20 Cdo 1184/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní
věci žalobce R. ř. k. s č. h., zastoupeného advokátem, proti žalovanému
Zemědělskému družstvu V. P., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnického
práva, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 4 C 2009/93, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21.1.2004, č.j.
26 Co 501/2003-160, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Na náhradě nákladů dovolacího řízení je žalobce povinen zaplatit
žalovanému 2.575,- Kč, k rukám advokátky, a to do tří dnů od právní moci
usnesení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně (poté, co jeho
předchozí vyhovující rozsudek byl spolu s potvrzujícím rozsudkem odvolacího
soudu zrušen soudem dovolacím) zamítl žalobu na určení, že žalobce je
vlastníkem v žalobě označených nemovitostí. Vázán závazným právním názorem
dovolacího soudu dospěl k závěru, že žalobce není v dané věci aktivně
legitimován; se zřetelem k zákonu č. 298/1990 Sb., který upravuje navracení
církevního majetku, totiž není oprávněn k uplatnění vlastnického práva k
majetku, v tomto předpisu nevypočtenému (o který se v dané věci jedná).
Žalobce (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání odvolacímu soudu vytkl, že
jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné
pokládá posouzení založené na specialitě zákona č. 298/1990 Sb.; podle jeho
názoru tento předpis, jelikož nepředstavuje univerzální nápravu všech
majetkových křivd, užití obecné úpravy ochrany vlastnického práva ve
skutečnosti nevylučuje. Zákon č. 298/1990 Sb. sice z ní představuje výjimku,
nelze ji však, uvádí se v dovolání, vykládat extenzívně; zvolená metoda
taxativního výčtu (majetku, k němuž se vlastnictví obnovuje) měla za cíl jen
to, aby byl zjednodušen způsob, jak v některých případech dosáhnout nápravy
křivd, jež byly v minulosti způsobeny. Soudy přijatý výklad považuje též za
rozporný s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 403/98 (byť se vztahuje k
postavení fyzické osoby), dle něhož došlo-li k zabrání majetku bez právního
důvodu, nebrání existence speciálního restitučního předpisu tomu, aby se
oprávněný subjekt domáhal ochrany podle předpisu obecného.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný odůvodnil závěr, že dovolání není v dané věci
přípustné.
Dovolání vskutku přípustné není.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za předpokladu, že jsou
splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 pod písm. a/ až c/
o.s.ř.
Ve smyslu § 237 odst. 1 o.s.ř je dovolání přípustné v případě měnícího
rozhodnutí (písm. a/), nebo v případě, že bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším
rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil (písm. b/), anebo tehdy, bylo-li potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí,
které má (ve věci samé) po právní stránce zásadní význam (písm. c/).
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání v dané věci
neplyne zjevně, neboť napadené usnesení není měnící, nýbrž potvrzující.
Nezakládá ji ani ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., jelikož není splněna
podmínka, aby soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí,
protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu; předchozí (nadto obsahově
shodné) rozhodnutí soudu prvního stupně (spolu s potvrzujícím rozhodnutím soudu
odvolacího) bylo totiž zrušeno soudem dovolacím nikoli odvolacím.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., což
představuje zodpovědět otázku, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li otázku v rozporu s
hmotným právem.
Tato podmínka však v dané věci splněna není, neboť rozsudek odvolacího soudu je
s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, dlouhodobě konstantní, v souladu (viz
kupř. rozhodnutí ze dne 30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp.
zn. 3 Cdon 404/96, ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999,
sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne
30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98,
ze dne 28.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 28/2000, ze dne 13.12.2001, sp. zn. 20 Cdo
1276/2000, ze dne 30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, 20 Cdo 1380/2000, 20 Cdo
1314/2001, 20 Cdo 1497/2001 a 20 Cdo 1374/2001, ze dne 28.2.2002, sp. zn.
2303/2000, ze dne 29.4.2002, sp. zn. 20 Cdo 1418/2001, ze dne 18.12.2003, sp.
zn. 20 Cdo 2157/2002, a další).
Tentýž názor vyjádřil Nejvyšší soud ostatně i v dané věci v rozsudku ze dne
30.1.2002 sp. zn. 20 Cdo 1380/2000, a nemá důvod se od něho odchýlit.
Zde se Nejvyšší soud vyjádřil i k otázce ústavnosti podávaného výkladu; oproti
dovolatelem namítanému nálezu ze dne 21.12.1998, sp. zn. IV. ÚS 403/98, se
rozhodnutí Ústavního soudu, na něž je zde činěn odkaz, týkají přímo těch
právních vztahů, o které jde i v posuzované věci.
Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř., z jehož hlediska (coby posledního) je bylo zapotřebí prověřit.
Jelikož možnost dovodit přípustnost dovolání z jiných ustanovení byla vyloučena
již dříve, Nejvyšší soud dovolání ve smyslu § 243b odst. 5, § 218 písm. c/
o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo
zahájeno po 1.1.2001, přísluší žalovanému náhrada nákladů právní služby podle
vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za
zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů
v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„vyhláška“). Náklady dovolacího řízení spočívají v odměně zástupce (advokáta)
za vyjádření k dovolání v částce 2.500,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 5
písm. b/, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky) a v částce 75,- Kč
paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se
plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.
předseda senátu