Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2024 o dovolání obviněného O. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 55 To 152/2023, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 159/2021,
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného O. H. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 3. 2023, sp. zn. 3 T 159/2021, byl obviněný O. H. uznán vinným pod bodem I. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem II. přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku. Za uvedené přečiny v souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 9. 2021, č. j. 2 T 88/2021-183, v právní moci dne 2. 11. 2021, byl podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti (15) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to metamfetaminu o hmotnosti 2,21 g v igelitovém sáčku. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 9. 2021, č. j. 2 T 88/2021-183, v právní moci dne 2. 11. 2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Oproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Liberci z 11. 10. 2021, sp. zn. 1 ZT 231/2021, pro skutek, v němž byl spatřován přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán.
3. Stalo se tak (pokud jde o odsuzující část rozsudku) na podkladě zjištění, že: I. v Liberci, ul. XY, na parkovišti u obchodního centra XY a jinde, kolem 17:15 hod. dne 1. dubna 2021, řídil motocykl zn. Kawasaki Z 750, r. zn. XY, ačkoli mu byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci z dne 30. dubna 2010, č. j. 6 T 253/2009-295, s právní mocí dnem 15. října 2010, uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na 3 roky, který vykonává od 16. července 2019,
II. v Liberci, ul. XY a jinde, nejméně do 11:30 hod. dne 8. června 2021, měl u sebe pro vlastní potřebu v igelitovém sáčku 2, 71 g metamfetaminu s obsahem účinné látky 1, 81 g, když metamfetamin je jako psychotropní látka zařazen v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění pozdějších předpisů, ve smyslu § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, aniž k tomu měl povolení podle § 4 zákona č. 167/1998 Sb.
4. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali jednak obviněný O. H., jednak státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 55 To 152/2023, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve zprošťující části a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného O. H. zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn a podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
5. Z hlediska rekapitulace dosavadního průběhu řízení je třeba připomenout, že ve věci obviněného O. H. se jedná o v pořadí druhé rozhodnutí Okresního soudu v Liberci. Poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 9. 5. 2022, č. j. 3 T 159/2021-234. Z podnětu odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 30. 8. 2022, č. j. 55 To 236/2022-282, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, aby o věci znovu jednal a rozhodl. V návaznosti na to Okresní soud v Liberci výše již citovaným rozsudkem ze dne 20. 3. 2023, č. j. 3 T 159/2021-325, ohledně obviněného o vině a trestu znovu rozhodl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Citovaný rozsudek odvolacího soudu co do výroku o vině i trestu napadl obviněný O. H. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
7. Ve vztahu k výroku o vině skutkem pod bodem II. (pozn. skutek pod bodem I. není dovoláním dotčen) obviněný vyslovil pochybnost, zda odvolací soud jednal správně, jestliže vyhodnotil řízení před soudem prvního stupně za správné, včetně hodnocení důkazů a zvolené právní kvalifikace, neboť má za to, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudu prvního i druhého stupně, když důkazy, které jednoznačně svědčily ve prospěch jeho verze, bagatelizovaly nebo je bez dalšího zdůvodnění označily jako nedůvěryhodné.
8. Konstatoval, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny dochází také tehdy, pokud orgány veřejné moci nesprávně aplikují právní normy a právní závěry v jejich rozhodnutích se dostávají do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu, a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen.
9. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl, pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§ 2 odst. 4 a 5 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z principu presumpce neviny podle § 2 odst. 2 tr. ř. kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž zásada in dubio pro reo. V tomto ohledu obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 172/2001, jakož i na čl. 1 odst. 1 Ústavy.
10. Dle názoru obviněného soud prvního i druhého stupně jeho vinu pouze dovozují, ta však není nijak prokázána. Ačkoliv odvolací soud vyzval soud prvního stupně k doplnění dokazování, ani výslech zasahujících policistů v žádném případě nevedl ke konkrétním závěrům o jeho vině. Policisté si totiž ohledně předmětné kontroly obviněného již vůbec nic nepamatovali, byli pouze obecně schopni popsat průběh kontrol, avšak při které kontrole měl být sáček objeven, určit schopni nebyli. Neshodli se ani na popisu oblečení obviněného (jeden z policistů uvedl tričko a kraťasy, druhý kalhoty a motorkářskou bundu), k čemuž namítl, že pokud by měl tričko a kraťasy, lze si stěží představit, že by sáček nebyl objeven již při první kontrole (pokud by jej u sebe měl, což popírá). Žádným způsobem rovněž nebylo vysvětleno, proč na sáčku nebyly jeho otisky prstů. Odsuzující výrok může mít zákonný podklad toliko tehdy, je-li v důkazním řízení dosaženo nejvyššího možného stupně jistoty ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, který lze od lidského poznání požadovat, a to alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“. Tento požadavek však splněn nebyl.
11. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. 9. 2023, č. j. 55 To 152/2023-366.
12. Z vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně) k podanému dovolání vyplývá, že je třeba odmítnout tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam jim připisovat z hlediska skutkového děje.
13. Podle státní zástupkyně bylo jednání obviněného prokázáno především výpovědí policistů-svědků L. K. a V. Š., kteří se vyjadřovali k prohlídce obviněného, ve spojení s listinnými důkazy, a to zejména protokolem o zadržení podezřelého a protokolem o vydání věci. Těmito důkazy bylo jednoznačně prokázáno, že v osobních věcech obviněného byl při jeho zadržení nalezen sáček s bílou krystalickou látkou. Jejím pozdějším zkoumáním bylo zjištěno, že v této látce byl prokázán čistý metamfetamin o hmotnosti 1,81 gramů. Protokolem o zadržení a protokolem o vydání věci je jednoznačně prokázáno, že sáček patřil obviněnému, který jej dne 8. 6. 2021 vydal. Současně svědci L. K. a V. Š. vypověděli, že žádným způsobem nepodstrčili obviněnému „narkosáček“. Tato skutečnost byla rovněž prošetřována Generální inspekcí bezpečnostních sborů pod sp. zn. GI 3776/ČJ-2021-842031-K, když z tohoto šetření vyplývá, že obviněný se podaným trestním oznámením na příslušníky Policie ČR mohl dopustit přečinu křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku. Pokud obviněný namítl, že absentoval důkaz v podobě jeho daktyloskopických stop na sáčku, který byl policií zajištěn, a který obviněný vydal, je faktem, že daktyloskopické stopy obviněného na sáčku absentovaly, nicméně ani tato skutečnost neznamená, že sáček nepatřil obviněnému, neboť k jejich odstranění mohlo dojít jakýmkoliv způsobem. Jednání obviněného O. H. bylo tedy provedenými důkazy prokázáno a použitá právní kvalifikace jeho jednání je zcela přiléhavá.
14. Ve shodě s názorem soudu druhého stupně vyjádřeným v odůvodnění jeho rozhodnutí státní zástupkyně uzavřela, že meritorní rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona (ať již ve znění účinném do 31. 12. 2021 nebo ve znění účinném od 1. 1. 2022), jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
17. Rovněž nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
18. Jak již bylo konstatováno shora, obviněný O. H. své dovolání podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zřejmě ve znění účinném do 31. 12. 2021, tedy proto, že se domnívá, že tímto mimořádným opravným prostředkem napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V mezích tohoto dovolacího důvodu bylo do 31. 12. 2021 možné namítat, že skutek tak, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo, nebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad týkajících se
právního posouzení skutku bylo možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. Pod písmenem g) byl do ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. s účinností od 1. 1. 2022 vložen nový dovolací důvod, spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Jde tedy o nově formulovaný dovolací důvod, který v podstatě vychází z dosavadní aplikační praxe Nejvyššího soudu uplatňované ve vztahu k dovoláním opírajícím se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.
20. Předně nutno zdůraznit, že dovolací argumentace obviněného je opakováním již dříve užité obhajoby, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly ve svých rozhodnutích. Toto zjištění má podstatný význam pro rozhodnutí dovolacího soudu, neboť ten již dříve judikoval (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002), že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
21. Ze spisového materiálu vyplynulo, že dovolateli lhůta k podání dovolání v nyní posuzované věci počala běžet až po datu 1. 1. 2022, tj. po účinnosti výše označené novely trestního řádu. Obviněný O. H. však ve svém podání přesto odkázal na dovolací důvod ve znění účinném před účinností novely provedené zákonem č. 220/2021 Sb. Z právě uvedeného je tedy zjevné, že se obviněný (resp. jeho obhájce) dopustil formálního pochybení stran řádného označení dovolacího důvodu podle v době podání účinného znění trestního řádu. Jelikož však námitky, které obviněný O. H. uplatnil s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, jímž vytkl nesprávné právní posouzení skutku, alespoň po formální stránce odpovídají platnému dovolacímu důvodu uvedenému nyní v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, Nejvyšší soud předmětné dovolání obviněného řádně projednal, byť s poukazem na toto formální pochybení.
22. Obviněným uplatněný dovolací důvod není naplněn námitkami, jimiž vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením posuzovaného jednání pod bodem II. napadeného rozsudku podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, což by obecně byly námitky pod tento dovolací důvod podřaditelné. Nejvyšší soud nicméně shledal, že byť je dovolání formálně o tento dovolací důvod opřeno, z jeho obsahu je však zřejmé, že žádné konkrétní námitky obviněného proti právnímu hodnocení posuzovaného jednání nesměřují.
23. Dovolatel totiž svou argumentací, že mu nebylo ničím a bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že se dopustil v bodě II. rozsudku přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, když důkazy, které jednoznačně svědčily ve prospěch jeho verze soudy bagatelizovaly nebo je bez dalšího označily jako nedůvěryhodné, že ani výslech zasahujících policistů nevedl ke konkrétním závěrům o jeho vině, neboť ohledně předmětné kontroly jeho osoby si již vůbec nic nepamatovali a pouze obecně byli schopni popsat průběh kontrol, nikoliv však, při které z kontrol měl být sáček objeven, že se neshodli ani na jeho oblečení ani nebylo vysvětleno, proč na sáčku obsahujícího metamfetamin nebyly jeho otisky prstů, ve skutečnosti brojí proti nedostatkům v procesu dokazování a nikoli vůči právnímu hodnocení. Takto pojaté výhrady tak nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nyní podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obsahově nenaplňují.
24. Pokud jde o toliko obecné námitky obviněného, že skutková zjištění soudů obou stupňů jsou ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním a jejich právními závěry, ty by bylo možno podřadit pod první variantu nově zařazeného dovolacího důvodu směřujícího k nápravě zásadních vad soudních rozhodnutí v oblasti skutkových zjištění, který byl s účinností od 1. 1. 2022 vymezen v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již výše uvedeno, tento dovolací důvod spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
25. Ve vztahu k namítanému zjevnému rozporu mezi provedenými důkazy, z nich vyvozeným skutkovým stavem a jeho právním posouzením nutno zdůraznit, že k jeho naplnění by musel nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Podle Nejvyššího soudu však touto vadou napadená rozhodnutí netrpí.
26. Je třeba zdůraznit, že těmto otázkám oba soudy věnovaly mimořádnou pozornost a své závěry, ke kterým dospěly, logicky a přesvědčivým způsobem odůvodnily. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Liberci, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný, obviněným namítaný zjevný rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
27. Ačkoliv obviněný zpochybňuje, že u něj nalezený sáček s bílou krystalickou látkou, v níž byl později prokázán metamfetamin, patřil jemu, Okresní soud v Liberci odvodil své skutkové závěry promítající se do výroku o vině obviněného na podkladě provedeného obsáhlého dokazování. Jejich dostatečné ukotvení lze shledávat zejména ve stěžejních výpovědích svědků - policistů L. K. a V. Š., kteří se vyjádřili k prohlídce obviněného, přičemž z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že jejich výpovědi neposuzoval mechanicky a izolovaně bez ohledu na další provedené důkazy, naopak věrohodnost jejich výpovědí hodnotil i z pohledu dalších, zejména listinných důkazů, jimž byla oběma soudy nižších stupňů důvodně přiznána věrohodnost, přičemž není důvod od skutečností z nich jednoznačně a bezpochybně vyplývajících odhlížet.
Z protokolu o zadržení osoby podezřelé ze dne 8. 6. 2021 (č. l. 86-87 spisu) a protokolu o vydání věcí z téhož dne (č. l. 95 spisu), stejně jako z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie ze dne 29. 6. 2021 (č. l. 100-102 spisu) bylo jednoznačně prokázáno, že sáček s bílou krystalickou látkou obsahoval čistý metamfetamin o hmotnosti 1,81 gramů, a tento patřil obviněnému, který jej dne 8. 6. 2021 také policii vydal. Soudem prvního stupně byly přesvědčivým způsobem vyhodnoceny rovněž výpovědi svědků M.
B. a P. B., kteří sice jednoznačně neuvedli, při které z prohlídek byl sáček nalezen, neboť tyto proběhly dvě, a to přímo na místě činu, a poté na policejní služebně, nicméně ani tato okolnost nezpochybňuje správnost skutkových závěrů soudu prvního stupně, neboť listinnými důkazy shora uvedenými, byla obviněným popíraná skutečnost, že sáček patřil jemu, prokázána beze vší pochybností. Je rovněž pochopitelné, že vzhledem k velkému časovému odstupu si již žádný ze svědků přesně nepamatoval, zda byl sáček nalezen při první nebo při druhé prohlídce, nicméně všichni vyloučili, že by jakýmkoli způsobem obviněnému sáček obsahující metamfetamin podstrčili.
Obhajoba obviněného spočívající v tom, že sáček mu byl postrčen až při osobní prohlídce na policejní služebně příslušníky policie, byla soudy vyhodnocena jako účelová, neboť této žádný z provedených důkazů neodpovídá. Ze spisu Generální inspekce bezpečnostních sborů sp. zn. GI 3776/Čj-2021-842031-K, která se z podnětu obviněného případným porušením služebních povinností stran této skutečnosti příslušníky Policie České republiky L. K., P. B. a V. Š. zabývala, vyplývá, že uvedené obvinění nebylo prokázáno, naopak obviněný se mohl dopustit přečinu křivého obvinění podle § 345 tr.
zákoníku. Rovněž nelze odhlédnout, že poté, co byla prováděna v souvislosti se zadržením obviněného jeho osobní prohlídka, byly u něj nalezeny další věci sloužící k aplikaci omamných látek, konkrétně kromě jiného sada čtyř špachtlí a skleněné baňky, což nasvědčuje tomu, že měl motivaci u sebe mít zajištěnou látku.
Namítá-li obviněný absenci důkazu v podobě jeho daktyloskopických stop na sáčku, který byl policií zajištěn, a který vydal, je faktem, že tyto stopy na sáčku absentovaly (jak vyplývá z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví daktyloskopie ze dne 23. 6. 2021), to však neznamená, že sáček obviněnému nepatřil, neboť k odstranění daktyloskopických stop mohlo dojít jakýmkoli způsobem. V podrobnostech lze odkázat na argumentaci soudu prvního stupně v bodech 32–33 odůvodnění rozsudku a v bodech 11 a 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
28. S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování Nejvyšší soud konstatuje, že Okresní soud v Liberci realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových a právních závěrů. Pokud na základě toho dovodil, že se v bodě II. rozsudku obviněný dopustil přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, nelze mít k těmto jeho závěrům žádných výhrad. Svým povinnostem současně dostál taktéž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal.
29. Za relevantní výhradu tak nelze považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
30. Zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například odstavec 22. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.
31. Lze dodat, že podle celé řady respektovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02) se nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch" splněny nejsou. Jinak vyjádřeno, podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li tyto důkazy o jeho vině (třebaže by mezi nimi existovaly určité dílčí a nevýznamné rozpory). Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť odvolací soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele neměl.
32. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného.
33. Nejvyšší soud se nezabýval námitkami, jimiž obviněný s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (nyní § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.) shledal rovněž vadným výrok o trestu, které však nepodložil jakoukoliv bližší argumentací ani konkretizací, jaký trest má na mysli.
34. V této souvislosti je třeba připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit, a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). 35. Podle Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Námitky dovolatele již byly podrobně rozebrány v rámci odvolacího řízení, při kterém tyto námitky uplatňoval, přičemž již soud prvního stupně se jimi rozsáhle zabýval. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 3-10), a rovněž poukazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 2-5). Na podkladě obou dovoláním zpochybňovaných rozhodnutí je patrné, že nižší soudy věnovaly odůvodnění namítaného závěru potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že obviněný spáchal předmětnou trestnou činnost. Nejvyšší soud konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani z toho vyplývající zásada in dubio pro reo, jak je jím namítáno.
36. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného O. H. proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 3. 2024
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu