20 Cdo 1485/2018-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla
Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně KOROLA, s. r. o., se sídlem v Brně,
Heršpická č. 5a, identifikační číslo osoby 25567047, zastoupené Mgr. Hubertem
Müllerem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Mičurinova č. 1752/9, proti žalované
Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150,
identifikační číslo osoby 00001350, o vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí,
vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 41/2016, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. listopadu 2017,
č. j. 57 Co 227/2017-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 30. 1. 2017, č. j. 8 C 41/2016-85,
zamítl žalobu žalobkyně, aby z exekuce prodejem movitých věcí vedené soudním
exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, se sídlem Exekutorského úřadu v Přerově, pod
sp. zn. 103 EX 22883/15, na základě pověření Okresního soudu v Bruntále ze dne
4. 8. 2015, č. j. 61 EXE 555/2015-26, byly vyloučeny věci sepsané dne 3. 12.
2015 do soupisu movitých věcí povinného R. V. (výrok I.) a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Na základě
provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že žalobkyně věrohodným způsobem
neprokázala nabytí svého vlastnického práva k žádné z předmětných věcí, přičemž
i komisionářská smlouva, ve které je paní R. V. označena jako komisionářka,
také budí pochybnost, když v době uzavření smlouvy nedisponovala a nedisponuje
živnostenským oprávněním k prodeji komisního zboží a předmětné movité věci jsou
běžně užívané a opotřebovávané povinným a jeho manželkou, což nelze považovat
za běžnou praxi komisního prodeje.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 11. 2017, č.
j. 57 Co 227/2017-125, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a
rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve
výši 1 554 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Odvolací
soud nepřisvědčil námitce žalobkyně o tom, že je napadený rozsudek soudu
prvního stupně nepřezkoumatelný, neboť z jeho odůvodnění je zřejmé, jak dospěl
ke svým skutkovým zjištěním, stejně tak jakým způsobem hodnotil jednotlivé
důkazy a proč dospěl k závěru, že žalobkyně věrohodným způsobem neprokázala
nabytí vlastnického práva k předmětným věcem. Ztotožnil se i s názorem soudu
prvního stupně o nevěrohodnosti komisionářské smlouvy, neboť úvaha o účelovosti
smlouvy je podepřena informacemi, které jsou odvolacímu soudu známy z jeho
úřední činnosti. Z informačních systémů odvolací soud zjistil, že byla podána
řada žalob na vyloučení věcí z exekuce oprávněné Československé obchodní banky,
a. s., proti povinnému R. V., prodejem movitých věcí, vedené soudním exekutorem
JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 103 EX 22883/15, kdy
jsou žalobci zastoupeni stejným advokátem a domáhají se vyloučení mnoha
movitých věcí z exekuce. Ze soupisu movitých věcí pak plyne, že povinný R. V.
ani jeho manželka nenamítali, že by se jednalo o věci ve vlastnictví třetí
osoby. I přesto, že soud prvního stupně neprováděl důkaz spisem sp. zn. 8 C
35/2016, nejedná se z jeho strany o pochybení, neboť při svých závěrech použil
skutečnosti známé z jeho činnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že soudy
obou stupňů dospěly ke svým závěrům na základě „zjištěných skutečností“,
nikoliv na základě provedených důkazů, když neprovedly důkaz spisem Okresního
soudu v Bruntále sp. zn. 8 C 35/2016. Zásada volného hodnocení důkazů soudem
musí být založena na objektivních či objektivně zjistitelných skutečnostech a
ne na subjektivní zkušenosti soudu. Uvedený postup je dle názoru dovolatelky v
rozporu s ust. § 129 o. s. ř. i s judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, a ze dne 9. 7.
2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008) a rovněž závěry soudu prvního i druhého stupně
ohledně účelového uzavření komisionářské smlouvy odporují judikatuře Nejvyššího
soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 679/2007).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s.
ř., dospěl k závěru, že podle ustanovení § 237 o. s. ř. není přípustné.
Dovolatelce je třeba dát za pravdu v tom, že i procesní pochybení odvolacího
soudu při řešení otázky nejen hmotného, ale i procesního práva (§ 237 o. s.
ř.), které samo o sobě a bez dalšího mohlo mít za následek nesprávnost
dovoláním napadeného rozhodnutí, může být způsobilým dovolacím důvodem ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., jde-li o natolik zásadní procesní pochybení, že
se jedná o porušení práva dovolatele na spravedlivý proces (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018, ze dne 25. 2.
2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017,
sp. zn. II. ÚS 1966/16). Tím směrem dovolatelka zjevně míří, neboť tvrdí, že jí
nesprávným postupem odvolacího soudu bylo odepřeno právo se vyjádřit k pro
meritorní rozhodnutí zcela zásadnímu závěru, jenž měl odvolací soud načerpat ze
své „úřední činnosti“.
V posuzovaném případě však nelze přehlédnout, že odvolací soud v souladu se
soudem prvního stupně své rozhodnutí opřel o to, že žalobkyně neprokázala své
vlastnictví k věcem, jejichž vyloučení z exekuce se domáhala, když sice
předložila fotokopie faktur, na kterých byla označena jako odběratel, nicméně
nebyly předloženy originály či stejnopisy, ani doklady o zaplacení věcí, ani
účetní evidence o pořízení těchto věcí. Odvolací soud ve shodě se soudem
prvního stupně rovněž pokládal za nevěrohodné a neprokázané tvrzení žalobkyně o
tom, že manželka povinného R. V. pro žalobkyni jako vlastníka těchto věcí
vykonávala komisionářkou činnost. Komisionářská smlouva uzavřená údajně mezi
žalobkyní a R. V. nečitelného data (snad dne 10. 4. 2009), na jejímž základě se
R. V. měla zavázat obstarat pro žalobce prodej předmětných věcí, totiž nebyla
po dobu osmi let realizována a věci po celou tuto dobu tvořily vybavení
domácnosti R. V. a povinného. Je nepravděpodobné, že by vybavení společné
domácnosti povinného a jeho manželky po dobu osmi let tvořily věci, které měly
být nabízeny k prodeji třetím osobám, když navíc ani R. V. neměla živnostenské
oprávnění ke komisionářské činnosti.
Nad rámec těchto skutkových závěrů, jež jsou ve svém základu přezkoumatelné,
neboť jsou z nich patrny základní důvody, které odvolací soud vedly k úsudku,
že žalobkyně neprokázala, že by k předmětným věcem měla právo, které
nepřipouští exekuci, odvolací soud uvedl, že z informačních systémů zjistil, že
„byla podána řada žalob na vyloučení věcí z exekuce oprávněné Československé
obchodní banky, a. s., proti povinnému R. V., prodejem movitých věcí, vedené
soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorským úřadem v Přerově, sp. zn.
103 EX 22883/15, kdy žalobci jsou zastoupeni stejným advokátem a domáhají se
vyloučení mnoha movitých věcí z exekuce (srov. rozsudek ve věci sp. zn. 56 Co
205/2017, 56 Co 493/2016). Ze soupisu movitých věcí plyne, že povinný a ani
jeho manželka nenamítali, že by se jednalo o věci ve vlastnictví třetí osoby.
Ačkoli okresní soud neprováděl důkaz spisem sp. zn. 8 C 35/2016, nejedná se o
pochybení, neboť při svých závěrech použil skutečnosti známé z jeho činnosti“.
Tyto závěry učiněné vedle základních úvah odvolacího soudu však nebyly pro
rozhodnutí odvolacího soudu zásadní, protože závěr o tom, že žalobkyně
neprokázala jí tvrzené vlastnické právo k předmětným věcem, nijak nemění a mají
sloužit jen k jeho dalšímu stvrzení. Jinými slovy, i kdyby odvolací soud ke
skutečnostem, jež má za zjištěné „z úřední činnosti“ nebral zřetel, jeho
předchozí a v základu odůvodněný skutkový závěr by zůstal beze změn. Je proto
třeba uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu nestojí na tom, co odvolací soud
zjistil „z úřední činnosti“, a tedy ani na tom, že žalobkyni nebylo umožněno,
aby se k „úředně zjištěným skutečnostem“ vyjádřila a měla možnost prokázat, že
tento poznatek odvolacího soudu není správný. Dovolání je proto na místě
odmítnout, protože je postaveno na údajném pochybení odvolacího soudu při
procesním dokazování, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu primárně nestojí
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
a ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5169/2015).
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení:Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu