20 Cdo 2839/2020-223
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr.
Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Miroslavy
Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem
v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069,
zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové,
Velké náměstí č. 135/19, proti povinnému O. Č., narozenému dne XY, bytem XY,
zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků č.
1396/9, pro 191 297 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve
Strakonicích pod sp. zn. 15 EXE 1909/2016, o dovolání povinného proti usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. května 2020, č. j. 24 Co
360/2020-194, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. května 2020, č. j. 24
Co 360/2020-194, usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 10. ledna
2020, č. j. 15 EXE 1909/2016-133, a usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze
dne 10. června 2020, č. j. 15 EXE 1909/2016-203, se zrušují a věc se vrací
Okresnímu soudu ve Strakonicích k dalšímu řízení.
1. Okresní soud ve Strakonicích usnesením ze dne 10. 1. 2020, č. j. 15
EXE 1909/2016-133, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce (výrok I.), a
rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně zjistil, že v
projednávané věci byla exekuce vedena na základě vykonatelných exekučních
titulů, a to rozhodčích nálezů Mgr. Jana Fišera ze dne 6. 5. 2019, č. j. 103
Rozh 1704/2016-7, a ze dne 5. 5. 2016, č. j. 103 Rozh 1732/2016-7, že tyto
rozhodčí nálezy byly vydány na základě smluv o revolvingovém úvěru ze dne 8. 12. 2014, č. 9100881722 a č. 9100913048, uzavřených mezi oprávněnou a povinným,
že dne 23. 5. 2018 bylo soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorský
úřad Přerov, vydáno oznámení o skončení exekuce ve smyslu § 46 odst. 8
exekučního řádu, č. j. 203 Ex 32627/16-62, a exekuce skončila vymožením. Soud
prvního stupně neshledal důvod pro zastavení exekuce, neboť povinný měl v
průběhu předcházejícího řízení k dispozici procesní prostředky, kterými se mohl
bránit proti vydání rozhodčích nálezů, popř. proti vedení exekuce, avšak jich
nevyužil, po celou dobu rozhodčího i exekučního řízení byl pasivní a návrh na
zastavení exekuce podal až se značným časovým odstupem (dne 15. 5. 2019) poté,
co exekuce skončila vymožením, a tyto skutečnosti nijak neodůvodnil. Namítá-li
povinný neplatnost smluv o úvěru pro rozpor s dobrými mravy z důvodu, že výše
úrokové sazby překračovala 148 % p. a., dovodil soud prvního stupně, že je
nezbytné zohlednit princip autonomie vůle a měl-li povinný za to, že úrokové
sazby jsou nepřiměřeně vysoké a v rozporu s dobrými mravy, neměl smlouvy o
úvěru uzavírat. Rovněž zohlednil, že povinný neuzavíral smlouvy o úvěru v
sociální tísni. Z těchto důvodů soud prvního stupně dovodil, že exekuční tituly
nejsou nezpůsobilými exekučními tituly, v důsledku realizace exekučního titulu
nedošlo k neoprávněnému zásahu do práv povinného, zastavením exekuce po
vymožení by došlo k narušení právní jistoty oprávněné a současně by byla
poskytnuta ochrana dlužníku, který se choval finančně nezodpovědně. V
projednávané věci proto nejde o výjimečný případ, kdy by exekuce měla být
zastavena po jejím skončení s vazbou na dodatečné zjištění její nepřípustnosti. 2. K odvolání povinného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze
dne 5. 5. 2020, č. j. 24 Co 360/2020-194, usnesení soudu prvního stupně ve
výroku I. potvrdil (výrok I.), zamítl návrh povinného na uložení povinnosti
soudnímu exekutorovi navrátit povinnému vymožené náklady exekuce k rukám
zástupce povinného a návrh povinného, aby oprávněné byla uložena povinnost
navrátit povinnému vymožené náklady zastoupení oprávněné v exekučním řízení k
rukám zástupce povinného (výrok II.), a rozhodl, že usnesení soudu prvního
stupně se ve výroku II. zrušuje a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok III.). Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyhodnotil závěry soudu prvního stupně jako
věcně správné a odpovídající aktuální rozhodovací praxi vyšších soudu, neboť
soud prvního stupně při svém posuzování vycházel z usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2039/2019, a usnesení Ústavního soudu ze dne
10.
7. 2018, sp. zn. III. ÚS 3007/17, a tyto závěry soud prvního stupně učinil
v řádně provedeném řízení, proto rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k
zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 15. 5. 2019 potvrdil.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Dovolatel
předně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť
odvolací soud se nezabýval námitkami vznesenými povinným v odvolacím řízení a
pouze stroze odkázal na usnesení soudu prvního stupně. Dále namítá, že úroky
sjednané ve smlouvách o úvěru ve výši 148,18% p. a. a 148,16% p. a., se zjevně
příčí dobrým mravům (např. podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11,
či sp. zn. III. ÚS 4084/12), neboť mnohonásobně převyšují úrokovou sazbu
obvyklou u spotřebitelských půjček poskytovaných bankami a jsou současně
zajištěny řadou smluvních pokut a v případě jejich kumulace při prodlení se
zaplacením zesplatněného úvěru po dobu jednoho roku, činí smluvní pokuta cca
116% nezaplacené částky. Smluvní pokuty rovněž neplní svou utvrzovací funkci,
neboť v případě prodlení dlužníka se splácením hlavního dluhu je zatížen sérií
likvidačních pokut, které pak již během jednoho roku převyšují dluh samotný a v
zásadě se stávají nárokem hlavním. Především k těmto okolnostem měly soudy
přihlížet a exekuci zastavit, a to i přesto, že exekuce skončila vymožením.
Odvolací soud se nezabýval ani skutečností, že oprávněná v rozporu se zákonem
nezkoumala úvěruschopnost povinného a tato skutečnost taktéž způsobuje
neplatnost úvěrové smlouvy. Vzhledem k tomu, že „celý vymezený obchodní
konstrukt“ se příčí dobrým mravům, je neplatná smlouva o úvěru i rozhodčí
smlouva. Rovněž ani rozhodčí smlouva uzavřená mezi oprávněnou a povinným nebyla
uzavřena v souladu s dobrými mravy, neboť zde byli určeni rozhodci ekonomicky
závislí na oprávněné, která je využívala opakovaně, a byly uzavřeny v
závislosti na uzavření úvěrových smluv, aniž by byla povinnému dána jakákoliv
možnost ovlivnit jejich znění. Rozhodčí smlouva je dle názoru povinného rovněž
neplatná pro obcházení zákona, byla-li uzavřena se spotřebitelem dříve než
smlouva o úvěru, z níž měly případné spory vzniknout, neboť úmyslem zákonodárce
při zakotvení povinnosti uzavření samostatné rozhodčí smlouvy bylo, aby měl
spotřebitel právo uzavřít úvěrovou smlouvu, avšak současně možnost odmítnout
uzavřít rozhodčí smlouvu; opačným postupem oprávněná obešla zákon s cílem
znemožnit povinné odmítnutí uzavření rozhodčí smlouvy. Dovolatel navrhl, aby
dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že
jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř.,
neboť napadené usnesení závisí na posouzení právní otázky, zda se má soud při
přezkumu existence důvodů pro zastavení exekuce na peněžité plnění přisouzené
rozhodčím nálezem podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., poté co exekuce
skončila vymožením, zabývat otázkou, zda exekuce rozhodčím nálezem přiznaného
plnění není ve svém úhrnu a s přihlédnutím k okolnostem případu v rozporu se
zásadami demokratického právního řádu, a při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, přezkoumal dovolací soud
napadené usnesení ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinného je důvodné.
5. Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo
2039/2019, učinil obecný závěr, že nelze vyloučit zastavení exekuce podle § 268
odst. 1 písm. h) o. s. ř. i poté, co již došlo k vymožení plnění z exekučního
titulu. Přitom odvolací soud zváží, zda s ohledem na konkrétní okolnosti
případu (zejména vzhledem k míře případného neoprávněného zásahu do majetkových
práv povinného následkem realizace nezpůsobilého exekučního titulu, s
přihlédnutím k časovému odstupu od vymožení plnění z exekučního titulu do
podání návrhu na zastavení exekuce, jakož i k důvodům, proč povinný nepodal
návrh na zastavení exekuce do doby vymožení plnění, i vzhledem k míře poškození
majetkových zájmů oprávněného a soudního exekutora, k nimž dojde následkem
zastavení exekuce po vymožení) je zastavení exekuce po vymožení plnění z
exekučního titulu nepřiměřeným krokem.
6. Dovolací soud dále ve vztahu k okolnostem, pro které lze zastavit
exekuci pro rozpor se zásadami demokratického právního řádu dovodil, že za
zcela výjimečných okolností může odůvodnit zastavení exekuce podle § 268 odst.
1 písm. h) o. s. ř. i samotná skutečnost, že plnění uložené rozhodčím nálezem
na základě smlouvy o úvěru mezi podnikatelem a spotřebitelem spočívá nejen v
uložení povinnosti k zaplacení dluhu na poskytnuté a nevrácené částce, ale i v
uložení zjevně nepřiměřené povinnosti k zaplacení smluvní pokuty, smluvního
úroku a případně úroku z prodlení. A to v případě, že rozhodcem přiznaná
smluvní pokuta, úrok a úrok z prodlení jsou v konkrétním případě a ve svém
úhrnu ve zcela zásadním a na prvním pohled zřejmém rozporu s dobrými mravy
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3811/2019).
7. Ústavní soud již dříve konstatoval, že při vyhodnocení, zda a do jaké
míry je plnění přisouzené rozhodcem ve svém úhrnu v souladu s dobrými mravy,
soud nesmí opomenout, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků
z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním
pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a
jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že exekuci
zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř., aby
byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i
věřitele. V případě zcela a naprosto zjevného nesouladu rozhodcem přisouzeného
plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele přitom není vyloučeno, že již
tato okolnost sama o sobě může vést k závěru, že exekuci je na místě zastavit
podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. odůvodnění nálezu Ústavní soudu ze
dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Postupy, kdy jsou mimo jiné
spotřebitelům vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění smluvní pokutou ve
výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek
týdnů, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za
neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Pokud měla oprávněná za to, že
poskytnutí úvěru povinné je zásadně rizikové, neměla úvěr poskytnout a pokrývat
riziko nevrácení peněz tím, že dojde ke sjednání nadstandardně vysoké smluvní
pokuty (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo
2178/2018, či shora citovaný nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.
III. ÚS 4129/18). Běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě
krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená
částka bude násobně převyšovat částku půjčenou, a tento předpoklad nelze ani
spravedlivě požadovat. Takovým nárokům věřitelů realizovaným na základě
rozhodčího nálezu nemůže být v exekučním řízení zjednán průchod, neboť s
ohledem na zjevný rozpor s dobrými mravy stojí zcela mimo základní hodnotový
rámec práva jako normativního systému [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze
dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, či obdobně obiter dictum v nálezu
Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12; tyto závěry
Ústavní soud aplikoval rovněž i v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS
4084/12, přičemž v tomto případě byla sjednána rozhodčí doložka v souvislosti s
úvěrem ve výši 4 950 Kč, úvěrová smlouva deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a.
a RPSN ve výši 115,32 %, když Ústavní soud dospěl k závěru, že smlouva s
takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti podle nálezu sp. zn.
I. ÚS 191/11 a dovodil, že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci
rozhodnout, ačkoliv rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní
určení rozhodce].
8. Z právě uvedeného se podává, že zastavení exekuce podle § 268 odst. 1
písm. h) o. s. ř. je možné i poté, co již došlo k vymožení plnění z exekučního
titulu. Exekuční soudy jsou přitom povinny provést přezkum, jehož rozsah obecně
vymezil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo
2039/2019. Je-li však při tomto přezkumu zjištěn zcela zjevný rozpor
exekvovaného exekučního titulu se zásadami demokratického právního řádu,
dovolací soud v mnoha svých rozhodnutích (srov. výše uvedené a dále např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1857/2019) dovodil,
že zájem na nevykonání takového exekučního titulu ve vztahu ke spotřebiteli
jako slabší straně soukromoprávních vztahů je natolik zásadní, že je namístě
neposkytnout takovému exekučnímu titulu průchod, a to i za situace, kdy povinný
proti exekučnímu titulu do ukončení exekuce nebrojil, i když tak měl a mohl
učinit. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci se exekuční soud ani soud
odvolací nezjišťovaly skutkové okolnosti vymezené v usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2039/2019 a neprováděly jejich přezkum, aniž
by přihlédly k dalším okolnostem a případným zásadním vadám exekučního titulu,
které by pro svůj významný rozpor se zásadami demokratického právního státu
odůvodňovaly zastavení exekuce bez dalšího, nemohou tato jejich rozhodnutí
obstát. Okolnosti, pro které by bylo možno konstatovat, že rozhodčí nález
ukládá natolik nepřiměřené plnění, že jeho exekuce by v intencích shora uvedené
judikatury měla být v rozporu se zásadami demokratického právního státu, totiž
soudy obou stupňů prozatím nezjišťovaly a nevyhodnotily.
9. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné;
vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího
soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř.
zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Strakonicích)
k dalšímu řízení (srov. § 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud
takto zrušil i výrok II. usnesení odvolacího soudu, neboť tento výrok je ve své
podstatě akcesorickým výrokem o náhradě nákladů řízení, protože povinný se svým
návrhem domáhal rozhodnutí o náhradě nákladů exekuce pro případ, že by exekuce
byla zastavena. Vzhledem k tomu, že usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze
dne 10. června 2020, č. j. 15 EXE 1909/2016-203, bylo rozhodnutím o náhradně
nákladů řízení a bylo na zrušovaných rozhodnutích závislé, zrušil dovolací soud
i toto rozhodnutí (srov. § 243e odst. 2 o. s. ř.).
10. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1
část věty první za středníkem o. s. ř.).
11. O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v
novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 11. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu