11 Tdo 802/2025

11 Tdo 802/2025-89

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2025 dovolání obviněné E. F., podané proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 26. 3. 2025, č. j. 14 To 64/2025-69, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 23/2024, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné E. F. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 6. 2. 2024, č. j. 1 T 23/2024-55, byla obviněná E. F. (dále též jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Za jeho spáchání byla podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzena k peněžitému trestu v počtu 90denních sazeb ve výši 800 Kč, celkem tedy ve výši 72.000 Kč. Současně jí okresní soud podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dva roky a šest měsíců.

2. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě podala obviněná odvolání, které zaměřila toliko do výroku o trestu zákazu činnosti. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 26. 3. 2025, č. j. 14 To 64/2025, tak, že odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

3. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Havlíčkově Brodě se obviněná shora uvedené trestné činnosti dopustila tím, že:

dne 15. 9. 2024 přinejmenším v době od 15:27 hod. do 15:32 hod. v XY, po předchozím požívání alkoholických nápojů, jímž se uvedla do stavu opilosti, vědomě a úmyslně řídila osobní motorové vozidlo tov. zn. Honda CR-V, reg. zn. XY, a to minimálně z čerpací stanice OMV v ul. XY přes ulice XY, XY do ulice XY, kde zastavila v prostoru zastávky městské hromadné dopravy naproti domu č. p. XY, a byla zde kontrolována hlídkou Policie ČR, na jejíž výzvu se podrobila dvěma dechovým zkouškám, při nichž jí bylo analyzátorem dechu zn. Dräger Alcotest 7510 zjištěno v 15:58 hod. 3,70 ‰ alkoholu v dechu a v 16:04 hod. 3,73 ‰ alkoholu v dechu.

II. Dovolání obviněné a vyjádření k němu

4. Obviněná E. F. podala proti výše citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 26. 3. 2025, č. j. 14 To 64/2025-69, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 6. 2. 2025, č. j. 1 T 23/2024-55, dovolání, které prostřednictvím svého obhájce zaměřila proti výroku o vině i trestu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejprve odkázala na všechny dovolací důvody uvedené v §

265b odst. 1, 2 tr. ř. a následně namítla nesprávné právní posouzení věci spočívající ve stávající právní kvalifikaci projednávaného trestného činu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle jejího mínění „v daném případě vůbec nešlo o trestněprávní jednání“. Současně dovolatelka vyjádřila nesouhlas s výší uloženého trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, který hodnotí jako nepřiměřeně vysoký. Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích svým usnesením odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. zamítl, bylo z její strany namístě rovněž uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

5. Z výroku napadeného usnesení krajského soudu, jakož i obsahu dovolání obviněné tedy vyplývá, že dovolatelka měla primárně odkázat na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí jí podaného řádného opravného prostředku proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 6. 2. 2025, č. j. 1 T 23/2024-55, přestože v předcházejícím řízení byly podle jejího mínění dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. h) a písm. i) tr. ř., tedy, že uvedené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a současně jí byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byla uznána vinnou.

6. Konkrétně dovolatelka akcentovala, že ačkoli oba soudy nižších stupňů projednávané jednání právně kvalifikovaly jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, podle jejího názoru se o trestněprávní jednání nejedná, neboť v důkazním řízení nebylo dosaženo jistoty o existenci relevantních skutkových okolností. Proto podle jejího názoru soudy porušily zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající zásadu in dubio pro reo vyplývající z čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Na tomto základě obviněná vyjádřila svůj nesouhlas s výší uloženého trestu zákazu činnosti (spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu) na dobu třiceti měsíců, který vyhodnotila jako zcela nepřiměřený.

7. Stran uloženého trestu dovolatelka dále namítla, že okresní soud nedostatečně zohlednil okolnosti týkající se její osoby, stejně jako její osobní a majetkové poměry. Za podstatné naopak označila své písemné prohlášení viny, které však soud prvního stupně z hlediska uloženého trestu nezohlednil; prakticky jej vyhodnotil jen z hlediska viny, a to jako její doznání. Obviněná je však přesvědčena, že tuto formu osobního prohlášení viny zákon nezakazuje, pročež jej měl okresní soud přijmout a zohlednit jako „velice zásadní polehčující okolnost“. Místo toho však její osobě uložil trest zákazu činnosti ve stejném rozsahu, jako v rámci původně vydaného trestního příkazu ze dne 11. 10. 2024, č. j. 1 T 23/2024-38, jenž byl napaden odporem.

8. Stran uloženého trestu obviněná doplnila, že je osobou zcela bezúhonnou, resp. osobou, na kterou se hledí, jako kdyby nebyla soudně trestána, přičemž u ní nebyly zjištěny ani žádné jiné negativní skutečnosti. Navíc po této epizodě navázala spolupráci se spolkem GX Security, který jí pomáhá nejen při řešení projednávaného jednání, ale i při řešení doprovodných problémů (zejména osobních a psychických). Rovněž tato skutečnost svědčí o tom, že si je dostatečně vědoma závažnosti svého pochybení a činí kroky, aby se takového jednání již nikdy nedopustila (nehledě na to, že ve spolupráci s tímto spolkem pomáhala odklidit i následky povodní, aby své jednání vůči společnosti „nějakým způsobem odčinila“).

9. S ohledem na výše uvedené okolnosti, stejně jako na nutnost využívání svého řidičského oprávnění, dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 26. 3. 2025, č. j. 14 To 64/2025-69, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 6. 2. 2025, č. j. 1 T 23/2024-55, a následně, aby projednávanou věc vrátil zpět okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

10. K dovolání obviněné se ve svém písemném stanovisku ze dne 22. 8. 2025, sp. zn. 1 NZO 646/2025-9, vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K námitce obviněné, že soud její jednání nesprávně posoudil jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, státní zástupce uvedl, že jde o námitku zjevně nepřípustnou, neboť obviněná podala odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně pouze proti výroku o trestu zákazu činnosti. Tento závěr zahrnuje i námitku porušení principu presumpce neviny, kterou je však třeba považovat za nesrozumitelnou, a to pro její naprostou nekonkrétnost, nehledě na to, že presumpce neviny je zásadou procesní, jež se váže k výroku o vině, nikoli k výroku o trestu.

11. Podle státního zástupce se nelze ztotožnit ani s výhradami obviněné namířenými proti výroku o trestu. Námitky pouhé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, totiž neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby. Tuto skutečnost však obviněná ve svém podání nikterak nenamítla. Revizi výroku o trestu zákazu činnosti nelze odůvodnit tím, že by se jednalo o trest uložený ve zjevném rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí, neboť uložený trest lze s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem, zejména zcela mimořádné míře ovlivnění alkoholem (3,7 ‰), považovat za zcela odpovídající. Soudem prvního stupně vyměřený trest je zároveň uložen i ve vhodném vztahu k případnému postihu za korespondující přestupek v rovině správního práva. Poukazuje-li obviněná na svoji údajnou spolupráci se spolkem GX Security, jde o okolnost, která rovněž nemá pro výměru uloženého trestu zákazu činnosti podstatný vliv.

12. Vzhledem k tomu, že část námitek obviněné je nepřípustná, část nesrozumitelná a zbytek námitek není obsahově podřaditelný pod žádný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř., přičemž v projednávané věci není – a to ani nad rámec dovolacích důvodů (v případech trestu uloženého v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí) - prostor pro výjimečný zásah Nejvyššího soudu do výroku o trestu, státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., předmětné dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než jím navrhované rozhodnutí.

13. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněnou bylo Nejvyšším soudem následně zasláno obhájci obviněné k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu předložena.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

15. Přestože dovolatelka výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovala pouze částečně, Nejvyšší soud předmětné dovolání (i přes níže uvedené výhrady) vyhodnotil jako obecně přípustné (co do výroku o trestu) a věcně jej projednal.

IV. Důvodnost dovolání

16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnou uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů, které jsou taxativně uvedeny v citovaném ustanovení zákona, neboť jejich existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

17. Obviněná ve svém podání předně odkázala na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat toliko vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

18. Obviněnou souběžně namítaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. může být naplněn jen ve dvou alternativách, které spočívají buď v tom, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu dopadající na skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl pravomocně uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se přitom rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý ze zákonem uvedených druhů trestů vymezených v § 52 tr. zákoníku, avšak bez splnění zákonem předepsaných podmínek. Uložení trestu mimo zákonem stanovenou sazbu naopak znamená, že při ukládání trestu odnětí svobody došlo k nedůvodnému překročení horní hranice trestní sazby, nebo k nezákonným prolomením její dolní hranice, včetně nesprávného užití § 40 odst. 2 a § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedené jako NS 26/2004-T 617). Tento dovolací důvod naproti tomu zásadně nenaplňují subjektivní námitky obviněného o domnělé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

19. Obviněná ve svém dovolání implicitně (tj. nikoli výslovně) odkázala rovněž na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, který je dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

20. Obecně lze konstatovat, že pod tuto variantu se řadí případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Pokud tedy soud druhého stupně napadené rozhodnutí na podkladě odvolání věcně přezkoumal a následně jej zamítl podle § 256 tr. ř., je možné dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) uplatit pouze v jeho druhé alternativě, tedy za podmínky, že v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř. V takovém případě totiž osobě obviněného (obviněné) nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, nýbrž tento soud, přestože v řízení o řádném opravném prostředku napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, podle mínění obviněného jím vytýkanou vadu řádně neodstranil.

21. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněné, včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. Vlastní rozbor věci

22. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu tedy Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obviněné splňuje kritéria jí uplatněných dovolacích důvodů. Podle § 265f tr. ř. přitom platí, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 59 odst. 3 tr. ř.) rovněž uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů dovolatelka napadá a čeho se domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až m) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá.

V. 1. Námitky proti výroku o vině

23. Dovolatelka však ve svém písemném podání pouze povšechně namítla, že v projednávaném případě byl porušen čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a následně citovala nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, v části, ze které vyplývá, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Tímto všeobecným tvrzením dovolatelka fakticky napadla výrok o vině, a to přesto, že rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 6. 2. 2025, č. j. 1 T 23/2024-55, v předchozí fázi trestního řízení sice napadla řádně a včas podaným odvoláním, které však výslovně zaměřila výhradně proti výroku o uloženém trestu zákazu činnosti.

24. Za této situace již není přípustné, aby obviněná v rámci mimořádného opravného prostředku opětovně zpochybnila výrok o vině s ohledem na to, že okresní soud její jednání nesprávně posoudil jako přečin podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že krajský soud výrok o vině nepřezkoumával, stala se tato výroková část rozsudku soudu prvního stupně pravomocnou již v řízení před okresním soudem, v důsledku čehož ji nelze jakkoli napadat v rámci dovolání. Za tohoto stavu je tak námitka obviněné zaměřená proti výroku o vině nepřípustná, stejně jako její odmítavé tvrzení stran právní kvalifikace projednávaného skutku podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, ke kterému ostatně nevznesla žádnou (tím méně relevantní hmotněprávní) argumentaci.

25. Nejvyšší soud byl nucen odmítnout i navazující námitku obviněné stran údajného porušení principu presumpce neviny, k níž opět nevznesla ničeho konkrétního, pročež zůstal i tento její výrok neodůvodněný a tím i nesrozumitelný. Na tomto místě je třeba připomenout, že Nejvyšší soud ve své judikatuře již mnohokrát uvedl, že pokud dovolatel své námitky dostatečně nekonkretizoval, není dovolací soud povinen je za něho jakýmkoli způsobem dohledávat či domýšlet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 11 Tdo 435/2015, podobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07).

V. 2. Námitky proti výroku o trestu

26. Podstatnou část svého dovolání obviněná zaměřila proti výroku o uloženém trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel, který jí byl uložen ve výměře třiceti měsíců, a který hodnotí jako nepřiměřeně přísný, pročež usiluje o jeho snížení.

27. V tomto ohledu Nejvyšší soud nejprve akcentuje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu, v důsledku kterých došlo k uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

28. Pokud jde o dovolatelkou uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak ve vztahu k výroku o trestu platí, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze považovat pouze jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Konkrétně se jedná např. o pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

29. Lze tedy shrnout, že námitka nepřiměřenosti trestu neodpovídá dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. i), ani písm. h) tr. ř., přičemž ji není možné podřadit ani pod žádný jiný zákonem taxativně vymezený dovolací důvod (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460).

30. Nejvyšší soud přitom k této otázce např. ve svém usnesení ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, zcela explicitně uvedl, že „samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu.” Podobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014 či usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016.

31. Lze jistě připustit, že výše uvedené zásady neplatí bezvýjimečně, neboť pokud by bylo zjištěno, že uložený trest je v natolik extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, implikovalo by to zásah Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. V tomto smyslu zastává Ústavní soud názor, že ukládání trestu obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je v důsledku absence odůvodnění nepřezkoumatelné, nebo nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním nebo zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se však v nyní posuzované věci obviněné E. F. nejedná.

32. Obviněná v rámci svého dovolání vyjádřila výslovný nesouhlas s výší pravomocně uloženého trestu zákazu činnosti. Zcela přitom přehlíží, že jí byl za spáchání projednávaného přečinu ukládán trest v souladu s § 274 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého soud pachateli tohoto trestného činu ukládá trest odnětí svobody až na jeden rok, peněžitý trest anebo zákaz činnosti. Pakliže bylo prokázáno, že se obviněná dopustila trestného činu v souvislosti s činností, ke které je třeba zvláštního povolení nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis, je soud podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku oprávněn uložit jí trest zákazu činnosti v rozmezí od jednoho do deseti let.

33. Ze skutkových zjištění okresního soudu přitom vyplynulo, že obviněná dne 15. 9. 2024 v odpoledních hodinách řídila své osobní motorové vozidlo pod silným vlivem alkoholu. Za této situace jí okresní soud uložil v souladu s § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku vedle peněžitého trestu (proti kterému obviněná nebrojí) trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, tedy trest, který je výslovně uveden v § 52 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Jedná se tedy o trest, který zákon z hlediska jeho druhu připouští a který soud vyměřil v rámci zákonného rozpětí, a to ještě v dolní polovině zákonné sazby. Při svých úvahách o druhu a výši trestu vzal přitom okresní soud v úvahu všechny rozhodující okolnosti, skutečnosti a důkazy, zejména přihlédl k povaze a závažnosti obviněnou spáchaného činu, k jejím osobním, rodinným a majetkovým poměrům, k jejímu dosavadnímu způsobu života, stejně jako k možnosti její nápravy a k účinkům, které lze očekávat od trestu pro její budoucí život.

34. V projednávané věci se tak zcela zjevně jedná o trest, který svojí povahou a zaměřením obviněnou postihuje právě v činnosti, během které v extrémně závažné formě porušila zákon, neboť naměřená hladina 3,73 ‰ alkoholu v krvi významně překračuje stav těžké opilosti (který je dán od 2,00 do 2,99 ‰) a již odpovídá pásmu vážné otravy alkoholem (jež je dána od 3,00 do 3,99 ‰). Vyjma toho bylo prokázáno, že obviněná konzumovala alkohol nejen před jízdou, ale také v jejím průběhu – konkrétně během své zastávky, když si na benzinové čerpací stanici OMW v XY zakoupila dvě lahve vína a jednu konzumovala přímo za volantem svého motorového vozidla (kterak vyplynulo z kamerových záznamů na tomto místě pořízených). Ostatně této skutečnosti odpovídá i narůstající hodnota alkoholu v krvi obviněné mezi dvěma provedenými dechovými zkouškami. V tomto stavu vylučující schopnost řídit motorové vozidlo obviněná zcela nezodpovědně vstoupila do silničního provozu, navíc v městské aglomeraci, a to v odpoledních hodinách, tedy v době očekávaného hustého silničního provozu, během kterého jsou všichni účastníci provozu povinni dbát zvýšené pozornosti pro obecně vyšší pravděpodobnost vzniku dopravní kolize.

35. Za této situace tak nelze trestnou činnost obviněné za žádných okolností bagatelizovat, např. krajně nepochopitelným tvrzením, že v projednávaném případě údajně „nešlo o trestněprávní jednání“, neboť potenciál páchané trestné činnosti lze bez nadsázky označit za enormní – což je zvlášť zarážející u osoby vykonávající lékařské povolání. Jinými slovy – uložený trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let a šesti měsíců je nepochybně trestem, který odpovídá společenské škodlivosti projednávaného skutku, pročež jej nelze za žádných okolností hodnotit jako trest nepřiměřený, tím méně trest nepřiměřeně přísný či snad dokonce excesivní.

36. V případě osoby obviněné plní tento cíleně uložený trest funkci výchovnou a nápravnou, neboť po zcela přiměřenou dobu její osobě zabraňuje v páchání totožné trestné činnosti a tím ji i do budoucna motivuje k tomu, aby se důsledně vyvarovala opětovného spáchání tak závažné ohrožující trestné činnosti. Soudem prvního stupně vyměřený trest byl obviněné uložen rovněž ve vhodné „relaci“ k případně hrozícímu postihu za korespondující přestupek v rovině správního práva [viz § 125c odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. b), odst. 6 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů].

37. Dovolatelka k uloženému trestu zákazu činnosti vznesla řadu výhrad, avšak za zásadní označila skutečnost, že se k projednávané trestné činnosti písemně doznala, písemně vyjádřila souhlas s její právní kvalifikací a návrhem na potrestání, nicméně má za to, že okresní soud tuto skutečnost dostatečně nezohlednil, byť se sama domnívá, že se jedná o zásadní polehčující okolnost, ke které by měly soudy přihlédnout snížením výměry ukládaného zákazu činnosti. Této námitce obviněné však nelze nikterak přisvědčit.

38. Obecně platí, že obžalovaný (obviněný) je podle § 206c tr. ř. oprávněn u hlavního líčení prohlásit, že je vinný spácháním skutku (anebo některého ze skutků) uvedeného v obžalobě (návrhu na potrestání) a že souhlasí s jeho právní kvalifikací uvedenou v návrhu státního zástupce. Pokud z jeho strany dojde k takovému prohlášení viny, soud zjistí stanovisko státního zástupce (popř. poškozeného či zúčastněné osoby, pokud jsou přítomni při hlavním líčení) a rozhodne, zda prohlášení viny přijme či nikoliv. Soud je tedy oprávněn prohlášení viny učiněné ze strany obviněného nejen přijmout, ale i odmítnout, není-li v souladu se zjištěným skutkovým stavem anebo zjistí-li, že v předchozím řízení došlo k závažnému porušení práv obviněného. Soud není povinen prohlášení viny přijmout rovněž tehdy, není-li toto prohlášení v souladu se zjištěným skutkovým stavem, popř. pokud zjistí, že v předchozím řízení došlo k závažnému porušení práv obviněného, anebo pokud takový postup nepovažuje za vhodný s ohledem na okolnosti případu a vyjádření ostatních stran řízení (tj. státního zástupce, poškozeného a zúčastněné osoby).

39. Současně je z příslušného ustanovení zákona zřejmé, že soudem přijaté prohlášení viny již nelze odvolat, neboť v případě, že soud toto prohlášení obviněného přijme, se již nevede dokazování ve vztahu ke skutkovému stavu a právní kvalifikaci a provádí se dokazování toliko ve vztahu ke skutkům, ve vztahu k nimž obviněný svoji vinu neprohlásil, dále ke stanovení vhodného druhu a výměry trestu, k podmínkám pro uložení ochranného opatření, jakož i k podmínkám pro rozhodnutí o řádně a včas uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody nebo újmy na zdraví anebo na vydání bezdůvodného obohacení, které obviněný na úkor poškozeného trestným činem získal, což trestní řízení značným způsobem zjednoduší, a to jak po stránce časové, tak i ekonomické. Po soudem přijatém prohlášení viny tedy nelze proti výroku rozsudku o vině podávat opravné prostředky (které jsou přípustné pouze proti výroku, kterým se stanoví trest nebo ochranné opatření, popř. kterým je rozhodováno o výše uvedeném nároku poškozeného). Pro obviněného představuje přijetí prohlášení viny soudem nezanedbatelnou polehčující okolnost, kterou je soud povinen zohlednit při stanovení druhu a výše ukládaného trestu. Nicméně to, do jaké míry může prohlášení viny ovlivnit závažnost ukládané sankce, záleží vždy na okolnostech konkrétně řešeného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 4 Tdo 201/2023, k otázce ústavně konformní aplikace prohlášení viny rovněž nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23).

40. V projednávaném případě Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu ověřil, že obviněná písemně požádala Okresní soud v Havlíčkově Brodě o konání hlavního líčení (konaného dne 6. 2. 2025) v její nepřítomnosti s tím, že se jej zúčastní pouze její obhájce. Vyjma toho v tomto přípisu stran projednávaného skutku učinila prohlášení viny a vyjádřila souhlas s návrhem na potrestání i s právní kvalifikací žalovaného skutku, načež soud požádala o uložení vyššího peněžitého trestu a snížení trestu zákazu činnosti ke spodní hranici zákonné trestní sazby (oproti původně vydanému trestnímu příkazu, který sama napadla řádně a včas podaným odporem).

41. Tímto písemným prohlášením však obviněná nesplnila zákonné požadavky plynoucí z ustanovení § 206c odst. 1 až odst. 8 tr. ř., pročež jejímu přípisu nelze přiznat právní účinky prohlášení viny činěného v průběhu hlavního líčení po příslušném poučení ze strany soudu. Námitku obviněné, že písemné prohlášení viny zákon nezakazuje, je v tomto kontextu nutné kategoricky odmítnout, neboť je v rozporu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti soudního řízení. Proto také platí, že obhájce v nepřítomnosti obviněné zásadně nemůže za její osobu učinit doznání nebo prohlášení viny (§ 206a odst. 2 tr. ř.). Je zjevné, že k takovému prohlášení tedy v nyní posuzované věci nemohlo bez fyzické přítomnosti obviněné u hlavního líčení dojít, přičemž její obhájce její písemné prohlášení toliko zmínil ve své závěrečné řeči. Za této situace tak okresní soud k tomuto dokumentu zcela oprávněně přihlédl toliko jako k určité formě doznání, aniž by však mohl s touto formou spojit jakékoli relevantní procesní následky, tím méně stran uložené soustavy trestů.

42. Výměru uloženého trestu zákazu činnosti nemohl zásadně ovlivnit ani poukaz obviněné na její spolupráci se spolkem GX Security (o kterém ve svém dovolání neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, pročež si je musel Nejvyšší soud sám vyhledat). Předmětné sdružení se prezentuje na webových stránkách advokátní kanceláře Mgr. Zdeňka Burdy (který obviněnou v nyní posuzované věci právně zastupuje) jako celorepublikově působící neziskový spolek, který svým klientům poskytuje „okamžitou pomoc, pokud se ocitnou v nouzi“ (viz www.pravnikridicak.cz/cx-security/). Nicméně žádné podrobnější informace ani z této veskrze vágní webové prezentace nevyplývají.

43. Přestože je chvályhodné, že obviněná vyhledala nejen právní, ale (snad) i odbornou pomoc, aby se napříště vyvarovala zkratkovitým reakcím na nepříznivé životní okolnosti, nelze pominout, že tento spolek nereprezentuje žádný důvěryhodný odborník s odborným vzděláním a odbornou praxí, které by odpovídaly povaze obviněnou spáchaného trestného činu. Naopak velmi nepřesvědčivá prezentace tohoto spolku vzbuzuje (více než důvěru) spíše podezření z její možné účelovosti.

44. Stran vznesených dovolacích námitek je na okraj třeba konstatovat, že je namístě odmítnout i prosté tvrzení dovolatelky, že k její osobě nebyly zjištěny žádné negativní skutečnosti, neboť v evidenční kartě řidiče má záznam o postihu pro jeden přestupek v dopravě. Pokud dovolatelka (toliko v obecné rovině) poznamenala, že řidičské oprávnění je pro ni nezbytné, Nejvyšší soud opětovně postrádá předložení jakýchkoli bližších důvodů, pro které tuto svoji námitku vůbec vznesla. Díky tomu Nejvyšší soud pouze v obecné rovině konstatuje, že pokud obviněnou postihuje uložený trest zákazu činnosti v jejím běžném životě (např. stran horší dostupnosti obchodních, kulturních či lékařských potřeb), pak tento trest plní svůj účel, neboť jeho cílem (jak již bylo uvedeno výše) není jen retribuce (tedy postih obviněné), ale především dosažení výchovně-nápravného účinku, aby se tak v budoucnu jako řidička motorového vozidla před jakoukoli jízdou důsledně vyvarovala konzumace alkoholu. Pouze v případě důvodů hodných zvláštního zřetele by bylo možné zhodnotit vhodnost uloženého trestu, nicméně sama obviněná žádné mimořádné důvody neuvádí a nejvyššímu soudu nikterak nepřísluší je za ni domýšlet. Za těchto okolností tedy nelze hodnotit obviněné pravomocně uložený trest zákazu činnosti v celkové výměře třiceti měsíců za jakkoli nepřiměřený či snad dokonce za exemplární či excesivní. Skutečnost, že dovolatelka i nadále subjektivně pociťuje uložený trest jako nepřiměřeně přísný, a že s jeho výší vyjadřuje kategorický nesouhlas, je přitom z hlediska dovolacích důvodů zcela irelevantní. Za tohoto stavu tak byl Nejvyšší soud nucen námitku obviněné spočívající v její celkové nespokojenosti s uloženým trestem kategoricky odmítnout.

45. Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že obviněná měla ve svém dovolání primárně odkázat na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, neboť v řízení, které předcházelo zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu stran jí podaného řádného opravného prostředku, byly – z jejího pohledu – dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. Jelikož však Nejvyšší soud zjistil, že v napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů nedošlo ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. k obviněnou namítanému porušení zákona, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. 3. Shrnutí

46. Nejvyšší soud po pečlivé analýze přiloženého spisového materiálu konstatuje, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě uložil obviněné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti měsíců v souladu s § 274 odst. 1 tr. zákoníku, pročež se jedná o trest zákonný – tedy trest, jehož druh zákon připouští a který byl uložen v rámci zákonné trestní sazby. Proto nelze tvrdit, že by obviněné byl uložen trest, který je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, tedy který byl soudy nižších stupňů uložen v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu (a s dalšími relevantními hledisky). Obviněná svými námitkami navíc nejenže materiálně nenaplnila žádný z dovolacích důvodů, na který odkázala, ale její výhrady mají charakter prosté polemiky se závěry soudů nižších stupňů, v rámci které zdůrazňuje pouze skutečnosti, o kterých se domnívá, že svědčí v její prospěch, zatímco zcela ignoruje závažná skutková zjištění, pro které jí byl předmětný trest uložen.

47. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat tak, že zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá deklarovaným představám obviněné. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).

VI. Závěr

48. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 26. 3. 2025, č. j. 14 To 64/2025-69, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 6. 2. 2025, č. j. 1 T 23/2024-55, v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněné E. F. nedošlo ve smyslu jí uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h), písm. i) [a implicitně též písm. m)] tr. ř. k porušení zákona, pročež bylo její dovolání v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

49. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. 9. 2025

JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu