však vyslovuje názor, že ani uvedený nedostatek bez dalšího neměl vliv na správnost právního posouzení dovolatelova jednání, a to ani ve světle předmětného stanoviska; z tohoto lze totiž mimo jiné dovodit, že nákup léčiva s obsahem pseudoefedrinu za účelem výroby drogy může naplnit znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve smyslu § 283 tr.

zákoníku, neboť za určitých okolností se může jednat o trestný čin dokonaný či jeho pokus nebo přípravu k němu, eventuálně může jít o účastenství na něm.

Zdůrazňuje, že klíčovým v daném případě je, že jednání obviněného nespočívalo jen v prostém individuálním dovozu léčiv s obsahem pseudoefedrinu pro jiného (kterážto aktivita by sama o sobě a bez dalších zjištění byla účastenstvím na daném trestném činu), nýbrž bylo dále charakterizováno tím, že obviněný a spoluobviněný kooperovali s dalšími členy organizované skupiny působící ve více státech, přičemž si léky po jejich obstarání a dovozu z Polska rozdělili, z těchto pak spoluobviněný či jiná osoba vyrobili pervitin, obviněný spoluobviněným vyrobený pervitin nakoupil a pravidelně ho distribuoval dalším osobám, nejméně svědkovi M.

P. Obviněný tedy nebyl pouhým pěšákem a jeho jednání nespočívalo ani v prostém izolovaném dovozu léčiv s pseudoefedrinem pro jiného, který by z nich vyráběl pervitin, a obviněný by již na tomto nijak neparticipoval (pak by se mohlo jednat „pouze“ o účastenství na předmětném trestném činu); svým jednáním v rámci organizované skupiny působící ve více státech zahrnul jak obstarání financí na nákup léčiv, tak jejich dovoz, rozdělení se spoluobviněným a předání jiným osobám, stejně jako následný nákup spoluobviněným vyrobené drogy a její distribuci dalším osobám.

Státní zástupce současně konstatuje, že trestný čin popsaný v bodě 1. odsuzujícího rozsudku byl dokonán nejen v případě základní skutkové podstaty, ale i ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby vyjádřeným v § 283 odst. 2 písm. b) a odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Vyjadřuje však pochybnosti o jeho dokonání v případě okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby vymezené v § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno konkrétní množství pervitinu vyrobeného z dovezených léčiv.

Podle názoru státního zástupce by tak bylo odpovídající kvalifikovat dovolatelovo jednání spíše jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku; nicméně právě proto, že nejpřísnější právní kvalifikace vyjádřená § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku byla dokonána a byla určující také pro ukládaný trest, není důvod ke kasaci rozhodnutí soudů, neboť projednání věci a náprava případného nedostatku by nemohly zásadním způsobem ovlivnit postavení obviněného.

5. Jestliže se pak obviněný v rámci nesouhlasu s právním posouzením skutku neztotožňuje ani se závěrem soudů, že jednal ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, s tím, že zahraniční prvek byl dán pouze ve vztahu k dovozu léčiv obstaraných osobami z Polska, přičemž následná výroba pervitinu a jeho prodej na území České republiky již společným záměrem údajných členů této skupiny polské národnosti již pokryty nebyly, jde podle názoru státního zástupce sice o námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, avšak současně neopodstatněnou.

S poukazem na základní atributy pro naplnění znaků takové skupiny připomíná, že v daném případě se do protiprávní činnosti skupiny prokazatelně zapojily více než tři osoby (kromě obviněného a spoluobviněného se jednalo také o C. F. a další zletilé osoby polské národnosti, které měly přístup k léčivům sloužícím pro výrobu pervitinu a tato dokázaly zajistit). Dále uvádí, že činnost osob ve skupině zapojených se také vyznačovala pečlivou a promyšlenou přípravou a jasným naplánováním tak, aby byla zaručena její úspěšná realizace a aby bylo pokud možno zabráněno jejímu odhalení, a přesně stanovené úkony jednotlivých zapojených osob – od organizace a financování obstarání léčiv potřebných pro výrobu metamfetaminu, přes jejich zajištění v Polsku, dovoz do České republiky, jejich rozdělení zde, výrobu pervitinu a jeho následnou distribuci – na sebe věcně navazovaly, měly odpovídající časovou posloupnost, a byly z těchto hledisek logickým způsobem skloubeny.

Určení rolí jednotlivých osob aktivních v rámci činnosti skupiny, stejně jako plánovitost a koordinovanost jejich činností, přitom nepochybně vyplývá z provedeného dokazování a na něm učiněných skutkových zjištěních. Současně i větší počet subjektů podílejících se na projednávané činnosti, jejich koordinovanost, předem promyšlený způsob provedení, jakož i úlohy konkrétních osob v řetězci více pachatelů ztěžovaly rozkrytí celé skupiny. Státní zástupce proto uzavírá, že v dané věci byly všechny atributy potřebné k naplnění předmětného znaku naplněny, včetně mezinárodního prvku, jenž rozhodně nebyl vyloučen jen tím, že v Polsku byla „pouze“ nakupována léčiva.

V této souvislosti zdůrazňuje, že typické pro organizovanou skupinu je právě to, že pachatelé se nemusejí podílet na všech činnostech současně, je tedy naplněna již tím, že každý z členů či osob účastných na činnosti skupiny realizuje jen část úkolů, které kupříkladu až ve svém souhrnu naplní znaky trestného činu. V aktuálně posuzovaném případě dovolatel a spoluobviněný dováželi léčiva (potažmo zajišťovali jejich dovoz) z Polska, neboť to pro ně bylo jednoduché a snadno dostupné, a úzce přitom spolupracovali se skupinou dalších osob, které měly k lékům přístup a byly schopny a ochotny je zajistit a dovolateli a spoluobviněnému prodat.

Z logiky věci a s přihlédnutím k provedeným důkazům je přitom i tyto osoby z Polska dodávaly za účelem následné výroby metamfetaminu, přičemž okolnost, že nevěděly, kdy konkrétně k výrobě drogy dojde a v jakém přesném množství, na věci samé a naplnění znaku vyjádřeného v § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku nic nemění.

6. Co se týče námitky obviněného, že odvolací soud pochybil, jestliže konstatoval, že měl – provedl-li soud prvního stupně hodnocení důkazů s respektem k § 2 odst. 6 tr. řádu – jen omezenou možnost přezkumu skutkových zjištění, uvádí státní zástupce, že tuto pod žádný dovolací důvod nelze podřadit.

Nad rámec tohoto konstatování pak poukazuje na to, že odvolací soud se se všemi odvolacími námitkami vypořádal, přičemž pokud v závěrech soudu prvního stupně neshledal žádné zásadní nelogičnosti a nedostatky, nic mu nebránilo (jak ostatně vyplývá i z judikatury ESLP, z níž vychází také Ústavní soud) na jeho argumenty jen odkázat.

7. Státní zástupce se dále zaměřuje na dovolací argumentaci obviněného stran jednání pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. V tomto ohledu konstatuje, že obviněný zpochybňuje pouze procesní použitelnost výpovědi svědka M. P., která byla podle něj důsledkem policejní provokace, přičemž ohledně výpovědi svědka J. K. soudům vytýká, že bezdůvodně akceptovaly jeho vyjádření z přípravného řízení a nereagovaly na zásadní změnu jeho výpovědi u hlavního líčení, kde uváděl skutečnosti svědčící ve prospěch obviněného.

Státní zástupce shledává tyto námitky sice (s jistou dávkou tolerance) jako podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak zároveň zjevně neopodstatněné. Uvádí totiž, že se jednak o žádnou policejní provokaci nejednalo, přičemž soudy taktéž rozvedly důvody, pro které neuvěřily změně výpovědi svědka J. K. Tento svědek u hlavního líčení vypovídal evidentně lživě, veden (obdobně jako další svědci) naivní snahou zbavit obviněného trestní odpovědnosti; soudy proto správně seznaly, že vyjádření svědka M.

P. a výpověď svědka J. K. z přípravného řízení jsou procesně bezvadně obstaranými a provedenými důkazy, které jednoznačně podporují závěr o vině obviněného také v případě jednání pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.

8. K dalším námitkám obviněného proti uloženým trestům, jejichž prostřednictvím vytýká jednak nepřiměřenou přísnost trestu odnětí svobody a jednak porušení procesního pravidla plynoucího z § 259 odst. 3 tr. řádu, jež podle něj bránilo uložení trestu propadnutí věci ve vyšší výměře oproti výměře uložené mu soudem prvního stupně, státní zástupce především konstatuje, že tyto nelze podřadit pod uplatněné dovolací důvody, přičemž navíc nejsou správné ani po věcné stránce. Stran obviněnému uloženého trestu odnětí svobody uvádí, že ačkoli jde nepochybně o trest citelný, neboť byl ukládán v horní polovině trestní sazby, nelze jej rozhodně označit za trest nepřiměřeně, resp. extrémně přísný či nespravedlivý; v rámci jeho výměry totiž byla adekvátně zohledněna dovolatelova trestní historie, absence byť i jen náznaku odpovídajícího náhledu na vlastní kriminálně závadové jednání, stejně jako rozsah trestné činnosti, který byl širší než v případě spoluobviněného R.

P., když obviněný se dopustil i dalšího trestného činu, a to dokonce v době, kdy proti němu bylo vedeno trestní stíhání pro skutek pod bodem 1. spáchaný se spoluobviněným.

Pokud jde o rozsah trestu propadnutí věci, státní zástupce poukazuje na to, že z dokazování provedeného soudem prvního stupně vyplynulo, že v rámci dvou domovních prohlídek navazujících na každý z obviněným spáchaných skutků byly v jím užívané bytové jednotce zajištěny peněžní prostředky, a současně je ze skutkových zjištění zřejmé, že v obou případech spočívalo jednání obviněného v prodeji pervitinu. Soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku výslovně vypořádal pouze s druhou z takto zajištěných peněžních částek, ohledně níž po vyhodnocení důkazů – mimo jiné s ohledem na skladbu peněz a způsob jejich uložení – dospěl k závěru, že se prokazatelně jedná o bezprostřední výnos z trestné činnosti; o první částce však nijak nerozhodl a tuto v odůvodnění odsuzujícího rozsudku vůbec nezmínil, ačkoliv s ohledem na způsob zajišťování životních potřeb nezaměstnaného obviněného prostřednictvím prodeje drog se i v tomto případě muselo jednat rovněž o výnos z trestné činnosti, který mu byl vyplácen jednotlivými odběrateli.

Podle názoru státního zástupce tak v tomto směru nebylo potřeba doplňovat dokazování, neboť skutková zjištění soudu prvního stupně k předmětné částce byla dostatečná a byla shodná s těmi, jež se vztahovaly k peněžní částce zajištěné v souvislosti se skutkem pod bodem 2. Závěry, které učinil soud prvního stupně ohledně peněžní částky 117 500 Kč, lze tudíž vztáhnout i na další zajištěnou finanční hotovost ve výši 23 650 Kč.

9. Státní zástupce vzhledem k výše uvedeným skutečnostem uzavírá, že část dovolacích námitek obviněného se s vytýkanými dovolacími důvody rozchází a část je zjevně neopodstatněná. Pokud pak lze v rozhodnutí soudu prvního stupně vysledovat jisté (výše uvedené) nedostatky týkající se právního posouzení, jež nenapravil ani soud odvolací, jejich charakter je podle názoru státního zástupce takový, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Z těchto důvodů státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, a vyjadřuje souhlas s tím, aby o dovolání bylo rozhodováno ve smyslu § 265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání. S ohledem na uvedené současně shledává bezpředmětnými i požadavky obviněného na odložení či přerušení výkonu trestu.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti. 15.

Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

16. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a m) tr. řádu.

17. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa).

18. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že jednak podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil ve výroku o trestu propadnutí věci a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu nově (jak bylo výše konkretizováno) o tomto trestu rozhodl, a jednak podle § 256 tr. řádu odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Těmito dovolacími důvody jsou pak dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. řádu.

19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. řádu, aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. řádu. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.

20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta).

21. V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem tohoto dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č.

141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové

zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.

23. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). IV. Důvodnost dovolání

24. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že část dovolacích námitek obviněného nelze podřadit pod jím uplatněné (a ani žádné jiné) dovolací důvody.

25. Jedná se předně o výtku (formulovanou v části VI. dovolání) adresovanou odvolacímu soudu, jenž podle názoru obviněného pochybil a zasáhl tak do jeho práva na spravedlivý proces, pokud poukázal na svou omezenou možnost přezkumu skutkových zjištění soudu prvního stupně, kterou podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nad rámec konstatování o irelevantnosti dané námitky z hlediska citovaného dovolacího důvodu Nejvyšší soud k této uvádí, že odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně řádně přezkoumal a na odvolací námitky obviněného, včetně těch ke skutkovým zjištěním, podrobně reagoval (viz body 31. až 34., 37., 39. až 56., 58. až 61., 66., 67. a 72. odůvodnění jeho rozsudku).

26. Dalšími námitkami obviněného, jež stojí mimo rámec uplatněných (resp. všech zákonných) dovolacích důvodů, jsou pak ty, jež vznáší proti jemu uloženým trestům (v části VIII. dovolání). Prostřednictvím těchto vytýká jednak nepřiměřenost trestu odnětí svobody s tím, že soudy obou stupňů nadto ani neodůvodnily jeho citelnou výměru (zvláště za situace, kdy spoluobviněnému R. P. byl uložen tento trest v téměř poloviční výměře), a jednak chybný procesní postup odvolacího soudu, jenž podle názoru obviněného ve vztahu k trestu propadnutí věci revidoval skutková zjištění soudu prvního stupně a uložil mu předmětný trest ve vyšší výměře, aniž by opětovně provedl důkazy.

10. V této souvislosti je vhodné předně zdůraznit, že judikatura Nejvyššího soudu při posuzování dovolacích námitek týkajících se výroku o trestu dlouhodobě vychází z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, ve znění účinném od 1.

1. 2022 [resp. podle 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021], tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr.

řádu.

11. Zmíněný výklad Nejvyššího soudu, že otázky nepřiměřenosti trestu nenaplňují žádný z důvodů dovolání, dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.

11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv.

Je třeba též zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). O žádný takový případ se ale v posuzované věci nejedná. Přestože obviněnému byl nepochybně uložen citelný trest odnětí svobody (v horní polovině trestní sazby dané rozpětím deset až osmnáct let), nejde v žádném případě o trest nepřiměřený, resp. extrémně přísný či zjevně nespravedlivý, a to vzhledem k trestní minulosti obviněného (kdy mimo jiné byl též pro drogovou trestnou činnost již opakovaně odsouzen, tedy je speciálním recidivistou), povaze a závažnosti spáchaných trestných činů, existenci několika přitěžujících okolností (spáchal trestnou činnost po předchozím uvážení a ze ziskuchtivosti, páchal trestnou činnost po delší dobu, spáchal více trestných činů) a rovněž absenci náhledu na své protiprávní jednání; v tomto směru lze odkázat na správné úvahy a řádné odůvodnění soudu prvního stupně v bodech 59.

až 61. jeho rozsudku a odvolacího soudu v bodech 65. a 67. až 69. jeho rozsudku.

12. Pokud jde o námitky obviněného stran procesního postupu odvolacího soudu při ukládání trestu propadnutí věci, Nejvyšší soud shledal, že tyto nejen že nelze podřadit pod uplatněné (a ani žádné jiné) dovolací důvody, ale jsou i nedůvodné. Obviněnému totiž není možné přisvědčit v jeho názoru, že odvolací soud, aniž by opětovně provedl důkazy, revidoval skutková zjištění soudu prvního stupně a uložil mu trest propadnutí věci ve vyšší výměře, tj. i ohledně částky ve výši 23 650 Kč. Z dokazování provedeného soudem prvního stupně bylo nepochybně zjištěno, že daná částka byla zajištěna při (první) domovní prohlídce konané dne 13.

5. 2021 v bytě obviněného na adrese XY v XY. Stejně tak je ze skutkových zjištění soudu prvního stupně zřejmé, že protiprávní jednání obviněného spočívalo (mimo jiné) v prodeji pervitinu, za nějž odběratelé platili i mincemi, a obviněný tímto způsobem získával prostředky na svou obživu. Odvolací soud na podkladě takto dostatečně, resp. spolehlivě zjištěného skutkového stavu, a tudíž aniž by bylo nutno jakkoli doplňovat dokazování, pouze k odvolání státního zástupce právně zhodnotil, že předmětné finanční prostředky jsou taktéž výnosem z trestné činnosti (viz bod 70.

odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud konstatuje, že za této situace se odvolací soud nedopustil obviněným tvrzeného procesního pochybení, tj. neučinil rozhodnutí o dané otázce v rozporu s § 259 odst. 3 tr. řádu, a jeho postupem pak ani nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

27. Nejvyšší soud shledal, že ve zbývající (převážné) části [s výjimkou námitky vznesené v části III. dovolání, jejímž prostřednictvím obviněný zpochybňuje důkazní hodnotu, resp.

věrohodnost výpovědi spoluobviněného s poukazem na výhody, které za ni tento získal, k níž se však Nejvyšší soud z důvodu systematického členění a provázanosti s judikaturou ESLP vyjádří též dále v tomto usnesení, přestože ji nelze podřadit pod žádný dovolací důvod] dovolací námitky obviněného odpovídají deklarovaným dovolacím důvodům a k jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – uvádí následující.

28. Obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu namítá, že v jeho trestní věci rozhodl vyloučený orgán, jímž byl senát soudu prvního stupně, a to z důvodu, že tento nelze považovat za nestranný a nepředpojatý, neboť předtím schválil dohodu o vině a trestu ve vyloučené trestní věci spoluobviněného R. P. Poukazuje přitom na závěry vybraných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (rozsudky ESLP ze dne 25. 11. 2021, Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, a ze dne 16. 2. 2021, Meng proti Německu, č. 1128/17), jež se vztahují k dané problematice, a je přesvědčen, že tyto jsou plně aplikovatelné na jeho případ. Má tomu tak být vzhledem k tomu, že i on byl odsouzen týmž senátem soudu prvního stupně, který rozhodoval ve věci spoluobviněného (s nímž měl velmi těsně spolupracovat, a proto „nelze oddělit vinu jednoho od druhého“) a i jeho odsouzení bylo téměř výhradně založeno na tvrzeních spoluobviněného.

29. V obecné rovině je třeba předně připomenout, že podle § 30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

30. Dále je zapotřebí uvést, že pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení přitom musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).

31. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli.

Tento subjektivní i objektivní aspekt přitom vyzdvihla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně používá obě tato hlediska (srov. rozsudky ESLP ze dne 22. 4. 1994, Saraiva de Carvalho proti Portugalsku, č. 15651/89, a ze dne 20. 5. 1998, Gautrin a další proti Francii, č. 21257/93, 21258/93, 21259/93 a 21260/93), přičemž se k tomuto pojetí přiklonil rovněž Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31.

8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, uveřejněném pod č. 121 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu: „Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce.

Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Současně platí, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.

32. Nejvyšší soud považuje za nezbytné dále připomenout, že vztah k projednávané věci nelze v obecné rovině vyvozovat toliko „ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, příp. z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů.“ (srov. DURDÍK, T. In DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 245.; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).

33. S ohledem na dovolací argumentaci obviněného je podle Nejvyššího soudu nutné též poukázat na obecné zásady týkající se nestrannosti v kontextu podílení se soudce na předchozích rozhodnutích ve stejné (trestní) věci, které shrnul ESLP rozsudku ze dne 16. 2. 2021, Meng proti Německu, č. 1128/17, zejména v bodech 46. až 48. V této věci dospěl daný soud mimo jiné k závěru, že „samotná skutečnost, že soudce již v minulosti rozhodl o totožném trestném činu, nemůže sama o sobě odůvodňovat obavy o jeho nestrannost. Stejně tak pouhá skutečnost, že soudce již rozhodoval o obdobných, avšak nesouvisejících trestních obviněních nebo že již soudil spoluobviněného v samostatném trestním řízení, sama o sobě nepostačuje k tomu, aby vyvolala pochybnosti o nestrannosti tohoto soudce v pozdější věci“.

Otázka nestrannosti soudce však podle Evropského soudu pro lidská práva vyvstává tehdy, „pokud již dřívější rozhodnutí obsahuje podrobné posouzení role osoby, jež byla následně souzena za trestný čin spáchaný vícero osobami, a to zejména tehdy, pokud dřívější rozhodnutí obsahuje konkrétní kategorizaci účasti stěžovatele nebo je z něj zřejmé, že později souzená osoba naplnila všechny podmínky nezbytné pro spáchání trestného činu. V závislosti od okolností konkrétního případu mohou být takové skutečnosti považovány za předjímání otázky viny osoby souzené v pozdějším řízení, a mohou tak vést k objektivně odůvodněným pochybnostem, že vnitrostátní soud má již na počátku soudního řízení s později souzenou osobou předpojatý názor ohledně skutkových okolností týkajících se této osoby.“ Tyto závěry přitom Evropský soud pro lidská práva nejen potvrdil, ale i dále rozvedl ve svém pozdějším rozsudku ze dne 25.

11. 2021, Mucha proti Slovensku, č. 63703/19. Zde zdůraznil, že „odsouzení spolupachatelů stěžovatele za předmětné trestné činy na základě popisu jejich trestné činnosti (který obsahoval přesné skutkové vymezení konkrétní role stěžovatele) tak bylo v zásadě způsobilé vyvolat pochybnosti, zda nedošlo k předjímání odpovědi na otázku ohledně naplnění všech kritérií potřebných pro to, aby byl stěžovatel považován za pachatele předmětných trestných činů. Odkazování na stěžovatele a jeho jednání uvedeným způsobem může v zásadě zavdat příčinu k ochraně jeho práva na presumpci neviny… zásada presumpce neviny bude porušena, pokud soudní rozhodnutí nebo prohlášení úřední osoby týkající se osoby obviněné z trestného činu bude reflektovat názor, že dotyčná osoba je vinna dříve, než jí byla vina skutečně podle zákona prokázána“ (srov. zejména body 49.

až 64.).

34. Ve vztahu k projednávané trestní věci lze též přiměřeně poukázat na rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie (dále také jen „SDEU“), zejména pak jeho rozsudek ze dne 18. 3. 2021, C440/19, Pometon proti Komisi. V uvedeném rozhodnutí SDEU jasně deklaroval, že „ve složitých trestních řízeních, která se týkají několika podezřelých, již nemohou být souzeni společně, je možné, že příslušný soud musí za účelem posouzení viny obviněných nezbytně zmínit účast třetích osob, které možná budou následně souzeny samostatně. Skutečnosti týkající se účasti třetích osob sice musí být uvedeny, dotčený soud by však neměl uvést více informací, než je nezbytné k analyzování právní odpovědnosti osob, o nichž rozhoduje.

Odůvodnění soudních rozhodnutí musí být mimoto formulováno tak, aby se zabránilo možnému předčasnému rozhodnutí o vině dotyčných třetích osob, které by mohlo ohrozit spravedlivé posouzení obvinění vznesených proti nim v jiném řízení.“ (bod 63.). 35.

Ustálená rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie tedy pro případy, v nichž se týž soudce (mimo jiné) podílí jak na předchozích rozhodnutích o vině skupiny spoluobviněných, tak na pozdějším rozhodnutí o vině dalších spoluobviněných, vyžaduje, aby soud předcházel vzniku objektivně oprávněných pochybností o nestrannosti rozhodujícího senátu, resp. soudce. Dosáhnout toho lze (kromě dalšího) pečlivým odlišením osoby obviněného, o jehož vině není rozhodováno, a jeho konkrétní účasti na společné trestné činnosti, tak, aby bylo zřejmé, že jeho vina není aktuálně posuzována, tj. „soudní rozhodnutí musí být formulována tak, aby se předešlo jakékoliv potenciální předběžné předpojatosti o vině třetí osoby, aby nedošlo k ohrožení spravedlivého posouzení obvinění v rámci samostatného řízení“ (srov. zejména Mucha proti Slovensku, bod 58.).

Takovému přístupu ostatně odpovídá i znění článku 4 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. 3. 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem, podle něhož platí, že „členské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění toho, aby do doby, než byla podezřelé nebo obviněné osobě prokázána vina zákonným způsobem, nebyla tato osoba ve veřejných prohlášeních orgánů veřejné moci a soudních rozhodnutí jiných než o vině označována za vinnou“.

36. Při aplikaci výše uvedených východisek na danou trestní věc Nejvyšší soud shledal, že nelze přisvědčit tvrzení obviněného (založenému na jím účelovým způsobem učiněném výkladu shora zmíněných rozhodnutí ESLP), že senát soudu prvního stupně byl vyloučen z rozhodování jeho trestní věci z důvodu, že nebyl nestranným a nepředpojatým, neboť schválil dohodu o vině a trestu ve vyloučené věci spoluobviněného R. P.

37. Nejvyšší soud předně uvádí, že z trestního spisu se podává, že v prvním hlavním líčení konaném dne 28. 3. 2023 obhájce spoluobviněného vznesl návrh na přijetí prohlášení viny, jenž připomněl v dalším hlavním líčení konaném dne 18. 4. 2023; poté, co předseda senátu s ohledem na stanovisko obviněného shledal nezbytným provedení kompletního dokazování, pak spoluobviněný ani jeho obhájce netrvali na tom, aby soud o přijetí prohlášení viny rozhodoval. Soud prvního stupně tak konal jedno společné řízení a prováděl dokazování a až usnesením ze dne 4.

5. 2023 vyloučil trestní věc spoluobviněného do samostatného řízení a následně v hlavním líčení v této vyloučené věci schválil dohodu o vině a trestu. Nejvyšší soud podotýká, že takovému postupu nelze (ačkoliv obviněný je jiného názoru) v zásadě ničeho vytknout, a nadto dodává, že vytýkal-li obviněný v tomto ohledu soudu prvního stupně pasivitu a v podstatě donucení spoluobviněného k podrobné výpovědi s tím, že tak zasáhl do práva spoluobviněného na spravedlivý proces, jedná se o nepřípustnou námitku; platí totiž, že obviněný může dovolání podat jen ve svůj prospěch (nikoli ve prospěch jiného spoluobviněného) a pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká [srov. § 265d odst. 1 písm. c) tr.

řádu a usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 8 Tdo 550/2011, publikované pod č. 26/2012 Sb. rozh. tr.].

38. Nejvyšší soud na podkladě zapůjčeného spisu v trestní věci spoluobviněného R. P. vedené pod sp. zn. 1 T 10/2023, resp. rozsudku soudu prvního stupně, jímž tento soud schválil dohodu o vině a trestu sjednanou dne 18. 4. 2023 mezi spoluobviněným a státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně, dále konstatuje, že v jeho výroku o vině je skutkový popis trestné činnosti spoluobviněného formulován tak, že byť obsahuje skutečnosti týkající se účasti obviněného, je v něm současně výslovně uvedeno, že o jeho vině dosud nebylo pravomocně rozhodnuto; přestože tedy soud prvního stupně v trestní věci spoluobviněného do popisu skutku zahrnul též obviněného, neboť to bylo nezbytné pro správné a úplné vystižení skutkového děje a navazující právní posouzení skutku, je zřejmé, že předmětným rozsudkem nebylo rozhodováno o vině obviněného a tento se jej netýká.

Lze tak uzavřít, že soud prvního stupně v zásadě dostál požadavkům vyjádřeným ve shora citované judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie. Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje i na zásadně správnou argumentaci odvolacího soudu k dané námitce obviněného v bodech 31. až 33. odůvodnění jeho rozsudku.

39. Následně obviněný namítá, že jeho odsouzení bylo téměř výhradně založeno na tvrzeních spoluobviněného, jenž za svou usvědčující výpověď získal pro sebe značné výhody v podobě propuštění z vazby a uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Vyslovuje proto názor, že na jeho trestní věc lze vztáhnout rovněž závěry rozsudku ESLP ze dne 12. 11. 2019, Adamčo proti Slovensku, č. 45084/14.

40. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že v právě uvedeném případě stěžovatel namítal, že jeho odsouzení se v podstatné míře zakládalo na důkazu poskytnutém svědkem, který byl podle stěžovatelova názoru falešně motivován, aby svědčil proti stěžovateli (změnil výpověď a označil jej jako pachatele vraždy) výměnou za jeho beztrestnost. ESLP ve výše citovaném rozhodnutí v obecné rovině konstatoval, že „použití výpovědí, které svědci poskytli výměnou za jejich beztrestnost nebo jiné výhody, může zpochybnit spravedlivost řízení proti obviněnému a může vyvolat závažné otázky v tom ohledu, že takové výpovědi jsou již ze samotné jejich podstaty manipulovatelné a mohou být poskytnuty výlučně s cílem získat výhody za ně nabízené anebo s cílem osobní pomsty.

Riziko, že osoba může být obviněna a odsouzena na základě neověřených tvrzení, která můžou být učiněna ze zištných důvodů, nesmí být podceňováno“ (srov. bod 59.). V konkrétním případě stěžovatele pak ESLP shledal, že závěr vnitrostátních soudů, že svědek nezískal žádnou výhodu, byl v rozporu s následným vývojem v podobě zrušení rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, podle kterého měl spáchat trestný čin křivé výpovědi, a zastavení jeho trestního stíhání pro vraždu osoby, pro niž byl uznán vinným stěžovatel, k čemuž došlo výlučně výměnou za jeho svědectví.

Dále poznamenal, že „intenzita přezkumu vyžadovaného ve vztahu k důkazu poskytnutému spolupachatelem je přímo úměrná významu výhody, kterou tento spolupachatel získal výměnou za důkaz, který poskytne“ a shledal, že v posuzovaném případě výhoda, kterou svědek získal, přesáhla snížení trestu anebo finanční výhodu, jelikož prakticky představovala beztrestnost za zločin vraždy; dodal, že nadto všechna rozhodnutí týkající se trestního stíhání svědka, byla přijata výlučně v rámci pravomoci státního zastupitelství bez jakékoliv soudní kontroly (srov. body 12. a 13.).

41. Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzované trestní věci oba soudy nižších instancí dostály požadavkům vyjádřeným ve shora citovaném rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve vztahu k nutnosti zvláště pečlivého posouzení svědecké výpovědi osoby podílející se na trestné činnosti, která výměnou za usvědčení obviněného získala výhody ve vztahu k vlastní trestní odpovědnosti. Oba soudy si byly vědomy, že pokud jde o důkazy o vině obviněného jednáním popsaným pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně, jediným přímým důkazem je výpověď (původně) spoluobviněného, a proto ji (zvláště soud prvního stupně) důsledně hodnotily v tom smyslu, že se zabývaly případnou motivací spoluobviněného křivě obvinit obviněného a tím, zda její konkrétní obsah tvoří logický celek s dalšími ve věci provedenými nepřímými důkazy (srov. zejména bod 33.

odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně); takovou motivaci spoluobviněného přitom neshledaly, naopak dospěly ke správnému závěru o vysoké věrohodnosti výpovědi spoluobviněného. Současně oba soudy poukázaly na další, byť nepřímé, důkazy, s nimiž byla výpověď spoluobviněného v souladu (jednalo se o protokoly o provedení domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků, protokoly o sledování osob a věcí, odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, přepisy telefonických hovorů a další – srov. body 37.

až 45. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se rovněž řádně zabýval námitkami obviněného (vznesenými v odvolání), jenž věrohodnost výpovědi spoluobviněného zpochybnil s poukazem na výhody, jež za jeho usvědčení měl získat. Nejvyšší soud se s argumentací odvolacího soudu v tomto směru (viz bod 42. odůvodnění jeho rozsudku) plně ztotožňuje, přičemž navíc, vzhledem k odkazu obviněného na výše zmíněné rozhodnutí ESLP ve věci Adamčo proti Slovensku, zdůrazňuje i zřejmou rozdílnost v projednávaném případě s tím (mimo jiné), že spoluobviněný byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr.

zákoníku a byl mu uložen (mimo jiné) citelný trest odnětí svobody ve výměře osmi let, byť podle § 283 odst. 4 ve spojení s § 58 odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku pod dolní hranicí trestní sazby.

42. Dalším dovolacím důvodem, který obviněný v dovolání uplatňuje, je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to v jeho první a druhé variantě. Namítá totiž jednak extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními (v části IV.

dovolání), a to ve vztahu k jednání pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně, a jednak tvrdí (v rámci části VII. dovolání), že rozhodná skutková zjištění, pokud jde o jednání pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně, jsou založena na procesně nepoužitelném důkazu, jímž je výpověď svědka M. P., přičemž rovněž vytýká soudům, že hodnotily výpověď svědka J. K. v přípravném řízení jako věrohodnou a nereagovaly na zásadní změnu jeho výpovědi v hlavním líčení, kde vypovídal v jeho prospěch.

43. Co se týče obviněným tvrzeného extrémního rozporu, tento spatřuje ve skutečnosti, že v provedeném dokazování nemají podklad skutková zjištění soudů o tom, že měl jednat dílem za účelem použití léčiv k vlastní výrobě pervitinu a jeho následné distribuci, že by se jakkoliv podílel na koupi červeného fosforu dne 7. 5. 2021, resp. že byl srozuměn s tím, že jej spoluobviněný koupí, a že na účasti skupiny se podílely také trestně odpovědné osoby z Polské republiky. Třebaže takové námitky lze z hlediska citovaného dovolacího důvodu považovat za relevantně uplatněné, Nejvyšší soud shledal, že jsou zjevně neopodstatněné.

Pokud jde o první z daných námitek, Nejvyšší soud poukazuje na to, že formulace „k vlastní výrobě“ použitá ve skutkové větě vymezující skutek pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně je zcela zřejmě jen součástí uvozující věty týkající se společného jednání obviněného a spoluobviněného R. P.; zatímco spoluobviněný nepochybně pervitin vyráběl, skutečně nebylo zjištěno (a není mu to ani kladeno za vinu), že by pervitin vyráběl obviněný. Současně jsou však provedenými důkazy jednoznačně podložena skutková zjištění, že oba se podíleli na společném nákupu léčiv, o tato se dělili a obviněný poskytoval léčiva jiným osobám k výrobě pervitinu, stejně jako z provedených důkazů nepochybně plyne, že obviněný nakupoval od spoluobviněného jím vyrobený pervitin a dále ho distribuoval.

Pokud jde o distribuci pervitinu obviněným, tato byla prokázána zejména na podkladě výpovědi spoluobviněného, výpovědí svědků M. P. a J. K., protokolů o domovních prohlídkách a úředních záznamů o vyhodnocení kamerových záznamů (srov. zvláště body 36. až 40. odůvodnění rozsudku prvního stupně a body 38., 55. až 57. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Stran koupě (mimo jiné) červeného fosforu a jeho dovozu do České republiky dne 7. 5. 2021, bylo sice prokázáno, že tento uskutečnil sám spoluobviněný bez osobní přítomnosti obviněného, ovšem současně i to, že šlo o cestu a nákup, jež byly realizovány po vzájemné dohodě obviněného a spoluobviněného a na jejich společné náklady, jak jednoznačně vyplývá zejména z výpovědi spoluobviněného a odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu – vzájemné telefonické komunikace ve dnech 3.

a 4. 5. 2021 (srov. zejména bod 45. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně); Nejvyšší soud pouze nad rámec uvedeného dodává, že předmětné skutkové zjištění nadto není rozhodným skutkovým zjištěním pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný (pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně) uznán vinným.

Konečně ve vztahu ke skutkovému zjištění o účasti trestně odpovědných osob z Polské republiky na činnosti předmětné organizované skupiny je z hlediska provedených důkazů třeba poukázat zejména na výpověď spoluobviněného, odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu a protokoly o sledování osob a věcí (srov. zvláště body 45. a 54. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

44. Nejvyšší soud tak k výše uvedeným námitkám obviněného konstatuje, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci nesouladu, natož pak extrémního, resp. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozsudku (konkrétně v bodech, na něž bylo poukázáno shora) řádně a přesvědčivě vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil. S hodnotícími úvahami a závěry soudu prvního stupně stran (mimo jiné) předmětných skutkových zjištění se pak bezezbytku ztotožnil i soud odvolací (viz zejména body 36. až 38. a 57. odůvodnění jeho rozsudku).

45. K otázce zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu) při realizaci důkazního procesu lze s poukazem na judikaturu Ústavního soudu dodat a zdůraznit, že tento spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna.

Za případ zjevného rozporu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak je tomu v dané trestní věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).

46. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce obviněného, jejímž prostřednictvím vytýká, že skutková zjištění vztahující se k jednání pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně jsou založena na procesně nepoužitelném důkazu, jímž je výpověď svědka M. P., a to vzhledem k tomu, že byla získána jako výsledek policejní provokace. V tomto směru se Nejvyšší soud plně ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, jenž se danou námitkou již zabýval, že o žádnou policejní provokaci nešlo, což mu dovoluje odkázat na bod 58.

odůvodnění jeho rozsudku. Obdobně Nejvyšší soud neshledal jakékoli pochybení v postupu soudů obou stupňů, jestliže hodnotily jako věrohodnou výpověď svědka J. K. z přípravného řízení a neuvěřily jeho změněné výpovědi v hlavním líčení; oba soudy přitom v odůvodnění svých rozsudků přesvědčivě rozvedly důvody, jež je k takovému hodnocení dané výpovědi vedly (viz bod 49. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 60. a 61. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nad rámec tohoto konstatování Nejvyšší soud dodává, že předmětná námitka nepředstavuje tvrzení o zjevném rozporu mezi obsahem daného důkazu a rozhodnými skutkovými zjištěními týkajícími se jednání obviněného pod bodem 2.

rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž je jen projevem nespokojenosti obviněného se způsobem hodnocení tohoto důkazu soudy a jako taková stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Současně pak ve způsobu hodnocení této výpovědi soudy nelze (z výše zmíněných důvodů, kdy soudy logicky odůvodnily své závěry stran hodnocení předmětné výpovědi) spatřovat ani zásah do práva obviněného na spravedlivý proces. V této souvislosti je vhodné připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného; uvedeným právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

47. Další okruh námitek obviněného, jenž je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů relevantní, je ten, který se vztahuje k právnímu posouzení skutku pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně a který obviněný podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. V rámci této argumentace (uvedené v části V. dovolání) obviněný vyjadřuje přesvědčení, že zjištěné jednání nelze právně kvalifikovat jako dokonaný trestný čin podle „§ 283 (odst. 4)“ tr. zákoníku, a to z následujících důvodů. Předně vytýká nesprávné právní hodnocení práva Evropské unie s tím, že jednak dovezená léčiva, s nimiž mělo být neoprávněně nakládáno, nelze považovat za prekursory, a jednak, že ve vztahu k červenému fosforu nebyl proveden jakýkoliv důkaz, že se na jeho koupi účastnil, a z rozhodnutí soudů se nepodává, jakou konkrétní povinnost či zákaz měl porušit. Dále obviněný namítá, že je chybné právní hodnocení jeho jednání coby jednání ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.

48. Co se týče posledně uvedené námitky, Nejvyšší soud konstatuje, že byť tuto lze podřadit pod výše citovaný dovolací důvod, je zjevně neopodstatněná. Nelze totiž přisvědčit názoru obviněného, že znak „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ není naplněn ve vztahu k jeho jednání jako celku, neboť není dán k té části jeho jednání, která měla směřovat k výrobě a potažmo distribuci pervitinu, a to s ohledem na skutečnost, že není pokryta společným záměrem členů organizované skupiny. Nejvyšší soud v tomto směru (již z důvodu procesní ekonomie) odkazuje na body 53. až 55.

odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v nichž tento soud (v souladu se soudní praxí a judikaturou) vymezil pojem organizované skupiny i její specifický charakter daný působením ve více státech a rozvedl skutečnosti, na jejichž podkladě shledal, že předmětný znak skutkové podstaty byl naplněn, což Nejvyššímu soudu umožňuje nad tento rámec jen zdůraznit následující skutečnosti. V dané věci bylo na podkladě provedených důkazů jednoznačně zjištěno, že do posuzované trestné činnosti se zapojily nejméně tři trestně odpovědné osoby (kromě obviněného to byl spoluobviněný, svědkyně C.

F. a svědci – osoby polské národnosti B. S. a M. B.), z nichž každá měla svou úlohu, přičemž činnost této skupiny byla promyšlená, pečlivě naplánovaná a koordinovaná a úkony jednotlivých osob na sebe navazovaly, takže ji lze nepochybně považovat za organizovanou skupinu. Mezinárodní charakter této skupiny je pak dán jejím působením ve více státech, jimiž byly Polská republika a Česká republika. Nákup léčiv v Polské republice, jakožto důležitá část trestné činnosti organizované skupiny, spolu s dalšími dílčími jednáními uskutečňovanými na území České republiky sloužil k dosažení cíle, jímž byl další prodej (přeprodej) těchto léčiv výrobcům pervitinu, výroba pervitinu a jeho distribuce.

V této souvislosti je vhodné připomenout, že pro naplnění znaku organizované skupiny je třeba spolupráce nejméně tří osob, není však nutné, aby se všechny osoby účastnily hlavní trestné činnosti, resp. aby v případě organizované skupiny působící ve více státech všechny osoby (jako členové či osoby účastnící se její činnosti na základě spojení se skupinou) realizovaly úkoly na území (nejméně) dvou států, nýbrž postačí, když každá z osob realizuje jen část úkolů, přičemž některá tak činí na území jednoho státu a některá na území druhého státu, tedy podstatné je, že organizovaná skupina jako celek působí ve více státech.

V posuzovaném případě bylo jednoznačně prokázáno, že výše jmenované osoby polské národnosti byly dodavateli léčiv, která obstarávaly v Polské republice, kde (mimo jiné) je prodávaly obviněnému a spoluobviněnému za účelem výroby pervitinu, přičemž okolnost, že neznaly konkrétní skutečnosti týkající se navazujících dílčích jednání v rámci trestné činnosti, naplnění onoho mezinárodního prvku nevylučuje; svým jednáním se nepochybně do předmětné koordinované činnosti skupiny začlenily a byly obeznámeny s jejím účelem.

49. V rámci dovolací argumentace k právnímu posouzení skutku obviněný dále vytýká nesprávné právní hodnocení práva Evropské unie s tím, že dovezená léčiva, s nimiž mělo být neoprávněně nakládáno, nelze považovat za prekursory; má pak za to, že jeho jednání nemělo být právně kvalifikováno tak, že „dovezl, prodal a pro jiného přechovával prekursor“. Nejvyšší soud shledal, že taková námitka obviněného je důvodná. K uvedené problematice je třeba předně připomenout, že prekursor je definován v článku 2 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog; ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 20. 11. 2013 č. 1258/2013.

Dále je zapotřebí poukázat na charakteristiku léčivého přípravku ve smyslu článku 1 bodu 2 směrnice Evropského parlamentu a rady (ES) ze dne 6. 11. 2001 č. 2001/83/ES a rovněž usnesení Soudního dvora Evropské unie ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. C-497/16, z něhož se podává, že takové léčivé přípravky obsahující „uvedené látky“ ve smyslu v článku 2 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 20.

11. 2013 č. 1258/2013, jako jsou efedrin a pseudoefedrin, jsou vyloučeny z působnosti posledně citovaného nařízení. Uvedené jednoznačně vyplývá i ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. Tpjn 301/2018, podle něhož léčivé přípravky humánní a léčivé přípravky veterinární určené pro léčebné účely u lidí nebo zvířat nelze považovat za prekursory ve smyslu § 283 odst. 1 a § 286 odst. 1 tr. zákoníku, a to ani v případě že samy obsahují prekursor (např. efedrin a pseudoefedrin).

Nejvyšší soud tudíž konstatuje, že pokud soud prvního stupně právně posoudil předmětná léčiva jako prekursory a v tzv. právní větě výroku o vině svého rozsudku a z hlediska právní kvalifikace v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v případě dovozu a prodeje daných léčiv obviněný „dovezl a prodal prekursor“, dopustil se pochybení. Co se týče jednání obviněného spočívajícího v tom, že „pro jiného přechovával prekursor“, je z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, že takové právní posouzení se týká nikoli léčiv, nýbrž jódu a červeného fosforu (srov. jeho bod 50.) [k této otázce, resp. k námitkám obviněného stran červeného fosforu se Nejvyšší soud vyjádří níže].

Uvedenou vadu pak nenapravil ani soud odvolací, jenž se vůbec nezabýval charakterem předmětných léčiv a plně se ztotožnil (mimo jiné) se závěrem soudu prvního stupně, že obviněný neoprávněně dovezl, prodal a pro jiného přechovával prekursor, přičemž v tomto směru poukázal na charakter pseudoefedrinu a červeného fosforu jako prekursorů, jak se jím zabýval soud prvního stupně.

50. Přestože oba soudy nižších instancí dospěly ke shora uvedenému nesprávnému právnímu posouzení předmětných léčiv jako prekursorů, Nejvyšší soud shledal, že dané pochybení nemělo vliv na správnost právní kvalifikace skutku pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně. Z již výše zmíněného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. Tpjn 301/2018, vyplývá, že jestliže určitá osoba nakládá s léčivým přípravkem obsahujícím efedrin nebo pseudoefedrin tak, že jej použije nikoliv k léčebným účelům, ale zneužije jej k získání (extrahování) v něm obsaženého efedrinu nebo pseudoefedrinu jako prekursoru, popřípadě poté použije tento prekursor k nedovolené výrobě omamných nebo psychotropních látek (tedy k výrobě metamfetaminu – pervitinu), pak její jednání může za splnění dalších podmínek naplnit zákonné znaky skutkové podstaty dokonaného trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr.

zákoníku, jeho pokusu podle § 21 tr.

zákoníku, anebo přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku k tomuto trestnému činu podle § 283 odst. 2 až 4 tr. zákoníku. Pokud pachatel tyto léky opatří pro jiného s tím, že budou použity již k získání prekursoru (efedrinu nebo pseudoefedrinu z nich) a poté ke konkrétní nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky (např. pervitinu), pak takové jednání lze posoudit jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k individuálně určenému trestnému činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr.

zákoníku. Stejné závěry platí i ve vztahu k neoprávněnému dovozu, vývozu a průvozu léčivých přípravků obsahujících efedrin nebo pseudoefedrin za účelem jejich použití k získání prekursoru z nich a ke konkrétní nedovolené výrobě omamných nebo psychotropních látek. Jestliže by jednání obviněného spočívalo jen v dovozu a prodeji předmětných léčiv za (nepochybně prokázaným) účelem jejich použití k získání prekursoru (pseudoefedrinu) a poté k výrobě pervitinu, bylo by nutno je právně posoudit jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr.

zákoníku k trestnému činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Tak tomu ovšem není, neboť jeho jednání pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně záleželo nadto v tom, že nakupoval od spoluobviněného R. P. tímto vyrobený pervitin a distribuoval ho dalším osobám (minimálně svědku M. P.). Za této situace, kdy v rámci organizované skupiny působící ve více státech nejen naplánoval a řídil nákup, dovoz a prodej daných léčivých přípravků s obsahem pseudoefedrinu, ale rovněž vyrobený pervitin prodával (tj. též neoprávněně prodal psychotropní látku), naplňuje jeho jednání znaky skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr.

zákoníku, konkrétně pak zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku; to proto, že pokud jde o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby vymezenou v § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tj. spáchání činu ve velkém rozsahu, nebylo zjištěno konkrétní množství vyrobeného pervitinu z dovezených léčiv, jenž obviněný distribuoval, avšak bylo prokázáno, že jen z posledně (mimo předcházejících čtyř případů) nakoupených léčiv by bylo možné vyrobit 1 364,6 g hydrochloridu metamfetaminu (což představuje více než dvojnásobek množství účinné látky pro naplnění znaku „velkého rozsahu“, srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.

3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, publikované pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., a dále usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012). 51.

Ačkoli tedy dovolání obviněného je v dané části důvodné, když oba soudy nesprávně právně posoudily (jím dovezená a prodaná) léčiva jako prekursory [přičemž lze v zásadě přisvědčit i jeho obecně formulované námitce, že jeho jednání nelze právně kvalifikovat jako dokonaný předmětný trestný čin – ovšem jen v případě okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby vymezené v § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku], je vzhledem k výše uvedeným skutečnostem zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud dodává, že ze shora uvedených důvodů jsou bezpředmětnými obviněným (v bodu 44. dovolání) navrhované předběžné otázky, jež by měly být podle jeho názoru položeny Soudnímu dvoru Evropské unie k výkladu unijního práva ohledně léčivých přípravků.

52. Jestliže obviněný konečně vyjadřuje nesouhlas s právním hodnocením soudů obou stupňů ve vztahu k červenému fosforu, Nejvyšší soud konstatuje, že činí-li tak s tím, že „k otázce účasti obviněného na koupi červeného fosforu nebyl proveden jakýkoliv důkaz a skutkové zjištění“, jedná se o námitku skutkového charakteru, nikoliv o výhradu stran právního posouzení skutku. Nejvyšší soud se danou námitkou již výše v bodu 55. tohoto usnesení zabýval a shledal, že navíc jde o námitku neopodstatněnou. Pokud jde o druhou část příslušné dovolací argumentace, považuje Nejvyšší soud za potřebné předně připomenout, že červený fosfor je s účinností od 13.

1. 2021 prekursorem; je uveden v příloze I, podkategorii 2A nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog a v příloze, kategorii 2 nařízení Rady (ES) č. 111/2005 ze dne 22. 12. 2004, a to na základě nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2020/1737 ze dne 14. 7. 2020, jímž byla citovaná dvě nařízení změněna. Protiprávní jednání obviněného přitom spočívalo v tom, že neoprávněně (tedy aniž disponoval příslušným oprávněním) dovezl (byť se dané cesty osobně neúčastnil, k nákupu a dovozu červeného fosforu došlo po vzájemné dohodě a na společné náklady) a přechovával tento prekursor, přičemž tak činil s tím, že bude použit k výrobě pervitinu, jak je uvedeno ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 1.

rozsudku soudu prvního stupně a rozvedeno v odůvodnění tohoto rozsudku. Soudy obou stupňů pak správně uzavřely, že (mimo jiné) takovým protiprávním jednáním naplnil znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (viz body 50. až 57. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 62. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež se týkají právní kvalifikace skutku).

V. K návrhům na přerušení výkonu napadeného rozhodnutí a na nařízení pozastavení nakládání s věcmi, které propadly na základě napadeného rozhodnutí

13. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný v části X.

dovolání současně činí podnět k tomu, aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání přerušil výkon napadeného rozsudku, neboť výkon trestu odnětí svobody (navíc ve věznici s jedním z nejpřísnějších režimů v České republice) podle jeho názoru není namístě, což se má podávat z podaného dovolání, resp. z obsahu spisu; ve stejných intencích dává podnět k tomu, aby předseda senátu Nejvyššího soudu nařídil pozastavení nakládání s věcmi, které propadly na základě napadeného rozsudku, tj. finanční hotovosti ve výši 141 150 Kč.

14. K uvedeným návrhům Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. řádu před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, anebo nařídit pozastavení nakládání s věcmi, které propadly na základě takového rozhodnutí; pokud tak učiní, provede všechna potřebná opatření k tomu, aby byl výkon rozhodnutí neprodleně odložen nebo přerušen anebo bylo pozastaveno nakládání (mimo jiné) s propadlými věcmi.

Vydání rozhodnutí o takových podnětech však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro přerušení výkonu rozsudku odvolacího soudu ani pro nařízení pozastavení nakládání s věcmi, které propadly na základě rozsudku odvolacího soudu, nezjistil, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětech obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, jim nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.

VI. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

53. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného J. H. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, zčásti uplatněným dovolacím důvodům odpovídala, avšak byla zjevně neopodstatněná a přestože zčásti pak byla relevantní a důvodná, je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 24. 9. 2024

JUDr. Petr Škvain Ph.D. předseda senátu