20 Cdo 3517/2024
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Československá obchodní banka, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 00001350, zastoupené JUDr. Martinem Bjalončikem, advokátem se sídlem v Praze, Václavské náměstí 846/1, proti povinné Š. S., identifikační číslo osoby 69008965, bytem v Praze 10, Chudenická 1059/30, zastoupené JUDr. Zuzanou Zlatohlávkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Spálená 108/51, za účasti vydražitelky SUOPELOS s. r. o., se sídlem v Ostravě, Tyršova 885/24, identifikační číslo osoby 27845541, pro 2 108 956,03 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň-město, pod sp. zn. 134 EX 06191/21, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2024, sp. zn. 14 Co 314/2024, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1/ Ve shora označené věci Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. 8. 2024, sp. zn. 14 Co 314/2024, k odvolání povinné výrokem I potvrdil usnesení soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška,
Exekutorský úřad Plzeň-město (dále „soudní exekutor“), ze dne 27. 6. 2024, č. j. 134 EX 06191/21-653, jímž soudní exekutor udělil vydražitelce SUOPELOS s. r. o. (viz identifikační údaje shora) příklep na výrokem označené nemovité věci za nejvyšší podání 914 000 Kč (výrok I), vydražitelce stanovil lhůtu k zaplacení nejvyššího podání (výrok II), uložil povinné, aby vydraženou věc vyklidila (výrok III), určil hodnotu minimálního předražku (výrok IV) a vyzval přihlášené věřitele, aby vyčíslili své pohledávky ke dni konání dražby (výrok V); výrokem II odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2/ Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, o němž Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále rovněž „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti / exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex.
řád“), dospěl ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.), přičemž dovolatelka nevystihla ani důvod dovolání (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). 3/ Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
4/ Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle odst. 3 téhož ustanovení se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 5/ Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění jednoho ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o.
s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23.
července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh.
obč.). 6/ Výše uvedené zákonné požadavky dovolatelka v posuzované věci - ač zastoupena advokátkou - nerespektovala, vymezila-li přípustnost dovolání tvrzením, že „jelikož nezná veškerou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, v dovolání z procesní opatrnosti tvrdí, že podle jejího názoru dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak“, tj. označila tři hlediska přípustnosti dovolání, která si vzájemně konkurují (z povahy věci vyplývá, že u konkrétní právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, tj. splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). 7/ Z celého textu dovolání přitom není zřejmé, k jaké volbě předpokladu přípustnosti se dovolatelka přiklonila (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 30.
června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, odmítl, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Dovolací soud do obsahu dovolání nesmí „aktivně“ vstupovat vlastním výběrem předpokladu přípustnosti dovolání, rozhodných právních otázek či obsah dovolání jakkoli domýšlet, neboť by tímto postupem porušil základní procesní pravidla, na nichž je dovolací řízení založeno, a to především zásadu rovnosti účastníků řízení a zásadu dispoziční (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
května 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2022, sp. zn. 20 Cdo 2982/2021).
Jestliže procesní předpis (o. s. ř.) vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních předpokladů dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí důsledně posuzuje, nemůže se jednat o přepjatý formalismus (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 8/ V dovolání rovněž není přítomna otázka hmotného nebo procesního práva, která by byla ve smyslu § 237 o. s. ř. v dané věci rozhodná. Takovou otázku nemůže založit tvrzení dovolatelky, že jí formulované úvahy, podle jejího názoru přičítané závěrům odvolacímu soudu, jsou „v rozporu s vyhláškou č. 268/2009 Sb. ve spojitosti s vyhláškou č. 501/2006 Sb.“. 9/ Nejvyšší soud proto dovolání povinné v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 10/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (s odkazem na § 87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.