Nejvyšší soud Usnesení občanské

20 Cdo 3576/2012

ze dne 2013-03-21
ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.3576.2012.1

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra

Mikuška v exekuční věci oprávněného Ing. L. S., zastoupeného JUDr. Liborem

Janků, advokátem se sídlem v Chebu, Májová 265/13, proti povinné K. C.,

zastoupené JUDr. Věrou Krčmovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, kpt. Jaroše 2,

za účasti soudního exekutora JUDr. Milana Makariuse, Exekutorský úřad Praha –

západ, a vydražitele J. K., zastoupeného JUDr. Karlem Holubem, advokátem se

sídlem v Třebíči, Nerudova 1190/3, pro 200 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u

Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 Nc 44/2003, o dovolání povinné proti

usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 19. 7. 2011, č. j.

54 Co 547/2011-94, takto:

Dovolání se odmítá.

Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 28. 6. 2010, č. j.

100 EX 25/03-278, jímž soudní exekutor udělil příklep na vydražené nemovitosti

(byt včetně podílu na společných částech domu a pozemku) J. K., za nejvyšší

podání 810 000,- Kč, na něž započítal složenou jistotu 300 000,- Kč, a stanovil

lhůtu k zaplacení do 60 dní od právní moci usnesení o příklepu. Soud uzavřel,

že v protokolu o dražebním jednání nebyly povinnou vzneseny žádné námitky proti

udělení příklepu, povinná se ani dražebního jednání nezúčastnila. Exekutor mohl

provést dražbu nemovitosti navzdory návrhu na odklad exekuce, o němž nebylo

dosud rozhodnuto, neboť v návrhu na odklad exekuce byly povinnou uvedeny stejné

důvody jako v návrhu z roku 2007, zamítnutém usnesením ze dne 24. 4. 2007, č.

j. 1 Nc 44/2003-40 (že splácí dluh Finančnímu úřadu v Třebíči, že exekucí je

postižen její starobní a vdovský důchod a že provedením exekuce přijde o

střechu nad hlavou). Současně uvedl, že i když rozhodování ve věci prodeje

nemovitosti a případné bytové náhrady nebylo ještě judikatorně řešeno, v

případě podání návrhu na vyklizení nemovitosti vydražitelem, tento bude mít

pravděpodobně povinnost zajistit povinné minimálně přístřeší. Námitku týkající

se ocenění bytu měla povinná uplatnit v řízení o ceně nemovitostí. Nesprávnost

v označení oprávněného je pouze chybou v psaní v jeho příjmení.

Povinná v dovolání, aniž by se zabývala jeho přípustností, tvrdí, že rozhodnutí

odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2

písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, dále též jen „o. s. ř.“). Namítá, že dne 10. 6. 2010 podala návrh na

odklad exekuce, o němž nebylo dosud (tedy ani do příklepu) rozhodnuto, čímž

exekutor porušil § 54 zákona č. 120/2001 Sb., protože nepostoupil návrh

exekučnímu soudu k rozhodnutí. Považuje dražbu za nepřiměřený způsob exekuce a

za rozpornou s dobrými mravy, neboť ve svém věku 68 let a při jejím zdravotním

stavu je pro ni situace, kdy se má ocitnout bez přístřeší, neřešitelná, znamená

pro ni živoření a ztrátu lidské důstojnosti. Do pozice dlužníka ji postavila

neznalost právních předpisů, přitom oprávněný je podnikatelem s mnohamilionovým

jměním, takže by nebyl postupným splácením pohledávky vážně poškozen. Dále

namítá, že cenu vydraženého bytu stanovil znalecký posudek z roku 2005, v čemž

spatřuje porušení § 66 zákona č. 120/2001 Sb. a ustanovení § 336 o. s. ř.

Aktualizovaný posudek by musel zohlednit, že k bytu existuje nájemní smlouva ze

dne 1. 7. 1998, uzavřená mezi povinnou jako vlastnicí bytu a nájemcem (dcerou).

Tato okolnost není ani uvedena jako závada, která dražbou nezanikne. Tím došlo

při nařízení dražebního jednání a při udělení příklepu k porušení zákona.

Rovněž namítá, že usnesení odvolacího soudu není přesvědčivé, racionální, bez

vnitřních rozporů a podstatných logických vad, a je tedy v rozporu s § 157

odst. 2 o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a

věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu, ve znění

účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II Přechodná

ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II, Přechodná ustanovení, bod 7

zákona č. 404/2012 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení

odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud (soudní exekutor)

rozhodl o příklepu, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř.

přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř.

(srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm.

b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější,

odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání

vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31.

12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012,

Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 zůstává pro

posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné),

podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam

zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu

dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem

uplatňovaným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3

se nepřihlíží.

Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu

právních otázek – je Nejvyšší soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho

obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Hodnocením všech námitek obsažených v dovolání nelze dospět k závěru, že

napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 336k odst. 3 o. s. ř. odvolací soud usnesení o příklepu změní tak, že

se příklep neuděluje, jestliže v řízení došlo k takovým vadám, že se odvolatel

nemohl zúčastnit dražby, nebo jestliže byl příklep udělen proto, že při

nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby došlo k porušení zákona.

Povinná předně namítá, že exekutor v projednávané věci porušil § 54 zákona č.

120/2001 Sb., protože nepostoupil návrh exekučnímu soudu k rozhodnutí, a že

dražba proběhla dříve, než bylo rozhodnuto o návrhu na odklad exekuce, tedy že

při provádění dražby došlo k porušení zákona. Z § 54 odst. 2 zákona č. 120/2001

Sb. však současně vyplývá, že exekutor může činit kroky k provedení exekuce v

případě, že v návrhu na odklad uplatnil účastník stejné okolnosti, o nichž již

bylo rozhodnuto. Tak je tomu v souzené věci, kdy povinná zdůrazňovala svoji

nepříznivou finanční situaci, její snahu nejdříve zaplatit dluh vůči Finančnímu

úřadu ve Třebíči a OSSZ, neadekvátnost způsobu exekuce, který ji i její dceru

připraví „o střechu nad hlavou“, i skutečnost, že oprávněný odkladem exekuce

neutrpí žádnou újmu. Jestliže za této situace exekutor provedl dražbu, aniž by

nejdříve předložil návrh na odklad exekuce soudu k rozhodnutí, nevybočil z

dikce citovaného ustanovení.

Námitku, že cena vydraženého bytu vycházela z neaktualizovaného znaleckého

posudku, jenž ani nezohlednil jako závadu existenci nájemní smlouvy k bytu,

uzavřené mezi povinnou a její dcerou, mohla povinná uplatnit jedině v opravném

prostředku proti usnesení o ceně nemovitosti.

Napadenému rozhodnutí nelze přiznat zásadní právní význam ani pro řešení otázky

přiměřenosti způsobu provedení exekuce či jeho rozporu s dobrými mravy, neboť

těmi se dovolací soud ve své judikatorní činnosti opakovaně zabýval, přičemž

rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci (jež rozhodně nenese znaky

„nelogičnosti, iracionality ani vnitřní rozpornosti“, jak namítá dovolatelka)

je s ní v souladu. Proto ani tyto námitky nelze pojit s porušením zákona při

nařízení dražby nebo při jejím provádění.

Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že případný nepoměr výše pohledávky a ceny

dražené věci, je pouze jedním (v zákoně výslovně uvedeným) kritériem vhodnosti

navrženého způsobu výkonu (exekuce), je totiž třeba také uvážit, zda je vůbec

možné nařídit výkon jiným způsobem, který v přiměřené době povede k naplnění

účelu soudní exekuce, jímž je uskutečnění subjektivního práva oprávněné osoby

(uspokojení vymáhané pohledávky). V případě, že jiným způsobem nelze pohledávku

oprávněného vůbec nebo v přiměřené době uspokojit, není navrhovaný způsob

zřejmě nevhodný ani tehdy, jestliže cena předmětu, z něhož má být uspokojení

pohledávky dosaženo, značně přesahuje výši pohledávky (k tomu srov. též

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1919/2001,

usnesení z 1. 12. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1827/2006, usnesení z 28. 3. 2012, sp.

zn. 20 Cdo 334/2012).

Pokud se týká námitky, že dražba byla v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud

již opakovaně zdůraznil, že argumentace výkonem práva (oprávněného) v rozporu s

dobrými mravy nemá v souvislosti s nařízením exekuce místo. Vysvětlil, že

podání návrhu na nařízení exekuce (výkonu rozhodnutí) není výkonem práva ve

smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (jež je svou podstatou institutem hmotněprávním),

nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem pro případ,

že povinný povinnost uloženou exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení

nesplní dobrovolně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11.

2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit

4, ročník 2003, poč. č. 67, usnesení ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 20 Cdo

2445/2005, případně usnesení ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3756/2008). Ze

stejného důvodu se nelze dovolávat téže námitky ani v průběhu exekuce (k tomu

srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2121/2012).

Účelem exekuce je vynucení splnění povinnosti, která již byla pravomocně

stanovena soudním rozhodnutím.

Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího

ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)

podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl.

zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. března 2013

JUDr. Miroslava J i r m a n o v á ,

Ph. D., v. r.

předsedkyně senátu