USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobce T. H., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Slówikem, advokátem se sídlem v Praze 10, Soumarská 974/3, proti žalované J. U., o žalobě o vyloučení pohledávek z exekuce vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 75/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2025, č. j. 17 Co 458/2024-114, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 27. 8. 2024, č. j. 11 C 75/2024-61, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal rozhodnutí, že z exekuce vedené podle pověření soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského, Exekutorský úřad Beroun, vydaného Obvodním soudem pro Prahu 4 dne 7. 11. 2017 pod č. j. 67 EXE 3353/2017-14, se vylučují:
- finanční prostředky žalobce ve výši 350 000 Kč z jemu postoupené pohledávky ve výši 350.000 Kč, složené v hotovosti O. R. jako část dražební jistoty do dražebního jednání konaného dne 15. 11. 2022 podle dražební vyhlášky ze dne 11. 10. 2022, č. j. 015 EX 1289/17-488, a stižené exekučním příkazem soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského ze dne 19. 12. 2022, č. j. 015 EX 1289/17-526, k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky, a - finanční prostředky žalobce ve výši 500 000 Kč z jemu postoupené pohledávky skládající se z částky ve výši 150 000 Kč, zaslané z účtu J. S. za O. R., a z částky ve výši 350 000 Kč, složené v hotovosti O. R. jako část dražební jistoty do dražebního jednání konaného dne 15. 11. 2022 podle dražební vyhlášky ze dne 11. 10. 2022, č. j. 015 EX 1289/17-488, a stižené exekučním příkazem soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského ze dne 5. 1. 2023, č. j. 015 EX 1289/17-542, k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky.
2. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, že pohledávka na vrácení složené dražební jistoty vyplývá z veřejnoprávního vztahu. Nárok dražitelů, kterým nebyl udělen příklep, na vrácení složené jistoty je založen ustanovením § 336j odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“, ve spojení s § 52 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále též „e.
ř.“, a ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (usnesení ze dne 9. 2. 2005, č. j. 1 Afs 38/2004-140, rozsudek ze dne 24. 1. 2013, č. j. 4 As 72/2012-52, 2854/2013 Sb. NSS) a Ústavního soudu (usnesení ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1469/17) ji nelze platně postoupit, neboť soukromoprávním úkonem, jakým je smlouva o postoupení pohledávky, nelze měnit obsah ani subjekty veřejnoprávního vztahu. Smlouva o postoupení této pohledávky uzavřená mezi O. R. jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem je proto pro rozpor se zákonem absolutně neplatná ve smyslu § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“ či „o.
z.“), neboť postoupení veřejnoprávní pohledávky by zjevně narušovalo veřejný pořádek. Pohledávku na vrácení složené dražební jistoty nelze ztotožňovat ani zaměňovat s (případnou) pohledávkou na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem soudního exekutora. Nadto předmětem samotné smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 14. 12. 2022 byla pohledávka na vrácení jistoty vůči soudnímu exekutorovi, nikoli pohledávka na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem soudního exekutora. Závěr, že žalobce není k vyloučení pohledávky aktivně věcně legitimován, protože na něj tato veřejnoprávní pohledávka nemohla být platně postoupena, je proto správný.
Zabývat se dalšími tvrzeními a důkazními návrhy účastníků (např. ohledně toho, z jakých zdrojů pocházely dotčené finanční prostředky složené jako dražební jistota a zda soudní exekutor postupoval správně, když vydal exekuční příkaz) by bylo nadbytečné.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s tím, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Uvedl, že soudní exekutor nevrácením složené jistoty po skončení dražebního jednání paní O. R. porušil § 336i odst. 6 o. s. ř., zároveň těží z protiprávního stavu, který vyvolal, což jako zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. nesmí požívat právní ochrany. Exekutor není oprávněn zadržovat dražební jistotu složenou paní R. Jmenovaná následně postoupila svou pohledávku za exekutorem třetí osobě (dovolateli), což také exekutorovi řádně oznámila. Soudní exekutor pak zkonstruoval pohledávky povinného vůči O. R. a vůči J. S. a pohledávku povinného vůči soudnímu exekutorovi, a to s neprokázaným tvrzením, že prostředky představující dražební jistotu jsou finančními prostředky povinného. Jde však o neexistentní pohledávky povinného, a proto je ani v exekučním řízení nelze postihnout. Exekuční příkazy, jimiž soudní exekutor tyto finanční prostředky sepsal do exekuce jako majetek povinného, jsou nicotné a nemohou mít vliv na řízení, v němž se rozhoduje o soukromoprávním nároku žalobce vůči soudnímu exekutorovi. Tento nárok je třeba kvalifikovat jako škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Je to újma způsobená soudním exekutorem porušením právní povinnosti (§ 32 e. ř.) vrátit složenou dražební jistotu 500 000 Kč podle § 336j odst. 6 o. s. ř. (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1227/2019 či 30 Cdo 298/2021). Dovolatel prosazuje názor, že pokud měla dražební jistota veřejnoprávní charakter, tak pouze do okamžiku skončení dražebního jednání. Soudy nesprávně posoudily nárok postoupený smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 14. 12. 2022 jako postoupení dražební jistoty. Tvrzením nedostatku aktivní věcné legitimace by byla legitimizována zjevná nespravedlnost, neboť tak by se náhrady újmy nemohl domoci postupník, ale ani postupitel, jemuž již postoupená pohledávka nesvědčí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 298/2021).
4. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu jako dosud neřešenou tuto otázku: Je pohledávkou soukromoprávního charakteru majetková újma způsobená nesprávným úředním postupem soudního exekutora, když nesprávným úředním postupem je skutečnost, že soudní exekutor nesplnil svou zákonnou povinnost vrátit složenou jistotu po skončení dražebního jednání (§ 336j odst. 6 o. s. ř.)? Současně prosazuje názor, že právo na náhradu této újmy je soukromoprávním nárokem uplatňovaným u civilního soudu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
5. Jako druhou dosud neřešenou otázku dovolatel uvádí: Je dovolatel aktivně legitimován k podání vylučovací žaloby ohledně peněžních prostředků ve výši 500 000 Kč, jež mají být exekucí postiženy, tvrdí-li, že je vlastníkem těchto prostředků, neboť jsou majetkovou újmou způsobenou nesprávným úředním postupem exekutora jako soukromoprávní nárok, který mu byl postoupen platnou smlouvou o postoupení pohledávky?
6. Dovolatel současně namítá, že právní závěry odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, resp. z nich nevyplývají, rozsudek je v tomto směru nepřezkoumatelný, odvolací soud se neřídil povinností pečlivě přihlédnout ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce povinnosti rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci. Zároveň porušil právo dovolatele na soudní ochranu a spravedlivý proces. Závěrem též vytkl odvolacímu soudu porušení povinnosti poučit účastníka podle § 118a o. s. ř. o tom, že věc je možno posoudit po právní stránce jinak. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, vrátil mu věc k dalšímu řízení a zavázal žalovanou k úhradě nákladů dovolacího řízení.
7. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále opět jen „o. s. ř.“.
8. Dovolání není přípustné.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019). Dovolací soud není oprávněn vymezit si otázku přípustnosti sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016).
11. Dovolatel přípustnost svého dovolání opírá o posouzení otázky právní povahy nároku na náhradu majetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem soudního exekutora, spočívajícím v nevrácení složené dražební jistoty po skončení dražebního jednání. Tato námitka však přípustnost dovolání nezaloží, neboť takto vymezenou otázku odvolací soud napadeným rozhodnutím neřešil (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013), nejde proto o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá. Odvolací soud naopak výslovně zdůraznil, že v projednávané věci se jedná o vyloučení pohledávky z exekuce, přičemž jde o pohledávku na vrácení složené dražební jistoty (postiženou následnými exekučními příkazy soudního exekutora), kterou nelze ztotožňovat či zaměňovat s případnou pohledávkou na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem. V nyní projednávané věci proto ani nebylo namístě jakkoli zjišťovat a hodnotit správnost postupu soudního exekutora z hlediska vzniku nároku na náhradu újmy (ať již z pohledu zákona č. 82/1998 Sb. nebo § 32 e. ř.), případně jeho právní povahu.
12. Žalobce přípustnost dovolání opřel rovněž o posouzení otázky, zda je aktivně legitimován k podání vylučovací žaloby, tvrdí-li, že je vlastníkem exekučně stižených peněžních prostředků, neboť jsou majetkovou újmou způsobenou nesprávným úředním postupem exekutora jako soukromoprávní nárok, který mu byl postoupen platnou smlouvou o postoupení pohledávky. Ani takto vymezená otázka přípustnost dovolání nezaloží, neboť se zcela míjí s právním závěrem odvolacího soudu, na němž napadené rozhodnutí spočívá, tedy že exekucí stižená pohledávka nemohla být smlouvou o postoupení pohledávky na žalobce platně postoupena, neboť vyplývá z veřejnoprávního vztahu, jehož obsah ani subjekty nelze singulární sukcesí měnit.
13. Namítal-li dovolatel, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné nebo že odvolací soud nepoučil účastníka podle § 118a o. s. ř., uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Nevymezil totiž současně žádnou otázku procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo, ale ve skutečnosti jen odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237 a násl. o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady přípustnost dovolání nezakládají.
14. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a dovoláním napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit, Nejvyšší soud dovolání odmítl
(§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2025
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu