20 Cdo 2484/2018-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Úřadu vlády České republiky se sídlem v Praze 1, nábřeží Edvarda Beneše č. 128/4, identifikační číslo osoby 00006599, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, proti povinnému J. V., za účasti manželky povinného M. V., oba O., zastoupenými JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí č. 257/7, pro 192 814 256 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 17 E 19/2017, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2018, č. j. 22 Co 332/2017-51, t a k t o :
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2018, č. j. 22 Co 332/2017-51, a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. června 2017, č. j. 17 E 19/2017-18, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 29. září 2017, č. j. 17 E 19/2017-35, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. června 2017, č. j. 17 E 19/2017-18, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 29. září 2017, č. j. 17 E 19/2017-35, byl na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 184 567 566 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 184 567 566 Kč od 4. března 2014 do zaplacení, a pohledávky ve výši 8 246 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 246 700 Kč od 4. března 2014 do zaplacení, nařízen výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitých věcech povinného, které povinný vlastní ve společném jmění manželů s manželkou M. V., a to pozemku St. p. č., zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 240 m2, jehož součástí je budova č. p. a pozemku parc. č., zahrada, o výměře 750 m2, vše zapsané na LV č., vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště P. pro obec a k. ú. P., pozemku parc. č., zahrada, o výměře 3908 m2, zapsaného na LV č., vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště P. pro obec a k. ú. S.(dále též jen „Nemovité věci“); povinnému uložena povinnost zaplatit oprávněné náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč, dále soud prvního stupně rozhodl, že povinný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu Praha-východ soudní poplatek ve výši 3 528 143 Kč a pořadí soudcovského zástavního práva se řídí dnem 29. května 2017.
K odvolání povinného a manželky povinného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. ledna 2018, č. j. 22 Co 332/2017-51, usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. června 2017, č. j. 17 E 19/2017-18, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 29. září 2017, č. j. 17 E 19/2017-35, ve výroku I. změnil tak, že soud nařizuje podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2015, sp. zn. 46 T 21/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2014, sp. zn. 5 To 24/2016, ve prospěch pohledávky oprávněné ve výši 184 567 556 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z částky 184 567 556 Kč od 4. března 2017 do zaplacení, a pohledávky ve výši 8 246 700 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z částky 8 246 700 Kč od 4. března 2014 do zaplacení, výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na Nemovitých věcech povinného, a ve výrocích III., V. a VI. potvrdil, přičemž nadto rozhodl o povinnosti povinného zaplatit oprávněné na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 300 Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že v dané věci je exekučním titulem rozsudek odvolacího soudu vydaný v trestní věci povinného, v němž bylo rozhodnuto o nároku oprávněné, jakožto poškozené, na náhradu škody vůči povinnému, který byl vyhlášen dne 4. ledna 2017, a vůči němuž zákon nepřipouští odvolání. Rozhodnutí je proto pravomocné a formálně vykonatelné a vzhledem k tomu, že z pohledu svého obsahu rozsudek Vrchního soudu rovněž splňuje veškeré požadavky na materiální vykonatelnost, je taktéž materiálně vykonatelný.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný v celém rozsahu dovoláním, v němž namítá, že na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2017, sp. zn. 5 To 24/2016 (ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2015, sp. zn. 46 T 21/2013) – dále též „exekuční titul“, nebylo možné nařídit výkon rozhodnutí na majetek povinného, neboť tento nesplňuje základní formální náležitosti stanovené právním předpisem, konkrétně ustanovením § 120 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31. ledna 2017, dále též jen „tr. ř.“. V exekučním titulu chybí označení soudu, který rozhodnutí vydal, jména a příjmení všech soudců, kteří o věci rozhodli, a datum narození a bydliště povinného. Tato pochybení přitom nejsou toliko marginální. Vzhledem k absenci shora uvedených podstatných náležitostí rozhodnutí není formálně ani materiálně vykonatelné. Vadu exekučního titulu nemůže zhojit ani vyznačená doložka právní moci a vykonatelnosti, ani případně oprávněnou dodatečně předložený rozsudek, který bude náležitosti splňovat. Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud nezabýval jeho námitkou ohledně výše soudního poplatku, který byl stanoven v rozporu s položkou 21 bod 2 Sazebníku poplatků, jenž je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, přestože v posuzované věci jde o druhé, resp. další nařízení výkonu rozhodnutí na základě téhož rozhodnutí proti témuž účastníku, tj. soudní poplatek měl být stanoven v poloviční výši, nikoliv v plné výši, jak to učinil Okresní soud Praha-východ. Soud prvního stupně stanovil výši soudního poplatku na částku 3 528 143 Kč podle položky 21 bod 1 písm. c) Sazebníku, což následně potvrdil i soud odvolací. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel v dovolání navrhl odklad vykonatelnosti a právní moci usnesení odvolacího soudu.
Oprávněná se k podanému dovolání vyjádřila pouze tak, že soudu prvního stupně zaslala k založení do spisu autorizované konverzace exekučních titulů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci) na základě exekučního titulu ve formě rozsudku odvolacího soudu uskutečněného v tzv. adhezním řízení trestním, jestliže jeho písemné vyhotovení, jež bylo oprávněnou předloženo s tím, že právě na jeho základě má být výkon rozhodnutí (exekuce) proveden, postrádá formální náležitosti stanovené zákonem a neobstojí z toho důvodu jako veřejná listina, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinného je důvodné.
Podle ustanovení § 251 odst. 1 o. s. ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Soud nařizuje a provádí výkon rozhodnutí s výjimkou titulu, který se vykonává ve správním nebo daňovém řízení.
Podle ustanovení § 120 odst. 1 tr. ř. rozsudek po úvodních slovech "Jménem republiky" musí obsahovat
a) označení soudu, o jehož rozsudek jde, i jména a příjmení soudců, kteří se na rozhodnutí zúčastnili,
b) den a místo vyhlášení rozsudku,
c) výrok rozsudku s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito,
d) odůvodnění, pokud zákon nestanoví něco jiného, a
e) poučení o opravném prostředku.
Podle ustanovení § 120 odst. 2 tr. ř. obžalovaný musí být v rozsudku označen údajem svého jména a příjmení, dne a místa narození, svého zaměstnání a bydliště, popřípadě jinými údaji potřebnými k tomu, aby nemohl být zaměněn s jinou osobou. Jde-li o příslušníka ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru, uvede se i hodnost obžalovaného a útvar, jehož je příslušníkem.
Podle ustanovení § 131 odst. 1 tr. ř. předseda senátu může zvláštním usnesením kdykoli opravit písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti, k nimž došlo ve vyhotovení rozsudku a jeho opisech tak, aby vyhotovení bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen. Opravu může nařídit i soud vyššího stupně. Podle ustanovení § 131 odst. 2 tr. ř. opis usnesení o opravě se doručí všem osobám, jimž byl doručen opis rozsudku. Podle ustanovení § 131 odst. 3 tr. ř. proti rozhodnutí o opravě podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. Podle ustanovení § 131 odst. 4 tr. ř. po právní moci usnesení o opravě se oprava provede jak ve vyhotovení rozsudku, tak i v opisech, které se od osob, jimž byly doručeny, vyžádají za tím účelem zpět.
Podle ustanovení § 139 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozsudek je pravomocný, a nestanoví-li tento zákon něco jiného, i vykonatelný, jestliže zákon proti němu odvolání nepřipouští.
Podle ustanovení § 268 odst. 2 o. s. ř. k návrhu na výkon rozhodnutí je třeba připojit stejnopis rozhodnutí, opatřený potvrzením o jeho vykonatelnosti. Potvrzením o vykonatelnosti opatří rozhodnutí soud, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně. Stejnopis rozhodnutí není třeba připojit, jestliže se návrh na výkon rozhodnutí podává u soudu, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně.
V projednávané věci je exekučním titulem pro výkon rozhodnutí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2015, sp. zn. 46 T 21/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, kterým odvolací soud mimo jiné rozhodl o povinnosti dovolatele (v daném řízení obžalovaného) zaplatit oprávněné na náhradě škody společně a nerozdílně s obžalovaným L. V. částku 8 246 700 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 4. března 2014 do zaplacení, a dále vůči téže oprávněné povinnost k zaplacení částky 184 567 556 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 4. března. 2014 do zaplacení s tím, že v rozsahu tohoto plnění zaniká povinnost obžalovaných M. P., I. K., R. P. a R. M.k vydání bezdůvodného obohacení oprávněné. V písemném vyhotovení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, ovšem v rozporu s ustanovením § 120 odst. 1 tr. ř. absentuje označení soudu, který rozsudek vyhlásil. Uvedené je toliko patrné z doložek právní moci a vykonatelnosti, jimiž předmětný rozsudek opatřily Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze dne 21. dubna 2017, resp. 28. dubna 2017. Doložky ovšem nejsou součástí písemného vyhotovení rozsudku jako takového. Dále v písemném vyhotovení rozsudku chybí uvedení jména a příjmení soudců, kteří se na rozhodnutí zúčastnili. Písemné vyhotovení rozsudku rovněž neobsahuje odůvodnění, přestože je nepochybné, že odůvodnění má být jeho součástí (pod nadpisem „Odůvodnění“ se nacházejí tečky, z nichž je zřejmé, že odůvodnění má být dopsáno později).
Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 20 Cdo 699/2002, uvedl, že výrok rozsudku, jímž byla v adhezním řízení uložena povinnost zaplatit poškozenému z titulu náhrady škody určitou peněžní částku, je vykonatelný v okamžiku, kdy nabyl právní moci (ustanovení § 130, § 139 odst. 1, § 245, § 248 odst. 1 tr. ř.) a to aniž by obsahoval lhůtu ke splnění rozhodnutím uložené povinnosti. Pravomocný a i vykonatelný se pak tento rozsudek v části, v níž se povinnému ukládá povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem, stává v okamžiku, kdy byl vyhlášen, neboť proti němu není odvolání přípustné [ustanovení § 139 odst. 1 písm. a) tr.
ř. ] – k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2007, sp. zn. 20 Cdo 2578/2006. I přesto, že vykonatelnost exekučního titulu v posuzované věci není vázána na jeho doručení, ale nastává již okamžikem vyhlášení exekučního titulu, nelze pro účely exekučního řízení opomenout, že přílohou každého exekučního návrhu musí být i originál nebo úředně ověřená kopie exekučního titulu opatřená potvrzením o jeho vykonatelnosti (ustanovení § 261 odst. 2 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, o jaký druh exekučního titulu se jedná (srov. například s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18.
října 2017, sp. zn. 31 Cdo 4427/2016). Proto se odvolací soud měl zabývat též tím, zda písemné vyhotovení exekučního titulu ve formě rozsudku odvolacího soudu vyneseného v trestním řízení, jež povinnému (obžalovanému) ukládá povinnost k náhradě škody, v podobě, jak jej předložila oprávněná, je skutečně dostatečným podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí (pro vedení exekuce) ve smyslu ustanovení § 261 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud ovšem uvedené neučinil, resp., tak učinil nedostatečně.
Předpokladem pro nařízení soudního výkonu rozhodnutí je písemné vyhotovení vykonatelného rozhodnutí, které obstojí jako veřejná listina, tj. jako listina vydaná k tomu oprávněným orgánem (srov. § 251 a § 274 o. s. ř.), jenž má potřebnou formu a obsah, a jež ukládá určitému subjektu povinnost něco plnit. Pouze takové písemné vyhotovení rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení se může stát relevantním a věrohodným podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí (pro vedení exekuce). Nenaplňuje-li písemné vyhotovení exekučního titulu ve formě rozhodnutí orgánu státní moci náležitosti veřejné listiny, je třeba k nápravě využít zákonem předepsaných procesních prostředků, které umožňují obsah těchto rozhodnutí dodatečně opravovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
ledna 2006, sp. zn. 20 Cdo 2456/2005, závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2017, sp. zn. 20 Cdo 3578/2017). Jiný než výše uvedený výklad by způsoboval u účastníků exekučního řízení i u soudu (soudního exekutora), který má titul pro výkon rozhodnutí (exekuční titul) ve formě rozhodnutí učiněného v trestním řízení realizovat, důvodnou pochybnost, zda se skutečně jedná o autentické písemné vyhotovení soudního rozhodnutí (rozsudku), a zda je bez pochyb, jaká povinnost k plnění má být ve vykonávacím řízení realizována, kdo a vůči komu je povinen plnit.
Závěr, že za řádné je možné pokládat jen takové písemné vyhotovení soudního rozhodnutí, které splňuje zákonem stanovené náležitosti a je proto úřední listinou, vyplývá i z ustanovení § 131 tr. ř. (případně v ustanovení § 164 a násl. o. s. ř.), které stanoví výlučný a přesný postup, jímž mohou být případné formální nedostatky písemného vyhotovení rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení odstraněny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 5494/2017). Z uvedeného důvodu je proto nezbytné, aby oprávněným připojené písemné vyhotovení exekučního titulu (má-li oprávněný povinnost k jeho připojení podle ustanovení § 261 odst. 2 o.
s. ř. nebo podle ustanovení § 38 odst. 2 ex. řádu) obsahovalo zákonem stanovené náležitosti a tudíž aby tedy obstálo jako tzv. veřejná listina. V opačném případě by na jeho podkladě nemohlo dojít k nařízení jeho výkonu (k zahájení a provedení exekuce).
Pokud jde o to, zda povinný byl v exekučním titulu dostatečně, resp. řádně (včetně uvedení data narození a bydliště) identifikován, je třeba vycházet nikoliv toliko z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, nýbrž tento vykládat ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2015, sp. zn. 46 T 21/2013, který byl odvoláním napaden, protože rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího tvoří jeden funkční celek (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. června 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/2015). Tento postoj je přiměřené dodržovat nejen při posouzení, zda je odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu pro účely dovolacího řízení přezkoumatelné, když jeho přezkoumatelnost se posuzuje ve spojení s odůvodněním předchozího (zde odvoláním přezkoumávaného) rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4183/2009), ale i při posouzení, zda byl účastník, jemuž se ukládá povinnost, dostatečně označen. Jestliže je z rozsudku soudu prvního stupně i z rozhodnutí odvolacího soudu zcela zjevné, že osobou, které se ukládá v dotčeném výroku povinnost, je právě povinný, i když v rozhodnutí odvolacího soudu nebyl (na rozdíl od rozhodnutí soudu prvního stupně) označen kromě jména i uvedením data narození a bydliště, není důvod pro závěr, že pouze z toho důvodu je rozhodnutí odvolacího soudu materiálně nevykonatelné.
S ohledem na závěr o přípustnosti dovolání se dovolací soud zabýval též dovolatelem namítanou vadou řízení (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), kterou spatřuje v tom, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkou o stanovení výše soudního poplatku. S ohledem na obsah odvolání povinného ze dne 14. července 2017, dovolací soud dospěl k závěru, že jde o novou skutečnost ve smyslu § 241a odst. 6 o. s. ř., kterou v dovolání nelze uplatnit, neboť uvedenou námitku povinný v odvolacím řízení nevznesl a z obecného konstatování, že podává „odvolání v rozsahu všech výroků soudu prvního stupně“ tuto námitku dovodit nelze.
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, a proto Nejvyšší soud zrušil rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně, jímž je Okresní soudu Praha-východ, k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Dovolatel v dovolání navrhuje odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy o návrhu na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, to však za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odložení výkonu rozhodnutí. Stejně tak nelze nic namítat proti tomu, kdy Nejvyšší soud ve stejné lhůtě projedná dovolání meritorně. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání povinného rozhodl neprodleně (tedy v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě), nezabýval se návrhem povinného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, protože z důvodu zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí pozbývá dovoláním napadené rozhodnutí veškerých vlastností existujícího rozhodnutí, včetně vykonatelnosti. Výrok o návrhu na odklad vykonatelnosti je totiž ve vztahu k výroku, jímž se dovolací řízení končí odmítnutím nebo zamítnutím dovolání, výrokem akcesorickým (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4907/2017).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 7. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu