2 As 294/2024 – Nejvyšší správní soud

2 As 294/2024- 60 - text

2 As 294/2024 - 65 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Tomáše Kocourka a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobců: a) městys Luka nad Jihlavou, se sídlem 1. máje 76, Luka nad Jihlavou, zastoupený JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem Dvořákova 1927/5, Jihlava, b) Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko, se sídlem Žižkova 93, Jihlava, zastoupený JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem se sídlem Při Trati 1084/12, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2020, č. j. KUJI 79634/2020, o kasační stížnosti žalobce a) proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2024, č. j. 62 A 154/2020 235,

I. Kasační stížnost se odmítá v části, v níž směřuje proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2024, č. j. 62 A 154/2020 235, v rozsahu, v němž byl tímto výrokem zrušen výrok I. rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 18. 8. 2020, č. j. KUJI 79634/2020.

II. Kasační stížnost se zamítá v části, v níž směřuje proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2024, č. j. 62 A 154/2020 235, v rozsahu, v němž byly tímto výrokem zrušeny výroky II. a III. rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 18. 8. 2020, č. j. KUJI 79634/2020.

III. Žalobce a) ani žalovaný nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

IV. Žalobce a) je povinen zaplatit žalobci b) náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 6 134,70 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Oldřicha Chudoby, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2024, č. j. 62 A 154/2020 235 se ve výroku I. v rozsahu, v němž byl tímto výrokem zrušen výrok IV. rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 18. 8. 2020, č. j. KUJI 79634/2020, ruší.

VI. Žaloba žalobce b) se v části směřující proti výroku IV. rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 18. 8. 2020, č. j. KUJI 79634/2020, odmítá.

[1] Žalobce b) je právnickou osobou, dobrovolným sdružením měst a obcí, založenou v roce 1993 za účelem zabezpečení zásobování pitnou vodou, odvádění a čištění odpadních vod členských měst a obcí. Žalobce a) byl členem žalobce b). Jeho členství skončilo ke dni 1. 1. 2015. Žalobce a) a žalobce b) se doposud finančně a majetkově nevypořádali. Žalobce b) se obrátil na žalovaného s návrhem na zahájení sporného řízení o zaplacení částky 13 900 239,27 Kč s příslušenstvím. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím o návrhu rozhodl tak, že žalobci a) uložil zaplatit žalobci b) částku 567,42 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I), ve zbytku návrh žalobce b) zamítl (výrok II). Výrokem III. zamítl návrh žalobce b), aby mu byla uložena povinnost bezúplatně převést žalobci a) vlastnické právo k majetku specifikovanému dle inventárních čísel. Výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení tak, že žalobce b) je povinen žalobci a) zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 425 194 Kč.

[2] S rozhodnutím žalovaného žalobce a) ani žalobce b) nesouhlasili, obrátili se proto na Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“). Žalobce a) se u krajského soudu domáhal zrušení výroku I. napadeného rozhodnutí žalovaného, žalobce b) se domáhal zrušení výroku II. až IV. napadeného rozhodnutí žalovaného. Krajský soud obě žaloby spojil ke společnému projednání a rozhodl o nich rozsudkem ze dne 23. 3. 2023, č. j. 62 A 154/2020 177, tak, že vyhověl oběma žalobám a napadené rozhodnutí žalovaného jako celek zrušil. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný nemůže izolovaně rozhodovat o finančním vypořádání dle čl. 12.7 a 12.8 stanov žalobce b), aniž by zároveň rozhodl o převodu vlastnického práva k majetku podle čl. 12.6 stanov. Podle odkazovaných ustanovení stanov vystoupí li obec ze svazku, je svazek povinen obci vrátit vložený majetek a majetek, který byl do svazku převeden dle privatizačního projektu, včetně technického zhodnocení na tomto majetku provedeného a majetek pořízený pro potřeby obce s jejím finančním přispěním, avšak bez podílu na společném zařízení vodovodů a kanalizací (čl. 12.6 stanov). Obec musí při vystoupení ze svazku provést finanční vypořádání za místní infrastrukturní majetek, který byl vybudován a vložen do svazku v době členství obce ve svazku, a to v závislosti na zdrojích, ze kterých bylo vodárenské nebo kanalizační zařízení vybudováno (čl. 12.7 stanov). Při vypořádání společného infrastrukturního majetku je vystupující obec povinna uhradit svazku zbývající část úvěru, jímž je tento majetek zatížen (čl. 12.8 stanov).

[3] Nad rámec hlavního zrušovacího důvodu krajský soud uvedl, že pro podání návrhu na finanční a majetkové vypořádání se neuplatní promlčecí ani propadná lhůta; důkazní břemeno podle čl. 12.7 stanov tíží žalobce b); nedílnou součástí hodnoty majetkového podílu obce na žalobci b) je i její majetek s právem hospodaření ve prospěch žalobce b); a žalovaný má pravomoc konstitutivně rozhodnout o vypořádání vlastnického práva k majetku mezi žalobci, musí tak však učinit výrokem, že konkrétní majetek se přikazuje do vlastnictví žalobce a).

[4] První rozsudek krajského soudu byl však ke kasační stížnosti obou žalobců zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 18. 10. 2024, č. j. 5 As 63/2023 85. Primárně NSS označil za chybný hlavní důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného krajským soudem, a to, že finanční vypořádání musí být součástí komplexního vypořádání členství obce v žalobci b) společně s vypořádáním vlastnického práva k majetku podle čl. 12.6 stanov. Podle NSS není vyloučeno, aby žalovaný rozhodl v jednom sporu pouze o uzavření smlouvy o převodu vlastnického práva k majetku, přičemž finanční závazky obce vůči žalobci b) mohou být předmětem jiné smlouvy. Nejde totiž o závazky vzájemně podmíněné a na sobě závislé. NSS rovněž upozornil, že podle ustálené judikatury majetkové nároky obcí nelze vypořádat konstitutivním rozhodnutím, nýbrž že k majetkovému a finančnímu vypořádání musí dojít na základě smlouvy či smluv, které předpokládá čl. 12.4 stanov (srov. rozsudky NSS ze dne 30. 3. 2023, č. j. 6 As 269/2021 47, body 14 16 a 27 31; a ze dne 25. 4. 2023, č. j. 8 As 224/2021 182, body 41 45).

[5] Dále NSS potvrdil právní závěr krajského soudu, že pojem „vložený majetek“ zahrnuje jak majetek, jehož vlastnictví bylo na žalobce b) převedeno, tak i majetek obcí, který byl vložen do hospodaření žalobce b). V závěrečné části svého posouzení NSS konstatoval, že otázka výše investic, které žalobce b) provedl na majetku žalobce a), byla stěžejní otázkou sporného řízení před žalovaným, a přisvědčil žalobci b), že krajský soud nedostatečně vypořádal jeho žalobní argumentaci, že žalovaný bez odůvodnění ve svém rozhodnutí zohlednil pouze některé faktury z roku 2014. NSS dovodil, že žalobce b) ve svém podání ve správním řízení tvrdil konkrétní výši investic a popsal, na čem svůj výpočet založil, přičemž žalovaný měl vysvětlit, proč některé doložené faktury nevzal v potaz.

[6] V navazujícím řízení krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil napadené rozhodnutí žalovaného pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)] a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

[7] Krajský soud v souladu s NSS ve zrušujícím rozsudku odkazovanou aktuální judikaturou dovodil, že napadené rozhodnutí žalovaného nemůže obstát, neboť žalobcem b) uplatněný návrh na finanční vypořádání nemůže být předmětem rozhodnutí správního orgánu, kterým by byla uložena povinnost plnit (v posuzované věci zaplatit požadovanou částku), nýbrž je třeba jej řešit eventuálně návrhem (resp. změnou již uplatněného petitu) na nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o finančním vypořádání. Podle aktuální judikatury NSS může k převodu majetku, který je ve vlastnictví žalobce b), dojít výlučně smlouvou, a proto sporné otázky vlastnictví majetku ve smyslu čl. 12.6 stanov budou řešeny zejména v souvislosti s rozhodnutím v případném sporu z veřejnoprávní smlouvy o podobě takové smlouvy. Jediným prostředkem vypořádání účasti obcí (včetně v posuzované věci řešeného finančního vypořádání) v žalobci b) je v souladu s vůlí projevenou ve stanovách dohoda stran, uzavřená případně za součinnosti správního orgánu.

[8] Nad rámec zrušovacího důvodu se krajský soud vyjádřil i k některým zbylým žalobním námitkám. O žalobcem a) vznesené námitce promlčení již bylo rozhodnuto NSS v rozsudku ze dne 19. 2. 2024, č. j. 3 As 316/2021 109. Nárok na nahrazení projevu vůle k uzavření dohody ohledně nyní uplatňovaného finančního vypořádání podléhá promlčení, proto musí k jeho uplatnění dojít do tří let od jeho vzniku. Pakliže procesní nárok na uzavření smlouvy ohledně finančního vypořádání členství žalobce a) v žalobci b) vzniká dle stanov jeden měsíc po dni zániku členství, tedy ke dni 1. 1. 2015, bylo třeba jej uplatnit nejpozději dne 29. 1. 2018. Námitka žalobce a) ohledně promlčení nároku žalobce b) tak s ohledem na jeho uplatnění poslední den promlčecí lhůty není důvodná. K otázce dokazování pro účely provedení vypořádání členství krajský soud uvedl, že je na žalobci b), aby předložil potřebné doklady týkající se hospodaření s finančními zdroji, roční přehledy investic do vodohospodářského majetku připadajícího žalobci a) a zejména pravidelně prováděnou aktualizaci majetkových podílů členských obcí, tedy i žalobce a), aby bylo možné určit, zda je žalobce a) po vystoupení z žalobce b) v rámci čerpání investičních prostředků v mínusu či v plusu. K uvedenému dále připomněl, že jak potvrdil i NSS ve zrušujícím rozsudku, nedílnou součástí hodnoty majetkového podílu žalobce a) v žalobci b) je i jeho majetek s právem hospodaření ve prospěch žalobce b) (pakliže se smluvní strany nedohodnou jinak). Ohledně otázky dostatečného posouzení oprávněnosti finanční částky nárokované žalobcem b), včetně posouzení všech faktur předložených žalobcem b) ve správním řízení, krajský soud uvedl, že s touto otázkou bude třeba se vypořádat ve správním řízení po eventuální změně petitu návrhu, neboť se jedná o věcné posouzení nároku. K tomu krajský soud uvedl některá obecná východiska, která bude žalovaný povinen vzít v potaz v dalším řízení po eventuální změně petitu návrhu, a to zejména otázky související s hodnotou majetku s právem hospodaření, který dosud žalobce b) nezapočítal do majetkového podílu žalobce a) pro účely vypořádání členství. Závěrem krajský soud konstatoval, že žalovaný nebyl oprávněn rozhodnout ani o návrhu na uložení povinnosti žalobci b) bezplatně převést vlastnické právo na žalobce a) k majetku specifikovanému dle inventárních čísel, a proto výrok III. napadeného rozhodnutí žalovaného neobstojí, aniž by bylo třeba jej věcně posuzovat. Důvodnou shledal krajský soud i námitku brojící proti výroku o náhradě nákladů řízení před žalovaným. V posuzované věci se uplatní speciální pravidlo obsažené v § 10 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), nikoli § 7 odst. 7 advokátního tarifu. Za tarifní hodnotu se tudíž považuje částka 5000 Kč, nikoli hodnota sporného majetku ve smyslu § 8 odst. 1 advokátního tarifu, a sazbu mimosmluvní odměny je tak nutno určit dle § 7 bodů 1., 2. a 3. advokátního tarifu. Žalovaný tedy při určení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby postupoval nezákonně, a proto výrok IV. napadeného rozhodnutí jako nezákonný v rámci soudního přezkumu nemůže obstát. K námitce žalobce a), že mu žalobce b) dluží celkem 1 417 805 Kč, krajský soud uvedl, že bude na žalobci a), aby v rámci finančního vypořádání členství smlouvou svá tvrzení eventuálně specifikoval a důkazně doložil. II. Argumentace účastníků řízení

[9] Proti výroku I. rozsudku krajského soudu podal žalobce a) (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.

[10] Stěžovatel v kasační stížnosti předně upozorňuje, že znění návrhu zakladatelské smlouvy žalobce b) ani stanovy nikdy nebyly projednány na zastupitelstvu žalobce a), smlouvy o převodu či vkladu majetku do žalobce b) nebyly řádně vyvěšeny a nebyl k nim udělen souhlas. Dále stěžovatel uvádí, že stanovy zaručují vydání (vrácení) veškerého majetku obci ihned po ukončení členství v žalobci b), a to v čl. 12.6 stanov. Stanovy nikde neváží povinnost k vrácení majetku na uzavření smlouvy o převodu vlastnictví, ani na žádnou lhůtu. Stěžovatel má za to, že povinnost žalobce b) vrátit stěžovateli vodohospodářský majetek vznikla od prvního dne, kdy již stěžovatel nebyl členem žalobce b). Žalobce b) tuto povinnost nesplnil, a stěžovatel byl donucen se domáhat svého práva ve správním řízení sporném. Žalobce b) stěžovateli nepředal ani dokumentaci, kterou byl povinen vést. O povinnosti vrátit stěžovateli vodohospodářský majetek rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 7. 2019, č. j. KUJI 535972019. Krajský soud toto rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 23. 6. 2021, č. j. 31 A 120/2019 404 (tento rozsudek byl následně zrušen rozsudkem NSS ze dne 25. 4. 2023, č. j. 8 As 224/2021 182 – pozn. NSS).

[11] Napadenému rozsudku stěžovatel vytýká, že krajský soud rozhodl bez jednání, ačkoli se stěžovatel k výzvě soudu vyjádřil tak, že s rozhodnutím bez jednání nesouhlasí a ústního jednání se chce zúčastnit. Dále stěžovatel namítá, že se krajský soud v rozsudku nevypořádal s podstatnými skutečnostmi.

[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že krajský soud nemohl zrušit výrok o nákladech řízení, neboť ten byl již zrušen Ministerstvem vnitra (dále též jen „ministerstvo“). Podle rozsudku NSS ze dne 3. 8. 2023, č. j. 3 As 263/2021 29, je rozhodnutí ministerstva nezákonné, nikoli nicotné. Krajský soud tak zatížil v tomto ohledu své rozhodnutí vadou zmatečnosti.

[13] Žalobce b) ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud byl oprávněn rozhodnout bez jednání, neboť napadené rozhodnutí žalovaného zrušil z důvodu podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Podle žalobce b) není ani pravda, že by krajský soud svůj postup neodůvodnil, neboť krajský soud identifikovanou vadu napadeného rozhodnutí detailně popsal a v závěru svého posouzení uvedl, že jednání nenařídil, ačkoli na něm trval žalobce a), neboť napadené rozhodnutí žalovaného rušil pro závažnou vadu řízení.

[14] Stěžovatel v replice uvádí, že napadený rozsudek považuje za nezákonný nejen z důvodu nenařízení jednání, ale též proto, že se krajský soud nevypořádal s podstatnými skutečnostmi, které měl dle pokynu NSS vypořádat (viz body 38 až 40 již citovaného rozsudku č.j. 5 As 63/2023 85). Dále se stěžovatel opětovně zabývá vymezením pojmu „vložený majetek“ ve smyslu čl. 12.6 stanov a shrnuje průběh řízení před žalovaným, z něhož dovozuje, že žalovaný spolupracuje s žalobcem b) na tom, aby obcím nebyl vrácen jejich vodohospodářský majetek. Stěžovatel má za to, že žalovaný nereaguje na jeho procesní návrhy, neprovádí dostatečné dokazování a činí procesně nepochopitelné a nezákonné kroky. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

85. Krajským soudem identifikovaná vada rozhodnutí žalovaného je zcela v souladu s judikaturou odkazovanou NSS v bodě 21 předchozího rozsudku, přičemž krajský soud z ní vyvodil judikaturou NSS podepřené procesní důsledky. Fakturami doloženými žalobcem b) ve vztahu k výši investic provedených na majetku stěžovatele, na které NSS v předchozím rozsudku upozornil, se žalovaný bude moci zabývat teprve po eventuální změně petitu návrhu ze strany žalobce b). [28] Pokud jde o zbylé námitky stěžovatele, pak NSS ve vztahu k rozporovanému samotnému členství stěžovatele v žalobci b) konstatuje, že se jedná o nepřípustnou námitku, neboť ji stěžovatel neuplatnil v žalobě, ačkoli tak učinit mohl. Lze však podotknout, že tuto otázku již NSS vyřešil v rozsudku ze dne 14. 7. 2023, č. j. 7 As 285/2021

75. Problematiku promlčení nároku žalobce b) již NSS posoudil v rozsudku ze dne 19. 2. 2024, č. j. 3 As 316/2021

109. [29] Závěrem se NSS musel zabývat otázkou vznesenou žalovaným ve vyjádření ke kasační stížnosti, kterou však má povinnost zkoumat z úřední povinnosti, a to existencí výroku IV. napadeného rozhodnutí žalovaného. V posuzované věci totiž Ministerstvo vnitra v odvolacím řízení rozhodnutím ze dne 19. 10. 2020, č. j. MV 30096 10/ODK 2019, výrok IV. rozhodnutí žalovaného zrušilo. Ačkoli lze krajskému soudu přisvědčit, pokud jde o nepřípustnost odvolání proti jakémukoliv výroku rozhodnutí ve sporech z veřejnoprávní smlouvy (§ 169 odst. 2 správního řádu), rozhodnutí Ministerstva vnitra není, jak nesprávně konstatoval krajský soud, nicotné (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 8. 2023, č. j. 3 As 263/2021 29, bod 9). Jak bude vysvětleno níže, nebyl zde totiž naplněn žádný z předpokladů, jež by mohly nicotnost rozhodnutí založit, tj. úplná absence věcné příslušnosti, nedostatek pravomoci, ani eventuální nedostatek funkční příslušnosti k rozhodnutí o odvolání. [30] O podaném odvolání proti výroku IV. žalobou napadeného rozhodnutí mělo ministerstvo rozhodnout podle § 92 odst. 1 správního řádu a podle věty první tohoto ustanovení je mělo zamítnout jako nepřípustné. Bylo li však toho názoru, že odvoláním napadený výrok je v rozporu s právními předpisy, mohlo podle věty druhé a třetí zároveň s tím zahájit přezkumné řízení a v něm zjištěnou nezákonnost napravit. Tímto způsobem ministerstvo nepostupovalo a o zrušení sporného výroku rozhodlo v rozporu s § 169 odst. 2 správního řádu v odvolacím řízení. Vadu spočívající v tom, že rozhodnutí ve věci vydalo v jiném procesním režimu, než odpovídalo okolnostem případu (v odvolacím řízení místo v řízení přezkumném), však lze klasifikovat pouze jako vadu způsobující nezákonnost rozhodnutí, nikoliv jeho nicotnost. [31] V případě sporného rozhodnutí Ministerstva vnitra se nejedná ani o absolutní nedostatek věcné příslušnosti. Z § 169 odst. 1 písm. b) správního řádu je zřejmé, že Ministerstvo vnitra může být za určitých podmínek orgánem věcně příslušným řešit spory z veřejnoprávní smlouvy. Sama skutečnost, že tyto podmínky v projednávané věci nebyly splněny (ministerstvo neposuzovalo věc v rámci atrakce, ba ani v přezkumném řízení, ale nesprávně v řízení o odvolání), může jistě iniciovat úvahy o nezákonnosti jeho rozhodnutí, nikoliv však o jeho nicotnosti. Není přitom pochyb o tom, že Ministerstvo vnitra má pravomoc upravit právní vztahy vyplývající z veřejnoprávní smlouvy svým rozhodnutím, to vyplývá již z návětí citovaného ustanovení. [32] Nicotnost rozhodnutí Ministerstva vnitra lze pak vyloučit i na základě § 77 odst. 1 správního řádu, věty první za středníkem. Ministerstvo je v uvedené věci nadřízeným správním orgánem krajského úřadu (žalovaného), proto i v případě, že by vůbec nebylo věcně příslušné k rozhodnutí ve věci, nemohlo by být na jeho rozhodnutí pohlíženo jako na nicotné. K uvedenému je třeba ještě závěrem dodat, že ministerstvo by bylo v daném případě jako nadřízený správní orgán i funkčně příslušné k rozhodnutí o podaném odvolání. [33] Otázka kvalifikace vady, jíž se dopustilo Ministerstvo vnitra, zásadně ovlivňuje existenci podmínek řízení před správními soudy. Zatímco nicotné rozhodnutí nemá od samého počátku žádné právní účinky, u nezákonného rozhodnutí se uplatní presumpce správnosti správního aktu do doby, než je předepsaným způsobem zrušen. Do právní moci napadeného rozsudku krajského soudu však ke zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra nedošlo, respektive není to v soudním ani správním spisu doloženo. Za této situace nezbývá než uzavřít, že výrok IV. rozhodnutí žalovaného byl v době vydání napadeného rozsudku krajského soudu pravomocně zrušen, a krajský soud tak v tomto rozsahu neměl pro svoje řízení k dispozici předmět přezkumu. Jestliže přesto právně neexistující výrok rozhodnutí žalovaného věcně přezkoumal, zatížil v tomto rozsahu své rozhodnutí vadou zmatečnosti spočívající v nedostatku podmínek řízení (podmínky věcné) ve smyslu § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. IV. Závěr a náklady řízení [34] NSS dospěl k závěru, že kasační stížnost je v části podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou (proti výroku I. rozsudku krajského soudu v rozsahu, jímž bylo vyhověno žalobě stěžovatele a byl zrušen výrok I. rozhodnutí žalovaného) a ve zbývající části je nedůvodná [proti výroku I. rozsudku krajského soudu v rozsahu, jímž byly k žalobě žalobce b) zrušeny výroky II. a III. rozhodnutí žalovaného]. Proto ji částečně odmítl podle § 46 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 120 s. ř. s. a částečně zamítl podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. [35] Při rozhodování o nákladech řízení o kasační stížnosti NSS vycházel z judikatury týkající se náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti podané osobou zúčastněnou na řízení. Nedošlo li by totiž ke spojení žalob stěžovatele a žalobce b) ke společnému projednání, podal by stěžovatel kasační stížnost proti rozhodnutí v řízení o žalobě žalobce b), v němž by měl postavení osoby zúčastněné na řízení. Podle rozsudku NSS ze dne 19. 1. 2010, č. j. 2 As 15/2009 242, č. 2020/2010 Sb. NSS, je třeba zjistit, na čí straně stěžovatel v řízení o kasační stížnosti stojí. Je přitom zjevné, že v posuzované věci stěžovatel stojí na straně žalovaného, neboť hájí jeho závěr, že nárok žalobce b) bylo třeba zamítnout, a vystupuje tak proti žalobci b), který se domáhal žalobou zrušení zamítavých výroků napadeného rozhodnutí žalovaného. [36] Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. nestanoví li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů. Podle § 60 odst. 7 s. ř. s. jsou li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává. [37] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první a § 60 odst. 7 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, neboť kasační stížnost byla částečně odmítnuta a částečně zamítnuta. NSS sice z úřední povinnosti zrušil tu část výroku I. napadeného rozsudku, jíž krajský soud zrušil výrok IV. napadeného rozhodnutí žalovaného, učinil tak však pouze z důvodu, že předmětný výrok již byl zrušen Ministerstvem vnitra, nikoli z důvodu, že by vyhověl některé z námitek stěžovatele. Stěžovatel proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Toto právo má naopak procesně úspěšný žalobce b), jemuž v řízení o kasační stížnosti vznikly náklady spočívající v nákladech na zastoupení advokátem. V řízení o kasační stížnosti učinil zástupce žalobce b) jeden úkon právní služby, a to vyjádření ke kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (vyjádření ke kasační stížnosti bylo podáno dne 24. 2. 2025)], za což mu náleží mimosmluvní odměna ve výši 4 620 Kč dle § 9 odst. 5 ve spojení s § 7 advokátního tarifu. Náhrada hotových výdajů činí 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Úkon právní služby porada s klientem přesahující jednu hodinu NSS žalobci b) nepřiznal, neboť nebyl doložen (a navíc z obsahu jeho vyjádření není ani patrná jeho účelnost). Odměna zástupce žalobce b) je zvýšena o daň z přidané hodnoty, tedy o 1 064,70 Kč. Celkové náklady žalobce b) v řízení o kasační stížnosti tak představují částku 6 134,70 Kč. Tu je stěžovatel povinen zaplatit k rukám zástupce žalobce b) [§ 149 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, užitý na základě § 64 s. ř. s.] v přiměřené lhůtě 30 dnů. [38] Žalovaný nutně podporoval stěžovatele, neboť ten hájil jeho rozhodnutí. Na tom nic nemění ani skutečnost, že ve svém vyjádření kasační stížnost nepodpořil. Žalovaný tedy procesně úspěšný nebyl, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá. [39] NSS rovněž zrušil podle § 110 odst. 1 s. ř. s., věta první za středníkem z úřední povinnosti výrok I. napadeného rozsudku krajského soudu v části zrušující výrok IV. napadeného rozhodnutí žalovaného a žalobu žalobce b) směřující proti výroku IV. rozhodnutí žalovaného z důvodu uvedeného v § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl. [40] Podle § 110 odst. 3 s. ř. s. zruší li NSS rozhodnutí krajského soudu a vrátí li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. Rozhodl li Nejvyšší správní soud současně o odmítnutí návrhu, zastavení řízení, o postoupení věci nebo způsobem podle odstavce 2, rozhodne i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu. [41] Podle § 60 odst. 3 věta první s. ř. s. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Podle § 60 odst. 8 s. ř. s. jsou li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud přiznat účastníkovi, který měl ve věci alespoň částečný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení i v těch případech, kdy tento zákon stanoví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. [42] Nejvyšší správní soud současně se zrušením části napadeného rozsudku žalobu žalobce b) částečně odmítl, výrok o nákladech řízení o žalobě žalobce b) však nezrušil a nenahradil svým, neboť výsledek by byl stejný. Kdyby krajský soud věc posoudil správně a žalobu žalobce b) částečně odmítl, měl by podle názoru kasačního soudu zohlednit § 60 odst. 8 s. ř. s., a přiznat žalobci b), který ohledně dvou ze tří žalovaných výroků uspěl, i přesto náklady v nezkrácené výši, neboť zde byly důvody hodné zvláštního zřetele. Ke zrušení výroku I. napadeného rozsudku krajského soudu v části zrušující výrok IV. napadeného rozhodnutí žalovaného totiž došlo z důvodu, že výrok IV. rozhodnutí žalovaného byl již zrušen Ministerstvem vnitra, přičemž ke zrušení došlo právě v den, kdy žalobce b) podal žalobu ke krajskému soudu (tj. 19. 10. 2020).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2025

Eva Šonková předsedkyně senátu

Plný text rozhodnutí