11 Tdo 725/2025

11 Tdo 725/2025-2890

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 11. 2025 o dovoláních obviněného 1. R. B., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice a obviněného 2. P. P., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2025, č. j. 11 To 5/2025–2753, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 10/2024, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných R. B. a P. P. odmítají.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 11. 2024, č. j. 73 T 10/2024-2664, byl obviněný R. B. (dále převážně jen „obviněný“) shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný P. P. (dále převážně jen „obviněný“) byl tímto rozsudkem uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se přitom obvinění dopustili – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně – následovně:

1) obviněný R. B. sám: ačkoliv věděl, že nedisponuje příslušným oprávněním jakkoli nakládat s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, neoprávněně bez povolení ve smyslu ust. § 4 a § 8 zákona č. 167/1998 Sb., prodal nebo jinak poskytl psychotropní látku metamfetamin (pervitin), a to:

a) v blíže nezjištěné době nejméně od léta roku 2021 do dubna 2022, tedy po dobu cca 10 měsíců na blíže nezjištěných místech na území hl. m. Prahy poskytl V. K. opakovaně pervitin v blíže neurčeném množství,

b) v blíže nezjištěné době nejméně od měsíce února 2022 do června 2022, zpravidla v místě svého tehdejšího bydliště na adrese XY v Praze XY, poskytl opakovaně bezúplatně drogu pervitin N. B. v nezjištěném množství,

c) v přesně nezjištěné době, nejméně od měsíce dubna 2022 do června 2022, zpravidla v místě svého tehdejšího bydliště v Praze XY, XY, prodal nebo jinak poskytl M. F. přesně nezjištěné množství pervitinu,

d) v přesně nezjištěné době, nejméně od měsíce března 2022 do června 2022, na blíže nezjištěných místech na území hl. m. Prahy prodal nebo jinak poskytl P. S. blíže nezjištěné množství pervitinu,

e) od přesně nezjištěné doby do doby svého zadržení dne 2. 8. 2023, v zemědělské usedlosti na adrese XY, XY, přechovával pro jiného 10,173 g ketaminu, 0,257 g MDMA, 2,576 g metamfetaminu, 47,527 g konopí, 0,085 g hašiše,

2) obvinění R. B. a P. P.:

ačkoliv obvinění nedisponují oprávněním jakkoliv nakládat s omamnými a psychotropními látkami (dále jen „OPL“), tj. jednali v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2 a § 4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění pozdějších předpisů, v přesně nezjištěné době, nejméně do doby svého zadržení dne 2. 8. 2023, v zemědělské usedlosti na adrese XY, XY (dále jen „Nemovitost“)

obviněný R. B. v úmyslu vyrobit syntézou dle Nagaiho (tzv. českou cestou) drogovou látku metamfetamin, za tím účelem přechovával laboratorní sklo a další předměty a chemikálie a prekurzory a pomocné látky prekurzoru (jód, červený fosfor, kyselinu chlorovodíkovou, kyselinu fosforečnou, hydroxid sodný, aceton, pseudoefedrin, efedrin a toluen), přičemž zajištěné chemikálie, laboratorní předměty a pomůcky včetně zdroje tepla lze považovat za kompletní velkokapacitní zařízení (varnu), které lze použít k výrobě metamfetaminu, kdy v blíže nezjištěné době od 1. 8. 2023 do okamžiku zadržení dne 2. 8. 2023 za účelem výroby metamfetaminu provedl nejméně částečnou extrakci pseudoefedrinu z tablet, přičemž z množství zajištěného efedrinu o původní hmotnosti 220,82 g netto lze vyrobit až 161,93 g metamfetaminu hydrochloridu (pervitinu), a z dalších předložených stop (reakčních směsí a roztoků vyrobených obviněným B. na místě) je možné vyrobit 2 126,2 g metamfetaminu hydrochloridu, celkem tedy 2 288,13 g pervitinu, kdy množství nalezeného jódu (1 119 g) by teoreticky postačovalo k výrobě 824 g pervitinu a množství nalezeného červeného fosforu (5 299 g) by teoreticky postačovalo na výrobu až 16 106,4g pervitinu

kdy obviněný P. P., ačkoli znal charakter přechovávaných věcí a látek v tom smyslu, že se jedná o varnu a chemikálie určené k výrobě OPL, přičemž byl přinejmenším srozuměn i s tím, že prostory v Nemovitosti mohou být obviněným B. využity k výrobě OPL, vědomě tyto prostory poskytl pro uskladnění výše uvedených věcí a látek určených k výrobě OPL, přičemž sám s některými z uskladněných věcí a látek nejméně při uskladňování manipuloval,

přičemž drogová látka MDMA známá také jako extáze (2RS) – N-methyl-1-3-4 (methylendioxy) fenylpropan-2-amin C11H15NO2, CAS 42542-10-9, je uvedena jako psychotropní látka v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek,

přičemž metamfetamin (pervitin) je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, a je zařazen do seznamu č. II Jednotné úmluvy o psychotropních látkách,

přičemž ketamin (2RS) – 2-(2-chlorfenyl)-2-methylamino(cyklohexan-1-on C13H16CYNO, CAS6740-88-1), včetně svých solí je uveden v příloze č. 7 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek v aktuálním znění jako psychotropní látka,

přičemž delta-9-tetrahydrocannabinol (delta-9-THC) je uveden v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek jako látka psychotropní a je zařazen do seznamu č. I dle Jednotné úmluvy o omamných látkách, přitom k zacházení s touto látkou je třeba zvláštního povolení dle ustanovení § 4 a ustanovení § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, tato látka je charakteristická pro rostlinu konopí, které je uvedeno v příloze č. 3 k Nařízení vlády o seznamech návykových látek č. 463/2013 Sb., jako látka omamná a je zařazena do Seznamu č. IV dle Jednotné Úmluvy o omamných látkách,

přičemž červený fosfor je s účinností od 13. 1. 2021 zařazen mezi prekursory drog v příloze I., kategorie 2, podkategorie 2A Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004, o prekursorech drog a do přílohy, kategorie 2, nařízení Rady (ES) č. 111/2005, ve znění Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 2020/1737 ze dne 14. 7. 2020,

přičemž efedrin/pseudoefedrin je uveden jako prekurzor v přílohách přímo použitelného předpisu Evropského společenství, a to v kategorii I přílohy 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 273/2004 a v kategorii 1 přílohy Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 111/2005, a kdy kyselina chlorovodíková, aceton a toluen jsou uvedeny v přílohách I. přímo použitelného předpisu Evropských společenství citovaných výše jako pomocné látky prekurzoru,

II. obviněný R. B. sám:

od přesně nezjištěné doby, nejméně do 2. 8. 2023 při domovní prohlídce v objektu na adrese XY, XY, přestože není držitelem zbrojního průkazu či zbrojní licence, si postupně opatřoval a zároveň přechovával v tomto objektu bez řádného povolení samonabíjecí pistoli značky FN, model 1906, ráže 6,35 mm Browning, výrobního čísla 177925 se zásobníkem a 6 ks nábojů ráže 6,35 mm Browning, dále jednočinný pětiranový revolver značky American Arms CO Boston Mass ráže 68 S and W, výrobního čísla 13152, střelivo uložené v zelené feromagnetické dóze, jedná se o střelivo různého druhu v počtu 73 ks, konkrétně 20 ks nábojů ráže 9 mm Makarov, 31 ks nábojů ráže 7,65 mm Browning, 1 ks nábojky ráže 8 mm, P .A. P W s chemickou dráždivou náplní, 2 ks nábojů ráže 6,35 mm Browning, 1 ks náboje ráže 45 ACP, 1 ks náboje ráže 9 mm Luger s dnovým označením M38F.1944, 3 ks loveckých nábojů ráže 22 Hornet, 2 ks nábojů ráže 7,62 x 39, 1 ks náboje ráže 8 x 57 J, 1 ks náboje ráže 6,5 x 54 Mannlicher-Schönauer, 1 ks náboje ráže 6,5 x 54 R Mannlicher, 3 ks nábojů ráže 7,62 x 25 Tokarev, 2 ks nábojů ráže 22 Long Rifle, 2 ks nábojů ráže 22 Short, 1 ks náboje 5,75 Velodog, přičemž konstrukční řešení uvedených zbraní odpovídá ve smyslu zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních, zbraním kategorie „B“, kdy takové zbraně a předmětné střelivo lze držet pouze na základě zbrojního průkazu příslušné skupiny, přitom se jedná o střelbyschopné zbraně a střelivo podléhající registraci.

2. Za výše uvedené trestné činy soud prvního stupně obviněnému B. uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře osmdesáti denních sazeb, s výší jedné denní sazby 10 000 Kč, tedy v celkové výši 800 000 Kč. Tento soud mu rovněž podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, a to věcí podrobně uvedených ve výroku o tomto trestu. Obviněnému P. uložil soud prvního stupně podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně soud prvního stupně podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal poškozené I. V., AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym) s nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění (do výroku o vině, potažmo trestu) a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (do výroku o trestu v neprospěch obviněného P.) odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem z podnětu odvolání obviněného B. napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu ve vztahu k tomuto obviněnému pouze ve výroku o vině pod bodem II. a ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu v rozsahu tohoto zrušení znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným ze spáchání přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedený přečin a za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nedotčen, uložil obviněnému podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž mu podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře osmdesáti denních sazeb, s výší jedné denní sazby 10 000 Kč, tedy v celkové výši 800 000 Kč. Odvolací soud obviněnému rovněž uložil podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to věcí konkrétně uvedených ve výroku o tomto trestu jeho rozsudku. Jinak (tedy ve výroku o vině pod bodem I. a ve výroku o nároku na náhradu nemajetkové újmy) zůstal napadený rozsudek u obviněného R. B. beze změn. Odvolací soud dále podle § 256 tr. řádu odvolání obviněného P. P. a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají nyní oba obvinění dovolání.

5. Obviněný R. B. tak činí prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Vargy, advokáta, s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. V úvodu připomíná, že se k výrobě pervitinu doznal, nicméně chtěl vyrobit jednorázově pouze cca 1,3 kg, což prokazuje i množství nalezeného jódu, z nějž nelze vyrobit větší než uvedené množství pervitinu. V trestním řízení podle něj nebylo prokázáno, že by hodlal vyrobit množství větší. Byl tedy uznán vinným za ojedinělý pokus výroby pervitinu, neboť soustavná činnost mu nebyla prokázána.

6. Obviněný má za to, že došlo k nesprávné právní kvalifikaci, neboť v jeho případě není dána subjektivní stránka ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě vzhledem k tomu, že neměl v úmyslu vyrobit pervitin ve velkém rozsahu. Naopak pořídil ad hoc varnu spolu s chemikáliemi, jejichž přesné složení neznal, což potvrzuje i skutečnost, že bylo v souvislosti s varnou nalezeno i mnoho chemických látek, které na výrobu pervitinu nejsou potřeba, jakož i výbušná látka.

7. Oba soudy se podle obviněného dostatečně nevypořádaly se všemi jeho důkazními návrhy, což připouští i odvolací soud v bodech 32 až 36 svého rozsudku, z nichž obviněný cituje. Prezentovaný způsob odůvodnění odvolacího soudu podle obviněného nemůže obstát a došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Poukazuje na to, že navrhoval, aby si soud vyžádal zprávy z Probační a mediační služby, které potvrzují, že do úmrtí V. K. žil řádným životem, že absolvoval ambulantní léčení v Centru psychosomatické medicíny, které navštěvoval jednou týdně, a nemohl proto užívat návykové látky. Dodává, že soudy nezohlednily, že od svého propuštění z výkonu trestu do smrti slečny K. žil řádný život. Místo toho jej považovaly za celoživotního dealera drog a byly vůči němu předpojaté, což je zřejmé i z rozhodnutí stran distribuce pervitinu V. K. a P. S. [bod I. 1. písm. a) a d) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně]. Tento závěr je totiž založen výlučně na nevěrohodné výpovědi svědka S., jehož nevěrohodnost připouští rovněž soud prvního stupně (bod 39 jeho rozsudku). Motivaci svědka S. uškodit obviněnému připouští i odvolací soud (bod 40 jeho rozsudku), byť jeho výpověď považuje za věrohodnou, s čímž však obviněný nesouhlasí. Je přesvědčen, že předpojatost soudů se navíc výrazně projevila v rámci uloženého trestu.

8. Obviněný označuje jemu uložený trest za naprosto nepřiměřený. Soudy se podle něj nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro jeho uložení. Nadto v případě ojedinělého pokusu přípravy metamfetaminu není namístě ukládat takto vysoký trest odnětí svobody. Přibližuje schválenou novelu trestního zákoníku a v ní uvedené snížení zákonné trestní sazby u zvlášť závažného zločinu podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku na 5 let. Podle obviněného je zřejmé, že zákonodárce výrazně mění náhled na výši trestů za drogovou trestnou činnost. I v tomto kontextu se pak trest odnětí svobody v trvání deseti let spolu s peněžitým trestem ve výši 800 000 Kč jeví jako nepřiměřeně přísný.

9. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhuje kasaci obou rozsudků soudů nižších stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

10. V doplnění svého dovolání nad rámec výše uvedeného obviněný konstatuje, že měl být uznán vinným podle § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a rozvádí úvahy o nepřiměřeně přísném trestu. Poukazuje na to, že nebyly prokázány prodeje návykových látek. Současně dodává, že nebýt smrti V. K., která se v jeho přítomnosti předávkovala, nezačal by znovu brát a vyrábět pervitin. Jednal pouze pod vlivem své závislosti a je třeba na něj hledět jako na psychicky nemocného člověka. Jemu uložený peněžitý trest považuje za likvidační, navíc za situace, kdy nebylo prokázáno, že peníze pochází z trestné činnosti. Kumulování takto vysokých trestů je podle něj nepřijatelné, přičemž opět zmiňuje novelu trestního zákoníku.

11. Obviněný P. P. podává dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Kubíčka, advokáta, s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Úvodem shrnuje skutkovou situaci a uvádí, že je starobní důchodce s čistým trestním rejstříkem. Se spoluobviněným B., kterého znal od 90. let, se potkal náhodně, a jelikož tento potřeboval někde uskladnit své věci, poskytl mu pro krátkodobé uskladnění svůj objekt, o tom, o jaké jde věci, však nevěděl. Sklady, v nichž spoluobviněný laboratorní zařízení za účelem dalšího prodeje odložil, byly přístupné i dalším osobám a obviněný P. neměl důvod tušit, že tyto věci měly sloužit k výrobě omamných látek. Poukazuje rovněž na to, že podle výpovědi spoluobviněného se výroba pervitinu rozběhla až těsně před zásahem policie, kdy on z budovy na statku odešel nebo se věnoval jiným záležitostem. Při hlavním líčení navíc uvedl, že byl v té době v tíživé životní situaci, neboť mu jeho bratr sdělil, že neví, jak dlouho bude žít; proto věci nevěnoval plnou pozornost. Z vyjádření spoluobviněného pak vyplývá, že se o záměru spoluobviněného vyrábět drogu a o účelu věcí dozvěděl až ráno 2. 8. 2023, když objevil laboratorní zařízení v provozu a okamžitě požadoval, aby spoluobviněný všechny věci odvezl.

12. Obviněný následně prezentuje skutkové posouzení soudů a cituje body 58 a 59 rozsudku soudu prvního stupně. Poukazuje též na konstatování odvolacího soudu, že státní zástupkyně podala odvolání pouze do výroku o trestu, a na to, že tento soud s ohledem na zásadu reformationis in peius odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně. Obviněný označuje skutkové posouzení soudu prvního stupně za zmatečné, když tento nejprve uvádí, že si byl plně vědom charakteru uskladněných věcí nejpozději v okamžiku, kdy před svým zadržením obvinění přijeli na statek v XY, a zároveň si měl být v tu chvíli vědom, že věci měly být aktivně užívány k výrobě omamných látek, což je pár hodin před zadržením. Rozsudek uvedeného soudu navíc uvádí, že vědomě poskytl prostory statku za účelem výroby pervitinu, což odůvodňuje finanční motivací a tím, že spoluobviněného nedonutil věci odvézt. Zdůrazňuje, že finanční motivace je vyloučena, když peníze nepotřeboval. Skutečnost, že spoluobviněného B. nedonutil ihned věci odvézt, má mít za následek to, že se vědomě podílel na výrobě omamných látek, označuje za nesmyslné. Není totiž nic neuvěřitelného na tom, že spoluobviněný u něj mohl věci skutečně pouze uskladnit. V tomto směru shledává naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě.

13. Obviněný dále přibližuje zákonné vymezení pomocníka v § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Rekapituluje, že odvolací soud jej uznal vinným z pomoci k trestnému činu ve formě nepřímého úmyslu, neboť měl disponovat informací o tom, že do jím spravovaného objektu spoluobviněný B. dopravil varnu metamfetaminu. Pro správné posouzení věci je však podle něj rozhodné, kdy se měl dozvědět o plánované výrobě omamných látek a o povaze uložených věcí; oba soudy však uvedené situace smísily do jedné („že obviněný zjistil, že se jedná o varnu, tak od začátku chtěl vyrábět omamné látky“). Situací však mohlo nastat vícero, přičemž každá má podle něj zcela odlišný výklad. Následně prezentuje čtyři možné modifikace skutkového děje. Konstatuje, že pokud by připustil absurdní závěr, že když zjistil pravou povahu věcí, musel si být v té chvíli vědom, že tyto budou užity k výrobě omamných látek, nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu pomoci k § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Věci totiž již byly uskladněny a aktivní forma „pomoci“ již byla vykonána, nanejvýš měl povinnost překazit či oznámit čin. Uvádí, že nelze uvažovat o tom, že spoluobviněnému B. dále umožňoval užívání statku, neboť jej vyzval k odvezení věcí. Navíc občanský zákoník chrání držbu, a tudíž vůči spoluobviněnému nemohl činit nic jiného než podat žalobu na vyklizení. Z uvedených důvodů proto došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť nemohl na základě skutkového posouzení spáchat jemu přisouzený trestný čin.

14. Obviněný dále prezentuje vlastní právní posouzení věci v návaznosti na jím nastíněné modifikace skutkového stavu a dochází k závěru, že se nemohl dopustit trestného činu neoznámení trestného činu podle § 368 tr. zákoníku (situace, kdy se dozvěděl o výrobě omamných látek až po jejich výrobě). Nemohl spáchat ani trestný čin nepřekažení trestného činu (v situaci, kdy se dozvěděl, že spoluobviněný B. páchá trestnou činnost, dříve než ráno 2. 8. 2023, ale později, než došlo k dohodě o nájmu části prostor statku), což dovozuje z toho, že spoluobviněný pro něj měl být osobou blízkou. Z dalších variant prezentovaných obviněným pak vyplývá, že by nespáchal trestný čin, v situaci, kdy o povaze a účelu uskladněných věcí po navezení nic netušil. V situaci, kdy by o plánu spoluobviněného věděl ještě před sjednáním dohody, dopustil by se jemu přisouzeného trestného činu.

15. Obviněný rovněž nesouhlasí s jemu uloženým trestem, který označuje za nepřiměřeně přísný. Poukazuje na svůj řádný život a na to, že s omamnými látkami nebyl nijak spojený. Přibližuje svůj zdravotní stav a dodává, že riziko recidivy je u něj minimální. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání čtyř let shledává nesmyslným, což porovnává s tresty ukládanými nenapravitelným recidivistům a s trestem uloženým spoluobviněnému B. Lze si podle něj těžko myslet, že by se prvoplánově a chladně rozhodl v důchodovém věku utrhnout z řetězu a plnou silou se aktivně zapojit do páchání drogové trestné činnosti. Naopak z popisu událostí spíše vyplývá, že spoluobviněný zneužil jeho nevinnosti jako osoby staršího věku. Navíc shodně by se zachovala podstatná část osob postaršího či průměrného věku. V takovém případě nedává smysl ukládat nepodmíněný trest odnětí svobody a trest neplní žádnou funkci. Dále připomíná účel výkonu trestu odnětí svobody a závěry Nejvyššího soudu z usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016. Má za to, že uložený trest je v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Rozhodnutí obou soudů podle něj spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle§ 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.

16. Obviněný má s odkazem na uvedené okolnosti za zcela nepochybné, že v případě nástupu do výkonu trestu, může dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a může mu vzniknout značná újma. Konstatuje, že výše popsaný postup soudů nelze považovat za zákonný. V případě, že by na základě takto vydaných rozhodnutí nastoupil do výkonu trestu, mohlo by dojít k zásahu do jeho základního práva zaručeného čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Doplňuje skutečnosti stran jeho nemoci a způsobu léčby a dodává, že v případě, že by léčbu přerušil, hrozí trvalá ztráta sluchu. Má za to, že specializovaná zdravotní péče sluchu není v žádné věznici dostupná. V tomto směru poukazuje na závěry Ústavního soudu z nálezu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 697/01, a dodává, že pro odklad výkonu napadaného rozhodnutí jsou i zdravotní důvody. Obviněný uvádí, že zejména s ohledem na skutečnost, že pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je dovolání důvodné a oba rozsudky byly vydány nezákonně, mohl by být zcela zproštěn obvinění, případně by mohla být výměra trestu zcela odlišná. Obviněný tedy žádá o odklad výkonu obou rozsudků, a to až do doby, než Nejvyšší soud rozhodne o podaném dovolání.

17. Z uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, č. j. 73 T 10/2024-2664 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2025, č. j. 11 To 5/2025–2753 a to tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby v plném rozsahu, případně aby oba rozsudky zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

18. K dovolání obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Michal Basík (dále jen „státní zástupce“), který se po shrnutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obou obviněných věnuje nejprve dovolání obviněného B.

19. Státní zástupce konstatuje, že námitky tohoto obviněného směřující proti právnímu posouzení jeho jednání lze považovat za odpovídající uplatněnému hmotněprávnímu důvodu dovolání jen v dílčí části. Namítá-li totiž, že mu „nebylo prokázáno,“ že by hodlal vyrobit větší množství pervitinu, jde zřetelně o pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudu. Odmítá-li dále dílčí skutkový závěr soudů o tom, že jeho výrobní činnost nebyla jednorázová, pomíjí, že další (prokazatelné) výrobní aktivity mu nebyly kladeny za vinu, ale jednalo se o dílčí podpůrná skutková zjištění, jimiž byla pouze vyvrácena jeho obhajoba ohledně jednorázovosti jeho aktivit, potažmo obhajoba, že pouze zamýšlel přechodně přechovávat tzv. varnu za účelem jejího dalšího prodeje.

Státní zástupce obviněnému vytýká, že nijak nereagoval na zcela precizní a vyčerpávající právní úvahy odvolacího soudu v bodech 50 až 77 jeho rozsudku. Tam rozvedené právní úvahy jsou do té míry detailní, přesvědčivé, a věcně správné, že státní zástupce nepovažuje za potřebné ani možné nad jejich rámec cokoli dodávat. Odvolací soud se přiléhavě zabýval i naplněním subjektivní stránky přisouzeného zločinu, přičemž neopomněl poukázat na skutečnost, že k naplnění znaku velkého rozsahu ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr.

zákoníku postačí i zavinění z nedbalosti. Přesto však na podkladě všech zjištěných okolností dovodil, že obviněný jednal v úmyslu přímém (viz bod 76 jeho rozsudku). Ve vztahu k dovolacím námitkám obviněného státní zástupce rovněž upozorňuje, že tento ve svém dovolání ani nerozporuje dílčí nesprávnost v tzv. právní větě rozsudku soudu prvního stupně, na niž odvolací soud v uvedené pasáži svého odůvodnění poukázal, přičemž však neshledal důvod ke kasačnímu zásahu. Za tohoto stavu již není podle státního zástupce dán v dovolacím řízení žádný prostor se touto dílčí nesprávností dále zabývat, nehledě na to, že by neměla žádný vliv na právní postavení obviněného (ani co do vývojového stádia přisouzeného zločinu).

20. Státní zástupce dále uvádí, že pokud obviněný poukazuje na údajnou existenci opomenutých důkazů, odpovídá tato námitka uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí alternativě pouze zdánlivě. Obviněným formulované údajně opomenuté důkazní návrhy totiž nelze považovat za podstatné důkazy ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, neboť se zjevně vztahují pouze k osobě obviněného. I kdyby však uvedenému dovolacímu důvodu uvedená námitka odpovídala, byla by zjevně neopodstatněná. Z rozhodnutí soudů totiž vyplývá, že se uvedenými důkazními návrhy zabývaly, přičemž státní zástupce vyzdvihuje vysoce pečlivé odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jímž byly i zhojeny dílčí nedůslednosti v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (na které v rámci objektivity odvolací soud sám poukázal). Poukazuje-li obviněný v této souvislosti na dílčí kritické výhrady odvolacího soudu vůči odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jde jednak o námitky materiálně nepřípustné, neboť zpochybňují pouze odůvodnění soudních rozhodnutí, jednak zcela pomíjí, že ve svém celku tyto výhrady nepovažoval odvolací soud za tak závažné, aby odůvodnily kasaci rozsudku soudu prvního stupně v celém rozsahu. S touto jeho zdrženlivostí přitom státní zástupce v zásadě souzní.

21. Akcentuje-li obviněný údajnou předpojatost soudů při hodnocení důkazu výpovědí svědka S., zjevně tím nemíní namítat podjatost žádného ze soudů, ostatně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu ani neuplatnil. Tato námitka je přitom prostou polemikou s hodnocením tohoto důkazu, nadto polemikou poněkud jalovou, pokud sám obviněný v této souvislosti připouští, že soudy si byly určité problematičnosti a neobjektivity výpovědi tohoto svědka vědomy a zohlednily ji při formování svých skutkových zjištění.

22. Za obsahově neodpovídající uplatněným, ale ani jiným zákonným dovolacím důvodům státní zástupce považuje výhrady obviněného směřované proti výroku o trestu. Proti výroku o trestu (nejde-li o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, typicky ve vztahu k posouzení souběhu) lze dovolání podat zásadně pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, který však obviněný nejenže neuplatnil a v jeho případě zjevně ani není dán. Obviněnému byl totiž uložen přípustný druh trestu a zároveň zcela v rámci (správně) přisouzené vůdčí zákonné trestní sazby podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku. Již v rozhodnutí publikovaném pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud uvedl, že námitky směřující toliko proti přiměřenosti trestu uloženého za splnění zákonných podmínek pro uložení takového druhu trestu v zákonem předvídané trestní sazbě nelze podřadit pod žádný z uvedených dovolacích důvodů. Tento právní závěr neumožňuje považovat nepřiměřenost trestu samu o sobě ani za „nesprávné hmotněprávní posouzení“. Výjimkami jsou v zásadě jen situace, pokud by nepřiměřenost trestu byla natolik extrémní vadou, že by per se představovala porušení práva obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, např. bylo-li by rozhodnutí o trestu nepřezkoumatelné, nacházelo-li by se zcela mimo zákonná kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či bylo-li by založeno na skutkovém stavu stiženém stejnou vadou, jaká by zakládala dovolací důvod, šlo-li by o otázku viny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17). Státní zástupce připouští, že ve svém souhrnu je trest obviněného B. citelný, není však zároveň extrémní či jsoucí ve zjevném rozporu s principem proporcionality trestání. Nelze totiž akceptovat základní premisu obviněného, že jde o trest za „jediný ojedinělý pokus výroby“, jak neustále soudům podsouvá. Naopak státní zástupce zdůrazňuje, že jde o trest úhrnný, ukládaný za dva dokonané trestné činy a nelze pominout i časový rozsah přisouzené trestné činnosti (téměř dva roky). Poukazuje i na osobu obviněného, který vykazuje výrazné sklony i ke speciální recidivě. Odkaz obviněného na aktuálně projednávaný návrh novelizace trestního zákoníku podle státního zástupce nemůže mít na úvahy o důvodnosti jeho dovolání žádný vliv, neboť i v případě přijetí uvedené novely by takto uložený trest byl „tak jako tak“ uložen v rámci takto nově zamýšlené zákonné trestní sazby.

23. Státní zástupce se následně vyjadřuje k dovolání obviněného P. V prvé řadě uvádí, že obviněný měl formálně uplatnit též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, neboť napadeným rozsudkem bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tato formální nedůslednost dovolání však nebrání posouzení jeho opodstatněnosti.

24. Námitky obviněného k právnímu posouzení považuje státní zástupce za obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu jen s jistou mírou benevolence. Obviněný totiž své námitky primárně odvíjí od vlastních skutkových zjištění a vlastní interpretace provedených důkazů, na čemž až sekundárně staví možné odlišné právní posouzení. Ani on přitom adekvátně nereaguje na pečlivé odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (srov. body 78 až 85 jeho rozsudku). Ze závěrů odvolacího soudu státní zástupce poukazuje na dílčí skutková zjištění, že obviněný P. se aktivně podílel na opatřování prostředků pro následně spoluobviněným prováděnou výrobu prekursoru (i zde s výhradou nepřesnosti v právním posouzení, jak na to odvolací soud poukázal, kterážto však nemá podstatný vliv na právní postavení obviněného). Za tohoto stavu skutkových zjištění postrádá opodstatnění se podrobněji zabývat nastíněnými jinými alternativami možného právního posouzení, neboť skutkový podklad pro ně není ve věci dán. Proto postrádá i opodstatnění zabývat se možností, že by snad obviněný P. mohl být ve vztahu ke spoluobviněnému B. osobou blízkou ve smyslu výluky trestní odpovědnosti pro nepřekažení trestného činu podle § 367 odst. 2 tr. zákoníku. Pro úplnost státní zástupce zmiňuje, že z údajů udávaných oběma obviněnými rozhodně nelze dovodit, že by intenzita jejich přátelského vztahu odpovídala osobě blízké. Podstatné tak je, že usnadnil-li obviněný P. spáchání trestného činu hlavnímu pachateli B. opatřováním prostředků k nedovolené výrobě prekursoru, je tím vyloučena jeho trestní odpovědnost pro nepřekažení takového trestného činu.

25. Pokud v této souvislosti obviněný rovněž uplatňuje existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první alternativě, není podle státního zástupce z dovolací argumentace patrné jeho naplnění. Obviněný totiž vyslovuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů, neformuluje však konkrétní zjevný rozpor určitého skutkového zjištění s některým konkrétním důkazem. Za ten nelze považovat ani dílčí závěr soudu prvního stupně, že obviněný P. byl motivován finančně, což však nelze považovat za rozhodné skutkové zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu. Pro trestní odpovědnost pomocníka totiž nemá žádný význam, zda se pomoci ke spáchání trestného činu dopustil z důvodu finanční motivace, či z důvodu čistě osobních, například přátelského vztahu k pachateli.

26. Jednání obviněného P. podle státního zástupce nelze bagatelizovat jen jako určitou chvilkovou slabost či nerozhodnost při úvaze, zda vyhovět či nevyhovět dobrému příteli, neboť taková interpretace jeho jednání rovněž nemá oporu ve skutkových zjištěních soudu (srov. zejména body 81 a 82 rozsudku soudu prvního stupně). Ostatně tím spíše, že mezi oběma obviněnými byl přátelský vztah, je naopak logické, že by jakoukoli nevůli obviněného P. spoluobviněný respektoval, aby jej tak neuvedl v nebezpečí trestního stíhání. Učiněná skutková zjištění tak poskytují dostatečnou oporu závěru, že obviněný P. si počínal vědomě a nejméně za podmínek úmyslu nepřímého (srov. bod 84 napadeného rozsudku).

27. Uplatňuje-li obviněný P. námitky proti výroku o trestu, státní zástupce opětovně zdůrazňuje, že taková námitka obsahově neodpovídá žádnému zákonnému dovolacímu důvodu. Oproti spoluobviněnému je navíc situace obviněného P. odlišná v tom, že v jeho případě soudy uplatnily § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Pokud ovšem ustálená judikatura Nejvyššího soudu dovozuje, že žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá požadavek na uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 tr. zákoníku, tím spíše nelze za odpovídající zákonným dovolacím důvodům považovat požadavek obviněného na další zmírnění již takto zmírněného trestu. Při aplikaci mimořádné moderace trestu lze tím spíše vyloučit úvahu, že jde o trest nerespektující proporcionalitu trestní represe, trest zcela exemplární či excesivní. Není zde tak dán žádný prostor k mimořádnému zásahu do výroku o trestu ani na podkladě uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jak připustil Nejvyšší soud v některých zcela výjimečných případech, „pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným“ (srov. usnesení sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, popřípadě sp. zn. 8 Tdo 1404/2016 aj.).

28. Státní zástupce se neztotožňuje ani s podnětem obviněného k odkladu či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, neboť dovolání považuje za neopodstatněné a obviněný tento svůj podnět opírá o okolnosti stojící mimo dosah dovolacího řízení. Státní zástupce nemíní zpochybňovat případné zdravotní obtíže obviněného, nicméně k případnému odkladu výkonu trestu z těchto důvodů slouží instituty vykonávacího řízení, nikoli institut odkladu či přerušení výkonu rozhodnutí v rámci dovolacího řízení.

29. K námitkám obou obviněných státní zástupce shrnuje, že je uplatňovali již v rámci řízení před oběma soudy, přičemž zejména odvolací soud se jimi podrobně zabýval a velmi pečlivě je vypořádal. Státní zástupce odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v předchozích fázích řízení, s kterými se oba soudy dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Státní zástupce tak konstatuje, že dovolání obviněných jsou v tom rozsahu, v jakém odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, zjevně neopodstatněná. Proto navrhuje, aby je Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

30. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájcům obviněných k jejich případným replikám, které ale do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

31. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání obviněných přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněných splňují shora uvedené zákonné náležitosti.

32. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnými uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu). Obvinění ve svých dovoláních uplatňují dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. V případě dovolání obviněného P. P. však lze vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to ve vazbě na jím uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu; je tomu tak proto, že jím tvrzené a zde uvedené vady vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se v dovolacím řízení lze zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.

33. Z logiky věci se Nejvyšší soud ve vztahu k obviněnému P. P. nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa).

34. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. řádu odvolání obviněného P. P. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází (v případě tohoto obviněného) v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Těmito dovolacími důvody jsou obviněným P. P. uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu.

35. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta).

36. V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

37. Druhým dovolacím důvodem, který obvinění v dovolání rovněž uplatňují, je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.

38. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV. Důvodnost dovolání

39. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem rozsudků obou soudů a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, shledal, že dovolací argumentace obviněných R. B. a P. P. zčásti neodpovídá jimi uplatněným dovolacím důvodům a zčásti je zjevně neopodstatněná. K jednotlivým dovolacím námitkám uvádí Nejvyšší soud – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – následující.

IV. A Dovolání obviněného B.

40. Nejvyšší soud předně shledal, že námitky obviněného neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť směřují výlučně proti správnosti skutkových zjištění, jež soudy učinily na podkladě provedených důkazů. Takto koncipovanou dovolací argumentací, jíž napadá postup soudů při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, jak je upraven v § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, se obviněný primárně snaží prosadit svoji verzi skutkového děje, podle níž chtěl pouze jednorázově vyrobit jen 1,3 kg pervitinu. Rovněž tvrdí, že mu nebylo prokázáno, že by hodlal vyrobit množství větší, než které sám uváděl, a nebyla mu prokázána ani soustavná činnost, ani vyvrácena jeho obhajoba.

41. Nejvyšší soud již výše konstatoval, že takové námitky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě. Obviněný totiž v tomto směru nepoukazuje na konkrétní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, nýbrž pouze prezentuje svou dosavadní obhajobu a vlastní skutkový stav odlišný od toho, k němuž dospěly oba soudy. Odvolací soud se navíc shodnými námitkami obviněného zabýval a neshledal je opodstatněnými, přičemž v tomto směru připomenul, že obviněnému je kladen za vinu pouze jeden realizovaný případ výroby drogy počátkem srpna 2023, k čemuž rekapituloval i důkazy z nichž jeho závěr vyplývá (srov. bod 44 jeho rozsudku). Nepřisvědčil přitom tvrzení obviněného o pouze jediné výrobě drogy v menším množství, než je uvedeno v tzv. skutkové větě, což podrobně rozvedl v bodech 48 až 51 svého rozsudku. Nejvyšší soud se seznámil s obsahem provedených důkazů, porovnal je se závěry odvolacího soudu v uvedených bodech jeho rozsudku a konstatuje, že se s těmito ztotožňuje, což mu dovoluje na ně plně odkázat. Je vhodné zdůraznit, že odvolací soud v tomto ohledu postupoval precizně, pečlivě vypořádal jednotlivé námitky obviněného stran skutkových zjištění, porovnal je s obsahem provedených důkazů a za situace, kdy v nich neshledal žádnou vadu, tyto aproboval.

42. Obviněný v dovolání rovněž brojí proti právnímu posouzení svého jednání, když poukazuje především na to, že v jeho případě absentuje subjektivní stránka ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku. Nejvyšší soud konstatuje, že takováto argumentace sice odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, je však zjevně neopodstatněná. To proto, neboť obviněný jejím prostřednictvím sice brojí proti nesprávné právní kvalifikaci svého jednání, k namítanému pochybení ze strany soudů však nedošlo. Jak navíc Nejvyšší soud zjistil, totožné námitky podrobně vypořádal již odvolací soud ve svém rozsudku (srov. body 50 až 77 jeho rozsudku).

43. Odvolací soud poukázal na to, že ve vztahu ke skutku pod bodem I. výroku o vině nezjistil žádná pochybení ani pokud jde o skutková zjištění, ani ohledně právní kvalifikace. Vytkl ovšem důrazně soudu prvního stupně, že své závěry o právní kvalifikaci jednání obviněného B. prakticky neodůvodnil. Tuto vadu nicméně sám napravil v odůvodnění svého rozsudku. K subjektivní stránce konstatoval, že obviněný neoprávněně vyrobil prekursor, jehož menší část přetvořil na metamfetamin, čehož se dopustil v úmyslu přímém (srov. bod 64 jeho rozsudku). Odvolací soud neopomněl zabývat se též okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby, když poukázal na to, že obviněný vyrobil prekursor v množství, které by postačovalo k získání 2 126,2 g hydrochloridu metamfetaminu (samotné účinné látky drogy), a jde tudíž o více než trojnásobek hranice velkého rozsahu ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (bod 71 rozsudku odvolacího soudu). Rovněž zdůraznil, že i obviněným tvrzených 1,6 kg hydrochloridu pseudoefedrinu by rovněž naplnilo tento kvalifikační znak, a to více než dvojnásobně (bod 72 jeho rozsudku). Podrobně se vyjádřil i k dalším okolnostem jednání obviněného, které potvrdily správné závěry soudu prvního stupně (viz body 73 až 75 jeho rozsudku). Pokud jde o zavinění ve vztahu k uvedenému kvalifikačnímu znaku, které obviněný rozporuje, odvolací soud dospěl k závěru, že tento byl zahrnut zaviněním ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což plyne už jen ze skutečnosti, že k výrobě hydrochloridu pseudoefedrinu a potažmo hydrochloridu metamfetaminu užil vysoký počet lékových tablet (srov. bod 76 jeho rozsudku).

44. Nejvyšší soud shledal, že výše uvedeným závěrům odvolacího soudu nelze ničeho vytknout, neboť i v situaci, kdy zjistil vady rozsudku soudu prvního stupně, tyto pečlivě vypořádal, resp. odstranil a svůj postup též řádně odůvodnil. Takový postup shledává Nejvyšší soud jako správný, a především pak zákonný.

45. Lze uzavřít, že argumentace obviněného v části, v níž odpovídala dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, je zjevně neopodstatněná.

46. Pokud jde o obviněným uplatněnou námitku tzv. opomenutých důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě, kdy vytýká soudům, že si nevyžádaly zprávy z Probační a mediační služby, pak tuto nelze podle Nejvyššího soudu podřadit pod danou variantu uvedeného dovolacího důvodu.

47. Nejvyšší soud v tomto ohledu nejprve obecně připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. řádu). Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Je tedy plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Dovolací důvod uvedený v § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu, která vylučuje, aby se jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Nerespektování práva na spravedlivý proces, které je garantováno v článku 36 odst. 1 Listiny je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.

48. K problematice tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud ve stručnosti uvádí, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž strany navrhly provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení soud bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnul, eventuálně zcela opomenul, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve své třetí variantě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.

49. Pokud tedy obviněný namítá, že si soudy nevyžádaly zprávy z Probační a mediační služby, které mají dokládat jeho řádný život a to, že v průběhu svého ambulantního léčení nemohl užívat návykové látky, nelze tuto námitku pod uvedený dovolací důvod podřadit. Z uvedené námitky totiž jasně vyplývá, že obviněným tvrzené údajné opomenuté důkazy se vztahují výhradně k jeho osobě, a nikoliv k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků přisouzeného trestného činu ve smyslu výše uvedeného důvodu. Pro úplnost lze rovněž poukázat na správné vypořádání totožné námitky odvolacím soudem (viz bod 33 jeho rozsudku). Nelze tudíž ani konstatovat, že se soudy tímto důkazním návrhem nezabývaly.

50. Obviněný ve svém dovolání rovněž brojí proti hodnocení výpovědi svědka P. S. s tím, že soudy byly vůči němu předpojaté, když tuto výpověď hodnotily jako věrohodnou i přesto, že jmenovaný svědek byl motivován vypovídat proti němu.

51. K této námitce Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný jejím prostřednictvím nevznáší argumentaci podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť vyjadřuje pouze svou nespokojenost se způsobem hodnocení výpovědi svědka P. S. Navíc věrohodností výpovědi tohoto svědka se oba soudy řádně zabývaly a v jejich postupu Nejvyšší soud neshledává žádné pochybení. Odvolací soud konstatoval, že s ohledem na provedené důkazy nebyl důvod pochybovat o výpovědi tohoto svědka. Připustil sice, že jmenovaný svědek měl vůči obviněnému averzi, nicméně dodal, že tato skutečnost sama o sobě není důvodem pro odmítnutí jeho výpovědi, a to zvlášť za situace, kdy daná výpověď zapadá do kontextu poznatků získaných z jiných provedených důkazů (srov. bod 40 jeho rozsudku). Nadto lze dodat, že obviněný vytýká uvedené pochybení v hodnocení předmětné výpovědi především v souvislosti s jím tvrzenou předpojatostí soudu vůči jeho osobě, která se měla projevit ve výroku o trestu.

52. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce obviněného směřující proti jemu uloženým trestům odnětí svobody a peněžitému trestu. Námitku nepřiměřené přísnosti nebo naopak mírnosti uloženého trestu totiž nelze v dovolání vznášet prostřednictvím žádného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. řádu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34 in fine, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015]. I přesto Nejvyšší soud v minulosti výjimečně přistoupil k přezkoumání přiměřenosti uloženého trestu, a to tehdy, pokud se tento jevil extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, či ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 785/2019). Nejvyšší soud však neshledal, že tomu tak je v projednávané věci.

53. Obviněnému byl totiž trest odnětí svobody uložen v rámci zákonné sazby stanovené v § 283 odst. 3 tr. zákoníku, která v tomto případě činí osm až dvanáct let. Vzhledem ke konkrétní výměře uloženého trestu odnětí svobody, která u obviněného činí deset let, a rovněž tomu, že obviněnému byl tento trest uložen jako úhrnný za dva trestné činy. Nejvyšší soud uzavírá, že takto uložený trest odnětí svobody nelze považovat za extrémně přísný, zjevně nespravedlivý ani nepřiměřený, a to ani v kombinaci s uloženým peněžitým trestem. V tomto ohledu Nejvyšší soud neshledal žádného pochybení, když poukazuje na řádně odůvodněné úvahy, které vedly odvolací soud k uložení těchto trestů (srov. body 89 až 93 jeho rozsudku).

IV. B. Dovolání obviněného P.

54. Jak Nejvyšší soud uvedl již výše, dovolání obviněného P. zčásti neodpovídá jím uplatněným ani žádným jiným zákonným dovolacím důvodům, zčásti je zjevně neopodstatněné. Obviněný ve svém dovolání předně brojí proti skutkovým závěrům ohledně jeho vědomí o charakteru uskladněných věcí a jejich aktivnímu užívání k výrobě psychotropní látky. Nesouhlasí rovněž s právním posouzením svého jednání, k čemuž předkládá několik variant právního posouzení v návaznosti na jím prezentovaný skutkový stav.

55. Obviněný ve svém dovolání předně uplatňuje námitku zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru označuje rozsudek soudu prvního stupně za zmatečný a nesouhlasí ani s dílčími částmi jeho odůvodnění (že měl být motivován finančně k poskytnutí prostor pro spoluobviněného B. a že skutečnost, že tohoto obviněného nedonutil ihned odvézt věci, má za následek, že se vědomě podílel na výrobě psychotropní látky, resp. jejího prekurzoru.

56. K této argumentaci Nejvyšší soud konstatuje, že obdobné námitky obviněný uplatnil již ve svém odvolání a tyto podrobně vypořádal odvolací soud (srov. body 81 a násl. jeho rozsudku). Poukázal v tomto směru na to, že obviněný pomíjí výpověď spoluobviněného B. a rovněž svou vlastní výpověď. Z nich přitom vyšlo najevo, že spoluobviněný jej již na počátku informoval o povaze věcí, které do objektu dopravil, a že obviněný připustil, že z dopravených předmětů a komponentů usoudil, že se může jednat o zařízení určené k výrobě uvedené drogy (srov. bod 81 rozsudku odvolacího soudu). Obviněný tedy podle odvolacího soudu prokazatelně disponoval informací o tom, že spoluobviněný dopravil varnu do jím spravovaného objektu, a současně si musel být vědom, že tento areál je ideálním prostorem, v němž lze varnu užít k jejímu účelu, aniž by to vzbudilo nežádoucí pozornost okolí (srov. bod 82 jeho rozsudku). Navíc to, že spoluobviněný skutečně přistoupí k nelegální výrobě drogy, muselo být obviněnému jasné z událostí předcházejících samotnému výrobnímu procesu, k nimž došlo dne 1. 8. 2023 (jejich společný nákup v obchodním centru XY); obviněný byl rovněž přítomen jednání spoluobviněného, který po návratu z obchodního domu začal svou varnu uvádět do provozu, což jasně vyplývá nejen z výpovědi spoluobviněného, ale i samotného obviněného. Obviněný tudíž neučinil nic, čím by zabránil spoluobviněnému v jeho protiprávním jednání, tedy nadále mu umožňoval ho realizovat a byl mu navíc sám v ranních hodinách následujícího dne i přímo přítomen (srov. bod 83 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud proto shledal právní posouzení jednání obviněného soudem prvního stupně jako správné, když sám dospěl k závěru, že jednání obviněného je pokryto i subjektivní stránkou, a to nejméně ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. bod 84 až 86 jeho rozsudku).

57. S výše uvedenými závěry se ztotožňuje i Nejvyšší soud, nemá, co by odvolacímu soudu v tomto ohledu vytknul, neboť tento soud veškeré námitky obviněného podrobně a pečlivě vypořádal. Vzhledem k tomu, že totožné námitky obviněný nyní vznáší i ve svém dovolání, Nejvyšší soud plně odkazuje na výše uvedené body rozsudku odvolacího soudu. Nad rámec uvedeného pak dodává, že ve věci vadu tzv. zjevného rozporu nezjistil, když učiněná skutková zjištění mají plnou oporu v provedeném dokazování.

58. Obviněný ve svém dovolání rovněž namítá vadu nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Přibližuje právní posouzení učiněné soudy a dodává, že z tohoto hlediska je třeba rozlišit, kdy se dozvěděl o plánované výrobě návykových látek a o povaze uskladněných věcí. V tomto směru pak předkládá jím konstruované varianty skutkového stavu a jim odpovídající právní posouzení.

59. Nejvyšší soud nejprve připomíná, že v projednávané věci neshledal vadu zjevného rozporu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu; je tudíž třeba vycházet ze skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování a které Nejvyšší soud výše rekapituloval (srov. bod 56 tohoto usnesení). Pokud za takového stavu soudy dospěly k závěru, že obviněný se dopustil pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zvlášť závažném zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, Nejvyšší soud konstatuje, že správně zjištěný skutkový stav rovněž soud prvního stupně správně právně kvalifikoval. Obviněný totiž nejen zjevně umožnil spoluobviněnému realizovat jemu přisouzenou trestnou činnost, ale současně si této okolnosti byl v rozhodné době vědom a byl s ní alespoň srozuměn (srov. zejména bod 66 rozsudku soudu prvního stupně a body 79 až 82 rozsudku odvolacího soudu).

60. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že obviněným prezentované alternativy možného právního posouzení jsou naprosto bezpředmětné. To proto, neboť obviněný vychází při svých právních závěrech z vlastního skutkového stavu, který však neodpovídá skutkovému stavu zjištěnému soudy. Za takové situace pak nelze ani v této rovině souhlasit s obviněným ohledně nesprávného právního posouzení věci.

61. Stran obviněným uplatněné námitky nepřiměřeně přísného trestu Nejvyšší soud připomíná závěry uvedené v bodu 52 tohoto usnesení a dodává, že ani v případě tohoto obviněného nešlo o uložení extrémně přísného trestu. Obviněnému byl dokonce uložen trest odnětí svobody mírnější, než je zákonem stanovená sazba v § 283 odst. 3 tr. zákoníku, která činí osm až dvanáct let, jelikož v jeho případě došlo k aplikaci institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Vzhledem ke konkrétní výměře uloženého trestu odnětí svobody, která u obviněného činí čtyři roky, jakož i pro skutečnost, že obviněnému byl uložen trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby z důvodu aplikace moderačního ustanovení, Nejvyšší soud uzavírá, že takto vyměřený a uložený trest odnětí svobody nelze považovat za extrémně přísný, zjevně nespravedlivý ani nepřiměřený. Soud prvního stupně přitom uložený trest dostatečným způsobem odůvodnil (srov. bod 76 jeho rozsudku) a výrok o trestu podrobil řádnému přezkumu i odvolací soud (srov. body 94 až 100 jeho rozsudku). Z těchto důvodů tedy nelze v postupu obou soudů shledat žádného pochybení.

V. Návrh na odklad výkonu rozhodnutí

62. Obviněný P. v rámci podaného dovolání Nejvyšší soud požádal, aby tento přiznal jeho dovolání odkladný účinek. Podle § 265o odst. 1 tr. řádu může předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém návrhu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad výkonu rozsudku odvolacího soudu nezjistil, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.

63. Pouze nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že pokud obviněný v této žádosti poukazoval mimo jiné na svůj zdravotní stav, tato okolnost nemůže vést Nejvyšší soud k vyhovění tomuto návrhu. To proto, neboť k rozhodnutí o přerušení výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů podle § 325 tr. řádu není Nejvyšší soud příslušný.

VI. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

64. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněných R. B. a P. P. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněných zčásti neodpovídala jimi uplatněným dovolacím důvodům, zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, která by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručených práv obviněných na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 26. 11. 2025

JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu