20 Cdo 2103/2024-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, pro doručování sídlem její Regionální pobočky Ostrava, pobočky pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, v Opavě, Denisovo náměstí 2681/1, proti povinnému V. S., zastoupenému Mgr. Veronikou Adámkovou, advokátkou se sídlem v Krnově, Revoluční 955/45, pro 289 112 Kč, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 60 EXE 1015/2021, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. dubna 2023, č. j. 66 Co 12/2023-95, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. dubna 2023, č. j. 66 Co 12/2023-95, a usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. listopadu 2022, č. j. 60 EXE 1015/2021-85, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále k dalšímu řízení.
1/ Ve shora specifikované věci Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 4. 2023, č. j. 66 Co 12/2023-95, k odvolání povinného potvrdil usnesení Okresního soudu v Bruntále (dále „soud prvního stupně“) ze dne 10. 11. 2022, č. j. 60 EXE 1015/2021-85, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného ze dne 13. 9. 2022 na zastavení exekuce vedené pod sp. zn. 197 EX 2909/21 pověřeným soudním exekutorem JUDr. Alanem Havlice, Exekutorský úřad Jeseník (dále „exekutor“) za účelem vymožení pohledávky oprávněné ve výši 289 112 Kč podle vykonatelného výkazu nedoplatků č. 9042100471 vydaného oprávněnou dne 22.
6. 2021, č. j. VZP-21-02724844-T8G9 (dále „exekuční titul“). 2/ Soudy obou stupňů shodně uzavřely, že se zřetelem k okamžiku zahájení daného exekučního řízení (13. 10. 2021), ke dni vydání exekučních příkazů postižením jiné peněžité pohledávky a srážkou ze mzdy a jiných příjmů povinného (29. 11. 2021 pod č. j. 197 EX 2909/21-18 a 197 EX 2909/21-19) je třeba považovat návrh povinného na zastavení exekuce pro nemajetnost podle § 268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.
s. ř.“), za předčasný, neboť exekutor neukončil majetkové šetření o poměrech povinného, přičemž „exekuce je vedena po krátkou dobu“ (odvolací soud zde zmínil dobu „jednoho roku a několik měsíců“), takže zastavení exekuce pouze s ohledem na „subjektivní tvrzení povinného o jeho nemajetnosti“ a bez objektivního šetření exekutora by odporovalo samotnému účelu exekuce. 3/ Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost vymezil tvrzením, že napadené rozhodnutí „závisí na posouzení otázky hmotného práva, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kdy tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“.
Za tuto právní otázku dovolatel označil hodnocení svých rozhodných majetkových poměrů, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 4128/2016. Současně dovolatel poukázal i na nález Ústavního soudu ze dne 19. října 2021, sp. zn. III. ÚS 2208/21, podle něhož je zásahem do práva povinného na soudní ochranu a do práva vlastnit majetek (čl. 36 odst. 1 a čl.
11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), neposkytnou-li soudy povinnému ochranu proti svévolnému postupu exekutora. Zdůraznil, že se v jeho případě exekuční soud nezabýval kroky, které hodlá exekutor v budoucnosti učinit za účelem vymožení plnění uloženého exekučním titulem, je-li věcí soudu, aby na základě obsahu spisu posoudil, zda zamýšlený postup exekutora může vést alespoň ke krytí nákladů exekuce. V uvedené souvislosti soud nerespektoval, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „je sdělení exekutora o dosavadním průběhu exekuce a o jím předpokládaných dalších krocích jen jedním z podkladů, z nichž soud vychází“; v důsledku toho pak nelze zjistit, „zda je reálné očekávat, že exekuce nebude pokračovat bezúčelně“.
4/ Oprávněná se k dovolání nevyjádřila. 5/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (§ 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex.
řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání je v předestřené právní otázce, která se v základním kontextu týká hodnocení předpokladů pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., přípustné (§ 237 o. s. ř.), zároveň je i opodstatněné. 6/ Judikatura Nejvyššího soudu vychází v případě aplikace § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. z požadavku komplexního hodnocení celého obsahu exekučního spisu, neboť soudem vyžádaná zpráva exekutora o tom, jaký majetek povinného byl dosud zajištěn a jaké je stanovisko exekutora k návrhu na zastavení exekuce, má být přímým zdrojem informací, jen jde-li o sdělení exekutora, které kroky hodlá v budoucnosti učinit za účelem vymožení plnění uloženého exekučním titulem.
Zpráva exekutora naopak neslouží k tomu, aby z ní soud načerpal informace o dosavadním průběhu exekuce, jež jsou zřejmé z obsahu spisu, protože skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce soud zjišťuje z úřední povinnosti. Sdělení exekutora o dosavadním průběhu exekuce a o jím předpokládaných dalších krocích je tedy jen jedním z podkladů, z nichž soud vychází, a nemůže nahradit zjištění, která má soud za účelem posouzení návrhu na zastavení exekuce zjistit z obsahu exekučního spisu, včetně spisu exekutora (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
září 2016, sp. zn. 20 Cdo 4128/2016, o něž povinný ostatně opíral zvolený předpoklad přípustnosti dovolání, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 338/2018, či ze dne 17. července 2024, sp. zn. 20 Cdo 1867/2024). 7/ V kontextu s uvedenými závěry Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že před věcným rozhodnutím o návrhu povinného na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je exekuční soud povinen vyžádat si od exekutora stanovisko a zprávu o tom, jaký majetek povinného zjistil, případně jaká je jeho hodnota a jaké jsou náklady exekuce; současně je třeba vyčkat, zda povinný bude mít objektivní možnost získat pravidelný zdroj příjmů ze zaměstnání nebo z jiné pravidelné výdělečné činnosti, takže bude možné náklady exekuce z těchto případných příjmů uhradit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
května 2011, sp. zn. 20 Cdo 3124/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2017, sp. zn. 20 Cdo 5899/2016).
Za dostatečný nelze bez dalšího považovat ani výsledek lustrace exekutora či jím podanou zprávu; je totiž věcí exekučního soudu, aby na základě vlastního šetření prověřil, zda případné další dotazy a lustrace ze strany exekutora mohou v dohledné budoucnosti vést ke zjištění dalšího postižitelného majetku povinného. Stejně tak musí exekuční soud na základě vlastních zjištění posoudit, jaké jsou další perspektivy vedení exekuce (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
září 2020, sp. zn. 20 Cdo 2240/2020). Z toho současně plyne, že soud nemůže při zkoumání tvrzené nemajetnosti povinné ve smyslu § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. argumentovat předčasností návrhu na zastavení exekuce z důvodu neexistující (dosud nepodané) zprávy soudního exekutora ohledně majetku povinného, je-li primárně povinností exekučního soudu takovou zprávu nejprve od soudního exekutora vyžádat (zajistit) a následně i prověřit na podkladě vlastních zjištění. Bez uvedeného postupu se totiž nelze dobrat konkrétních perspektiv dalšího vedení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
ledna 2023, sp. zn. 20 Cdo 3568/2022, či již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2024, sp. zn. 20 Cdo 1867/2024). 8/ Založil-li tudíž odvolací soud (při aprobaci závěrů soudu prvního stupně) své usnesení na konstatování předčasnosti návrhu na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. z důvodu chybějící zprávy exekutora, a rezignoval-li proto na vlastní šetření majetkových poměrů povinného za situace, kdy délku do té doby vedené exekuce (jeden rok a několik měsíců) nelze paušalizovat slovem „krátká“, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, výsledkem čehož je nesprávné rozhodnutí, které Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o.
s. ř. ruší, nemaje podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu. Zároveň zrušuje v odvolacím řízení potvrzené usnesení soudu prvního stupně, pro něž platí stejné kasační důvody, a věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.), v němž bude soud povinen zajistit zprávu exekutora a následně posoudit ve všech judikaturou požadovaných aspektech další perspektivy vedené exekuce.
9/ O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud (exekutor) v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o těchto nákladech bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz § 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 9. 2024
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu