20 Cdo 191/2024-336
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné České průmyslové zdravotní pojišťovny, se sídlem v Ostravě, Jeremenkova 161/11, identifikační číslo osoby 47672234, zastoupené JUDr. Annou Antlovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Sadová 2650/20, proti povinnému M. R., zastoupenému Mgr. Václavem Votavou, advokátem se sídlem v Javorníku, Míru 150, pro 139 322 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 EXE 1776/2011, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 9. 2023, č. j. 40 Co 137/2023-316, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Okresní soud v Jeseníku (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. 11. 2022, č. j. 2 EXE 1776/2011-284, opětovně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, která byla nařízena usnesením téhož soudu ze dne 28. 8. 2011, č. j. 2 EXE 1776/2011-22, přičemž návrh na zastavení exekuce je datován 3. 8. 2018. Uzavřel, že povinný jako plátce pojistného si v závěru roku 1997, resp. na začátku roku 1998 řádně nesplnil svou povinnost, která mu vyplývá z § 8 odst. 4 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, když o svém dlouhodobém pobytu v cizině neučinil u příslušné zdravotní pojišťovny (předchůdkyně oprávněné) písemné prohlášení; učinil tak až k datu 12. 4. 2007. Toto prohlášení přitom nelze zaměňovat s oznamovací povinností tehdejšího zaměstnavatele povinného vyplývající z § 10 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Až v červnu 2007 se povinný obrátil prostřednictvím Generálního konzulátu České republiky v Chicagu na správní odbor Městského úřadu Jeseník se žádostí o vydání (nového) cestovního pasu. Adresa povinného se objevila sice poprvé v návrhu H. K. na zvýšení výživného ze dne 14. 4. 2004 ve věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 16 P 3/2004, H. K. však již dne 9. 7. 2004 předložila soudu zásilku, že povinný na uvedené adrese dva roky nebydlí (proto byl také povinnému ustanoven opatrovník). Je nesporné, že právní předchůdkyně oprávněné v době vydání výměrů ze dne 21. 11. 2005, které se týkaly dlužného pojistného na zdravotní pojištění za dobu od 1. 1. 1998 do 31. 10. 2005 a vyměřeného penále za stejné období, o dlouhodobém pobytu povinného v zahraničí nevěděla, proto je na výměrech uvedena tehdejší adresa platného trvalého pobytu povinného. Ze stejného důvodu byly výměry povinnému doručovány formou veřejné vyhlášky podle § 26d odst. 6 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, nikoliv podle § 22 téhož zákona do ciziny. Okresní soud rovněž neshledal důvodnou námitku promlčení, kterou povinný vznesl.
2. Krajský soud v Ostravě (dále též jen „odvolací soud“) usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že předchůdkyně oprávněné nevěděla o pobytu povinného v cizině, a proto důvodně povinnému doručovala platební výměry veřejnou vyhláškou. Rovněž souhlasil se závěrem, že povinný si řádně nesplnil svou oznamovací povinnost vůči příslušné zdravotní pojišťovně, přičemž právní předchůdkyně oprávněné neměla povinnost na to povinného upozorňovat. Zánik povinnosti platit pojistné přitom zákon spojuje až s doručením písemného prohlášení příslušné zdravotní pojišťovně.
3. Odvolací soud rovněž neshledal žádný omluvitelný důvod, pro který by se povinný jako účastník řízení nemohl s řádně doručenými platebními výměry seznámit. Odpovědnost za sdělení „doručovací adresy“ stíhala povinného, příslušná zdravotní pojišťovna neměla povinnost vyvíjet nějakou aktivitu k jejímu zjištění. Omluvitelný důvod nelze spojovat ani s postupem Okresního soudu v Jeseníku ve věci vedené pod sp. zn. 16 P 3/2004, neboť obsah spisu nedává podklad pro závěr, že povinný sdělil soudu svoji adresu v souvislosti s řízením o zvýšení výživného pro svého nezletilého syna.
4. Nedůvodná je podle odvolacího soudu i námitka promlčení. Platební výměry nabyly právní moci dne 15. 2. 2006, promlčecí doba je pětiletá. Právní předchůdkyně oprávněné na základě exekučních titulů vedla vykonávací řízení u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 11 E 951/2006 a 11 E 952/2006 a v těchto řízeních pokračovala od 13. 10. 2006 do 10. 7. 2007, takže došlo ke stavení promlčecí lhůty. Jestliže poté bylo exekuční řízení opětovně zahájeno dne 29. 6. 2011, promlčecí doba nemohla uplynout. K námitce promlčení ve vazbě na právo předepsat pojistné odvolací soud odkázal na judikaturu „vyšších soudů“, konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 20 Cdo 4397/2011, podle něhož námitka promlčení práva předepsat pojistné nemá v řízení o výkon rozhodnutí místo, neboť nelze zpochybňovat věcnou správnost exekučního titulu. Odvolací soud rovněž neshledal důvody pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“).
5. Povinný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Přípustnost dovolání zdůvodnil tak, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při posuzování existence důvodu zastavení podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zejména ve vztahu k formální vykonatelnosti rozhodnutí, v konkrétním případě zejména ve vztahu ke zkoumání tvrzeného omluvitelného důvodu, pro který se účastník nemohl s rozhodnutím seznámit (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2568/2018, či ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 20 Cdo 43/2021), a dále u posouzení existence důvodu zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5987/2017).
6. Dále podle povinného nebyly v praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny právní otázky: 1) jakým způsobem má exekuční soud posuzovat existenci důvodu zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve vztahu k námitce povinného ohledně nesprávného způsobu doručení písemnosti (doručení veřejnou vyhláškou namísto doručení do ciziny); 2) zda lze jako omluvitelný důvod, pro který se povinný nemohl s předmětným rozhodnutím seznámit a jehož existence má zásadní vliv na otázku účinnosti doručení, posoudit chybný postup v jiném řízení, v jehož důsledku došlo ke zmaření možnosti provést již v roce 2004, tedy v době před vydáním namítaných platebních výměrů, zápis adresy pro doručování povinného do evidence obyvatel, čímž by byla najisto postavena záležitost způsobu doručování písemností povinnému ze strany příslušných orgánů (včetně právního předchůdce oprávněné) do budoucna.
7. K nesprávnému posouzení neexistence důvodu pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolatel nesouhlasí s vyhodnocením, že nebyly dány předpoklady pro zaslání písemností do ciziny. Uvedl, že v době doručování platebních výměrů se již téměř osm let nacházel v USA. Podle jeho názoru soud bagatelizuje nejzásadnější aspekt, a to řízení vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 16 P 3/2004. Povinný od počátku uváděl, že správná a do dnešního dne platná je adresa v USA, na níž se povinný zdržuje a kterou sdělila opatrovnickému soudu H. K.. Okresní soud proto dospěl k nesprávnému závěru, že povinný je osobou neznámého pobytu, a proto je třeba mu ustanovit opatrovníka. Dovolatel zpochybňuje, zda vůbec oznámení na obálce „this person doesn't live at this address – two years“ vyznačil poštovní doručovatel nebo jiná osoba, přičemž tato informace měla pro povinného zásadní důsledky. Opatrovnický soud měl tedy sám povinného na adresu v cizině obeslat. V důsledku chybného postupu soudu byl v roce 2004 znemožněn zápis adresy povinného v USA do evidence obyvatel, a proto nebyly ani platební výměry do ciziny doručovány.
8. Podle názoru dovolatele je v dané věci plně použitelný závěr usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2568/2018, podle něhož dospěje-li soud v řízení o výkon rozhodnutí nebo v jiném řízení k závěru, že rozhodnutí soudu vydané v občanském soudním řízení není z formálního hlediska vykonatelné, neboť nebylo řádně či účinně doručeno, neplatí tu § 50d odst. 5 o. s. ř. Je tomu tak proto, že přezkum řádnosti doručení v rámci řízení o výkon rozhodnutí ve věcech posuzování opožděnosti podaných opravných prostředků a v jiných obdobných případech není rozhodováním o neúčinnosti doručení ve smyslu ustanovení § 50d o. s. ř. Dotčené rozhodnutí proto musí v příslušném řízení být adresátu znovu (a řádně) doručeno, má-li tato skutečnost pro další průběh řízení význam.
9. Dovolatel dále namítá, že v důsledku odepření opětovného doručení platebních výměrů mu byla zároveň odepřena možnost zpochybnit jejich věcnou správnost, což již nyní není oprávněn. Stejně tak by byl oprávněn zpochybnit závěr, že právní předchůdkyně o pobytu povinného v cizině nevěděla a že si nesplnil svoji povinnost vyplývající z § 8 odst. 4 zákona č. 48/1997 Sb. Stejně tak by mohl vznést námitku promlčení, neboť právo předepsat dlužné pojistné se promlčuje za pět let od splatnosti. Připomněl, že se soudy ani nezabývaly možností ustanovení opatrovníka podle § 32 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
10. Povinný vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval možností zastavit exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5987/2017.
11. Povinný navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se exekuce zastavuje, popř. aby usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
13. Dovolatel své dovolání staví na zpochybnění skutkového stavu, tak jak jej soud prvního stupně zjistil a soud odvolací jeho skutková zjištění převzal, tedy že povinný u zdravotní pojišťovny (Hutnické zaměstnanecké pojišťovny) v závěru roku 1997, resp. na začátku roku 1998 neučinil písemné prohlášení o svém dlouhodobém pobytu v cizině ve smyslu § 8 odst. 4 zákona č. 48/1997 Sb., v době od 4. 3. 1992 do 30. 12. 2008 měl trvalý pobyt na adrese XY a v evidenci obyvatel nebyla evidována žádná adresa povinného pro doručování písemností mimo Českou republiku, zdravotní pojišťovna tak v době vydání exekučních titulů (21. 11. 2005) ani v době jejich doručování (13. 1. 2006) nevěděla ani nemohla vědět o tom, že povinný v cizině dlouhodobě pobývá. Na dovolatelem předložených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť dovolatel v nich prezentuje odlišný skutkový stav, než ke kterému dospěly soudy nižších stupňů – dovolatel vychází z údajného chybného postupu Okresního soudu v Jeseníku v roce 2004 v opatrovnickém řízení vedeném pod sp. zn. 16 P 3/2004, v němž měla bývalá partnerka povinného sdělit soudu adresu v zahraničí, na které se povinný zdržuje, přičemž podle povinného opatrovnický soud takto sdělenou adresu nesprávně ignoroval a jako adresu pro doručování ji nezapsal do evidence obyvatel, aby byla dostupná i dalším subjektům. Odvolací soud ovšem dospěl k opačnému závěru, a to že povinný v uvedeném opatrovnickém řízení soudu svoji adresu pro doručování nesdělil. Ze zjištění soudu prvního stupně (jež odvolací soud převzal) vyplývá, že dne 14. 4. 2004 podala matka nezletilého dítěte H. K. návrh na zvýšení výživného, přičemž v návrhu uvedla, že otec (povinný) již asi 9 let pobývá na konkrétní adrese v XY, následně dne 9. 7. 2004 soudu předložila podání povinného ze dne 17. 3. 2004, v němž bylo uvedeno pouze město XY, a zásilku, kterou povinnému na adresu do XY zaslala a která jí byla dne 29. 6. 2004 vrácena s poznámkou, že adresát na uvedené adrese již dva roky nežije; opatrovnický soud proto povinnému dne 20. 7. 2004 ustanovil opatrovníka z důvodu neznámého pobytu. Z žádného z provedených důkazů nebylo zjištěno, že by úřady České republiky byly obeznámeny s tím, že povinný dlouhodobě pobývá v cizině.
14. Předmětem přezkumu v dovolacím řízení nemůže být soudem zjištěný skutkový stav a způsob hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů (viz § 132 o. s. ř.) – srov. § 241a odst. 6 o. s. ř., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či ze dne 11. 6. 2020,
sp. zn. 23 Cdo 1002/2020. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Dovolací soud mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy neshledal žádný extrémní rozpor, přičemž hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
15. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 4. 2024
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu