11 Tdo 876/2025-518
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 11. 2025 o dovolání obviněného V. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 4 To 145/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 115/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 4. 3. 2025, sp. zn. 3 T 115/2024, byl obviněný V. P. (dále jen „dovolatel“ nebo „obviněný“) uznán vinným pod bodem ad I. a), ad II. zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku, za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
2. Stalo se tak na základě skutkových zjištění spočívajících zkráceně v tom, že I. v blíže nezjištěné době od 18. 9. 2023 do listopadu 2023 ve XY v bytě na adrese XY, XY, neoprávněně nabídl a poskytl minimálně: a) v době od 2. 11. 2023 do 20:30 hod. dne 6. 11. 2023 na adrese XY ve XY, neoprávněně v nezjištěném množství případů poskytl pervitin na "čáru" nc. AAAAA (pseudonym), přesto, že věděl, že jí je čtrnáct let a celkem jí tak neoprávněně poskytl minimálně 1 g pervitinu, kdy od této v souvislosti s poskytováním návykových látek opakovaně požadoval soulož, na což poškozená nepřistoupila, když se nejednalo o prvouživatelku pervitinu, když tak celkem jinému poskytl minimálně 1 g psychotropní látky pervitinu, II. v době od 2. 11. 2023 do 20:30 hod. dne 6. 11. 2023 na adrese XY, neoprávněně nejméně v jenom případě poskytl ke kouření jointa marihuany nc. AAAAA, přesto, že věděl, že jí je čtrnáct let, tedy neoprávněně poskytl dosud nezjištěné množství marihuany poškozené, a od této v souvislosti s poskytováním návykových látek požadoval soulož, na což poškozená nepřistoupila, když se nejednalo o prvouživatelku marihuany, a jednání uvedeného pod bodem ad I. a) a ad II. se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 5. 2. 2019 č. j. 3 T 123/2018-227 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2019 č. j. 4 To 131/2019-263, pravomocným dnem 14. 3. 2019, pro zločin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pět let, který vykonal dne 17. 9. 2023.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl usnesením ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 4 To 145/2025, o odvolání obviněného a odvolání státní zástupkyně, podaného v jeho neprospěch tak, že obě odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Dovolatel v podrobnostech namítal, že napadené rozhodnutí je nesprávné, nespravedlivé, nezákonné a nepřezkoumatelné. Soudy nedůvodně zamítly návrh na doplnění dokazování spočívající ve vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví na poškozenou. Podle jeho názoru se soud prvního stupně nepatřičně zabýval odbornými znaleckými otázkami, což mu nepřísluší. Soudu prvního stupně vytknul, že z poškozené "vymámil" odpovědi na otázky, když předtím již negovala jednání, které bylo dovolateli kladeno za vinu. Soud nevzal za prokázanou spontánní výpověď poškozené, ale vycházel z předestřených dotazů bez toho, aniž by takový postup provedl procesně správně podle zákona. Soud dále nerespektoval rovnost stran trestního řízení, což vyplývá ze způsobu a tónu komunikace s ním a také i z toho, že se nezabýval důkazem, a to seznamem léků s nežádoucími účinky, zatímco obdobný důkaz předložený obžalobou nechal založit do spisu. Soud vycházel v odůvodnění rozsudku ze záznamu o podání vysvětlení poškozené. Má za to, že soudy nekriticky hodnotily výpověď poškozené a nezkoumaly její věrohodnost. V této souvislosti obviněný podotknul, že poškozená je na rozdíl od něj a svědků obhajoby nevěrohodná. Tato její nevěrohodnost se mimo jiné projevila ve změně popisu rozhodných skutkových okolností obsažených v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě. K poškozené dále uvedl, že má předchozí zkušenosti s trestním řízením, neboť nařkla jiného ze znásilnění a nezdráhala se napadnout policistu. Dovolatel dále podtrhnul, že při výslechu v hlavním líčení byla jednoznačně ovlivněna léky, působila unaveně a zmateně, při jejím výslechu byla patrná její vzdorovitost a nerespektování předsedkyně senátu. Dovolatel poukázal na odsouzení svědka J. K., které je také výsledkem sklonu poškozené k fabulaci. Soud se snaží nevěrohodnost poškozené napravit hodnocením výpovědi svědkyně V. T. a její matky, aniž by vzal v úvahu, že zdrojem jejich informací je právě poškozená. Naopak při posouzení jeho věrohodnosti soud vycházel z dřívějšího odsouzení za drogovou trestnou činnost, což považuje za nepřípustné. Vymezil se i proti způsobu, jakým orgány činné v trestním řízení zajistily jeho přítomnost v tomto řízení, a to ve srovnání se zajištěním přítomnosti svědka O. P. Přitom uvedl, že výpověď tohoto svědka považoval odvolací soud za nevěrohodnou jen proto, že nezapadala do celkového rámce dokazování. Následně namítal způsob, jakým byl opatřen důkaz v podobě zjištění omamných a psychotropních látek v těle poškozené. Tento způsob považuje nejen za nezákonný, navíc jeho výsledky zjištěné prostřednictvím testu nejsou ani spolehlivé. Podle obviněného nemůže takový důkaz ani ve spojení s jinými důkazy vypovídat o tom, že by poškozené předal drogu.
6. V další části dovolání obviněný nesouhlasil s výší uloženého trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný, nezohledňující způsob spáchání trestného činu, jeho osobní poměry a věk, přičemž jde v podstatě o trest doživotní.
7. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 4 To 145/2025, a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 4. 3. 2025, sp. zn. 3 T 115/2024, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil Okresnímu soudu ve Strakonicích s tím, aby věc znovu projednal a rozhodl. Dovolatel rovněž připojil návrh podle § 265o tr. ř. s tím, aby do doby rozhodnutí dovolacího soudu byl výkon nepodmíněného trestu v trvání 5 let, který si již odsouzený ve věznici několik týdnů vykonává, odložen či alespoň přerušen.
8. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyšší státní zástupkyni. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že svědkyně je vzdor svému poměrně nízkému věku poněkud komplikovanou osobností, její výpověď byla stěžejním důkazním prostředkem z hlediska konstatování viny obviněného, což s ohledem na povahu spáchané trestné činnosti umožňuje závěr, že zmiňované námitky obviněného o nevěrohodnosti této svědkyně formálně odpovídají důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě. Z provedeného dokazování však nevyplynuly žádné pochybnosti o věrohodnosti dotyčné svědkyně. Sama skutečnost, že svědkyně (poškozená) měla zkušenosti s drogami, anebo že spáchala čin jinak trestný, jak na to poukázal obviněný, nemůže být bez dalšího považována za důvod, který snižuje její věrohodnost v této trestní věci. Podle státního zástupce postupoval soud při odstranění podstatných rozporů v její výpovědi podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Jak je přitom zřejmé z protokolu o hlavním líčení konaném dne 7. 1. 2025, dotyčná svědkyně se vyhýbala odpovědím, ačkoli v přípravném řízení vypovídala poměrně podrobně. V rámci postupu podle citovaného ustanovení ovšem svědkyně dostatečně vysvětlila svou motivaci neuvádět ve své výpovědi podrobnosti, což lze vnímat zejména v kontextu její složité osobnostní struktury a jejího poměrně nízkého věku. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou obviněného, že výpověď svědkyně byla ovlivněna léky. V průběhu hlavního líčení nevznikly důvodné pochybnosti o způsobilosti svědkyně podrobit se výslechu, přičemž v této souvislosti nelze též přehlédnout, že tato svědkyně byla v rozhodné době pod stálým pedagogickým a lékařským dohledem.
9. Nelze akceptovat námitku obviněného, kterou zpochybňuje zákonnost důkazního prostředku, který se týkal zjištění omamných a psychotropních látek v těle poškozené. S touto námitkou se dostatečně již vypořádaly soudy obou stupňů, jejichž závěry považuje státní zástupce za správné. Podle státního zástupce důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho třetí alternativě) nenaplňuje ani námitka obviněného, kterou soudu prvního stupně vytkl, že neakceptoval důkazní návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie. Soudy dostatečně odůvodnily, proč nevyhověly návrhu obviněného na doplnění dokazování znaleckým posudkem. Podle státního zástupce není posouzení specifické věrohodnosti poškozené znaleckou otázkou, nýbrž otázkou právní, jejíž posouzení náleží pouze soudu (resp. orgánu činnému v trestním řízení). Státní zástupce uvádí, že specifickou věrohodnost svědkyně posoudily soudy činné dříve ve věci v kontextu dalších důkazů. Proto nebylo v této věci nutné přibrat znalce z příslušného oboru za účelem posouzení její obecné věrohodnosti.
10. Obviněný vznesl i námitky, v nichž tvrdil, že rozsudek soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu jsou nepřezkoumatelná rozhodnutí. V obecné rovině státní zástupce uvádí, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu může být důvodem ke zrušení takového rozhodnutí v řízení o dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018 sp. zn. 6 Tdo 1144/2018). Navíc takovou vadou napadené rozhodnutí netrpí.
11. V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný nevznesl žádné konkrétní námitky. Z obsahu jeho dovolání vyplývá, že zpochybnil toliko výsledky provedeného dokazování a nesouhlasil se skutkovým stavem, který byl zjištěn v průběhu trestního řízení a který je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění a v odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
12. Dalšími námitkami obviněný brojil proti nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody. Výměru trestu odnětí svobody stanovil soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud, v souladu se zákonem, takže ve věci obviněného nelze dovodit, že by mu uložil trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. Nemohlo tedy dojít ani k zásahu do ústavně zaručených práv obviněného. K tomu státní zástupce doplnil, že zákonodárce žádným způsobem nelimituje věk pro účely výkonu trestu odnětí svobody. Vyšší věk obviněného tak nelze zahrnout do zmíněných poměrů pachatele, pokud neměl vliv na páchání trestné činnosti.
13. Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněného je v tom rozsahu, v jakém odpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jako celek zjevně neopodstatněné. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud shledal, že v případě obviněného je dovolání přípustné, dovolání bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce, v zákonných lhůtách a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
15. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., na které je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
16. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu lze za právně relevantní dovolací námitku považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
17. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. Dovolatel uplatnil všechny tři varianty citovaného dovolacího důvodu.
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
19. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení. Jde v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu pamatuje na takové situace řadou rozhodnutí (např. usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, usnesení ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 11 Tdo 170/2022), z nichž vyplývá, že pokud obviněný v dovolání v podstatě opakuje jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
20. Pokud jde o námitky obviněného, jimiž zpochybnil věrohodnost svědkyně (poškozené), tyto formálně odpovídají důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, avšak jedná se o námitky zcela neopodstatněné.
21. Svědek je vždy osobou podávající vlastními slovy zprávu o určité události. Pro orgány činné v trestním řízení je nejdůležitější očitý svědek, tedy osoba, jež se prověřované situace nějakým způsobem sama zúčastnila a vypovídá tedy o skutečnostech, které sama svými smysly vnímala. Takový svědek je schopen poskytnout orgánům činným v trestním řízení cenný „neodvozený“ důkaz. Věrohodnost vyslechnutého svědka je však vždy nutné hodnotit v kontextu ostatních ve věci provedených důkazů, a to v míře, v jaké je s nimi v souladu či jak je případně doplňuje. To však neznamená, že by každý rozpor automaticky znamenal nevěrohodnost takovéto výpovědi. Je totiž zjevné, že svědek popisuje událost, jejíž obraz má uložený ve své paměti. Nicméně tato informace (respektive její paměťová stopa) se s časem, který od události uběhl, oslabuje. Prostá okolnost, že svědek si na nějaký údaj již nevzpomíná, tedy nemůže být důvodem k závěru o jeho nevěrohodnosti.
22. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již vyslovil, že i kdyby nebylo možné zcela vyloučit určitý vliv užívání omamných látek na zpětné vybavování si prověřovaného děje (na který je svědek dotazován), není možné zjištění takové skutečnosti a priori chápat jako podmínku pro oslovení znalce za účelem posouzení otázky věrohodnosti vyslýchaného (či vyslýchaných) svědků, pokud o nich nepanují zásadní pochybnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 11 Tdo 1196/2023).
23. V projednávaném případě však neměly soudy nižších stupňů o této otázce žádnou pochybnost, neboť svědectví poškozené obsahově zcela zapadlo do kontextu prověřovaných skutkových zjištění (v podrobnostech srov. závěry odvolacího soudu v bodech 24 a násl. odůvodnění jeho usnesení). Současně je namístě připomenout, že posouzení věrohodnosti výpovědi svědka je otázkou hodnocení důkazů, ke kterému jsou oprávněny toliko orgány činné v trestním řízení, a to postupem podle § 2 odst. 6 tr. řádu, a nikoli otázkou, jíž by byl oprávněn řešit znalec, kterému je hodnocení důkazů výslovně zapovězeno ustanovením § 107 odst. 1 tr. ř.
24. Soudy nižších stupňů již byla také řešena další námitka dovolatele spočívající v tom, že výpověď svědkyně byla ovlivněna léky. Odvolací soud konkrétně uvedl, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by poškozená při výsleších byla pod vlivem drog. V přípravném řízení byla vyslýchána v Diagnostickém ústavu v Počátkách, otázka jejího ovlivnění drogami při výslechu řešena nebyla, před okresním soudem k dotazu obhájce uvedla, že naposledy měla pervitin před 2 měsíci. Ohledně užívání psychofarmak lze předpokládat, že jejich dávkování je pod dohledem lékaře, a pakliže by způsobilost poškozené podat svědeckou výpověď byla ohrožena, jistě by byl okresní soud o tomto zpraven. Mimo jiné sama poškozená před soudem uvedla, že její stav (ospalosti, znuděnosti) nesouvisí s jí užívanou medikací (v podrobnostech srov. bod 27 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Tato námitka je tedy neopodstatněná.
25. To stejné platí i pro námitku dovolatele, kterou zpochybnil zákonnost důkazního prostředku týkajícího se zjištění omamných a psychotropních látek v těle poškozené. Tato námitka dopadá na druhou variantu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud se s touto námitkou vypořádal v bodě 29 odůvodnění svého usnesení, Nejvyšší soud se s jeho argumentací ztotožnil a má tedy za to, že se nejedná o důkaz, který by byl opatřen v rozporu se zákonem.
26. Dovolatel také uplatnil námitku týkající se opomenutých důkazů (důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě), když vytkl, že soud prvního stupně neakceptoval důkazní návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie.
27. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další), když mj. konstatoval, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také pokud jim nevyhoví ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení sp. zn. 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
28. Soud prvního stupně v bodě 26 odůvodnění rozsudku rozvedl, z jakých důvodů vyhodnotil jako nadbytečné a zamítl důkazní návrhy obviněného na zadání znaleckého posudku z oboru psychiatrie na stav poškozené při jednotlivých výsleších, na zadání znaleckého posudku z oboru psychologie na obecnou a specifickou věrohodnost této poškozené a důkazní návrh na přečtení zaslaného e-mailu s údaji z internetu ohledně příbalových letáků k lékům, které brala poškozená. Na jeho závěry poté navázal odvolací soud v bodě 21 odůvodnění usnesení. Pokud tedy obviněný vznáší výhrady vztahující se k otázce neprovedených důkazů, potom Nejvyšší soud odkazuje na skutečnosti zmíněné již v rozhodnutích soudů nižších stupňů.
29. Pokud dovolatel poukazuje, že v posuzované věci jde o tzv. situaci tvrzení proti tvrzení, tak je nutno připomenout, že svědectví poškozené nezůstalo osamoceno, neboť je podpořeno výpovědí svědkyně V. T., potažmo výpovědí matky této svědkyně. Nelze též přehlédnout závěry vyplývající z předchozího rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. 3 T 123/2018, ohledně distribuce drog nezletilým osobám, přičemž nyní posuzovaného jednání se dovolatel dopustil krátce po vykonání trestu odnětí svobody uloženého za drogovou trestnou činnost, zvláště když i v předchozí trestní věci dovolatele nebylo možno vyloučit sexuální kontext.
30. Obviněný rovněž namítal nezákonný postup soudu prvního stupně při výslechu poškozené v hlavním líčení s tím, že svou výpověď učinila až na základě dotazů ze strany soudu, popřípadě státního zástupce, a proto k této její výpovědi nelze přihlížet. Nejvyšší soud ji dříve judikoval, že takový postup sám o sobě nečiní takto provedený důkazní prostředek neúčinným (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2025, sp. zn. 6 Tdo 501/2025) a Nejvyšší soud neshledal důvod se v této věci odchýlit od tohoto právního názoru.
31. Obviněný rovněž namítal porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, když má za to, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný. Nejvyšší soud musí obecně připustit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu může být důvodem ke zrušení takového rozhodnutí v řízení o dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1144/2018). Je ovšem namístě zdůraznit, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (viz čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, sp. zn. III. ÚS 521/05, sp. zn. III. ÚS 151/06, sp. zn. III. ÚS 677/07, sp. zn. I. ÚS 3184/07, sp. zn. III. US 961/09). Je tomu tak proto, že úplnost, srozumitelnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí soudů představuje způsob umožňující přezkoumatelnost rozhodnutí soudu. Proto povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit je jedním z principů, představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování. V trestním řízení má soud povinnost učinit tak způsobem zakotveným v ustanoveních § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96, ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 124/97, ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000, ze dne 8. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 564/02, či ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03). Nakonec i Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře zformuloval základní principy výkladu práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Zdůraznil, že otázku, zda obecný soud (ne)dostál povinnosti odůvodnit rozhodnutí, nelze posoudit jinak, než na základě okolností daného případu (rozsudek ze dne 9. 12. 1994, Ruiz Torija proti Španělsku, stížnost č. 18390/91, odstavec 29).
32. Nejvyšší soud narozdíl od obviněného má za to, že soudy nižších stupňů této povinnosti řádně své rozhodnutí odůvodnit dostály, když se dostatečně vypořádaly se všemi opatřenými důkazními prostředky, které byly v dané věci relevantní z hlediska požadavku zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Současně adekvátně reagovaly na obhajobu obviněného a náležitě odůvodnily své závěry. Skutkové závěry, ke kterým dospěly na základě provedených důkazů jsou v souladu se zásadami formální logiky. Lze tedy mít za to, že postupem soudů tak nemohlo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Proto tato námitka obviněného není opodstatněná.
33. Obviněný rovněž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., k němuž ale nevznesl žádné konkrétní námitky. Z obsahu jeho dovolání vyplývá, že zpochybnil zejména výsledky provedeného dokazování a vyjádřil nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem.
34. Následně se dovolatel zabýval uloženým trestem. Dovolatel nesouhlasí s výší uloženého trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný.
35. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015) platí, že jde-li o dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, trestu vyhoštění na dobu určitou, trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice.
36. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; oproti tomu k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49. a násl.] ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
37. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí, ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud v tomto i v řadě dalších rozhodnutí vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů (byť se týkají hmotněprávního posouzení) jako podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., by odporovalo logice a systematice dovolacích důvodů, zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce. 38. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, anebo ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba též zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci, kdy obviněnému byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků (podle ustanovení § 283 odst. 2 tr. zákoníku byl ohrožen trestní sazbou v rozpětí 2–10 let), nejedná, přičemž v tomto směru lze odkázat na správné úvahy a přesvědčivé odůvodnění soudu prvního stupně v bodech 46– 47 jeho rozsudku. Nejvyšší soud tak uzavírá, že obviněnému uložený trest odnětí svobody nelze v žádném případě považovat za nepřiměřený, natož za extrémně přísný či zjevně nespravedlivý. 39. Obviněný v rámci podaného dovolání Nejvyšší soud požádal, aby tento přiznal jeho dovolání odkladný účinek. Podle § 265o odst. 1 tr. ř. může předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém návrhu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání nezjistil, a s ohledem na výsledek dovolacího řízení nebylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným negativním výrokem. 40. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Jelikož ve věci obviněného V. P. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto mohl rozhodnout v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 11. 2025
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu