11 Tdo 493/2025

11 Tdo 493/2025-238

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 7. 2025 o dovolání obviněného P. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. 14 To 334/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 167/2024, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 20. 11. 2024, č. j. 3 T 167/2024-200, byl obviněný P. S. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za toto jednání byl podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců. Vyjma toho okresní soud obviněnému podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let a šesti měsíců.

2. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí podal obviněný odvolání, které směřoval výhradě do výroku o uloženém trestu. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 15. 1. 2025, č. j. 14 To 334/2024-214, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:

dne 24. 5. 2024 v 10:03 hodin na silnici číslo XY mezi obcemi XY a XY, okres XY, jako řidič nákladního motorového vozidla tov. zn. MAN TGL, RZ XY, v rozporu s § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, na rovném a přehledném úseku v důsledku rychlosti jízdy nepřiměřené provozu, poté, co dojel kolonu stojících a pomalu jedoucích vozidel, nestačil na situaci reagovat a narazil do zadní části stojícího osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Kodiaq, RZ XY, které bylo odraženo vpřed a přední částí narazilo do zadní části pomalu jedoucího osobního motorového vozidla tov. zn. Renault Twingo, RZ XY, to se nárazem stočilo a zůstalo stát vpravo mimo kolonu vozidel, čímž vozidlo tov. zn. Škoda Kodiaq přední částí narazilo do zadní části dalšího stojícího osobního motorového vozidla tov. zn. Dacia Jogger, RZ XY, a to přední částí narazilo do zadní částí rozjíždějícího se osobního motorového vozidla tov. zn. Mercedes-Benz E 220 D, RZ XY, přičemž řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Kodiaq F. S., utrpěl drobný intra cerebrální hematom, nestabilní zlomeninu hrudního obratle Th9, s nutností operace spočívající v zadní fixaci obratlů Th8 až Th11, s hospitalizací do 7. 6. 2024 a dobou léčení nejméně do 24. 7. 2024, kdy byl omezen psychosomatickým neklidem, bolestí hlavy, bolestí páteře s nutností klidu na lůžku, s následnou rehabilitační a lázeňskou péčí a dosud přetrvávajícími zdravotními následky, dále řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Dacia Jogger J. K., utrpěl tržnou ránu pod pravým obočím v oblasti horního víčka o délce 3 cm, pohmoždění levého lokte a levého zápěstí s hematomem v oblasti lokte s dobou léčení do 12. 6. 2024, kdy byl omezen bolestivostí a omezením hybnosti levé ruky.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Obviněný P. S. napadl výše citované usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. 1. 2025, č. j. 14 To 334/2024-214, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 20. 11. 2024, č. j. 3 T 167/2024-200, dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce, které opětovně zaměřil výlučně proti výroku o trestu, konkrétně proti výroku o uloženém trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel. Odkázal přitom na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť podle jeho mínění napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. V prvé řadě dovolatel předeslal, že si je dostatečně vědom existence judikatury, v rámci které Nejvyšší soud mnohokrát deklaroval, že námitka stran nepřiměřenosti uloženého trestu nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem vymezených dovolacích důvodů – s výjimkou situace, kdy byl uložený trest v extrémním rozporu s povahou a závažností projednávaného trestného činu i s dalšími relevantními hledisky, pro který je ,neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 71/2022).

6. S poukazem na § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku dovolatel namítl, že každý soud má v rámci své rozhodovací pravomoci povinnost přihlédnout k povaze a závažnosti trestného činu, přičemž zdůraznil, že „naprostým ústavněprávním minimem je dodržení požadavků plynoucích z práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako jednoho z komponentů spravedlivého procesu“ (viz např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17).

7. V projednávaném případě obviněný již v průběhu hlavního líčení navrhoval, aby mu byl uložen trest zákazu činnosti (spočívající v zákazu řízení motorových vozidel) na samé spodní hranici trestní sazby, která činí jeden rok, přičemž poukazoval na to, že jiné soudy v obvodu působnosti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v podobných případech ukládají tresty právě v této výši. Na podporu svého tvrzení navrhl soudu prvního stupně, aby si od Okresního soudu ve Svitavách vyžádal kompletní spisový materiál ze dvou řízení vedených pod sp. zn. 2 T 56/2020 a pod sp. zn. 3 T 41/2023, a tím ověřil důvodnost jeho argumentace. Nicméně Okresní soud v Ústí nad Orlicí této žádosti nevyhověl a v odůvodnění svého rozsudku pouze konstatoval, že každý případ je individuální a vyznačuje se jinými okolnostmi, pročež je nelze srovnávat. Rovněž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích se k návrhu vztahujícímu se k rozhodnutí Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 56/2020 vůbec nevyjádřil a k rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Orlicí vedeném pod sp. zn. 3 T 41/2023 jen uvedl, že řidič nákladního vozidla se s ohledem na zasněženou vozovku vypořádával s obtížnou situací.

8. I přes výše uvedené je dovolatel stále přesvědčen, že skutkové okolnosti případů, na které odkázal, jsou s jeho případem přinejmenším srovnatelné. Na podporu svého názoru poukázal na to, že v řízení vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 56/2020 bylo projednáváno (velmi podobné) zaviněné jednání řidiče nákladního vozidla, který na rovném a přehledném úseku v důsledku nepřiměřené rychlosti narazil do kolony stojících vozidel, následkem čehož došlo ke zranění jedenácti osob a hmotnému poškození řady vozidel. Podle mínění dovolatele jsou tedy skutkové okolnosti obou případů v podstatě shodné, navíc následky dopravní nehody v jím odkazovaném případě byly – na rozdíl od nyní posuzované věci - objektivně ještě horší. Přesto byl tomuto odsouzenému Okresním soudem ve Svitavách uložen trest zákazu činnosti (spočívající v zákazu řízení motorových vozidel) v trvání jednoho roku. Podobně v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 41/2023 bylo projednáváno zaviněné jednání řidiče nákladního vozidla, který v důsledku rychlosti jízdy, která nebyla přiměřená zasněženému povrchu vozovky, narazil do protijedoucího vozidla, následkem čehož došlo ke zranění jedné osoby. Okresní soud tomuto obviněnému uložil původně trest zákazu činnosti (spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel) na dobu dvou let, avšak odvolací soud na základě obviněným podaného řádného opravného prostředku rozhodl o jeho odvolání (ve věci vedené pod sp. zn. 13 To 167/2023) tak, že mu snížil předmětný trest na délku jednoho roku. Vyjma toho dovolatel poukázal i na rozhodnutí Okresního soudu v Benešově, který v trestní věci vedené pod sp. zn. 10 T 116/2021, uložil řidiči nákladního vozidla za spáchání trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 2 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel rovněž na dobu dvanácti měsíců.

9. K prokázání pravdivosti svých tvrzení dovolatel navrhl, aby si Nejvyšší soud výše uvedené spisové materiály vyžádal a porovnal je s výroky o vině i o trestu v nyní projednávané věci. Jelikož se podle tvrzení obviněného oba soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích nikterak nevypořádaly s výše uvedenými obdobnými trestními případy, v rámci kterých byl odsouzenému vždy ukládán trest zákazu činnosti v podobě zákazu řízení motorových vozidel na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, označil rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Orlicí i Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích za nepřezkoumatelná. K tomuto závěru je dovolatel veden mimo jiné i tím, že v nyní posuzované věci fakticky nebylo naplněno jeho legitimní očekávání stran trestu, který je v souladu s platnou právní úpravou i ustálenou soudní judikaturou v takových případech obvykle ukládán.

10. Z výše uvedených důvodů je dovolatel přesvědčen, že oba soudy nižších stupňů v návaznosti na jím předestřená rozhodnutí při svých úvahách o uložení trestu zákazu činnosti pochybily a v jeho případě mu uložily trest, který je vzhledem ke všem relevantním okolnostem zjevně nepřiměřený. Vzhledem k tomu dovolatel setrval na svém stanovisku, že trest zákazu činnosti v délce dvou let a šesti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích potvrzen, je trestem nespravedlivým, nepřiměřeně přísným a excesivním, neboť je v rozporu s tím, jaké tresty jsou obecnými soudy v obdobných trestních věcech zpravidla ukládány.

11. Ve vztahu ke své osobě dovolatel současně doplnil, že soudy nižších stupňů fakticky nepřihlédly k tomu, že pracuje jako řidič z povolání, který ročně ujede desítky tisíc kilometrů. Přestože byl hodnocen jako dobrý zaměstnanec, uložený trest měl za následek rozvázání jeho pracovního poměru, pročež je nyní veden v evidenci nezaměstnaných na úřadu práce (přitom nelze pominout, že se v jeho případě jednalo o první dopravní nehodu). Vyjma toho dovolatel doplnil, že u hlavního líčení prohlásil svoji vinu, všem poškozeným osobám, které utrpěly újmu na zdraví, se omluvil a nabídl jim finanční kompenzaci, kterou však poškození odmítli. I přesto soud prvního stupně jeho prohlášení viny neposoudil jako polehčující okolnost, což připustil i odvolací soud, který mimo jiné konstatoval, že uložený trest je trestem přísným, aniž by ovšem uvedl, jaký trest by považoval za přiměřený. Za zásadní přitom dovolatel označil skutečnost, že soudy rozhodovaly značně odlišně v jiných obdobných řízeních, kterak bylo konstatováno výše.

12. Jelikož jsou napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně podle jeho mínění zatíženy vadami předpokládanými dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v důsledku čehož došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv obviněného, v závěru svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. 1. 2025, č. j. 14 To 334/2024-214, a ve výroku o trestu rovněž rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 20. 11. 2024, č. j. 3 T 167/2024-200, a aby tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

13. K podanému dovolání obviněného se ve svém písemném stanovisku ze dne 9. 6. 2025, č. j. 1 NZO 407/2025-12, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten v prvé řadě podotkl, že obviněný ve svém dovolání odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přestože jeho užití ve vztahu k výroku o trestu je limitované. Pro nápravu vad výroku o trestu slouží primárně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který obviněný neuplatnil zjevně proto, že v jeho případě není zjevně dán, neboť mu byl uložen trest odnětí svobody i trest zákazu činnosti v rámci zákonných trestních sazeb (tedy v souladu s § 147 odst. 2 tr. zákoníku a § 73 odst. 1 tr. zákoníku). Za tohoto stavu státní zástupce vyloučil, že by obviněnému byl uložen trest nerespektující zásadu proporcionality trestní represe.

14. Podobně státní zástupce vyjádřil nesouhlas i s dovolatelem předestíranými výměrami trestů v jiných obdobných trestních věcech, neboť ukládání trestu je v každém případě vysoce individuální kategorií, která se vzpírá jakémukoli judikaturnímu zobecňování (nejde-li právě o zjevné vykročení ze zákonných hledisek rozhodných pro určení druhu trestu a jeho výměry). Podle jeho názoru není v projednávaném případě dán žádný prostor, aby Nejvyšší soud s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jakýmkoli způsobem intervenoval do výroku o trestu, neboť osobě dovolatele uložený trest rozhodně není trestem zjevně nespravedlivým.

15. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., pročež navrhl, aby dovolání obviněného Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně státní zástupce vyjádřil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než jím navrhované rozhodnutí.

16. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo Nejvyšším soudem následně zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

18. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, neboť nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

20. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je obecně možné iniciovat tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat pouze vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

21. Ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné vznášet námitky rovněž ve vztahu k vadám výroku o trestu, nicméně za relevantní je možné posoudit pouze vady spočívající v porušení hmotného práva či v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotněprávního. S odkazem tento dovolací důvod tak lze namítat toliko jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

22. Nejvyšší soud nadto při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

23. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu tedy Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obviněného P. S. splňuje kritéria jím uplatněného dovolacího důvodu, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky neodpovídají nejen jím uplatněnému, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, které jsou taxativně uvedeny v § 265b odst. 1 tr. ř.

24. Dovolatel s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl nepřiměřenost uloženého trestu zákazu činnosti, neboť podle jeho mínění se jedná o trest, který je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe i zásadou legitimního očekávání osoby obviněného. Souběžně poukázal na to, že okresní soudy v obvodu působnosti Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ukládají za obdobná jednání tresty zákazu činnosti na samé spodní hranici zákonné trestní sazby vymezené v § 73 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto smyslu se dovolatel domnívá, že nevypořádal-li se soud prvního stupně s touto námitkou (komparačního charakteru), respektive neuložil-li okresní soud jeho osobě trest zákazu činnosti v nejnižší možné výměře, tedy v trvání jednoho roku, a v tomto smyslu ani neodůvodnil své rozhodnutí, zatížil svůj rozsudek vadou jeho nepřezkoumatelnosti.

25. V prvé řadě je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že využití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve vztahu k výroku o trestu je – jak správně konstatoval i státní zástupce ve svém písemném vyjádření k podanému dovolání – obsahově velmi limitované. Ostatně skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již jednoznačně konstatovány v odpovídající judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

26. Odkaz na existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je oprávněný pouze v případě, kdy dovolatel stran uložené sankce namítá porušení hmotného práva, jako je např. zpochybnění závěru o tom, zda mu měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (k tomu blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Za všech okolností je však striktně vyloučeno, aby dovolatel s odkazem na tento dovolací důvod vznášel námitky toliko proti (subjektivně pociťované) přílišné přísnosti nebo mírnosti uloženého trestu.

27. Současně je namístě připomenout, že pro nápravu vad výroku o trestu primárně slouží dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Pouze tento zákonný důvod totiž umožňuje dovolateli vznést námitku, že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští anebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu) z důvodů nesprávné aplikace hledisek § 39 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. V projednávané trestní věci však dovolatel na tento dovolací důvod nikterak neodkázal, zjevně proto, že mu byl uložen druh trestu podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby.

28. V obecné rovině lze připustit, že za situace, kdy dovolací soud zjistí, že uložený trest je v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, bylo by namístě konstatovat jeho neslučitelnost s ústavním principem proporcionality trestní represe, což by implikovalo jeho zákonný zásah (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018). Nelze totiž zpochybňovat, že zásada přiměřenosti (proporcionality) trestních sankcí je základním procesním předpokladem pro zachovávání obecných principů spravedlnosti a humánnosti ukládaných trestů. Navíc má tato zásada ústavní povahu, jejíž existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení trestu zákazu činnosti (spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu), je třeba si klást otázku, zda takový zásah do práv obviněného, je ještě proporcionálním zásahem do jeho osobnostních práv či nikoliv. Pokud však obviněný tvrdí, že mu byl uložen trest nepřiměřeně přísný, je nutné takovou námitku odmítnout, neboť je v příkrém rozporu s platnou právní úpravou.

29. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku je soud oprávněn uložit obviněnému (považuje-li jej na základě výsledků provedeného dokazování za pachatele stíhaného trestného činu) trest zákazu činnosti na dobu jednoho roku až deseti let, dopustil-li se trestného činu v souvislosti s takovou činností. Okresní soud v Ústí nad Orlicí přitom v nyní posuzované věci uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let a šesti měsíců, a to za jím zaviněně způsobenou těžkou újmu na zdraví jiné osobě v důsledku porušení důležité povinnosti, která mu jako řidiči nákladního motorového vozidla plynula z ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, tedy mu uložil trest zcela v mezích zákonem stanovených pravidel a předepsané zákonné trestní sazby.

30. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že rovněž souběžně uložený trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon okresní soud obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců, je bez pochyb v souladu s § 147 odst. 2 tr. zákoníku, neboť daný trest byl obviněnému uložen v rámci zákonné trestní sazby dopadající na trestný čin, jímž byl pravomocně uznán vinným, tedy v sazbě od šesti měsíců do čtyř let.

31. Váže-li obviněný svoji dovolací argumentaci k tvrzení, že trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, který mu byl uložen na dobu dvou let a šesti měsíců, je trestem nepřiměřeně přísným (ba dokonce trestem exemplárním či excesivním), je nutné takovou námitku zásadně odmítnout. Oba obviněnému uložené tresty totiž svým druhem odpovídají všem zákonným pravidlům a ani svojí výměrou nikterak nenarušují zásadu proporcionality trestní represe.

32. Ústavní soud přitom ve své judikatuře opakovaně zastává názor, že ukládání trestu obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu anebo pokud je rozhodnutí založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním či jiným nezákonným způsobem anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O žádnou z výše uvedených situací se však v nyní posuzovaném případě zjevně nejedná.

33. Okresní soud v Ústí nad Orlicí v projednávané věci zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími rozhodnými skutkovými zjištěními nelze identifikovat žádný, natož zjevný (či extrémní) rozpor. V návaznosti na to se okresní soud v odůvodnění svého rozsudku řádně zabýval úvahami o druhu a výměře trestu, stejně jako Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v rámci vypořádání obviněným podaného odvolání. Vzhledem k tvrdošíjné argumentaci obviněného stran jemu uloženého trestu zákazu činnosti a srovnávání jeho výše ve vztahu k jiným odsouzeným, kteří se dopustili obdobné trestné činnosti, se jeví jako vhodné připomenout samu podstatu zásady individualizace trestu.

34. V obecné rovině je tento princip definován jako závazné vodítko, které motivuje soudy k tomu, aby v rámci své rozhodovací pravomoci dostatečně zohledňovaly všechny individuální okolnosti daného případu i osobu pachatele. Smyslem této zásady je tedy to, aby ukládaný trest v každém jednotlivém případě odpovídal všem jmenovaným specifikům. Tyto požadavky vyplývají z § 38 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž další kritéria pro stanovení druhu a výměry trestu stanoví též § 39 tr. zákoníku.

35. Určení druhu a výměry trestu v rámci trestního řízení musí být opřeno o podložené skutečnosti, musí být dostatečně odůvodněno, jak plyne z § 125 odst. 1 tr. ř., přičemž soud je v odůvodnění rozsudku povinen (kromě jiného) uvést to, jakými úvahami byl veden při ukládání trestu, kterak posoudil povahu a závažnost trestného činu z hlediska významu chráněného zájmu (který byl činem dotčen), způsobu provedení činu a jeho následků, okolností, za kterých byl čin spáchán, osoby pachatele, míry jeho zavinění i jeho pohnutky, záměru nebo cíle, jakož i polehčujících a přitěžujících okolností, doby která uplynula od spáchání trestného činu, případné změny situace a délky trestního řízení. Dále je třeba na základě § 125 odst. 1 tr. ř. uvést, kterak bylo přihlédnuto k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele, k jeho dosavadnímu způsobu života, k jeho chování po činu, případné snaze nahradit škodu nebo jiné škodlivé následky činu (a byl-li označen jako tzv. spolupracující obviněný, také k tomu, jak přispěl k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizovaného zločinecké skupiny).

36. V obecné rovině soudcovská individualizace trestu garantuje, aby se samosoudce či trestní senát vyvaroval jakékoli libovůle v neprospěch obviněného. Tato zásada tedy obviněnému garantuje soudní flexibilitu, která je žádoucí z důvodu individuality (jedinečnosti, originality) každého projednávaného případu. Pouze tak lze zajistit smysl ukládané trestní sankce, zejména stran naplnění jejího primárního účelu v podobě ochrany společnosti, jakož i jejích dílčích účelů v podobě individuální represe, stejně jako individuální a generální prevence.

37. Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu ověřil, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí při rozhodování o uložení trestu osobě obviněného postupoval řádně podle § 39 a násl. tr. zákoníku, přičemž dostatečně uvážil všechny specifické okolnosti případu. To prakticky znamená, že v projednávaném případě dostatečně přihlédl k postoji obviněného ke spáchanému činu, tedy i k jím učiněnému prohlášení jeho viny (které soud svým usnesením přijal) a celkové nespornosti projednávaného případu, stejně jako k jeho dosavadnímu způsobu života, osobním a rodinným poměrům, k možnostem jeho nápravy a k povaze a závažnosti spáchaného přečinu. Současně se řádně zabýval polehčujícími a přitěžujícími okolnostmi ve smyslu § 41 a 42 tr. zákoníku (viz body 4. až 6. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

38. Taktéž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích se jako soud odvolací v odůvodnění svého usnesení ve vztahu k výroku o trestu podrobně zabýval odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho rozhodnutí o trestu označil za věcně správné – byť za „určité formální pochybení“ (které však nebylo nutné napravovat jeho zásahem) při ukládání trestu zákazu činnosti shledal nesprávné použití odkazu na paragrafové znění příslušného ustanovení obecné části trestního zákoníku (když okresní soud při ukládání tohoto trestu neuvedl vedle odkazu na § 73 odst. 1 také odkaz na § 73 odst. 4 tr. zákoníku). Následně se krajský soud řádně zabýval závažností projednávaného trestného činu, a to zejména ve vztahu k porušení důležitých povinností řidiče, které bezprostředně vedly k řetězové dopravní nehodě se způsobením těžké újmy na zdraví, načež oba tresty uložené obviněnému Okresním soudem v Ústí nad Orlicí bez výhrad aproboval.

39. Ve vztahu k výše nastíněným námitkám Nejvyšší soud akcentuje zejména závažnost projednávané dopravní nehody, kterou obviněný vědomě způsobil svojí dobrovolnou nepozorností. Jak vyplynulo z provedených důkazů, k dopravní nehodě došlo na zcela přehledném rovinném úseku, za nikterak snížené viditelnosti, když obviněný měl z pozice řidiče nákladního vozidla dostatečně dobrý přehled o situaci nacházející se na pozemní komunikaci před jeho vozidlem. Ze skutkových zjištění nevyplynuly žádné mimořádné okolnosti související s dopravou, jeho zdravotním stavem apod., které by zaměstnaly jeho pozornost natolik, že by následně nezvládl řízení vozidla. Naopak z provedených důkazů vyplynulo, že obviněný po výjezdu z kruhového objezdu zjevně svoji jízdu zrychloval až dosáhl rychlosti 75 km/hod., v níž narazil do kolony před ním stojících a pomalu se pohybujících vozidel, z čehož je patrné, že se v době před nehodou plně nevěnoval řízení svého nákladního vozidla.

40. Důvody, pro které Okresní soud v Ústí nad Orlicí za bezvýhradného souhlasu Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích neuložil obviněnému trest zákazu činnosti na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, přitom spočívají v závažnosti jím spáchaného přečinu a s ním bezprostředně souvisejícími vážnými zdravotními následky v podobě těžké újmy na zdraví jednoho ze dvou poškozených účastníků dopravní nehody, který se s přetrvávajícími zdravotními následky potýká až do dnešních dnů a ke kterému vůbec nemuselo dojít, nebýt prokázané lhostejnosti obviněného při řízení nákladního motorového vozidla (nehledě na jím způsobené škody majetkové povahy).

41. Dovolatel ve svém podání označil rozhodnutí obou soudů nižších stupňů za nepřezkoumatelná nejen pro jejich údajně nedostatečná odůvodnění, ale především proto, že se soudy nižších stupňů neměly vypořádat s obdobnými rozhodnutími učiněnými v jiných trestních věcech, na která odkázal v rámci své obhajoby, v důsledku čehož namítá, že ohledně rozhodnutí soudů nebyla naplněna zásada legitimního očekávání. V tomto směru je však namístě připomenout, že zásada legitimního očekávání v trestním právu spočívá „pouze“ v tom, že každý obviněný má právo spoléhat na to, že orgány činné v trestním řízení budou za všech okolností postupovat předvídatelně, to znamená v souladu s platnou právní úpravou, a nikoli, že mu bude uložen trest konkrétního druhu (připouští-li zákon v daném případě uložení různých druhů trestů) a konkrétní výměry.

42. Tato zásada se přitom promítá do několika aspektů trestního řízení. Legitimní očekávání ve vztahu k ukládaným trestům znamená, že v rámci trestu budou příslušným soudem zohledněny všechny specifické okolnosti případu a na základě této analýzy nebude obviněnému uložen trest nepřiměřeně tvrdý (přísný). Z tohoto úhlu pohledu oba soudy nižších stupňů v nyní posuzované věci ono legitimní očekávání nikterak nezpochybnily, neboť – jak bylo konstatováno výše – obviněnému byl uložen trest zákazu činnosti (stejně jako podmíněně odložený trest odnětí svobody) v rámci zákonem předepsaných zákonných sazeb.

43. Soudy obou nižších stupňů se však oprávněně ve větší míře a hloubce nezabývaly případy, na které dovolatel upozornil v rámci své obhajoby, kterak bylo zmíněno výše, přesto však na tyto jeho námitky zareagovaly z pohledu Nejvyššího soudu zcela adekvátně a dostatečně. Okresní soud v Ústí nad Orlicí stran případů obdobného charakteru totiž výslovně poukázal na to, že vyžádání předmětných spisových materiálů od Okresního soudu ve Svitavách považuje v projednávaném případě za zcela nadbytečné vzhledem k tomu, že každý případ se vyznačuje zcela jinými okolnostmi, ke kterým musí soud v rámci zásady individualizace ukládaného trestu přihlížet (viz bod 6. odůvodnění jeho rozsudku). Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pak ve vztahu k námitkám obviněného označil projednávaný případ za diametrálně odlišný od trestní věci, o které rozhodoval pod sp. zn. 13 To 167/2023 (na kterou obviněný v rámci svého odvolání odkázal). V tomto smyslu odvolací soud zdůraznil, že řidič motorového vozidla (v trestní věci vedené pod sp. zn. 13 To 167/2023) během své jízdy dostatečně nezohlednil zasněžený povrch vozovky, tedy situaci, jíž měl přizpůsobit svoji jízdu. Navíc tento odsouzený svojí jízdou způsobil „toliko“ prostou újmu na zdraví (viz nebodovaný odstavec odůvodnění usnesení odvolacího soudu na č. l. 216), zatímco v nyní posuzované věci vedla jízda obviněného mimo jiné ke způsobení těžké újmy na zdraví jednoho z poškozených účastníků silničního provozu.

44. V projednávaném případě tedy odvolací soud oprávněně konstatoval výrazně vyšší závažnost porušení povinnosti řidiče, neboť obviněný jako řidič nákladního motorového vozidla vlastní vinou způsobil dopravní nehodu na zcela rovném a přehledném úseku vozovky, a to výlučně v důsledku nepřiměřené rychlosti. Navíc tímto jednáním způsobil i mnohem závažnější následek v podobě těžké újmy na zdraví stran poškozeného řidiče osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Kodiaq F. S., stejně jako majetkovou škodu na vícero vozidlech. Všechny tyto okolnosti bylo nutné zohlednit i v rámci výroku o ukládaném trestu, resp. při stanovení vzájemné kombinace ukládaných trestů a jejich výměr. Obviněný v rámci své argumentace účelově přehlíží, že selhal ve zcela jednoduché a přehledné dopravní situaci, přičemž svojí dobrovolnou nepozorností způsobil závažné následky. Nelze rovněž pominout, že i v minulosti projevil při dodržování povinností řidiče nedisciplinovanost, aniž by se z ní do budoucna poučil (srov. č. l. 216). Na takovou skutkovou situaci tedy musely soudy při ukládání adekvátní kombinace trestů patřičně reagovat.

45. Z hlediska dovolacích důvodů Nejvyšší soud „komparativní snahy“ obviněného stran porovnání soudních rozhodnutí v obdobných případech striktně odmítá, neboť ve své judikatuře již nejednou konstatoval, že taková argumentace stojí zcela „mimo prostor“ dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Zásadně žádný soud není zmocněn k přezkumu všech rozhodnutí, která byly jiným soudem či soudy nižších stupňů ve skutkově podobných případech vydány. Stejně tak je i dovolací soud zákonodárcem zmocněn k přezkumu pouze těch rozhodnutí, která obviněný v konkrétní trestní věci napadne řádně podaným dovoláním (viz § 265a a násl. tr. ř.). Z toho vyplývá, že ani Nejvyšší soud není oprávněn v rámci dovolacího řízení hodnotit zákonnost rozhodnutí v jiných trestních věcech, pokud daná věc není předmětem dovolacího řízení (popř. o ní nebylo rozhodováno v rámci stížnosti pro porušení zákona). Za takové situace jsou odkazy obviněného na jiná rozhodnutí, která nebyla předmětem dovolání v aktuálně posuzované věci, vždy zcela nepřípadné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 4 Tdo 645/2021).

46. Proto také upozornění na případy, v rámci kterých se soudy zabývaly dopravními nehodami, jejichž následkem došlo k ublížení na zdraví i závažné hmotné škodě, respektive odkazy na tresty, které soudy v takových případech ukládaly, Nejvyšší soud kategoricky odmítá, neboť přesto, že se jedná o skutky svojí povahou obdobné, nelze je za žádných okolností srovnávat a na jejich základě argumentovat ve smyslu námitek o údajně nepřiměřeně přísném trestu.

47. Lze proto uzavřít, že ani shora uvedené okolnosti uváděné dovolatelem nedovolují, aby mu byl uložen trest zákazu činnosti (spočívající v zákazu řízení motorových vozidel) na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, nehledě na to, že námitka směřující proti nepřiměřenosti trestu zásadně není podřaditelná nejen pod jím výslovně označený, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod, které taxativně vymezuje § 265b odst. 1 tr. ř. (pokud nedošlo při ukládání trestu ke zjevnému excesu, což je v projednávaném případě vyloučeno). Vzhledem k tomu Nejvyšší soud námitku spočívající v celkové nespokojenosti obviněného s uloženým zákazem činnosti kategoricky odmítl.

48. V návaznosti na doplňující poznámky dovolatele stran jeho propuštění ze zaměstnání v důsledku odebrání řidičského oprávnění Nejvyšší soud doplňuje, že uložení trestu zákazu řízení motorových vozidel pachateli vždy způsobí problémy v jeho osobním a pracovním životě (s výjimkou tzv. svátečních řidičů). V případě řidiče z povolání (nebo osoby podnikající v oblasti dopravy) může pachateli přivodit dokonce problémy existenční. Tato skutečnost však nemůže být důvodem k tomu, aby trest zákazu činnosti nebyl ukládán, neboť jeho aplikaci vyžaduje ochrana společnosti. Uložený trest zákazu činnosti bez pochyb zajistí náležité výchovné a preventivní působení na osobu obviněného (pokud jde o jeho další chování v rámci provozu na pozemních komunikacích), neboť pouze takto zacílený a pro něho citelný postih jej donutí (vzhledem k významu řidičského oprávnění pro další aspekty jeho života) k tomu, aby v budoucnu již svědomitě dodržoval pravidla provozu na pozemních komunikacích (nehledě na ochranu společnosti před jeho opakovanou riskantní jízdou a projevy řidičské lhostejnosti).

49. Znovu je však nutné zdůraznit, že v rámci hodnocení přiměřenosti předmětné trestní sankce nepředstavuje uložení takového druhu trestu ve vztahu k povaze a závažnosti trestného činu, jakož ani k osobnosti a poměrům obviněného žádný exces. Navíc dospěl-li okresní soud (za plného souhlasu soudu krajského) k závěru, že pro obviněného je adekvátní trest zákazu činnosti ve výši dvou let a šesti měsíců, uložil jeho osobě trest ještě pod dolní čtvrtinou zákonné trestní sazby (nahlíženo optikou celkového rozpětí zákonné trestní sazby tohoto druhu trestu). Takto vyměřený trest tedy nelze – a to v kombinaci s uloženým trestem odnětí svobody, jehož výkon byl obviněnému podmíněn odložen - za žádných okolností hodnotit jako trest nepřiměřený či exemplární. Naopak se jedná o trest zcela kompatibilní se specifickými okolnostmi projednávaného případu, jakož i osobou obviněného, a tedy bez výhrad přiléhavý.

50. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05) konstatuje, že obviněný ve svém dovolání fakticky brojí proti závěrům učiněným soudem prvního stupně, čímž de facto (implicitně) uplatnil jím materiálně (výslovně) uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, neboť jím podané odvolání bylo Krajským soudem v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Nicméně ani tato formální vada na straně obviněného nebránila posouzení obsahu jím podaného dovolání. Kterak bylo rozvedeno výše, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o trestu nadto obviněným vytýkanou vadou zatíženo není, pročež nemohl být naplněn ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

VI. Závěr

51. Nejvyšší soud po přezkumu připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že se dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku prostřednictvím svých námitek pokouší zvrátit uložení – z jeho pohledu (tedy jím subjektivně vnímaného) přísnějšího trestu zákazu činnosti, a to přesto, že k takové argumentaci není oprávněn. Jeho námitku, jejímž prostřednictvím naznačil, že okresním soudem uložený trest zákazu činnosti v trvání dvou let a šesti měsíců hodnotí jako nepřiměřeně přísný, je tak třeba z hlediska zákonného vymezení dovolacích důvodů odmítnout, neboť platný trestní řád takové námitky neumožňuje podřadit pod žádný z dovolacích důvodů taxativně uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř.

52. Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. 1. 2025, č. j. 14 To 334/2024-214, ani jemu předcházejícím rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 20. 11. 2024, č. j. 3 T 167/2024-200, nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani žádných jiných dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného P. S. bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., pročež postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jím podané dovolání odmítl.

53. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 7. 2025

JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu