4 Tdo 206/2019-339
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2019 o dovolání,
které podal obviněný M. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 4 To 203/2018, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T
5/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 2 T 5/2018,
byl obviněný M. H. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem
usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle
skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 24. 5. 2017 v přesněji nezjištěné době od 17.30 do 17.40 hodin v lesním
porostu č. XY v lokalitě nazývané „U druhé studny“ nad XY v k. ú. XY, okr.
Vyškov, měl provádět na základě „Zadávacího listu samovýroby palivového dříví
číslo 35/2017“, vydaného společností Vojenské lesy a statky České republiky,
s. p., Divize Plumlov, sběr a zpracování dřevní hmoty a palivové klesti ležící
na zemi v předem vymezeném prostoru, při kterém však provedl mimo tento předem
vymezený prostor zadávacím listem nepovolené kácení (těžbu) vyvráceného,
zavěšeného a zaklíněného stromu - lípy, přičemž se nechoval dostatečně
pozorně, nedostatečně zajistil prostor ohrožený při této činnosti tak, aby se v
ohroženém prostoru nenacházely jiné osoby, a po odřezání části kmene stromu -
výřezu v délce cca 2,5 metru, které prováděl zakázaným způsobem - takzvaným
špalkováním ve výši svých ramen, popsaným v nařízení vlády č. 28/2002 Sb.,
kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je
zaměstnavatel povinen zajistit při práci v lese a na pracovištích obdobného
charakteru, příloha - část II, bod 2, a v návodu k obsluze motorové pily, a
způsobil tak sesunutí zbývající zaklíněné korunové části kmene stromu na tělo
přítomného pomocníka M. K., nar. XY, kterému tak bylo způsobeno vážné poranění
skeletu hrudníku, trhliny a zhmoždění nitrohrudních orgánů - srdce, plic a
jater, kterému na místě podlehl, kdy tímto svým jednáním porušil obecnou
prevenční povinnost stanovenou ust. § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přičemž v postavení zhotovitele dle
zadávacího listu samovýroby palivového dříví č. 35/2017 porušil zákaz těžby,
pracovní a technologické postupy při těžbě dříví a zásady bezpečné práce s
motorovou pilou.
Za uvedený přečin Okresní soud ve Vyškově uložil obviněnému podle § 143 odst. 1
tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku a § 82 odst. 1, 2 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně
odložil na zkušební dobu v trvání 2 let a současně obviněnému uložil, aby v
průběhu zkušební doby podle svých sil zaplatil způsobenou škodu.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu a
nemajetkovou újmu poškozeným J. K., nar. XY, bytem XY ve výši 273.032 Kč, I.
K., nar. XY, bytem XY ve výši 200.000 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České
republiky, IČ 41197518, Regionální pobočce Brno, pobočce pro Jihomoravský kraj
a Kraj Vysočina, Benešova 10, Brno ve výši 2.577,50 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr.
ř. byly poškozeného J. K., nar. XY, bytem XY a to ve výši 273.032 Kč, I. K.,
nar. XY, bytem XY ve výši 300.000 Kč a Všeobecná zdravotní pojišťovna České
republiky, IČ 41197518, Regionální pobočka Brno, pobočka pro Jihomoravský kraj
a Kraj Vysočina, Benešova 10, Brno ve výši 2.577,50 Kč odkázány na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 2 T
5/2018, podal obviněný a poškozené J. K. a I. K. odvolání. Obviněný směřoval
podané odvolání do výroku o vině, trestu a náhradě škody a nemajetkové újmy.
Poškozené podaly odvolání do výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. O
podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 7. 2018,
sp. zn. 4 To 203/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z
podnětu odvolání obviněného a poškozených J. K. a I. K. napadený rozsudek
zrušil ve výrocích o náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy v celém
rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. Krajský soud v Brně nově rozhodl tak, že
podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě
škody poškozené J. K. částku ve výši 23 032 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně
České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, IČ 41197518, částku ve výši
2 577,50 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená J. K. a Všeobecná
zdravotní pojišťovna České republiky odkázány se zbytky svých nároků na náhradu
majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr.
ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy
poškozené J. K. částku ve výši 250 000 Kč a poškozené I. K. částku ve výši 200
000 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy byly poškozené J. K. a I.
K. podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 4 To
203/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť výslovně necituje ustanovení § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., ovšem ze slovního vyjádření je nepochybné, že uplatňuje
tento dovolací důvod. Podle obviněného byl nesprávně právně posouzen skutek
jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Následně
cituje ustanovení § 143 odst. 1 tr. zákoníku a uvádí, že soudy dospěly k
chybnému závěru o příčinné souvislosti mezi jeho nedbalostí a smrtí
poškozeného, když není dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a způsobeným
následkem a závěry soudů nemají oporu v provedeném dokazování. Z odůvodnění
rozsudku nevyplývají relevantní skutečnosti, že nedošlo k přerušení skutkového
děje, tudíž není dána příčinná souvislost mezi jeho nedbalostí a smrtí
poškozeného, ale mezi nepředvídatelným jednáním poškozeného a jeho následným
usmrcením (výslovná citace z dovolání). Ze strany soudů nebyla zkoumána
příčinná souvislost se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, a že je
možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Obviněný rovněž poukazuje na
zásadu gradace příčinné souvislosti, když jednotlivé příčiny a podmínky nemají
pro způsobení následku stejný význam. Podstatnou příčinou z hlediska
způsobeného následku bylo jednání poškozeného, nikoliv jeho jednání, přičemž v
kontextu tohoto nebyla zjišťována míra spoluúčasti poškozeného a bez
relevantního odůvodnění byla stanovena v míře 50 %. Ve vztahu k zásahu do jeho
práva na spravedlivý proces uvádí, že soudy ignorovaly indicie prokazující jeho
nevinu a řádně se nevypořádaly s odůvodněním odmítnutí jim navrhovaných důkazů.
Současně obviněný namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy, neboť v řízení nebyly provedeny důkazy podle § 2 odst. 5
tr. ř. a nebyl řádně zjištěn skutkový stav ve vztahu k výši nemajetkové újmy,
čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Následně rozebírá podstatu
extrémního rozporu a upozorňuje na nesoulad odůvodnění rozsudku soudu druhého
stupně, který výslovně uvedl, že poškozené byly vyslechnuty u hlavního líčení a
jejich výslech byl zaměřen i na vztahy mezi nimi a poškozeným, přičemž
zdůrazňuje, že toto tvrzení neodpovídá skutečnosti, když poškozené nebyly u
hlavního líčení vyslechnuty, bylo pouze přečteno jejich vyjádření. Současně
odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15 (pro
zjištění imateriální újmy v adhezním řízení). Rozporuje závěr soudů o prokázané
intenzitě vztahů mezi sekundárními poškozenými a primárním poškozeným toliko na
základě rodinné vazby a tvrzení sekundárních poškozených, aniž by intenzita
vztahů byla jakkoli prokázána (výslovná citace) a odkazuje na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2018, sp.
zn. 4 To 203/2018, a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl podle § 265l odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 31. 1.
2019, sp. zn. 1 NZO 1253/2018, nejprve uvedl, jaký uplatnil obviněný dovolací
důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění. Uvádí, že
„hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu odpovídá pouze zpochybnění existence
příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a nastalým následkem v podobě
smrti poškozeného. Námitku ovšem považuje za zjevně neopodstatněnou. Nelze
totiž přehlédnout, že oba aktéři se nacházeli za týmž účelem na místě samém a
to z důvodu samovýroby palivového dříví a oba se podíleli na zpracování
zaseknutého kmene vzrostlého stromu. Z hlediska odpovědnosti obviněného nelze
považovat za nepředvídatelné, že poškozený bude s nevhodně zpracovaným kmenem
manipulovat. Zdůrazňuje, že právě bez nařezání kmene nevhodnou metodou
„špalkování“ obviněným by k posunu kmene vůči poškozenému nemohlo dojít. Státní
zástupce připouští, že rovněž jednání poškozeného bylo zjevně riskantní a stalo
se spolupůsobící příčinou, nicméně samotná tato skutečnost trestní odpovědnost
z obviněného nesnímá. Spoluzavinění poškozeného mělo za následek mírnější
právní posouzení jednání obviněného. Přesto nelze pominout, že neoprávněné
jednání obviněného bylo jednou z rozhodujících příčin smrti poškozeného.
Pokud obviněný dále uplatňuje námitku porušení práva na spravedlivý proces
údajným ignorováním indicií prokazující jeho nevinu, jedná se o námitky
naprosto nekonkrétní, když obviněný neuvádí, o jaké indicie by se mělo jednat.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je ovšem zřejmé, že tyto se
obhajobou obviněného zabývaly a soud druhého stupně napravil absenci nedostatku
odůvodnění neprovedení navrhovaných důkazů soudem prvního stupně. Uplatněnému
dovolacímu důvodu dle názoru státního zástupce neodpovídají ani námitky údajné
existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými
zjištěními týkajícími se obviněným namítaného výroku o náhradě škody a
nemajetkové újmy. K tomu zdůrazňuje, že námitka tzv. extrémního nesouladu sama
o sobě uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, tato by mohla odpovídat
zvolenému dovolacímu důvodu pouze v případě, že by byla důvodná. O takovou
situaci se v dané věci ve vztahu k výroku o náhradě škody nejedná. Obviněnému
sice lze přisvědčit, že soud druhého stupně v odůvodnění svého rozsudku
nepřesně uvádí, že obě poškozené byly k věci v hlavním líčení vyslechnuty.
Avšak sama tato nepřesnost odůvodnění napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení
§ 265a odst. 4 tr. ř. nepředstavuje vadu, pro kterou by bylo nutno přikročit ke
kasaci adhezního výroku. Závěry soudů k posouzení výše nemajetkové újmy nejsou
arbitrární a svévolné, ale opírají se o relevantní zjištěné skutečnosti,
dostatečně soudy zdůvodněné.
V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby podané dovolání
obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně
neopodstatněné a Nejvyšší soud tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání
vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska
Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení
stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i
jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
dovozuje z toho, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a
smrtí poškozeného, v porušení práva na spravedlivý proces, když zároveň
uplatňuje námitku extrémního nesouladu ve vztahu k výroku o náhradě škody a
nemajetkové újmy.
Nejvyšší soud ohledně dovolání obviněného považuje za nutné zdůraznit
následující skutečnosti. Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze
konstatovat, že obviněný sice své námitky formálně opírá o dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jím namítané vady pod uplatněný
dovolací důvod částečně podřadit nelze. Jedná se o námitky obviněného
spočívající v tom, že soudy ignorovaly indicie prokazující jeho nevinu a
tvrzení o nevypořádání se s jeho obhajobou. Takto uplatněné námitky mají zčásti
zcela nekonkrétní charakter (tvrzené ignorování indicií prokazujících nevinu
obviněného) a částečně směřují do způsobu hodnocení důkazů soudů nižších stupňů
a jako takové mají procesní charakter a nemohou naplňovat zvolený dovolací
důvod, ale ani žádný jiný.
Bez ohledu na shora naznačený závěr Nejvyšší soud z pohledu námitky obviněného,
že se soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s jeho procesní obhajobou,
aniž by ovšem obviněný toto tvrzení nějak blíže rozvedl, považuje za nutné
zdůraznit, že soudy nižších stupňů své úvahy ohledně rozsahu dokazování a
hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnily. Soud prvního stupně velmi
podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za
vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 3-4, bod 3. – 7. rozsudku).
V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se řádně zabýval
otázkou oprávněnosti jednání obviněného a poškozeného z pohledu povolení k
těžbě, zkušeností a prevence a porušení právních norem, což v případě
poškozeného vedlo k fatálnímu následku smrti. Nejvyšší soud pro stručnost na
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odkazuje, když s tímto se zcela
ztotožnil. Soud druhého stupně se rovněž se závěry soudu prvního stupně
ztotožnil (str. 5 rozsudku), když se vypořádal s námitkami, které obviněný
uplatnil v podaném odvolání a které jsou totožné s argumenty uplatněnými v
podaném dovolání a obsáhle se vyjádřil k jednotlivým námitkám. V tomto směru
věnoval náležitou pozornost námitce obviněného ohledně příčinné souvislosti
mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem (str. 6-7 rozsudku). Nejvyšší
soud v souvislosti s opakováním stejné argumentace v podaném dovolání jako v
podaném odvolání považuje za nutné uvést, že z ustálené praxe vyplývá, že pokud
obviněný uplatňuje v rámci podaného dovolání v podstatě tytéž námitky, které
uplatnil v předchozích stadiích trestního řízení a soudy se s těmito námitkami
náležitě vypořádaly, zpravidla to znamená, že podané dovolání není důvodné -
viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002 ze dne 29. 5. 2002,
publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník
2002, svazek 17, pod T 408).
Obviněný dále dovozuje porušení práva na spravedlivý proces ve skutečnosti, že
soudy řádně neodůvodnily neprovedení všech navrhovaných důkazů. Byť obviněný
výslovně nenamítá problematiku tzv. opomenutých důkazů, lze v tomto směru
odkázat na judikaturu Ústavního soudu, který se opakovaně vyslovil k této
problematice (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a
další): „Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého
procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v
řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost
navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení
pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost
soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví –
ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp.
pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal“. Z dosavadní rozhodovací
praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu plyne, že
neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit
co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: prvním je argument, dle
něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz,
nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého
důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na
toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost
důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení
je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s
praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III.
ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Za opomenuté důkazy se v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní
situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu,
přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění
zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích
důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko
okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a
další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá,
že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky
procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně
odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o
případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly
důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru
nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v
řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového
stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013,
sp. zn. 4 Tdo 1347/2013).
Ve vztahu k neprovedení všech požadovaných důkazů je třeba uvést, že Nejvyšší
soud musí konstatovat, že soud prvního stupně pochybil, pokud v rámci
odůvodnění rozsudku nezdůvodnil, proč neprovedl důkazy navržené obhajobou, když
pouze z protokolu o hlavním líčení je patrno, že provedení navrhovaných důkazů
zamítl. Naznačené pochybení nicméně soud druhého stupně napravil, když jednak
konstatoval, že soud prvního stupně nepostupoval řádně, pokud v odůvodnění
rozsudku neuvedl, z jakých důvodů neprovedl požadované důkazy, když ovšem
výslovně uvedl, že neprovedení navrhovaných důkazů nemělo vliv na skutková
zjištění učiněná soudem prvního stupně a neprovedení navrhovaných důkazů
odůvodnil tím, že tyto nemají žádnou vypovídací hodnotu a jejich nadbytečností
(viz str. 5 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud má za to, že toto
zdůvodnění je dostatečné, neboť navrhovaní svědci se měli toliko vyjádřit ke
vztahům mezi obviněným a poškozeným, když ovšem nelze pominout, že tito svědci
na místě činu nebyli. Jinak vyjádřeno, tyto svědecké výpovědi by neposkytly
žádné nové objektivní informace o skutkovém ději nad rámec toho, co bylo
zjištěno z ostatních důkazů a jak uvedl již soud druhého stupně, nemohly by
ovlivnit úvahy a závěry o vině obviněného, potažmo o spoluvině poškozeného.
Dále i řádně odůvodnil neprovedení vyšetřovacího pokusu na místě činu, když
dospěl k závěru, že skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností z již
provedených důkazů, zejména znaleckého posudku Ing. Bartoše Ph.D., MBA, takže z
tohoto pohledu se jedná o důkaz nadbytečný. V tomto směru je třeba uvést, že
dokazování nemůže být procesem bezbřehým, v němž by bylo nutné provést všechny
navrhované důkazy, které mají s projednávanou věcí jakoukoli souvislost. Meze
dokazování jsou zákonem nastaveny v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. tak, že
orgány činné v trestním řízení, tedy i soud, mají povinnost zjistit stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich
rozhodování, což bylo v dané věci postupem soudů nižších stupňů dodrženo.
Ohledně námitky obviněného, že u něho není dána příčinná souvislost mezi jeho
jednáním a následkem, lze uvést následující. Především je třeba zdůraznit, že
tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když příčinný vztah
spojuje jednání s následkem a je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní
stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním
pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem
zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné
souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. R
20/1981 Sb. rozh. tr., R 21/1981 Sb. rozh. tr.). Určitá skutečnost (okolnost)
neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben
ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná
souvislosti mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k
jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku
následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou
skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 Sb. rozh.
tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k
následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek
nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada
gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání)
pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou. K
přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost
působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez
ohledu na jednání pachatele. Zároveň platí, že pokud při vzniku následku
spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího
významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z
jednání obviněných nastal. S tím souvisí i tzv. teorie přerušení (přetržení)
příčinné souvislosti, podle níž se příčinná souvislost přeruší (nedospěje až k
účinku), pokud do příčinného průběhu vstoupí další výlučná a samostatná
příčina, která způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele. Příčinná
souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např.
smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z
těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek (smrt) sama o sobě nebo
mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou
(srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).
Jak již bylo naznačeno shora pro posuzování příčinného vztahu, pokud se na
následku podílí více příčin, má podstatný význam zásada, že jednotlivé příčiny
a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam (tzv. zásada gradace
příčinné souvislosti). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska
způsobení následku příčinou dostatečně významnou, což je v posuzovaném případě
nepochybné. (srov. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha:
Leges, 2009, s. 176). Rozlišování mezi následky nevyhnutelnými a nahodilými
však není rozhodující pro stanovení trestní odpovědnosti. Jednání jako příčina
následku není vždy stejné, ale naopak může vyjadřovat rozdílné stupně způsobení
následku. Stupeň způsobení následku je pak jednou z okolností, které
spoluurčují stupeň společenské škodlivosti konkrétního posuzovaného trestného
činu.
Platí, že příčinné souvislosti je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě
zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin,
což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně
relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Vzhledem
k tomu, že trestným činem je pouze čin, který má znaky některé skutkové
podstaty jako typizovaného jednání společensky škodlivého, je třeba zkoumat
příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele
směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba
si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a
stejnorodé.
Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že to bylo nepochybně jednání
obviněného, které vedlo ke vzniku smrti poškozeného, byť se nejednalo o příčinu
jedinou, neboť další příčinou bylo jednání poškozeného. V tomto směru
zdůraznily, že to byl právě obviněný, který s poškozeným prováděl samovýrobu
palivového dříví v nepovoleném a nezabezpečeném místě, a to metodou zakázanou
tzv. špalkováním, když jak sám připustil, nevěděl, jak má správně postupovat v
případě uvolňování zavěšeného stromu, neměl ani žádné praktické zkušenosti, jak
má být správně z hlediska bezpečnosti postupováno. Jinak vyjádřeno obviněný za
situace, kdy neměl k takovému jednání oprávnění a měl s poškozeným výslovně
povoleno zpracování dřeva, které leželo na zemi, a v místě, kde se vůbec neměli
nacházet a bez jakýchkoliv odborných, ale i praktických zkušeností se rozhodl
odstranit zavěšený a zaklíněný strom a tento rozřezat způsobem, který je zcela
nedovolený tzv. špalkováním motorovou pilou, a to vše činil jako osoba
odpovědná za samosběr dřeva na základě zadávacího listu. Jeho jednání tedy bylo
nepochybně jednou z rozhodujících příčin následku spočívajícího v tom, že v
důsledku blízkosti poškozeného u zaklíněného stromu, který se sesunul, došlo ke
způsobení smrtelného následku u poškozeného. V tomto směru je také třeba
zdůraznit, že obviněný postupoval v rozporu s prevenční povinností vyjádřenou v
§ 2900 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský
zákoník), neboť používal motorovou pilu bez hlubších znalostí pouze se znalostí
samouka, když si zároveň musel být vědom skutečnosti, že odpovídá za bezpečnost
práce jako odpovědná osoba podle zadávacího listu. Byl to právě on, kdo byl v
souladu se zadávacím listem jednoznačně poučen, že odpovídá za práci s
motorovou pilou. Nejenže poškozenému neudělil žádné pokyny k provádění práce
(samovýroby dřeva), tj. aby se nepřibližoval k zaklíněnému stromu, dokud se
strom nebude bezpečně nacházet na zemi, ale zcela neuváženě začal nařezávat
kmen zavěšeného stromu metodou tzv. špalkování, ačkoliv je takový postup
zakázán podle tehdy platného nařízení vlády č. 28/2002 Sb.
Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že obviněný si musel být vědom
nezbytnosti a potřebnosti hlubších znalostí ke zpracování takového stromu,
potřeby více zkušeností z důvodu náročnosti úkonu a předpokladu i vysoké
odbornosti práce s motorovou pilou. Přesto lehkomyslně a velmi riskantně
provedl 4 řezy do kmene zaklíněného stromu a nepočínal si vůbec prevenčně, když
řádně nezkontroloval, kde se nachází poškozený, ani ho neupozornil na možné a
pravděpodobné nebezpečí související se zaklíněným stromem a jeho sesuvem. Na
tomto místě je nutné zdůraznit, že obviněný jako osoba znalá minimálně obecných
zásad práce s motorovou pilou a nutností dodržovat určitou míru bezpečnosti při
práci v lese a přírodních zákonů musel bez pochybností vědět, že jde o činnost
vysoce nebezpečnou, jíž nebo prostřednictvím níž může dojít k vážnému zranění
jeho osoby i poškozeného, tj. že může dojít k ohrožení života jak jeho
vlastního, tak i poškozeného. Vzhledem ke shora uvedenému je možno uzavřít, že
existuje příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a smrtí poškozeného,
obviněný zcela nekvalifikovaným a zakázaným způsobem manipuloval se zavěšeným
stromem a zároveň nepřijal žádné konkrétní opatření k tomu, aby se poškozený
nenacházel v jeho blízkosti při této manipulaci (např. tím, že by vyzval
poškozeného, aby se vzdálil do takové bezpečné vzdálenosti, aby v případě
nějakého nekontrolovaného pohybu řezaného stromu nedošlo k jeho zranění). Zde
je třeba zdůraznit, že odpovědná osoba, byť jen na základě zadávacího listu
(není zapotřebí pracovněprávního vztahu), která z nedbalosti nezabrání tomu,
aby spolupracovník z bezpečnostního hlediska nevstupoval k nebezpečně
zavěšenému stromu, nedá potřebné pokyny k zajištění bezpečnosti při práci s
motorovou pilou a provádění sundání zaseknutého stromu nebo nedá pokyny, aby
spolupracovník postupoval nezávadným způsobem (např. proti jím daným pokynům),
je trestně odpovědná za smrtelný úraz v důsledku toho nastalý (srov. přiměřeně
R 91/1955). Současně lze uzavřít, že jednání obviněného bylo podstatnou
příčinou vzniklého následku, když pokud by nebylo skutečnosti, že se obviněný,
který neměl žádné odborné zkušenosti a v rozporu se zadávacím listem rozhodl
zcela svévolně odstranit zavěšený a zaklíněný strom, nemohlo by dojít k jeho
sesunutí a následně smrti poškozeného.
Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že při hodnocení příčinné souvislosti
nelze také přehlédnout, že obviněný měl postupovat podle § 2900 zákona č.
89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. vyžadují-li to okolnosti případu
nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání
tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na
vlastnictví jiného, přičemž zvláštní povinnost předcházet vzniku újmy
(prevenční povinnosti) vychází ze zásady neminem laedere. Z § 2900 občanského
zákoníku tak lze dovodit existenci protiprávního činu, i když žádný jiný právní
předpis konkrétní povinnost k určitému chování nestanoví (resp. existuje-li,
není pro použití § 2900 místo – srov. NS 25 Cdo 1427/2001). Prevenční povinnost
stíhá každého pouze při jeho aktivním postupu, při konání (komisivní jednání).
Po nikom nelze požadovat, aby zasahoval proti jakémukoli předpokládanému riziku
a vstupoval do cizího soukromí bez zjevné, věcně odůvodněné příčiny. Z obecného
hlediska je třeba zvážit např. pravděpodobnost vzniku újmy (nebezpečnost
jednání), rozpoznatelnost hrozby vzniku újmy, poměr mezi důležitostí zájmu
škůdce a hodnotou ohroženého statku poškozeného (čím bude zájem vyšší a hodnota
nižší, tím spíše budeme jednání kvalifikovat jako dovolené). [srov. Hulmák a
kol., Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014), 1.
vydání, 2014, s. 1511–1515]. Takto ovšem obviněný nepostupoval.
Zároveň je třeba uvést, že soudy nižší instance bylo zcela správně dovozeno, že
poškozený se na nastalé situaci podílel a nese svůj podstatný díl viny na
způsobilém následku. Provedeným dokazováním soudu prvního stupně bylo
prokázáno, že poškozený byl přítomen rozhovoru s lesním – svědkem S., ze
kterého vyplynulo, v jakém prostoru mají provádět samovýrobu a že jen dříví
ležícího na zemi a nikoliv na zavěšených zaklíněných stromech, a tudíž mu bylo
známo, že s obviněným provádí samovýrobu v nepovoleném místě a na zavěšeném
stromě. Nebyl ani dostatečně kvalifikován k odstranění zaklíněného a zavěšeného
stromu a o nedostatečné kvalifikaci věděl a to i ve vztahu k obviněnému, neboť
samovýrobu palivového dříví spolu neprováděli poprvé, nýbrž opakovaně. Byť
nebyl výslovně obviněným upozorněn, aby nevstupoval k blízkosti zavěšeného
stromu z důvodu možného nebezpečí pádu či sesuvu zbývající části stromu, jako
člověku běžně inteligentnímu mu muselo být jasné, že v prostoru pod či vedle
zavěšeného stromu hrozí vážné nebezpečí vážného úrazu. Za takové situace
vyjádřený poměr spoluzavinění 50 % poškozeného a 50 % poměr obviněného je zcela
logickým závěrem soudů. Ve vztahu k námitce obviněného, že soudy expresiss
verbis neuvedly, z čeho vyvozují vyslovený poměr zavinění, Nejvyšší soud uvádí,
že ze skutkových zjištění vyplynulo rovnocenné zavinění mezi obviněným a
poškozeným, a proto správně dovodily spoluzavinění poškozeného ve stanovené
výši, byť soudy stanovenou míru expresiss verbis neodůvodnily, pouze poukázaly
na vysokou míru spoluzavinění (viz str. 5, bod 8. rozsudku soudu prvního
stupně).
Nejvyšší soud dodává, že trestní odpovědnost pachatele za vzniklý následek
závisí dále na tom, zda následek i příčinný průběh k němu vedoucí jsou kryty
pachatelovým zaviněním. Jinak řečeno, pro trestní odpovědnost musí být dán
především příčinný vztah, a teprve po jeho zjištění je možno zkoumat otázku
zavinění, které musí zahrnout i podstatné rysy příčinného vztahu. Z hlediska
subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost [§ 16 odst. 1 písm. a), b) tr.
zákoníku] a co je důležité, zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním
jiných osob, včetně poškozeného (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
9. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1025/2013). Rozhodným je, zda pachatel věděl nebo
vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových
okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části tr.
zákoníku.
V předmětné věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal v
nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz str. 4, bod 8.
rozsudku). Soud druhého stupně rovněž dospěl k závěru, že obviněný jednal ve
formě nedbalosti vědomé. V případě nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku se vyžaduje, aby pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v
trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez
přiměřených důvodů spoléhá, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Vědomá
nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost
pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro
zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může
způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový
následek nezpůsobí. Pro závěr o vědomé nedbalosti nestačí pouhé zjištění, že
pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení
chráněného zájmu, ale je nutné zjišťovat všechny skutečnosti, z nichž by bylo
možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo
ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti
jeho důvodů je nutné přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních
okolností případu (srov. č. 45/1965, č. 29/2012 Sb. rozh. tr.). V dané věci se
soud prvního stupně zabýval otázkou přiměřenosti důvodů, na které obviněný
spoléhal z toho pohledu, že následek nenastane právě z pohledu zkušeností
obviněného, a dospěl k závěru, že obviněný bez přiměřených důvodů spoléhal, že
takový následek nenastane, tedy že jednal ve vědomé nedbalosti. Nejvyšší soud
pro stručnost na jeho úvahy odkazuje, když s těmito se zcela ztotožnil (viz
str. 4, bod 8. rozsudku).
Proto lze uzavřít, že obviněný sice uplatnil námitku týkající se příčinné
souvislosti právně relevantním způsobem ovšem tato je zjevně neopodstatněná.
Ohledně obviněným namítané existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy
a skutkovým stavem týkajícím se výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy,
považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní
judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5.
9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této
skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor
je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí
vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na
soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho,
co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za nutné
konstatovat, že § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná
pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro
relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý
proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu
ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
Lze konstatovat, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu
toliko opětovně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením skutečností soudy prvního a
druhého stupně. Jak již bylo naznačeno, tyto soudy k náležitému stanovení výše
náhrady škody nemajetkové újmy provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to
vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto hodnotily v jejich vzájemných
souvislostech, kdy i odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá § 125 tr. ř.
Existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soudy přiznaly
náhradu škody a nemajetkové újmy nejbližším osobám poškozeného, tj. manželce
poškozeného a jeho dceři, když není pochyb o tom, že se jedná o nejbližší
příbuzné zemřelého poškozeného. Jestliže tedy soudy hodnotily a přiznaly
nemajetkovou újmu a polovinu nákladů za pohřeb poškozeného odlišným způsobem
než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného
hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se
spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1.
2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud musí uvést, že z trestního spisu bylo
zjištěno, že dcera měla s otcem (poškozeným) dobrý vztah (č. l. 214 tr. spisu),
rovněž manželka J. K. uvedla, že s manželem žila v dlouhodobém harmonickém a
šťastném manželství již 29 let a poškozený se podílel na úhradě jejich
životních potřeb, když ani obviněný netvrdí v tomto směru nic jiného. Obě
poškozené, jak paní I. K., tak J. K., pak uplatnily svůj nárok na náhradu
nemajetkové újmy v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018). Soud druhého
stupně při úvahách o výši náhrady nemajetkové újmy postupoval v souladu s §
2959 zákona č. 89/2014 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kdy
je třeba vycházet z principu proporcionality a zohledňovat okolnosti jak na
straně poškozeného (pozůstalého) – zejména intenzitu jeho vztahu se zemřelým,
jejich věk, otázku komplexní existenční závislosti pozůstalého na usmrcené
osobě, či případné poskytnutí jiné satisfakce pozůstalým; tak na straně
obviněného (původce újmy) – zejména jeho postoj k projednávané věci, dopad
události do jeho duševní sféry a míru zavinění, eventuelně spoluzavinění
usmrcené osoby (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS
2844/15). Je nepochybné, jak mimo jiné uvedly i obě poškozené (manželka a
dcera), že ztrátu milovaného člověka (manžela a otce) vnímají jako
nesnesitelnou bolest. Vztahy mezi nimi byly prokázány na základě listinných
důkazů (viz č. l. 213-215, 237-238), konkrétně vyjádření poškozených, které
byly konstatovány v rámci hlavního líčení. Poškozená J. K., manželka zemřelého
poškozeného, rozvedla, jaké konkrétní důsledky i v oblasti finanční pro ni měla
ztráta manžela, potažmo jak se jí změní život po smrti milovaného manžela. Soud
tak zcela správně přiznal škodu oběma poškozeným poníženou o 50 % z důvodu
prokázání spoluzavinění poškozeným M. K. v uvedené výši (viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1446/2012). Ad absurdum je
pak tedy námitka obviněného, že soud neprokazoval bližší vztah mezi poškozeným
M. K. a jeho manželkou a dcerou, když z jejich vyjádření vyplývá harmonický
vztah a společné soužití ve šťastném manželství po dobu 29 let. Přiznaná výše
nemajetkové újmy byla soudem druhého stupně stanovena zcela v souladu s
morálními zásadami a běžnou praxí přiznaných nároků poškozených podle ustálené
judikatury.
Ohledně námitky obviněného, že soud druhého stupně v odůvodnění rozhodnutí
uvádí, že poškozené J. K. a I. K. byly v rámci hlavního líčení vyslechnuty,
přičemž toto konstatování se nezakládá na pravdě, lze konstatovat, že tato
námitka je důvodná, ovšem nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Nejvyšší soud z
trestního spisu zjistil, že poškozené J. K. a I. K. podaly rozsáhlé vyjádření a
vyčíslení škody a nemajetkové újmy v rámci přípravného řízení (č. l. 213-223,
237-238), když toto bylo u hlavního líčení přečteno podle § 213 odst. 1 tr. ř.,
takže poškozené skutečně u hlavního líčení nebyly vyslechnuty. Lze připustit,
že tvrzení soudu druhého stupně v odůvodnění rozsudku druhostupňového soudu
představuje vadu, když se ovšem nejedná o vadu podstatnou, v důsledku které by
bylo napadené rozhodnutí nutné rušit. Rozhodující je skutečnost, že v rámci
hlavního líčení bylo přečteno připojení poškozených s nárokem na náhradu škody
a nemajetkové újmy včetně jejich vyjádření k těmto nárokům a obviněný se mohl k
tomuto nároku a jejich vyjádření vyjádřit. Obecně je třeba uvést, že uplatněná
námitka obviněného naráží na mantinely § 265a odst. 4 tr. ř., když není
přípustné podat dovolání pouze do odůvodnění. Přípustné je dovolání jen proti
výrokům rozhodnutí, nikoli jen proti jeho odůvodnění. Důvody dovolání (§ 265b
tr. ř.) totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného
rozhodnutí, případně v postupu soudu, který předcházel vydání napadeného
rozhodnutí, nikoli jen v samotném odůvodnění vydaného rozhodnutí. Je-li
dovolání podáno jen proti důvodům rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 1 a 2 tr.
ř., musí být odmítnuto jako nepřípustné [§ 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.] a též
jako nesplňující náležitosti obsahu dovolání [§ 265i odst. 1 písm. d) tr. ř.],
neboť jednou z náležitostí je označení výroku, který je dovoláním napadán (§
265f odst. 1 tr. ř.). To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění
rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné nebo jinak vadné.
Na závěr ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces obviněným lze
uvést, že rovněž tato uplatněná námitka nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně je ovšem třeba zdůraznit, že vzhledem k výkladu
Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Stanovisko
Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14. a 26., rozhodnutí
Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se
ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů
ohledně tohoto obviněného provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž
skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich
hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v
souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v
rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k
tomuto obviněnému pak odpovídá § 125 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je dále
nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že
garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá
představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na
spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí
Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v
daném řízení dodrženy a respektovány.
Vzhledem ke shora uvedenému lze mít za to, že obviněný uplatnil takové dovolací
námitky, které lze z části podřadit pod zvolený dovolací důvod, kdy ovšem tyto
byly zřejmě neopodstatněné.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné“. Nejvyšší soud v posuzované věci jako takové
vyhodnotil dovolání obviněného, a proto rozhodl o něm způsobem uvedeným ve
výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl
dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném
zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na
ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí
dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti
vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová