11 Tdo 546/2025-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 7. 2025 o dovolání obviněného R. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 8 To 405/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 105/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 10 T 105/2024, byl obviněný R. K. (dále jen „dovolatel“ nebo „obviněný“) uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkových zjištění popsaných ve výrokové části rozsudku a blíže rozvedených v jeho odůvodnění.
2. Za to byl odsouzen podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku specifikovaných věcí.
3. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 8 To 405/2024, rozhodl ve veřejném zasedání o odvolání obviněného podaného jen proti výroku o trestu tak, že podle § 256 tr. ř. jej zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Dovolatel v podrobnostech uvedl, že dne 2. 1. 2025 obdržel obhájce od Krajského soudu v Brně vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání dne 21. 1. 2025, obviněný jej obdržel dne 3. 1. 2025. Dne 3. 1. 2025 podal obhájce žádost o odročení veřejného zasedání, a to z důvodu časové kolize, když se ve stejný den měl účastnit jednání u Okresního soudu v Jihlavě, o kterém byl vyrozuměn již dne 21. 11. 2024. Obhájce zároveň krajský soud informoval, že klienti v obou věcech vyžadují jeho osobní účast. Dne 6. 1. 2025 obdržel obhájce přípis od Krajského soudu v Brně, jímž mu bylo sděleno, že žádosti nebude vyhověno, neboť do konání veřejného zasedání zbývá ještě více než čtrnáct dní, což je dostatečně dlouhá doba pro zajištění substituce. Současně podle soudu nelze přistoupit na argument, že klient nesouhlasí se substitucí a vyžaduje osobní účast obhájce u veřejného zasedání. V reakci na tento přípis bylo dne 10. 1. 2025 zasláno Krajskému soudu v Brně vyjádření, v němž obhájce odkázal na čl. 40 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (dále též „LZPS“), tj. na právo na spravedlivý proces a k tomu přiléhající judikaturu Ústavního soudu. Zároveň obhájce omluvil svoji a obviněného neúčast na veřejném zasedání s požadavkem stanovení nového termínu. Podle dovolatele tak byl porušen minimálně čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv - právo odsouzeného obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru, čl. 37 odst. 2 LZPS - právo odsouzeného na právní pomoc před soudy od počátku řízení, čl. 38 odst. 2 LZPS – právo na projednání věci v přítomnosti odsouzeného, čl. 40 odst. 3 LZPS – právo odsouzeného, aby se v trestním řízení hájil sám nebo prostřednictvím obhájce, § 33 odst. 1 tr. ř. – právo odsouzeného radit se s obhájcem během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení. Dovolatel má dále za to, že průběh dosavadního řízení je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, tj. například s nálezem ze dne 9. 7. 2009, sp. II. ÚS 2152/08, a dále s nálezem ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2971/09. Podle ustanovení § 2 ,odst. 13 tr. ř. je soud povinen umožnit odsouzenému uplatnění jeho obhajoby všemi dostupnými zákonnými prostředky. Tato základní zásada trestního řízení byla v daném případě zásadním způsobem porušena, neboť odsouzenému bylo fakticky znemožněno účinně hájit svá práva v rámci odvolacího řízení. Soud není oprávněn udílet pokyny obhájci k zajištění substituce na hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Substituce obhájce je vyloučena, pokud s takovým postupem obžalovaný nesouhlasí.
6. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby byl ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. neprodleně přerušen výkon trestu odnětí svobody do doby vydání rozhodnutí Nejvyšším soudem. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2025, č. j. 8 To 405/2024-152, zrušil podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. a věc vrátil k dalšímu projednání Krajskému soudu v Brně.
7. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že argumentace v dovolání uplatněná není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů, přičemž v postupu odvolacího soudu nelze spatřovat pochybení dosahující ústavněprávní roviny, jež by jinak umožňovalo kasaci napadeného usnesení.
8. Obviněným výslovně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je naplněn tehdy, neměl-li obviněný v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Uvedený dovolací důvod tedy míří na případy, v nichž došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě, o což se však v nyní předkládané věci vůbec nejednalo, neboť důvod nutné obhajoby zde dán nebyl. Takto formulovaná argumentace tak uvedenému výslovně uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Dovolateli přitom podle názoru státního zástupce nelze přitakat ani z pozic ústavněprávních záruk spravedlivého procesu.
9. Dovolatel sice tvrdí, respektive se domnívá, že právo na obhajobu ve své podstatě zahrnuje i právo na to zvolit si konkrétního obhájce (zřejmě po celou dobu trestního řízení), avšak přehlíží, že svému obhájci udělil dne 17. 6. 2024 plnou moc, jež obsahuje ujednání: "Zmocnitel bere na vědomí, že Zmocněnec je oprávněn ustanovit za sebe zástupce a pokud jich ustanoví více, souhlasí, aby každý z nich jednal samostatně." Dovolatel tak byl upozorněn na (jinak) dispozitivní právní normu obsaženou v § 26 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, podle níž advokát, není-li v plné moci udělené mu klientem stanoveno jinak, se v rámci svého pověření může dát zastoupit jiným advokátem. Jestliže se tedy zvolený obhájce nemůže zúčastnit nařízeného veřejného zasedání o odvolání a nechá se zastoupit jiným advokátem, nejde o porušení práva na obhajobu, přičemž soud není povinen již nařízené veřejné zasedání, o jehož konání byl nadto obviněný s dostatečným předstihem vyrozuměn, odročit. Obhájci objektivně nic nebránilo v tom, aby substituci využil, přičemž dva týdny není možno považovat za nepřiměřeně krátkou dobu k zajištění substituta. S ohledem na uvedené skutečnosti je nutno považovat tuto část dovolací argumentace za zjevně neopodstatněnou. Postupem odvolacího soudu nebylo porušeno právo obviněného na obhajobu.
10. Obsahově by námitky obviněného mohly odpovídat spíše dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jenž je naplněn tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Takovým ustanovením by ryze hypoteticky mohl být § 263 odst. 4 tr. ř. podle nějž lze v nepřítomnosti obviněného, který je omezen na svobodě, protože je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Tato situace však rovněž v předkládané věci nenastala a dovolatel to ostatně ani netvrdí.
11. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná i tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání, čímž dal najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. V předkládané věci nicméně odvolací soud dovolatele nepředvolal, pouze jej o konání veřejného zasedání vyrozuměl. Konečně, s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, pokud na tom sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast, u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání. Jak nicméně vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, dovolatel se k nařízenému veřejnému zasedání bez omluvy nedostavil. Proto ani z hlediska (obviněným tacitně uplatněného) dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nelze považovat dovolací argumentaci obviněného za opodstatněnou.
12. Státní zástupce v tomto kontextu zdůraznil i to, že odvolací soud rozhodoval toliko o odvolání dovolatele do výroku o trestu uloženého soudem prvního stupně (napadeným usnesením nedotčeného), přičemž odvolací soud rozhodoval s ohledem na skutečnosti v jeho odvolání uvedené, jimiž se snažil svůj trest zmírnit. Odvolací soud tedy ponechal výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně nedotčen, přičemž ke svému rozhodnutí neprováděl ani dokazování. Dovolateli tak nebylo ani znemožněno se vyjádřit k provedenému důkazu apod. Proto ani z ústavněprávní roviny nelze v postupu odvolacího soudu shledat, a to i s ohledem na výše citovanou judikaturu, jakékoli pochybení.
13. Po zvážení shora uvedených skutečností má státní zástupce za to, že takto podané dovolání je zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
14. Ve stanovisku k vyjádření státního zástupce dovolatel setrval na důvodech podaného dovolání. Znovu zdůraznil, že došlo k porušení práva obviněného na obhajobu, neboť obviněný trval na osobní účasti jím zvoleného obhájce a nesouhlasil se substitucí. Za situace, kdy obhájci obviněného nebylo umožněno se osobně účastnit veřejného zasedání odvolacího soudu a omluvil i nepřítomnost obviněného u tohoto zasedání, neboť bez přítomnosti obhájce by se nemohl dostatečně účinně hájit, došlo k naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. písm. c) tr. ř. a subsidiárně též dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. III. Přípustnost a důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud shledal, že v případě obviněného je dovolání přípustné, dovolání bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce, v zákonných lhůtách a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
16. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., na které je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
17. Dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze použít, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ačkoli ho podle zákona mít měl. Jeho prostřednictvím je tak poskytována možnost zjednání nápravy, jestliže došlo k porušení práva na obhajobu jako jednoho ze základních práv garantovaných v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ve věci Magee proti Spojenému království ze dne 6. 6. 2000, č. 288135/95) a také čl. 40 odst. 3 Listiny. Dopadá sice především na situace, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr. ř., tzn. obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§ 37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§ 38 tr. ř.), a přitom žádného obhájce neměl, ale může se aplikovat i v případě, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného nebo ustanoveného má, ale ze strany orgánů činných v trestním řízení nejsou plněny jejich zákonné povinnosti, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění mohl vůbec vykonávat (např. neúčast obhájce u soudního úkonu; srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 11 Tdo 636/2002, dále též rozhodnutí pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr., nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, svazek 17, č. T 413, věta 2.).
18. Jak bylo naznačeno výše, citovaný dovolací důvod se však může vázat i na nerespektování práva na obhajobu obviněného v případech, kdy nejde o nutnou obhajobu ve smyslu § 36 tr. ř., ale obviněný obhájce má, pokud např. byla postupem soudu obhájci znemožněna účast na jednání, v němž bylo učiněno i rozhodnutí ve věci samé. Např. obhájce nebyl ani vyrozuměn o konání veřejného zasedání odvolacího soudu, a proto mu nebyl přítomen. V těchto situacích je pak naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 53/2010 Sb. rozh. tr., obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1020/2009). Nejvyšší soud již v této části poznamenává, že tyto okolnosti v projednávané trestní věci nenastaly.
19. Podle obsahu spisu a stavu řízení o nutnou obhajobu ve smyslu § 36 tr. ř. v této věci nešlo. Obviněný je svéprávný a po celé trestní řízení byl na svobodě [srov. § 36 odst. 1 písm. a) až c) tr. ř.], nevznikly pochybnosti o jeho tělesné a duševní způsobilosti (viz § 36 odst. 2 tr. ř.) a na přečin podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, pro nějž se trestní řízení vede, nedopadají podmínky § 36 odst. 3 tr. ř. V takovém případě záleželo jen na vůli obviněného, zda využije práva si obhájce zvolit, což také učinil. V tomto směru Nejvyšší soud porušení práva na obhajobu neshledal.
20. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že k veřejnému zasedání nařízenému na den 21. 1. 2025 v 9:55 hodin obviněný nebyl předvolán, nýbrž o jeho konání byl řádně a včas toliko vyrozuměn (příslušná doručenka je založena na č. l. 144 verte spisu, přičemž z pokynu předsedy senátu vyplývá, že vyrozumění bylo obviněnému doručeno v obálce typu III. vhozením do schránky dne 6. 1. 2025). Obhájci bylo vyrozumění o veřejném zasedání doručeno prostřednictvím datové schránky dne 2. 1. 2025 (viz také č. l. 144 verte spisu). Na č. l. 146 spisu je založena žádost obhájce ze dne 3. 1. 2025 o odročení nařízeného jednání z důvodu kolize s jiným řízením, o němž byl vyrozuměn dříve, tj. již 21. 11. 2024. Obhájce dále zdůraznil, že na obou jednáních klienti vyžadují jeho osobní účast. Předseda senátu poté přípisem ze dne 6. 1. 2024 (viz č. l. 147 spisu) obhájci sdělil, že jeho žádosti nevyhoví s tím, že do termínu konání jednání u obou soudů zbývá více než 14 dní, což je dostatečně dlouhá doba pro zajištění substituce. Obhájce na tento přípis zareagoval vyjádřením ze dne 10. 1. 2025 (č. l. 149 spisu), v němž uvedl, že s obviněným trvají na své přítomnosti, vycházejí z toho, že svoji neúčast řádně omluvili a požádali o odročení veřejného zasedání na jiný vhodný termín.
21. V rámci veřejného zasedání (protokol o něm je založen na č. l. 150 a násl. spisu) po konstatování doručení vyrozumění o veřejném zasedání osobám vyjmenovaným v § 233 odst. 2 tr. ř. (jakož i zachování pětidenní lhůty k přípravě k veřejnému zasedání) a přečtení žádosti obhájce ze dne 3. 1. 2025 bylo bez přerušení jednání rozhodnuto o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Obhájce obviněného veřejnému zasedání rovněž nebyl přítomen. Poté bylo přečteno odvolání obviněného, k němuž se vyjádřila státní zástupkyně, aniž bylo poté prováděno jakékoli dokazování. Posléze bylo předsedou senátu vyhlášeno usnesení, kterým odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného.
22. Nejvyšší soud musí zdůraznit, že dne 17. 6. 2024 obviněný v této věci, v níž nebyl dán žádný z důvodů nutné obhajoby, využil svého oprávnění a zvolil si obhájce JUDr. Milana Zápotočného, což dokládá plná moc založená na č. l. 64 spisu. Z jejího obsahu mimo jiné vyplývá, že zmocnitel (obviněný) bere na vědomí, že zmocněnec (obhájce JUDr. Milan Zápotočný) je oprávněn ustanovit za sebe zástupce a pokud jich ustanoví více, souhlasí, aby každý z nich jednal samostatně. Na č. l. 63 spisu je substituční plná moc ze dne 19. 6. 2024, v níž jmenovaný obhájce zmocnil advokátní koncipientku Mgr. Hanu Fialovou k zastoupení dovolatele v rozsahu ustanovení, zejména pak k účasti na úkonech trestního řízení. Nelze pominout, že toto substituční oprávnění bylo v řízení také uplatněno, když Mgr. Fialová se za zvoleného obhájce dne 18. 7. 2024 účastnila procesního úkonu spočívajícího v prostudování spisu po ukončeném přípravném řízení, přičemž obviněný byl tomuto úkonu rovněž přítomen. Obviněný v průběhu řízení tedy souhlasil s účastí substituta na procesních úkonech v posuzované věci.
23. Podstatný je obsah udělené plné moci obhájci dovolatele, v níž dal obviněný výslovný souhlas s případnou substitucí. Podle ustálené judikatury obsahuje-li plná moc udělená zvolenému obhájci (§ 37 tr. ř.) oprávnění, že se tento obhájce v trestním řízení vedeném proti obviněnému může dát zastoupit jiným advokátem, je takový projev vůle v souladu s ustanovením § 26 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže se zvolený obhájce nemůže zúčastnit nařízeného hlavního líčení nebo veřejného zasedání a nechá se zastoupit jiným advokátem, nejde o porušení práva na obhajobu a soud není povinen takové jednání odročit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1454/2011).
24. Na posuzovaný případ přiléhavě dopadají závěry vyplývající z rozhodnutí uveřejněného pod č. 6/2009 Sb. rozh. tr., z nichž vyplývá, že „Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívající v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, není naplněn za situace, když obviněný, u něhož nebyl dán žádný z důvodů nutné obhajoby (§ 36 tr. ř.), si zvolil obhájce, kterému udělil plnou moc, v níž podepsal prohlášení, že „zmocněný advokát je oprávněn si ustanovit za sebe zástupce“, pokud se takto zmocněný obhájce nezúčastnil hlavního líčení s odkazem na nutnost účasti na jednání soudu v jiné věci týkající se jiného klienta a s poukazem na nesouhlas obviněného s tím, aby se místo zvoleného obhájce zúčastnil hlavního líčení jeho zástupce (substitut).
V takovém případě rovněž není porušeno právo obviněného na obhajobu zakotvené v čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ani jeho právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru uvedené v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod…“. K tomu srov. též přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/2013 Sb. rozh. tr.
25. Lze shrnout, že ve věci se nejednalo o případ nutné obhajoby, což by jinak vylučovalo konání veřejného zasedání bez účasti obhájce (viz § 263 odst. 3 tr. ř.), obhájce obviněného byl dostatečně předem upozorněn, že soud nevyhoví jeho žádosti o odročení veřejného zasedání a obviněný dal výslovný souhlas s případnou substitucí. Postup odvolacího soudu byl tedy plně v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí. 26. Nejvyšší soud pokládá za potřebné obiter dictum se vyjádřit i k tomu, zda s ohledem na obsah dovolání obviněný nenamítá naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v jeho druhé alternativě, byť obviněný tento dovolací důvod výslovně neuplatnil. Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v jeho druhé alternativě lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. 27. Předně je třeba uvést, že k naplnění výše označeného důvodu dovolání obviněný, kromě kusého odkazu na čl. 38 odst. 2 LZPS, v podaném dovolání neuvedl žádnou argumentaci, ze které by bylo možno dovodit existenci zmíněného dovolacího důvodu. Na takové situace pamatuje ustálená rozhodovací praxe Ústavního a Nejvyššího soudu. V rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 11 Tdo 197/2023, ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 11 Tdo 155/2024, a dalších, jakož i v usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, byl vysloven právní názor, že ve vztahu k nekonkrétním a argumentačně nepodloženým námitkám Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit a takové námitky pak pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost. 28. Nadto lze konstatovat, že odvolací soud projednal odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti, když obviněný byl řádně a včas vyrozuměn o konání tohoto veřejného zasedání a bez omluvy se nedostavil. Z obsahu spisu není patrný žádný relevantní důvod nepřítomnosti obviněného u jednání odvolacího soudu a neúčast obviněného odůvodnil jeho obhájce jen tím, že obviněný trvá na osobní účasti obhájce ve veřejném zasedání. Ani Nejvyšší soud nepovažuje podání obhájce zaslané odvolacímu soudu za řádnou omluvu obviněného, když neuvedl žádné významné okolnosti či skutečně závažné důvody, které by obviněnému objektivně bránily v účasti na něm. Správným postupem odvolacího soudu (viz body 19. až 25. shora) nebyla porušena ani zásada kontradiktornosti a ústnosti trestního řízení. U odvolacího soudu v rámci řízení o odvolání obviněného směřujícího vůči výroku o trestu nebylo prováděno žádné dokazování. Lze také podtrhnout, že obviněný se dne 16. 10. 2024 osobně účastnil hlavního líčení u soudu prvního stupně, v němž za osobní přítomnosti svého obhájce se plně doznal k posuzované trestné činnosti (např. k dotazu přítomného obhájce uvedl: „Přiznávám, že jsem se těch skutků v obžalobě dopustil.“ – viz č. l. 128 spisu). 29. Právem obviněného, které je garantováno v čl. 38 odst. 2 LZPS a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, je, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům, které se ho týkají. Soud má povinnost vytvořit k tomu obviněnému prostor k účasti na veřejném zasedání, což se v posuzované věci stalo. Odvolací soud obviněného včas a řádně vyrozuměl o konání veřejného zasedání, čímž ponechal na vůli obviněného, zda se veřejného zasedání zúčastní, nebo svého práva nevyužije. 30. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Jelikož ve věci obviněného R. K. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto mohl rozhodnout v neveřejném zasedání. 31. Na závěr Nejvyšší soud ještě pro úplnost uvádí, že návrh na odklad výkonu rozhodnutí či jeho přerušení podle § 265h odst. 3 tr. ř., může podat toliko předseda senátu soudu prvního stupně, když pouze v případě podání takového návrhu je nutno o tomto návrhu rozhodnout, a to ať již negativně či pozitivně. V dané věci ovšem předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh neučinil. V případě postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. se jedná toliko o podnět obviněného, o kterém nemusí být rozhodováno ať již pozitivně či negativně předsedou senátu Nejvyššího soudu. Navíc vzhledem k způsobu rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání nepřicházelo v úvahu zvažovat přerušení výkonu rozhodnutí napadeného podaným dovoláním obviněného (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 140/2018).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 7. 2025
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu