11 Tdo 617/2025

11 Tdo 617/2025-229

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2025 o dovolání obviněného L. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2025, sp. zn. 7 To 367/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 76/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. P. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. 2 T 76/2024, byl obviněný L. P. (dále jen „dovolatel“ nebo „obviněný“) uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku specifikovaných věcí.

2. Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 20. 2. 2025, sp. zn. 7 To 367/2024, o odvolání obviněného tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

3. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění spočívajících v tom, že od blíže nezjištěné doby, nejméně od 24. 2. 2022 do 19. 10. 2023, jednak v chatce, nacházející se na pozemku p. č. XY, LV č. XY, k. ú. XY a na dalších blíže nezjištěných místech, poté, co si postupně v lékárnách XY a XY v XY a v lékárně XY v XY zakoupil 24 balení léku Modafen a 2 balení léku Nurofen Stop Grip, ve kterých se nacházelo vždy 24 tablet, obsahující pseudoefedrin a dále poté, co mu tato léčiva kupovali M. J. a T. K., kteří mu dohromady zakoupili 23 balení léku Modafen a 3 balení léku Nurofen Stop Grip, vždy po 24 tabletách v lékárnách XY a XY v XY, tak z výše uvedených léků bez příslušného zákonného povolení chemickou cestou vyrobil za pomocí dalších pomocných látek přesně nezjištěné množství drogy pervitin, kterou pak shora uvedeným osobám distribuoval po několika hodinách od předání léčiva s obsahem pseudoefedrinu v množství na jednu „čáru“, tedy cca 0,1 gram pervitinu jako odměnu za pomoc s opatřením léčiv s obsahem pseudoefedrinu, přičemž droga pervitin obsahuje metamfetamin, tedy psychotropní látku, zařazenou podle Úmluvy o psychotropních látkách do seznamu II, který je přílohou č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a shora uvedeného se dopustil, přestože byl trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 2. 2021, č. j. 2 T 7/2021 - 133, v právní moci dne 6. 3. 2021, uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odstavec 1 trestního zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. Dovolatel po rekapitulaci proběhlého trestního řízení namítal, že soudy nižších stupňů pominuly, že i v případě naplnění zákonných znaků trestného činu podle § 283 tr. zákoníku nelze odhlédnout od skutečného množství látky, se kterou mělo být nakládáno. V rámci skutkové věty je totiž uvedeno množství drogy na tzv. „jednu čáru“ cca 0,1 g pervitinu. Na posouzení množství a kvality účinné psychotropní látky (pseudoefedrinu) v pervitinu, se kterým měl nakládat obviněný, soudy nižších stupňů zcela rezignovaly, v odůvodnění svých rozhodnutí tímto směrem žádné závěry neučinily, tudíž jejich závěr o množství drogy není úplný a nelze na základě něj činit úvahy o trestní odpovědnosti obviněného. Ze samotného držení či předávání léčiv obviněnému značky Modafen a Nurofen Stop Grip, nelze dovozovat jeho trestní odpovědnost.

6. Následně se dovolatel zabýval uloženým trestem. Podle něj soudy nereflektovaly požadavky zakotvené v § 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ani otázku společenské škodlivosti se zřetelem k zásadě subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V případě sociální skupiny uživatelů drog nelze dovozovat společenskou škodlivost s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe trestnost předáním 0,1g („jedné čáry“) pro osobní spotřebu. Takové množství drogy u osoby, která je či byla uživatelem drog nepředstavuje vážné zdravotní riziko či že by zde mělo dojít k nějakému podstatnému psychickému ovlivnění. To jsou všechno okolnosti, které měly být zvažovány nižšími soudy k dovození viny obviněného (k tomu dovolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 280/2005, publikované v Souboru trestních rozhodnutí NS č. 15/2005). K uvedenému doplnil, že v průběhu celého řízení nebyl zajištěn ani zkoumán žádný konkrétní vzorek pervitinu, údajně vyrobený obviněným.

7. K přiměřenosti uloženého trestu dovolatel rozvedl, že odvolací soud vůbec nezvažoval subsidiaritu trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a na obecná ustanovení k ukládání trestů a k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem pouze odkázal, a to bez jakéhokoliv odůvodnění. Soudy obou stupňů se dostatečně nezaobíraly kritérii ve smyslu § 38 a § 39 tr. zákoníku, a v tomto duchu tedy nelze vyměřený trest (byť je uložen při dolní hranici trestní sazby) vnímat jako přiměřený.

8. Ve vztahu k možnosti uložení společného trestu dovolatel zdůraznil, že otázka jeho uložení za pokračování v trestném činu nebyla soudy nižších stupňů zvažována. V rámci tohoto řízení v návaznosti na provedené svědecké výpovědi nelze učinit jednoznačný závěr o tom, že časová souvislost skutku vymezeného v trestním příkazu vydaném Okresním soudem v Břeclavi dne 11. 2. 2021 pod č. j. 2 T 7/2021-133, není dána s časovým obdobím skutku v rámci nyní projednávané věci. Odvolací soud v odůvodnění tímto dovoláním napadeného rozhodnutí pouze stroze konstatoval, že podmínky pro posouzení trestné činnosti jako pokračující nejsou dány. Dokazování k tomuto právnímu závěru nižší soudy vůbec nečinily, ačkoli k tomuto byly vázány ustanovením § 45 tr. zákoníku.

9. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2024 č. j. 7 To 367/2024-197, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 6. 11. 2024, č. j. 2 T 76/2024-176, a věc vrátil Okresnímu soudu v Břeclavi k dalšímu řízení.

10. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy beze zbytku vypořádaly.

11. Dovolatelem byly namítány nesoulad skutkových zjištění a provedených důkazů a vada nesprávného právního posouzení skutku. Obviněným přednesené výhrady sice pod uvedené dovolací důvody s jistou dávkou tolerance podřadit lze, jsou však zjevně neopodstatněné. V této souvislosti je totiž zapotřebí akcentovat, že Okresní soud v Břeclavi realizoval v podstatě komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Krajský soud v Brně, který podané odvolání řádně přezkoumal, s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal.

12. V daném případě je třeba poukázat na to, že hranice množství většího, než malého se neuplatní u trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, neboť zákonodárce neurčil žádnou minimální hranici množství relevantního z hlediska naplnění znaků přečinu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a nevymezil ani rozsah spáchání činu. V každém jednotlivém případě je tedy třeba posoudit konkrétní okolnosti podle povahy a závažnosti trestného činu, podle hledisek uvedených v § 39 odst. 1, 2 a jeho společenskou škodlivost se zřetelem na zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

13. V konkrétním případě obviněného je třeba vyhodnotit, že trestné činnosti se dopouštěl nejméně od 24. 2. 2022 do 19. 10. 2023. Přitom ze spisu Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 2 T 7/2021 vyplynulo, že teprve ke dni 26. 2. 2021 byl pravomocně odsouzen pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. To znamená, že obviněný se zde projednávané trestné činnosti dopustil navzdory tomu, že byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen.

Vzhledem k těmto skutečnostem a k tomu, že se trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení nepřichází v úvahu užití ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Trest uložený obviněnému je třeba považovat za trest zcela přiměřený všem zákonným hlediskům pro ukládání trestu. Uložení společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 45 tr. zákoníku v daném případě nelze použít, neboť obviněný byl v mezidobí za předcházející jednání odsouzen právě rozhodnutím Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 7/2021.

Ze spisu tohoto soudu vyplynulo, že ve vztahu k tam projednávané trestné činnosti bylo obviněnému sděleno obvinění dne 16. 12. 2020 a trestní příkaz nabyl právní moci dne 6. 3. 2021. Nyní projednávané trestné činnosti se obviněný dopustil v době od 24. 2. 2022 do 19. 10. 2023, tudíž je zřejmé, že nelze o pokračování v trestném činu uvažovat, neboť podmínky pro posouzení trestné činnosti jako pokračující zde nejsou dány.

14. Státní zástupkyně odkázala na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018 sp. zn. 6 Tdo 182/2018, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, který byl publikován pod č. 75/2018 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, k čemuž uzavřela, že v rámci dovolacích důvodů se dovolací soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle § 39 tr. zákoníku. Přiměřenost trestu mohl dovolací soud posoudit pouze ve dvou případech. Jednak v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud by nastaly výjimečné podmínky vymezené shora citovaným nálezem sp. zn. II. ÚS 492/2017. A jednak mimo dovolací důvody, pokud by se jednalo o porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, připustil zrušení konkrétního nepřiměřeného trestu v dovolacím řízení, avšak jen výjimečně a mimo dovolací důvody, "pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným". Tyto podmínky následně Nejvyšší soud vymezil v odstavci 32. odůvodnění svého usnesení ze dne 11. 1. 2017 sp. zn. 8 Tdo 1404/2016 (publikovaném z jiných důvodů pod č. 37/2017 Sb. rozh. tr.). O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci nejedná. Nejvyšší soud shledal možné důvody k mimořádné nápravě přiměřenosti trestu cestou dovolacího řízení ve čtyřech věcech, a to v usnesení ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 45/2020, ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 7 Tdo 961/2021, a ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 7 Tdo 736/2022. Restriktivní náhled Nejvyššího soudu na užití této zásady je možno doložit na jeho usnesení ze dne 25. 6. 2018 sp. zn. 8 Tdo 718/2018. V judikovaných věcech bylo tedy dovozováno porušení proporcionality trestních sankcí velmi restriktivně, s požadavkem na extrémní a nepřiměřený zásah trestu do osobní sféry obviněného, což v daném případě dovodit nelze.

15. V zásadní shodě s názorem soudu druhého stupně vyjádřeným v důvodech jeho rozhodnutí má státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost a důvodnost dovolání

16. Nejvyšší soud shledal, že v případě obviněného je dovolání přípustné, dovolání bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce, v zákonných lhůtách a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

17. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., na které je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

18. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu lze za právně relevantní dovolací námitku považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

19. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. Dovolatel uplatnil všechny tři varianty citovaného dovolacího důvodu.

20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

21. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítal, že ani v případě naplnění zákonných znaků trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku nelze odhlédnout od skutečného množství látky, se kterou mělo být neoprávněně nakládáno.

22. Obviněný byl uznán vinným podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tedy že neoprávněně vyrobil a jinak jinému opatřil psychotropní látku a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen. To koresponduje se zněním skutkové věty, v níž se uvádí, že „vyrobil…přesně nezjištěné množství drogy pervitin“. Určení množství psychotropní látky v jeho případě nenachází žádný odraz v užité právní kvalifikaci, a proto je tato námitka zcela neopodstatněná.

23. V obecné rovině je možné doplnit, že látky, s nimiž je neoprávněně nakládáno za okolností předpokládaných ustanovením § 283 odst. 1 tr. zákoníku, musí mít určitou kvalitu. Pokud jde o omamné a psychotropní látky, musí obsahovat účinnou složku způsobilou vyvolat příslušný omamný nebo psychotropní účinek. A jde-li o prekursory, musí být možné s jejich pomocí vyrobit některou z psychotropních nebo omamných látek. Jejich množství – obecně vzato – přitom nehraje roli. Trestní zákoník totiž v tomto případě nepožaduje v kvantitativní rovině žádné jejich minimální množství ani žádný minimální rozsah neoprávněného nakládání s nimi. Pokud však jde o velice malé (zanedbatelné) množství, je na místě tuto skutečnost důkladně zvážit z hlediska společenské škodlivosti činu ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V daném případě bylo prokázáno, že obviněný vyráběl pervitin v průběhu více měsíců, a to z celkem 52 balení léků obsahujících pseudoefedrin, tedy vyrobil jej opakovaně nejméně v deseti případech, a předával jej svědkům M. J. a T. K. v množství přibližně 0,1 g pervitinu. Dovolatel se tohoto jednání dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení za trestné jednání kvalifikované podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Z tohoto pohledu nevznikají pochybnosti o užité právní kvalifikaci, a to ani z hlediska společenské škodlivosti činu.

24. Na to navazuje námitka obviněného spočívající v tom, že na posouzení množství a kvality účinné psychotropní látky (pseudoefedrinu) v pervitinu, se kterým měl nakládat obviněný, soudy nižších stupňů zcela rezignovaly.

25. K této námitce lze odkázat na bod 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který odůvodnil na základě jakých skutečností nemá zkoumání obsahu účinné látky žádný vliv na podstatu právní kvalifikace.

26. Následně se dovolatel zabýval uloženým trestem. Podle něj soudy nereflektovaly požadavky zakotvené v § 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ani otázku společenské škodlivosti se zřetelem k zásadě subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu dovolatel doplnil, že odvolací soud vůbec nezvažoval obecná ustanovení k ukládání trestů a k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem pouze odkázal, a to bez jakéhokoliv odůvodnění. Soudy obou stupňů se dostatečně nezaobíraly kritérii ve smyslu § 38 a § 39 tr. zákoníku, a v tomto duchu tedy nelze vyměřený trest (byť je uložen při spodní hranici trestní sazby) vnímat jako přiměřený.

27. Otázkou subsidiarity trestní represe se Nejvyšší soud zabýval shora v rámci posouzení vyvození viny obviněného a na tyto svoje úvahy odkazuje.

28. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015) platí, že jde-li o dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, trestu vyhoštění na dobu určitou, trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).

29. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; oproti tomu k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49. a násl.] ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

30. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí, ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud v tomto i v řadě dalších rozhodnutí vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů (byť se týkají hmotněprávního posouzení) jako podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., by odporovalo logice a systematice dovolacích důvodů, zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce.

31. Zmíněný výklad Nejvyššího soudu, že otázky nepřiměřenosti trestu nenaplňují žádný z důvodů dovolání, dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, anebo ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba též zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci, kdy obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, nejedná, přičemž v tomto směru lze odkázat na správné úvahy a přesvědčivé odůvodnění soudu prvního stupně v bodu 14. jeho rozsudku. Aniž by bylo potřeba (již z důvodu procesní ekonomie) zde tyto úvahy a závěry soudu prvního stupně podrobně rekapitulovat, považuje Nejvyšší soud za vhodné v této souvislosti poukázat na to, že nyní projednávané trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení za obdobnou trestnou činnost, tedy výchovný trest již v jeho případě nepřipadá v úvahu, navíc rezonují rovněž okolnosti, a to, že pervitin vyráběl pravidelně a v průběhu několika měsíců, a proto Nejvyšší tak uzavírá, že obviněnému uložený trest odnětí svobody, resp. žádný z jemu uložených trestů (tj. ani trest propadnutí věci), nelze v žádném případě považovat za nepřiměřený, natož za extrémně přísný či zjevně nespravedlivý.

32. Konečně pokud se týká námitky ohledně neuložení společného trestu za pokračování v trestném činu, je možné plně vycházet ze závěrů, byť stručných, ale zcela správných, odvolacího soudu. Uvedený soud dovodil, že podmínky pro posouzení trestné činnosti jako pokračující nejsou dány, neboť obviněný byl za předcházející jednání odsouzen rozhodnutím Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 7/2021, přičemž ze spisu tohoto soudu vyplynulo, že ve vztahu k tam projednávané trestné činnosti bylo obviněnému sděleno obvinění dne 16. 12. 2020 a trestní příkaz nabyl právní moci dne 6. 3. 2021. Nyní projednávané trestné činnosti se obviněný dopustil v době od 24. 2. 2022 do 19. 10. 2023 (v podrobnostech srov. str. 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Tato námitka obviněného je tedy rovněž neopodstatněná, neboť je evidentní, že nejde o pokračování v trestném činu (viz § 12 odst. 12 tr. ř.).

33. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Jelikož ve věci obviněného L. P. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto mohl rozhodnout v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 7. 2025

JUDr. Antonín Draštík předseda senátu