20 Cdo 2347/2025-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly, v exekuční věci oprávněné HUBER CS spol. s r. o., se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, identifikační číslo osoby 15547591, zastoupené Mgr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Majakovského 1517/10, proti povinné ENVIRONMENT COMMERCE CZ s. r. o., se sídlem v Praze 6, Papírenská 1136/8, identifikační číslo osoby 25771043, zastoupené JUDr. Vítem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 4, Obrovského 2407, pro 141 927,86 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 34 EXE 2005/2024, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 70 Co 187/2025-80, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 22. 4. 2025, č. j. 34 EXE 2005/2024-62, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též jen „soud prvního stupně“) zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Uzavřel, že v projednávané věci nejsou dány podmínky pro zastavení exekuce. Podle odvolacího soudu měl návrh na vydání elektronického platebního rozkazu všechny náležitosti a uplatněné právo vyplývalo ze skutečností v něm uvedených. Exekuční titul (elektronický platební rozkaz Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 9. 2024, č. j. 207098/2024-6) byl povinné doručen řádně a v souladu s § 173 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen o. s. ř.), ve znění novely provedené zákonem č. 180/2024 Sb. a účinné do 1. 7. 2024. Protože povinná si exekuční titul z datové schránky nevyzvedla, došlo uplynutím desátého dne od dodání k doručení a dne 23. 10. 2024 nabyl právní moci. Odvolací soud neshledal, že by novelizované ustanovení bylo v rozporu s Ústavou či Listinou základních práv a svobod. Povinná neuvedla žádný závažný důvod, který by jejímu jednateli bránil v kontrole datové schránky. Nalézací soud se vydáním elektronického platebního rozkazu nedostal do kolize se zákonem a prováděná exekuce neporušuje základní principy demokratického právního řádu. Námitky věcné správnosti titulu či vad nalézacího řízení povinná mohla uplatnit v nalézacím řízení, kde však zůstala pasivní.
2. Povinná napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v řešení následujících (dosud dovolacím soudem neřešených) právních otázek: - Je důvodem odmítnutí návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu skutečnost, že uplatněný nárok nevyplývá ze skutečností uvedených v žalobě (návrhu na vydání exekučního titulu)? - Měl exekuční soud posoudit, zda byly splněny podmínky pro vydání elektronického platebního rozkazu? - Je důvodem zastavení exekuce pro odstranění zjevné nespravedlnosti či pro rozpor s principy právního státu to, že k vydání elektronického platebního rozkazu došlo v rozporu s § 172 odst. 1 o. s. ř., protože uplatněné právo nevyplývá ze skutečností uvedených v žalobě? Dovolatelka prosazuje, že vymáhaný nárok ze žaloby dostatečně nevyplýval, ba dokonce ani dosud nevznikl, protože doplatek kupní ceny byl vázán na splnění podmínky provedení instalace a zkušebního provozu. Oprávněná v žalobě sice tvrdila, že ujednání o splatnosti kupní ceny je neúčinné ve smyslu § 1964 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), avšak podle dovolatelky nalézací soud nemohl tuto právní argumentaci v rozkazním řízení vyhodnocovat, protože k takovým úkonům je určeno až běžné nalézací řízení. Nalézací soud tedy neměl elektronický platební rozkaz vůbec vydat (k otázce náležitostí žaloby dovolatelka poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 382/2004 a 32 Cdo 4314/2019). Trvá na tom, že exekuční titul byl vydán v rozporu s § 172 odst. 1 o. s. ř.
3. Dovolatelka současně namítá, že pokud exekuční soud odmítl posoudit otázku splnění předpokladů pro vydání elektronického platebního rozkazu, odchýlil se tím od analogické rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2199/2012 ve vztahu k situaci, kdy se dovolatel domáhal zrušení rozsudku pro uznání. Nejvyšší soud v něm uzavřel, že podmínky pro vydání elektronického platebního rozkazu soudy posuzovat musí, a to dokonce bez procesní aktivity účastníků řízení.
4. Dovolatelka spatřuje v postupu exekučního soudu, který nevyhodnotil splnění podmínek pro vydání exekučního titulu a nepřihlédl ke všem relevantním skutečnostem (zejména k tvrzení, že vymáhaný nárok podle povinné není dosud splatný, že jednání oprávněné je nepoctivé a zneužívající), porušení práva na spravedlivý proces. Rovněž brojí proti zavedení fikce doručení při doručování platebních rozkazů do datové schránky. Uvedla, že jednatel povinné vlivem pokročilejšího věku nezaznamenal novelu zavádějící fikci doručení ani technickou poruchu na svém počítači, která mu neumožnila přístup do datové schránky. Proto povinná nepodala odpor a o exekučním titulu se dozvěděla až z oznámení o zahájení exekuce. Podle dovolatelky novela diskriminuje subjekty s datovými schránkami, protože u osob nedisponujících datovými schránkami je nevyzvednutí zásilky důvodem zrušení platebního rozkazu. Důvodová zpráva novou úpravu nijak nevysvětluje a není jasné, proč se ustanovení nevztahuje i na evropský platební rozkaz a směnečný platební rozkaz. Novela působí retroaktivně a narušuje princip rovnosti zbraní a důvěry v právo. Ustanovení § 173 odst. 1 o. s. ř. by proto mělo být Ústavním soudem zrušeno. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, aby předložil Ústavnímu soudu ustanovení § 173 odst. 1 o. s. ř., věty za středníkem, k přezkumu souladu s ústavním pořádkem a aby exekuční řízení vedené JUDr. Marií Sárovou, soudní exekutorkou Exekutorského úřadu Jihlava, pod sp. zn. 079 EX 00218/24, zastavil.
5. Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že povinná se domáhá věcného přezkumu titulu polemizováním o splatnosti nároku na zaplacení kupní ceny za předmět koupě, předaný již dne 21. 1. 2022. Tvrzené zneužití práva či nespravedlnost ze strany oprávněné nekonkretizuje. Z předžalobní komunikace stran plyne, že vedle polemiky o splatnosti podmíněné uvedením předmětu koupě do provozu sama povinná současně připouští, že stavba nebyla dokončena, povinná rozprodala veškerý majetek a propustila zaměstnance, tzn., že objektivně neexistují předpoklady pro dokončení díla. Smluvní ujednání, které vázalo splatnost části kupní ceny na instalaci a zkušební provoz prováděný povinnou, umožňovalo povinné odkládat úhradu bez objektivního důvodu. Bylo tak vůči oprávněné hrubě nespravedlivé. Proto se oprávněná dovolala neúčinnosti ujednání o splatnosti s odkazem na § 1964 a § 1963 o. z. a požadovala po povinné úhradu. Žalobní návrh obsahoval všechna nezbytná tvrzení a byl doložen důkazy. Podmínky pro vydání elektronického platebního rozkazu byly splněny. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
6. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále opět „o. s. ř.“. Dospěl přitom k závěru, že dovolání není přípustné.
7. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vyplývá z toho mimo jiné, že při zjišťování, zda je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019).
8. Povinná předně pojí přípustnost dovolání s řešením otázek, které podle ní nebyly dosud dovolacím soudem řešeny (viz bod 2 shora). Jimi však přípustnost dovolání založit nelze. Uvedené otázky totiž odvolací soud neřešil (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013), a nejde tedy o otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí spočívá. Odvolací soud totiž naopak uzavřel, že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu měl všechny náležitosti, že uplatněné právo vyplývalo z uváděných skutečností a že nalézací soud se vydáním elektronického platebního rozkazu nedostal do kolize s §§ 174a a 172 o. s. ř. Ze stejného důvodu přípustnost dovolání nezaloží ani námitka, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tím, že v projednávaném případě odmítl posoudit otázku splnění podmínek pro vydání elektronického platebního rozkazu. Pouhý odlišný názor dovolatelky na důvodnost přisouzeného plnění nezákonnost vydání exekučního titulu nepůsobí. Dovolací soud rovněž proto nesdílí názor dovolatelky a neshledává, že by s ohledem na její tvrzení byla rozhodnutím či postupem odvolacího soudu porušena její ústavně zaručená práva.
9. Dovolací soud připomíná, že exekuční řízení je ze své podstaty určeno pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Případné vady nalézacího řízení se do řízení vykonávacího nepřenášejí. Exekučnímu řízení je vyhrazeno přezkoumání ústavní konformity vymáhané částky v okamžiku podání návrhu na zastavení exekuce (srov. bod 49 nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Přitom však nesmí být stírán rozdíl mezi nalézacím a vykonávacím řízením. Zastavení exekuce (částečné zastavení exekuce) přichází v úvahu jen naprosto výjimečně (za předpokladu zcela zjevné nespravedlnosti přisouzeného a vymáhaného plnění kolidujícího se základními principy demokratického právního řádu), totiž obstojí-li zároveň vedle požadavku na zachování principu právního státu a respektu k vykonatelným rozhodnutím nalézacích soudů (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8 2022, sp. zn. 20 Cdo 1596/2022, nebo ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 20 Cdo 2879/2024).
10. Dovolatelka rovněž namítla protiústavnost novelizace právní úpravy doručování elektronických platebních rozkazů do datových schránek, obsažené v § 173 odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 180/2024 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o hromadném občanském řízení soudním. Z důvodové zprávy k zákonu č. 180/2024 Sb. vyplývá, že novela cílí na posílení efektivity české justice, hospodárnosti soudního řízení a vytvoření efektivního hospodářského a společenského stimulu, který by vedl k narovnání podnikatelského prostředí. S tím souvisí i posílení odpovědnosti adresáta při doručování soudních písemností prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Dovolatelka měla objektivní možnost bránit se vydanému elektronickému platebnímu rozkazu, které však nevyužila. K porušení jejího práva na spravedlivý proces tak nemohlo dojít. Dovolací soud právní úpravu doručování do datových schránek nepovažuje za protiústavní a neshledal důvod pro předložení věci Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.
11. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, aniž nařizoval ve věci jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.). Dovolatelka navrhla, aby byl dovolání přiznán odkladný účinek. Ústavní soud však ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, uzavřel, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad právní moci či vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na uvedené se Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nezbýval.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 12. 2025
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu