20 Cdo 2162/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra
Mikuška v exekuční věci oprávněného P. F. Gastronomiegeräte AG, se sídlem v
Brüttisellenu, Wolfhaldenweg 10, Švýcarská konfederace, společnosti zapsané v
obchodním rejstříku Kantonu Zürich pod č. firmy CH-020.3.004.962-7,
zastoupeného JUDr. Janem Vokálem, advokátem se sídlem v Brně, Bratislavská 12,
proti povinnému J. M., pro 5,604.317,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 1205/2006, o dovolání oprávněného proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2011, č. j. 20 Co 157/2010-202, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 6. 11. 2009, č. j. 69 Nc 1205/2006-142,
zamítl návrh povinného na zastavení exekuce z 16. 6. 2008, doplněný 23. 2.
2009, 6. 3. 2009, 24. 8. 2009 a 3. 11. 2009 (výrok I.), odložil provedení
exekučního příkazu Mgr. P. K. č. j. 037 Ex 1992/06-4 z 23. 6. 2006 prodejem
nemovitostí do pravomocného rozhodnutí o žalobě na vyloučení nemovitostí z
exekuce (výrok II.) a ve zbývající části návrh povinného z 16. 6. 2008 na
odložení provedení exekuce zamítl (výrok III.). Uzavřel, že pohledávka vznikla
ze smlouvy o dílo z 31. 10. 1997 sjednané podle § 536 a násl. obch. zák.,
splatnost závazku nastala 14. 2. 1996 a právní moc vykonávaného rozsudku
nastala 7. 12. 2005, tedy promlčecí doba podle § 408 odst. 2 obch. zák. v době
podání návrhu na nařízení exekuce dne 8. 3. 2006 dosud neuplynula. Dále
uzavřel, že byla-li před vydáním exekučního titulu pohledávka postoupena
smlouvou z 31. 3. 2003 na Z. M., měla být tato skutečnost uplatněna v nalézacím
řízení, neboť exekuční soud k tomu již přihlédnout nemůže. Tvrzené neoznámení
postoupení pohledávky by mohlo mít význam až v situaci, kdy dlužník plnil (vůči
původnímu věřiteli). Dále soud uvedl, že ujednání v postupní smlouvě z 23. 1.
2006 nezbavuje postupníka práva pohledávku vymáhat, pouze legitimuje k podání
návrhu na nařízení exekuce též i postupitele. Pokud jde o neurčitost označení
oprávněného v návrhu na nařízení exekuce a v postupní smlouvě, soud odkázal na
své usnesení z 29. 9. 2009, č. j. 69 Nc 1205/2006-120, jímž opravil záhlaví
usnesení o nařízení exekuce tak, že označení oprávněného uvedl do souladu s
návrhem a postupní smlouvou, a z něhož je podle soudu zřejmé, že jde o označení
právnické osoby. Ač bylo v návrhu na nařízení exekuce i ve smlouvě o postoupení
pohledávky z 23. 1. 2006 u oprávněného nadbytečně uvedeno “občan České
republiky“ a namísto „sídla“ jeho „bydliště“, nemůže to samo o sobě způsobit
neplatnost předmětné smlouvy ani nemůže být důvodem k zastavení exekuce pro
nedostatek aktivní legitimace oprávněného. Takový závěr zaujal již i Krajský
soud v Brně v usnesení z 11. 9. 2008, sp. zn. 20 Co 45/2008, vydaném v
exekučním řízení vedeném Městským soudem v Brně pod sp. zn. 69 Nc 2678/2007,
kde byl oprávněný označen stejně na podkladě téhož exekučního titulu a smlouvy
o postoupení pohledávky z 23. 1. 2006. Soud prvního stupně důvod pro zastavení
exekuce neshledal.
Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil
tak, že exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil (výrok I.), věc
vrátil soudu prvního stupně k rozhodnutí o nákladech exekuce mezi účastníky a
nákladech soudního exekutora (výrok II.) a ve výroku III. usnesení soudu
prvního stupně potvrdil (výrok III.). Odvolací soud uvedl, že není vázán
posouzením označení oprávněného v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 69 Nc 2678/2007 (a pod sp. zn. Krajského soudu v Brně 20 Cdo 45/2008),
v němž je povinnou osobou Z. M. a oprávněným osoba právnická. Uzavřel, že vada
v označení oprávněného byla u jednání soudu 1. 2. 2011 odstraněna a že úmyslem
oprávněného bylo podat návrh jako právnická osoba. Ta však neprokázala svou
aktivní legitimaci, neboť smlouva o postoupení pohledávky z 23. 1. 2006 je
podle § 37 odst. 1 obč. zák. neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost. Nelze
z ní totiž dovodit, zda postupníkem je osoba fyzická či právnická, neboť v
označení jsou uvedeny současně znaky osoby právnické i fyzické. Označení
právnické osoby (postupníka) navíc není zcela v souladu se zápisem v obchodním
rejstříku Kantonu Zürich, je bez identifikačního čísla (na rozdíl od
postupitele), není zřejmé, kdo je oprávněn za právnickou osobu jednat a
podepisovat, podpis P. F. je bez bližšího označení funkce či postavení, v němž
smlouvu podepisuje. Označení postupníka tedy není nezpochybnitelné a smlouva je
v celém rozsahu neplatná. Protože námitka neurčitosti označení postupníka
(oprávněného) resp. nedostatku aktivní legitimace byla uplatněna až v návrhu na
zastavení exekuce poté, co rozhodnutí o nařízení exekuce již bylo v právní
moci, je dán důvod pro postup podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Soud se
zbývajícími námitkami již nezabýval, neboť nemohly mít na rozhodnutí vliv.
Oprávněný v dovolání, jímž napadá výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu, namítá,
že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 2 písm. a/, b/ a
odst. 3 o. s. ř.). Prosazuje, že žádný P. F. jako fyzická osoba nikdy návrh na
nařízení exekuce proti J. M. nepodal a že návrh podala akciová společnost,
jejíž aktivní legitimace vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávky. Protože
soud na základě návrhu oprávněného (včetně postupní smlouvy) exekuci nařídil,
rozhodl též o tom, že oprávněnému svědčí exekuční titul. Důvodnost nařízení
exekuce přezkoumával i Krajský soud v usnesení z 22. 3. 2007, č. j. 20 Co
445/2006 (proti němuž bylo dovolání odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu z 16.
12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4488/2007). Pravomocné nařízení exekuce tvoří překážku
věci rozsouzené pro to, aby soudy opětovně o této otázce rozhodovaly. Sám
dovolací soud přitom v uvedeném rozhodnutí poukazuje na opožděnost argumentace
o neurčitosti exekučního titulu, tedy měl již věc v tomto směru za rozsouzenou.
Odvolací soud nebyl po právní moci usnesení o jejím nařízení oprávněn zastavit
exekuci pro formální náležitosti titulu, navíc tak učinil čtyři roky po nabytí
právní moci, čímž narušil princip právní jistoty i důvěru v pravomocná
rozhodnutí orgánů státní moci, a jeho rozhodnutí je protizákonné a
protiústavní. Smlouva o postoupení i návrh na nařízení exekuce jsou určité a je
z nich nepochybné, že oprávněným je právnická osoba. S argumentací dovolatele
se přitom ztotožnil i Krajský soud v Brně v usnesení potvrzujícím nařízení
exekuce proti Z. M. z 11. 9. 2008, č. j. 20 Co 45/2008-59, kdy podkladem pro
nařízení exekuce byl tentýž exekuční titul i smlouva o postoupení pohledávky.
Odvolací soud v projednávané věci z provedených důkazů vyvodil skutkový stav,
jenž je s důkazy v hrubém rozporu, a následně věc nesprávně právně posoudil.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu v napadeném
výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12.
zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně
jejich obsahového vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání
přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední
povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady však dovolací soud
neshledal.
Dovolatel k obraně svých závěrů o platnosti smlouvy o postoupení pohledávky
poukazuje na skutečnost, že se stejnou argumentací se ztotožnil i Krajský soud
v Brně v usnesení z 11. 9. 2008, č. j. 20 Co 45/2008-59, v jiném řízení, v němž
byl podkladem pro nařízení exekuce tentýž exekuční titul i smlouva o postoupení
pohledávky. Nejvyšší soud proto připomíná, že soudní praxe (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. Ledna 2010, sp. zn. 20 Cdo 1448/2008, usnesení ze
dne 15. srpna 2012, sp. zn. 20 Cdo 2111/2012, rozsudek ze dne 13. července
2010, sp. zn. 20 Cdo 4342/2008) i právní teorie zastává názor, že pro soudy,
správní úřady a jiné orgány veřejné správy je výrok pravomocného rozsudku v
jiných než statusových věcech (a v dalších věcech zavazujících každého) závazný
jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě
mezi osobami, na něž byla subjektivní závaznost rozsudku rozšířena, právní
vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Ten, kdo nebyl
účastníkem řízení a vůči komu ani podle zákona není rozhodnutí závazné, může
uplatňovat svá práva k věci nebo právu, o nichž bylo rozhodnuto, v jiném
řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný orgán veřejné správy při posuzování
věci nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že a jak o ní bylo v jiném řízení již
pravomocně rozhodnuto (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád
I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1096).
Odvolací soud tedy správně uzavřel, že není vázán posouzením označení
oprávněného v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc
2678/2007 (a pod sp. zn. Krajského soudu v Brně 20 Cdo 45/2008).
Dovolatel dále vytýká, že nařídil-li již soud exekuci na základě návrhu
oprávněného (doloženého exekučním titulem a postupní smlouvou), rozhodl též o
tom, že oprávněnému svědčí exekuční titul. Důvodnost nařízení exekuce
přezkoumal Krajský soud usnesením z 22. 3. 2007, č. j. 20 Co 445/2006 (a
dovolání proti němu odmítl Nejvyšší soud usnesením z 16. prosince 2009, sp. zn.
20 Cdo 4488/2007). Je přesvědčen, že pravomocné nařízení exekuce tvoří překážku
věci rozsouzené a odvolací soud již nebyl oprávněn zastavit exekuci pro
formální náležitosti titulu.
Názoru dovolatele však přisvědčit nelze. Nejvyšší soud již ve své judikatorní
činnosti opakovaně vysvětlil, že ustanovení § 36 odst. 3 a 4 zákona č. 120/2001
Sb. (stejně jako § 256 o. s. ř.) upravuje pouze formální stránku průkazu
přechodu (převodu) práva z exekučního titulu, tj. stanoví, čím lze tvrzenou
skutečnost doložit. Soud však není zbaven povinnosti zabývat se tím, zda
oprávněnému skutečně věcná legitimace svědčí, neboť jde o jeden z předpokladů
nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce). Dojde-li při nařízení výkonu rozhodnutí
(exekuce) k pochybení, je to důvodem pro jeho (její) zastavení podle § 268
odst. 1 písm. h) o. s. ř. i v případech, kdy se po jeho (jejím) nařízení ukáže,
že průkaz okolností podle § 256 odst. 1 o. s. ř., resp. podle § 36 odst. 3
zákona č. 120/2001 Sb., učiněný listinami podle § 256 odst. 2 o. s. ř., resp.
podle § 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., je obsahově nesprávný (k tomu srov.
např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn.
20 Cdo 3062/2007, usnesení ze dne 15. srpna 2012, sp. zn. 20 Cdo 73/2012).
Oprávněný rovněž namítá, že sám dovolací soud ve svém usnesení ze dne 16.
prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4488/2007, poukázal na opožděnost argumentace o
neurčitosti exekučního titulu, z čehož oprávněný dovodil, že i Nejvyšší soud
měl již věc v tomto směru za rozsouzenou. Uvedený závěr však není správný,
navíc jej ani z označeného usnesení Nejvyššího soudu dovodit nelze, neboť
Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí otázku aktivní věcné legitimace
oprávněného či jeho nesprávného označení neřešil (vyjadřoval se jen k včasnosti
uplatněných dovolacích námitek).
Dovolatel dále prosazuje, že aktivní legitimace k vymáhání pohledávky v
projednávané věci náleží právnické osobě a že smlouva o postoupení pohledávky z
23. 1. 2006 je z hlediska označení účastníků určitá a platná. Legitimaci
prokazuje exekučním titulem, jímž je v projednávané věci rozsudek pro zmeškání
Městského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2005, č. j. 37 C 175/99-185, kterým byl
povinný zavázán zaplatit společnosti UNI market gastro a. s. pohledávku
1.726.511,20 Kč se 17% úrokem z prodlení od 26. 11. 1999 do zaplacení a ohledně
vymáhané pohledávky 3.877.806,70 Kč s 22% úrokem z prodlení od 11. 10. 1997 do
zaplacení, náklady nalézacího řízení 138.718,- Kč, vše do tří dnů od právní
moci rozsudku. Převod práva z exekučního titulu oprávněný dokládá smlouvou o
postoupení pohledávky ze dne 23. 1. 2006. Touto smlouvou postoupil postupitel
„UNI market gastro a. s., IČ 49977113, se sídlem Žabovřeská 12, č.p. 72, Brno
603 00, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Brně, oddíl B,
vložka 1264, zastoupená Ing. Z. L., předsedou představenstva“, pohledávku ze
shora uvedeného exekučního titulu postupníkovi, jehož označil jako „P. F.
Gastronomiegeraete – AG, bytem Švýcarsko, 8306 Brüttisellen, Wolfhaldenweg 10,
občan České republiky“. Za postupitele podepsal smlouvu Ing. Z. L., k jehož
podpisu je připojeno též razítko společnosti UNI market gastro, a. s.; za
postupníka smlouvu podepsal P. F., aniž by jakkoli označil, zda jedná za
právnickou osobu či za sebe jako fyzickou osobu.
V průběhu řízení vyšlo najevo (v důsledku námitky povinného ohledně nedostatku
aktivní legitimace oprávněného), že vedle fyzické osoby „P. F.“, bytem v
Brüttisellenu, Wolfhaldenweg 10, Švýcarsko, existuje subjekt „P. F.
Gastronomiegeräte AG“ jakožto právnická osoba (akciová společnost) švýcarského
práva, zapsaná v obchodním rejstříku kantonu Zürych pod číslem firmy
CH-020.3.004.962-7, se sídlem Wolfhaldenweg 10, 8306 Brüttisellen, za niž může
podle zápisu v obchodním rejstříku samostatně jednat prezident správní rady (P.
F.).
Uzavřel-li odvolací soud, že ze smlouvy o postoupení pohledávky z 23. 1. 2006
nelze dovodit, zda postupníkem je osoba fyzická či právnická, a proto je
smlouva v celém rozsahu neplatná (§ 37 odst. 1 obč. zák.) pro neurčitost a
nesrozumitelnost, jeho závěr logicky vyplývá z přezkumu obsahu předmětné
smlouvy. Je totiž zcela zjevné, že smlouva o postoupení pohledávky v označení
postupníka (na rozdíl od označení postupitele, jež je nezaměnitelné) směšuje
znaky identifikující jak existující fyzickou, tak i právnickou osobu. Činí tak
přitom za situace, kdy fyzická osoba současně může jednat i jménem právnické
osoby (jež v názvu nese jméno a příjmení oné fyzické osoby), a kdy má bydliště
na stejné adrese, na níž se nachází i sídlo právnické osoby. Za těchto
okolností je zásadně třeba, aby označení bylo natolik přesné, že nevzbudí
pochybnost o tom, zda účastníkem úkonu je fyzická osoba či právnická osoba (k
tomu srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. Února 1999, sp.
zn. 21 Cdo 2101/98). Jestliže takovou pochybnost vzbuzuje (a s ohledem na
označení „P. F.…, bytem…, občan České republiky“ skutečně nelze přisvědčit
dovolateli v tom, že postupníkem je právnická osoba), není identifikace
dostatečně určitá.
Dovolací soud má závěr odvolacího soudu za správný, skutková zjištění, z nichž
odvolací soud vycházel, neshledává ani v rozporu s provedeným dokazováním.
Protože dovolání oprávněného není důvodné, Nejvyšší soud postupoval podle §
243b odst. 2 o. s. ř. a dovolání zamítl.
Povinnému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady
nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu