U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněného: Soukromý malý podnik „STAVES“, se sídlem v
Ternopilu, N. Jaremčuka 27/14, Ukrajina, zastoupeného JUDr. Ing. Janem
Kopřivou, advokátem se sídlem v Brně, Zahradnická 6, proti povinné Ing. G. S.,
roz. D., zastoupené Mgr. Petrem Olbortem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Zarámí
4077, pro 1.500.000,- Kč s příslušenstvím a pro smluvní pokutu ve výši
500.000,- Kč a ve výši 640.000,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp.
zn. 23 Nc 304/2007, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 14. prosince 2007, č. j. 20 Co 456/2007 - 45, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 23. 2. 2007, č.
j. 23 Nc 304/2007 - 25, jímž okresní soud nařídil podle pravomocného a
vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2004, č. j. 20 Cm
89/2000 - 69, k vymožení povinnosti zaplatit oprávněnému částku ve výši
1.500.000,- Kč s úroky z prodlení ve výroku tohoto usnesení specifikovanými,
dále pro smluvní pokutu ve výši 640.000,- Kč a 500.000,- Kč, pro náklady
předcházejícího řízení ve výši 141.375,- Kč a pro náklady exekuce, které budou
v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinné, jejímž provedením byl
pověřen soudní exekutor JUDr. Vít Novozámský, Exekutorský úřad Brno-město.
Odvolací soud z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 20 Cm 89/2000, z
výpisu z registru živnostenského podnikání v informačním systému Ares, včetně
výpisu z obchodního rejstříku společnosti Metal Kraft, s.r.o., z výpisu z CRO
založeném v nalézacím spise ke dni 17. 7. 2007 a z výpisu z centrální evidence
obyvatel ke dni 14. 12. 2007 zjistil, že nalézací soud doručoval žalobu spolu s
předvoláním k jednání na den 10. 11. 2004 žalované (nyní povinné) na adresu
místa bydliště jejího manžela ve S. (když se žaloba předtím vracela soudu zpět,
pokud ji doručoval na adresu Z.), že podle pošty byla tato zásilka doručena
žalované uložením, přičemž pošta nesdělila nic o tom, že by se žalovaná z této
adresy odstěhovala, a že rozsudek (podkladové rozhodnutí) byl doručován
žalované do vlastních rukou taktéž na adresu N. a opět se vrátil s tím, že si
adresátka zásilku nevyzvedla, na této adrese však bydlí. Na základě těchto
zjištění nepřisvědčil námitce povinné, že nebyly splněny předpoklady pro vydání
rozsudku pro zmeškání „z hlediska předvolávání žalované k jednání nalézacího
soudu“ a že rozsudek byl doručován povinné na adresu, na které se nezdržovala.
Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce povinné ohledně místní nepříslušnosti
Okresního soudu ve Zlíně, a to mj. s ohledem na skutečnost, že adresu v P., kde
povinná podle svého tvrzení dlouhodobě bydlí u své matky, má vyznačenou podle
CRO teprve od 26. 11. 2007, tedy po podání návrhu oprávněným a stejně tak po
rozhodnutí o nařízení exekuce soudem prvního stupně.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v §
241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nesouhlasí se skutkovým stavem zjištěným
odvolacím soudem a namítá, že v nalézacím řízení neměla možnost se seznámit s
žalobou ani podat opravný prostředek proti rozhodnutí soudu, neboť o jeho
existenci nevěděla, takže odvolací soud „uplatňoval“ fikci doručení, aniž by
byly splněny základní podmínky pro vydání podkladového rozsudku podle § 153b
odst. 1 o. s. ř. Opětovně namítá rovněž místní (v dovolání mylně označeno
„věcná“) nepříslušnost Okresního soudu ve Zlíně, s tím, že na adrese její matky
v P., se zdržuje od doby před nařízením exekuce. Protože tedy odvolací soud jí
svým postupem odepřel právo na soudní ochranu, navrhla, aby dovolací soud
usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněný ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo jako
nepřípustné odmítnuto.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12., část první, zákona č.
7/2009 Sb.)
a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle § 238a odst. 1
písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130
zákona č. 120/2001 Sb. přípustné.
Dovolatelka žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání
nevymezila, a ani na základě námitek uplatněných v dovolání k tomuto závěru
dospět nelze.
Námitka povinné, že pro vydání podkladového rozhodnutí nebyly splněny podmínky,
neboť jí nebyla doručena žaloba a předvolání, je v řízení o výkon rozhodnutí (
exekučním řízení) zcela bez právního významu. V této fázi řízení není soud
oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jelikož jeho
obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo
4548/2007, ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62, ze dne 14. 4. 1999, sp. zn.
21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2000
pod č. 4, a ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2005 pod č. 58). Stejně tak v mnoha
rozhodnutích (např. usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod č.
62, usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura č. 11, ročník 2000 pod č. 123, usnesení ze dne 30. 8. 2004,
sp. zn. 20 Cdo 1569/2003) Nejvyšší soud vysvětlil, že případné vady nalézacího
řízení (byť by skutečně existovaly) se do řízení o výkon rozhodnutí (do
exekučního řízení) nepřenášejí (k vadě nalézacího řízení spočívající v tom, že
nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2924/2005).
Výtkou, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud, dovolatelka uplatnila
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; z hlediska přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je však taková dovolací výhrada
bezvýznamná, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (viz
§ 242 odst. 3 o. s. ř. - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6.
2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č.
132, ročník 2004). O situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce
existence právní otázky zásadního významu, se přitom v daném případě nejedná
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo
usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Pro úplnost je třeba konstatovat, že pokud dovolatelka zpochybňuje skutková
zjištění, z nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází, a vytýká
odvolacímu soudu neúplně a nesprávně zjištěný skutkový stav; uplatňuje tím
dovolací důvody podle § 241a odst. 3 a § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K
okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního
významu, a podle § 241a odst. 3 o. s. ř. však nemůže být při posouzení, zda je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov.
právní názory vyjádřené ve výše citovaném usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2009, sp.
zn. 21 Cdo 4853/2008). Samotné hodnocení důkazů soudem nelze se zřetelem k
zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. úspěšně napadnout
žádným dovolacím důvodem, a to ani důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2755/2006,
či ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1524/2007).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce
zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §
238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, a s § 130 zákona č. 120/2001 Sb. není
tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech vzniklých oprávněnému v dovolacím řízení rozhodne soudní
exekutor (§ 88 odst. 1 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2010
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu