11 Tdo 5/2025-422
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovolání obviněného J. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 2024, sp. zn. 2 To 50/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 2/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 46 T 2/2024, byl obviněný J. B. (dále jen „dovolatel“ nebo „obviněný“) uznán vinným zločinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozená zdravotní pojišťovna odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 15. 8. 2024, sp. zn. 2 To 50/2024, o odvoláních obviněného, státního zástupce a poškozené zdravotní pojišťovny tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 4 tr. zákoníku, za což jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 184 043 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku byla poškozená zdravotní pojišťovna odkázána podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
3. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění spočívajících v tom, že v době do 00:08 hodin dne 16. 4. 2023 na adrese XY, Praha poté, co poškozenou J. U. opakovaně vyzval, aby přestala křičet, že je po 22. hodině a poté, co na jeho výzvy nereagovala, ji nejprve udeřil otevřenou dlaní do levé tváře, následkem úderu poškozená upadla, ležící na zemi ji obviněný kopl nártem pravé nohy do hýždí a poté ji nohou odtlačil více do kuchyně, kde poškozená následně usedla do zeleného křesla, přičemž stále křičela, proto ji se slovy: „Drž hubu, drž hubu", překryl ústa dlaní, a když ani to nepomohlo, tak si došel pro pomůcky a poškozené spoutal nejprve ruce za zády izolepou šedé barvy, následně nohy látkovým popruhem šedé barvy, a poté jí překryl ústa stahovacím obvazem bílé barvy, který jí opakovaně obtočil kolem hlavy, konec obvazu zastrčil pod obvaz, čímž ji překryl ústa, a to přestože věděl, že poškozená je ve stavu těžké opilosti, v důsledku které opakovaně upadla, a je tak ze zdravotního hlediska vysoce rizikovou osobou, kdy tomuto jednání se poškozená aktivně bránila a žádala jej, aby ji nepoutal, slovy: „Nech mě, nech mě, au, au. Seš normální? Co děláš?", na což poškozené obviněný odvětil: „Já Ti dám. Já Ti dám, že nebudeš držet hubu", a takto spoutanou poškozenou, již sedící v předklonu v inadekvátní poloze v zeleném křesle, v 00:08 hodin dne 16. 4. 2023 vyfotil, kdy v důsledku tohoto jednání poškozená upadla na zem; po pár minutách k ní obviněný přistoupil, přičemž zjistil, že u poškozené došlo k zástavě dechu i srdeční činnosti, proto ji ihned rozpoutal, poskytl první pomoc a v čase 00:26 hodin dne 16. 4. 2023 kontaktoval Zdravotnickou záchranou službu hlavního města Prahy na tísňové lince, zde oznámil bezvědomí poškozené a i nadále dle instrukcí prováděl resuscitaci, ve které setrval až do příjezdu policie a pracovníků Zdravotnické záchranné služby, kteří si poškozenou od něj přebrali, přičemž u poškozené došlo k návratu spontánní cirkulace, a to nejdříve po 15 minutách od zástavy, poškozená však nereagovala na podněty, bylo proto vysloveno podezření na trvalé poškození nervové soustavy či mozkovou smrt, poškozená byla ihned převezena do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady na kliniku anesteziologie a resuscitace, kde přes vynaloženou odbornou péči v 09:56 hodin dne 20. 4. 2023 z důvodu otoku mozku zemřela, kdy příčinou bylo dušení zapříčiněné inadekvátní polohou těla v kombinací s těžkým stupněm opilosti poškozené, kdy v době příjmu ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v 01:40 hodin dne 16. 4. 2023 jí bylo naměřeno 2,8 promile alkoholu v krvi, přičemž do inadekvátní polohy se poškozená dostala v důsledku spoutání.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to proti výroku o vině i proti výroku o trestu.
5. Ve vztahu k nesprávnému právnímu posouzení skutku dovolatel namítal, že Vrchní soud v Praze oproti soudu prvního stupně posoudil skutek, jehož se dopustil, jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 4 tr. zákoníku, a nikoliv jako zločin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Užití násilí a cíl spočívající v opominutí poškozené, coby znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání, byly naplněny toutéž skutkovou okolností, a proto mělo být jeho jednání posouzeno jako trestný čin omezování osobní svobody. V souvislosti s tím odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1280/2017.
6. Dovolatel dále namítal uložení trestu přísného, zjevně nespravedlivého, nepřiměřeného, ovšem tuto svou argumentaci nepodřadil pod žádný z dovolacích důvodů vyjmenovaných v ustanovení § 265b tr. ř. Podle dovolatele mu byl uložen trest odnětí svobody v rozporu s povahou a závažností jím spáchaného činu a dalšími relevantními hledisky pro ukládání trestu uvedenými v § 37 odst. 2, § 38, § 39 odst. 1, § 41 a § 58 tr. zákoníku. Trest nezohledňuje jeho dosavadní způsob života a je nepřiměřený k zajištění jeho nápravy a taktéž nezohledňuje jeho chování po činu, jakož i další polehčující okolnosti, stejně tak i snahu o prohlášení viny.
7. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 2024, č. j. 2 To 50/2024-370, zrušil v celém rozsahu, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že zvolené násilné jednání obviněného vůči poškozené od počátku směřovalo k donucení poškozené být potichu, existoval prostředek násilí, které nebylo totožné s cílem v podobě umlčení poškozené. Až následně stupňováním omezujícího jednání obviněného došlo k násilnému spoutání poškozené, v jehož důsledku se dostala do nepřirozené polohy, ve které měla ruce spoutané za zády, což pro ni mělo fatální následky v podobě zástavy dechu a srdeční činnosti a poté ke smrti. Jestliže Městský soud v Praze předtím rozdělil jednání obviněného na dvě samostatná konání – zamezení pohybu a zabránění hlasového projevu, spojil tak prostředek s cílem jednání, pročež nastalo nepřesné posouzení celého skutkového děje. Bez zohlednění zůstalo násilné jednání obviněného vůči poškozené, které bezprostředně předcházelo spoutání poškozené, přičemž toto spoutání představuje gradaci násilného jednání proti poškozené. Po neúspěchu nejprve verbálních výzev došlo ze strany obviněného k násilí v podobě facek a k jeho dalšímu stupňování, což vyústilo ve svázání poškozené s rukama za zády a obvázáním úst.
9. Ve vztahu k námitkám týkajícím se uloženého trestu odnětí svobody v trvání osmi let, státní zástupce uvedl, že Vrchní soud v Praze se individualizací trestu odnětí svobody zabýval adresně k osobě obviněného a jeho případu, což vyplývá z bodů 7 a 8 odůvodnění rozsudku. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let, jde evidentně o sankci vyměřenou v rámci zákonem stanovené trestní sazby, a dokonce na její dolní hranici, aniž by takto vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. Vrchní soud v Praze v rámci trestání přitom zohlednil avizované polehčující okolnosti směrem k benevolentnějšímu postihu. Nenastala však již taková konstelace souhrnu výjimečných okolností, reflektující zjevnou tvrdost zákona, že by muselo být přistoupeno ještě k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby za využití institutu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, případně § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
10. Celkově po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. III. Přípustnost a důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud shledal, že v případě obviněného je dovolání přípustné, dovolání bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce, v zákonných lhůtách a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
12. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na které je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
14. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
15. Dovolatel poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1280/2017, s tím, že užití násilí a cíl spočívající v opominutí poškozené, coby znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání, byly naplněny toutéž skutkovou okolností, a proto mělo být jeho jednání posouzeno jen jako trestný čin omezování osobní svobody.
16. Dovolatelem uplatněná argumentace ovšem není přiléhavá. Nejvyšší soud ve zmiňovaném usnesení ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1280/2017, vycházel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1382/2013, z nějž plyne, že nelze akceptovat výklad spočívající v tom, že by jakékoli násilí, pohrůžka násilí nebo pohrůžka jiné těžké újmy bylo možné bez dalšího pokládat za trestný čin vydírání, aniž by bylo nutné zjišťovat, k čemu konkrétně pachatel nutil poškozeného, neboť pak by stačil závěr, že pachatel nutil poškozeného k tomu, aby strpěl jeho násilné nebo výhrůžné jednání.
17. Odvolací soud v návaznosti na shora uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že soud prvního stupně nesprávně jednání rozdělil na dvě fáze, na fázi, kdy měl znehybnit poškozenou a následně ji v druhé fázi potom, když ji znehybnil, měl zavázat ústa. Podle odvolacího soudu však nelze jednání obviněného nikterak rozdělovat na dvě části a je potřeba na ně nahlížet komplexně tak, jak to vyplývá i z provedeného dokazování. Skutková zjištění korespondují s výpovědí samotného obviněného, který od počátku tvrdil, že jeho jednání směřovalo zejména k tomu, aby poškozenou umlčel, protože bylo po 22. hodině a nechtěl, aby křičela, aby byla zticha. Motivem a cílem, který sledoval, bylo umlčet poškozenou, a to prostřednictvím použitého a stupňujícího se násilí. Je tedy zcela zjevné, že obviněný se snažil od začátku donutit poškozenou, aby byla zticha, protože se mu to nedařilo, tak své násilí od facek přes kopání stupňoval až po samotné svázání poškozené, a použité násilí rozhodně bylo prostředkem k cíli a ten cíl byl jednoznačně umlčení poškozené. Stupňováním jednání obviněným došlo k násilnému spoutání poškozené. Ze začátku se obviněnému nedařilo umlčet poškozenou, proto stupňoval své násilí a došlo až ke spoutání a následně se dostala do polohy, která vedla k následku v podobě zástavy dechu i srdeční činnosti, a ke smrti poškozené. Obviněný podle názoru odvolacího soudu svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 4 tr. zákoníku, když se dopustil násilí vůči poškozené a nutil ji, aby něco opominula, v tomto případě, aby nekřičela a způsobil jí tímto svým jednáním smrt. Obviněný poškozenou spoutal, ovázal ji ústa obinadlem, a to tedy, jak již výše uvedeno, za účelem zabránění jejímu křičení v rámci hádky, kdy zcela jednoznačně užil násilí právě k tomu, aby poškozené zabránil křičet (v podrobnostech srov. bod 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
18. Nejvyšší soud má v souladu s odvolacím soudem za skutkově prokázané, že obviněný tím, že poškozenou spoutal a ovázal jí ústa obinadlem, aby jí zabránil v jejím hlasitém projevu, svým jednáním užil násilí k tomu, aby jí zabránil mluvit nebo křičet. Obviněný tedy nenutil poškozenou k tomu, aby strpěla jeho násilné jednání, ale k tomu, aby přestala křičet a rušit noční klid. Tím naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Následek smrti může být posuzován podle § 175 odst. 4 tr. zákoníku pouze tehdy, byla-li smrt způsobena jen z nedbalosti. S ohledem na stav poškozené, která se v době činu nacházela pod vlivem alkoholu a s ohledem na to, že obviněný ji znehybnil a omezil dýchání a ponechal ji v inadekvátní poloze nejprve v zeleném křesle a poté, co upadla, ležet na zemi, musel vědět, že svým jednáním může ohrozit její život, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že k tomu nedojde, lze uzavřít, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 4 tr. zákoníku.
19. Dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku zaměřil zejména na námitky týkající se uloženého trestu, který považuje za zjevně nespravedlivý, nepřiměřený, uložený v rozporu s povahou a závažností trestného činu a dalšími relevantními hledisky pro ukládání trestu uvedenými v § 37 odst. 2, § 38, § 39 odst. 1, § 41 a § 58 tr. zákoníku. Uložený trest podle dovolatele nezohledňuje jeho dosavadní způsob života a je nepřiměřený k zajištění jeho nápravy a taktéž nezohledňuje jeho chování po činu, jakož i další polehčující okolnosti, stejně tak i snahu o prohlášení viny.
20. Z obecného hlediska je nutné zdůraznit, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určen k úpravám uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti, ale toliko k nápravě nejzávažnějších pochybení, kterak je vymezuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. V jeho rámci lze úspěšně vznášet námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, tedy za situace, kdy obviněnému byl v předchozích stadiích trestního řízení uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
21. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let, tedy v rámci zákonem stanovené trestní sazby, a dokonce na její dolní hranici, se zařazením do věznice s ostrahou. Trest tedy zcela odpovídá předepsaným zákonným podmínkám pro jeho uložení (k tomu rovněž srov. bod 7 a násl. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Jelikož samotný výrok o uložení trestu lze relevantně napadnout stran porušení hmotného práva toliko prostřednictvím dovolacího důvodu popsaného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tak pochybení soudu, která nespočívají v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, resp. pochybení vztahující se na nesprávná vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku, zásadně nelze v rámci mimořádného opravného prostředku namítat.
22. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že za „jiné
nesprávné hmotně právní posouzení“, na kterém je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možné (jde-li o výrok o trestu) považovat „jiná pochybení“ tohoto výroku, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Takovými vadami mohou být např. pochybení soudu v rámci právního závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, event. společný trest za pokračování v trestném činu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 342/2019.) Námitky proti výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti tedy nemohou být relevantně vzneseny ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani ve variantě „jiného nesprávného hmotněprávního posouzení“, ani s odkazem na žádný jiný zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460). 23. K tomu lze dále odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. na rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., na usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, se pak zcela explicitně uvádí, že: „Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu.” 24. Je však třeba připustit, že uvedené zásady neplatí bezvýjimečně, neboť v případě, že by bylo zjištěno, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, implikovalo by to zásah Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018 sp. zn. 8 Tdo 718/2018). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele obecně ústavním pořádkem předvídaný je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). 25. Výjimečně tedy lze zvažovat, že by zásah Nejvyššího soudu mohl být v případě uloženého trestu možný, pokud by takový trest vykazoval výrazné ústavněprávní nedostatky. Ve shodě např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, dochází k uvedené situaci tehdy, jakmile byl napadeným rozhodnutím uložen trest extrémně přísný, exemplární, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. Naznačené pochybení však ve věci obviněného nelze dovodit. 26. Po seznámení se s napadeným rozhodnutím je totiž patrné, že Vrchní soud v Praze se otázkou přiměřenosti a individualizace trestu ve vztahu k osobě obviněného dostatečně zabýval, když v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně objasnil, které skutečnosti vzal při stanovení druhu a výměry trestu v úvahu. V souladu se zákonnými hledisky vyplynuvšími z § 38 odst. 1, § 39, § 41, § 42 tr. zákoníku dostatečně zohlednil povahu a závažnost stíhaného jednání, osobu obviněného i jeho poměry, jeho postoj ke spáchanému činu, okolnosti polehčující i přetěžující. Uložený trest odnětí svobody tedy co do druhu a jeho výměry plně odpovídá všem výše zmíněným zákonným hlediskům, povaze trestného činu i okolnostem případu. 27. Dovolatel rovněž namítal, že nebylo využito moderační ustanovení podle § 58 tr. zákoníku, které je svou povahou zcela mimořádné, a soud je oprávněn je procesně využít pouze tehdy, má-li vzhledem k okolnostem případu nebo k poměrům obviněného za to, že by použití trestní sazby stanovené trestním zákoníkem bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné (a jeho nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání). Svojí povahou se však jedná o mimořádné snížení trestu a nikoli o pravidelný postup soudu, pročež jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení obviněného, že trest odnětí svobody uložený v rámci zákonné trestní sazby je pro něho příliš přísný. 28. Za okolnosti případu nebo poměry pachatele odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze považovat např. vážnou nemoc pachatele (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 47/1974 Sb. rozh. tr.), závislost mnohačlenné rodiny pachatele na jeho výdělku (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 35/1963 Sb. rozh. tr.), stav snížené příčetnosti, není-li možný postup podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 50/1970 Sb. rozh. tr.), péči pachatele o větší počet osob na něj odkázaných, zejména o nezletilé děti (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 19/1967, č. 52/1967 a č. 3/1970 Sb. rozh. tr.), psychický stav pachatele, není-li důvodem postupu podle § 26, § 47 a § 360 odst. 1 tr. zákoníku (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 50/1970 Sb. rozh. tr.), skutečnost, že trestný čin byl vyprovokován, afekt pachatele, který po spáchání trestného činu pominul apod. Nicméně žádná taková skutečnost obviněnému v nyní posuzované věci nesvědčí. Samotná skutečnost, že dovolatel i nadále subjektivně pociťuje uložený trest jako nepřiměřeně přísný, a že o jeho výši vede polemiku, je z hlediska dovolání irelevantní. 29. Lze tedy shrnout, že zákonné podmínky pro uložení výše uvedeného nepodmíněného trestu odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby byly ze strany Vrchního soudu v Praze bezezbytku respektovány, pročež nelze uložený trest za žádných okolností hodnotit jako nepřiměřeně přísný či dokonce exemplární. Naopak lze konstatovat, že v projednávané věci se odvolací soud v rámci své rozhodovací činnosti nikterak nezpronevěřil imperativům přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti ukládaných trestních sankcí. 30. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Jelikož ve věci obviněného J. B. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto mohl rozhodnout v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 1. 2025
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu