32 Cdo 4314/2019-93
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně Made by Soulmates s.r.o., se sídlem v Praze 1, Nové
Město, Spálená 110/53, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 06162720,
zastoupené Mgr. Alešem Vejrem, advokátem se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo
nábřeží 2728/38, proti žalované Polygons production s.r.o., se sídlem v Praze,
Nové Město, Lannova 2061/8, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 02569124,
zastoupené JUDr. Martinem Skybou, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova
361/9, o zaplacení 298 870 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 252/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, č. j. 20 Co 189/2019-68, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, č. j. 20 Co 189/2019-68, a
rozsudek pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 1. 2019, č. j. 41 C
252/2018-21, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem pro uznání ze dne 8. 1. 2019, č. j. 41 C
252/2018-21, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 298 870 Kč s
příslušenstvím, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč a
náhradu nákladů řízení ve výši 41 781,50 Kč. Soud prvního stupně tak rozhodl k
návrhu žalobkyně poté, kdy žalovaná podala v zákonné lhůtě proti elektronickému
platebnímu rozkazu téhož soudu ze dne 11. 10. 2018, č. j. EPR 202424/2018-6,
jímž bylo vyhověno žalobě, odpor, který však nijak neodůvodnila a žádné další
vyjádření ve věci nepodala, ač jí bylo současně v uvedeném platebním rozkazu
uloženo, aby v případě podání odporu se ve věci ve třicetidenní lhůtě ode dne
uplynutí lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu k žalobě
písemně vyjádřila, a jestliže tak včas písemně ve stanovené lhůtě neučiní a ani
ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít
soud za to, že nárok uplatněný žalobou uznává a rozhodne rozsudkem pro uznání.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 11. 2. 2019, č. j. 41 C 252/2018-40,
zamítl návrh žalované, aby jí bylo prominuto zmeškání lhůty k podání vyjádření
ve věci samé podle § 114b občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jak
jí bylo uloženo ve vydaném elektronickém platebním rozkazu, proti němuž podala
odpor, a toto rozhodnutí Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 4. 2019, č.
j. 20 Co 117/2019-53, potvrdil. Odvolací soud s odkazem na judikaturu
Nejvyššího soudu vysvětlil, že žalovaná nemůže mít se svým procesním návrhem
úspěch již z toho důvodu, že lhůta k podání vyjádření k žalobě podle § 114b
odst. 1 a 2 o. s. ř. je lhůtou soudcovskou, kterou postupem podle § 58 o. s. ř.
nelze prominout. Současně přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že na straně
žalované nelze shledat omluvitelný důvod pro zmeškání předmětné lhůty, neboť
tvrzené nepředvídatelné opomenutí asistentky advokáta zaznamenat lhůtu k
vyjádření, která se v době podání odporu nacházela ve stavu pokročilého
těhotenství, které bývá podle názoru žalované spojeno se zvýšenou únavou,
tělesnou slabostí a nesoustředěností, není podle posouzení soudu
nepředvídatelnou překážkou a jde k tíži advokáta v rámci jeho odpovědnosti za
jednání (opomenutí) jeho zaměstnanců. Kromě toho je prominutí zmeškání lhůty k
podání vyjádření podle § 114b o. s. ř. vyloučeno v situaci, kdy již nastala
fikce uznání žalobního nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. a soud prvního
stupně na jejím základě vydal rozsudek pro uznání, jak se stalo v souzené věci.
K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek pro uznání soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (výrok I.),
změnil ho ve výroku o náhradě nákladů řízení jen tak, že výše náhrady činí 47
529 Kč, jinak ho potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
mezi účastnicemi (výrok III.). Odvolací soud nepřisvědčil námitce odvolatelky,
že v souzené věci nebyly splněny podmínky pro vydání napadeného rozsudku z
důvodu, že žalobkyně netvrdila dostatečné skutečnosti k posouzení důvodnosti
její žaloby. Podle posouzení odvolacího soudu argumentace odvolatelky proti
naplnění podmínek pro vydání elektronického platebního rozkazu ve smyslu § 172
odst. 1 o. s. ř. neobstojí. Je tomu tak proto, že žalobkyně uvedla v návrhu na
vydání elektronického platebního rozkazu skutkové okolnosti sporu v rozsahu
předestírajícím ucelený skutkový děj a umožňujícím právní kvalifikaci nároku, z
něhož pro účely vydání platebního rozkazu vyplývá důvodnost žalobního nároku.
Absence žalovanou namítaných podrobností právního vztahu mezi účastnicemi a ani
zjevná chyba v psaní v označení výše nároku v rámci odůvodnění návrhu na vydání
elektronického platebního rozkazu ani výzvy podle § 114b o. s. ř. nebrání. K
výhradě žalované, že žalobkyně nepředložila ke svým tvrzením dostatečné důkazy,
odvolací soud s odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu vysvětlil, že
samotnému vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování, soud nečiní
žádná skutková zjištění, ani nehodnotí důkazy a neposuzuje důvodnost nároku z
hlediska pozitivní právní úpravy. Za situace, kdy byly podmínky pro vydání
rozsudku pro uznání vymezené v § 153a odst. 3 o. s. ř. v souzené věci zjevně
naplněny, byl soud povinen rozhodnout o věci rozsudkem pro uznání, což učinil.
Odvolací soud proto napadený rozsudek pro uznání ve výroku o věci samé potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním z
důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje s odkazem na § 237 o. s. ř.
v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena
jinak.“
Dovolatelka opakovaně poukazuje na to, že k vydání platebního rozkazu může soud
podle § 172 odst. 1 o. s. ř. přistoupit jen při splnění dvou podmínek –
předmětem nároku musí být peněžité plnění a uplatněné právo vyplývá ze
skutečností uvedených v žalobě, tedy jejich právní posouzení vede k závěru, že
žaloba je důvodná v plném rozsahu. Tak tomu však podle dovolatelky v souzené
věci nebylo, neboť žalobkyně, byť svůj nárok opírá o údajnou smlouvu o dílo, k
důkazům ji nepředložila, netvrdí a nedokazuje, kdy a v jaké formě měla být
uzavřena, a netvrdí ani její podstatné náležitosti, a to přesto, že tyto
skutečnosti nelze jinak zjistit. Dále netvrdí, kdy jí dílo předala, v jakém
rozsahu a jak byla stanovena splatnost ceny díla, termín zhotovení díla, apod. Rovněž žalobkyni vytýká, že netvrdí a ani nedokládá žádné náklady, které
vynaložila v souvislosti s údajně provedeným dílem, ani nijak nespecifikuje
subjekty, jimž měla tyto náklady hradit. Žalovaná se dovolává judikatury
Nejvyššího soudu, podle níž soud může učinit výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. jen tehdy, jestliže byly splněny podmínky řízení a jestliže žaloba netrpí
takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení. Je-li přitom předmětem
žalobního nároku peněžité plnění, musí žalobce v žalobě uvést přesně peněžitou
částku, jejíhož zaplacení se domáhá a jíž je i soud při rozhodování vázán. Dále
dovolatelka s odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu akcentuje, že ve
sporném řízení patří k povinným náležitostem žaloby vylíčení rozhodujících
skutečností, přičemž povinností žalobce je i připojit k návrhu písemné důkazy. I kdyby dovolatelka připustila uzavření jakékoliv smlouvy mezi účastnicemi
řízení, namítá, že nedošlo k dohodě o konkrétní výši ceny díla, jež, jak tvrdí
žalobkyně, měla vyplývat až z toho, co žalobkyně vynaloží při zpracování
nabídky. Dovolatelka oponuje odvolacímu soudu, pokud bagatelizuje její námitky
se zdůvodněním, že jde pouze o detaily právního vztahu či o zjevnou chybu v
psaní, jestliže nesouhlasí částka uvedená na faktuře a částka, kterou žalobkyně
uvedla ve skutkových tvrzeních v návrhu na vydání elektronického platebního
rozkazu. V druhé části dovolání dovolatelka opětovně namítá, že již podáním ze dne 21. 1. 2019 požádala o prominutí zmeškání lhůty k podání vyjádření, které podala
současně se žádostí o prominutí zmeškání lhůty. S odkazem na judikaturu
Nejvyššího soudu i odbornou lékařskou literaturu poukazuje na to, že lhůtu
zmeškala z omluvitelného důvodu, jímž bylo opomenutí asistentky jejího právního
zástupce zaznamenat třicetidenní lhůtu pro podání vyjádření k žalobě, k němuž
došlo v souvislosti s jejím pokročilým stavem těhotenství, který může vyvolávat
nesoustředěnost a stavy, které vedou k neplnění povinností. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud
projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných
ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další
zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
30.
9. 2017. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Pokud dovolatelka jako jeden z předpokladů přípustnosti dovolání uvedla, že
vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, pak přehlíží,
že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“,
míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní
rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku
jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací
soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil
již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013,
uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále
například v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež je,
stejně jako i všechna uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k
dispozici na jeho webových stránkách), že požadavek, aby právní otázka vyřešená
v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením
přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř. Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro naplnění prvního z
předpokladů jeho přípustnosti vymezených v této právní normě, neboť dovolání
směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a
odvolací soud se při posuzování zákonných předpokladů pro vydání rozsudku pro
uznání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti
případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem,
elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může
předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové
výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci
písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve
vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k
vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy
k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a
schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Podle § 114b odst. 5 o. s. ř.
jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu
soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí,
jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu
žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí
žaloby. Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-
li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal
(§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6). Soud může rozhodnout ve věci samé (tedy i rozsudkem pro uznání a rozsudkem pro
zmeškání), pokud mu v tom nebrání nedostatek podmínky řízení, pro který musí
být řízení zastaveno, nebo takové vady žaloby, pro které nelze pokračovat v
řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo
968/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2003, pod číslem
153). Proto i usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. soud může vydat za
předpokladu, že žaloba netrpí vadami, které by bránily pokračování v řízení. Je-li žaloba bez vad, resp. její vady nebrání pokračovat v řízení (a není-li tu
takový nedostatek podmínky řízení, pro který by muselo být řízení zastaveno),
nic nebrání soudu v postupu podle § 114b odst. 1 a § 153a odst. 3 o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného
práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2
o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti,
kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209). Protože z
hlediska předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání zákon žádné další požadavky
na žalobní tvrzení ani v § 153a o. s. ř. neklade, je z pohledu žalobních
tvrzení dostatečným podkladem pro vydání rozsudku pro uznání takové vylíčení
rozhodujících skutečností ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř., které činí žalobu
projednatelnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 32
Odo 180/2004). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že formálními
předpoklady vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. jsou toliko zákonné podmínky, za nichž tato fikce nastává; jsou-li
tyto předpoklady splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda
nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, případně o jinou věc, v
níž zákon vydání kvalifikované výzvy vylučuje (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005, ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 699/2011, ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2821/2012, a
ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 15/2012). Výklad § 114b o. s. ř. ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř. je v soudní praxi
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo
1878/2002, rozsudek téhož soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003, a
již cit. usnesení ze dne 16. 2. 2006, sp. zn.
26 Cdo 1253/2005, a ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 699/2011) ustálen potud, že vydání rozsudku pro uznání
nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce,
že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován (§ 114b odst. 5 o. s. ř.), uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu,
podle této zákonné fikce uznání. Činí tak bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení
jsou podložena důkazy, a zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost
nároku nebo zda se jeví požadavky žalobce jako nedůvodné (srov. dále například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 194/2011, a
rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3498/2012). Předpokladem pro vydání rozsudku pro uznání tedy není, aby žalobce svá žalobní
tvrzení prokázal. Důvodnost či nedůvodnost žaloby (nároku uplatněného žalobou) je závěrem
plynoucím až z výsledku dokazování v řízení před soudem, ke kterému však v
případě vydání rozsudku pro uznání vůbec nedochází (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3937/2015). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje (srov. shodně například jeho
nálezy ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15, a ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, uveřejněné pod čísly 191/2016 a 27/2017 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu), že při aplikaci § 114b o. s. ř. musí soud vždy také
pečlivě zvážit, zda žaloba poskytuje dostatečný základ pro vydání rozsudku pro
uznání za situace, že se žalovaný na kvalifikovanou výzvu řádně a včas
nevyjádří. Na žalobu je tedy v případě, že soud zvažuje využití kvalifikované
výzvy, nutné klást zvýšené nároky a požadovat, aby obsahovala všechny právně
významné skutečnosti. V opačném případě vzniklá situace brání aplikaci
kvalifikované výzvy a nejsou tak ani splněny podmínky pro případné vydání
rozsudku pro uznání. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004,
uveřejněném pod číslem 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl
k závěru, že odvolací soud v případě výzvy vydávané podle 114b odst. 2 o. s. ř. spolu s platebním rozkazem postupoval správně, pokud za jediný předpoklad pro
její použití požadoval splnění podmínek pro vydání platebního rozkazu. Vysvětlil, že platební rozkaz lze vydat jen v případě, jsou-li současně splněny
dvě podmínky – předmětem žalobního nároku je peněžité plnění a právní posouzení
skutečností uvedených žalobcem vede k závěru, že žaloba je důvodná v plném
rozsahu. Uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem pouze v
případě, že jejich posouzení samo o sobě vede k právnímu závěru o důvodnosti
žalobního návrhu. Jestliže lze vydat platební rozkaz pouze za situace, kdy
žalobní nárok vyplývá ze žalobních tvrzení, jsou pro případ vyzývacího usnesení
při rozhodnutí věci platebním rozkazem (§ 114b odst. 2 o. s. ř.) stanoveny v
tomto směru přísnější požadavky než v případě výzvy podle § 114 odst. 1 o. s. ř. (srov. obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2667/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn.
23
Cdo 4311/2011, uveřejněný pod číslem 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a usnesení téhož soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo
2103/2015, v nichž Nejvyšší soud rovněž akcentoval, že nebyly-li splněny
požadavky vyplývající z § 172 odst. 1 a 2 o. s. ř., nemohlo být o žalobou
uplatněných nárocích (nároku) rozhodnuto platebním rozkazem spojeným s výzvou
podle § 114b odst. 1 o. s. ř., nemohla proto ani nastat fikce uznání
uplatněného nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. a ani být vydán rozsudek
pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.) V cit. rozsudku sp. zn. 23 Cdo
4311/2011, pak Nejvyšší soud také zdůraznil, že je-li kvalifikovaná výzva
vydávána současně s platebním rozkazem, pak pro její vydání (stejně jako pro
rozhodnutí ve věci platebním rozkazem) nepostačuje, jsou-li vylíčeny toliko
skutečnosti rozhodující (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.), avšak musí být dána
vyšší kvalita žalobních skutkových tvrzení, a to na úrovni vylíčení všech
rozhodných skutečností [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Aby mohl soud
vydat usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. ve věci, ve které rozhodl
platebním rozkazem, pak platí podmínka, že žaloba musí vyhovovat nárokům podle
§ 172 odst. 1 o. s. ř. Obdobně v rozsudku ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2009, pod číslem 37, Nejvyšší soud
akcentoval, že rozhodl-li soud o věci platebním rozkazem, jsou splněny
předpoklady pro vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. jen tehdy,
bylo-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, vyplývá-li
uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem a nejde-li o případy uvedené
v § 172 odst. 2 o. s. ř. K tomuto závěru se Nejvyšší soud dále přihlásil
například v již cit. usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3937/2015, a
dále v rozsudcích ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3284/2010, a ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2199/2012. Také v odborné literatuře bylo vysvětleno, že za splnění všech zákonných
předpokladů může soud usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vydat rovněž ve
věci, ve které rozhodl platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem,
popřípadě evropským platebním rozkazem. Předpoklad, aby to vyžadovala povaha
věci nebo okolnosti případu, v tomto případě neplatí. Přitom pro všechny tři
druhy platebních rozkazů platí podmínka, že žaloba musí vyhovovat nárokům podle
§ 172 odst. 1, totiž že uplatněné právo na zaplacení peněžité částky vyplývá ze
skutečností uvedených žalobcem. K usnesení vyzývajícímu žalovaného k vyjádření
ve věci smí soud přistoupit v souvislosti s vydáním elektronického platebního
rozkazu jen tehdy, obsahuje-li žaloba všechny potřebné náležitosti (viz Drápal,
L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, strana 792). To, že uplatněné právo na zaplacení peněžitého plnění vyplývá ze skutečností
uvedených žalobcem, je (rovněž) předpokladem pro vydání elektronického
platebního rozkazu podle § 174a o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 8. 2013, sen. zn.
29 ICdo 31/2013, uveřejněný pod číslem 3/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Jedním z rozhodujících kritérií pro vydání kvalifikované výzvy podle § 114b
odst. 1 o. s. ř. spolu s platebním rozkazem je tedy úvaha, zda uplatněné právo
vyplývá ze skutečností uvedených v žalobě, což nastává pouze tehdy, jestliže
právní posouzení v žalobě vylíčených rozhodujících skutečností vede samo o sobě
k závěru, že žalobní návrh je po právu. Odvolací soud v souzené věci v souladu se shora uvedenými judikatorními závěry
Nejvyššího soudu nepostupoval. Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud nepřisvědčil
argumentaci žalované proti naplnění podmínek pro vydání elektronického
platebního rozkazu ve smyslu § 172 odst. 1 o. s. ř. Podle jeho posouzení
žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vylíčila
skutkové okolnosti v rozsahu, předestírajícím ucelený skutkový děj, umožňující
právní kvalifikaci nároku, z něhož pro účely vydání tohoto rozkazu vyplývá
důvodnost žalobního nároku. Žalovanou vytýkané nedostatky žalobního návrhu
označil za detaily právního vztahu, které (stejně jako zjevná chyba v psaní v
uvedení výše nároku v rámci jeho odůvodnění) vydání elektronického platebního
rozkazu ani výzvy podle § 114b o. s. ř. nebrání. Dovolací soud se s tímto
názorem odvolacího soudu (vyjma popsané zjevné chyby v psaní) neztotožňuje. Žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu sice uvedla, že
s žalovanou uzavřela smlouvu o dílo, popsala v něm předmět díla a způsob určení
jeho ceny, nicméně již ji časově (kdy byla uzavřena) neoznačila a ani neuvedla
její další obsah či formu, v jaké měla být uzavřena. Za zásadní nedostatek z
pohledu naplnění předpokladů pro vydání kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. v souzené věci považuje dovolací soud však zejména skutečnost, že
žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu žádným způsobem
nepopsala, na základě jakých zákonných či smluvních předpokladů jí vznikl nárok
na zaplacení ceny díla. K posouzení, zda-li nastaly předpoklady, s nimiž zákon
nebo smlouva spojuje vznik práva na zaplacení ceny díla, je pouhá identifikace
předmětu díla včetně způsobu jeho provedení a způsob určení ceny díla, jak se
stalo v souzené věci, naprosto nepostačující. Pokud tedy zákon vyžaduje pro vydání výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. spolu
s platebním rozkazem splnění podmínek pro vydání platebního rozkazu (ve sporu
jde o peněžité plnění a v žalobě jsou uvedeny všechny skutečnosti, z nichž
vyplývá oprávněnost žalobního nároku) a jak vyplývá z výše uvedeného, uplatněné
právo na zaplacení ceny díla nevyplývá ze skutečností uvedených žalobkyní v
návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, pak názor odvolacího soudu,
že „absence žalovanou namítaných detailů právního vztahu účastnic …. vydání
elektronického platebního rozkazu ani výzvy podle § 114b o. s. ř. nebrání“,
nemůže obstát. Nelze tak učinit jiný závěr než ten, že v souzené věci nebyly
splněny předpoklady pro vydání elektronického platebního rozkazu, potažmo ani
pro vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s.
ř., a že tudíž nenastala fikce
uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. a nejsou tak splněny předpoklady k
vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. (srov. shodně
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4964/2017, ve spojení s usnesením ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4964/2017). Jestliže tedy dovolatelka podrobuje kritice názor odvolacího soudu, že
uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených v návrhu na vydání
elektronického platebního rozkazu, je tato její námitka zcela opodstatněná. V
této souvislosti však dovolací soud neshledal důvodnou výhradu dovolatelky, že
žalobkyně nedoložila žádné náklady, které vynaložila v souvislosti s údajně
provedeným dílem, neboť – jak vyplývá již ze shora uvedených judikatorních
závěrů Nejvyššího soudu – předložení důkazů není předpokladem pro vydání
rozsudku pro uznání, když soud rozhoduje jen na základě žalobních tvrzení
popsaných žalobcem v žalobním návrhu. Rovněž tak nepřípadná je výtka
dovolatelky, pokud se ohrazuje proti názoru odvolacího soudu, že v případě
uvedení nesprávné částky v odůvodnění návrhu na vydání elektronického
platebního rozkazu šlo o zjevnou chybu v psaní. Pokud žalobkyně v odůvodnění
(ve čtvrtém odstavci na druhé straně) návrhu na vydání elektronického
platebního rozkazu nesprávně uvedla, že jde o fakturu číslo 2018067 ve výši 298
970 Kč, ačkoli správná částka je 298 870 Kč, kterou také na jiných místech
návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu uvedla jako výši pohledávky,
jako částku, z níž nárokuje zákonný úrok z prodlení, v jejíž výši vynaložila
náklady v souvislosti se zajištěním nabídky pro žalovanou, a uvedla ji i v
žalobním petitu, je zcela nepochybné, v jaké výši svůj nárok uplatnila. Ze
strany žalobkyně tak šlo o písařskou chybu, která byla jako taková soudem
rozpoznatelná (srov. shodně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2,
ročník 2009, pod číslem 20). Shora popsané procesní pochybení odvolacího soudu při posuzování naplnění
zákonných předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání považuje dovolací soud za
dostatečný důvod pro zrušení napadeného rozsudku, aniž by se musel zabývat
tvrzeným pochybením soudu při posuzování omluvitelnosti důvodu zmeškání lhůty k
podání vyjádření k žalobě v soudem stanovené třicetidenní lhůtě. V této
souvislosti snad jen dovolací soud poznamenává, že tuto otázku vyřešil s
konečnou platností soud prvního stupně v již shora uvedeném usnesení ze dne 11. 2. 2019, č. j. 41 C 252/2018-40 (ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne
18. 4. 2019, č. j. 20 Co 117/2019-53), se závěrem, že opomenutí podat vyjádření
ve smyslu § 114b o. s. ř., k němuž podle tvrzení žalované došlo v důsledku
opomenutí administrativní pracovnice jejího právního zástupce zaznamenat lhůtu
pro podání vyjádření v souvislosti s jejím pokročilým stavem těhotenství, nelze
posoudit jako překážku ve smyslu § 58 o. s. ř., pro níž by zmeškání podání
předmětného vyjádření bylo možné omluvit. Pro úplnost lze ještě dodat, že již z
dikce § 58 odst. 1 o. s. ř.
vyplývá, že případná omluvitelnost důvodu zmeškání
lhůty se musí vztahovat k účastníkovi či jeho zástupci, a nikoliv k dalším
osobám, jako například k zaměstnanci zástupce, jak se nesprávně domnívá
dovolatelka (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1650/2015, uveřejněné pod číslem 99/2016 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Z výše uvedeného vyplývá, že řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí
spočívá, není správné a ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem. Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku
ve věci samé (i v jeho akcesorických rozhodnutích o nákladech za řízení před
soudy obou stupňů); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozsudek pro uznání soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé (a v závislém
výroku o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.