20 Cdo 3366/2024-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny, a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická č. 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, proti povinnému V. M., zastoupenému Mgr. Veronikou Hronkovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Havlíčkovo nám. č. 152/4, pro 386 863 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 148 EXE 559/2023, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2024, č. j. 54 Co 147/2024-224, takto: Dovolání povinného se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 13. března 2024, č. j. 148 EXE 559/2023-202, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Exekučními tituly jsou 4 platební výměry vydané Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky v letech 2002-2004, přičemž vymáhaná částka představuje dluhy na pojistném za veřejné zdravotní pojištění a penále. V roce 2005 bylo zahájeno konkursní řízení, do něhož byly vymáhané pohledávky přihlášeny. Konkurs byl zrušen v roce 2021 pro nedostatek majetku. Z hlediska uplatněných dovolacích námitek jsou podstatné následující části odůvodnění: Soud dospěl k závěru, že vymáhané pohledávky nejsou promlčené, neboť základní pětiletá promlčecí doba běžící od právní moci platebních výměrů byla prodloužena z důvodu jejího přerušení vymáháním pohledávek v rámci soudního výkonu rozhodnutí a v rámci konkursního řízení.
Platební výměry, které jsou v nyní řešené věci exekučními tituly, obsahují všechny zákonné náležitosti. Co se týče identifikace povinného, právní úprava, podle níž byly dané platební výměry vydány, tj. zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, účinný do 31. prosince 2005, nestanovila povinnost identifikovat fyzickou osobu datem narození. Nadto je i bez uvedení data narození povinného z platebních výměrů zřejmé, o kterou osobu se jedná, a tedy nelze z absence tohoto údaje dovozovat nedostatek materiální vykonatelnosti exekučního titulu.
Ohledně vymáhání dluhů prostřednictvím soudního exekutora, a nikoliv vlastními silami, soud uvedl, že vymáhaná částka činí 386 855 Kč, přičemž předpokládaná výše nákladů exekuce je 58 030 Kč na odměně soudního exekutora a 3 500 Kč na hotových výdajích (bez daně z přidané hodnoty). V případě dobrovolné úhrady v rámci exekuce by se odměna snížila o 50 %. Za takové situace nelze uvažovat o zjevném nepoměru mezi výší vymáhané pohledávky a předpokládanými náklady exekuce ve smyslu § 175 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád.
K námitce povinného, že vymáhání pohledávky je v rozporu s dobrými mravy a principy demokratického právního státu, když pohledávka je vymáhána po 16 let trvajícím konkursu, v němž byl zpeněžen majetek povinného, jenž by postačoval k uspokojení věřitelů, avšak správce konkursní podstaty významnou část majetku zpronevěřil, což vedlo ke zrušení konkursu pro nedostatek majetku, soud uvedl, že je třeba rozlišovat právní vztah mezi oprávněnou a povinným na jedné straně a vztah mezi povinným a správcem konkursní podstaty na straně druhé.
Oprávněná nenese žádnou vinu na průběhu konkursu a nelze na ni přenášet důsledky jednání správce konkursní podstaty, aby jí bylo znemožněno vymáhání její pohledávky za povinným. Ohledně tvrzené úhrady vymáhaného dluhu v rámci proběhnuvšího trestního řízení soud dospěl k závěru, že úhrada dlužné částky nebyla prokázána. Podle soudu dále skutečnost, že oprávněná přihlásila pohledávky za povinným do konkursu před nabytím právní moci usnesení o konkursu, nemůže být důvodem pro odepření účinků § 20 odst. 8 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, účinného do 31.
prosince 2007 (dále též jen „zákon o konkursu a vyrovnání“).
Oprávněná totiž své pohledávky přihlásila ve lhůtě stanovené usnesením o konkursu, v souladu s § 20 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání. Jako nedůvodnou shledal soud rovněž námitku povinného, že platební výměr nemůže být způsobilým exekučním titulem, neboť tím může podle povinného být pouze upravený seznam přihlášených pohledávek podle § 21 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. Soud uvedl, že upravený seznam přihlášených pohledávek je podle § 45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání exekučním titulem pouze pro pohledávky, které v době konkursu nebyly vykonatelné, zatímco vykonatelné pohledávky lze i po skončení konkursu vymáhat na základě původního exekučního titulu (tj. v této věci na základě platebních výměrů oprávněné).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. srpna 2024, č. j. 54 Co 147/2024-224, k odvolání povinného rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Co se týče námitky materiální nevykonatelnosti exekučních titulů, odvolací soud odkázal na argumentaci soudu prvního stupně a doplnil, že zatímco na výkaz nedoplatků podle § 53 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, se nepoužijí obecné předpisy o správním řízení, na platební výměr se tyto předpisy vztahují. Soud prvního stupně se tedy správně zabýval tím, zda vykonávané platební výměry obsahují podstatné náležitosti podle § 47 správního řádu, účinného do 31.
prosince 2005. Mezi tyto náležitosti nepatřilo uvedení data narození povinného. Pokud povinný s platebními výměry nesouhlasil, měl možnost proti nim brojit odvoláním v rámci správního řízení, což však neučinil. Odvolací soud dospěl shodně jako soud prvního stupně k závěru, že v řešené věci není dán zjevný nepoměr mezi výší nedoplatku a výši nákladů spojených s vymáháním. Rovněž se ztotožnil s argumentací, že oprávněná nenese žádnou odpovědnost za průběh konkursu a protiprávní činnost správce konkursní podstaty.
Povinný měl možnost uplatnit svůj nárok na náhradu škody vůči odpovědnému subjektu, vymáhání pohledávky proto není v rozporu s dobrými mravy ani s principy demokratického právního státu. Ohledně tvrzení, že dluh byl uhrazen v rámci proběhnuvšího trestního řízení, odvolací soud uvedl, že státní zástupce sice při hlavním líčení sdělil, že pohledávky oprávněné vůči povinné jsou zaplaceny, šlo však o dlužné částky, pro které bylo vedeno trestní řízení, nikoliv o pohledávky vymáhané v rámci nyní řešené věci, přičemž jde o různé nároky.
Odvolací soud rovněž souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že oprávněná řádně přihlásila své pohledávky do konkursu, neboť účinky prohlášení konkursu nastávají vyvěšením usnesení na úřední desce soudu, nikoli právní mocí tohoto usnesení, jak tvrdí povinný. Konečně se odvolací soud ztotožnil i s názorem prvostupňového soudu, že § 45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání pouze zakládá možnost vést výkon rozhodnutí na základě seznamu přihlášených pohledávek, nevylučuje však vedení exekuce na základě původního exekučního titulu.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž v rámci vymezení jeho přípustnosti formuloval následující právní otázky: 1) Zda požadavky na materiální vykonatelnost exekučního titulu splňuje platební výměr, z něhož není patrný výpočet dlužné částky, a zda je z hlediska vykonatelnosti exekučního titulu dostatečným označením povinného uvedení jeho jména, příjmení a adresy, nikoliv však data narození či identifikačního čísla osoby. Při řešení této otázky se odvolací soud podle dovolatele částečně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
října 2007, sp. zn. 20 Cdo 3203/2006, a ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 3989/2007, a částečně jde o otázku dosud dovolacím soudem neřešenou. Podle dovolatele nejsou platební výměry materiálně vykonatelné, neboť nesplňují požadavek na přesné a nepochybné vymezení práv a povinností k plnění vyplývajícímu z výroku rozhodnutí. Ani z jejich odůvodnění není patrný způsob výpočtu dlužného pojistného či penále. Podle dovolatele nelze nahrazovat náležitosti odůvodnění připojením externí listiny.
Nadto v obdobném případě mezi týmiž účastníky odvolací soud zastavil exekuci právě pro nedostatek materiální vykonatelnosti exekučního titulu, kterým byl výkaz nedoplatků, jenž po obsahové stránce vykazoval obdobné nedostatky jako platební výměry v nyní
řešené věci. Tato skutečnost činí podle dovolatele napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepředvídatelným a v rozporu s jeho legitimním očekáváním. Dále podle dovolatele v exekučních titulech absentuje přesná individualizace povinného, neboť je označen pouze jménem, příjmením a adresou, nikoliv však datem narození či identifikačním číslem osoby. 2) Zda je při volbě způsobu vymáhání nároku správním orgánem zapotřebí přihlédnout i k jiným závažným a specifickým okolnostem případu než pouze k poměru výše vymáhaného nedoplatku a nákladů spojených s vymáháním, popř. zda je důvodem pro vyloučení vymáhání dluhu prostřednictvím soudního exekutora ve smyslu usnesení Ústavního soudu ze dne 18.
července 2017, sp. zn. III. ÚS 1565/17 skutečnost, že dluh již byl dříve vymáhán v rámci konkursu, avšak správce konkursní podstaty zpronevěřil vymožené prostředky. Podle dovolatele jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Dovolatel se domnívá, že pohledávka neměla být vymáhána prostřednictvím soudního exekutora, neboť takový postup je v rozporu a povinností správce daně šetřit práva zúčastněných osob (se zásadou přiměřenosti), k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.
července 2015, č. j. 8 As 143/2014-47, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. července 2017, sp. zn. III. ÚS 1565/17. Dovolatel považuje v tomto konkrétním případě vzhledem k vymáhané částce předpokládanou výši nákladů exekuce za zjevně nepoměrnou ve smyslu § 175 odst. 2 daňového řádu, což podle jeho názoru představuje důvod pro zastavení exekuce. 3) Zda lze shledat zjevnou nespravedlnost a výkon rozhodnutí v rozporu s principy právního státu, popř. též s dobrými mravy, jako důvod pro zastavení exekuce v situaci, kdy finanční prostředky k úhradě pohledávek vymáhaných v exekuci byly v minulosti od povinného již jednou vymoženy v rámci konkursu, avšak v důsledku trestné činnosti správce konkursní podstaty nebyla oprávněná fakticky uspokojena, v situaci, kdy se jedná o historické pohledávky, které by za normálních okolností i podle tehdejšího práva byly již dávno promlčeny, a navíc se z podstatné části jedná pouze o penále.
Dovolatel uvedl, že se v této otázce odvolací soud z části odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu a částečně jde o otázku dosud neřešenou. Podle dovolatele je namístě exekuci zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vzhledem k nestandardním okolnostem a průběhu konkursního řízení. Povinnému byl v průběhu téměř 16 let trvajícího konkursu zpeněžen majetek, avšak k uspokojení věřitelů nedošlo z důvodu zpronevěry finančních prostředků správcem konkursní podstaty, aniž by povinný měl možnost tuto situaci ovlivnit. Povinný pohledávky z doby před více než 18 lety považuje za již dávno uhrazené nebo promlčené.
4) Zda k unesení důkazního břemene povinného ohledně předchozí úhrady dluhu, s ohledem na časový odstup více než 15 let od tvrzené úhrady a při absenci jiných dokladů prokazujících toto tvrzení, postačuje prokázat, že v rámci jiného řízení v roce 2008 jak oprávněná, tak i státní zástupce považovali celý dluh za splněný, což opakovaně v rámci tohoto jiného řízení prohlásili. Podle dovolatele důkazy provedené soudem prvního stupně dostatečně prokazují úhradu nyní vymáhaného dluhu již v rámci proběhnuvšího trestního řízení.
5) Zda lze přihlášce pohledávky do konkursu před okamžikem nabytí právní moci usnesení, kterým byl prohlášen konkurs, přisoudit účinky § 20 odst. 8 zákona o konkursu a vyrovnání. Při řešení této otázky se podle dovolatele odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sp. zn. 29 Cdo 3310/2020. 6) Zda může být způsobilým exekučním titulem platební výměr v situaci, kdy podle § 45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání je jediným exekučním titulem upravený seznam přihlášených pohledávek.
Při řešení této otázky se podle dovolatele odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 709/2005. Dovolatel z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se exekuce v celém rozsahu zastavuje, a povinnému se přiznává náhrada nákladů řízení. Oprávněná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl.
II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Co se týče první formulované otázky, Nejvyšší soud předně uvádí, že usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím nepředvídatelným z důvodu dovolatelem tvrzeného rozporu s jeho legitimním očekáváním. V případě paralelního řízení mezi týmiž účastníky, v němž byla exekuce zastavena pro materiální nevykonatelnost exekučního titulu, byl exekučním titulem výkaz nedoplatků. V nyní řešené věci je však exekuce vedena podle platebního výměru, který je (na rozdíl od uvedeného výkazu nedoplatků) materiálně vykonatelný.
Podle ustanovení § 261a odst. 1 o. s. ř. lze výkon rozhodnutí nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti. Podle ustanovení § 53 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění účinném do 31. července 2004, se na rozhodování zdravotních pojišťoven ve věcech týkajících se přirážek k pojistnému, pokut a pravděpodobné výše pojistného a ve sporných případech ve věcech placení pojistného, penále, vracení přeplatku na pojistném a snížení záloh na pojistné vztahují obecné předpisy o správním řízení, nestanoví-li tento zákon jinak.
Zdravotní pojišťovny rozhodují platebními výměry, které jsou vykonatelné podle předpisů o řízení ve věcech občanskoprávních. O odvolání rozhoduje rozhodčí orgán zdravotní pojišťovny. Podle ustanovení § 47 správního řádu, účinného do 31.
prosince 2005, rozhodnutí musí obsahovat výrok, odůvodnění a poučení o odvolání (rozkladu).
Odůvodnění není třeba, vyhovuje-li se všem účastníkům řízení v plném rozsahu (odst. 1). Výrok obsahuje rozhodnutí ve věci s uvedením ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto, popřípadě též rozhodnutí o povinnosti nahradit náklady řízení. Pokud se v rozhodnutí ukládá účastníkovi řízení povinnost k plnění, stanoví pro ni správní orgán lhůtu; lhůta nesmí být kratší, než stanoví zvláštní právní předpis (odst. 2). V odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvede, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval (odst. 3).
Poučení o odvolání (rozkladu) obsahuje údaj, zda je rozhodnutí konečné nebo zda se lze proti němu odvolat (podat rozklad), v jaké lhůtě, ke kterému orgánu a kde lze odvolání podat (odst. 4). V písemném vyhotovení rozhodnutí se uvede též orgán, který rozhodnutí vydal, datum vydání rozhodnutí, jméno a příjmení účastníků řízení. Rozhodnutí musí být opatřeno úředním razítkem a podepsáno s uvedením jména, příjmení a funkce oprávněné osoby. Zvláštní právní předpisy mohou stanovit další náležitosti rozhodnutí (odst. 5).
Odvolací soud správně uvedl, že platební výměry, které jsou exekučními tituly v nyní řešené věci, všechny náležitosti obsahují. Zákon nestanovil požadavek na uvedení data narození či identifikačního čísla osoby povinného. K výpočtu dlužné částky potom slouží vyúčtování na veřejné zdravotní pojištění, které je přílohou jednotlivých platebních výměrů. Od judikatury, na níž dovolatel odkazuje a která se týká situace, kdy, na rozdíl od nyní řešené věci, exekuční titul trpěl vadami, které jej činily materiálně nevykonatelným (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
října 2007, sp. zn. 20 Cdo 3203/2006, a ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 3989/2007), se proto odvolací soud neodchýlil, naopak s ní rozhodl zcela v souladu. Co se týče druhé formulované otázky, podle ustanovení § 175 daňového řádu správce daně může vymáhat nedoplatek daňovou exekucí nebo zabezpečit vymáhání nedoplatku prostřednictvím soudního exekutora, popřípadě jej uplatnit v insolvenčním řízení nebo jej přihlásit do veřejné dražby (odst. 1). Správce daně zvolí způsob vymáhání nedoplatku tak, aby výše nákladů spojených s vymáháním, které bude daňový subjekt povinen uhradit, nebyla ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku (odst. 2).
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. července 2015, č. j. 8 As 143/2014-47, na který odkazuje dovolatel, uvedl, že účelem ustanovení § 175 odst. 2 daňového řádu, které pro řízení o vymáhání daní upřesňuje zásadu zdrženlivosti a přiměřenosti zakotvenou obecně v § 5 odst. 3 daňového řádu, je zamezit vymáhání bagatelních nedoplatků prostřednictvím soudních exekutorů a s tím spojenému nárůstu nákladů povinných subjektů. Při exekuci na peněžitá plnění je volbu mezi vymáháním podle daňového řádu a prostřednictvím soudního exekutora vždy třeba poměřit z hlediska § 175 odst. 2 daňového řádu.
Zda je výše nákladů spojených s vymáháním, které bude daňový subjekt povinen uhradit, ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku, je třeba posuzovat v každém konkrétním případě. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že pokud při vymáhané částce ve výši 2 500 Kč činí náklady na vymáhání více než trojnásobek této částky, jde o zjevný nepoměr ve smyslu § 175 odst. 2 daňového řádu. Rovněž Ústavní soud se v dovolatelem odkazovaném usnesení ze dne 18. července 2017, sp. zn. III. ÚS 1565/17, zabýval situací, kdy dlužná částka činila 400 Kč, přičemž náklady na její vymáhání přesáhly 8 000 Kč (tedy více než dvacetinásobek dlužné částky).
Oproti tomu nyní řešená věc není bagatelním případem, nedoplatek činí 386 863 Kč, přičemž předpokládaná výše nákladů dosahuje přibližně 20 % této částky. Nejvyšší soud proto plně souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v tomto případě není výše nákladů spojených s vymáháním ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku ve smyslu § 175 odst. 2 daňového řádu. Z daného ustanovení i z citované judikatury je přitom zjevné, že jiné kritérium se zde v zásadě neuplatní. Oprávněné proto nic nebránilo, aby nedoplatek vymáhala prostřednictvím soudního exekutora.
Co se týče třetí formulované otázky, soud prvního stupně zjistil, že správce konkursní podstaty se souhlasem soudu prodal nemovitosti povinného mimo exekuční dražbu. Poté byl zproštěn funkce, přičemž svému nástupci nepředal žádné doklady související s výkonem funkce ani žádný majetek náležící do konkursní podstaty. Jediným zjistitelným majetkem úpadce (povinného) tak byly pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení za (původním) správcem konkursní podstaty, které se však ukázaly jako nedobytné. Následně byl z tohoto důvodu konkurs zrušen pro nedostatek majetku.
V dovolatelem uvedené judikatuře (nálezy Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14, ze dne 27. dubna 2021, sp. zn. I. ÚS 1486/20, ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15) se Ústavní soud zabýval tzv. jinými důvody zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a dospěl mimo jiné k závěru, že takovým důvodem je i případ, kdy výkonem rozhodnutí dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti.
Nejvyšší soud v odkazovaném usnesení ze dne 16. března 2006, sp. zn. 20 Cdo 1932/2005, vysvětlil, co se rozumí dobrými mravy. Zde je třeba zdůraznit, že předmětem dovolání není otázka, zda vymáhaný dluh v rámci uvedeného konkursního řízení zanikl z důvodu uhrazení. Není totiž pochyb o tom, že z tohoto důvodu dluh nezanikl, neboť podle skutkových závěrů soudu prvního stupně a odvolacího soudu, ač správce konkursní podstaty zpeněžil majetek povinného, výtěžek neodvedl do konkursní podstaty, a konkurs byl proto pro nedostatek majetku zrušen.
Otázka zní, zda je další vymáhání dluhu oprávněnou formou exekuce zjevně nespravedlivé a v rozporu s principy právního státu (popř. s dobrými mravy) ve smyslu závěrů uvedené judikatury a zda by proto měla být exekuce zastavena podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jakkoliv je nepochybné, že jde o nestandardní a zcela nežádoucí situaci, kterou povinný nezavinil, Nejvyšší soud nesdílí názor povinného, že je dán důvod pro zastavení exekuce. Pokud povinný nyní argumentuje, že za zmaření konkursu je odpovědný stát, neboť to byl on, kdo jmenoval do funkce konkursního správce osobu, která nebyla schopna řádně a v souladu se zákonem vykonávat, potom, jak správně uvedl odvolací soud, bylo na povinném, aby vůči odpovědnému subjektu uplatňoval svůj nárok na náhradu škody.
Oprávněná, která rovněž uvedenou situaci nezavinila, tuto možnost na rozdíl od povinného neměla. Proto by naopak byl vůči oprávněné zjevně nespravedlivý a v rozporu s principy právního státu takový postup, kdy by soud námitce dovolatele vyhověl a exekuci zastavil. Co se týče argumentace ohledně promlčení vymáhaného dluhu, dovolatel uvádí, že dluh považuje za promlčený, na jiném místě dovolání však připouští, že dluh promlčený není. Otázka promlčení nároku není předmětem dovolání, povinný pouze polemizuje nad tím, zda by nárok promlčen být měl, zejména pokud jde „jenom“ o penále.
Tyto úvahy však nejsou pro daný závěr relevantní. Odvolací soud se z uvedených důvodů neodchýlil od závěrů Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu, naopak, napadené rozhodnutí je s dovolatelem citovanou judikaturou plně souladné. Ohledně čtvrté formulované otázky, dovolatel rozporuje skutkové závěry odvolacího soudu a soudu prvního stupně a nesouhlasí s hodnocením jimi provedených důkazů. Pomíjí však, že v režimu dovolacího řízení nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Ačkoliv tedy podle dovolatele na vyřešení uvedené otázky závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, netvrdí žádné skutečnosti rozhodné pro dovolací řízení. Podstata uvedené námitky směřuje do oblasti skutkových zjištění soudu, nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, a nemůže proto založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 2546/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 752/2014). Co se týče páté formulované otázky, dovolatel se mýlí, pokud se domnívá, že oprávněná byla povinna přihlásit své pohledávky do konkursu až poté, kdy usnesení, kterým byl konkurs prohlášen, nabylo právní moci. Podle § 13 odst. 2 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání usnesení o prohlášení konkursu obsahuje výzvu, aby věřitelé ve lhůtě stanovené soudem přihlásili u soudu všechny své pohledávky; tato lhůta nesmí být kratší třiceti dnů a delší tří měsíců.
Podle § 20 odst.
1 zákona o konkursu a vyrovnání konkursní věřitelé přihlásí své pohledávky, a to ve lhůtě stanovené v usnesení o prohlášení konkursu, i když se o nich vede soudní řízení nebo se provádí výkon rozhodnutí. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. května 2021, sp. zn. 29 Cdo 3310/2020, od něhož se podle dovolatele odvolací soud odchýlil, k dovolatelem tvrzenému závěru nedospěl, naopak v bodě 54. odůvodnění uvedl, že pohledávku lze účinně přihlásit do konkursu, jen trvají-li účinky jeho prohlášení. Tyto účinky přitom podle § 13 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání nastanou vyvěšením usnesení na úřední desce soudu, který konkurs prohlásil.
Datum nabytí právní moci usnesení o konkursu není rozhodné. Odvolací soud se proto při řešení dané otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, naopak napadené rozhodnutí je i v této otázce zcela v souladu s uvedenou judikaturou. Dovolateli nelze dát za pravdu ani ohledně šesté formulované otázky, neboť Nejvyšší soud v dovolatelem odkazovaném usnesení ze dne 31. května 2007, sp. zn. 29 Odo 709/2005, nedospěl k závěru, že by pro přihlášenou pohledávku po zrušení konkursu nebylo možné vést exekuci na základě původního exekučního titulu.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolací soudu plyne, že seznam přihlášek není jediným exekučním titulem, ale že vedle sebe může existovat i více exekučních titulů, např. seznam přihlášek, notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, soudní rozhodnutí (nebo v tomto případě platební výměr). Tomu, aby po dlužníku (povinném) bylo postupně vymáháno totéž plnění na základě různých exekučních titulů, se v řízení o výkon rozhodnutí povinný ubrání návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí dle ustanovení 268 o.
s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2780/2000, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2002). Rozhodnutí odvolacího soudu je tak i v této otázce zcela souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 3. 2025
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu