11 Tdo 849/2025-881
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 10. 2025 o dovolání obviněného R. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2025, č. j. 4 To 63/2025–830, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 T 63/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného R. Č. odmítá.
1. Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 12. 2024, č. j. 9 T 63/2022–769, uznal obviněného R. Č. (dále jen „obviněný“) vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 4. 2025, č. j. 4 To 63/2025–830, tak, že z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Odvolací soud následně podle § 259 odst. 3 písm. a) písm. b) tr. řádu nově uznal obviněného vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku. Přisouzených trestných činů se obviněný dopustil tím, že:
1. ačkoliv byl trestním příkazem Okresního soudu v Jičíně ze dne 18. 4. 2017, č. j. 2 T 37/2017-68, jenž nabyl právní moci dnem 3. 5. 2017, uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 30 měsíců, přičemž dne 22. 1. 2019 byl tento trest přeměněn na trest odnětí svobody nepodmíněně v trvání 12 měsíců, který ve věznici s ostrahou vykonal dne 27. 2. 2021,
a dále
byl rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 25. 6. 2018, č. j. 1 T 22/2018-139, jenž ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2018, č. j. 8 To 347/2018-160, nabyl právní moci dnem 30. 10. 2018, uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za což mu byl uložen trest propadnutí věci a trest odnětí svobody nepodmíněně v trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou,
přesto
v přesně nezjištěném období, nejméně však od měsíce července roku 2020 do 6. 9. 2020, v průběhu výkonu trestu odnětí svobody ve věznici s ostrahou, který mu byl uložen na základě pravomocných rozsudků soudů a vykonával jej ve Věznici XY nacházející se na ulici XY v Ostravě - XY, vědom si protiprávnosti svého jednání, si nejprve dosud nezjištěným způsobem opatřil silně návykovou drogu pervitin, kterou z části sám užil a s vědomím, že se jedná o psychotropní látku pervitin a se znalostí jejích negativních účinků na lidský organismus opakovaně v přesně nezjištěném počtu případů a nezjištěném množství prodal resp. poskytl k užití dalším přesně nezjištěným osobám nacházejícím se ve výkonu trestu odnětí svobody, přičemž pervitin, chemicky definovaný jako metamfetamin, je na základě zmocnění upraveného v § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako psychotropní látka zařazená do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, a nakládal tak s metamfetaminem bez splnění podmínek stanovených zákonem, aniž by měl v úmyslu je splnit,
2. v přesně nezjištěném období, nejméně však od měsíce června roku 2020 do 2. 10. 2020, v průběhu výkonu trestu odnětí svobody ve věznici s ostrahou, který mu byl uložen na základě pravomocných rozsudků soudů a vykonával jej ve Věznici XY nacházející se na ulici XY v Ostravě - XY, vědom si skutečnosti, že jedná v rozporu s účelem uloženého trestu odnětí svobody resp. s povinnostmi pro odsouzené, se kterými byl při nástupu do výkonu trestu odnětí svobody řádně seznámen, a to zejména v rozporu s ustanoveními § 18, § 28 odst. 2 písm. j), odst. 3 písm. a) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, a s ustanovením § 25 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, neoprávněně používal přesně nezjištěný mobilní telefonní přístroj a SIM kartu s účastnickým telefonním číslem XY, kdy opakovaně každý den uskutečňoval nepovolené telefonní spojení se svou družkou Z.
P., a to prostřednictvím hovorů a videohovorů, přičemž komunikoval i s dalšími osobami prostřednictvím zasílaných zpráv přes komunikační programy WhatsApp a Messenger,
3. Odvolací soud obviněnému za uvedené trestné činy a za sbíhající se zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 1. 2022, č. j. 4 T 175/2020-446, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2022, č. j. 5 To 90/2022-505, nabyl právní moci dne 16. 6. 2022, uložil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolací soud současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 1. 2022, č. j. 4 T 175/2020-446, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2022, č. j. 5 To 90/2022-505, nabyl právní moci dne 16. 6. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Lukáše Mantiče, advokáta, dovolání, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Předně namítá, že oba soudy postupovaly zcela tendenčně a při rozhodování vykládaly důkazy pouze v jeho neprospěch, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces a zásadu presumpce neviny. Jediným přímým důkazem byla podle něj výpověď nedůvěryhodného svědka Ch. (dále jen „svědek“), jehož věrohodnost dovodil odvolací soud ze zcela zjevných obav svědka z následků jeho výpovědi. Obviněný však namítá, že stejné obavy má jistě i svědek, který neříká pravdu. Soud však vykládal výpověď svědka v jeho neprospěch, i přes zcela zjevné pochybnosti o pravdivosti jeho výpovědi. Ad absurdum by každý vězeň vypovídající proti obžalovaným u hlavního líčení měl být hodnocen jako věrohodný, jelikož i v případě, kdy nevypovídá pravdu, má obavu, že může být stíhán za křivou výpověď.
5. Obviněný poukazuje na to, že zbylí svědci vypovídali v jeho prospěch a tyto soudy považují za nevěrohodné. Z provedeného dokazování vyplynulo, že svědek měl důvod se obviněnému pomstít, což soudy potvrdily. Připomíná závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, že v případě situace „tvrzení proti tvrzení“ musí soudy dbát na pečlivost hodnocení jednotlivých výpovědí za přísného respektování presumpce neviny. V projednávané věci proti sobě stojí výpověď jediného svědka, který svědčí zcela nepřesvědčivě v neprospěch obviněného, a výpověď obviněného a další výpovědi svědků, čímž se soud nijak dostatečně nezabýval.
6. Obviněný prezentuje závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05, že v případě vyslovení viny musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se takové jednání objektivně stalo, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně pachatelem. V tomto směru obviněný uvádí, že odsouzení pro trestný čin nemůže být založeno pouze na vývodech soudů (byť se mohou jevit logickými), které nejsou v dostatečném rozsahu podloženy provedenými důkazy. Je přesvědčen, že soud v projednávané věci z nepřímých důkazů bez provedení relevantního dokazování dovodil, že obviněný prodával drogy, když spoluvězni byli pod jejich vlivem. Pro tento závěr však soud neprovedl dostatečné dokazování. Nevyžádal si zprávu z věznice, zda po přemístění obviněného z věznice XY již nebyl žádný vězeň pozitivně testován na drogy. Zcela svévolně tak pouze na základě své domněnky dovodil, že drogy musel dodávat obviněný. Toto skutkové zjištění však nemá oporu v provedeném dokazování.
7. Již samotná tzv. skutková věta napadeného rozsudku není podle názoru obviněného dostatečně určitá a nemůže sama o sobě obstát, když obsahuje „v přesně nezjištěném období, přesně nezjištěným způsobem, v přesně nezjištěném počtu případů a nezjištěném množství, přesně nezjištěným osobám“. Takto specifikovaná skutková věta je nepřezkoumatelná a neurčitá, neboť soud musí ve svém rozhodnutí jasně a přesně popsat skutkový stav věci, tj. co, kdy, kde a jak se stalo. Neurčitost znemožňuje posoudit, zda se skutek stal a zda se jej dopustil obviněný. Následně přibližuje nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, který se věnuje zásadě presumpce neviny a pravidlu in dubio pro reo. Obviněný se domnívá, že soudy tomuto nedostály, jelikož veškerá obvinění jsou postavena pouze na výpovědi nedůvěryhodného svědka (pachatele trestné činnosti), který nebyl schopen označit ani jednoho údajného odběratele drog, což umocňuje jeho nevěrohodnost. K uvedenému obviněný dále doplňuje citaci nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. I. ÚS 323/23, potvrzující uvedené závěry stran presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo potvrzuje.
8. Obviněný konstatuje, že v tomto trestním řízení stát své povinnosti nedostál, neboť skutková zjištění učiněná soudem nebyla souladná s provedeným dokazováním, když neexistují důkazy jednoznačně a spolehlivě prokazující jeho vinu, což vyplývá i ze znění skutkové věty, která je zcela neurčitá a nelze z ní dovodit žádný konkrétně spáchaný skutek.
9. Obviněný dále poukazuje na to, že odvolací soud dovodil, že svědek musel poznat, že jde o drogy, neboť býval závislý na návykových látkách a poznal na jiných osobách jejich užití. Soud však zcela ignoroval, že tento svědek neuvedl jedinou osobu, které měl obviněný podat jakoukoliv drogu. Není tak zřejmé, z jakých konkrétních důkazů při svých domněnkách soud vycházel. Pokud svědek není schopen určit jedinou osobu, které měl obviněný údajně prodat drogu, pak jeho tvrzení, že viděl osoby pod vlivem drog nesvědčí o tom, že by jim je měl poskytnout obviněný. Jak bylo výše uvedeno, soud si nevyžádal zprávu z věznice, zda po přemístění obviněného ve věznici zcela vymizely drogy, což s ohledem na to, že obviněný žádné nedistribuoval, lze jen stěží předpokládat.
10. Obviněný zdůrazňuje, že soud veškeré skutečnosti dovodil pouze z výpovědi svědka, ačkoliv se nenašlo žádné psaníčko, o kterých svědek mluvil, žádné omamné a psychotropní látky ani nic dalšího a jeho výpověď tak nebyla podpořena žádným jiným důkazem a stojí osamoceně proti výpovědi obviněného i svědků. Obviněný připomíná, že opakovaně vyzýval k doložení kamerových záznamů z věznice, z nichž bude zřejmé, že se ničeho nedopustil, avšak tomuto nebylo vyhověno. Přes to však soudy zcela bez jakýchkoliv pochybností svědkovi uvěřily.
11. Vzhledem k výše uvedenému proto obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2025, č.j. 4 To 63/2025-830, zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.
12. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Martina Havlíková (dále jen „státní zástupkyně“). Po rekapitulaci dovolací argumentace obviněného přibližuje podstatu jím uplatněných dovolacích důvodů. Konstatuje, že obviněný opakuje skutečnosti, které již uplatnil v předchozích fázích trestního řízení a soudy je správně a dostatečně vypořádaly a označily je za nedůvodné, což indikuje neopodstatněnost podaného dovolání. Toto tvrzení doplňuje citací judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Tdo 86/2002, sp. zn. 11 Tdo 1340/2011, sp. zn. 6 Tdo 1217/2013, sp. zn. 5 Tdo 411/2018, či sp. zn. 4 Tdo 206/2019).
13. Státní zástupkyně souhlasí s odvolacím soudem, že svědek byl věrohodný, nebyl motivován ke křivé výpovědi, nebyl zainteresován na výsledku řízení, přičemž jeho výpověď byla podporována i listinnými důkazy, které citoval soud prvního stupně. Ten přiléhavě vyhodnotil jako nevěrohodné výpovědi svědků, kteří buď zcela změnili v porovnání s přípravným řízením svoje výpovědi či vypovídali ve prospěch obviněného zjevně z důvodu přátelských vazeb. Svědek viděl látku přímo vážit a následně prodávat či jinak poskytovat, přičemž zaznamenal její účinky, kdy množství této látky nebylo s ohledem na právní kvalifikaci relevantní. Uvedl též, že obviněného opakovaně viděl vážit drogu a psaníčka a drogu prodávat (resp. předávat), když byl s obviněným na oddíle kuchařů, kdy měli vedle sebe i pokoj. Ze zprávy Věznice XY přitom vyplynulo, že obviněný a svědek byli na oddíle kuchařů umístěni od 1. 7. 2020. Svědek byl dne 7. 9. 2020 umístěn do standardizované cely v budově oddělení výkonu kázeňských trestů a odtud byl z důvodu bezpečnosti přemístěn dne 3. 11. 2020 do Věznice XY. Přesto, že tak i nadále působil v oddíle kuchařů, nebydlel již v blízkosti obviněného a je i zřejmé, že ve věznici se již mohlo vědět, že svědek o drogové činnosti obviněného vypovídal, kdy tak lze i predikovat opatrnost při manipulaci s drogami před tímto svědkem. Jednání obviněného tak bylo provedenými důkazy prokázáno s tím, že použitá právní kvalifikace je plně přiléhavá.
14. Ve shodě s odvolacím soudem má státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
15. Vyjádření státní zástupkyně následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice. Tu však do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje i obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
17. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu). Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta). V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to
přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
20. I při respektování shora uvedeného pak Nejvyšší soud interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV. Důvodnost dovolání
21. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem obou rozsudků a s průběhem řízení jim předcházejícím, předně shledal, že námitky obviněného neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě, neboť jsou založeny výlučně na nesouhlasu se skutkovými zjištěními obou soudů a na vlastním hodnocení výpovědi svědka, kterou shledává nevěrohodnou. Takto koncipovanou dovolací argumentací, jíž napadá postup soudů při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 a 6 tr. řádu), obviněný primárně zpochybňuje správnost učiněných skutkových zjištění, že v prostorách věznice XY prodal, resp. poskytl k užití pervitin přesně nezjištěným osobám nacházejícím se ve výkonu trestu odnětí svobody. V tomto směru jeho námitky spočívají především na vlastním odlišném hodnocení provedených důkazů a popěrném stanovisku k uvedeným skutkům. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný ve svém dovolání žádné konkrétní námitky k tomuto neuvádí a naplnění daného dovolacího důvodu shledává zřejmě v návaznosti na jím prezentované vady ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě. K jednotlivým dovolacím námitkám (v souladu s § 265i odst. 2 tr. řádu) uvádí Nejvyšší soud následující.
22. Nad rámec výše uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě, Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud věnoval náležitou pozornost hodnocení provedených důkazů a řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil. Podrobně přitom zdůvodnil (a stejně tak učinil i soud odvolací), proč hodnotil výpověď svědka jako věrohodnou (srov. bod 2 na straně 5, 6 a 9 rozsudku soudu prvního stupně a body 12 a 13 rozsudku odvolacího soudu).
23. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zrekapitulovat podstatný obsah výpovědi svědka. Ten v rámci hlavního líčení poprvé vypovídal dne 27. 3. 2023 (protokol o hlavním líčení je založen na č. l. 541 a násl.). Ve své výpovědi uvádí, že se s obviněným seznámil po nástupu na oddělení a poté spolu byli ve vězeňské kuchyni. Z jeho výpovědi dále vyplývá, že to byl obviněný, kdo pervitin prodával. Svědek jej viděl, jak na pokoji třídí pervitin, jehož množství odhaduje na cca 10 až 20 g týdně. Za pervitin jednotliví uživatelé platili přes účet, a to platbou označenou za tabák. Svědek byl při hlavním líčení znovu vyslechnut dne 29. 1. 2024 (protokol o hlavním líčení je založen na č. l. 611 a násl.), kdy potvrdil svou přechozí výpověď. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že na č. l. 622 je založeno hodnocení svědka z věznice, z nějž vyplývá, že svědek si řádně plnil své povinnosti a jeho chování bylo vzorné.
24. Nejvyšší soud na tomto místě – při vážení dovolacích námitek obviněného – akcentuje, že soud prvního stupně v dané věci a za dané důkazní situace, kdy šlo v podstatě o tzv. případ „tvrzení proti tvrzení“, věnoval zvýšenou pozornost důkladnému prověření a hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka. V tomto směru považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, bod 44., z něhož se podává, že: „(…) v situaci ‚tvrzení proti tvrzení‘ jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Mimo jiné v takové situaci obecné soudy rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. Uvedená povinnost obecných soudů je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy taková svědecká výpověď či svědecké výpovědi, stojící proti výpovědi obviněného, představují jediný přímý důkaz, z něhož má být prokázána vina obviněného. S ohledem na princip presumpce neviny i právo na spravedlivý proces pak rozhodně nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u něhož a priori nelze vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení, přičemž tato svědecká výpověď je posouzena jako věrohodná toliko s odůvodněním, že byla podána pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi.“
25. Shora naznačené pečlivé hodnotící úvahy soudu prvního stupně opírající se o dokazování, které bylo do značné míry zaměřeno právě na posouzení věrohodnosti obviněného a svědka, přitom podle Nejvyššího soudu plně odpovídají intencím citovaného nálezu Ústavního soudu. Zcela totiž respektují skutečnost, jíž si byl soud prvního stupně vědom, že v situaci, kdy ostatní svědci změnili svou výpověď vůči obviněnému, jediná výpověď svědka představovala významný důkaz prokazující vinu obviněného. K této soud prvního stupně uvedl, že ji považuje za zcela věrohodnou s tím, že svědek jako jediný svou výpověď v průběhu trestního řízení nezměnil, přičemž z výkonu trestu je hodnocen kladně (srov. bod 2 na str. 9 jeho rozsudku). Tyto závěry potvrdil i odvolací soud, který nadto doplnil, že svědek nebyl motivován ke křivé výpovědi, nebyl zainteresován na výsledku řízení a jeho výpověď je podporována i listinnými důkazy (srov. bod 16 jeho rozsudku). Odvolací soud rovněž odkázal na rozsudek soudu prvního stupně, který zmiňuje další podporující důkazy (zprávy z věznice o pozitivním testování vězňů, výpisy z účtu dcery družky obviněného, na nějž měly docházet platby za pervitin).
26. Konečně je nutné uvést, že Nejvyšší soud se ve světle výše uvedeného neztotožnil s námitkou obviněného stran dokazování, totiž že soudy ve věci postupovaly tendenčně a při svém rozhodování vykládaly důkazy pouze v jeho neprospěch. Rovněž tak nemohl obviněnému přisvědčit, pokud rozporuje věrohodnost svědka, neboť ve shodě s oběma soudy nižších stupňů nezjistil důvody pro vyhodnocení jeho výpovědi jako nevěrohodné.
27. Pokud jde o přezkumnou činnost odvolacího soudu, Nejvyšší soud toliko pro úplnost dodává, že se plně ztotožňuje s jeho hodnotícími úvahami stran dodržení základních zásad trestního řízení zakotvených v § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu v řízení před soudem prvního stupně (viz bod 10 a násl. rozsudku odvolacího soudu). Je třeba uvést, že proces provádění a následného hodnocení důkazů je výhradní doménou soudu, který ve věci rozhoduje v prvním stupni a který tyto důkazy v hlavním líčení bezprostředně provádí. Případný zásah odvolacího soudu je namístě toliko tehdy, pokud je učiněné hodnocení s provedenými důkazy zjevně v rozporu, je nelogické, nepřezkoumatelné, popř. v jeho průběhu došlo k porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces. Žádné takové pochybení však Nejvyšší soud v projednávané trestní věci neshledává, když provedené důkazy a své navazující hodnotící úvahy soud prvního stupně zcela logicky, srozumitelně a přesvědčivě vyložil – v souladu s § 125 odst. 1 tr. řádu – v odůvodnění svého rozsudku.
28. Nejvyšší soud nad rámec výše uvedeného zdůrazňuje, že pokud obviněný poukazuje na to, že svědky, kteří vypovídali v této trestní věci, soudy nižších stupňů považovaly za nevěrohodné, pak tyto své závěry řádně zdůvodnily. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že obviněný má zřejmě na mysli svědky M. B., T. A. S. a J. Š. Pokud jde o uvedené svědky, odvolací soud nejprve odkázal na bod 2 rozsudku soudu prvního stupně (na str. 9 a 10 pozn. soudu). Navíc v tomto směru doplnil, že svědci v přípravném řízení obviněného z trestné činnosti usvědčovali, nicméně byli slyšeni v režimu § 158 odst. 9 tr. řádu; u hlavního líčení pak však svoji výpověď změnili a za této situace jim mohla být jejich předchozí výpověď podle § 212 tr. řádu pouze předestřena. Byť citované ustanovení umožňuje soudu toliko předestření předchozí výpovědi, je relevantní především z důvodu posouzení věrohodnosti slyšených svědků. Ke změně ve výpovědi svědků navíc odvolací soud uvedl, že tato situace je v případě drogové trestné činnosti zcela běžná, a to zvlášť v situaci, kdy jsou svědci ve výkonu trestu odnětí svobody (bod 15 jeho rozsudku). V uvedeném bodě se přitom odvolací soud vypořádal i s hodnocením svědka S., když poukázal především na jeho povahové rysy, přátelský vztah k obviněnému, jeho zájem vypovídat ve prospěch obviněného a snahu diskreditovat výpověď svědka. Takovým hodnotícím závěrům soudů nižších stupňů nemá Nejvyšší soud co vytknout, neboť soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu) a své hodnotící úvahy ve svých rozhodnutích řádně vyložily.
29. Pokud obviněný ve svém dovolání v souvislosti s citovaným dovolacím důvodem namítá porušení svých základních práv, Nejvyšší soud uvádí, že takové pochybení neshledal. Ve vztahu k obviněným zmíněné nutnosti postupovat podle zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. řádu a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se otázek skutkových. Z tohoto pravidla se podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
30. Obviněný však přehlíží, že jím tvrzené pochybnosti, spočívající ve skutečnosti v prosazování jiného způsobu hodnocení provedených důkazů a vlastní verze skutkového stavu věci, podle níž se daného protiprávního jednání nedopustil, odlišné od toho, jak byl na základě provedených důkazů skutkový stav zjištěn soudy nižších stupňů, u těchto ve vztahu k otázce jeho viny nepanovaly. Jestliže totiž oba soudy nižších stupňů nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný předmětný skutek spáchal, pro uplatnění uvedeného pravidla nebyl v této trestní věci dán žádný důvod.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
31. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného R. Č. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům (a ani žádnému jinému zákonnému důvodu dovolání). Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 15. 10. 2025
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu