20 Cdo 3436/2024-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné CFIG SE, se sídlem v Pardubicích, Sladkovského č. 767, identifikační číslo osoby 29138680, zastoupené Mgr. Liborem Chovancem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sladkovského č. 767, proti povinné M. B., zastoupené JUDr. Davidem Rácem, advokátem se sídlem v Praze 2, Pod Slovany č. 1888/12, pro 145 354,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 33 EXE 176/2021, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2024, č. j. 17 Co 166/2024-95, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2024, č. j. 17 Co 166/2024-95, a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. listopadu 2023, č. j. 33 EXE 176/2021-70, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.
Ve shora označené věci Krajský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 11. června 2024, č. j. 17 Co 166/2024-95, k odvolání povinné potvrdil usnesení Okresního soudu Praha-východ (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 28. listopadu 2023, č. j. 33 EXE 176/2021-70, ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Vyšel ze zjištění, že vedením exekuce byl soudem prvního stupně dne 11. února 2021, č. j. 33 EXE 176/2021-10, pověřen soudní exekutor Mgr.
Zdeněk Ráček, Exekutorský úřad Žďár nad Sázavou (dále též jen „exekutor“), za účelem vymožení pohledávky oprávněné ve výši 145 354,56 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného platebního rozkazu soudu prvního stupně ze dne 3. prosince 2020, č. j. 6 C 206/2020-16 (dále též jen „platební rozkaz“ nebo „exekuční titul“). Odvolací soud uvedl, že podkladem pro vydání platebního rozkazu byla smlouva o spotřebitelském úvěru, kterou oprávněná uzavřela s povinnou dne 19. června 2020 (dále též jen „úvěrová smlouva“), z jejíhož obsahu vyplynulo, že oprávněná se zavázala poskytnout povinné úvěr až do výše 40 000 Kč a povinná se zavázala poskytnutý úvěr splatit v 72 splátkách po 1 029 Kč, přičemž částka 8 000 Kč byla použita na poplatek.
Smluvní úroková sazba byla sjednána na 23 % ročně s tím, že RPSN činilo 38,71 %. Smluvní strany si dále ujednaly doplňkové služby, a to doplňkovou inkasní službu a doplňkovou službu PODPORA. Oprávněná se podaným návrhem na elektronický platební rozkaz domáhala proti povinné zaplacení 40 000 Kč na jistině úvěru, 34 082,56 Kč jako zbývající část úroků, 11 808 Kč za část ceny inkasní služby, část ceny doplňkové služby PODPORA (8 712 Kč za službu podpora odklad, 14 976 Kč za službu podpora nemoc, 14 976 Kč za službu podpora práce), 800 Kč za náklady na upomínání, 20 000 Kč jako smluvní pokutu, zákonný úrok z prodlení 8,25 % ročně z částky 60 800 Kč od 4.
října 2020 do zaplacení a smluvní úrok 0,1 % denně z částky 50 472 Kč od 4. října 2020 do zaplacení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že i když podmínky úvěrové smlouvy nebyly pro povinnou zcela výhodné, nelze je považovat za natolik extrémní, aby zavdaly nutnost věcného přezkumu exekučního titulu, když je třeba připomenout, že nebankovní poskytovatelé úvěrů, mezi něž oprávněná patří, poskytují úvěry zpravidla na kratší dobu klientům, kteří by se svou žádostí o úvěr u bankovních institucí neuspěly. Tomu také odpovídají smluvní podmínky, které jsou ze své podstaty méně výhodné než u úvěrů bankovních. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. června 2020, sp. zn. 20 Cdo 1858/2020, a nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, podle kterých byly za zcela nepřiměřené považovány úroky ve výši 146,25 % p. a., respektive 0,5 % p. d., v projednávané věci však úroková sazba odpovídala přibližně 63,50 % p. a. Jde-li o namítaný smluvní úrok z prodlení, pak tento nebyl požadován ze smlouvy o úvěru, ale z nároků plynoucích ze smluv uzavíraných nepovinně, a to ze smlouvy o inkasní službě a smlouvy o zřízení doplňkové služby PODPORA, přičemž zejména z druhé ze jmenovaných smluv plynula pro povinnou výhoda možného odložení splátek či přerušení splácení, což při jejím využití mohlo povinné usnadnit situaci s nesplácením úvěru, povinná však uvedených výhod nevyužila a na smluvený závazek nezaplatila dobrovolně ani jednu splátku.
Odvolací soud neshledal důvodnou námitku povinné, že se nalézací soud řádně nezabýval prověřením úvěruschopnosti povinné před uzavřením úvěrové smlouvy. Uvedená námitka povinné je v rozporu s uzavřenou smlouvou o úvěru a jejími přílohami, ze kterých vyplývá, že oprávněná před uzavřením smlouvy prověřovala úvěruschopnost povinné nejen z dokladů dlužnice, ale i z registrů, z nichž lze dovodit schopnost dlužníka splácet a jeho platební disciplínu. Povinná měla v nalézacím řízení možnost podat odpor a uplatnit tak své námitky vůči úvěrové smlouvě a smluvním podmínkám, to však neučinila a odvolací soud se neztotožnil s jejím tvrzením, že k tomuto postupu byla nucena svým manželem pod pohrůžkou, že ji opustí.
Uvedenou pohrůžku nelze hodnotit jako vážnou ve smyslu ohrožení života či zdraví, a přestože psychický nátlak manžela povinné byl shledán i trestním soudem v trestním řízení vedeném u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 44 T 76/2021, povinná byla shledána trestně odpovědnou a odsouzena za trestnou činnost v úvěrové oblasti. Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci nejsou splněny podmínky pro zastavení exekuce a ani pro částečné zastavení exekuce co do částek zaplacených povinnou až v průběhu exekučního řízení, protože tyto byly zaplaceny pod tíhou probíhající exekuce, a jsou tedy podle § 46 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ex.
řád“), považovány za plnění vymožené v exekuci.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost vymezila tak, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
25. července 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2018, č. j. 20 Cdo 3180/2018-191, a nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, č. j. III ÚS 4129/18-1), a to otázky, jakým způsobem je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, povinen podle § 86 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. o spotřebitelském úvěru“), posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, aby dostál požadavku pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí a nevystavil se riziku neplatnosti smlouvy, ve které se spotřebitelský úvěr sjednává.
Povinná má za to, že ze strany oprávněné nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost povinné, jelikož judikatura vyšších soudů dovodila, že vycházení toliko z ekonomického modelu na základě dat uvedeným spotřebitelem a statistických údajů je nedostatečné a takovéto posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr vede k neplatnosti smlouvy. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Doklady jako bankovní výpisy, výplatní pásky, pracovní smlouvu, nájemní smlouvu, jiné doklady osvědčující příjmy a výdaje či výpisy z registrů však oprávněná nedoložila v nalézacím ani v exekučním řízení, přičemž přiložený dotazník nemá z pohledu posouzení úvěruschopnosti sám o sobě žádnou relevanci.
V exekučním řízení obecným soudům přísluší zabývat se zásadními vadami exekučního titulu a jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit dle § 268 odst.1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti nebo byl v rozporu s principy právního státu, přičemž při zkoumání, zda exekuční titul netrpí zásadními vadami, není relevantní, zda a jak efektivně hájil povinný svá práva v nalézacím řízení.
Podle dovolatelky je zřejmé, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, a proto měl odvolací soud smlouvu vyhodnotit jako absolutně neplatnou a exekuci zastavit s ohledem na skutečnost, že povinná již oprávněné uhradila dokonce vyšší částku, než jí byla poskytnuta. Dalšími rozhodnými otázkami jsou podle názoru dovolatelky otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, a to jaké podmínky uzavřené úvěrové smlouvy, i za předpokladu jejich kumulace, je možné považovat za natolik extrémní, že by zavdaly nutnost věcného přezkumu exekučního titulu.
Povinná nesouhlasí s odůvodněním odvolacího soudu, že vymáháním pohledávky oprávněné v exekuci nedochází ke zjevné nespravedlnosti. V rámci dané smlouvy byl sjednán smluvní úrok ve výši 23 % p.
a., ale vzhledem k administrativnímu poplatku 8 000 Kč byla povinné poskytnuta toliko částka 32 000 Kč, což odpovídá smluvnímu úroku 33,17 % p. a., přitom průměrná výše smluvního úroku poskytovaných bankami v době poskytnutí úvěru byla 7,54 % p. a., a jedná se tak o nepřiměřený smluvní úrok odporující dobrým mravům. Dovolatelka v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle kterého za nepřiměřenou výši úroků lze zpravidla mít takovou výši úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.
Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dovodil rozpor úroku s dobrými mravy, byl-li úrok sjednán téměř čtyřikrát vyšší než nejvyšší bankovní úroková sazba. Dovolatelce byla poskytnuta částka ve výši 32 000 Kč, v rámci smluvních navýšení jí však byla uložena povinnost uhradit oprávněné částku ve výši 145.354,56 Kč s příslušenstvím, což je více než čtyřnásobné navýšení původní jistiny úvěru, a tedy rozporu s dobrými mravy, přičemž takovéto jednání by bez dalšího zjišťování důvodu navýšení nemělo požívat právní ochrany, navíc v situaci, kdy dovolatelka zpochybňuje uzavření doplňkových smluv o inkasní službě a o zřízení doplňkové služby PODPORA, jimiž oprávněná odůvodňuje uvedené navýšení původně dlužné částky.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.
s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí mimo jiné na vyřešení otázky, zda k posouzení úvěruschopnosti dlužníka podle ustanovení § 86 z. o spotřebitelském úvěru postačuje toliko, že věřitel vychází z osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.
s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Dovolatelka předně namítala, že ze strany oprávněné nebyla při uzavírání úvěrové smlouvy řádně zkoumána její úvěruschopnost. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu (dovolací soud je skutkovým zjištěním, ke kterému soudy dospěly na základě provedeného dokazování, vázán) se podává, že z úvěrové smlouvy vyplývá shodné prohlášení smluvních stran, že před uzavřením uvedené smlouvy si oprávněná ověřila totožnost povinné, její výplatní pásku a výpis z bankovního účtu za blíže nespecifikovaná období.
Dále oprávněná posuzovala úvěruschopnost povinné na základě dotazníku, jehož výstupem byly odpovědi na otázky rodinného stavu, kontaktních údajů, bankovního spojení, zaměstnavatele, závazků a na základě výsledků lustrací v příslušných registrech. Podle § 86 z. o spotřebitelském úvěru, ve znění do 31. prosince 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.
Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).
Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení ze dne 20. září 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.
V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.
Věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr), vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
Uvedené závěry dovolacího soudu se vztahují k § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění do 30. listopadu 2016, avšak s ohledem na obsahovou podobnost uvedeného ustanovení s § 86 z. o spotřebitelském úvěru jsou tyto závěry použitelné i v poměrech projednávané věci, přičemž dovolací soud nemá důvod se od nich odchýlit. V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru o dostatečném zkoumání úvěruschopnosti povinné na základě tvrzení obsaženého v úvěrové smlouvě, dotazníku přiloženého k uvedené smlouvě a lustrací v příslušných registrech.
Dovolací soud konstatuje, že ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývají výsledky uvedených lustrací, ani to, jakým způsobem oprávněná ověřila osobní prohlášení povinné o příjmech a výdajích specifikovaných v dotazníku přiloženém k úvěrové smlouvě. Z výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se přitom podává, že například ani absence povinného v databázi dlužníků nezbavuje věřitele povinnosti objektivně podložit údaje tvrzené žadatelem o spotřebitelský úvěr, v opačném případě nelze shledat řádné splnění povinnosti podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.
Jestliže odvolací soud v napadeném usnesení dospěl k závěru o dostatečném zkoumání úvěruschopnosti povinné ze strany oprávněné, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož se důsledně nezabýval tím, zda a jakým způsobem si oprávněná před uzavřením dohody s povinnou jakožto spotřebitelkou prověřila její úvěruschopnost. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Ze shodných důvodů, pro které bylo zrušeno napadené rozhodnutí, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude soud právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). Soud prvního stupně se v dalším řízení bude zabývat otázkou (ne)splnění povinnosti oprávněné posoudit úvěruschopnost povinné před uzavřením úvěrové smlouvy ve smyslu § 86 z.
o spotřebitelském úvěru, jakož i dalšími námitkami povinné, kterými se dovolací soud nezabýval, neboť pro rozhodnutí této věci v dovolacím řízení jsou nadbytečná.
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§ 87 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 1. 2025
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu