30 Cdo 298/2021-146
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně CASPER UNION s. r. o., identifikační číslo osoby 24830801, se sídlem v Praze 6, náměstí Borise Němcova 510/3, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované JUDr. Ladislava Navrátila, bytem v Pardubicích, Chelčického 648, o zaplacení 152 564,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 59/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. 54 Co 419/2019-104, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. 54 Co 419/2019-104, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 152 564,90 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu soudního exekutora JUDr. Ladislava Navrátila, který při provádění exekuce vedené pod sp. zn. 052 Ex 2814/2003 vydal exekuční příkazy, jimiž zřídil exekutorské zástavní právo k nemovitým věcem povinného namísto exekučních příkazů k prodeji nemovitostí povinného, čímž znevýhodnil pořadí pohledávky žalobkyně při jejím uspokojení v rámci rozvrhu výtěžku získaného zpeněžením nemovitostí povinného na základě exekučního příkazu soudního exekutora JUDr. Martina Růžičky.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 8. 2019, č. j. 28 C 59/2018-71, zamítl žalobu o zaplacení částky 152 564,90 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně je věřitelkou pohledávky z úvěrové smlouvy ze dne 2. 12. 1991 uzavřené mezi povinným M. H. a Českou spořitelnou a. s., vykonatelné podle platebního rozkazu Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 1995, č. j. 35 Ro 02848/95. Na žalobkyni byla pohledávka postoupena smlouvou ze dne 4. 9. 2013 uzavřenou mezi společností Apston Capital Ltd. a společností CLEAR FINANCE s. r. o., přičemž na společnost Apston Capital Ltd. byla pohledávka postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17. 4. 2007 uzavřené mezi touto společností a Českou konsolidační agenturou. Na Českou konsolidační agenturu byla pohledávka postoupena od původního věřitele České spořitelny a. s. podle smlouvy ze dne 30. 11. 1999. Společnost CLEAR FINANCE s. r. o. zanikla fúzí sloučením se společností ZUQ Czech s. r. o. a pohledávka přešla na společnost ZUQ Czech s. r. o., která změnila obchodní název na Casper Union s. r. o. Usnesením Okresního soudu v Prachaticích ze dne 11. 8. 2013 byla na majetek povinného nařízena exekuce, jíž byl pověřen JUDr. Ladislav Navrátil, soudní exekutor Exekutorského úřadu v Pardubicích. Nesporné bylo rovněž uplatnění nároku žalobkyně u žalované podáním ze dne 9. 9. 2017, která stanoviskem ze dne 2. 10. 2018, č. j. MSP-2541/2017-ODSK-ODSK/7, odmítla nárok uspokojit s tím, že v řešené věci nedošlo k naplnění podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu, neboť nebyla shledána existence odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu soudního exekutora.
4. Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že dne 30. 8. 2011 vydal exekutor JUDr. Ladislav Novák (správně Navrátil; poznámka dovolacího soudu) exekuční příkazy k provedení exekuce zřízením exekutorského zástavního práva pod č. j. 052 Ex 2814/2003-39 a č. j. 052 Ex 2814/2003-40, kterými bylo zřízeno exekutorské zástavní právo k nemovitým věcem zapsaným na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY a k nemovité věci zapsané na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, vedené Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY. Dne 17. 2. 2016 podala žalobkyně návrh na záměnu účastníka, neboť předmětná pohledávka za povinným byla postoupena dne 4. 9. 2013 ze společnosti Apston Capital Ltd. na CLEAR FINANCE s. r. o. (resp. žalobkyni). O záměně účastníků pak exekutor rozhodl usnesením ze dne 31. 3. 2016, č. j. 052 Ex 2814/2003-64. Usnesením soudní exekutorky JUDr. Jany Jarkové ze dne 25. 5. 2017, č. j. 207 Ex 1618/2008-171, byla k rozdělení podstata z dražby spoluvlastnického podílu id. 1/2 nemovitosti povinného zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, Katastrální pracoviště XY a z dražby spoluvlastnického podílu id. 1/2 nemovitostí povinného zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, Katastrální pracoviště XY, ve výši 748 200 Kč. Žalobkyně byla na základě tohoto usnesení uspokojena jako pátá v pořadí částkou 472 028,70 Kč. Před jejím pořadím byla uspokojena pohledávka soudního exekutora Exekutorského úřadu ve Zlíně ve výši 123 606,40 Kč, pohledávky oprávněné Kooperativa pojišťovny a. s., Vienna Insurance Group ve výši 18 012,50 Kč, pohledávka oprávněné Moneta Money Bank a. s. ve výši 133 362,40 Kč a pohledávka soudního exekutora Mgr. Kamila Košina, Exekutorský úřad Prachatice ve výši 1 190 Kč.
5. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle § 1, § 2, § 5 písm. a) a § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a dospěl k závěru o neexistenci odpovědnostního titulu.
6. Podle soudu prvního stupně soudní exekutor postupoval v exekučním řízení v souladu se zákonem, neboť je sám oprávněn ve smyslu § 47 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), posoudit, jakým způsobem bude exekuce provedena. Není proto povinen vyhovět návrhu oprávněného k provedení exekuce a je toliko na jeho uvážení, jaký způsob provedení zvolí právě s ohledem na skutečnost, aby byl oprávněný v co nejširší míře uspokojen. Soudní exekutor proto neporušil svým jednáním právní předpisy týkající se exekučního řízení, neboť nebyl povinen exekuční příkaz na prodej nemovitostí vydat. Skutečnost, že se posléze sjednotila rozhodovací praxe ohledně uplatňování správného postupu při rozvrhu rozdělované podstaty při souběhu pohledávek přihlášených z titulu zástavního práva a toliko přerušených exekucí, neznamená nesprávný úřední postup soudního exekutora v rozhodné době. Již v tomto směru je tedy zřejmé, že odpovědnost žalované za žalobkyní tvrzený nesprávný úřední postup není dána, tudíž není naplněna jedna ze základních podmínek odpovědnosti státu za škodu.
7. Nad rámec uvedeného se soud prvního stupně ztotožnil s námitkou žalované, že pokud žalobkyně převzala pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4. 9. 2013 od společnosti Apston Capital Ltd., přijímala stav pohledávky ke dni jejího postoupení, a tedy i stav exekučního řízení. Pokud se rozhodla nabýt předmětnou pohledávku, zcela jistě souhlasila se stavem pohledávky, resp. exekučního řízení a ke dni jejího postoupení věděla, že exekuční příkazy prodejem nemovitostí v rámci exekuce nebyly vydány a exekuce byla vedena jiným způsobem. Jinak řečeno, kdyby žalobkyně nebyla srozuměna s tím, že exekuce není vedena příkazem k prodeji nemovitostí, zcela jistě by pohledávku nenabyla. Není proto možné, aby si následně na popsaný stav exekučního řízení „stěžovala“ v podobě této žaloby. Protože žalobkyně byla při uzavření smlouvy o postoupení pohledávky obeznámena s riziky a stavem exekučního řízení, jeví se podání této žaloby přinejmenším jako účelové. Soud rovněž přisvědčil argumentaci vedlejšího účastníka, že pokud povinný zemřel před vydáním usnesení soudní exekutorky JUDr. Jany Jarkové ze dne 25. 5. 2017, nemělo být rozvrhové usnesení právě z tohoto důvodu vydáno a mělo být vyčkáno pravomocného skončení dědického řízení. Soudní exekutorka si tuto informaci měla ověřit a je tedy otázkou, zda postupovala v souladu s právními předpisy.
8. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II) a rozhodl, že mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
9. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o absenci samotného primárního předpokladu pro vznik odpovědnosti státu, vycházejícího z přesvědčení, že je-li volba způsobu vedení exekuce zákonem ponechána na soudním exekutoru, lze bez dalšího vyloučit možnost kvalifikovat žalobkyní vytýkané jednání soudního exekutora jako nesprávný úřední postup, přičemž poukázal na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2769/2017, z něhož plyne, že byť exekutor může volit způsoby provedení exekuce podle své úvahy, včetně toho, že může užít jednoho, vícero či všech způsobů provedení exekuce, které exekuční řád zná, nelze pominout, že v souladu s principy, jimiž je ovládána exekuce ve fázi jejího provádění, je zároveň povinen provádět exekuci rychle a učinit tak, aby byla vymáhaná povinnost splněna co nejdříve a v úplném rozsahu.
Pokud tedy postup exekutora v rámci exekuce tyto parametry nesplňuje, lze jeho jednání kvalifikovat jako nesprávný úřední postup. Podle odvolacího soudu je tedy zřejmé, že náležité zhodnocení uvedené otázky vyžaduje hlubší analýzu, v níž by bylo třeba zohlednit též procesní obranu vedlejšího účastníka, zda vůbec v rozhodném období byl ve smyslu tehdejší právní úpravy oprávněn postupovat způsobem, s jehož absencí žalobkyně spojuje vznik jí žalované škody v podobě nemožnosti domoci se uspokojení vymáhané pohledávky co do žalované částky.
10. Odvolací soud se však zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně. Odvolací soud považoval za podstatné zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně nabyla vymáhanou pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávky až poté, kdy došlo k jí namítanému nesprávnému úřednímu postupu soudního exekutora JUDr. Ladislava Navrátila majícího podobu opomenutí, pro které měla žalobkyně nezvratným způsobem pozbýt možnost domáhat se uspokojení vymáhané pohledávky v rámci rozvrhu výtěžku prodeje nemovitostí povinného v lepším pořadí, než v jakém k jeho realizaci nakonec došlo. V případě, že by uvedené jednání soudního exekutora takový následek skutečně přivodilo, nebylo by dle odvolacího soudu možné považovat za poškozenou žalobkyni, neboť nebyla v době vytýkaného nekonání soudního exekutora oprávněnou věřitelkou předmětné pohledávky, ani účastnicí předmětného exekučního řízení. Odvolací soud považoval nárok na náhradu škody za nárok samostatný, nesvázaný s osudem vymáhané pohledávky. Žalobkyně se tedy mýlila, pokud tvrdila, že spolu s postoupením předmětné pohledávky na ni přešel též žalovaný nárok na náhradu škody. Tak by tomu bylo pouze v případě, kdy by předmětem smlouvy o postoupení pohledávky byla nejenom sama vymáhaná pohledávka, ale i zmíněná pohledávka na náhradu škody, což se však nestalo. Na podporu správnosti této úvahy odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015, řešící otázku oprávněnosti postupníka nárokovat si náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení předcházející jeho vstupu do řízení podle § 107a o. s. ř., přičemž v těchto případech má ustálená judikatura za to, že není důvodu přičítat postupníkovi dosavadní dobu řízení, byť by bylo vedeno nepřiměřeně dlouhou dobu, neboť takováto újma vznikla výhradně procesnímu předchůdci postupníka.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně, zastoupená advokátkou, včasným dovoláním.
12. Podle dovolatelky závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení zásadních otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to, zda dochází postoupením pohledávky k přerušení geneze odpovědnostního titulu státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, zda je možné postoupit právo na náhradu škody za stavu, kdy došlo k nesprávnému úřednímu postupu, avšak škoda samotná se dosud neprojevila v majetkové sféře věřitele, a pokud ano, zda je za takové situace věřitel, kterému byla pohledávka postoupena, aktivně věcně legitimován k podání žaloby na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem poté, co se nesprávný úřední postup v majetkové sféře věřitele projeví.
13. Dovolatelka považuje právní polemiku odvolacího soudu za nepřiléhavou, neboť odvolací soud úkonem postoupení pohledávky komplexní odpovědnostní titul státu štěpí tak, že se jeho uplatnění stává právně nemožným.
14. Dovolatelka má za to, že výše popsaným postupem došlo k převodu práva na náhradu škody. Od nařízení exekuce lze jednání soudního exekutora považovat za nesprávný úřední postup, neboť ten po léta nevydal exekuční příkaz k prodeji nemovitých věcí pouze ze svévole, čímž porušil diskreci udělenou mu při výkonu veřejné moci, jak vyplývá též z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2769/2017. K nesprávnému úřednímu postupu došlo v období, kdy bylo exekuční řízení vedeno ve prospěch právních předchůdců žalobkyně, přičemž nejprve došlo k nesprávnému úřednímu postupu, poté ke vzniku škody. Popsaný průběh tak dle dovolatelky odpovídá běžnému vzniku odpovědnostního titulu v „právním éteru“. Zapříčinění škody není nikterak podmíněno bezprostřední časovou návazností na nesprávný úřední postup, ale naopak je zcela běžné, že nesprávný úřední postup se v majetkové sféře poškozeného odrazí až s časovým odstupem.
15. Odvolací soud proces vzniku odpovědnostního titulu rozštěpil pouze na základě tvrzeného nepostoupení nároku na náhradu škody, aniž by posuzoval smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 4. 9. 2013, dle jejíhož čl. II byla na žalobkyni veškerá práva z titulu náhrady škody postoupena. Dovolatelka současně zdůraznila, že nárok na náhradu škody nelze postoupit způsobem vyžadujícím jeho pregnantní označení, jelikož v okamžiku postoupení pohledávky již došlo k nesprávnému úřednímu postupu, ale škoda z toho vzniklá se dosud v majetkové sféře oprávněné neprojevila. Škoda tak měla v době postoupení latentní povahu. Změna v osobě věřitele byla současně pouze změnou formální, neboť do materiální sféry práv a povinností mezi dlužníkem a věřitelem postoupením pohledávky zasaženo nebylo. Ostatně jak vyplývá z aktuálního stavu vědy a právní praxe, způsobilým předmětem postoupení je rovněž pohledávka nesplatná, a dokonce pohledávka ještě neexistující, jež má vzniknout teprve v budoucnu.
16. Přistoupením na výklad odvolacího soudu by dle dovolatelky byla legitimizována zjevná nespravedlnost, neboť nelze připustit, aby došlo k nesprávnému úřednímu postupu a současně ke vzniku škody, avšak tyto skutečnosti degradovat (přetrhnout genezi nároku) postoupením pohledávky, resp. tvrzeným nedostatkem aktivní legitimace osoby, na kterou bylo právo na náhradu škody postoupeno. Za takové konstelace by se práva na náhradu škody nemohl domoci ani aktuální věřitel, kterému právo dle odvolacího soudu svědčit nemá, ani věřitel předchozí, jelikož tomuto již postoupená pohledávka nesvědčí.
17. Dovolatelka je přesvědčena, že genezi odpovědnostního titulu není možné přerušit pouhou změnou v osobě oprávněného, a současně není možné za aktivně věcně legitimovaného považovat právního předchůdce žalobkyně. Tím spíš, když vzniklá škoda má povahu majetkovou, a není tak vázána na osobu jediného věřitele. Posuzovanou věc tak nelze podřadit pod množinu situací popisovaných rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015, jímž odvolací soud podpůrně argumentuje, jelikož tento dopadá na problematiku náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, která je vázána na konkrétní osobu.
18. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil taktéž od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 732/1998, při řešení otázky procesního práva, podle níž povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou procesními povinnostmi, o kterých je soud povinen, je-li to třeba, účastníka řízení poučit.
19. Odvolací soud založil své rozhodnutí na tvrzení, že pohledávka na náhradu škody za soudním exekutorem na žalobkyni označenými smlouvami o postoupení pohledávky nepřešla, přestože se těmito smlouvami, jejich obsahem, a tedy převodem nároku na náhradu škody, nezabýval. Pokud rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na otázce převodu nároku na náhradu škody na žalobkyni, měl ji soud poučit v souladu s § 118a o. s. ř., neboť je notorietou, že pokud se soud prvního stupně některou ze skutečností, které jsou pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, vůbec nezabýval a nehodnotil ji, musí nedostatek poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. napravit odvolací soud tím, že tuto skutečnost sám vyhodnotí a se svými závěry ještě před rozhodnutím ve věci samé seznámí účastníky.
20. Pokud si prejudiciální otázku položí poprvé až soud odvolací, musí ji prezentovat účastníkům řízení a umožnit jim, aby se k ní vyjádřili a případně navrhli důkazy na podporu svých tvrzení, jinak nepostupuje předvídatelně. Pokud takto soud nepostupuje a při řešení prejudiciální otázky navíc opomene aplikovat příslušnou normu hmotného práva, pročež řešenou otázku posoudí nesprávně, dopouští se excesu. Přičtení takového excesu k tíži účastníka řízení potom není v souladu s principy spravedlivého procesu, jak vyplývá též z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3085/15. Soud prvního stupně navíc u převodu nároku na náhradu škody v předmětných smlouvách o postoupení pohledávky žádné vady neshledal, naopak postoupení nároku aproboval, když konstatoval, že žalobkyně měla při postoupení pohledávky přijmout stav, který v době postoupení pohledávky v řízení panoval.
21. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
22. Žalovaná se ve svém vyjádření k podanému dovolání ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že ze samotného textu smlouvy o postoupení pohledávky nevyplývá, že by na postupníka přešlo právo na náhradu škody za státem dle zákona č. 82/1998 Sb., neboť takto vymezené právo nebylo ve smlouvě o postoupení pohledávky definováno. Žalobkyně zásadním způsobem pochybila, pokud smlouvu o postoupení pohledávky uzavřela v roce 2013, avšak ke změně oprávněného byl podán návrh až v roce 2016. Touto nepochopitelnou nečinností projevila žalobkyně v podstatě absolutní nezájem o předmětné exekuční řízení. Žalovaná dále zdůraznila, že v případě změny účastníka v osobě oprávněného platí, že nový oprávněný musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení. Jak v roce 2013, kdy byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky, tak v roce 2016, kdy byl podán návrh na změnu účastníka v osobě oprávněného, byl žalobkyni jasně znám stav předmětného exekučního řízení, nepochybně si zhodnotila míru případného úspěchu v tomto řízení a nepochybně k těmto okolnostem přihlédla při stanovení ceny za postoupení pohledávky. Žalobkyně dle žalované přijala pohledávku za určité situace (tedy za situace nevydání exekučního příkazu prodejem nemovité věci), a proto se nemůže domáhat náhrady škody z titulu, který předcházel samotnému postoupení pohledávky, potažmo rozhodnutí o změně účastníka. Žalovaná tak navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
24. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
25. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
26. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
27. Dovolání je sice podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné v části týkající se nákladů řízení, avšak Nejvyšší soud jej nemohl v této části odmítnout s ohledem na to, že nákladový výrok zrušil jako akcesorický (viz dále).
28. Dovolání není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky poučení žalobkyně ve smyslu § 118a o. s. ř. v případě, kdy rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na otázce převodu nároku na náhradu škody na žalobkyni, neboť poučení účastníků řízení podle § 213b odst. 1 (§ 118a odst. 2) o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a rozsudky ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2954/2008, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo
3326/2010). S ohledem na právní posouzení věci odvolacím soudem, jakkoliv nesprávným (viz dále), nelze učinit závěr, že by se odvolací soud ve smyslu § 237 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud podle § 118a o. s. ř. nepostupoval. 29. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky aktivní věcné legitimace k náhradě škody za situace, kdy k nesprávnému úřednímu postupu soudního exekutora došlo ještě před postoupením exekuované pohledávky na žalobce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu 30. Dovolání je důvodné. 31. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady řízení neshledal. 32. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2). 33. Nejvyšší soud již např. v rozsudku ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, uvedl, že: „[š]kodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno – kdyby nebylo škodné události – důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí totiž ustanovení § 154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. ‚pro tentokrát‘, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu.“ 34. Pokud odvolací soud uzavřel, že žalobkyni nelze považovat za poškozenou, neboť v době nesprávného úředního postupu soudního exekutora nebyla oprávněnou věřitelkou předmětné pohledávky, ani účastnicí předmětného exekučního řízení, aniž se zabýval tím, zda, kdy a komu vůbec škoda (ve smyslu citované judikatury) na exekuované pohledávce vznikla, je jeho právní posouzení věci neúplné, tudíž nesprávné. Vznikla-li totiž škoda až žalobkyni, je otázka, zda s postoupením exekuované pohledávky přechází i nárok na náhradu škody na pohledávce vzniklé, bezpředmětná. Její řešení odvolacím soudem tak bylo předčasné. 35. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení výše uvedené právní otázky neúplné, tudíž nesprávné, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, a to
36. V dalším řízení odvolací soud poté, co si opatří potřebná skutková zjištění, znovu posoudí existenci tvrzené pohledávky žalobce, tedy zda, kdy a komu v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu případně tvrzená škoda vznikla, a v závislosti na vyřešení této otázky se teprve eventuálně bude zabývat otázkou postoupení zažalované pohledávky.
37. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 6. 2023
Mgr. Vít Bičák předseda senátu