11 Tdo 6/2025

11 Tdo 6/2025-301

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2025 o dovolání obviněné M. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2024, sp. zn. 11 To 307/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 T 35/2024, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. L. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 8. 2024, č. j. 4 T 35/2024-238, byla obviněná M. L. (dále též jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zvlášť závažný zločin a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 4. 2023, č. j. 3 T 39/2023-121, který nabyl právní moci dne 5. 9. 2023, byla odsouzena podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou, to vše za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 4. 2023, č. j. 3 T 39/2023-121, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

2. Týmž rozsudkem Okresní soud v Kolíně současně rozhodl podle § 226 písm. a) tr. ř. o zproštění obžaloby podané státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Kolíně dne 18. 4. 2024, sp. zn. 0Zt 51/2024, kterou bylo obviněné kladeno za vinu, že ačkoliv si dne 13. 4. 2023 převzala výzvu Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 3. 2023, č. j. 3 T 170/2022 -169, aby nejpozději do pěti dnů ode dne převzetí předmětné výzvy nastoupila ve Vazební věznici Hradec Králové výkon trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, uložený pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 7. 12. 2022, č. j. 3 T 170/2022-141, v níž byla upozorněna na možné trestněprávní následky neuposlechnutí výzvy. Obviněná tuto výzvu úmyslně nerespektovala, k výkonu trestu odnětí svobody ve stanoveném termínu, tedy nejpozději k datu 18. 4. 2023 včetně, nenastoupila, přestože k tomu neměla žádné závažné důvody, a ve lhůtě určené pro nástup i po jejím uplynutí se převážně zdržovala na adrese XY č. p. XY, soudní okres Kolín, a to až do 23:10 hodin dne 7. 5. 2023, kdy byla na základě příkazu Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 4. 2023, č. j. 3 T 170/2022 – 181, zadržena v XY a do výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Hradec Králové dodána dne 8. 5. 2023 v 02:10 hodin příslušníky Policie ČR, čímž měla spáchat přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku – neboť nebylo prokázáno, že skutek, pro nějž je obviněná stíhána, se skutečně stal.

3. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Kolíně podala obviněná odvolání směřující toliko do výroku o vině a trestu v rámci jeho odsuzující části, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2024, č. j. 11 To 307/2024-262, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, a to ve výroku o vině i v navazujícím výroku o trestu a nově podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. obviněnou uznal vinnou zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr.

zákoníku. Za tento zvlášť závažný zločin, jakož i sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku (kterým byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 4. 2023, č. j. 3 T 39/2023-121, který nabyl právní moci dne 5. září 2023), krajský soud obviněnou podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 20.

4. 2023, č. j. 3 T 39/2023-121, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

4. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Kolíně revidovaných Krajským soudem v Praze se obviněná shora uvedené trestné činnosti dopustila tím, že:

dne 27. 2. 2023, v době od 18:50 hodin do 18:53 hodin, v XY, v ulici XY č. p. XY, v budově vlakového nádraží, na dámské toaletě, v prostoru umyvadel, s cílem primárně neoprávněně získat od poškozené V. Š. (dále též „poškozená“) drogu pervitin, přistoupila k poškozené, která chtěla nepozorovaně z prostoru toalet odejít, pravou rukou ji chytila za levou paži, s poškozenou cloumala, a levou dlaní ji udeřila do obličeje, v důsledku toho poškozená zavrávorala, a proto ji obviněná pustila, avšak vzápětí ji oběma rukama zezadu uchopila a cloumala s ní, a takto poškozenou dostrkala do rohu místnosti k umyvadlům, kde poškozené svým tělem znemožnila opustit dané místo, a po poškozené požadovala vydání pervitinu, o kterém předpokládala, že jej poškozená má u sebe; poškozená v důsledku předchozího násilného jednání obviněné vůči své osobě rezignovala na jakýkoliv odpor a vedena obavou o své zdraví, neboť jí násilně a agresivně jednající obviněná též vyhrožovala zbitím, pokud bude volat o pomoc, obviněné požadovaný pervitin vydala, která jej uložený ve zkumavce převzala; následně s vědomím své fyzické a psychické převahy nad zastrašenou poškozenou a překonaného, respektive vyloučeného odporu poškozené, s cílem neoprávněně získat další pervitin nebo jiné hodnotné věci v držení a na úkor poškozené, prohledala batoh poškozené, z něhož u umyvadla vyndala mimo jiné modrou krabici ve tvaru krychle z níž následně (po útěku poškozené z místa činu) vzala hodinky blíže nezjištěné hodnoty a ponechala si je, následně obviněná, která stála těsně u poškozené, a tím jí znemožnila opustit dané místo, z pravé přední kapsy tepláků poškozené vytáhla mimo jiné peněženku, z níž vzala bankovku, v hodnotě 1.000 Kč, kterou si ponechala, a stříbrnou krabičku blíže nezjištěné hodnoty, v níž byly uloženy různé šperky přesně nezjištěné hodnoty, kterou položila k umyvadlu, a kterou i s obsahem následně po útěku poškozené z místa činu vzala a ponechala si ji, poté obviněná levou dlaní udeřila poškozenou na pravou tvář a poškozená z místa činu bez všech věcí, které jí při prohledávání vzala obviněná, utekla na chodbu před toalety, ačkoliv se tomuto útěku obviněná snažila zabránit, čímž poškozené V. Š. způsobila škodu minimálně ve výši 1.000 Kč.

II. Dovolání obviněné a vyjádření k němu

5. Obviněná M. L. podala proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2024, č. j. 11 To 307/2024-262, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 8. 2024, č. j. 4 T 35/2024-238, dovolání, které prostřednictvím svého obhájce zaměřila proti výroku o vině i trestu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázala na existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v první a třetí variantě, neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byla uznána vinnou, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně dovolatelka odkázala na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť je přesvědčena o tom, že předmětné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. Úvodem svého podání obviněná rekapitulovala, že v napadeném rozsudku Krajského soudu v Praze popis skutku (ve srovnání s jeho zněním uvedeným v rozsudku soudu prvního stupně) neobsahuje soupis a hodnotu jí údajně odcizených šperků. K tomu dodala, že tyto skutečnosti ani nebyly předmětem dokazování. Odvolací soud toliko poznamenal, že obviněná hodinky a šperky skutečně odcizila, nebylo však možné určit jejich přesné množství a hodnotu, neboť ve věci nebylo provedeno příslušné znalecké posouzení (vyjma procesně nepoužitelného odborného vyjádření Tomáše Pidaniče, který disponuje živnostenským oprávněním k zastavárenské činnosti a maloobchodu s použitým zbožím). Z těchto důvodů odvolací soud v tzv. skutkové větě ponechal toliko výrok o odcizení bankovky v nominální hodnotě 1.000 Kč, avšak vypustil z ní specifikaci odcizených šperků a jejich hodnotu. Tato okolnost se však neprojevila v jím aplikované právní kvalifikaci jednání obviněné.

7. V linii těchto námitek dovolatelka uvedla, že ani z pořízeného videozáznamu není zřejmé, že by poškozené cokoliv odcizila, navíc výpovědi ve věci vyslechnutých svědků se liší v tom, jaké věci měla poškozená v době incidentu u sebe (respektive jaké konkrétní šperky dostala od své matky a co před incidentem z vlastní vůle prodala v XY). V této souvislosti podotkla, že matka poškozené se nezmínila o tom, že by poškozené dala hodinky, poškozená je však jako dar od matky uvedla. Přitom poškozená si s odstupem času ani nevybavila, které šperky prodala v XY anebo kde měla v danou chvíli umístěnou peněženku – k věci toliko uvedla, že z prostor WC utekla bez batohu, který v daný okamžik ležel na zemi. Z těchto důvodů dovolatelka tvrdí, že výpověď poškozené stran odcizených šperků není důkazně nikterak podložena. V této souvislosti odmítla tvrzení soudu, že byla zachycena na fotografiích u východu z nádražní haly se stříbrnou krabičkou, neboť k takovému závěru nelze dospět díky nevalné kvalitě obrazové dokumentace.

8. Vyjma těchto okolností dovolatelka upozornila i na skutečnost, že poškozené posléze předmětný batoh přinesla S. Š. I po provedeném dokazování přitom stále přetrvávají pochybnosti o tom, jakou roli v celém incidentu hrála právě tato osoba, respektive zda to není právě ona, která se podílela na odcizení předmětných věcí. Návrh na doplnění dokazování výslechem této osoby však byl oběma soudy nižších stupňů zamítnut.

9. Dovolatelka dále připomíná, že skutková podstata trestného činu loupeže je charakterizována užitím nebo pohrůžkou násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z výpovědi obviněné i poškozené je zřejmé, že motivem užití násilí vůči osobě poškozené byla žárlivost obviněné provázená touhou „potrestat ji“ za údajný styk s jejím partnerem P. M. Dovolatelka namítá, že žádným z provedených skutkových zjištění nebylo prokázáno, že by užila násilí vůči poškozené skutečně za účelem cokoliv jí odcizit. Vzhledem k této klíčové okolnosti je přesvědčena o tom, že soudy nižších stupňů nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty jí přisouzeného trestného činu loupeže.

10. K otázce množství a specifikace konkrétních věcí, které se staly předmětem loupeže, soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jejich množství je irelevantní, neboť k uznání viny zcela postačuje odcizení věcí v minimální hodnotě. Rovněž odvolací soud konstatoval, že hodnota odcizených věcí není pro právní kvalifikaci podstatná. S těmito tvrzeními dovolatelka vyjádřila nesouhlas, neboť množství a hodnota odcizených věcí má přímý vliv na výši uloženého trestu. Odvolací soud obviněné za odcizení bankovky v nominální hodnotě 1.000 Kč uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Takový trest však označila za zcela nepřiměřený, když současně tvrdí, že s výší uloženého trestu nelze spojovat skutečnost, že by mimo peníze poškozené odcizila i „nějaké“ šperky, neboť nebylo prokázáno jaké, v jakém množství a v jaké hodnotě. Uložený trest proto neodpovídá zákonným zásadám, které trestní zákon stanoví pro ukládání trestů, uvedeným v § 37 odst. 2 tr. zákoníku a § 38 tr. zákoníku.

11. Vzhledem k výše uvedenému dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Praze a věc tomuto soudu vrátil k novému rozhodnutí, případně aby sám ve věci rozhodl tak, že bude v plném rozsahu zproštěna viny, případně jí bude podstatně snížen uložený trest odnětí svobody.

12. K dovolání obviněné se ve svém písemném stanovisku ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 1 NZO 885/2024-10, vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Úvodem svého stanoviska konstatovala, že obviněná v rámci svého mimořádného opravného prostředku pouze zopakovala námitky, které uplatnila v předchozích fázích trestního řízení, se kterými se však oba soudy nižších stupňů správným a dostatečným způsobem vypořádaly. Navíc dovolatelka svými námitkami cílí do oblasti skutkových zjištění pouze za účelem prosazení vlastního skutkového závěru, podle kterého nebylo její jednání motivováno snahou po získání peněz či dalších věcí. Nicméně soudy obou nižších stupňů po řádně provedeném dokazování dospěly k opačnému závěru, tedy že obviněná svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže, a to včetně subjektivní stránky.

13. Z provedených důkazů bylo prokázáno, že ze strany obviněné došlo k násilí na osobě poškozené, doprovázené vydáním zkumavky poškozenou do ruky obviněné (údajně obsahující pervitin), jakož i následným prohledáním jejího batohu, ze kterého obviněná vyndala velkou modrou krabičku a menší stříbrnou krabičku, přičemž je zřejmé, že obě krabičky obviněná (poté, co poškozená utekla) otevřela a následně manipulovala s věcmi zde umístěnými. Je rovněž zjevné, že obviněná (ještě v přítomnosti poškozené) vyndala z její peněženky bankovku v hodnotě 1.000 Kč, kterou si ponechala. Z fotografií i kamerového záznamu vyplynulo, že obviněná se posléze pohybovala mimo prostory toalet s menší podélnou stříbrnou krabičkou v ruce. Jelikož popis skutkového děje v podstatných bodech odpovídá objektivním záběrům z pořízeného videozáznamu, včetně násilí ze strany obviněné vůči poškozené, je zcela evidentní, že k němu došlo za účelem získání věcí poškozené. Použitá právní kvalifikace daného činu je tedy podle státní zástupkyně zcela přiléhavá.

14. Z těchto důvodů státní zástupkyně mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními nedovodila existenci zjevných rozporů. Naopak konstatuje, že oba soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou plně přezkoumatelná. Provedené důkazy dovolatelku z předmětného jednání jednoznačně usvědčily a rovněž uložený trest je s ohledem na její trestní minulost zcela adekvátní, když odpovídá i všem rozhodným hlediskům stanoveným pro ukládání trestů.

15. Jelikož meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání a deklarované důvody dovolání naplněny nebyly, závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. Současně navrhla toto rozhodnutí učinit v rámci neveřejného zasedání, k jehož konání může Nejvyšší soud přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., nicméně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila souhlas i s tím, aby dovolací soud učinil v neveřejném zasedání i jiné než jí navrhované rozhodnutí.

16. Vyjádření státní zástupkyně k dovolání podanému obviněnou bylo Nejvyšším soudem následně zasláno obhájci obviněné k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu předložena.

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

18. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněná výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovala, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a formálně vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnou uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů, které jsou taxativně uvedeny v citovaném ustanovení zákona, neboť jejich existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

20. Obviněná ve svém dovolání předně odkázala na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. V rámci tohoto dovolacího důvodu přitom platí, že za právně relevantní dovolací námitku lze ze strany obviněného považovat správnost a úplnost skutkových zjištění (na nichž je napadené rozhodnutí založeno), dále procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr.

ř. Předmětný dovolací důvod však umožňuje nápravu jen v těch případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř. Tento dovolací důvod tedy nelze v žádném případě vykládat extenzivně tak, že by jím došlo k obecnému (plošnému či automatickému) rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové, neboť umožňuje nápravu jen v těch nejzávažnějších případech, kdy došlo k zásadním vadám v rozhodných skutkových zjištěních.

21. Z výše uvedeného vyplývá, že předmětný dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: - případy tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), - případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), - vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno).

22. Dále obviněná odkázala na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat toliko vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

23. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněné, včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. Vlastní rozbor věci

24. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu tedy Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obviněné M. L. splňuje kritéria jí uplatněných dovolacích důvodů. V této souvislosti platí, že Okresní soud v Kolíně odvodil své skutkové závěry z řady provedených důkazů, mezi nimiž dominují zejména částečné doznání obviněné a výpověď poškozené V. Š., dále výpovědi matky poškozené J. Š. a dalších na věci zainteresovaných svědků. Z dalších důkazů je významným především videozáznam z místa činu (tedy z prostor toalet uvnitř haly Českých drah v Kolíně) ze dne 27. 2. 2023, včetně fotografií pořízených policejním orgánem z tohoto záznamu, dále fotografie pořízené při prohlídce těla poškozené z téhož dne, pokladní doklad o výkupu drahých kovů vystaveného společností F. – V. s.r.o. (neboli XY) z inkriminovaného dne a odborné vyjádření podané Tomášem Pidaničem stran hodnoty věcí poškozené.

25. Okresní soud v Kolíně přitom všechna skutková zjištění, která učinil na základě řádně provedených důkazů, vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na posouzení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Poté ke svým skutkovým závěrům přiřadil přiléhavou hmotněprávní kvalifikaci, neboť zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku byly ze strany obviněné bez důvodných pochybností naplněny, a to jak po stránce objektivní, tak i stránce subjektivní.

26. Nicméně Krajský soud v Praze následně citovaný rozsudek Okresního soudu v Kolíně zrušil ve výroku o vině i o trestu, když na podkladě obviněnou podaného odvolání konstatoval, že popis skutku nemá, pokud jde o množství a hodnotu odcizených šperků, plnou oporu v provedeném dokazování. V návaznosti na to odvolací soud v rámci veřejného zasedání se souhlasem obou procesních stran doplnil dokazování a na jeho základě upravil popis skutkového stavu tak, že z tzv. skutkové věty vypustil tu část, ve které byly specifikovány odcizené šperky a jejich cena. V ostatním naopak ponechal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně beze změn.

27. Přes tyto skutečnosti podala dovolatelka proti rozsudku Krajského soudu v Praze (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kolíně) mimořádný opravný prostředek, ve kterém se opětovně zříká své odpovědnosti za spáchaný trestný čin, neboť je i nadále přesvědčena, že svým jednáním nikterak nenaplnila zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže. S ohledem na tyto námitky Nejvyšší soud danou věc znovu přezkoumal, nicméně v rámci své revize neshledal, že by postupem soudů nižších stupňů došlo k pochybením, která by vedla k porušení základních procesních zásad, zejména ústavně garantovaného práva obviněné na spravedlivý proces.

V. 1. K dovolacím námitkám podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

28. Obviněná s odkazem na první alternativu dovolacího důvodu podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. připustila, že vůči poškozené použila násilí, nicméně se ohradila proti tomu, že by motiv jejího jednání byl zištný. V této souvislosti tvrdí, že z provedených důkazů nevyplynulo, že by poškozené – s výjimkou bankovky v nominální hodnotě 1.000 Kč – odcizila šperky, které měla u sebe a jejichž hodnota ani nebyla soudy zjištěna (nehledě na procesně nepoužitelné odborné vyjádření, č. l. 30, 36). Následně ve svém dovolání nastínila vlastní verzi průběhu skutkového děje, v rámci které má za to, že předmětné věci poškozené odcizila na místě činu přítomná S. Š.

29. Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu ověřil, že okresní soud vzal za základ svých skutkových zjištění zcela objektivní obrazový záznam ze dvou kamer umístěných v prostorách veřejných toalet uvnitř haly Českých drah v Kolíně a z kamery umístněné v nádražní hale ze dne 27. 2. 2023, respektive přepis kamerových záznamů a fotografií klíčových okamžiků pořízených z daného videozáznamu (č. l. 43-54 a 55-58), doplněné protokolem o následné prohlídce osoby poškozené (č. l. 21-29).

30. Z prvního videozáznamu (uloženého na DVD nosiči umístěném na č. l. 46 – levá kamera) je patrné, že obviněná poté, co si ověřila, že poškozená se nachází v prostoru jedné z kabinek WC, na ní čeká a poté, co se poškozená objeví, na ni zaútočí. Nejprve ji chytá za ruku (aby jí zabránila v odchodu), poté ji levou rukou udeří do obličeje, cloumá s ní a odstrkuje do rohu místnosti vedle umyvadel, odkud jí svým tělem brání v útěku (čas 18:50 hod.) Dále je ze záznamu zřejmé, že poškozená vytahuje z batohu dostatečně velké světle lesklé pouzdro se zipem a s pláčem z něj vytahuje a obviněné podává malý válcovitý předmět (tvarem odpovídající malé zkumavce s bílou náplní). Poté ji obviněná prohledává batoh a z něj vytahuje větší modrou krabičku a menší stříbřitou krabičku s mašličkou a z kapsy poškozené rovněž peněženku, ze které vytahuje bankovku a odhazuje ji vedle umyvadel. Poškozená se pokouší z místa uniknout, avšak obviněná jí v tom brání, nakonec se jí však podaří vysmeknout a utéct (čas 18:53 hod.).

31. Vyjma násilí (spočívajícího ve žďuchání, cloumání, úderů do obličeje menší intenzity za současného křiku a výrazné gestikulace), jímž obviněná působila přímo na osobu poškozené, se jeví jako podstatné, že obviněná po útěku poškozené zůstala na místě napadení, kde si krátce prohlíží modrou a stříbrnou krabičku, z obou vyndává jejich obsah (čas 18:53 hod.) a poté odchází.

32. Z dalšího videozáznamu (pořízeného z druhé kamery umístněné na chodbě k toaletám zprava) je zřetelně vidět, že poškozená se vrací k místu činu (kde se na chodbě krátce potkává s obviněnou, která ji znovu verbálně napadá, ale v přístupu k poškozené ji už brání osoba uklízečky a proto odchází). Poté k poškozené přistupuje dívka s dlouhými tmavými vlasy (S. Š.), podává jí odhozený batoh a modrou krabičku, kterou poškozená otevírá a zjišťuje, že je prázdná, na což reaguje pláčem a křikem (čas 18:56 hod.). Naproti tomu obviněná – jak je zřejmé z videozáznamu i fotodokumentace z nádražní haly – po incidentu odchází z nádražní budovy, přičemž v ruce drží dostatečně výraznou světle lesklou stříbřitou krabičku (tuto skutečnost policie na obrazových snímcích výrazně označila; č. l. 58).

33. Ačkoli obviněná opakovaně tvrdí, že kamerový záznam je nekvalitní, a proto není průkazný, Nejvyšší soud tuto námitku kategoricky odmítá. Všechny pořízené videozáznamy jsou barevné, dostatečně ostré a zcela zřetelně zachycují fyzické i psychické násilí páchané obviněnou na osobě poškozené, provázené vydáním zkumavky (podle slov poškozené s pervitinem), odcizením bankovky i dvou krabiček, s jejichž obsahem obviněná manipulovala (kterak bylo popsáno výše). Na místě činu autenticky pořízené videozáznamy jsou přitom v plném souladu s výpovědí poškozené, a to přesto, že tato v inkriminovanou dobu nitrožilně zneužila metamfetamin.

34. V této souvislosti je nutné akcentovat, že oba soudy se otázkou věrohodnosti osoby poškozené podrobně zabývaly, přičemž konstatovaly dostatečnou shodu její výpovědi se všemi skutkovými zjištěními, zejména s obsahem kamerových záznamů. Navíc ve výpovědi poškozené nebyla patrna žádná zášť či pomstychtivý úmysl, na základě kterého by zveličovala svoji psychickou či fyzickou újmu. Poškozená naopak uvedla, že žádná zranění neutrpěla (což bylo ověřeno prohlídkou jejího těla policejním orgánem a pořízenou fotodokumentací) a v průběhu trestního řízení ani nenárokovala náhradu utrpěné hmotné škody – podle svých slov proto, že by předmětné věci stejně nedostala, pročež se se svojí matkou dohodla, že „to již nebudou řešit“. Pokud ve věci skutečně byly shledány určité rozpory (zejména ze strany svědků, kteří svědčili o společné návštěvě Zlaté banky spolu s poškozenou), jedná se pouze o drobné neshody, které nejsou ve věci – z hlediska posouzení naplnění zákonných znaků obviněné přisouzeného trestného činu - nikterak podstatné.

35. Na tomto základě dovolací soud konstatuje, že výpověď obviněné, respektive její obhajoba, byla spolehlivě vyvrácena. Z tohoto důvodu je na místě obviněnou vznesené námitky stran údajně neprokázaného odcizení předmětných šperků (a to jak s poukazem na odlišnosti ve výpovědích soudy vyslechnutých svědků, tak nedostatečnou kvalitu pořízených videozáznamů a fotodokumentace) kategoricky odmítnout jako účelové, nepravdivé, vedené toliko snahou zbavit se trestní odpovědnosti za projednávané trestné jednání.

36. V záhlaví svého mimořádného opravného prostředku obviněná odkázala i na třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jejíž prostřednictvím namítla, že v projednávané věci nebyly nedůvodně provedeny jí navrhované podstatné důkazy. Tuto námitku však v obsahové části svého dovolání již nikterak blíže nekonkretizovala.

37. Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu ověřil, že obviněná prostřednictvím své obhájkyně u hlavního líčení dne 22. 8. 2024 navrhla provedení výslechu osob S. Š. a K. B. První ze jmenovaných měla vypovídat stran celého incidentu, neboť byla prokazatelně přítomna v chodbě vedoucí k toaletám, kde došlo k loupežnému napadení poškozené, druhá svědkyně se měla vyjádřit k úmyslu poškozené prodat zlaté šperky. Předsedkyně senátu okresního soudu však tyto návrhy obhajoby obviněné zamítla (č. l. 232), načež toto své rozhodnutí v rámci odůvodnění odsuzujícího rozsudku řádně odůvodnila (viz bod 25. odůvodnění rozsudku okresního soudu).

38. K tomu Nejvyšší soud předně dodává, že není povinností soudu akceptovat jakékoliv návrhy obhajoby na provedení dalších důkazů. V případě, že by soud vyhověl všem návrhům obviněné bez ohledu na nutnost jejich provedení, tak by se sám provinil proti procesní zásadě hospodárnosti a rychlosti řízení. Soud má tedy povinnost provést pouze takový (obhajobou či jinou procesní stranou) navrhovaný důkaz, který přispěje k důkladnějšímu vyjasnění skutkového stavu. Pokud však vyhodnotí navrhovaný důkaz jako nadbytečný a zamítne jej, je povinen své odmítnutí dostatečně odůvodnit.

39. K této otázce okresní soud v odůvodnění svého rozsudku jasně uvedl, že navrhované osoby již nemohly do věci přinést zpřesnění projednávaného skutku, neboť ani jedna nebyla přímou účastnicí napadení poškozené. K. B. měla vypovídat toliko o podružné otázce stran prodeje zlata (tedy o otázce s věcí související pouze nepřímo). S. Š. se sice na místo činu dostavila, ale až po útoku, což je zjevné i z pořízených videozáznamů. Nadto je tato osoba neznámého pobytu, pro soud byla zcela nekontaktní a ani policii se nepodařilo její účast na hlavním líčení zajistit.

40. Podobně nepodstatné jsou i obviněnou namítané okolnosti, že poškozená měla mít pohlavní styk s jejím partnerem P. M. nebo tvrzení, že před útokem obviněné požila metamfetamin. Tyto skutečnosti nemohly mít žádný vliv na posouzení právní povahy projednávaného jednání obviněné. Rovněž tvrzení, kdy dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku naznačila vlastní verzi skutkového děje, podle které se předmětného odcizení šperků poškozené mohla či měla dopustit S. Š., je nutné striktně odmítnout jako čistou a ničím nepodloženou spekulaci.

41. Jelikož okresní soud své zamítavé stanovisko stran provedení obhajobou navrhovaných důkazů v podobě výslechů dalších osob dostatečně relevantně objektivizoval v bodě 25. svého rozsudku, nedošlo k porušení žádné z procesních zásad ovládajících trestní řízení, pročež Nejvyšší soud námitku obviněné, respektive její odkaz na třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázala, odmítl jako zcela irelevantní.

V. 2. K námitkám obviněné podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

42. V návaznosti na své skutkové námitky obviněná s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tvrdí, že vůči osobě poškozené použila násilí výhradně proto, aby ji potrestala, nikoli za účelem zmocnění se jejích věcí, pročež nemohly být jejím jednáním naplněny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, zvláště stran subjektivní stránky (zavinění). Ani této námitce však nelze z pohledu zákonných dovolacích důvodů přiznat jakoukoli opodstatněnost, kterak bude rozvedeno níže.

43. Obecně platí, že úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání (jehož prostřednictvím chce pachatel překonat odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit), tak k faktickému zmocnění se cizí věci. Nicméně trestný čin loupeže je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí – v úmyslu zmocnit se cizí věci – aniž by bylo nutné, aby byl tento úmysl uskutečněn. To prakticky znamená, že i když pachatel po použití násilí dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost předmětného zločinu loupeže tímto nezaniká (podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku), protože čin byl již dokonán (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 1970, sp. zn. 6 Tz 24/70, uveřejněné pod č. 37/1970 Sb. rozh. tr.).

44. Z provedených důkazů je nepochybné, že obviněná si po předchozím uvážení počkala na poškozenou, a poté proti její osobě užila fyzického násilí. V průběhu napadení ji prohledávala kapsy a batoh, a to v přímém úmyslu zmocnit se věcí poškozené (tedy odejmout jí tyto věci z její dispozice coby faktického vlastníka). Je přitom zcela bez vlivu na použitou právní kvalifikaci dotčeného jednání, pokud dovolatelka tvrdí, že poškozenou chtěla toliko potrestat za údajný styk se svým partnerem, neboť ji zjevně potrestala užitím fyzického násilí vedoucího k faktickému odcizením jejích osobních věcí. Avšak i v případě, že by šperky a bankovku poškozené v konečném důsledku neodcizila, bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že tento úmysl pojala.

45. Obviněná tedy svým jednáním zcela nepochybně naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a to nejen po objektivní, ale i subjektivní stránce, když jednala v úmyslu přímém.

V. 3. Námitka obviněné k uloženému trestu

46. Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku trvá na tom, že trestné činnosti, která je jí kladena za vinu, se nedopustila, pročež se v závěru svého podání domáhá zproštění viny v plném rozsahu, eventuálně podstatného snížení uloženého trestu odnětí svobody. Tím vznesla námitku proti výroku o uloženém trestu, který zjevně hodnotí jako nepřiměřený (respektive nepřiměřeně přísný), byť k této výhradě již žádné bližší argumenty neuvedla.

47. Nejvyšší soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že pokud dovolatel své námitky dostatečně nekonkretizuje, dovolací soud není povinen je za obviněného domýšlet (srov. např. sp. zn. 6 Tdo 435/2013, podobně i sp. zn. I. ÚS 452/07). V projednávané věci je zřejmé, že dovolatelka v konečném důsledku usiluje o snížení uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, tuto námitku však nebylo možné akceptovat hned z několika důvodů.

48. Především platí, že námitky namířené proti výroku o trestu je možné vznášet pouze s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť právě tento dovolací důvod předpokládá, že dovolatel namítne, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákoníkem. Na tento dovolací důvod však obviněná neodkázala. Naopak námitka nepřiměřenosti trestu neodpovídá dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), ani písm. h) tr. ř., a není ji možné podřadit ani pod žádný jiný zákonem taxativně vymezený dovolací důvod (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460).

49. Rovněž Nejvyšší soud se ve své judikatuře touto otázkou mnohokrát zabýval. Např. v usnesení ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, zcela explicitně uvádí, že: „samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu.” (Podobně lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., na usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016).

50. Obviněná byla podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ohrožena trestem odnětí svobody v zákonném rozmezí od dvou do deseti let, přičemž Krajský soud v Praze jí uložil (zcela ve shodě se soudem prvního stupně) trest odnětí svobody ve třetině trestní sazby, a to přesto, že se jedná o trest souhrnný. Takto vymezený trest tedy svým druhem i výměrou zcela odpovídá zákonodárcem předepsané sankci podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku – nehledě na to, že obviněné významně přitížilo, že má v opisu rejstříku trestů celkem dvacet čtyři odsouzení, v důsledku čehož bylo třeba zohlednit, že se jedná o osobu s trvalými sklony k páchání úmyslné trestné činnosti, která se opakovaně dopouští zejména majetkové trestné činnosti (převážně krádeží).

51. Za těchto okolností nelze hodnotit uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v celkové výměře čtyř let za jakkoli nepřiměřený či snad dokonce za exemplární či excesivní. V tomto smyslu jsou zcela bezpředmětné odkazy obviněné na § 37 odst. 2 tr. zákoníku a § 38 tr. zákoníku, neboť tato ustanovení oba soudy nižších stupňů plně respektovaly. Skutečnost, že dovolatelka i nadále subjektivně pociťuje uložený trest jako nepřiměřeně přísný, a že o jeho výši dále vede polemiku, je z hlediska dovolacích důvodů zcela irelevantní. Za tohoto stavu byl Nejvyšší soud nucen námitku obviněné spočívající v její celkové nespokojenosti s uloženým trestem kategoricky odmítnout.

V. 4. Shrnutí

52. Nejvyšší soud po pečlivé analýze přiloženého spisového materiálu konstatuje, že Okresní soud v Kolíně se řádně vypořádal se skutkovými zjištěními, která vzešla z řádně provedených důkazů v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a ty poté vyhodnotil tak, jak mu ukládá § 2 odst. 6 tr. ř., tedy nejen jednotlivě, ale rovněž v jejich vzájemných souvislostech – s výjimkou údajů týkajících se druhu, množství a celkové hodnoty obviněnou odcizených šperků. Toto pochybení v návaznosti na odvolání obviněné revidoval Krajský soud v Praze, který po doplňujícím dokazování nově rozhodl o vině i trestu obviněné, přičemž příslušnou část tzv. skutkové věty, která se týkala těchto neprokázaných tvrzení, z popisu skutku vypustil.

53. Nejvyšší soud přitom po svém přezkumu neshledal, že by mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými závěry na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé existoval jakýkoli nesoulad, tím méně nesoulad zjevný či extrémní. Stejně tak není pravdou, že by v projednávané věci nebyly provedeny obviněnou navrhované podstatné důkazy. Obviněná svými skutkovými námitkami nejenže materiálně nenaplnila žádný z dovolacích důvodů, na který odkázala, ale navíc její výhrady mají charakter prosté polemiky, v rámci které zdůrazňuje pouze skutečnosti, o kterých se domnívá, že svědčí v její prospěch, zatímco zcela ignoruje závažná skutková zjištění, která ji z trestné činnosti usvědčují.

54. V této souvislosti nejvyšší soud připomíná, že k jednotlivým skutkovým zjištěním nelze přistupovat izolovaně, tedy při ignorování vzájemných vztahových souvislostí. Takový přístup se nemůže setkat s úspěchem – zvláště, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je nezpochybnitelná logická návaznost. Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat tak, že zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá deklarovaným představám obviněného. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).

55. V nyní posuzované věci Nejvyšší soud nezjistil nedůvodný zásah do ústavním pořádkem garantovaných základních práv obviněné. Soudy nižších instancí se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněné mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost a dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěrů vyplývajících z jednotlivých důkazů. Projednávaný skutek byl rovněž přiléhavě právně kvalifikován, neboť ze strany obviněné byly prokazatelně naplněny všechny zákonné znaky aplikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. VI. Závěr

56. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2024, č. j. 11 To 307/2024-262, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 8. 2024, č. j. 4 T 35/2024-238, v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněné M. L. nedošlo ve smyslu jí uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř. k porušení zákona, pročež jí podané dovolání bylo v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

57. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 1. 2025

JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu