20 Cdo 1160/2025-89
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Podzimní LB s. r. o., se sídlem v Liberci 4, Soukenné náměstí 121/1, identifikační číslo osoby 25037269, zastoupené JUDr. Martinem Havelkou, advokátem se sídlem v Praze, Rohanské nábřeží 721/39, proti povinnému C. V. P., zastoupenému JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, pro 54 625 Kč s příslušenstvím, 5 000 Kč a 32 896 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 72 EXE 61771/2020, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 12. 2024, č. j. 35 Co 226/2024-61, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále též jen “odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 26. 6. 2024, č. j. 72 EXE 61771/2020-44, kterým Okresní soud v Liberci (dále též jen „soud prvního stupně“) zamítl návrh povinného na zastavení exekuce vedené u téhož soudu (výrok I) a určil, že o nákladech řízení rozhodne soudní exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce (výrok II).
2. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně neshledal důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále též jen „o. s. ř.“ Vycházel ze zjištění, že exekučním titulem je pravomocný rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 9. 2020, č. j. 18 C 168/2020-45, kterým byla povinnému uložena povinnost oprávněné zaplatit částku 54 625 Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého povinnému užíváním bytové jednotky ve vlastnictví oprávněné za období červen 2018 až prosinec 2019, když po úmrtí nájemkyně užíval bytovou jednotku bez právního titulu a užíval a platil pouze zálohy spojené s užíváním bytu, a to do února 2019. Dalším exekučním titulem je pravomocný rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 3. 2020, č. j. 24 C 82/2018-33, kterým byla povinnému uložena povinnost vyklidit předmětnou bytovou jednotku a zaplatit oprávněné na náhradě nákladů řízení částku 5 000 Kč. Třetím exekučním titulem je rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 3. 2021, č. j. 18 C 364/2020-44, kterým byla povinnému uložena povinnost oprávněné zaplatit 32 896 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého povinnému užíváním bytové jednotky ve vlastnictví oprávněné za období leden 2020 až srpen 2020 a za spotřebované služby za období 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019. Exekuční řízení dle tohoto exekučního titulu bylo zahájeno podáním exekučního návrhu dne 7. 7. 2021 a spojeno ke společnému exekučnímu řízení, přičemž pověření k vymáhání této pohledávky bylo vydáno dne 16. 7. 2021. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud je namítána věcná nesprávnost exekučního titulu, exekuční soud nesmí tyto námitky zohlednit a žádným způsobem přezkoumávat, jelikož je obsahem exekučního titulu vázán, ani případné vady nalézacího řízení se do vykonávacího řízení nepřenášejí. Přezkoumávat exekuční titul lze pouze výjimečně, pokud vyvstane nutnost odstranit zcela zjevnou nespravedlnost z důvodu vedení exekuce v rozporu s principy právního státu, o takový případ se však v dané věci nejedná (viz bod 11 odůvodnění napadeného usnesení). Na základě tohoto odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
3. Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Má za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž odvolací soud se při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to jednak při řešení „obecné“ právní otázky, zda jsou skutkové námitky proti exekučnímu titulu způsobilé za určitých okolností založit důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a pokud ano, za jakých podmínek; a dále při řešení „konkrétní“ právní otázky, zda důvodem pro zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. může být skutečnost spočívající v tom, že všechny tři exekuční tituly vydané v této věci přiznávají plnění ve zjevném rozporu s hmotným právem, který je výsledkem nepoctivého jednání oprávněné, a to vše za situace, kdy povinný uspokojivě vysvětlil a exekučnímu soudu listinnými důkazy doložil, proč se proti exekučním titulům objektivně nemohl účinně bránit již v nalézacích řízeních, a zda lze z uvedených důvodů dospět k závěru, že vymáhání plnění dle exekučních titulů lze v daném případě pokládat za zjevnou nespravedlnost, jenž zakládá rozpor s obecnými zásadami právního státu, a proto je na místě exekuci z uvedených důvodů zastavit dle § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. Předně namítá, že napadené usnesení je nepřezkoumatelné, jelikož se odvolací soud dostatečně nezabýval jeho námitkami a předloženými důkazy. Řízení je tak zatíženo podstatnou vadou. Nemůže obstát závěr odvolacího soudu, dle kterého jsou uplatněné námitky povinného v exekuci nepřípustné, protože směřují co do správnosti vykonávaných exekučních titulů. Odvolací soud se po obsahové stránce totiž vůbec nezabýval ani stěžejními tvrzeními povinného prokazujícími neexistenci nároků oprávněné. V daném případě dle povinného nedošlo k přechodu nájmu dle § 2279 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“), jelikož se svou matkou v předmětném bytě nikdy nebydlel, přičemž nikdy nebyl ani členem matčiny domácnosti v tomto bytě, a navíc měl t. č. vlastní byt, což přechod nájmu na něj ex lege vylučovalo. Povinný se ani nestal dědicem své matky, a tudíž nedošlo k přechodu nájmu předmětného bytu dle § 2282 o. z. Byt neužíval, jelikož od 2. 11. 2018 do 26. 11. 2020 nepřetržitě pobýval v USA, nikdy mu nebyla doručena žaloba na vyklizení bytu, ani výzva nalézacího soudu, aby se k žalobě vyjádřil. Poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 2230/16 ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2357/16 ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 2456/16, ze dne 20. 6. 2017, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2131/2008 ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012 ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 4044/2019 ze dne 29. 1. 2020, zabývající se výkladem § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a ne/možností zkoumat věcnou správnost exekučního titulu exekučním soudem. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. K dovolání povinného se vyjádřila oprávněná. Domnívá se, že dovolání je ohledně částek 5 000 Kč a 32 896 Kč s příslušenstvím nepřípustné pro „bagatelnost.“ Pokud soud dospěje k závěru, že je dovolání přípustné, je třeba dojít k závěru, že není důvodné. Ztotožňuje se se závěry odvolacího soudu, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu. Z tohoto pravidla připouští Ústavní soud výjimku, kterou lze aplikovat jen velmi zřídka, a to v „nejtěžších případech zjevné nespravedlnosti“, což není tento případ. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání povinného zamítl a oprávněné přiznal nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
6. V souvislosti se zmínkou odvolacího soudu o spojení exekučního řízení ohledně tří exekučních titulů je třeba připomenout, že povinný podal návrh na zastavení exekuce ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 9. 2020, č. j. 18 C 168/2020-45, týkající se zaplacení 54 625 Kč s příslušenstvím, a rozsudku téhož soudu ze dne 2. 3. 2020, č. j. 24 C 82/2018-33, týkající se zaplacení 5 000 Kč (náklady řízení v řízení o vyklizení bytu). V tomto rozsahu se soud prvního stupně návrhem povinného zabýval. Jestliže odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil, mohl tak učinit pouze ve vztahu k těmto dvěma exekučním titulům.
7. Pokud jde o exekuční titul, na základě něhož je vymáhána částka 5 000 Kč, není dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
8. Jak následně z obsahu dovolání vyplývá, dovolatel usiluje o přezkum věcné správnosti exekučního titulu v exekučním řízení. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, nebo nález ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15).
9. Judikatura Ústavního soudu (např. nález ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16) ve zcela výjimečných případech přikazuje soudům zohledňovat mimořádné okolnosti dané věci, jejichž existence je s to odůvodňovat zastavení exekuce za použití ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., to však nic nemění na skutečnosti, že stále platí zásada, podle které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost exekučního titulu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 3700/17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019).
10. Je proto třeba respektovat rozdíly mezi nalézacím a vykonávacím řízením s tím, že prostor pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se vytváří jen tehdy, když „nespravedlnost“ plnění exekučního titulu je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, nebo bod 16. nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17).
11. Exekuční tituly v nyní řešené věci jsou soudními rozhodnutími vydanými na základě zákonem pevně ukotvené a předvídatelné procedury předepsané zákonem. Judikatura Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, nebo ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16) připouští, že zcela výjimečně může dojít k zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i v případě soudního rozhodnutí, jestliže by exekuce vedla ke zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2567/2020, ve kterém je na nálezy Ústavního soudu odkazováno, popř. usnesení ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 20 Cdo 3870/2022).
12. V souzené věci se soud prvního stupně i odvolací soud zabývaly námitkami povinného směřujícími k prolomení zákazu přezkumu věcné správnosti exekučního titulu z důvodu shora uvedených ústavněprávních hledisek, a podle názoru Nejvyššího soudu dospěly ke správnému závěru, že se oproti očekávání dovolatele mimořádné okolnosti srovnatelné s okolnostmi, jež vyplývají ze shora uvedené judikatury Ústavního soudu, nepodávají. Podle prvního exekučního titul se vymáhaná částka 54 625 Kč s příslušenstvím týká nájemného za období červen až prosinec 2018 a rok 2019 v bytě v XY. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud při svém rozhodování zohlednil, že se povinný dožadoval „převedení nájemní smlouvy“ po smrti své matky, žaloval oprávněnou o určení existence nájemní smlouvy a že bylo rozhodnuto, aby uvedený byt vyklidil. Za dané situace, i když Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 11. 9. 2024, č. j. 18 C 297/2021-117, zamítl žalobu o zaplacení vyúčtovaných služeb za období od 1. 1. 2020 do 18. 8. 2020 s odůvodněním, že na žalovaného nepřešlo nájemní právo k bytu a že žalovaný pobýval v USA, lze souhlasit s odvolacím soudem, že zde důvod pro zastavení exekuce není dán.
13. Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 6. 2025
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu