20 Cdo 196/2019-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D.,
v exekuční věci oprávněné KANTE ZK s. r. o., se sídlem v Koutu na Šumavě 320,
identifikační číslo osoby 25206044, zastoupené JUDr. Janou Kopáčkovou,
advokátkou se sídlem v Domažlicích, Msgre. B. Staška 62, proti povinné A. S.,
narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Nedomou, advokátem se sídlem v
Novém Malíně 426,
pro 1 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp.
zn. 9 EXE 2211/2015, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 21. srpna 2018, č. j. 12 Co 596/2017-111, t a k t o :
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. srpna 2018, č. j. 12 Co
596/2017-111, a usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 26. září 2017, č. j.
9 EXE 2211/2015-87, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26. 9.
2017, č. j. 9 EXE 2211/2015-87, zastavil exekuci vedenou soudní exekutorkou
Mgr. Lenkou Černoškovou, Exekutorský úřad Prostějov (dále „soudní exekutorka“),
pod sp. zn. 18 EX 11270/15 (výrok I.), provedení této exekuce odložil do
pravomocného skončení řízení o návrhu na její zastavení (výrok II.), a
oprávněnému uložil, aby zaplatil jednak povinné na náhradě nákladů řízení
částku 21.417 Kč (výrok III.), jednak soudní exekutorce doposud nevyčíslené
náklady exekučního řízení (výrok IV.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění,
že exekučními tituly jsou vykonatelný notářský zápis sepsaný jménem notářky
JUDr. Danuše Motáčkové notářskou kandidátkou Mgr. Petrou Vymazalovou dne 10.
září 2012 pod č. NZ 278/2012, N 350/2012, a notářský zápis se svolením k
vykonatelnosti sepsaný notářkou JUDr. Evou Čiernikovou dne 26. listopadu 2011
pod č. NZ 183/2011, N 246/2011. Vzniklé pohledávky (včetně příslušenství) byly
dne 14. srpna 2014 postoupeny na oprávněnou a následně, dne 8. dubna 2015,
účastnice uzavřely dohodu o splácení dluhu (dále rovněž „dohoda“), obsahující
dále citovaná ujednání:
„7. Dlužník svůj výše popsaný dluh vůči věřiteli uznává podle § 2053 občanského
zákoníku co do důvodu i výše a zavazuje se svůj dluh vůči věřiteli (jistinu
včetně příslušenství) splnit nejpozději do 31. 12. 2030. …
8. Smluvní strany se dohodly, že skutečnost podle bodu 7 nemá vliv na nároky
vzniklé z prodlení dlužníka, které nastalo ohledně pohledávky podle bodu 1
písm. a) dne 24. 11. 2011 a ohledně pohledávky podle bodu 1 písm. b) dne 13. 3.
2013, a že věřitel je oprávněn požadovat úhradu dluhu i před 31. 12. 2030.“
Soud prvního stupně dospěl k závěru o předčasnosti vedení exekuce, neboť
výkladem výše uvedených ustanovení dohody byla ve prospěch povinné sjednána
odložená splatnost jistiny a jejího příslušenství (tj. smluvních úroků z
půjčky) v souladu s ustanovením
§ 1962 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1.
1. 2014 (dále rovněž „o. z.“). Jelikož tím byla nahrazena splatnost původního
závazku a povinná je oprávněna plnit nejpozději do 31. 12. 2030, soud prvního
stupně exekuci zastavil podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále vesměs „o. s. ř.“).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 21. srpna 2018,
č. j. 12 Co 596/2017-111, rozhodnutí soudu prvního stupně - s jistými korekcemi
ve výrocích o náhradě nákladů řízení - potvrdil (výrok I.) a uložil oprávněné
povinnost nahradit povinné náklady odvolacího řízení ve výši 10 708,50 Kč
(výrok II.). Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně ohledně
jednoznačného výkladu ujednání v bodu sedmém dohody, jenž zakotvuje odložený
čas plnění ve prospěch povinné, ale připustil, že výklad bodu osmého není zcela
určitý, tj. nelze prostřednictvím jazykového výkladu dospět k jednoznačnému
závěru, zda je věřitel oprávněn požadovat i před 31. 12. 2030 pouze sankční
nároky vzniklé v důsledku prodlení povinné nebo zda může požadovat úhradu
celého dluhu (jistiny a příslušenství). Podle jeho názoru nebylo ve smyslu §
556 o. z. - na základě jazykového výkladu a bez rozumných pochybností - možno
dovodit úmysl stran v okamžiku uzavírání smlouvy, a proto podle § 1812 o. z.
upřednostnil výklad pro povinnou příznivější, neboť se jednalo o vztah mezi
podnikatelem a spotřebitelem.
Oprávněná v dovolání proti usnesení odvolacího soudu namítá, že podle § 237 o.
s. ř., napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (výkladu
právního jednání podle úpravy účinné od 1. 1. 2014), při jejímž řešení se
odvolací soud odklonil od rozhodovací praxe dovolacího soudu s poukazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016.
Podle názoru dovolatelky je úmysl účastnic naprosto jednoznačný, což
dokumentuje dřívější chování povinné, jednající způsobem, jako by byla
dovolatelka oprávněna požadovat splacení celého dluhu i před 31. 12. 2030.
Odvolací soud za této situace nesprávně uplatnil ustanovení § 1812 o. s. ř. a
dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu
změnil, případně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov.
čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu
podala oprávněná osoba (účastnice exekučního řízení) ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o. s. ř. a že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
Nejvyšší soud napadené usnesení přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.
bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) se závěrem, že
dovolání je opodstatněné.
Podle § 556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle
úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o
něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle
význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev
vůle určen.
Podle § 556 odst. 2 o. z. se při výkladu projevu vůle přihlédne k praxi
zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání
předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam
právnímu jednání přikládají.
Podle § 1812 odst. 1 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem,
použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 31. října
2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, usnesení ze dne 24. dubna 2018, sp. zn. 23 Cdo
4861/2017, či usnesení ze dne 29. května 2018, sp. zn. 23 Cdo 505/2018) jsou
výkladová ustanovení pojímána v tom smyslu, že základní (prvotní) pravidlo
výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty
první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl)
jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných)
okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k
okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. Melzer, F. in
Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský zákoník - velký komentář, Svazek III, §
419-654, Praha: Leges, 2014, s. 594 a 595, nebo Handlar, J. in Lavický, P. a
kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). Komentář. 1. vydání, Praha: C.
H. Beck, 2014, s. 1989]. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak
vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud
právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo
musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud
přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání.
Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl)
jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba
upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých
slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího,
postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Při
zjišťování tohoto úmyslu je pak třeba vycházet také z hledisek uvedených v
ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami
v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany
následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v
případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl
jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se
přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž
je projev vůle určen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2017,
sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).
Je evidentní, že na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku
[zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(dále též „obč. zák.“)], právní úprava účinná od 1. 1. 2014 a pro posuzované
jednání účastnic rozhodná opouští - jak vyplývá i z důvodové zprávy k o. z. -
důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník
(srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na
hledisko skutečné vůle jednajících osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. dubna 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016). Projevu vůle je nutno přiznat takový
význam, který mu zamýšlel dát jednající subjekt; rozhodujícím kritériem pro
interpretaci je proto úmysl jednajícího, resp. společný úmysl smluvních stran v
okamžiku uzavírání smlouvy, který má přednost před doslovným či objektivním
(jazykovým) vyjádřením. Ohledně vztahu § 556 a násl. a § 1812 odst. 1 o. z.
Nejvyšší soud již opakovaně vyložil, že jestliže způsob vyjádření účastníků
žádnou pochybnost stran srozumitelnosti nezavdává, jinak řečeno, pokud vůle,
kterou účastníci právním jednáním projevili, je jednoznačně formulována,
nepřichází jiná interpretace projevené vůle v úvahu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018, sp. zn. 33 Cdo 5598/2017, rozsudek ze
dne 9. března 2011, sp. zn. 21 Cdo 5171/2009, rozsudek ze dne 27. května 2014,
sp. zn. 33 Cdo 30/2013, rozsudek ze dne 31. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017,
a usnesení ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 33 Cdo 4802/2015).
Promítnuto do poměrů posuzované věci je z citovaných závěrů zjevné, že odvolací
soud se dostatečně skutečnou vůlí smluvních stran v okamžiku uzavření citované
dohody nezabýval, omezil-li se pouze na konstatování, že „z jazykového
vyjádření obsaženého v bodě 8 dohody účastníků nelze ani jeho výkladem (556 o.
z.) bez rozumných pochybností dovodit, jaký byl úmysl stran v okamžiku
uzavírání posuzované smlouvy“. Z odůvodnění napadeného usnesení se již nelze
dobrat toho, na základě jakých konkrétních skutečností odvolací soud dospěl k
nejednotné (počáteční) vůli stran, tj. zda takový závěr čerpal i z jiných
prostředků než toliko za pomoci „jazykové“ intepretace dohody o splácení dluhu,
která s ohledem na primát skutečné vůle před formální stránkou projevu sama o
sobě k řádnému výkladu úmyslu jednajícího nepostačuje. Odvolací soud se
nezabýval ani kritérii obsaženými v § 556 odst. 2 o. z., přestože dovolatelka v
odvolání poukazovala na předchozí chování povinné, jímž měla dát najevo, jaký
obsah a význam právnímu jednání přikládá. Na základě výše uvedeného je
posouzení skutečné vůle účastnic dohody prozatím neúplné a závěr odvolacího
soudu o nutnosti aplikace ustanovení § 1812 o. z. se jeví jako předčasný, a
proto i nesprávný.
Jelikož nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu,
Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu a současně usnesení soudu
prvního stupně, pro které platí tytéž kasační důvody, podle § 243e odst. 2 věty
druhé o. s. ř. zrušuje a věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm
je zásadně (prvořadě) nezbytné zkoumat úmysl účastnic hlediskem jejich vůle k
ujednání nové doby plnění z původního závazku nebo k uzavření závazku nového
(novaci), neboť takové rozlišení bude pro další průběh exekuce zcela podstatné.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude
rozhodovat ve zvláštním režimu [viz § 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu