20 Cdo 189/2024

20 Cdo 189/2024-192

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného M. P., zastoupeného JUDr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 837/11, proti povinné OVB Allfinanz, a. s., se sídlem v Praze 4, V Parku 2343/24, identifikační číslo osoby 48040410, pro vymožení nepeněžitého plnění – poskytnutí údajů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 72 EXE 3729/2022, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2023, č. j. 16 Co 234/2023-132, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2023, č. j. 16 Co 234/2023-132, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 4 (exekuční soud) pověřením ze dne 20. prosince 2022, č. j. 72 EXE 3729/2022-29, pověřil soudního exekutora JUDr. Romana Chaloupku, Exekutorský úřad Mělník, vedením exekuce podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 29. července 2021, č. j. 43 C 186 2019-261, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2022, č. j. 20 Co 391/2021-419, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2022, č. j. 23 Cdo 2338/2022-543, k uspokojení nepeněžité pohledávky – poskytnutí údajů o konkrétních hodnotách, na jejichž základě byla oprávněnému povinnou v období od 20. června 2015 do 1. září 2018 vyplácena BEPRO provize podle smluv v příloze rozsudku.

Povinná v podání ze dne 18. ledna 2023 navrhla zastavení exekuce. Namítala zejména materiální nevykonatelnost exekučního titulu, neboť z jeho znění není zřejmý přesný rozsah a obsah vymáhaného plnění, a dále namítla, že povinnost vyplývající z exekučního titulu byla splněna, neboť povinná již oprávněnému poskytla údaje potřebné k ověření výpočtu a výše jeho provize. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 1. června 2023, č. j. 72 EXE 3729/2022-60, exekuci zastavil (výrok I.) a rozhodl, že se povinné nepřiznává náhrada nákladů exekučního řízení (výrok II.) a že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce (výrok III.).

V odůvodnění exekuční soud uvedl, že z výroku exekučního titulu (žalovaná je povinna poskytnout žalobci údaje o konkrétních hodnotách, na jejichž základě byla žalobci v období od 20. června 2015 do 1. září 2018 vyplácena BEPRO provize podle smluv v příloze rozsudku) nelze zjistit přesný rozsah a obsah povinnosti, která má být povinnou splněna. Podle odůvodnění exekučního titulu má žalobce právo na poskytnutí údajů podle ustanovení § 662a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinný do 31.

prosince 2013 (dále též jen „obch. zák.“), na jejichž základě mu žalovaná vyčíslila výši jeho provize. Žalobce má však právo toliko na poskytnutí údajů nezbytných k ověření správnosti vyplacených provizí, nikoliv už na doložení konkrétního vzorce výpočtu, jenž musí být při dosažení údajů patrný ze smluvních ujednání ve spojení s tzv. provizními listinami, ani na předložení provozních podmínek sjednaných mezi žalovanou a jejími smluvními partnery v rámci jejich dvoustranných smluvních vztahů. Exekuční soud uzavřel, že ani odůvodnění exekučního titulu neobjasňuje, které konkrétní údaje by měla povinná oprávněnému poskytnout.

Formulace „údaje o konkrétních hodnotách“ použitá ve výroku exekučního titulu je proto zcela neurčitá, a exekuční titul tak není materiálně vykonatelný. Protože tato vada sama o sobě naplňuje důvod pro zastavení exekuce, exekuční soud se již podrobně nezabýval námitkou povinné spočívající ve splnění dané povinnosti.

Proti rozhodnutí exekučního soudu podali odvolání jak oprávněný, tak povinná. Oprávněný odvoláním napadl celé rozhodnutí, zatímco povinná brojila pouze proti

výroku II. o nepřiznání nákladů exekučního řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28. srpna 2023, č. j. 16 Co 234/2023-132, rozhodnutí exekučního soudu změnil tak, že návrh povinné na zastavení exekuce se zamítá. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že povinnost povinné poskytnout údaje vyplývá z kogentního ustanovení § 662a odst. 2 obch. zák. Pokud povinná stanovila za předmětné období oprávněnému provizní odměnu, pak při jejím stanovení musela vycházet z konkrétních údajů, které má k dispozici, a tyto údaje musí podle exekučního titulu bez dalšího poskytnout oprávněnému.

Závěr exekučního soudu o materiální nevykonatelnosti exekučního titulu považoval odvolací soud za ryze formalistický. Podle odvolacího soudu je exekuční titul po materiální stránce zcela zřejmě vykonatelný. K námitce splnění uložené povinnosti odvolací soud uvedl, že namítá-li povinná, že veškeré údaje již byly oprávněnému poskytnuty, pak z těchto údajů musí být zcela jasně a zřetelně možné určit výši odměny a zda tato výše odměny koresponduje s výší odměny, která byla oprávněnému vyplacena. Je proto na povinné, aby tuto povinnost beze zbytku splnila, jinak se vystavuje nebezpečí dalšího průběhu exekučního řízení.

Je na soudu prvního stupně, „aby opětovně, případně posoudil obranu povinného v tom směru, že veškeré údaje byly oprávněnému poskytnuty a z nich lze bez dalšího určit správnost poskytnuté provize“. Pokud nadále v řízení povinná bude tvrdit, že veškeré údaje již byly poskytnuty, pak je na soudním exekutorovi, případně na soudu prvního stupně, aby posoudili, zda z těchto údajů lze dovodit výši provize, či nikoliv a zda tedy povinná vymáhanou povinnost již splnila, nebo nikoliv. Vzhledem k tomu, že rozhodnutím odvolacího soudu byl odstraněn i výrok II.

soudu prvního stupně, proti němuž podala odvolání povinná, nepovažoval odvolací soud za nutné se odvoláním povinné zabývat. Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, v němž formulovala následující právní otázky, na jejichž řešení podle ní napadené rozhodnutí

odvolacího soudu závisí:

1) Může odvolací soud rozhodnout ve věci samé (rozhodnout o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce a tím změnit rozhodnutí prvostupňového soudu), aniž by se vypořádal s jednou z námitek účastníka, jenž je pro posouzení návrhu na zastavení exekuce klíčová, resp. tuto námitku vůbec z hlediska její podstaty neposoudit a neodůvodnit ji s tím, že její posouzení ponechá prvostupňovému soudu k vyřešení do dalšího průběhu řízení? 2) Je dána materiální vykonatelnost exekučního titulu na nepeněžité plnění za situace, kdy jeho výrok obsahuje pouze obecnou formulaci bez stanovení konkrétní povinnosti a ani v kombinaci s odůvodněním rozhodnutí nelze jednoznačně určit, jaké zcela konkrétní a nezaměnitelné plnění má povinná poskytnout tak, aby splnila uloženou povinnost? Dovolatelka uvedla, že při řešení první otázky se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.

dubna 2023, sp. zn. 24 Cdo

732/2023-II, a nálezu Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/20. Napadené rozhodnutí považuje dovolatelka za neodůvodněné a nepřezkoumatelné, neboť pokud odvolací soud posoudil námitku materiální nevykonatelnosti exekučního titulu jinak než soud prvního stupně, aniž se sám zabýval druhou stěžejní námitkou, že uložená povinnost již byla splněna, měl věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle dovolatelky ostatně odůvodnění rozhodnutí odpovídá situaci, kdy odvolací soud věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a nikoliv změně rozhodnutí spočívající v zamítnutí návrhu povinné na zastavení exekuce.

Odvolací soud svým rozhodnutím učinil z námitky týkající se splnění uložené povinnosti pravomocně rozsouzenou věc, aniž se touto námitkou zabýval. Dovolatelka uvedla, že i co se týče druhé dovolací otázky, je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, neboť v této části rozhodnutí chybí hlubší odůvodnění. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem, že exekuční titul je materiálně vykonatelný, neboť z něho není možné přesně určit, jaké konkrétní údaje o hodnotách má povinná poskytnout, aby uloženou povinnost bez pochybností splnila, k čemuž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.

dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, a dále stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. února 1981, sp. zn. Cpj 159/79, a stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 1983, sp. zn. Cpj 40/83, od nichž se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil. Dovolatelka z výše uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž požaduje projednání jiným senátem. Dovolatelka dále navrhla odložení právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu.

Oprávněný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela koresponduje s jeho výrokem. Oprávněnému sice byly před zahájením exekuce poskytnuty určité podklady, které však byly neúplné. V průběhu exekuce povinná už oprávněnému neposkytla nic. Napadené rozhodnutí je třeba chápat tak, že povinnost uložená povinné exekučním titulem dosud splněna nebyla, přičemž je na povinné, aby svou povinnost beze zbytku splnila, a následně bude na soudním exekutorovi, popř. na exekučním soudu, aby posoudil, zda byla uložená povinnost splněna, či nikoliv.

Napadené rozhodnutí není podle oprávněného neodůvodněné ani nepřezkoumatelné. K námitce materiální nevykonatelnosti exekučního titulu oprávněný uvedl, že i v tomto ohledu je napadené rozhodnutí řádně odůvodněno. Povinnost k poskytnutí požadovaných údajů vyplývá z uzavřených smluv, rovněž i ze zákona a tato povinnost byla povinné uložena i exekučním titulem, který oprávněný považuje za zcela určitý, neboť oprávněný má podle ustanovení § 662a odst. 2 obch. zák. nárok na „veškeré údaje“. Exekuční titul je proto podle oprávněného vykonatelný a napadené rozhodnutí není v rozporu s citovanou judikaturou.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č.

286/2021 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. (neboť při řešení otázky materiální vykonatelnosti exekučního titulu, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.

bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Podle ustanovení § 662a odst. 2 obch. zák. je obchodní zástupce oprávněn požadovat, aby mu byly poskytnuty veškeré údaje, zejména výpis z účetních knih, které má zastoupený k dispozici a které obchodní zástupce potřebuje k ověření výše provizí, které mu náleží. Podle ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 261a odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti. Podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže byl nařízen, ačkoli se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a dospěl k závěru, že byť je jeho odůvodnění poměrně stručné, o nepřezkoumatelné rozhodnutí se nejedná. V tomto ohledu napadené rozhodnutí vyhovuje požadavkům stanovených ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011).

Co se týče námitky materiální nevykonatelnosti exekučního titulu, Nejvyšší soud v minulosti opakovaně vysvětlil, že jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí je vymezení rozsahu a obsahu vymáhaných povinností. Neobsahuje-li exekuční titul všechny předpoklady materiální vykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 o. s. ř., může podle něj být exekuce nařízena jen v případě, že chybějící údaje nebo údaje v něm uvedené nepřesně, nesrozumitelně nebo neurčitě lze dovodit postupem podle § 261a odst. 2 a 3 o.

s. ř. (§ 40 odst. 2, 3 zákona č. 120/2001 Sb.). Při zkoumání materiální vykonatelnosti rozhodnutí vychází soud z obsahu výroku rozhodnutí, z odůvodnění pouze za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti; výrok titulu však nelze jakkoli doplňovat či opravovat. Není-li možné z exekučního titulu uvedené náležitosti dovodit ani takovým výkladem (s přihlédnutím k povaze uložené povinnosti nebo ke způsobu exekuce), nemůže takový titul být způsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.

června 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, nebo ze dne 1. července 2011, sp. zn. 20 Cdo 3077/2009). Z povahy exekučního řízení plyne, že okolnosti chybějící titulu z hlediska požadavku materiální vykonatelnosti soud v exekučním řízení již zásadně zjišťovat nemůže, a že tedy v exekučním řízení není přípustné titul navržený k exekuci o tyto okolnosti doplňovat, a to ani rešeršemi do nalézacího řízení, ani (až na výjimky) k příslušnému právnímu předpisu, natožpak tyto okolnosti zjišťovat dokazováním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.

ledna 2010, sp. zn. 20 Cdo 4533/2007, ze dne 30. června 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, nebo ze dne 26. února 2020, sp. zn. 20 Cdo 3285/2019, ze související literatury srov. dále Kůrka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Linde. Praha 2004, str. 72, 310). Nejvyšší soud již rovněž vysvětlil, že je nespornou procesní zásadou požadavek, aby vykonávané rozhodnutí bylo z hlediska materiální vykonatelnosti natolik určité, aby jak straně oprávněné, tak také straně povinné byl jednoznačně zřejmý a zcela určitý rozsah a obsah rozhodnutím autoritativně nastolených (popř. deklarovaných) práv a povinností, které jim svědčí, popř. které jim jdou k tíži.

Nelze mít přesvědčivý a rovnoprávný argument pro závěr, aby straně oprávněné bylo ve vykonávacím řízení přiznáno právo, které nemá oporu ve výroku exekučního titulu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 1693/2005, nebo ze dne 26. října 2011, sp. zn. 20 Cdo 4909/2010).

V nyní řešeném případě Nejvyšší soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že zní-li výrok exekučního titulu tak, že povinná je povinna poskytnout oprávněnému údaje o konkrétních hodnotách, na jejichž základě byla oprávněnému v období od 20. června 2015 do 1. září 2018 vyplácena BEPRO provize podle smluv v příloze rozsudku, není z této formulace zřejmý přesný obsah a rozsah povinnosti, která má být povinnou splněna. V odůvodnění exekučního titulu je s odkazem na kogentní ustanovení § 662a odst. 2 obch. zák. uvedeno, že oprávněný má právo na poskytnutí údajů, na jejichž základě mu povinná vyčíslila výši jeho provize, přičemž k ověření sporné výplaty provizí potřebuje (kromě provizní listiny - která mu byla poskytnuta) „údaje o konkrétních hodnotách“ na jejichž základě byla oprávněnému v rozhodném období poskytnuta provize podle jednotlivých jím uzavřených smluv, aniž by však bylo uvedeno, které konkrétní údaje, resp. hodnoty, jsou tím míněny.

Přesný rozsah a obsah povinnosti, jež má být povinnou splněna, tak nelze zjistit ani z odůvodnění exekučního titulu, což činí exekuční titul materiálně nevykonatelným.

Nejvyšší soud nijak nezpochybňuje právo oprávněného na veškeré údaje potřebné k ověření výše jeho provizí, které mu výslovně přiznává ustanovení § 662a odst. 2 obch. zák. Má-li však být splnění povinnosti vymáháno v exekučním řízení, nelze upustit od požadavku materiální vykonatelnosti exekučního titulu co do určitosti vymáhané povinnosti. Jinými slovy, je úkolem nalézacího řízení v maximální možné míře konkretizovat, co má být splněno, aby v exekučním řízení již o předmětu plnění nevznikaly pochybnosti.

Protože Nejvyšší soud shledal důvodnou námitku materiální nevykonatelnosti exekučního titulu, nebylo třeba se zabývat dalšími dovolacími námitkami. Usnesení odvolacího soudu z výše uvedených důvodů spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Důvod pro projednání věci v dalším řízení jiným senátem odvolacího soudu ve smyslu § 243e odst. 3 o.s.ř. není dán. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci se bude odvolací soud zabývat rovněž odvoláním povinné proti výroku II. soudu prvního stupně (o nepřiznání

nákladů exekučního řízení). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Dovolatelka dále navrhla odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že není porušením ústavně zaručených práv, rozhodne-li dovolací soud spolu s dovoláním o návrhu na odklad vykonatelnosti (resp. právní moci), aniž by se zabýval odůvodněním takového návrhu, stane-li se tak ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti (resp. právní moci) rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem dovolatelky na odklad právní moci rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. 2. 2024

JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu