11 Tdo 600/2024

11 Tdo 600/2024-297

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2024 o dovolání obviněného A. F., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2023, sp. zn. 61 To 679/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 118/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného A. F. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 3. 2023, sp. zn. 3 T 118/2022, byl A. F. (dále jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání přípravy zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 20 odst. 1 k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Jednání, jímž byl obviněný uznán vinným, spočívalo (zjednodušeně) v tom, že aniž by disponoval příslušným oprávněním nejméně dne 23. 10. 2022 v 17:55 hodin v Praze XY, ulici XY před domem č. o. XY, vědomě držel za účelem odvezení z území České republiky vakuovaný obal obsahující zelenou rostlinnou sušinu o hmotnosti 825,00 g, kdy následnou chemickou expertizou byla v sušině zjištěna účinná látka delta-9-tetrahydrokanabinol (THC), která je charakteristická pro rostlinu konopí, o koncentraci 13,65 %, což představuje 112,61 g látky delta-9-tetrahydrokanabinol (THC), přičemž delta-9-tetrahydrokanabinol patří do skupiny psychotropních látek.

2. Za uvedený zvlášť závažný zločin obviněnému soud prvního stupně podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest propadnutí věci, a sice 807,06 g odborným zkoumáním nespotřebované sušiny konopí.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, na základě něhož Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak při nezměněném výroku o vině shora uvedeným zvlášť závažným zločinem znovu rozhodl o trestu obviněného. Nově mu odvolací soud uložil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2,5 (dvou a půl) roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2,5 (dvou a půl) roku. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest propadnutí věci, a sice 807,06 g odborným zkoumáním nespotřebované sušiny konopí.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Radka Vojtka, Ph.D., advokáta, dovolání, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu, přičemž z opatrnosti namítá i dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), písm. b), písm. d), písm. e), písm. i), písm. l) a písm. m) tr. řádu. Úvodem dále obhájce obviněného uvádí, že žádá o prodloužení lhůty k doplnění dovolání a navrhuje, aby byl obviněnému ustanoven zástupce pro dovolací řízení a sděluje, že nesouhlasí, aby byl tímto zástupcem ustanoven on sám. Dále úvodem konstatuje, že z procesní ekonomie činí odvolání (spolu s výslovným odkazem na stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání), nedílnou součástí svého dovolání, včetně tam označených a soudy oslyšených či opomenutých důkazů, konkrétně znaleckého posudku, vyšetřovacího pokusu a výslechu znalce.

5. Následně obviněný cituje doslovné znění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu s tím, že důkazy o těchto pochybeních soudů nižších stupňů jsou jeho stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, rozsudek soudu prvního stupně, protokol o hlavním líčení a zvukový záznam z hlavního líčení, odvolání, rozsudek odvolacího soudu, protokol o hlavním líčení (správně veřejném zasedání – pozn. Nejvyššího soudu) a zvukový záznam z něj, jakož i výslech obviněného a trestní spis.

6. Konkrétně obviněný soudům nižších stupňů vytýká, že nerespektovaly § 2 odst. 2 tr. řádu a v něm zakotvenou presumpci neviny a § 2 odst. 5 tr. řádu a v něm zakotvenou zásadu pravdivého zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž má za to, že provedené důkazy neprokazují – natož mimo rozumnou pochybnost – že spáchal daný trestný čin. Nadto prý neexistuje a obžaloba ani nenabízí žádný důkaz svědčící alespoň o projeveném úmyslu obviněného, např. záměr koupit lístek na cestu zpět do Německa, popř. jakákoliv komunikace v tomto směru. Dále podle obviněného soudy nižších stupňů nerespektovaly závaznost relevantní judikatury Ústavního soudu, z níž se podává podstata principu presumpce neviny, skutečnost, že je to stát, kdo nese v trestním řízení důkazní břemeno, jakož i požadavek na respektování pravidla in dubio pro reo (k čemuž obviněný cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 698/19), jakož i příkaz, že rozhodnutí nelze opírat pouze o pravděpodobností zjištění viny (k čemuž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16), jako tomu bylo v jeho případě.

7. Postup obecných soudů je podle obviněného v rozporu s článkem 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť jakkoliv vysoký stupeň podezření není sám o sobě s to vytvořit podklad pro odsouzení (k čemuž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. 6.1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, z něhož dále cituje), když trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného kritéria prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05). Dále obviněný obecným soudům vytýká, že nebyla vyvrácena domněnka jeho neviny, přičemž mu zjevně k tíži kladou německá trestní řízení, která ale v 15 ze 16 případů skončila jeho zproštěním, nikoliv odsouzením. Rovněž obviněný namítá, že soudy nižších stupňů dovozovaly v jeho neprospěch, totiž pokud jde o závěr o degradaci účinné látky, převzatý slepě ze závěrů odvolacího soudu ve věci sp. zn. „67 Tdo 452/2018“, z něhož dovodily, že konopí, které měl u sebe, nemohlo sloužit k vlastnímu užívání dlouhodobě. Tento obecný závěr navíc nijak nevysvětlily, pokud jde o to, zda mělo či mohlo dojít k významnému poklesu účinné látky v dané věci, a to navzdory povinnosti soudu zabývat se konkrétními relevantními skutkovými okolnostmi daného řešeného případu (k tomu obviněný odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 468/2003). V další části obviněný opět obsáhle cituje z judikatury Ústavního soudu stran požadavku, aby závěry založené na hodnocení provedených důkazů neodporovaly zásadě in dubio pro reo (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1095/15).

8. Obviněný následně brojí proti postupu soudů nižších stupňů spočívajícímu v ústavně nekonformním opomenutí důkazů navrhovaných obhajobou (k čemuž odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01) a dodává, že soudy opomenuly, že neprokázaná vina je z právního hlediska totéž jako prokázaná nevina, neboť k prokázání viny by bylo nezbytné připojit ještě další přímé důkazy či nepřímé důkazy tak, aby tvořily ucelený řetězec (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16), což se však v dané trestní věci nestalo.

9. Nadto soudy nižších stupňů nekorektně zkreslily a pořadem práva nepřezkoumatelným způsobem nevypořádaly námitku obhajoby týkající se nedosažení ani stadia přípravy, resp. neprokázání přípravy, čímž nedovoleně zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a článku 36 odst. 1 Listiny. Takto podle obviněného postupovaly soudy nižších stupňů navzdory tomu, že ani vzdálenější stadium trestného činu ve formě přípravy nesmí být vzdáleno v nekonečnu, resp. manifestovat se obžalobou zcela neprokázaným tvrzením, že obviněný vyveze konopí do Německa. Uvedený závěr pak podle obviněného neobstojí, poměřován etalonem přezkoumatelnosti, neboť není uvedeno, na základě kterých konkrétních důkazů to které zjištění soud činí a z jakých důvodů (eventuálně) absentuje vysvětlení rozporů [k čemuž obviněný odkazuje na závěrečnou řeč svého obhájce]. K tomu obviněný dodává, že pouhý úmysl, byť veřejně vyslovený, spáchat zvlášť závažný zločin, jehož příprava je trestná, není jeho přípravou, pokud za takto vysloveným úmyslem nenásledují kroky natolik konkrétní, aby z nich bylo možné identifikovat, že jde o přípravu k určitému trestnému činu (srov. ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 281, což obviněný doplňuje citací z rozhodovací praxe Ústavního soudu stran trestnosti přípravy trestného činu, konkrétně nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. II. ÚS 491/04). Obviněný proto uzavírá, že podle něj nebylo prokázáno vytvoření více objektivních již konkretizovaných podmínek pro následné uskutečnění obžalobou toliko tvrzeného záměru obviněného (konopí vyvézt do Spolkové republiky Německo – pozn. Nejvyššího soudu).

10. Ze všech těchto důvodů proto obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl a podle § 265k odst. 1 tr. řádu napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu.

11. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jakub Chromý, Ph.D. (dále jen „státní zástupce“). Po připomenutí dosavadního průběhu řízení, obsahu rozhodnutí soudů nižších stupňů a dovolací argumentace obviněného předesílá, že Nejvyšší soud v rámci projednávání dovolání není povolán jako třetí stupeň k plnému přezkumu napadených rozhodnutí, a proto je předepsán katalog dovolacích důvodů. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Z hlediska § 265b tr. řádu pouhé formální uvedení některého z dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. řádu odkazem na toto zákonné ustanovení postačovat nemůže, jelikož se vyžaduje, aby tento důvod také skutečně byl v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. Skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu, jen pokud obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení. Dovolání tak není běžný opravný prostředek a neplní funkci dalšího odvolání. Proto je podle státního zástupce nedostatečné, pokud obviněný odkázal z tzv. opatrnosti také na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), písm. b), písm. d), písm. e), písm. i), písm. l) a písm. m) tr. řádu, a to bez jakýchkoli výhrad vedoucích tímto směrem. Navíc je zřejmé, že mnohé z nich se vylučují už jen absencí předvídané procesní situace, což státní zástupce dále rozvádí a vysvětluje.

12. Pokud jde o primárně uvažované dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu, uvádí státní zástupce, že obsah dovolání obviněného tvoří četná citace výňatků z judikatury Ústavního soudu, aniž vždy slouží jako podklad pro adresné rozvedení dovolací argumentace v souvislosti s takto deklarovanými dovolacími důvody. Za obviněného přitom nelze domýšlet, jak přesně vystavět a kudy přiléhavě vést dovolací argumentaci směřující k vyloučení jeho trestní odpovědnosti za trestnou činnost drogového charakteru.

13. V dovolací argumentaci obviněného podle mínění státního zástupce nejsou identifikovány flagrantní vady důkazního řízení, teprve pro které by mohl být s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dán průchod zcela výjimečnému zásahu Nejvyššího soudu do oblasti skutkových zjištění předtím stabilizovaných soudy nižších stupňů, podle nichž obviněný přicestoval do Prahy s úmyslem obstarat a následně vyvézt psychotropní látku, resp. účinnou látku THC v rostlinné sušině uložené v batohu při zadržení policejní hlídkou. Co se týče avizovaného pravidla in dubio pro reo, připomíná státní zástupce, že uvedené má procesní charakter a týká se otázek výhradně skutkových. K porušení zásady in dubio pro reo by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by důkazní situace skutečně vyzněla tak, že by nebylo možno se důvodně přiklonit ani k jedné z více v úvahu připadajících skutkových variant a soudy by zvolily variantu pro obviněného méně příznivou, což však není nyní posuzovaný případ. Podle státního zástupce se nabízí poukázat na rozbor skutkového stavu věci a jeho vyhodnocení především v bodu 6. rozsudku soudu prvního stupně.

14. K tomu státní zástupce dodává, že i kdyby se námitky obviněného týkající se neakceptování návrhů na doplnění dokazování (když obviněný se v průběhu řízení opakovaně dožadoval přehodnocení množství látky s umístněním v batohu) podřadily pod třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, předpokládající nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů, nebylo by možné těmto námitkám přiznat opodstatnění. Ani podle judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné k uplatnění obhajoby, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Nejedná se o opomenuté důkazy, jsou-li dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v rozhodnutí. Soud prvního stupně předvídané povinnosti dostál, neboť vznesenému návrhu nevyhověl s odkazem na jeho nadbytečnost, což vyplývá z vysvětlení z bodu 7. jeho rozsudku. Repetitivní námitkou se zabýval rovněž odvolací soud v bodu 15. jeho rozsudku. Z uvedeného pohledu se tedy nemůže jednat o opomenutý důkaz.

15. Ohledně dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu státní zástupce připomíná, že přichází v úvahu tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Se značnou mírou benevolence – s ohledem na obecnost a potřebu extrakce namítaných vad skutkové povahy, zároveň bez možnosti zohlednění odkazu na jiné podání obviněného – je možné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu podřadit námitky stáčející se k absenci úmyslného vytváření podmínek pro spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Přesto nelze těmto námitkám přiznat opodstatnění.

16. Ve smyslu § 20 odst. 1 tr. zákoníku se přípravou rozumí úmyslné vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, jakým je i v nyní projednávaném skutku použitá kvalifikace podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný přistupoval ke konkrétnímu jednání, z něhož je patrná reálnost jeho záměru uskutečnit vyvezení psychotropní látky pro jiného ve značném rozsahu, byť nikoli bezprostředně. Vytváření podmínek nabývalo podobu opatřování prostředků pro spáchání drogového trestného činu, což se odvíjelo od obstarání psychotropní látky ve značném rozsahu, k čemuž obviněný přicestoval ze Spolkové republiky Německo do České republiky a následně s ní disponoval během krátkodobého pobytu v Praze a perspektivně se s ní hodlal vycestovat zpátky do domovského státu. Poukázat lze podle státního zástupce na způsob zabalení psychotropní látky, kdy vakuováním dojde ke zmenšení objemu a zároveň k částečnému omezení senzorických vlastností, především zápachu typického pro sušinu konopí. Upozornit lze také na množství psychotropní látky, se kterou obviněný nakládal, a které reálně vylučuje užití pro jeho vlastní spotřebu. I kdyby byl obviněný uživatelem psychotropní látky tohoto druhu, tak i přes nadhodnocený předpoklad denní spotřeby 2,5 g sušiny konopí by šlo o množství až na jeden rok, ačkoli obviněný nebyl v České republice dlouhodobě usazen (mj. bez výbavy a další rezervace ubytování) a došlo by též ke ztrátě požadovaných účinků sušiny konopí z důvodu rychlé degradace v průběhu skladování. Nepřesvědčivá je proto podle státního zástupce argumentace o obstarání drogy pouze pro sebe na dobu dovolené v České republice. V rozebíraném ohledu se nabízí rovněž poukázat na kriminální profil obviněného, z něhož vyplývá dřívější postih za nedovolené obchodování s omamnými a psychotropními látkami nejen pro vlastní potřebu. Na okraj pak státní zástupce připomíná rozdíl mezi přípravou a pokusem trestného činu, jenž spočívá v tom, že příprava je jednáním, kterým pachatel vytváří podmínky pro spáchání trestného činu, zatímco pokus je jednáním, které již bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu. Později zamýšlená situace zachycení obviněného při převozu psychotropní látky přes státní hranice České republiky – zmiňovaná obhajobu – by tak již postoupila do pokročilejšího vývojového stadia páchání drogového trestného činu, u něhož se uplatňuje pokus podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

17. Po zvážení rozvedených skutečností proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlasí státní zástupce s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

18. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice. Tu však do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.

20. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za potřebné vyslovit se k úvodu dovolání obviněného, v němž tento (resp. jeho obhájce) požádal o prodloužení lhůty k doplnění dovolání a navrhl, aby mu byl ustanoven zástupce pro dovolací řízení, přičemž nesouhlasí s tím, aby byl tímto zástupcem ustanoven jeho stávající obhájce. Z procesní ekonomie pak obviněný uvedl, že součástí svého dovolání činí i své odvolání (spolu s výslovným odkazem na stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání), včetně tam označených a soudy oslyšených či opomenutých důkazů, konkrétně znaleckého posudku, vyšetřovacího pokusu a výslechu znalce.

21. Pokud jde o žádost obviněného o prodloužení lhůty k doplnění dovolání, platí, že podle § 265e odst. 4 tr. řádu není navrácení lhůty k podání dovolání přípustné. Této žádosti obviněného tak nemohlo být ze strany soudu prvního stupně, u nějž bylo dovolání v souladu s § 265e odst. 1 tr. řádu podáno, ani dovolacího soudu vyhověno.

22. Jde-li o návrh obhájce obviněného o ustanovení (nového) obhájce pro dovolací řízení, platí, že stávající obhájce byl obviněnému ustanoven usnesením soudu prvního stupně ze dne 24. 10. 2022, č. j. 43 Nt 495/2022-41, přičemž z obsahu spise neplyne, že by toto ustanovení bylo podle § 39 odst. 1 tr. řádu zrušeno, popř. byl obhájce povinnosti obhajování obviněného zproštěn podle § 40 nebo § 40a odst. 1 tr. řádu. Obhájce obviněného zároveň neuvádí v dovolání žádný důvod, proč by předseda senátu měl takto postupovat. Proto povinnost stávajícího obhájce zastupovat obviněného trvá i v probíhajícím dovolacím řízení.

23. Konečně platí, že odkaz obviněného na jeho odvolání a stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, podané v téže trestní věci, Nejvyšší soud nemohl přijmout a nahlížet na tato předchozí podání obviněného a argumentaci v nich uplatněnou jako na součást podaného dovolání. Jak totiž vysvětlil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, uveřejněném pod č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr., platí, že se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. řádu tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně.

24. Protože dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

25. Obviněný ve svém dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu, přičemž tak činí tzv. z procesní opatrnosti, avšak bez jakékoliv navazující argumentace, uvádí i dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), písm. b), písm. d), písm. e), písm. i), písm. l) a písm. m) tr. řádu. K takto uplatněným dovolacím důvodům Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel je povinen nejen formálně podřadit své námitky pod jím uplatněný dovolací důvod, ale musí je také věcně odůvodnit, přičemž splnění těchto obsahových náležitostí dovolání vymezuje a současně i limituje obsah a rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu (srov. DRAŠTÍK, A. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR a. s., 2017, s. 454). To však obviněný neučinil, přičemž platí, že Nejvyššímu soudu nijak nepřísluší jakkoliv dotvářet či rozvíjet dovolatelem předloženou dovolací argumentaci (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). Z tohoto důvodu se proto k formálně uplatněným, ale argumentačně nijak nepodloženým dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. a), písm. b), písm. d), písm. e), písm. i), písm. l) a písm. m) tr. řádu dále nijak nevyjadřoval.

26. Stran obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná následující.

27. K nápravě zásadních (extrémních) vad ve skutkových zjištěních je pak určen dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jenž je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (prvá alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa).

28. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento nově zařazený dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu) [prvá alternativa], případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.) [druhá alternativa], a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno (třetí alternativa).

29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (prvá alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa).

30. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné

skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.

31. Nejvyšší soud toliko dodává, že i při respektování taxativního charakteru výčtu dovolacích důvodů, platí, že interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV. Důvodnost dovolání

32. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně, jakož i s řízením, které předcházelo jejich vydání, dospěl k závěru, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá žádnému z jím uplatněných, ale ani jiných zákonných dovolacích důvodů. Protože současně Nejvyšší soud nezjistil, že by postupem soudů nižších stupňů bylo zasaženo některé z ústavně zaručených práv obviněného, a jeho související námitky tak shledal nedůvodnými, nezbylo, než aby dovolání obviněného odmítl. K jednotlivým dovolacím námitkám (v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu) uvádí Nejvyšší soud stručně následující.

33. Nejvyšší soud se ztotožňuje s vyjádřením státního zástupce v tom směru, že dovolání obviněného je do značné míry (resp. takřka zcela) založeno na doslovném opakování jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení. Přitom platí, že s jím uplatněnou argumentací se již dříve vypořádaly soudy nižších stupňů, především odvolací soud v bodech 12. až 15. odůvodnění svého rozsudku.

34. Jádro dovolací argumentace obviněného spočívá v rozporování skutkových zjištění soudu prvního stupně stran otázky, zda měl v úmyslu vycestovat z území České republiky zpět do Spolkové republiky Německo s celkem 825 gramy zelené rostlinné sušiny, v níž bylo zjištěno 112,61 g účinné látky delta-9-tetrahydrokanabinol a která u něj byla dne 23. 10. 2022 v 17:55 hodin v Praze XY, ulici XY před domem č. o. XY, zajištěna. Obviněný je přesvědčen, že toto zjištění soudů nižších stupňů nemá oporu v provedených důkazech a závěr o jeho záměru z území České republiky vycestovat a ve smyslu přisouzené přípravy zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 20 odst. 1 k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku „vyvézt psychotropní látku a takový čin spáchat ve značném rozsahu“ je tak v rozporu s takřka všemi zásadami a pravidly souvisejícími se zjišťováním skutkového stavu v trestním řízení.

35. Takto formulované dovolací námitky však neodpovídají obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (v jeho první alternativě), ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Obviněný totiž fakticky netvrdí, že by zde byl dán zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění shora uvedených znaků skutkové podstaty daného trestného činu a obsahem provedených důkazů, ale tvrdí, že nebyly provedeny žádné důkazy na podporu skutkových zjištění soudu prvního stupně stran jeho záměru vycestovat z území České republiky do Spolkové republiky Německo, kde v dané době bydlel a studoval, jak sám uvedl (srov. bod 3. rozsudku soudu prvního stupně). Opak je však pravdou, jak se zcela zřetelně podává z rozsudku soudu prvního stupně.

36. Obviněnému je třeba dát za pravdu, že žádný přímý důkaz o jeho záměru vycestovat po zakoupení konopí z území České republiky nebyl v řízení proveden. To však ani soud prvního stupně ani odvolací soud v odůvodnění svých nyní napadených rozhodnutí neuvádějí, když závěr o této skutečnosti postavily na řetězci nepřímých důkazů. Pouze pro dokreslení Nejvyšší soud připomíná, že nepřímé důkazy nejsou ve vztahu k přímým a priori podřadné. Je jimi možno prokázat vinu stejně jako důkazy přímými, ovšem za podmínky, že vzájemně propojený, nepřerušený, resp. uzavřený řetězec těchto důkazů jinou alternativu než vinu nepřipouští. Za této podmínky soud může výrok o vině opřít jen o nepřímé důkazy (srov. např. FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA T. Trestní právo procesní, Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 342-345; nebo obdobně ŠÁMAL, P., MUSIL, J., KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 360).

37. Konkrétně soud prvního stupně vyšel z provedených věcných důkazů (viz bod 4. jeho rozsudku) a z výpovědi obviněného (viz body 2. a 3. jeho rozsudku), které podrobil velmi detailnímu hodnocení. Vysvětlil, proč neuvěřil tvrzení obviněného o jeho denní spotřebě konopí, které si odporovalo s dalšími částmi jeho výpovědi (na jednu stranu měl být obviněný natolik závislý, že měl spotřebovat 3 g konopí denně, den před svým zadržením si ale měl zakoupit 1 g konopí, který do svého zadržení nespotřeboval), poukázal na skutečnost, že v případě pravdivosti jeho výpovědi o spotřebě 3 g konopí denně by mu zakoupené konopí vystačilo na 275 dní, resp., neboť obviněný tvrdil, že konopí chtěl konzumovat v rámci svých pobytů na jím pronajaté rekreační chatě u Plzně, kde se zdržoval 7 až 8 dní v měsíci, přičemž jinak pobýval ve Spolkové republice Německo, na více než 3 roky, přičemž na tak dlouhou dobu neměl mít danou rekreační chatu ani pronajatou (ve skutečnosti platnost smlouvy o pronájmu skončila ještě před jeho zadržením) a nadto by postupem času došlo k degradaci účinné látky delta-9-tetrahydrokanabinol obsažené v konopí.

Rovněž soud prvního stupně poukázal na zřejmé rozpory ve výpovědi obviněného, který nejprve uvedl, že šlo o spontánní nákup od kamaráda, na který si musel vybrat veškeré úspory, avšak následně sdělil, že šlo o výhodnou koupi, na níž dlouhodobě šetřil. To vše v situaci, kdy obviněný byl studentem bez příjmu, který si spolu s kamarádem měl pronajímat u Plzně rekreační chatu za částku 15 000 Kč měsíčně. Navíc byl obviněný zadržen v Praze, kdy měl u sebe kartáček na zuby, náhradní spodní prádlo a jiné oblečení, ačkoliv předtím měl pobývat na uvedené rekreační chatě a plánoval se tam vrátit.

Jeho legendě, že tomu tak bylo proto, kdyby se v Praze ušpinil a potkal nějakou dívku, soud prvního stupně neuvěřil, stejně jako neuvěřil celé jeho obhajobě, a to pro její zjevnou nepravdivost a rozpory v této se vyskytující. Poukázal rovněž na skutečnost podávající se z evidence Spolkové republiky Německo, že obviněný byl v domovské zemi již třikrát odsouzen, z toho jednou pro trestnou činnost drogového charakteru, spočívající držení konopí, ale i jeho distribuci jiné osobě (srov. v podrobnostech bod 6.

rozsudku soudu prvního stupně).

38. Jestliže tedy soud prvního stupně svůj závěr o tom, že konopí, s nímž byl obviněný zadržen, chtěl tento následně vyvézt do Spolkové republiky Německo, založil na hodnocení výpovědi obviněného, kterou shledal jako nepravdivou co do způsobu, jakým zamýšlel s konopím naložit, a to v kontextu provedených věcných důkazů (množství této látky; skladbu osobních věcí, které měl při svém zadržení u sebe; jeho předchozí odsouzení ve Spolkové republice Německo pro typově shodnou trestnou činnost), musí Nejvyšší soud konstatovat, že závěr soudu prvního stupně má oporu v provedených důkazech, které dohromady tvoří vzájemně propojený, uzavřený řetězec, jenž jinou alternativu než vinu obviněného nepřipouští. Z hodnotící úvahy soudu prvního stupně současně jasně plyne, že tento dospěl na základě provedených důkazů k přesvědčení, majícímu kvalitu praktické jistoty, že záměrem obviněného bylo s konopím vycestovat zpět do Spolkové republiky Německo.

39. Nejvyšší soud je proto nucen konstatovat, že soud prvního stupně dostál všem požadavkům kladeným na něj obviněným vzpomínanou judikaturou Ústavního soudu a nijak se nezpronevěřil své úloze orgánu moci soudní povolaného ke zjišťování skutkového stavu představujícího východisko pro rozhodování o vině a trestu.

40. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že obviněný ve svém dovolání poukazuje na řadu obecně platných závěrů Ústavního soudu, které však nepropojuje s konkrétními námitkami, popř. pouze obecně dovozuje, že protože byl uznán výše uvedeným trestným činem došlo tak k porušení shora vzpomínaných principů a pravidel. K tomu Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. řádu a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se otázek skutkových. Z tohoto pravidla se podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).

41. Jak je přitom z předchozích pasáží odůvodnění tohoto rozsudku zřejmé, obviněný přehlíží, že jím tvrzené pochybnosti, spočívající ve skutečnosti v prosazování jiného způsobu hodnocení provedených důkazů a z něj plynoucí vlastní verze skutkového stavu věci, odlišné od toho, jak byl na základě provedených důkazů skutkový stav zjištěn soudy nižších stupňů, u těchto ve vztahu k otázce jeho viny nepanovaly. Jestliže totiž soud prvního stupně i soud odvolací nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný předmětný skutek spáchal, pro uplatnění uvedeného pravidla nebyl v této trestní věci dán žádný důvod.

42. Obviněný dále ve svém dovolání namítá, že soudy nižších stupňů neprovedly jím navrhované důkazy, a to znalecký posudek, vyšetřovací pokus a výslech znalce. Tato námitka by jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě mohla odpovídat toliko za předpokladu, že by šlo o důkazy opomenuté v tom smyslu, že takové důkazy byly obviněným navrženy, avšak soudem nebyly provedeny a jejich neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. Ani to však není případ trestní věci obviněného.

43. Jak soud prvního stupně (viz bod 5. jeho rozsudku), tak odvolací soud (viz body 12. a 15. jeho rozsudku) se důkazními návrhy obviněného zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, proč těmto nepopřály sluchu. Soud prvního stupně zcela adekvátně a především přesvědčivě vyložil, proč považoval návrhy obviněného na provedení uvedených důkazů za stávající důkazní situace za nadbytečné, přičemž jeho závěru přisvědčil i odvolací soud a Nejvyšší soud jejich náhled rovněž sdílí. Za této situace proto nelze uvažovat o důkazu opomenutém ve smyslu judikatury Ústavního soudu, na niž obviněný dokazuje (za všechna rozhodnutí srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 a ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Lze jen doplnit, že obviněný ani nepřikládá žádnou další argumentaci směřující proti této hodnotící úvaze soudů nižších stupňů.

44. Jako neodpovídající žádnému dovolacímu důvodu pak Nejvyšší soud vyhodnotil námitku obviněného, že tvrzení obžaloby, o degradaci účinné látky delta-9-tetrahydrokanabinolu obsažené v konopí slepě vycházelo ze závěrů učiněných v jiné trestní věci. To proto, neboť touto otázkou se soud prvního stupně ve svém rozsudku nijak nezabýval a ani zabývat nemusel, když stěžejní byla toliko otázka, zda obviněný zamýšlel s konopím vycestovat mimo území České republiky či nikoliv.

45. Konečně ani závěrečná část dovolací argumentace obviněného neodpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první alternativě (ani jinému zákonnému dovolacímu důvodu). To z toho důvodu, že obviněný svoji dovolací argumentaci nestaví v tom směru, že by nesouhlasil s právním posouzením skutku tak, jak byl tento zjištěn soudem prvního stupně (tato námitka by první alternativě daného dovolacího důvodu naopak odpovídala), ale svoje námitky buduje na svém přesvědčení, že nebylo prokázáno, že měl záměr konopí vyvézt z území České republiky. Tímto způsobem formulovaná dovolací argumentace však směřuje do oblasti skutkových zjištění stran prokázání dané skutečnosti, přičemž touto částí polemiky obviněného se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů se dovolací soud zabýval výše v bodech 37. a 38. tohoto usnesení.

46. Nejvyšší soud proto – ve shodě se závěry soudu prvního stupně, odvolacího soudu i vyjádřením státního zástupce – uvádí, že jednání obviněného vykazovalo znaky přípravy zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 20 odst. 1 k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve smyslu opatřování si prostředků ke spáchání tohoto trestného činu, když obviněný si opatřil 825,00 g konopí, obsahujícího 112,61 g psychotropní látky delta-9-tetrahydrokanabinol, které chtěl vyvézt z České republiky do Spolkové republiky Německo, což bylo zjištěno na základě hodnocení jeho výpovědi a provedených věcných důkazů, z nichž se nabízel jediný závěr, že obviněný nepravdivě uvedl, že si chtěl konopí uschovat v rekreační chatě u Plzně, kterou si s kamarádem pronajímal za částku 15 000 Kč měsíčně, k níž v dané době již neměl uzavřenou nájemní smlouvu, a které zde chtěl postupně zkonzumovat, což by mu při frekvenci jeho návštěv České republiky a denní spotřebě konopí trvalo déle než tři roky, ale do Prahy přicestoval toliko za účelem koupě konopí a jeho vyvezení do Spolkové republiky Německo, kde v té době bydlel a studoval.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

47. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného A. F. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 31. 7. 2024

JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu