8 As 224/2021

8 As 224/2021- 182 - text

8 As 224/2021-192

pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Jitky Zavřelové a Lukáše Hloucha v právní věci žalobce: Svaz vodovodů a kanalizací JIHLAVSKO, se sídlem Žižkova 93, Jihlava, zastoupený JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem se sídlem Při Trati 1084/12, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, za účasti osoby zúčastněné na řízení: městys Luka nad Jihlavou, se sídlem 1. máje 76, Luka nad Jihlavou, zastoupená JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem Dvořákova 5, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2019, čj. KUJI 53597/2019, o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2021, čj. 31 A 120/2019

404,

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2021, čj. 31 A 120/2019

404, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

[1] Nejvyšší správní soud se v tomto rozsudku zabývá kromě přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu především otázkami souvisejícím s vypořádáním majetku při vystoupení obce ze svazku obcí, povahou nároků plynoucích ze stanov svazku a výrokovými možnostmi správního orgánu při rozhodování ve sporu z veřejnoprávní smlouvy. Vedle toho tento rozsudek řeší i náhradu nákladů řízení před správním orgánem při zastoupení advokátem.

[2] Žalovaný se po postoupení věci od Okresního soudu v Jihlavě, u něhož byla podána žaloba na předání a vyklizení vodohospodářského majetku a zaplacení finančního vyrovnání, zabýval v řízení o sporu z veřejnoprávní smlouvy (zakladatelské smlouvy žalobce) návrhem osoby zúčastněné na určení vlastnického práva a předání majetku z titulu vypořádání majetkových práv z ukončeného členství v žalobci jakožto svazku obcí (návrh na finanční vyrovnání byl uplatněn v samostatném řízení). Osoba zúčastněná konkrétně navrhla, aby jí byl předán v návrhu specifikovaný majetek v jejím vlastnictví, k němuž měl žalobce právo hospodaření. Dále navrhla, aby bylo určeno její vlastnické právo k věcem specifikovaným v návrhu, a to z majetku v jejím vlastnictví, u něhož došlo při budování k převodu investorství na žalobce, dále z majetku, jež smluvně předala do žalobce (smlouvami do roku 2000) a též z privatizovaného majetku (dle zápisů o předání k hospodaření). I v případě majetku, u něhož navrhla určení vlastnického práva, požadovala uložení povinnosti žalobci jí tento majetek předat. Současně navrhla, aby byla žalobci uložena povinnost vydat jí originály majetkové a provozní evidence k uvedenému majetku.

[3] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím předně uložil žalobci povinnost předat osobě zúčastněné majetek v jejím vlastnictví, předaný do práva hospodaření žalobce (výrok I). Ten obce do hospodaření žalobce vložily z vlastního majetku a byl po celou dobu v jejich vlastnictví. Zde nejsou žádná práva, která by se měla dle stanov vypořádat. Žalovaný dále určil vlastnické právo osoby zúčastněné k majetku, u něhož došlo při budování k převodu investorství na žalobce (výrok II.). Dovodil, že úmyslem stran u dílčích smluv o převodu investorství bylo vybudovaný majetek ve vlastnictví osoby zúčastněné vložit do hospodaření žalobce. Toto právo žalobce vystoupením osoby zúčastněné ze svazku zaniklo, proto žalovaný uložil žalobci povinnost předat tento majetek osobě zúčastněné (výrok IV.). To nebrání žalobci uplatnit nárok na finanční vypořádání dle stanov. Jednotlivé články stanov však nejsou vzájemně podmíněné a umožňují dílčí vypořádání. Byť žalobce navrhl spojit dané řízení a řízení o finančním vypořádání, nepovažoval to žalovaný s ohledem na rozsah obou řízení za účelné. Žalovaný dále zamítl návrh na určení vlastnického práva k majetku předanému do žalobce (dle smluv do roku 2000) a majetku privatizovanému (výrok III.). K tomuto výroku uvedl, že majetek předaný dle zmíněných smluv byl povinen žalobce dle stanov vrátit. Dokud však majetek nevrátí (např. na základě smlouvy), svědčí osobě zúčastněné pouze „právo k vrácení“ a nikoliv právo vlastnické. Žalovaný není příslušný rozhodovat o nárocích mimo veřejnoprávní smlouvu (jejíž součástí jsou stanovy). Návrh proto v dané části zamítl, nicméně výrokem V. současně rozhodl o povinnosti žalobce osobě zúčastněné tento majetek předat. Tím, že žalobce osobě zúčastněné majetek předá, může osoba zúčastněná vlastnické právo nabýt (dle charakteru věci). Jde-li o majetek privatizovaný, ten byl podle žalovaného od okamžiku realizace privatizačního projektu ve vlastnictví žalobce a osobě zúčastněné vlastnické právo k němu nikdy nesvědčilo. Tedy ani u něj návrhu na určení vlastnického práva nevyhověl. Ve stanovách se však žalobce zavázal i tento majetek na vystoupivší obec převést. Proto i zde žalovaný žalobci uložil povinnost tento majetek předat (výrok V.). Výrokem VI. pak žalovaný uložil žalobci povinnost vydat vyjmenované originály majetkové a provozní evidence k majetku dle výroků I., II. a V., neboť evidence je příslušenstvím vodohospodářského majetku. Konečně pak výrokem VII. uložil žalovaný žalobci povinnost nahradit osobě zúčastněné náklady řízení.

II. Žaloba a rozsudek krajského soudu

[3] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím předně uložil žalobci povinnost předat osobě zúčastněné majetek v jejím vlastnictví, předaný do práva hospodaření žalobce (výrok I). Ten obce do hospodaření žalobce vložily z vlastního majetku a byl po celou dobu v jejich vlastnictví. Zde nejsou žádná práva, která by se měla dle stanov vypořádat. Žalovaný dále určil vlastnické právo osoby zúčastněné k majetku, u něhož došlo při budování k převodu investorství na žalobce (výrok II.). Dovodil, že úmyslem stran u dílčích smluv o převodu investorství bylo vybudovaný majetek ve vlastnictví osoby zúčastněné vložit do hospodaření žalobce. Toto právo žalobce vystoupením osoby zúčastněné ze svazku zaniklo, proto žalovaný uložil žalobci povinnost předat tento majetek osobě zúčastněné (výrok IV.). To nebrání žalobci uplatnit nárok na finanční vypořádání dle stanov. Jednotlivé články stanov však nejsou vzájemně podmíněné a umožňují dílčí vypořádání. Byť žalobce navrhl spojit dané řízení a řízení o finančním vypořádání, nepovažoval to žalovaný s ohledem na rozsah obou řízení za účelné. Žalovaný dále zamítl návrh na určení vlastnického práva k majetku předanému do žalobce (dle smluv do roku 2000) a majetku privatizovanému (výrok III.). K tomuto výroku uvedl, že majetek předaný dle zmíněných smluv byl povinen žalobce dle stanov vrátit. Dokud však majetek nevrátí (např. na základě smlouvy), svědčí osobě zúčastněné pouze „právo k vrácení“ a nikoliv právo vlastnické. Žalovaný není příslušný rozhodovat o nárocích mimo veřejnoprávní smlouvu (jejíž součástí jsou stanovy). Návrh proto v dané části zamítl, nicméně výrokem V. současně rozhodl o povinnosti žalobce osobě zúčastněné tento majetek předat. Tím, že žalobce osobě zúčastněné majetek předá, může osoba zúčastněná vlastnické právo nabýt (dle charakteru věci). Jde-li o majetek privatizovaný, ten byl podle žalovaného od okamžiku realizace privatizačního projektu ve vlastnictví žalobce a osobě zúčastněné vlastnické právo k němu nikdy nesvědčilo. Tedy ani u něj návrhu na určení vlastnického práva nevyhověl. Ve stanovách se však žalobce zavázal i tento majetek na vystoupivší obec převést. Proto i zde žalovaný žalobci uložil povinnost tento majetek předat (výrok V.). Výrokem VI. pak žalovaný uložil žalobci povinnost vydat vyjmenované originály majetkové a provozní evidence k majetku dle výroků I., II. a V., neboť evidence je příslušenstvím vodohospodářského majetku. Konečně pak výrokem VII. uložil žalovaný žalobci povinnost nahradit osobě zúčastněné náklady řízení.

II. Žaloba a rozsudek krajského soudu

[4] Žalobce rozhodnutí žalovaného napadl u Krajského soudu v Brně obsáhlou žalobou, a to v rozsahu výroků I., II., IV., V., VI. a VII. Namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a vymezil se i vůči výpočtu nákladů řízení. Jde-li o věc samou, poukázal na to, že splnil dle stanov povinnost nabídnout osobě zúčastněné majetek k předání. Není tedy v prodlení s plněním svých povinností. S ohledem na neexistenci povinnosti žalobce plnit osobě zúčastněné, resp. neposkytnutí součinnosti a prodlení z její strany, měl být návrh zamítnut. Žalobce není v prodlení ani s plněním povinnosti převést majetek dle čl. 12.6 stanov, neboť osoba zúčastněná je v prodlení se splněním vzájemného závazku na finanční vypořádání dle čl. 12.7. Osobě zúčastněné nikdy nesvědčilo vlastnické právo k majetku z tzv. investorství. Žalovaný však pohlíží na veškerý majetek pořízený vlastní činností žalobce jako na majetek vložený do práva hospodaření. Žalovaný nemůže rozhodnout o určení vlastnického práva osoby zúčastněné k majetku nabytému vlastní činností (konstitutivně ani deklaratorně). Tento majetek má obdobnou povahu jako majetek privatizovaný a vložený. Ten může osoba zúčastněná nabýt jen na základě převodu, jehož se však návrhem nedomáhala. Žalovaný není oprávněn deklarovat vlastnické právo k jakémukoliv majetku ex tunc. Povinnost „předat“ majetek je akcesorická ve vztahu k určení vlastnického práva, žalovaný tedy měl zamítnout i návrhy na předání privatizovaného a vloženého majetku. Za plnění povinností vlastníka vodovodů a kanalizací je nadále odpovědný žalobce. I kdyby se osoba zúčastněná převodu majetku domáhala, byl by tento nárok již promlčen. Žalobce současně namítl nevykonatelnost napadeného rozhodnutí, a to s ohledem na formulaci jeho výroků.

[5] Krajský soud shora označeným rozsudkem žalobě částečně vyhověl a rozhodnutí žalovaného ve výrocích II., IV., V., VI. a VII. zrušil. Ve zbytku žalobu zamítl. Rozhodnutí shledal přezkoumatelným (vyjma části týkající se náhrady nákladů řízení) a srozumitelným. K jádru sporu týkajícímu se povahy nároku obce z titulu vystoupení ze svazku předně odkázal na závěry svého předchozího rozsudku z 29. 8. 2019, čj. 29 A 54/2019-314. Pokud stanovy svazku upravují všechny obligatorní oblasti dle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), komplexním a úplným způsobem, nelze je s ohledem na právo na samosprávu doplňovat ani rozšiřovat. Mají-li však stanovy představovat rozhodný lex contractus, je nutno na ně klást vysoké obsahové nároky. V případě stanov žalobce krajský soud (opět s odkazem na shora označený rozsudek) zdůraznil, že z nich neplyne kompletní podoba vypořádání, a žalovaný proto musí vycházet z obecných soukromoprávních zásad a obdobných institutů. Vypořádání by tedy mělo odpovídat jednak čl. 12.6 až 12.8 stanov, a jednak obecným zásadám spravedlnosti. Pokud chybí dostatečná zákonná či smluvní úprava, měl by žalovaný přihlédnout obdobným soukromoprávním institutům. Krajský soud v návaznosti na to dovodil, že dílčí pravidla pro vypořádání obsažená v čl. 12.6 až 12.8 stanov nelze chápat jako přímé nároky stran při ukončení členství, ale pouze jako neúplný mechanismus vypořádání. Konkrétní nároky lze dovozovat až ze smlouvy o vypořádání nebo z rozhodnutí žalovaného. Nelze současně učinit závěr, že by se jedna strana předložením návrhu smlouvy na vypořádání vyvázala z povinností dle stanov a druhá se tím dostala do prodlení. Rozhodnutí žalovaného o vypořádání majetkové účasti tak nutně musí mít konstitutivní povahu, jiným výrokem převést vlastnické právo nelze (věci musí být rozhodnutím do vlastnictví „přikázány“). Osoba zúčastněná ostatně neusilovala o to sporný majetek držet. Úkolem žalovaného je nejen deklarovat povinnosti plynoucí ze stanov, nýbrž kompletně vypořádat majetkovou účast ve svazku, a tím nahradit smlouvu o majetkovém (finančním) vypořádání.

[6] Jelikož čl. 12.6 až 12.8 stanov nepředstavují přímé nároky žalobce a osoby zúčastněné, ale jen pravidla vypořádání, nelze povinnost předat majetek a finančně se vypořádat chápat jako samostatné či synallagmatické nároky. Nároky konstituuje až žalovaný svým rozhodnutím. Ten přitom nemůže rozhodovat o převodu vlastnického práva, aniž by zároveň obci uložil zaplatit finanční vyrovnání. Je-li v probíhajících řízeních uplatněno více nároků, řízení by měla být spojena. Vzhledem k tomu, že zmíněné články stanov neobsahují přímé nároky, nepřichází v úvahu ani jejich promlčení. Majetková účast obce ve svazku je svou povahou vlastnickým právem, které se nepromlčuje. V tomto směru není podobná vypořádacímu podílu u obchodních korporací, ale spíše společnému jmění manželů, u něhož až dohoda či rozhodnutí soudu jsou titulem pro nabytí věci do výlučného vlastnictví. Uvedená východiska se podle krajského soudu mohou týkat pouze majetku, který má být předmětem vypořádání, tedy jen majetku ve vlastnictví svazku (žalobce). Majetek ve vlastnictví osoby zúčastněné není třeba vypořádávat a rozhodnutí o tomto majetku (výrokem I. rozhodnutí žalovaného) má tedy odlišný charakter. I o něm měl nicméně žalovaný pravomoc v daném řízení rozhodnout. Ve vztahu k ostatnímu majetku (ve vlastnictví žalobce) však bylo třeba provést vypořádání konstitutivním výrokem.

[7] Krajský soud se v návaznosti na to vyjádřil i k tomu, která ze sporných kategorií majetku je ve vlastnictví žalobce. U majetku privatizovaného a předaného do žalobce, o němž žalovaný rozhodl výrokem III. a V., se krajský soud ztotožnil s žalovaným, že jde o majetek žalobce. Měl být předmětem vypořádání (konstitutivního výroku o přikázání majetku). Mezi účastníky pak není sporu o majetku, který byl od počátku ve vlastnictví osoby zúčastněné. Výrok I. rozhodnutí týkající se takového majetku neshledal krajský soud nezákonným ani neurčitým. Od majetku vloženého do hospodaření žalobce ale soud odlišil majetek vložený do žalobce (ten je jeho vlastnictvím). Majetkem vloženým do žalobce je i majetek, který byl předmětem smluv o převodu investorství. Smlouvy tak výslovně stanovily. Nelze dovozovat, že by vlastníkem tohoto (v budoucnu vzniklého) majetku byla osoba zúčastněná. Nemohla jej proto ani vložit do hospodaření žalobce. I s ohledem na povahu investorství není důvod, aby zde bylo na vlastnictví nahlíženo odlišně od případů, v nichž byl žalobce investorem od počátku. V případě tohoto majetku má osoba zúčastněná nárok na vypořádání dle pravidel v čl. 12.6 stanov za současného finančního vypořádání dle čl. 12.7, které umožní zohlednit míru investic.

[8] Krajský soud tedy neshledal důvod ke zrušení rozhodnutí žalovaného ve výroku I. Výrok II. naopak shledal nezákonným, neboť žalovaný jím určil vlastnické právo osoby zúčastněné k majetku, který je do pravomocného vypořádání ve vlastnictví žalobce. Z téhož důvodu shledal nezákonným také výrok IV., není-li totiž majetek ve vlastnictví osoby zúčastněné, nemohl žalovaný toliko deklarovat povinnost žalobce tento majetek osobě zúčastněné předat. Měl o vypořádání autoritativně rozhodnout a zahrnout do vypořádání související finanční nárok žalobce (a pro tyto účely řízení o obou návrzích spojit). Výrok V. je také nezákonným, neboť i zde deklarované povinnosti majetek předat musí předcházet vypořádání majetkové účasti. Ve výroku VI. (týkajícím se předání dokumentace) soud rozhodnutí žalovaného zrušil z důvodu akcesority k výrokům přechozím. Odůvodnění výroku VII. rozhodnutí shledal soud nepřezkoumatelným v tom smyslu, že z něj není zřejmé, z jakých úkonů právní služby žalovaný vypočetl náhradu nákladů řízení. Ve vztahu k této náhradě se neztotožnil s tím, že by odměna zástupkyně osoby zúčastněné nebyla účelně vynaloženým nákladem. Za důvodnou však považoval námitku, že žalovaný nesprávně určil sazbu mimosmluvní odměny za úkon právní služby za užití tarifní hodnoty ve smyslu § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ač měl výpočet provést na základě speciálního pravidla v § 10 odst. 1 advokátního tarifu.

III. Kasační stížnost a její doplnění

[8] Krajský soud tedy neshledal důvod ke zrušení rozhodnutí žalovaného ve výroku I. Výrok II. naopak shledal nezákonným, neboť žalovaný jím určil vlastnické právo osoby zúčastněné k majetku, který je do pravomocného vypořádání ve vlastnictví žalobce. Z téhož důvodu shledal nezákonným také výrok IV., není-li totiž majetek ve vlastnictví osoby zúčastněné, nemohl žalovaný toliko deklarovat povinnost žalobce tento majetek osobě zúčastněné předat. Měl o vypořádání autoritativně rozhodnout a zahrnout do vypořádání související finanční nárok žalobce (a pro tyto účely řízení o obou návrzích spojit). Výrok V. je také nezákonným, neboť i zde deklarované povinnosti majetek předat musí předcházet vypořádání majetkové účasti. Ve výroku VI. (týkajícím se předání dokumentace) soud rozhodnutí žalovaného zrušil z důvodu akcesority k výrokům přechozím. Odůvodnění výroku VII. rozhodnutí shledal soud nepřezkoumatelným v tom smyslu, že z něj není zřejmé, z jakých úkonů právní služby žalovaný vypočetl náhradu nákladů řízení. Ve vztahu k této náhradě se neztotožnil s tím, že by odměna zástupkyně osoby zúčastněné nebyla účelně vynaloženým nákladem. Za důvodnou však považoval námitku, že žalovaný nesprávně určil sazbu mimosmluvní odměny za úkon právní služby za užití tarifní hodnoty ve smyslu § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ač měl výpočet provést na základě speciálního pravidla v § 10 odst. 1 advokátního tarifu.

III. Kasační stížnost a její doplnění

[9] Proti rozsudku krajského soudu podala osoba zúčastněná (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Stěžovatel předně namítl, že krajský soud neuvedl žádný právní předpis, který na zjištěný skutkový stav aplikoval. Citace stanov či jiného soudního rozhodnutí v tomto směru není dostatečná. Úvahy soudu jsou nepodložené a právně neodůvodněné. Stěžovatel odkázal na rozsudek NSS ze dne 9. 4. 2009, čj. 7 Afs 1/2009

48, jehož závěry lze vztáhnout i na situaci, kdy krajský soud neuvede, o jaký právní předpis své závěry opírá. Výklad, podle kterého ze stanov neplynou přímé nároky účastníků, je odtržený od základních právních předpisů, obsahu smlouvy (stanov) a od rozhodných historických skutečností. Nejedná se o interpretaci založenou na principech spravedlnosti. S myšlenkou, že čl. 12.6 stanov neobsahuje přímé nároky vystoupivší obce, doposud nepřišel žádný orgán veřejné moci, který se věcí zabýval. K tomu stěžovatel odkázal na rozhodnutí ministra vnitra ze dne 13. 11. 2019 vydané v obdobné právní věci jiné obce a na usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 13. 12. 2017, čj. 72 Co 153/2017-650. Krajský soud se nyní od jejich závěrů odchýlil bez přesvědčivého odůvodnění. Napadený rozsudek je v této souvislosti i vnitřně rozporný, neboť krajský soud nejprve uvedl, že stěžovatel uplatňuje nároky plynoucí z veřejnoprávní smlouvy, aby následně konstatoval, že z veřejnoprávní smlouvy stěžovateli přímé nároky neplynou. Krajský soud všem výrokům rozhodnutí žalovaného porozuměl, a byť podle něj použitá terminologie není rozhodná, zrušil rozhodnutí žalovaného pro odlišný názor na procesní postupy a znění výroků.

[9] Proti rozsudku krajského soudu podala osoba zúčastněná (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Stěžovatel předně namítl, že krajský soud neuvedl žádný právní předpis, který na zjištěný skutkový stav aplikoval. Citace stanov či jiného soudního rozhodnutí v tomto směru není dostatečná. Úvahy soudu jsou nepodložené a právně neodůvodněné. Stěžovatel odkázal na rozsudek NSS ze dne 9. 4. 2009, čj. 7 Afs 1/2009

48, jehož závěry lze vztáhnout i na situaci, kdy krajský soud neuvede, o jaký právní předpis své závěry opírá. Výklad, podle kterého ze stanov neplynou přímé nároky účastníků, je odtržený od základních právních předpisů, obsahu smlouvy (stanov) a od rozhodných historických skutečností. Nejedná se o interpretaci založenou na principech spravedlnosti. S myšlenkou, že čl. 12.6 stanov neobsahuje přímé nároky vystoupivší obce, doposud nepřišel žádný orgán veřejné moci, který se věcí zabýval. K tomu stěžovatel odkázal na rozhodnutí ministra vnitra ze dne 13. 11. 2019 vydané v obdobné právní věci jiné obce a na usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 13. 12. 2017, čj. 72 Co 153/2017-650. Krajský soud se nyní od jejich závěrů odchýlil bez přesvědčivého odůvodnění. Napadený rozsudek je v této souvislosti i vnitřně rozporný, neboť krajský soud nejprve uvedl, že stěžovatel uplatňuje nároky plynoucí z veřejnoprávní smlouvy, aby následně konstatoval, že z veřejnoprávní smlouvy stěžovateli přímé nároky neplynou. Krajský soud všem výrokům rozhodnutí žalovaného porozuměl, a byť podle něj použitá terminologie není rozhodná, zrušil rozhodnutí žalovaného pro odlišný názor na procesní postupy a znění výroků.

[10] Krajský soud dále pominul, že žalobce jednostranně vyhotoveným protokolem stěžovateli předal vodohospodářský majetek na území stěžovatele, přestal jej užívat a vyklidil jej. Tím byl splněn předpoklad z rozhodnutí žalovaného, že na základě takového úkonu dojde k plnému obnovení vlastnického práva stěžovatele. Správnost postupu žalovaného potvrdil i ministr vnitra ve výše již odkazovaném rozhodnutí. V souladu s judikaturou tak došlo k obnovení vlastnického práva stěžovatele vyklizením a předáním vodohospodářského majetku, jehož držby se stěžovatel ujal a začal vykonávat vlastnické právo. Stěžovatel si klade otázku, zda je rušení rozhodnutí žalovaného za této situace odůvodnitelné při respektování práv nabytých v dobré víře, nebo zda se jedná jen o nepodložené formalistické a akademické úvahy vycházející z odborných vyjádření předložených žalobcem. Uvedené platí i pro závěr, podle kterého musí žalovaný ve stejném řízení rozhodnout i o finančním nároku žalobce vůči stěžovateli. Ani zde soud neuvedl, o jaký právní předpis nebo závazek svůj závěr opírá. Stěžovatel považuje za vyloučené, aby byly všechny uplatňované nároky vyřešeny v jediném řízení s ohledem na obstrukce žalobce, obsáhlost materie, složitost jednotlivých řízení, jejich časovou náročnost a měnící se názory rozhodujících orgánů.

[11] Ve vztahu k jednotlivým kategoriím majetku stěžovatel „pro úplnost“ předně označil za nesprávný závěr, podle něhož majetek nabytý na základě smluv o převodu, je ve vlastnictví žalobce. Tento závěr, který krajský soud převzal od žalovaného, je v rozporu s jiným rozhodnutím žalovaného, podle něhož dané smlouvy nebyly platně uzavřeny (odsouhlaseny zastupitelstvem). V té době navíc právní předpisy bránily bezúplatnému převodu obecního majetku do vlastnictví jiného subjektu. V případě privatizovaného majetku krajský soud nezohlednil historické okolnosti, principy privatizačního projektu a obsah zakladatelské smlouvy. K převodům privatizovaného majetku z obcí na žalobce nedošlo. Ani ve vztahu k majetku, jež byl předmětem smluv o převodu investorství, a který má vlastnit žalobce, nejsou závěry krajského soudu odůvodněné a jsou v rozporu s předchozími závěry orgánů veřejné moci. Z obsahu smluv nelze dovodit jiný závěr, než že se majetek budoval do vlastnictví stěžovatele. Smlouvy vždy obsahovaly ujednání, že žalobce zajistí kompletní realizaci stavby a po jejím dokončení ji zařadí do majetku stěžovatele vloženého do hospodaření žalobce. Byl sice vybudován prostřednictvím žalobce, ale z finančních prostředků stěžovatele. Ke shodným závěrům dospěla i pobočka krajského soudu v civilním odvolacím řízení ve shora již označeném rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že východiska krajského soudu v napadeném rozsudku o vlastnictví majetku jsou nesprávná, je nesprávná i úvaha ohledně konstituování vlastnického práva správním orgánem.

[12] Ze stanov ani zakladatelské smlouvy neplyne, že v případě vystoupení bude vypořádání řešeno přikázáním do vlastnictví. Ve stanovách je uvedeno, že žalobce obci vrátí majetek a současně je srozumitelně vymezeno jaký. Soud ani zde neodkazuje na žádný právní předpis veřejnoprávní povahy. Na věc nelze aplikovat soukromoprávní úpravu týkající se vypořádání společného jmění manželů, která je specifická tím, že po dobu trvání a následně do vypořádání společného jmění je majetek ve vlastnictví obou. Nynější situace je odlišná. Vlastnické právo stěžovatele nezaniká a žalobce má právo hospodaření s majetkem jen po dobu členství stěžovatele a po jeho skončení musí majetek vrátit. Ani v případě výroku VI. rozhodnutí o povinnosti předat dokumentaci se závěry krajského soudu neopírají o žádný právní předpis a neodpovídají ani obsahu smlouvy o založení a stanovám. Podle stanov byl žalobce povinen vést evidenci majetku stěžovatele na jeho území. Z této evidenční povinnosti plyne i povinnost evidenci vrátit při vrácení majetku.

[13] Stěžovatel nezpochybňuje, že žalovaný v rozhodnutí neuvedl, za které úkony právní služby byla náhrada přiznána. Stěžovatel ale během správního řízení založil do spisu vyúčtování, se kterým se mohl žalobce seznámit. Úkon v podobě zúžení předmětu řízení byl nezbytný a vyvolaný jednáním žalobce. Nesprávný je i závěr, že pro určení tarifní hodnoty je rozhodný § 10 advokátního tarifu. Dané ustanovení se vztahuje na zastupování v řízení jiného charakteru. Sporné správní řízení se co do svého významu, obsahu, složitosti a procesních postupů řídí stejnými zásadami jako sporné řízení před civilními soudy. Skutečnost, že se v civilním řízení vychází při určení tarifní hodnoty z hodnoty věci a v obdobném správním řízení je tarifní hodnota pevně stanovena, považuje stěžovatel za diskriminační a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Ani NSS v rozsudku ze dne 23. 1. 2020, čj. 2 As 1/2019

58, nezpochybnil, že jsou jednotlivé úkony ve sporném správním řízení účtovány podle § 8 advokátního tarifu, tedy podle hodnoty sporu.

[14] Na napadený rozsudek lze vztáhnout i závěry plynoucí z rozsudku NSS ze dne 25. 4. 2013, čj. 6 Ads 17/2013

25, podle kterého je rozsudek nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, jestliže z něj neplyne, jakým právním názorem je správní orgán vázán v dalším řízení a jak má postupovat, nebo pokud z rozsudku nevyplývá, podle kterého ustanovení (jakých právních předpisů) byla žaloba posouzena. Z argumentace soudu žádné závazné právní názory, ze kterých by žalovaný mohl vyjít, nevyplývají.

[14] Na napadený rozsudek lze vztáhnout i závěry plynoucí z rozsudku NSS ze dne 25. 4. 2013, čj. 6 Ads 17/2013

25, podle kterého je rozsudek nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, jestliže z něj neplyne, jakým právním názorem je správní orgán vázán v dalším řízení a jak má postupovat, nebo pokud z rozsudku nevyplývá, podle kterého ustanovení (jakých právních předpisů) byla žaloba posouzena. Z argumentace soudu žádné závazné právní názory, ze kterých by žalovaný mohl vyjít, nevyplývají.

[15] V doplněních kasační stížnosti stěžovatel dodal, že žalobce podal samostatný návrh na zahájení správního řízení sporného, v němž se domáhal vůči stěžovateli finančního vypořádání. Vedena jsou i řízení týkající se návrhu žalobce na vydání rozhodnutí o nahrazení projevu vůle. Není možné, jak požaduje napadený rozsudek, aby různé typy řízení byly sloučeny do jednoho. Při nahlížení do spisu krajského soudu stěžovatel zjistil, že soud nevycházel ze smlouvy o založení žalobce, platných stanov a jejich dodatků, jak byly předloženy žalovanému k registraci, ale z tzv. „úplného znění“ stanov. Tento dokument je zcela zmatečný, nikdy nebyl schválen valnou hromadou a nikdy nebyl zaevidován ve sbírce listin rejstříku dobrovolných svazků obcí.

IV. Vyjádření žalovaného, žalobce a replika stěžovatele

[16] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti předeslal, že uvítá jakékoliv rozhodnutí o sporných otázkách v daném druhu sporu. Krajskému soudu vytkl, že rozhodl pouze o procesních otázkách, ale k hlavní otázce (zda stěžovatel má nebo nemá právo na vydání různých skupin majetku) se nevyjádřil. Nevypořádal tedy veškeré žalobní námitky a jeho rozsudek je v části nepřezkoumatelný. Souhlasí se stěžovatelem i v tom, že krajský soud opakovaně zdůraznil, že terminologie výroku není rozhodná, ale přesto výroky zrušil de facto pouze pro špatnou formulaci. Pokud měl krajský soud za to, že je obsah rozhodnutí správný, nebyla odlišná formulace výroku dostatečným důvodem pro zrušení rozhodnutí, a to zejména za situace, kdy byl oběma účastníkům obsah výroku zřejmý, a povinnost předat majetek byla vykonána. Souhlasí i s námitkou faktické nemožnosti spojit řízení o jednotlivých nárocích. Žalovaný vede s každou vystoupivší obcí několik desítek sporných řízení a každé z nich je odlišné. Spisy mají řádově tisíce listů. Spojení tolika řízení v různých fázích je neproveditelné. Žalovaný závěry učiněné v jiných řízeních vzájemně zohledňuje.

[17] Žalobce navrhl zamítnutí kasační stížnosti, ovšem s korekcí odůvodnění rozsudku. Žalobce v souvislosti s vystoupením stěžovatele splnil veškeré své povinnosti, učinil návrh smluvního majetkového vypořádání. K uzavření smluv nedošlo pouze z důvodů na straně stěžovatele. Nesouhlasí s tím, že v souladu s rozhodnutím žalovaného došlo k plnému obnovení vlastnického práva stěžovatele. S krajským soudem se ztotožnil v tom, že privatizovaný majetek a majetek smluvně předaný je majetkem žalobce až do doby majetkového vypořádání. Na majetek nabytý vlastní činností nelze pohlížet jako na majetek vložený do hospodaření žalobce, protože stěžovatel nikdy nebyl jeho vlastníkem. Proto ani nebylo možno rozhodnout o povinnosti předat tento majetek a související dokumentaci. Žalobce předávacím protokolem pouze formálně „předal“ majetek stěžovateli, aby splnil povinnost plynoucí z rozhodnutí žalovaného. Nemohlo ale dojít k převodu vlastnického práva. Stěžovatel se nikdy nedomáhal povinnosti převést vlastnické právo k majetku ve vlastnictví žalobce, a proto o něm žalovaný nemohl rozhodnout.

[18] Žalobce nesouhlasí se závěry krajského soudu, jak by měl žalovaný dále postupovat. Čl. 12.6 až 12.8 obsahují komplexní a úplnou úpravu podmínek vypořádání majetkového podílu. Stanoví konkrétní způsob vypořádání a přesně vymezují práva stěžovatele na vrácení majetkového podílu, jakož i právo žalobce na finanční vypořádání. Obecní zřízení, správní řád, ani občanský zákoník, které se na stanovy použijí přiměřeně, neobsahují žádný nárok stěžovatele na vypořádací podíl. Členské obce nemohly mít legitimní očekávání ve vztahu k nároku na vypořádací podíl. Takový nárok může obci vzniknout jen, je-li výslovně upraven ve stanovách. Stanovy podle nyní účinné právní úpravy musí obsahovat podmínky vypořádání, ale obec má nárok pouze v rozsahu uvedeném ve stanovách a tento nárok v nich lze i zcela vyloučit. Při řešení vypořádání proto nelze dovozovat jiný způsob vypořádání než ten, který je upravený ve stanovách. Je zcela spravedlivé a v souladu se zákonem, jestliže je vypořádání omezeno pouze na vrácení vkladu obce. Tyto závěry mají oporu i v rozsudku krajského soudu z 19. 11. 2020, čj. 62 A 152/2018

102. Vzhledem ke komplexnosti stanov není žádný zákonný ani smluvní prostor pro volnou úvahu, resp. vypořádání jiného majetku žalobce. Přijetí závěrů krajského soudu by znamenalo, že by žalovaný na základě volné úvahy a navzdory vypořádacímu mechanismu ve stanovách rozhodoval o nárocích, které ze stanov neplynou a obce se jich ani nedomáhají.

[18] Žalobce nesouhlasí se závěry krajského soudu, jak by měl žalovaný dále postupovat. Čl. 12.6 až 12.8 obsahují komplexní a úplnou úpravu podmínek vypořádání majetkového podílu. Stanoví konkrétní způsob vypořádání a přesně vymezují práva stěžovatele na vrácení majetkového podílu, jakož i právo žalobce na finanční vypořádání. Obecní zřízení, správní řád, ani občanský zákoník, které se na stanovy použijí přiměřeně, neobsahují žádný nárok stěžovatele na vypořádací podíl. Členské obce nemohly mít legitimní očekávání ve vztahu k nároku na vypořádací podíl. Takový nárok může obci vzniknout jen, je-li výslovně upraven ve stanovách. Stanovy podle nyní účinné právní úpravy musí obsahovat podmínky vypořádání, ale obec má nárok pouze v rozsahu uvedeném ve stanovách a tento nárok v nich lze i zcela vyloučit. Při řešení vypořádání proto nelze dovozovat jiný způsob vypořádání než ten, který je upravený ve stanovách. Je zcela spravedlivé a v souladu se zákonem, jestliže je vypořádání omezeno pouze na vrácení vkladu obce. Tyto závěry mají oporu i v rozsudku krajského soudu z 19. 11. 2020, čj. 62 A 152/2018

102. Vzhledem ke komplexnosti stanov není žádný zákonný ani smluvní prostor pro volnou úvahu, resp. vypořádání jiného majetku žalobce. Přijetí závěrů krajského soudu by znamenalo, že by žalovaný na základě volné úvahy a navzdory vypořádacímu mechanismu ve stanovách rozhodoval o nárocích, které ze stanov neplynou a obce se jich ani nedomáhají.

[19] Definici veřejnoprávních smluv dle § 159 správního řádu odporuje i závěr, podle kterého ze stanov neplynou konkrétní nároky. Nároky vznikají již na základě smlouvy, resp. stanov. Vzhledem k tomu, že vlastníkem majetku dle čl. 12.6 stanov je žalobce, je možné změny vlastnictví dosáhnout toliko uzavřením převodní smlouvy. Uzavření této smlouvy předpokládá čl. 12.4 písm. a), který k tomu rovněž stanoví lhůtu. Pokud k uzavření smlouvy ve stanovené době nedojde, má druhá strana právo domáhat se nahrazení projevu vůle s jejím uzavřením. Není tak nutné činit konstitutivní rozhodnutí zakládající vlastnické právo obce k majetku dle čl. 12.6. Žalovaný nemůže rozhodnout konstitutivně o určení vlastnického práva, protože mu k tomu chybí zákonné zmocnění. Nárok na uzavření smlouvy není vlastnickým právem, které by nepodléhalo promlčení. Zákon ani stanovy neobsahují nárok obce na vypořádací podíl, ale stanovy obsahují nárok na uzavření smlouvy s konkrétním obsahem. Zatímco vlastnické právo k majetkovému podílu se nepromlčuje, nárok na vypořádací podíl jako pohledávka v souvislosti s ukončením členství ano. Nesprávný je i závěr, podle kterého by měl žalovaný rozhodnout komplexně o všech nárocích. Podle žalobce by mělo být komplexně rozhodnuto o vypořádání v jednom sporném řízení, jehož předmětem bude nahrazení projevu vůle strany, která je v prodlení s uzavřením smlouvy. Základním předpokladem rozsahu rozhodnutí je rozsah předmětu řízení určený stranami sporu.

[20] Stěžovatel v replice připomněl důvody a okolnosti vzniku žalobce. Ustanovení o povinnosti vrátit obcím majetek je ve stanovách konkrétní a jednoznačné, a pro žalobce bylo vždy srozumitelné (při dřívějším vystoupení obcí ze svazku žalobce podle stanov postupoval). Krajský soud čl. 12.6 stanov bagatelizuje. Stěžovatel též upozornil na kogentní ustanovení, která ze zákona musí stanovy obsahovat. Tomu, že se jedná o kogentní ustanovení, která přímo řeší nároky či vztahy mezi obcí a svazkem, plyne i z judikatury Ústavního soudu. Pokud by tomu tak nebylo, pak by taková veřejnoprávní smlouva byla absolutně neplatným úkonem a žalobce by tedy nemohl vzniknout. Tedy i z toho důvodu by žalobce držel majetek stěžovatele protiprávně. Krajský soud současně v napadeném rozsudku pominul články stanov týkající se souvislostí vedoucích k založení svazku a následným dispozicím s majetkem. Žalobce jako dobrovolný svazek obcí nehájí zájmy obcí a nejedná podle zakladatelské listiny. S ohledem na čl. 12.6. stanov není třeba konstitutivního výroku.

[21] Žalobce v reakci na repliku doplnil, že opakované popírání vzniku, trvání a zániku členství stěžovatele ve svazku obcí sleduje jen neochotu podstoupit komplexní majetkové a finanční vyrovnání. Žalobce nesouhlasí s nepromlčitelností nároků na toto vypořádání plynoucí ze stanov ani s tím, že by nedostatek v komplexnosti majetkového vypořádání ve stanovách znamenal neplatnost založení žalobce. Se stěžovatelem naopak žalobce obecně souhlasí v tom, že úprava v čl. 12.6 až 12.8 stanov je komplexní. Pravidla plynoucí ze stanov je třeba chápat jako přímé nároky a mechanismus vypořádání majetkového podílu vystoupivší obce je úplný. Judikatura Nejvyššího správního soudu potvrdila závěry jiného rozsudku krajského soudu ve věci, v níž stanovy svazku obcí nárok na vypořádací podíl obce výslovně vylučovaly. Z logiky věci tak nemůže být v rozporu se zákonem omezit právní nárok pouze na určitý majetek. Závěry krajského soudu v nynější věci proto z uvedeného důvodu nemohou obstát. Vznik nároků přímo z veřejnoprávních smluv předpokládá § 182 odst. 2 správního řádu i judikatura. Závěr krajského soudu o tom, že přímé nároky vznikají až rozhodnutím správního orgánu ve sporném řízení či uzavřením smlouvy mezi stranami postrádá oporu v zákoně i judikatuře.

[22] Stěžovatel v další reakci ještě dodal, že postoj žalobce směřuje pouze k tomu, aby zadržoval majetek stěžovatele. Nepodloženými námitkami též maří navazující vydání povolení k provozování vodohospodářského majetku. Stěžovatel poukázal i na další nezákonnosti, které se týkají vzniku a dalšího fungování žalobce. Krajský soud se výkladem zakladatelské smlouvy nijak hlouběji nezabýval, pouze převzal argumentaci žalobce. V dané věci je třeba též postavit najisto, zda při výkladu sporných hmotněprávních ustanovení postupovat dle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. případně dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a výkladových pravidel v něm obsažených. K tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Smlouvy, jimiž přenechávaly obce majetek žalobci, představovaly vždy pouze předání majetku do hospodaření. Při výkladu právních úkonů je třeba přihlížet k projevu vůle toho, kdo jej učinil.

V. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[23] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[24] Kasační stížnost je důvodná.

[25] Nejvyšší správní soud považuje úvodem za nutné zdůraznit, a to i s ohledem na šíři a podobu argumentů vznesených stěžovatelem i žalobcem, že rámec nyní projednávaného sporu je vymezen závěry napadeného rozsudku a v návaznosti na něj uplatněnými kasačními námitkami. Předmětem nynějšího kasačního řízení tedy především nemůže být komplexní a definitivní vyřešení dlouhodobého sporu mezi stěžovatelem a žalobcem, který má mnoho dílčích právních, ekonomických i technických rovin. Stejně tak kasačnímu soudu nyní nepřísluší, aby posuzoval okolnosti související se vznikem žalobce, tvrzené nezákonnosti či jiná pochybení při jeho další činnosti, nebo se zabýval otázkami, jež jsou předmětem jiných (navazujících) řízení.

[26] Kasační argumentaci uplatněnou stěžovatelem v kasační stížnosti (a jejích doplněních) lze rozdělit do několika souvisejících okruhů. Předně se kasační námitky týkají nedostatků odůvodnění napadeného rozsudku a jeho (ne)přezkoumatelnosti. Podle stěžovatele krajský soud dále nesprávně a nedostatečně posoudil otázku povahy nároků plynoucích ze stanov, jež jsou součástí veřejnoprávní smlouvy, a ani nezohlednil, že k předání vodohospodářského majetku již došlo. Stěžovatel nesouhlasí ani s projednáním všech souvisejících nároků a sporů v jednom řízení. V dalších námitkách zpochybňuje i závěry krajského soudu týkající se náhledu na vlastnictví jednotlivých kategorií sporného majetku a v neposlední řadě se kasační námitky týkají i otázky náhrady nákladů řízení před správním orgánem.

[27] Ke kasační stížnosti v nyní projednávané věci je nutno dále uvést, že Nejvyšší správní soud se již zabýval skutkově i právně dosti obdobnou věcí téhož žalobce a žalovaného, a to v rozsudku ze dne 30. 3. 2023, čj. 6 As 269/2021-47 (jde o vystoupení jiné obce z téhož svazku). Osmý senát se s podstatou závěrů šestého senátu vyslovených v tomto rozsudku ztotožňuje. Byť se nejedná o věc skutkově a právně zcela totožnou (a to ani rozsahem a zaměřením kasační argumentace, resp. závazným právním názorem krajského soudu), je namístě z některých závěrů vyslovených šestým senátem tohoto soudu v označené věci vyjít, resp. na ně i ve věci nyní projednávané odkázat.

V.A Nepřezkoumatelnost a další tvrzené vady rozsudku krajského soudu

[27] Ke kasační stížnosti v nyní projednávané věci je nutno dále uvést, že Nejvyšší správní soud se již zabýval skutkově i právně dosti obdobnou věcí téhož žalobce a žalovaného, a to v rozsudku ze dne 30. 3. 2023, čj. 6 As 269/2021-47 (jde o vystoupení jiné obce z téhož svazku). Osmý senát se s podstatou závěrů šestého senátu vyslovených v tomto rozsudku ztotožňuje. Byť se nejedná o věc skutkově a právně zcela totožnou (a to ani rozsahem a zaměřením kasační argumentace, resp. závazným právním názorem krajského soudu), je namístě z některých závěrů vyslovených šestým senátem tohoto soudu v označené věci vyjít, resp. na ně i ve věci nyní projednávané odkázat.

V.A Nepřezkoumatelnost a další tvrzené vady rozsudku krajského soudu

[28] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval výchozími námitkami stěžovatele směřujícími k nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu jako celku (nedostatky odůvodnění namítal stěžovatel i ve vztahu k některým dílčím závěrům krajského soudu, jimiž se však bude kasační soud zabývat až následně). Teprve dospěje-li kasační soud k závěru, že napadené rozhodnutí je ve své podstatě přezkoumatelné, může se zabývat dalšími stížnostními námitkami (viz např. rozsudek NSS ze dne 8. 3. 2005, čj. 3 As 6/2004-105, č. 617/2005 Sb. NSS). Dle konstantní judikatury se za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů považuje především takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny žalobní námitky; dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou a proč žalobní námitky považoval za liché, mylné či vyvrácené, rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kritéria, případně by nepřezkoumatelnost rozhodnutí byla dána tehdy, pokud by z rozhodnutí nebylo zřejmé, které podklady byly vzaty v úvahu a proč (viz například rozsudky NSS ze dne 28. 8. 2007, čj. 6 Ads 87/2006-36, č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005, čj. 7 As 10/2005-298, č. 1119/2007 Sb. NSS, či ze dne 11. 8. 2004, čj. 5 A 48/2001

47, č. 386/2004 Sb. NSS). Nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost je pak mimo jiné takové rozhodnutí, které postrádá základní zákonné náležitosti, či jehož výrok je v rozporu s odůvodněním. V neposlední řadě se může jednat kupříkladu o rozhodnutí, jehož závěry jsou v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními, nebo jehož odůvodnění je ve vztahu k výroku nejednoznačné (rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003

130, č. 244/2004 Sb. NSS).

[29] K výše uvedenému je třeba dodat (ostatně je si toho vědom i sám stěžovatel), že k rušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je třeba přistupovat obezřetně. Navíc není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soud nebuduje vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo rozsudek NSS ze dne 4. 3. 2015, čj. 8 Afs 71/2012-161).

[30] Důvod nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku stěžovatel spatřuje v různých souvislostech v tom, že z něj není zřejmé, na základě jakého právního předpisu krajský soud učinil své závěry. Jak plyne z rozsudku NSS sp. zn. 6 Ads 17/2013, na který stěžovatel v kasační stížnosti mimo jiné také odkazuje, nepřezkoumatelný je rozsudek, ze kterého nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí. Z hlediska přezkoumatelnosti napadaného rozsudku však v nyní projednávané věci krajský soud požadavku plynoucímu z odkazované judikatury dostál. Základní rámec právní úpravy, z níž krajský soud vyšel, je zřejmý, aniž by musel být jakkoliv výslovně zdůrazňován (soudní řád správní, správní řád, obecní zřízení, advokátní tarif). Pokud pak jde o některé dílčí (sporné) otázky, napadený rozsudek vychází z toho, že je žádný právní předpis výslovně neupravuje. Jde-li o podstatu jeho věcných závěrů, je třeba podle krajského soudu mimo jiné hledat řešení ve stanovách na základě analogické aplikace institutů soukromého práva a obecných zásad spravedlnosti. V této souvislosti krajský soud též v jádru svých úvah poukázal konkrétněji například na institut vypořádání společného jmění manželů, neboť v obou případech je podle něj až dohoda či rozhodnutí soudu (zde správního orgánu) titulem pro nabytí věcí do výlučného vlastnictví. Byť tedy krajský soud v rámci některých závěrů neodkazuje na konkrétní zákonné ustanovení, jeho odůvodnění lze v tomto směru považovat z hlediska přezkoumatelnosti za dostačující (čímž nicméně Nejvyšší správní soud na tomto místě nehodnotí jejich správnost). Nelze ostatně ani očekávat, že řešení takto specifického sporu odvíjejícího se od konkrétního znění stanov bude ve všech ohledech vycházet z výslovné a přímé regulace.

[31] Důvodná není ani námitka, podle které z napadeného rozsudku neplyne žádný závazný názor, ze kterého by bylo možné vyjít v dalším řízení. Podle judikatury by závazný právní názor ve smyslu § 75 odst. 5 s. ř. s. měl být formulován tak, aby z něj plynulo, jakých chyb se správní orgány dopustily a jak mají v dalším řízení postupovat, aby je napravily (např. rozsudek NSS ze dne 25. 1. 2021, čj. 3 As 147/2018-46). Z rozsudku krajského soudu takový názor v dostatečné míře plyne (viz též shrnutí závěrů napadeného rozsudku v jeho bodech 46. a násl.). Nezákonnost krajský soud shledal v tom, že výroky II., IV. a V. rozhodnutí žalovaného jsou deklaratorní, přestože měly mít podobu výroků konstitutivních, neboť se týkají majetku, který je až do pravomocného vypořádání ve vlastnictví žalobce. Podle krajského soudu je nutno trvat na tom, že nemá být pouze deklarována povinnost plnit, nýbrž že skutečně dochází k přechodu vlastnického práva. Nápravu této nezákonnosti proto lze zjevně hledat v jiném výroku rozhodnutí podle pravidel nastíněných krajským soudem. Podle krajského soudu má tedy žalovaný autoritativně rozhodnout o vypořádání majetku a do vypořádání zahrnout související finanční nárok žalobce dle čl. 12.7 stanov (viz bod 49. napadeného rozsudku). K tomu lze dodat, že tento závěr krajského soudu není možno v této věci považovat pouze za formální úpravu výroku, jak se o tom stěžovatel v kasační stížnosti taktéž zmiňuje. V případě výroku VI. rozhodnutí žalovaného pak krajský soud dospěl k závěru, že jej nebylo možné v části vůbec vydat s ohledem na výše uvedenou nezákonnost výroků II., IV. a V., vůči nimž je akcesorický, a o jehož předmětu bude možné v tomto rozsahu rozhodnout až případným dalším samostatným rozhodnutím poté, co bude majetek pravomocně přikázán do vlastnictví stěžovatele. A rovněž v případě výroku VII. (o náhradě nákladů řízení) je zřejmé, že krajský soud dospěl k závěru, že odůvodnění daného výroku je částečně nepřezkoumatelné (žalovaný nezdůvodnil, za které úkony právní služby náhradu přiznal) a částečně nezákonné (žalovaný při určení výše odměny zástupce vycházel z nesprávného ustanovení advokátního tarifu). Z toho plyne, že dané pochybení lze napravit doplněním odůvodnění a stanovení výše odměny podle jiného ustanovení advokátního tarifu. S ohledem na výše uvedené tedy ani tento okruh kasační argumentace není důvodný.

[32] Ztotožnit se nelze ani s tvrzenou rozporností závěrů napadeného rozsudku. Odkazuje-li stěžovatel v této souvislosti na úvahu krajského soudu v bodě 11. rozsudku, v němž se krajský soud zmiňuje o „nárocích plynoucích z veřejnoprávní smlouvy“, je třeba upozornit na to, že daný bod odůvodnění se týkal pravomoci žalovaného (krajského soudu) ve věci rozhodovat. Takové (úvodní) východisko nelze z hlediska přezkoumatelnosti rozsudku chápat jako rozporné se samotným věcným závěrem krajského soudu, podle něhož danou veřejnoprávní smlouvu (a konkrétní ustanovení stanov, jež jsou její součástí) nelze chápat „jako přímé nároky obcí či svazku při ukončení členství“.

[33] Stěžovatel v doplnění kasační stížnosti poukázal rovněž na to, že krajský soud měl vyjít z verze stanov („úplného znění“), která není založená ve sbírce listin rejstříku dobrovolných svazků obcí. Stěžovatelova námitka směřuje k tomu, že ve spisu krajského soudu je založeno konsolidované znění stanov se zapracovanými dodatky, které k žalobě přiložil žalobce. Toto konsolidované znění valná hromada nikdy neschválila, zatímco ve sbírce listin je založeno původní znění a vedle něj jako samostatné dokumenty průběžně přijímané dodatky. K této námitce lze toliko podotknout, že stěžovatel netvrdí, že by snad znění rozhodných ustanovení stanov, z nichž soud v napadeném rozsudku vyšel, bylo nesprávné, resp. jak se v závěrech soudu projevilo (mohlo projevit). Součástí předloženého správního spisu jsou navíc i stanovy v podobě, v jaké jsou založeny ve sbírce listin. Ani tato námitka proto není důvodná.

[34] Argumentaci stěžovatele pak nelze přisvědčit ani v té části, podle níž se krajský soud bez odůvodnění odchýlil od náhledu plynoucího z rozhodnutí jiných orgánů veřejné moci, jestliže stanovy vyložil tak, že z nich nelze vyvodit přímé nároky stran. Stěžovatel má rovněž za to, že rozsudek krajského soudu je v tomto ohledu překvapivý. Jde-li o předchozí rozhodnutí správních orgánů, těmi správní soudy až na zákonem stanovené výjimky vázány nejsou (srov. § 52 odst. 2 s. ř. s.) a z přezkumné povahy správního soudnictví nelze dovozovat ani významnější požadavky na vypořádání závěrů správních orgánů z jiných řízení, nejsou-li na nich postaveny řádně a včas uplatněné žalobní body. Kvalitativně jinou povahu naopak může mít odkaz stěžovatele na závěry vyslovené v civilním soudním řízení pobočkou krajského soudu (usnesení čj. 72 Co 153/2017-650). V případě tohoto usnesení, na které odkazoval stěžovatel již ve vyjádření k žalobě, lze připomenout nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. II. ÚS 2765/20. Podle něj by totiž civilní a správní soudy měly ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat v zásadě stejně, nesvědčí-li pro jejich jiný postup důležité důvody. Postupují-li v obdobných případech jinak, musí podle daného nálezu ve svém rozhodnutí uvést a náležitě vysvětlit. Z hlediska výhrad stěžovatele v nyní projednávané věci je ovšem stejně tak podstatné, že odkazované usnesení (které navíc „pouze“ zrušilo prvostupňové rozhodnutí a vracelo věc k dalšímu řízení prvostupňovému soudu) v části, kterou stěžovatel cituje a zdůrazňuje, vychází z toho, že žalobce (procesní postavení ve smyslu nynějšího řízení, pozn. NSS) je povinen stěžovateli umožnit užívat i majetek, který je mu podle čl. 12.6 stanov povinen vydat. Součástí stěžovatelem citovaného odůvodnění ovšem není žádná výslovná argumentace, která by se týkala otázky povahy nároků plynoucích ze stanov, resp. toho, z jakých důvodů se jedná o nároky přímé. Byť je zřejmé, že z obdobných úvah musel civilní soud vycházet, není nutno vždy formálně trvat na tom, aby správní soud (začasté pouze implicitní) úvahy civilního soudu vypořádával ve smyslu citovaného nálezu. Zde je navíc podstatné, že závěry nyní napadeného rozsudku mají zjevnou logickou strukturu a odpovídajícím způsobem (ve smyslu přezkoumatelnosti, nikoliv věcné správnosti) vysvětlují, proč krajský soud dospěl ke shora reprodukovaným závěrům.

[35] Posouzení toho, zda žalovaný v nynější věci mohl rozhodnout o určení vlastnického práva (ať již deklaratorně či konstitutivně), pak navazuje na uplatněné žalobní námitky, tedy v tomto ohledu nelze mít ani za to, že by závěry krajského soudu byly překvapivé (§ 49 odst. 4 věta druhá s. ř. s.) v takové míře, že by z tohoto důvodu bylo třeba napadený rozsudek zrušit.

V.B Faktické předání majetku stěžovateli, povaha nároků plynoucích ze stanov, spojení řízení o vypořádání majetku a finančním vypořádání

[35] Posouzení toho, zda žalovaný v nynější věci mohl rozhodnout o určení vlastnického práva (ať již deklaratorně či konstitutivně), pak navazuje na uplatněné žalobní námitky, tedy v tomto ohledu nelze mít ani za to, že by závěry krajského soudu byly překvapivé (§ 49 odst. 4 věta druhá s. ř. s.) v takové míře, že by z tohoto důvodu bylo třeba napadený rozsudek zrušit.

V.B Faktické předání majetku stěžovateli, povaha nároků plynoucích ze stanov, spojení řízení o vypořádání majetku a finančním vypořádání

[36] V další části kasační argumentace stěžovatel zpochybňuje jak samotné právní posouzení povahy nároků plynoucích v dané věci ze stanov, tak nepřihlédnutí krajského soudu k tomu, že žalobce vodohospodářský majetek již stěžovateli předal, přestal jej užívat a naplnil tak předpoklad žalobou napadeného rozhodnutí. V souvislosti se spornou povahou nároků se stěžovatel vymezuje i vůči závěru krajského soudu, podle něhož je třeba do společného řízení zahrnout jak vypořádání majetku, tak i finanční vypořádání.

[37] Jde-li o otázku uskutečněného předání majetku stěžovateli, k té se již kasační soud vyslovil ve výše označeném rozsudku sp. zn. 6 As 269/2021, v jehož bodě 25. především uzavřel, že na zákonnost rozhodnutí žalovaného, potažmo krajského soudu, nemůže mít žádný vliv skutečnost, že žalobce sporný majetek předal stěžovateli (na základě předávacího protokolu, kterým reagoval na pravomocné rozhodnutí žalovaného). I v nyní projednávané věci lze setrvat na tom, že toto předání, pokud nastalo až po rozhodnutí žalovaného, nemůže mít na zákonnost jeho rozhodnutí vliv. Zároveň platí, že krajský soud podle § 75 odst. 1 s. ř. s. vychází při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Jak navíc v nyní projednávané věci zcela zjevně plyne z žalobou napadeného rozhodnutí, žalovaný zmínil možný (konkludentní) převod vlastnictví pouze obecně a se zdůrazněním nutnosti přihlížet k charakteru věcí. Z takového odůvodnění tedy především nelze dovozovat žádné konkrétní závěry týkající se převodu vlastnického práva. Bylo by navíc absurdní, pokud by měl kasační soud klást k tíži žalobce to, že respektoval výrok pravomocného rozhodnutí správního orgánu a řídil se jím. Nelze fakticky omezovat právo subjektů dotčených určitým správním rozhodnutí bránit se proti takovému rozhodnutí u soudu jen proto, že podle pravomocného rozhodnutí (s nímž nesouhlasí) postupovali a respektovali jej.

[38] Další část argumentace stěžovatele se pak týká samotného jádra sporu, jak jej v napadeném rozsudku sám krajský soud označil (bod 14. rozsudku), tedy otázky povahy nároků plynoucích ze stanov. Byť je poněkud paradoxní, že podrobnější argumentaci zpochybňující závěry krajského soudu předkládá v této souvislosti žalobce (který navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a „pouhou“ korekci závěrů krajského soudu), podstatu daného východiska rozsudku krajského soudu napadá i stěžovatel. Základu jejich argumentace je třeba v tomto bodě přisvědčit.

[39] Lze předeslat, že relevantní právní úpravu ve vztahu k dané otázce obsahuje předně obecní zřízení, podle jehož § 49 odst. 1 obce mají právo být členy dobrovolného svazku obcí (dále jen „svazek obcí“) za účelem ochrany a prosazování svých společných zájmů. Podle § 50 odst. 2 písm. h) téhož zákona pak platí, že přílohou smlouvy o vytvoření svazku obcí jsou jeho stanovy, v nichž musí být uvedeny podmínky přistoupení ke svazku obcí a vystoupení z něj, včetně vypořádání majetkového podílu (zdůrazněno NSS).

[40] Podle relevantních částí stanov pak

„obec může ze svazku vystoupit podle projevu své vůle na základě rozhodnutí zastupitelstva obce, které bude doručeno předsednictvu do 14. dnů od rozhodnutí zastupitelstva. (…) Smlouvy o finančním vypořádání mezi vystupující obcí a svazkem musí být vypořádány nejpozději do 1 měsíce ode dne zániku členství. Pokud nedojde k uzavření smluv o majetkovém vypořádání v daném termínu z důvodů na straně vystupující obce, zaplatí obec smluvní pokutu ve výši ročního členského příspěvku pro příslušný rok. Pokud nedojde k uzavření smluv z důvodů ze strany svazku, je svazek povinen plnit povinnosti dané stanovami tak, jako by byla vystupující obec právoplatným členem svazku. Stejná ustanovení platí i při vyloučení obce ze svazku valnou hromadou“ (čl. 12.4);

„[v]ystoupí-li obec dle čl. 12.4 písm. a) ze svazku, je svazek povinen obci vrátit vložený majetek a majetek, který byl do svazku převeden dle privatizačního projektu, včetně technického zhodnocení na tomto majetku provedeném, majetek vybudovaný svazkem z podílu obce na nájemném ze svazku či z vlastního rozpočtu obce a majetek pořízený pro potřeby obce s jejím finančním přispěním, avšak bez podílu na společném zařízení vodovodů a kanalizací, jehož seznam je uveden v příloze č. 2 stanov. Tento majetek je nedělitelný a zůstává majetkem svazku. Seznam společného majetku nelze rozšířit o další majetek bez souhlasu zastupitelstva obce, o jejíž majetek by se seznam rozšiřoval“ (čl. 12.6);

„[u] místního infrastrukturního majetku, který byl vybudován a vložen do svazku v době členství obce ve svazku, musí obec provést při vystoupení ze svazku finanční vypořádání v závislosti na zdrojích, ze kterých bylo vodárenské nebo kanalizační zařízení vybudováno. Obec je povinna finančně vypořádat jen tu část, kterou na vybudování zařízení přispěl svazek nad podíl investičních prostředků příslušející obci dle vloženého majetku.(…)“ (čl. 12.7).

[40] Podle relevantních částí stanov pak

„obec může ze svazku vystoupit podle projevu své vůle na základě rozhodnutí zastupitelstva obce, které bude doručeno předsednictvu do 14. dnů od rozhodnutí zastupitelstva. (…) Smlouvy o finančním vypořádání mezi vystupující obcí a svazkem musí být vypořádány nejpozději do 1 měsíce ode dne zániku členství. Pokud nedojde k uzavření smluv o majetkovém vypořádání v daném termínu z důvodů na straně vystupující obce, zaplatí obec smluvní pokutu ve výši ročního členského příspěvku pro příslušný rok. Pokud nedojde k uzavření smluv z důvodů ze strany svazku, je svazek povinen plnit povinnosti dané stanovami tak, jako by byla vystupující obec právoplatným členem svazku. Stejná ustanovení platí i při vyloučení obce ze svazku valnou hromadou“ (čl. 12.4);

„[v]ystoupí-li obec dle čl. 12.4 písm. a) ze svazku, je svazek povinen obci vrátit vložený majetek a majetek, který byl do svazku převeden dle privatizačního projektu, včetně technického zhodnocení na tomto majetku provedeném, majetek vybudovaný svazkem z podílu obce na nájemném ze svazku či z vlastního rozpočtu obce a majetek pořízený pro potřeby obce s jejím finančním přispěním, avšak bez podílu na společném zařízení vodovodů a kanalizací, jehož seznam je uveden v příloze č. 2 stanov. Tento majetek je nedělitelný a zůstává majetkem svazku. Seznam společného majetku nelze rozšířit o další majetek bez souhlasu zastupitelstva obce, o jejíž majetek by se seznam rozšiřoval“ (čl. 12.6);

„[u] místního infrastrukturního majetku, který byl vybudován a vložen do svazku v době členství obce ve svazku, musí obec provést při vystoupení ze svazku finanční vypořádání v závislosti na zdrojích, ze kterých bylo vodárenské nebo kanalizační zařízení vybudováno. Obec je povinna finančně vypořádat jen tu část, kterou na vybudování zařízení přispěl svazek nad podíl investičních prostředků příslušející obci dle vloženého majetku.(…)“ (čl. 12.7).

[41] Jak již Nejvyšší správní soud vyložil v odkazovaném rozsudku sp. zn. 6 As 269/2021 (bod 14. a násl.), z citovaného čl. 12.6 plyne nárok obce na převod v něm specifikovaného majetku při vystoupení ze svazku. Ustanovení zakotvuje jednoznačnou a bezpodmínečnou povinnost spolku „vrátit“ mimo jiné majetek, který obec do spolku vložila. Není tedy především správný názor krajského soudu, že se nejedná o nárok obce při ukončení členství, ale pouze o návod pro vypořádání majetkové účasti obce ve svazku. V této souvislosti již Nejvyšší správní soud taktéž zdůraznil, že podmínky vystoupení ze svazku obcí, včetně vypořádání majetkového podílu, jsou ze zákona povinnou součástí stanov svazku obcí. Je výsledkem smluvní autonomie obcí, jak si konkrétní podmínky vystoupení ze svazku upraví. V rozsudku ze dne 24. 6. 2021, čj. 7 As 363/2020

48, již Nejvyšší správní soud také vyslovil, že obce v této otázce mají smluvní volnost. Projev této vůle je nutno respektovat i s odkazem na ústavně zaručené právo obcí na samosprávu. Pokud obce ve stanovách jednoznačně a bezpodmínečně stanovily povinnost svazku vrátit majetek po vystoupení obce ze svazku, nelze dovozovat, že se nejedná o nárok vystoupivší obce (obdobně viz rozsudky NSS dne 17. 6. 2021, čj. 7 As 364/2020-45, a ze dne 1. 7. 2021, čj. 7 As 365/2020-48, a na ně navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. III. ÚS 2254/21 a ze dne 2. 11. 2021, čj. I. ÚS 2368/21). Východisko krajského soudu, podle něhož pravidla obsažená v čl. 12.6 až 12.8 stanov nelze chápat jako přímé nároky žalobce či stěžovatele, tedy nemůže jako nesprávné obstát.

[41] Jak již Nejvyšší správní soud vyložil v odkazovaném rozsudku sp. zn. 6 As 269/2021 (bod 14. a násl.), z citovaného čl. 12.6 plyne nárok obce na převod v něm specifikovaného majetku při vystoupení ze svazku. Ustanovení zakotvuje jednoznačnou a bezpodmínečnou povinnost spolku „vrátit“ mimo jiné majetek, který obec do spolku vložila. Není tedy především správný názor krajského soudu, že se nejedná o nárok obce při ukončení členství, ale pouze o návod pro vypořádání majetkové účasti obce ve svazku. V této souvislosti již Nejvyšší správní soud taktéž zdůraznil, že podmínky vystoupení ze svazku obcí, včetně vypořádání majetkového podílu, jsou ze zákona povinnou součástí stanov svazku obcí. Je výsledkem smluvní autonomie obcí, jak si konkrétní podmínky vystoupení ze svazku upraví. V rozsudku ze dne 24. 6. 2021, čj. 7 As 363/2020

48, již Nejvyšší správní soud také vyslovil, že obce v této otázce mají smluvní volnost. Projev této vůle je nutno respektovat i s odkazem na ústavně zaručené právo obcí na samosprávu. Pokud obce ve stanovách jednoznačně a bezpodmínečně stanovily povinnost svazku vrátit majetek po vystoupení obce ze svazku, nelze dovozovat, že se nejedná o nárok vystoupivší obce (obdobně viz rozsudky NSS dne 17. 6. 2021, čj. 7 As 364/2020-45, a ze dne 1. 7. 2021, čj. 7 As 365/2020-48, a na ně navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. III. ÚS 2254/21 a ze dne 2. 11. 2021, čj. I. ÚS 2368/21). Východisko krajského soudu, podle něhož pravidla obsažená v čl. 12.6 až 12.8 stanov nelze chápat jako přímé nároky žalobce či stěžovatele, tedy nemůže jako nesprávné obstát.

[42] Jak dále Nejvyšší správní soud v odkazovaném rozsudku sp. zn. 6 As 269/2021 doplnil, ze skutečnosti, že dané ustanovení stanov zakládá nárok vystoupivší obce, neplyne, že přímo tímto ustanovením dojde k převodu vlastnictví majetku. Pokud vlastníkem majetku, který má svazek (žalobce) podle tohoto ustanovení vrátit, je svazek (žalobce), k převodu majetku dojde na základě smlouvy, kterou předvídá čl. 12.4 stanov. Pokud svazek (žalobce) tento svůj závazek převést majetek nesplní, jedná se o porušení jeho povinnosti z této veřejnoprávní smlouvy. Pro řešení těchto sporů je určeno právě sporné řízení podle § 141 správního řádu.

[43] Nejvyšší správní soud se vedle toho neztotožnil ani se závěrem krajského soudu, podle něhož žalovaný může svým konstitutivním rozhodnutím vypořádat majetkové nároky z titulu vystoupení stěžovatele z žalobce. Jak již také v citovaném rozsudku sp. zn. 6 As 269/2021 vyložil, v daném případě žalovanému žádné ustanovení zákona nedává pravomoc vydat právě takové rozhodnutí. Ustanovení § 141 odst. 1 správního řádu nezakládá pravomoc správního orgánu ve sporném řízení vydávat libovolná rozhodnutí. Ani z žádného jiného ustanovení právního předpisu nevyplývá pravomoc správního orgánu ve sporném řízení vypořádávat majetek mezi sdružením obcí a obcí, která ze sdružení vystoupila, přičemž tato možnost nevyplývá ani ze stanov. Podle čl. 12.4 stanov k majetkovému vypořádání má dojít na základě smluv mezi svazem a vystoupivší obcí. Stanovy nikde nezmiňují, že by vlastní vypořádání mohl učinit správní orgán. Žalovaný má pravomoc rozhodnout spor z veřejnoprávní smlouvy. Pokud je spor veden o podobě smlouvy o vypořádání majetku, kterou mají účastníci uzavřít dle čl. 12.4 stanov, je dána pravomoc žalovaného takový spor rozhodnout. K vypořádání majetku však musí vždy dojít smlouvou, což je jediný způsob, který předvídají stanovy. Brání

li některá ze smluvních stran uzavření smlouvy, žalovaný v takovém případě může rozhodnout o nahrazení prohlášení (projevu) vůle, tj. o povinnosti uzavřít smlouvu (obdobně jako v občanském soudním řízení).

[43] Nejvyšší správní soud se vedle toho neztotožnil ani se závěrem krajského soudu, podle něhož žalovaný může svým konstitutivním rozhodnutím vypořádat majetkové nároky z titulu vystoupení stěžovatele z žalobce. Jak již také v citovaném rozsudku sp. zn. 6 As 269/2021 vyložil, v daném případě žalovanému žádné ustanovení zákona nedává pravomoc vydat právě takové rozhodnutí. Ustanovení § 141 odst. 1 správního řádu nezakládá pravomoc správního orgánu ve sporném řízení vydávat libovolná rozhodnutí. Ani z žádného jiného ustanovení právního předpisu nevyplývá pravomoc správního orgánu ve sporném řízení vypořádávat majetek mezi sdružením obcí a obcí, která ze sdružení vystoupila, přičemž tato možnost nevyplývá ani ze stanov. Podle čl. 12.4 stanov k majetkovému vypořádání má dojít na základě smluv mezi svazem a vystoupivší obcí. Stanovy nikde nezmiňují, že by vlastní vypořádání mohl učinit správní orgán. Žalovaný má pravomoc rozhodnout spor z veřejnoprávní smlouvy. Pokud je spor veden o podobě smlouvy o vypořádání majetku, kterou mají účastníci uzavřít dle čl. 12.4 stanov, je dána pravomoc žalovaného takový spor rozhodnout. K vypořádání majetku však musí vždy dojít smlouvou, což je jediný způsob, který předvídají stanovy. Brání

li některá ze smluvních stran uzavření smlouvy, žalovaný v takovém případě může rozhodnout o nahrazení prohlášení (projevu) vůle, tj. o povinnosti uzavřít smlouvu (obdobně jako v občanském soudním řízení).

[44] Jak je tedy s ohledem na výše uvedené zřejmé, ani další část výchozích úvah krajského soudu v napadeném rozsudku (týkajících se konstitutivního výroku rozhodnutí žalovaného) nemůže v nyní projednávané věci obstát. Nad rámec výše již uvedeného lze shrnout, že krajský soud ve svých východiscích odpovídajícím způsobem nezohlednil povahu řízení o sporu z veřejnoprávní smlouvy, resp. možnosti správních orgánů v takých sporech rozhodovat. Rozhodnutí vydané správním orgánem ve sporu z veřejnoprávní smlouvy má pouze deklarovat existenci určitých práv a povinností, která vyplývají (byly založeny) už samotnou veřejnoprávní smlouvou. Nejedná se o konstitutivní rozhodnutí, na jehož základě by teprve vznikal nárok (např. na určitý majetkový podíl). Správní orgán je současně vázán návrhem. Jak zdůraznil již rozsudek NSS ze dne 21. 6. 2018, čj. 9 As 124/2017-37, podle § 159 odst. 1 správního řádu je veřejnoprávní smlouvou dvoustranný nebo vícestranný úkon, který zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti v oblasti veřejného práva. Již z jazykového výkladu tohoto ustanovení tedy jasně plyne, že veřejnoprávní smlouvy mohou na rozdíl od správních rozhodnutí mít pouze konstitutivní účinky (ex nunc), tj. nikoliv účinky deklaratorní (ex tunc). Stejný názor zastává i doktrína (viz např. Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 5. vydání [online]. Praha: C. H. Beck, 2016, komentář k § 159; nebo též Vedral J. Správní řád. Komentář. II. vyd., BOVA POLYGON, Praha. 2006. s. 1248. V případě sporného řízení pak nejde o žádost, jejímž prostřednictvím by bylo možné domáhat se přiznání nějakého nového práva (oprávnění); jde o návrh na rozhodnutí sporu z existujícího právního vztahu, v rámci něhož vznikl spor o rozsah práv a povinností jeho stran.

[45] Zbývá dodat, že i k další sporné otázce, jejíž řešení v nyní projednávané věci krajský soud učinil výslovně součástí svých závěrů i závazného právního názoru, tedy k povinnosti žalovaného zahrnout v dalším řízení do vypořádání majetku i související vypořádání finančních nároků (spojení řízení o obou zmíněných druzích nároků), se již kasační soud v rozsudku sp. zn. 6 As 269/2021 vyjádřil. Konkrétně uvedl (viz bod 31.), že k vypořádání nemusí dojít pouze jednou komplexní smlouvou. Není vyloučeno, aby se stěžovatel domáhal v jednom sporu pouze uzavření smlouvy o převodu vlastnického práva k majetku dle čl. 12.6 stanov. Splnění této povinnosti svazkem není podmíněno splněním žádné povinnosti obcí. Závazky obce vůči svazku podle čl. 12.7 či 12.8 stanov mohou být předmětem jiné smlouvy. Nejde o závazky vzájemně podmíněné a na sobě závislé. Byť je zjevné, že finanční vypořádání s vypořádáním majetkovým souvisí a nepochybně by v obecné rovině bylo vhodnější a přehlednější tyto závazky vypořádat v jednom řízení, kasační soud již v rozsudku sp. zn. 6 As 269/2021 výslovně uzavřel, že ze znění stanov nevyplývá, že by se jednalo o vzájemně podmíněné závazky, a tedy by muselo vždy dojít ke komplexnímu vypořádání jedinou smlouvou. I v této části kasační argumentace je tedy třeba dát stěžovateli za pravdu, neboť ani zde východiska krajského soudu nerespektují povahu stanov a daného řízení, jak již kasační soud vyložil shora. Nelze tedy žalovanému vytýkat (tím spíše ne shledávat v jeho postupu nezákonnost), pokud řízení o obou nárocích nespojil.

V.C Vlastnictví sporného majetku a předání dokumentace

[45] Zbývá dodat, že i k další sporné otázce, jejíž řešení v nyní projednávané věci krajský soud učinil výslovně součástí svých závěrů i závazného právního názoru, tedy k povinnosti žalovaného zahrnout v dalším řízení do vypořádání majetku i související vypořádání finančních nároků (spojení řízení o obou zmíněných druzích nároků), se již kasační soud v rozsudku sp. zn. 6 As 269/2021 vyjádřil. Konkrétně uvedl (viz bod 31.), že k vypořádání nemusí dojít pouze jednou komplexní smlouvou. Není vyloučeno, aby se stěžovatel domáhal v jednom sporu pouze uzavření smlouvy o převodu vlastnického práva k majetku dle čl. 12.6 stanov. Splnění této povinnosti svazkem není podmíněno splněním žádné povinnosti obcí. Závazky obce vůči svazku podle čl. 12.7 či 12.8 stanov mohou být předmětem jiné smlouvy. Nejde o závazky vzájemně podmíněné a na sobě závislé. Byť je zjevné, že finanční vypořádání s vypořádáním majetkovým souvisí a nepochybně by v obecné rovině bylo vhodnější a přehlednější tyto závazky vypořádat v jednom řízení, kasační soud již v rozsudku sp. zn. 6 As 269/2021 výslovně uzavřel, že ze znění stanov nevyplývá, že by se jednalo o vzájemně podmíněné závazky, a tedy by muselo vždy dojít ke komplexnímu vypořádání jedinou smlouvou. I v této části kasační argumentace je tedy třeba dát stěžovateli za pravdu, neboť ani zde východiska krajského soudu nerespektují povahu stanov a daného řízení, jak již kasační soud vyložil shora. Nelze tedy žalovanému vytýkat (tím spíše ne shledávat v jeho postupu nezákonnost), pokud řízení o obou nárocích nespojil.

V.C Vlastnictví sporného majetku a předání dokumentace

[46] Krajský soud se v napadeném rozsudku současně vyslovil k tomu, kdo je v dané věci vlastníkem majetku spadajícího do jednotlivých sporných kategorií. Tato část odůvodnění rozsudku navazovala na výše popsaná (a kasačním soudem zpochybněná) východiska, tedy především na požadavek, aby žalovaný vypořádal sporný majetek konstitutivním (přikazujícím) výrokem. Takový postup byl podle krajského soudu na místě tam, kde nejde o majetek pouze stěžovatelem vložený do hospodaření žalobce (tedy stále ve vlastnictví stěžovatele), nýbrž u majetku do žalobce stěžovatelem přímo vloženého. Krajský soud se jednak v dané části rozsudku v případě majetku privatizovaného a majetku převedeného do žalobce (výroky III. a V. rozhodnutí žalovaného) bez dalšího ztotožnil se závěry žalovaného (bod 42. rozsudku). V případě majetku ze smluv o převodu investorství však se závěry žalovaného nesouhlasil a dospěl k tomu, že v případě tohoto majetku je jeho vlastníkem žalobce.

[47] Jde-li o kasační argumentaci stěžovatele týkající se vlastnictví sporných kategorií majetku, nelze přehlédnout, že sám stěžovatel její význam částečně zpochybňuje (resp. ji činí vzájemně protikladnou). Zatímco úvodem dané části kasační stížnosti stěžovatel výslovně uvádí, že „pro úplnost“ doplňuje reakci na závěry krajského soudu týkající se vlastnictví majetku, svou argumentaci v tomto ohledu uzavírá tím, že vzhledem k tomu, že východiska krajského soudu o vlastnictví majetku jsou zcela nesprávná, je nesprávná i celá úvaha, na které rozhodnutí stojí (tedy o konstituování vlastnického práva). Pro nynější kasační řízení je nicméně podstatné, že ačkoliv napadený rozsudek krajského soudu ve svém „jádru“ neobstál (viz výše), mohou mít i navazující závěry krajského soudu týkající se posouzení vlastnictví vliv nejen na toto kasační rozhodnutí a podobu jeho výroků, ale v případě zrušení napadeného rozsudku i na postup krajského soudu (případně žalovaného) v dalším řízení. Jak již totiž bylo výše uvedeno, krajský soud v napadeném rozsudku ve spojitosti s posouzením vlastnictví hodnotil i to, zda jednotlivé výroky žalobou napadeného rozhodnutí obstojí či nikoliv. V již několikrát odkazované věci sp. zn. 6 As 269/2021 ostatně dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že přes nesprávná východiska týkající se posouzení povahy nároků plynoucích ze stanov může rozsudek krajského soudu obstát, a to právě vzhledem k tomu, že se kasační soud ztotožnil s krajským soudem v hodnocení otázky vlastnictví sporného majetku (v dané věci byl konkrétně spor toliko o převod vodovodního řadu a žalovaný zde podle krajského soudu pochybil v závěru, že obci vždy svědčilo vlastnické právo k tomuto majetku).

[48] Jak již bylo shora uvedeno, v případě majetku tzv. předaného do žalobce a majetku privatizovaného krajský soud v napadeném rozsudku otázku vlastnického práva sám nijak neřešil. Vyšel totiž z rozhodnutí žalovaného a především z jeho výroku III., kterým žalovaný v dané části návrh stěžovatele zamítl. Tento výrok rozhodnutí (z hlediska výsledku řízení ve prospěch žalobce a v neprospěch stěžovatele) žalobce ani žalobou nenapadl. Nelze tedy nyní vytýkat krajskému soudu, že závěr týkající se vlastnictví daného majetku z rozhodnutí žalovaného bez dalšího převzal. Pokud s tímto závěrem (výrokem) žalovaného stěžovatel nesouhlasil, bylo na něm, aby se proti němu bránil žalobou (a napadl rozhodnutí žalovaného). To však stěžovatel neučinil. Na uvedeném nic nemění ani odkaz stěžovatele na žalovaným určenou povinnost, aby žalobce daný majetek stěžovateli vydal. Jak již bylo výše uvedeno, nabytí vlastnického práva na základě faktického předání majetku žalovaný v rozhodnutí zmínil jen jako „možné“ a omezil je v návaznosti na „charakter věci“. Stejně tak nelze přehlédnout, že stěžovatel se vedle předání věcí návrhem výslovně domáhal právě i určení vlastnického práva, čemuž však žalovaný nevyhověl. Vzhledem k tomu, že rámec řízení o kasační stížnosti je vymezen rámcem žalobního řízení, nepřísluší nyní Nejvyššímu správnímu soudu se v tomto ohledu argumentací stěžovatele týkající se majetku tzv. předaného a privatizovaného jakkoliv dále zabýval, a to tím spíše, že krajský soud vlastnictví tohoto majetku sám nijak neposuzoval (výrok III. rozhodnutí žalovaného vůbec nebyl předmětem řízení o žalobě). Kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (viz § 102 s. ř. s.). Proto platí, že aby vůbec byla kasační argumentace způsobilá k projednání, musí kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě rozhodnutí krajského soudu, proti němuž byla podána. Z toho důvodu tedy musí obsahovat polemiku s rozhodovacími důvody krajského soudu (usnesení NSS ze dne 24. 9. 2020, čj. 8 As 63/2020-31). Výše uvedené předpoklady v případě dané kasační argumentace naplněny nejsou.

[49] V případě majetku ze smluv o tzv. převodu investorství je nicméně situace jiná. Zde totiž krajský soud dospěl k závěru opačnému než žalovaný, přičemž výroky rozhodnutí žalovaného týkající se tohoto majetku byly předmětem řízení o žalobě. Podle napadeného rozsudku se v případě tohoto majetku nejedná o majetek vložený do hospodaření žalobce, nýbrž o majetek vložený do žalobce, k němuž tedy (do pravomocného vypořádání) svědčí vlastnické právo žalobci. Stěžovatel se s tím neztotožňuje a krajskému soudu především vytýká, že jeho závěry nejsou dostatečně odůvodněny.

[50] Stěžovateli je třeba dát za pravdu předně v tom, že krajský soud se k této části sporného majetku v rámci odůvodnění napadeného rozsudku vyjádřil poměrně stručně a spíše obecně. To však ještě bez dalšího nemusí vést k závěru o nezákonnosti rozsudku a je třeba blíže se zabývat okolnostmi, za kterých krajský soud své závěry vyslovil a popsanou podobu odůvodnění použil. Odůvodnění rozsudku krajského soudu v této souvislosti (bod 45.) vychází z toho, že „smlouvy výslovně stanovily“, že daný majetek má být zařazen do kategorie „majetku vloženého do žalobce“. Krajský soud nadto poukázal (opět jen v obecné rovině) na „povahu investorství“ s tím, že žalobce se stal stavebníkem, stavbu financoval, ve smluvním vztahu byl zhotovitelem a dílo mu bylo předáváno. Podle krajského soudu stěžovatel daný majetek prostě nemohl vložit do hospodaření žalobce, protože stěžovatel nikdy nebyl jeho vlastníkem.

[51] Nejvyššímu správnímu soudu s přihlédnutím k okolnostem dané věci nezbývá, než takové odůvodnění označit za nedostatečné. Krajský soud zde totiž především jakkoliv nezohlednil, že žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí sice také připustil, že „ve všech jednotlivých dílčích smlouvách“ je uvedeno, že vybudovaný majetek se stane vlastnictvím stěžovatele vloženým do žalobce, nicméně výslovně k tomu doplnil jednoznačnou a zcela zásadní úvahu týkající se toho, že od 1. 1. 2001 již nebylo možno vkládat majetek obcí do dobrovolných svazků. Žalovaný proto shledal, že příslušná smluvní ujednání je tedy třeba vykládat tak, že úmyslem stran bylo tento majetek vložit do žalobce jako majetek s tzv. právem hospodaření (str. 21-22 rozhodnutí žalovaného). Tento rozměr argumentace krajský soud nikterak nezohlednil, nezabýval se konkrétními ustanoveními zmiňovaných smluvních dokumentů, zdůrazňovanou novelizací právních předpisů a jejich významem pro tuto věc, ani jinak nevysvětlil, z jakých důvodů výklad žalovaného a jeho zcela konkrétní argumenty neobstojí. Vedle toho nelze přehlédnout ani to, že civilní odvolací soud v předchozím řízení v dané věci (viz shora již zmiňované usnesení čj. 72 Co 153/2017-650) dospěl mimo jiných i k jednoznačnému závěru, že v případě majetku vybudovaného na základě smluv o investorství lze s ohledem na obsah těchto smluv „jen stěží dospět k jinému závěru“, než že se smluvní strany (žalobce a stěžovatel) dohodly na tom, že pořízený majetek se stane vlastnictvím stěžovatele, se kterým žalobce bude jen hospodařit. V nyní napadeném rozsudku ale krajský soud dospěl k závěrům zcela odlišným, aniž by alespoň v základu naznačil, jak nahlíží na uvedený opačný náhled. Kasační soud již sice shora v této věci připustil, že není důvod automaticky rušit rozhodnutí správního soudu, které nereaguje na opačné závěry soudu civilního, nicméně za shora popsaných okolností skutečně nelze považovat obecný odkaz krajského soudu na povahu investorství za odpovídající reakci na opačné argumenty. V této souvislosti navíc není možné odhlédnout ani od toho, že stěžovatel v řízení před krajským soudem v pozici osoby zúčastněné ve svých vyjádřeních výslovně setrval na tom, že dané smlouvy mají být vykládány tak, že se jedná o majetek vložený do hospodaření žalobce, přičemž vedle toho též zdůrazňoval význam závěrů plynoucích z citovaného usnesení civilního soudu (k významu vyjádření osoby zúčastněné k žalobě viz např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017 čj. 2 As 196/2016-123, č. 3668/2018 Sb. NSS).

[52] Nedostatky odůvodnění rozsudku krajského soudu v tomto bodě tedy dosahují takové intenzity, že je třeba označit je za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Není totiž především vůbec zřejmé, jak krajský soud nahlíží na zcela zásadní okolnosti, které jsou pro posouzení dané otázky rozhodné (či zda je – případně v jakém rozsahu – vůbec bere v potaz). Nejvyšší správní soud nemůže v tomto ohledu v kasačním řízení fakticky posouzení krajského soudu nahradit a být prvním soudem, který se k některým zásadním aspektům a argumentům týkajícím se dané sporné otázky vyjádří. Uvedené platí tím spíše, že v rámci žaloby se žalobce danou majetkovou kategorií (viz část VI. žaloby) v návaznosti na závěry rozhodnutí žalovaného detailně zabývá, dělí daný majetek do různých skupin dle smluvních odlišností, rozebírá příslušná smluvní ustanovení atd.

[53] V souvislosti s posouzením vlastnického práva ke zmíněným kategoriím sporného majetku stěžovatel dále v kasační stížnosti vyslovil nesouhlas se závěry krajského soudu týkajícími se výroku rozhodnutí žalovaného ukládajícího žalobci předat stěžovateli dokumentaci k tomuto majetku. V tomto ohledu je nicméně klíčové, že krajský soud tento výrok rozhodnutí žalovaného zrušil z důvodu jeho akcesority k výrokům předchozím. Takovému náhledu krajského soudu nelze nic vytýkat. Ostatně závěr, podle něhož je dokumentace příslušenstvím věci hlavní (tedy sporného majetku), aproboval i Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku v související věci sp. zn. 6 As 269/2021.

V.D Náhrada nákladů řízení před správním orgánem

[54] Závěrečný okruh kasačních námitek uplatněných stěžovatelem se týká závěrů krajského soudu k náhradě nákladů řízení před správním orgánem. Stěžovatel má předně za to, že neobstojí závěr krajského soudu, podle něhož je odůvodnění rozhodnutí žalovaného v části o nákladech nepřezkoumatelné. Vedle toho stěžovatel nesouhlasí s krajským soudem ani v tom, že v dané věci měla být sazba mimosmluvní odměny za úkon právní služby určena dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu (dle hodnoty sporného majetku) a nikoliv dle § 10 odst. 1 advokátního tarifu (určeného pro zastupování ve správním řízení).

[55] Jde-li o otázku (ne)přezkoumatelnosti dané části žalobou napadeného rozhodnutí, zde stěžovatel připouští, že z rozhodnutí žalovaného neplyne, za jaké úkony právní pomoci byla náhrada nákladů přiznána (uveden je jen jejich počet). Podstatné je podle něj nicméně to, že do spisu bylo založeno vyúčtování nákladů, k němuž se mohl žalobce vyjádřit. Tato kasační námitka není důvodná. Nahlíží-li totiž na otázku odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení stěžovatel pouze z hlediska možnosti druhého z účastníků se k vyúčtovaným úkonům vyjádřit, zcela opomíjí to, že je to právě správní orgán (žalovaný), který o náhradě nákladů řízení rozhoduje. Z rozhodnutí správního orgánu musí být zřejmé, na základě jakých skutkových zjištění a právních úvah tu kterou otázku posoudil, což má svůj význam pro účastníky řízení, kteří se pak s takovými závěry správního orgánu mohou seznámit a případně se proti nim vymezit. Výše uvedené se nepochybně vztahuje právě i na rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporném řízení (typicky se to nabízí u posouzení v daném řízení též zmiňované otázky účelnosti úkonů). Kasační soud má tedy v návaznosti na výše uvedené za to, že požadavky krajského soudu v projednávané věci (i s ohledem na povahu daného řízení) nebyly nijak nepřiměřené, ostatně ani z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí není zřejmé (a ani stěžovatel to sám netvrdí), že by žalovaný o náhradě nákladů rozhodl přesně a právě podle vyúčtování stěžovatele.

[56] Spornou otázkou, podle jakého ustanovení advokátního tarifu měl žalovaný o náhradě nákladů rozhodnout, se kasační soud zabýval ve shora již zmiňované skutkově a právně obdobné věci sp. zn. 6 As 269/2021. Na závěry tohoto rozsudku lze i zde v podrobnostech odkázat. Nejvyšší správní soud již především dospěl k závěru, že krajský soud nepochybil v tom, že se náhrada nákladů odměny zástupce ve sporném správním řízení počítá podle § 10 odst. 1 advokátního tarifu. V této souvislosti připomněl, že správní orgán má možnost podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu mimosmluvní odměnu zvýšit až na trojnásobek. I v návaznosti na závěry usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 10. 11. 2020, čj. 6 Ads 209/2019

62, pak především uzavřel, že advokátní tarif obsahuje paušální výpočet mimosmluvní odměny advokáta pro všechna správní řízení v citovaném § 10 odst. 1. Různá správní řízení jsou různě složitá. Dělicí čáru složitosti nelze vést mezi sporným správním řízením a jinými druhy správního řízení. I běžná správní řízení mohou být velmi komplexní a obtížná. Na druhou stranu i spory z veřejnoprávních smluv mohou být různorodé a jejich složitost různá. Ne vždy se také bude jednat o spory o určitou částku, či penězi ocenitelný majetek, aby bylo možné aplikovat § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Jak vysvětlil již rozšířený senát ve shora označeném usnesení, paušalizace není sama o sobě problematická. Nejvyšší správní soud se vedle toho ve výše citovaném rozsudku zabýval i ústavněprávní argumentací stěžovatele (včetně odkazovaných nálezů Ústavního soudu) a neshledal předestřený výklad advokátního tarifu ani za diskriminační. Vysvětlil též důvody, na základě nichž podle něj není nerozumné, pokud normotvůrce advokátního tarifu rozlišuje mezi správním a soudním řízením. Jde o dvě různé kategorie řízení, jejichž rozlišení je jednoznačné a objektivní. Pro úplnost pak v nyní projednávané věci zbývá dodat, že stěžovatelem odkazovaný rozsudek ve věci sp. zn. 2 As 1/2019 se otázkou aplikace příslušného ustanovení advokátního tarifu nezabýval. Předmětem sporu v dané věci byla otázka nezbytnosti a účelnosti právního zastoupení, tedy Nejvyšší správní soud neměl důvod v dané věci „rozporovat“ užití § 8 advokátního tarifu. Ani tato část kasační argumentace stěžovatele tedy nemůže být důvodná.

VI. Závěr a náklady řízení

[56] Spornou otázkou, podle jakého ustanovení advokátního tarifu měl žalovaný o náhradě nákladů rozhodnout, se kasační soud zabýval ve shora již zmiňované skutkově a právně obdobné věci sp. zn. 6 As 269/2021. Na závěry tohoto rozsudku lze i zde v podrobnostech odkázat. Nejvyšší správní soud již především dospěl k závěru, že krajský soud nepochybil v tom, že se náhrada nákladů odměny zástupce ve sporném správním řízení počítá podle § 10 odst. 1 advokátního tarifu. V této souvislosti připomněl, že správní orgán má možnost podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu mimosmluvní odměnu zvýšit až na trojnásobek. I v návaznosti na závěry usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 10. 11. 2020, čj. 6 Ads 209/2019

62, pak především uzavřel, že advokátní tarif obsahuje paušální výpočet mimosmluvní odměny advokáta pro všechna správní řízení v citovaném § 10 odst. 1. Různá správní řízení jsou různě složitá. Dělicí čáru složitosti nelze vést mezi sporným správním řízením a jinými druhy správního řízení. I běžná správní řízení mohou být velmi komplexní a obtížná. Na druhou stranu i spory z veřejnoprávních smluv mohou být různorodé a jejich složitost různá. Ne vždy se také bude jednat o spory o určitou částku, či penězi ocenitelný majetek, aby bylo možné aplikovat § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Jak vysvětlil již rozšířený senát ve shora označeném usnesení, paušalizace není sama o sobě problematická. Nejvyšší správní soud se vedle toho ve výše citovaném rozsudku zabýval i ústavněprávní argumentací stěžovatele (včetně odkazovaných nálezů Ústavního soudu) a neshledal předestřený výklad advokátního tarifu ani za diskriminační. Vysvětlil též důvody, na základě nichž podle něj není nerozumné, pokud normotvůrce advokátního tarifu rozlišuje mezi správním a soudním řízením. Jde o dvě různé kategorie řízení, jejichž rozlišení je jednoznačné a objektivní. Pro úplnost pak v nyní projednávané věci zbývá dodat, že stěžovatelem odkazovaný rozsudek ve věci sp. zn. 2 As 1/2019 se otázkou aplikace příslušného ustanovení advokátního tarifu nezabýval. Předmětem sporu v dané věci byla otázka nezbytnosti a účelnosti právního zastoupení, tedy Nejvyšší správní soud neměl důvod v dané věci „rozporovat“ užití § 8 advokátního tarifu. Ani tato část kasační argumentace stěžovatele tedy nemůže být důvodná.

VI. Závěr a náklady řízení

[57] Přestože se tedy Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené s řadou uplatněných kasačních námitek neztotožnil, části z nich musel přitakat a shledal kasační stížnost důvodnou. Napadený rozsudek nemůže obstát nejen, pokud jde o východiska krajského soudu týkající se povahy nároků plynoucích ze stanov, resp. povahy daného řízení a požadovaného konstitutivního (přikazujícího) výroku, ale kasační soud se nemohl ztotožnit ani se závěrem krajského soudu, podle něhož má žalovaný spojit řízení o vypořádání majetku s řízením o finančním vypořádání. Vzhledem k tomu, že se jednalo z hlediska systematiky odůvodnění i logiky celého rozsudku krajského soudu o klíčová východiska, která se následně promítla do závazného právního názoru, nelze v nyní projednávané věci dospět k závěru, že by důvody krajského soudu obstály v podstatné míře (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007-75). Vedle toho je navíc odůvodnění napadeného rozsudku nedostatečné ve vztahu k posouzení navazující otázky, jež pro danou věc může být také významná, tedy komu svědčí vlastnické právo k majetku ze smluv o převodu investorství. V dalším řízení tedy na krajském soudu bude, aby v rámci řádně a včas uplatněných žalobních bodů zohlednil závěry tohoto zrušujícího rozsudku, nejen jde-li o shora zpochybněná východiska přezkumu rozhodnutí žalovaného, ale aby své případné navazující závěry týkající se uvedené kategorie majetku odůvodnil způsobem, který bude reflektovat námitky žalobce, odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí i podstatu argumentace osoby zúčastněné (stěžovatele) opírající se mimo jiné o předchozí náhled civilních soudů.

[58] Rozsudek krajského soudu proto Nejvyšší správní soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1. s. ř. s.). V něm tento soud rozhodne vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

[59] Krajský soud rozhodne v novém rozhodnutí rovněž o nákladech řízení o této kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 25. dubna 2023

Milan Podhrázký

předseda senátu

Právní věta

Plný text rozhodnutí