USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné ZDEALMIC s. r. o., se sídlem v Olomouci - Hodolanech, Jiráskova 91/26, identifikační číslo osoby 07266685, zastoupené Mgr. Stanislavou Jurčíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Zelný trh 332/12, proti povinnému P. Ř., zastoupenému Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem v Olomouci, Za poštou 416/2, pro 3 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 51 EXE 4237/2022, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. srpna 2024, č. j. 40 Co 264/2024-231, takto:
Dovolání se odmítá.
1/ Ve shora specifikované věci Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. 8. 2024, č. j. 40 Co 264/2024-231, k odvolání povinného potvrdil usnesení Okresního soudu v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) ze dne 19. 12. 2023, č. j. 51 EXE 4237/2022-187, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Ta je vedena soudním exekutorem JUDr. Janem Bohutínským, Exekutorský úřad Trutnov (dále „exekutor“), pro vymáhání pohledávky oprávněné (z titulu poskytnutého úvěru) ve výši 3 000 000 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného notářského zápisu sepsaného dne 14. 4. 2021 pod sp. zn. NZ 135/2021 notářkou v Prostějově JUDr. Lenkou Vrzalovou (dále „exekuční titul“).
2/ K námitkám povinného ohledně platnosti smlouvy o poskytnutí úvěru uzavřené dne 3. 3. 2021 mezi oprávněnou (úvěrující), povinným (dlužníkem) a ručitelkou H. M., (vůči níž byla exekuce pravomocně zastavena usnesením exekutora ze dne 16. 2. 2024, č. j. 158 EX 480/22-129), na základě které byl exekuční titul sepsán (dále „úvěrová smlouva“), odvolací soud aproboval skutková zjištění z provedeného dokazování před soudem prvního stupně a ve shodě s ním uzavřel, že v dané věci „nedošlo k absolutní neplatnosti“ úvěrové smlouvy pro rozpor s korektivem dobrých mravů, není-li důvod poskytnout povinnému se zřetelem k okolnostem případu právní ochranu „před zneužívajícím jednáním druhé strany“ (§ 580 a § 433 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
Odvolací soud v této souvislosti zdůraznil výjimečnost uvedeného korektivu, který nelze použít v případech „rizikovosti obchodu“ a lehkomyslného chování povinného, jenž se tím dostal „do dluhové pasti“, ačkoli si byl vědom důsledků plynoucích ze závazkového vztahu, „tedy zejména povinnosti předmětný dluh řádně splácet“.
3/ Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost vymezil tvrzením, že „se soudy při svém rozhodování odchýlily od dosavadní rozhodovací praxe“ (s odkazem na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále „o. s. ř.“), nebyl-li z provedeného dokazování zjištěn „předpokládaný skutkový stav“, oprávněná poskytovala úvěr povinnému „v krajně nevýhodné pozici“ a zneužila „smluvní svobody k újmě“ povinného a ke svému zisku, čímž došlo k porušení korektivu dobrých mravů, „byť ve vztahu mezi podnikateli“, jak „tato kritéria stanoví“ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
října 2021, sp. zn. 23 Cdo 765/2020. 4/ V podrobnostech dovolatel uvedl, že krom samotné výše úrokové sazby bylo nutné zkoumat její účel, dále pak polemizoval s odmítavým závěrem odvolacího soudu ohledně „slabší smluvní strany“ povinného. Vytkl odvolacímu soudu „nezohlednění skutkového stavu ve vztahu ke kontraktačnímu procesu“ (k čemuž citoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2019, sp. zn. 33 Cdo 2502/2018), namítal, že smluvní podmínky „výlučně stanovoval odpůrce“ (tj. oprávněná), že „dovolatel neměl v dané situaci jiné východisko“ a v pozici podnikatele (ačkoli jeho podnikání nebylo výdělečné) vystupoval, aby mu byl podnikatelský úvěr ve výši 3 000 000 Kč poskytnut (aby takový „požadavek odůvodnil“).
5/ Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání poukázala na zásadní vady tohoto úkonu, pro něž má být dovolání podle jejího názoru odmítnuto. Dodala, že přezkum skutkových námitek není v dovolacím řízení přípustný. 6/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o.
s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 7/ Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konzistentně, dlouhodobě a trpělivě vysvětluje, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.
s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva se jedná a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu. 8/ Dovolání povinného citované judikaturní požadavky nesplňuje, primárně proto, že povinný žádnou rozhodnou otázku (ve smyslu § 237 o.
s. ř.) nepředkládá, neboť kritikou hodnocení důkazů (z nichž soudy obou stupňů vycházely) a skutkovými námitkami (resp. polemikou se skutkovými závěry odvolacího soudu, případně soudu prvního stupně) nelze dosáhnout vymezení důvodu dovolání ani založení předpokladu přípustnosti dovolání (z mnoha rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo ze dne 18. dubna 2023, sp. zn. 20 Cdo 899/2023).
Absence konkrétně formulované právní otázky proto neumožňuje posuzovat případný rozpor s odkazovanou judikaturou, zde s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2021, sp. zn. 23 Cdo 765/2020, nehledě na skutečnost, že dovolací soud v uvedeném rozsudku řešil věc se zaměřením na korektiv dobrých mravů ve vztahu ke smluvním úrokům z prodlení; mínil-li dovolatel upozornit na styčný moment úvěrového vztahu mezi podnikateli ve spojení s ochranou podnikajícího dlužníka prostřednictvím dobrých mravů, nelze se v tomto kontextu rozhodné právní otázky bez dalšího dobrat, zvláště když dovolací soud v témže rozhodnutí připomněl, že ve vztazích mezi podnikateli, kteří vystupují jako profesionálové, je obecné vnímání hranice jednání, které již není z pohledu dobrých mravů akceptovatelné, odlišné od vztahů nepodnikatelských, typicky od vztahů spotřebitelských (k tomu rovněž srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
dubna 2024, sp. zn. 20 Cdo 1846/2023, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 8. ledna 2025, sp. zn. I. ÚS 2076/24, odmítl). 9/ Bez upřesňující souvislosti a bez formulované právní otázky povinným zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2019, sp. zn. 33 Cdo 2502/2018, vycházel ze zcela rozdílného skutkového a právního základu (řešil odpovědnost za vady prodaného vozidla a náhradu škody na vozidle) a zde nalezený extrémní rozpor skutkových okolností s provedenými důkazy má jedinečný charakter (žalobkyně neměla respektovat „pokyny k umístění zvedáku“ automobilu, čímž měla přispět ke vzniku škody na vozidle), a proto takový závěr nelze „mechanicky“ přenášet do posuzovaných exekučních poměrů.
Nejvyšší soud přitom v dané exekuční věci extrémní rozpor mezi zjištěnými skutečnostmi a provedenými důkazy jakožto ústavněprávní deficit nespatřuje. 10/ Dovolací soud z uvedených důvodů dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
11/ Návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu (u něhož lze z podstaty věci toliko odložit právní moc) se Nejvyšší soud nezabýval se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, který vyslovil, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci či vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o návrh akcesorický. Nejvyšší soud nadto odmítl dovolání povinného v Ústavním soudem akceptované přiměřené lhůtě (srov. tentýž nález Ústavního soudu).
12/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 1. 2025
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu