20 Cdo 1977/2009
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
právní věci žalobkyně E. R., zastoupené Mgr. Marcelou Horákovou, advokátkou se
sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalovanému STRATUS ENTERPRISES LTD., se
sídlem 4th Floor, Lawford House, Albert Place, London N3 1RL, Spojené
království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo společnosti
05123548, zastoupenému Mgr. Davidem Fiedlerem, advokátem se sídlem v Ostravě 1,
Velká 2984/23, o vyloučení nemovitostí z exekuce, vedené u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 12 C 101/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. července 2008, č. j. 56 Co 110/2008 - 158,
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. července 2008, č. j. 56 Co
110/2008 - 158, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby z výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí vedeného
žalovaným proti povinné M. H. u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 47 Nc
4057/2006 byly vyloučeny v žalobě identifikované nemovitosti zapsané u
Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrálního pracoviště Olomouc, na LV
č. 428 pro k.ú. a obec Žerotín. Žalobu odůvodnila zejména tím, že tyto
nemovitosti povinné darovala, obdarovaná se k ní však chovala v rozporu s
dobrými mravy a proto ji podle § 630 obč. zák. požádala o vrácení daru;
následně bylo rozsudkem soudu pravomocně rozhodnuto, že žalobkyně je vlastnicí
předmětných nemovitostí.
Okresní soud v Olomouci (v pořadí druhým rozsudkem) ze dne 23. 10. 2007, č. j.
12 C 101/2006 - 131, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel
ze zjištění, že předmětné nemovitosti povinná (vnučka žalobkyně) nabyla darem
od žalobkyně s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí k 19. 2. 1996 (ohledně ideálních 3/8) a k 25. 8. 1998 (ohledně
ideálních 5/8), že povinná byla trestně stíhaná pro trestný čin ohrožování
mravní výchovy mládeže, spočívající ve skutku, že spolu s tehdejším manželem
požívali omamné látky i před dětmi, přičemž obžaloby byla zproštěna rozsudkem
Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2000, č. j. 7 T 424/99 - 309, že
výzvou, sepsanou formou notářského zápisu ze dne 30. 3. 1999 se žalobkyně
domáhala vůči obdarované vrácení daru z důvodu hrubého porušení dobrých mravů,
spočívajícího jednak v podávání drog dětem (nezletilým pravnukům) a dále v tom,
že povinná s manželem se snažili žalobkyni z domu vypudit tím, že jí opakovaně
odpojovali televizní anténu, světlo, telefon, zvonek a dne 10. 1. 1999 jí vzali
klíče od bytu, pročež se žalobkyně cítila ohrožena a nemovitosti opustila, že
usnesením téhož soudu sp. zn. P 96/99, byli pravnuci žalobkyně svěřeni do
výchovy příbuzných z důvodu požívání drog rodiči a obavy o jejich zdravý vývoj
a že rozsudkem pro uznání vydaným Okresním soudem v Olomouci sp. zn. 11 C
59/2007, jenž nabyl právní moci dne 10. 7. 2007, bylo určeno, že vlastnicí
předmětných nemovitostí je žalobkyně. Soud prvního stupně po zhodnocení
provedeného dokazování, v jehož průběhu dále vyslechl jako svědkyni povinnou M.
H., svědkyni J. B. a svědka B. R., kteří závadné jednání povinné vůči žalobkyni
potvrdili, přičemž svědek B. R. vypověděl, že se jednalo o dobu dvou až tří
měsíců, při posouzení předběžné otázky vlastnictví k předmětným nemovitostem
dovodil, že v řízení zjištěné počínání povinné (vyjma podávání drog dětem,
které nebylo prokázáno ani v trestním řízení) dosahuje intenzity hrubého
porušení dobrých mravů, které žalobkyni opravňovalo ve smyslu § 630 občanského
zákoníku požadovat vrácení daru. Zohlednil přitom skutečnost, že v době, kdy se
povinná dopouštěla závadného jednání vůči dárkyni, bylo žalobkyni 75 let, že
jednání povinné bylo opakované a úmyslné, jehož se povinná a její manžel
dopouštěli pod vlivem drog, což implikuje nevypočitatelnost jejich následného
chování. Další významnou právní skutečností je pravomocné rozhodnutí soudu,
jímž bylo určeno vlastnictví žalobkyně k předmětným nemovitostem, které změnilo
dosavadní zjištěný skutkový stav, pročež se okresní soud necítil být vázán
právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušujícím usnesením, jímž
dřívější rozsudek tohoto soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Protože
tímto rozhodnutím bylo postaveno najisto, kdo je vlastníkem předmětných
nemovitostí, soud z něj ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. vycházel. Uzavřel, že
prokázala-li žalobkyně vlastnické právo k předmětným nemovitostem, je žaloba na
jejich vyloučení z výkonu rozhodnutí podle § 267 odst. 1 o. s. ř. ve spojením s
§ 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. důvodná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 7. 2008, č.
j. 56 Co 110/2008 - 158, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací
soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vyšel ze skutkových zjištění
okresního soudu a zčásti dokazování zopakoval (§ 213 odst. 3 o. s. ř.) „spisem
Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 7 T 242/99, a to znaleckým posudkem znalce
MUDr. Vladimíra Havlíka, který zkoumal pro potřeby trestního řízení duševní
stav M. H., obviněné z několika trestných činů (mj. z toho, že před dětmi
užívala marihuanu a jiné psychotropní látky)“, z nějž zjistil, že povinná M. H.
byla dne 22. 12. 1998 přijata do Psychiatrické léčebny Šternberk pro
nepřiléhavé chování, agresivitu a konzum psychotropních látek, že ošetřující
lékařce přiznala asi půl roku trvající konzum drog, že dne 7. 1. 1999 byla
propuštěna do domácího ošetření s diagnózou psychotická porucha při užívání
psychotropních látek a že v rozhodné době, tj. dne 21. 12. 1998 a několik dní
předtím nebyla schopna rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání v době
spáchání trestného činu a nebyla schopna své jednání ovládat. Podle krajského
soudu je tak zjevné, že v době, kdy se povinná dopouštěla závadného jednání
vůči dárkyni, trpěla duševní poruchou vyvolanou požíváním psychotropních látek,
v důsledku které u ní zcela vymizely schopnosti rozpoznat nebezpečnost svého
jednání a toto jednání ovládnout. To znamená, že v uvedené době byla povinná
nepříčetná. „Pokud se v takovém stavu, vylučujícím právní odpovědnost,
dopouštěla popsaného jednání, nelze její jednání kvalifikovat jako jednání
hrubě porušující dobré mravy“. Odvolací soud na podkladě této úvahy
konstatoval, že „podmínky pro to, aby se žalobkyně domáhala po M. H. (povinné)
účinně vrácení daru (§ 630 obč. zák.) nebyly splněny a že tudíž výzva k vrácení
daru nemohla mít za následek přechod vlastnického práva zpět na žalobkyni.
Protože vlastníkem nemovitostí postižených exekucí je nadále povinná, není
žalobkyně věcně legitimována k žalobě o vyloučení nemovitostí z exekuce.
Okolnost, že v mezidobí bylo Okresním soudem v Olomouci v řízení vedeném pod
sp. zn. 11 C 59/2007 pravomocně rozhodnuto rozsudkem pro uznání o žalobě
žalobkyně proti povinné o vrácení daru, že vlastnicí nemovitostí je žalobkyně,
nepovažoval krajský soud za významnou, neboť pravomocné rozhodnutí soudu o
určení vlastnického práva je závazné jen pro účastníky řízení, v němž bylo
vydáno; vůči tomu, kdo nebyl účastníkem tohoto řízení a kdo není jeho právním
nástupcem, nemůže soud, správní úřad nebo jiný orgán při posuzování jeho věci
vycházet ze závěru, že o vlastnickém právu bylo v jiném řízení pravomocně
rozhodnuto (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1724/2003).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů
uvedených v § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí s jeho
závěrem, že rozsudek soudu, jímž bylo pravomocně rozhodnuto o jejím vlastnickém
právu k předmětným nemovitostem, nemá právní závaznost vůči třetím osobám, a
naopak se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že ustanovení § 159a odst.
1, 3, 4, a 5 o. s. ř. neskýtají podklad pro to, aby bylo možno v dalším řízení
znovu přezkoumávat otázku vlastnického práva, navíc když na základě rozsudku
soudu došlo k zápisu tohoto práva do katastru nemovitostí. Dále dovolatelka
odvolacímu soudu vytýká nesprávný postup při provádění dokazování „spisem
Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 7 T 242/99, a to znaleckým posudkem znalce
MUDr. Vladimíra Havlíka“, který též nesprávně hodnotil. Namítá, že znalecký
posudek vypracovali dva znalci, kteří se vyjadřovali k otázkám majícím význam
pro trestní řízení, a to zda M. H. byla schopna rozpoznat společenskou
nebezpečnost svého jednání a schopnost toto jednání ovládat. V daném případě
však nejde o posuzování způsobilosti pachatele trestného činu, nýbrž o
posouzení chování obdarované ve smyslu § 630 obč. zák., tedy zda se k žalobkyni
chovala tak, že tím hrubě porušila dobré mravy, kteroužto otázkou se znalci
nezabývali a ani zabývat nemohli. Poukazuje rovněž na to, že i ze znaleckého
posudku se podává ostře ohraničená časová omezenost vymizení ovládacích
schopností povinné, přičemž toto časové vymezení není totožné s obdobím, kdy se
obdarovaná chovala v rozporu s dobrými mravy. Závěry uvedené ve znaleckém
posudku vyžádaném v trestním řízení proto neskýtají podklad pro zamítnutí
žaloby. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem,
a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání
napadeného rozsudku odvolacího soudu k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována především ze
závěru, že pravomocným rozsudkem pro uznání vydaným Okresním soudem v Olomouci
v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 59/2007 o žalobě žalobkyně proti povinné o
vrácení daru, jímž bylo určeno, že vlastnicí předmětným nemovitostí je
žalobkyně, není soud v daném řízení vázán, a že si tedy předběžnou otázku
vlastnictví k nemovitostem může posoudit sám.
Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného
rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. V rozsahu, v jakém je výrok
pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je
závazný též pro všechny orgány (odst. 4).
Z ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř. tedy vyplývá, že výrok pravomocného
rozsudku je závazný jen pro účastníky řízení, nestanoví-li zákon jinak. Vůči
tomu, kdo nebyl účastníkem řízení, nepůsobí. Taková osoba pak může uplatňovat
svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném
řízení, a ani soud nemůže vůči ní vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném
řízení pravomocně rozhodnuto (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
25. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.
května 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001). Jestliže o vlastnictví ke sporným
nemovitostem bylo rozhodnuto v řízení, jehož účastníkem žalovaný nebyl, a
rozhodnutí o určení vlastnictví nepatří k takovým rozhodnutím, o kterých by
zákon stanovil, že jsou závazná pro každého, mohl soud v řízení o vyloučení
věci z exekuce otázku vlastnického práva k nemovitostem posoudit samostatně
jako otázku předběžnou.
Z uvedeného pro posuzovanou věc vyplývá, že je správný právní názor odvolacího
soudu, podle nějž soudní rozhodnutí, jímž bylo v řízení vedeném žalobkyní proti
povinné o vrácení daru určeno, že žalobkyně je vlastnicí předmětných
nemovitostí, je podle § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř. závazné jen pro účastníky
tohoto řízení. S dalšími závěry odvolacího soudu se však ztotožnit nelze.
Podle § 267 odst. 1 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon
rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu
rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.
Smyslem (účelem) excindační (vylučovací) žaloby podle § 267 o. s. ř. je
poskytnout právní ochranu osobám, které mají k majetku (k věcem, právům nebo
jiným majetkovým hodnotám), jenž byl postižen výkonem rozhodnutí (exekucí),
takové právo (právní vztah), které nepřipouští, aby nařízený výkon rozhodnutí
(exekuce) byl proveden a aby se tak postižený majetek stal zdrojem pro
uspokojení oprávněného (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.
srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 3463/2006).
V posuzované věci se žalobkyně domáhá vyloučení předmětných nemovitostí z
výkonu rozhodnutí prodejem těchto nemovitostí vedeného žalovaným proti povinné
M. H. u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 47 Nc 4057/2006 s odůvodněním,
že tyto nemovitosti povinné darovala, obdarovaná se k ní však chovala v rozporu
s dobrými mravy a proto ji podle § 630 obč. zák. vyzvala k vrácení daru. Jde
tedy o posouzení, zda povinná se k žalobkyni chovala tak, že tím hrubě porušila
dobré mravy, a zda se tedy okamžikem, kdy povinné došel jednostranný právní
úkon žalobkyně, jímž uplatnila právo na vrácení daru, obnovilo vlastnictví
žalobkyně k předmětným nemovitostem.
Podle § 630 obč. zák. dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se
obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje
dobré mravy.
Ustanovení § 630 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení
v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností.
Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace §
630 obč. zák., jakož i kvalifikaci hrubého porušení dobrých mravů obdarovaným
ve vztahu k dárci a členům jeho rodiny, včetně jeho intenzity, jako podmínky
vrácení daru podle uvedeného ustanovení, podal dovolací soud v řadě svých
rozhodnutí (srovnej např. rozhodnutí ze dne 27. února 2001, sp. zn. 29 Cdo
1708/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen „Soubor“, pod C 276/ 3, ze dne 29. dubna
2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003, publikované v Souboru pod C 1883/ 25, a ze dne
12. února 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, publikované v Souboru pod C 2503/28,
ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 25. října 2004, sp.
zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. prosince 2004, sp. zn. 1244/2004, a ze dne 16.
března 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005). V nich konstatoval, že i když občanský
zákoník ani jiný právní předpis nedefinuje pojem dobré mravy, lze jimi rozumět
souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji
osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou
sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Pokud jde
o aplikovatelnost § 630 obč. zák., ustálila se judikatura dovolacího soudu na
názoru, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové
závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z
hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s
dobrými mravy. Zákon přitom neváže oprávnění domáhat se vrácení daru na
skutečnost, že se obdarovaný dopustil trestného činu nebo přestupku.
Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárců není jakékoliv nevhodné chování
obdarovaného, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti
konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle
jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné. Předpokladem
aplikace § 630 obč. zák. je tedy kvalifikované porušení morálních pravidel
konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle
objektivních kriterií.
Dovolací soud se ztotožňuje s námitkou dovolatelky, že závěry uvedené ve
znaleckém posudku ze dne 31. 3. 1999, vyžádaném v trestním řízení, vypracovaném
znalci MUDr. Bohumilem Navrátilem a MUDr. Vladimírem Havlíkem (jak je správně
namítáno v dovolání) ohledně duševního stavu povinné M. H. v době, kdy se měla
dopustit trestné činnosti (jímž odvolací soud provedl důkaz podle § 129 o. s.
ř.), neskýtají podklad pro rozhodnutí o vylučovací žalobě (§ 267 odst. 1 o. s.
ř.), v němž jako předběžná je řešena otázka vlastnického práva k předmětným
nemovitostem z hlediska ustanovení § 630 obč. zák. K tomu je třeba především
uvést, že znalci se nezabývali a ani nemohli zabývat posouzením, zda se povinná
objektivně k žalobkyni chovala tak, že tím hrubě porušila dobré mravy, nýbrž
jejich úkolem bylo posoudit pro potřeby trestního řízení duševní stav povinné v
době, kdy se měla dopustit trestné činnosti (tj. dne 21. 12. 1998), pro niž jí
bylo dne 3. 2. 1999 sděleno obvinění (jak z připojených trestních spisů
vyplývá). V tomto ohledu znalci v závěru posudku (listinného důkazu), který je
součástí připojeného trestního spisu, uvedli, že „v době, kdy obviněná
(povinná) měla páchat trestnou činnost (a patrně i několik dní předtím), byla u
ní rozvinuta závažná duševní choroba - psychotická porucha po požití
psychoaktivních látek, že mimo to bylo zjištěno škodlivé zneužívání canabioidů
a již i počínající závislost na psychostimulanciích a že zjištěná duševní
choroba (psychotická porucha) pak způsobila, že obv. již vůbec nebyla schopna
rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání v době spáchání tr. činu a
nebyla ani schopna toto své jednání ovládat“. V tomto posudku ovšem znalci mimo
jiné též uvedli, že „konsum psychoaktivních látek vždy negativně ovlivňuje
rozpoznávací a ovládací schopnosti a že s tímto účinkem na svůj organismus obv.
již byla obeznámena, nemohla však předvídat rozvoj psychotické poruchy“. Z
tohoto vyplývá, že psychotickou poruchou, v důsledku níž u povinné zcela
vymizely schopnosti rozpoznat nebezpečnost svého jednání a toto jednání
ovládnout a jejíž rozvoj nemohla povinná předvídat, trpěla dne 21. 12. 1998,
případně i několik dní předtím, nikoliv však po celou dobu, kdy se vůči
žalobkyni dopouštěla závadného jednání a kdy požívala psychoaktivní látky, jak
sama ve své svědecké výpovědi uvedla a jak to bylo zjištěno i z dalších soudem
prvního stupně provedených důkazů, a že - kromě dne 21. 12. 1998, případně
několika dní předtím - byla již s účinkem psychoaktivních látek na svůj
organismus obeznámena a tedy do stavu pod vlivem těchto látek se dostala o své
vlastní vůli.
Protože názor odvolacího soudu, že zjištěné závadné jednání povinné vůči
žalobkyni jako dárkyni nelze kvalifikovat jako jednání hrubě porušující dobré
mravy (§ 630 obč. zák.) z důvodu, že povinná se tohoto jednání dopouštěla ve
stavu vylučujícím právní odpovědnost, na němž založil svůj právní závěr o
nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně k podání žaloby o vyloučení
předmětných nemovitostí z exekuce, není správný, Nejvyšší soud napadený
rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem o. s.
ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první o. s.
ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího
řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§
243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu