20 Cdo 3606/2023-335
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné N. R., zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, proti povinnému M. W., a účasti bývalé manželky povinného M. K. W., zastoupené JUDr. Erikem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, pro 33 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 24 EXE 1549/2015, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. února 2023, č. j. 12 Co 53/2022-239, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Oprávněná je povinna zaplatit bývalé manželce povinného na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 471,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Erika Zemana.
1. Ve shora označené věci Okresní soud ve Vyškově (dále „soud prvního stupně“ či „okresní soud“) usnesením ze dne 30. 8. 2021, č. j. 24 EXE 1549/2015-159, ve spojení s usnesením ze dne 19. 1. 2022, č. j. 24 EXE 1549/2015-181, zamítl výrokem I. návrh bývalé manželky povinného na zastavení exekuce v rozsahu exekučního příkazu soudní exekutorky JUDr. Dagmar Kuželové, Exekutorský úřad Praha 4 (dále „exekutorka“), ze dne 2. 10. 2018, č. j. 206 EX 1236/15-101 (dále „exekuční příkaz“), jímž byla postižena jedna ideální polovina bytové jednotky č. XY v domě č. p. XY na pozemku č. parc. XY, zapsanému v katastru nemovitých věcí na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, s podílem 435/1223 na společných částech domu č. p. XY a pozemku č. parc. XY, zapsaných v katastru nemovitých věcí na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY (dále „bytová jednotka“),
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že posuzovaná exekuce byla nařízena a je pověřenou exekutorkou vedena podle vykonatelného elektronického platebního rozkazu okresního soudu ze dne 18. 2. 2015, č. j. EPR 296757/2014-9 (dále „exekuční titul“), za účelem vymožení pohledávky A. R., (dále „původní oprávněná“), ve výši 33 000 EUR s příslušenstvím; původní oprávněná během exekučního řízení dne 17. 1. 2022 zemřela a na její místo do řízení vstoupila oprávněná N. R. (viz usnesení exekutorky ze dne 4. 10. 2022, č. j. 206 EX 1236/15-208). Povinný a jeho bývalá manželka uzavřeli manželství dne 22. 2. 2012, které bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 5. 2014, č. j. 29 C 69/13-22 s právní mocí ke dni 23. 6. 2014, přičemž bývalá manželka povinného nabyla exekvovanou bytovou jednotku kupní smlouvou ze dne 28. 11. 2012 s právními účinky ke dni 29. 11. 2012, tedy za trvání manželství s povinným. Notářským zápisem sepsaným dne 27. 11. 2012 notářkou v Praze JUDr. Jaroslavou Voclovou pod sp. zn. N 956/2012, NZ 759/2012, povinný a jeho bývalá manželka zúžili zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů (dále „smlouva o zúžení SJM“) tak, že se manželka povinného „v budoucnu“ stane výlučným vlastníkem bytové jednotky, čemuž odpovídá údaj na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY. Smlouvou o tichém společenství ze dne 19. 3. 2014, kterou uzavřely oprávněná a povinným zastoupená společnost TLL CAPITAL s. r. o. (se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Malostranské náměstí 38/24, identifikační číslo osoby 24818887), se oprávněná zavázala předat jmenované společnosti vymáhanou pohledávku ve výši 33 000 EUR s podílem na zisku v rozsahu 4 % ročně na dobu určitou do 31. 12. 2064 s vrácením vyrovnávacího vkladu nejpozději do 15. 6. 2014.
3. Na základě shora uvedených zjištění soud prvního stupně po provedeném dokazování a s odkazem na ustanovení § 262b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), uzavřel, že důvod pro zastavení exekuce v rozsahu exekučního příkazu není dán, nabyla-li manželka povinného exekvovanou bytovou jednotku za trvání manželství a nedošlo- li k zápisu smlouvy o zúžení SJM do veřejného seznamu vedeného Notářskou komorou. K tíži oprávněné nelze klást skutečnost, že se oprávněná o výlučném vlastnictví bývalé manželky povinného k bytové jednotce mohla dozvědět z katastru nemovitostí.
4. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 17. 2. 2023, č. j. 12 Co 53/2022-239, k odvolání bývalé manželky povinného usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci v rozsahu exekučního příkazu prodejem bytové jednotky (její jedné ideální poloviny) zastavil (výrokem I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrokem II.).
5. Odvolací soud předně zdůraznil, že vymáhaný závazek povinného vznikl na základě ústní smlouvy o půjčce, která byla povinnému poskytnuta 19. 3. 2014 (jak plyne ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vycházejících z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu – exekučního titulu). Zvláštním právním předpisem ve smyslu § 262b odst. 1 o. s. ř. jsou míněna ustanovení hmotného práva platná a účinná v době vzniku exekvované pohledávky (s odkazem na judikaturu dovolacího soudu, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016). Pro účely posouzení možnosti, zda lze postihnout majetek bývalé manželky povinného, je třeba rovněž aplikovat zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), bylo-li za jeho účinnosti zúženo SJM povinného a jeho bývalé manželky. Jestliže ke vzniku vymáhaného závazku došlo nejpozději v březnu 2014, mohla původní oprávněná z veřejného seznamu (katastru nemovitostí) zjistit, že SJM povinného a jeho manželky bylo zúženo a ve vztahu k bytové jednotce vypořádáno ve prospěch výlučného vlastnictví bývalé manželky. Nebylo tudíž dotčeno legitimní očekávání původní oprávněné, že její pohledávka bude z takto zúženého a vypořádaného SJM uspokojena, zároveň nedošlo k nepřípustnému zkrácení této pohledávky, neboť bývalá manželka povinného „nemohla v závěru roku 2012 ani tušit, jaký závazek sjedná její manžel“. Postižená bytová jednotka připadla do vlastnictví bývalé manželky povinného „ve zřetelném časovém předstihu před vznikem v této exekuci vymáhané pohledávky“. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud nepovažoval za dostatečně prokázaný závěr, že bývalá manželka povinného o závazku svého manžela věděla (k takovému závěru nepostačuje úřední záznam sepsaný Policií ČR, Obvodním ředitelstvím policie Praha 1, s povinným). Platí-li, že pro výlučný dluh jednoho z manželů nelze vést exekuci na výlučný majetek druhého manžela, zde nabytého ze zúženého a vypořádaného SJM (s připomenutím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2020, sp. zn. 20 Cdo 2967/2019), odvolací soud dovodil důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
6. Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jehož přípustnost vymezila tvrzením, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 4646/2008, jestliže oprávněnou nepoučil podle § 118a (o. s. ř., což v dovolání není uvedeno) o tom, že na rozdíl od soudu prvního stupně považuje její tvrzení za nedostatečně prokázaná. Odvolací soud se tím „dopustil svévolného hodnocení důkazů provedeného bez akceptovatelného logického základu“, jeho skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, čímž bylo porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
7. Dovolatelka v podrobnostech zpochybnila závěr odvolacího soudu ohledně své (ne)vědomosti o vymáhaném závazku manžela. Presumuje-li zákon (§ 144 obč. zák.), že dluh vzniklý za trvání manželství je součástí SJM, opak prokázán nebyl. Odvolací soud „ani nenaznačil, že by se jeho uvažování ubíralo tímto směrem, a došlo tak k překvapivému rozhodnutí“ a k porušení práva na spravedlivý proces. Z provedeného dokazování naopak vyplývá, že bývalá manželka povinného měla „dobrý přehled o veškerých aktivitách povinného“ a že vztahy mezi manžely „byly i po rozvodu nadstandardní“.
8. Dovolatelka dále zpochybňovala závěr odvolacího soudu, že se zřetelem ke vzniku vymáhaného závazku v březnu 2014 mohla původní oprávněná z katastru nemovitostí zjistit skutečnost zúžení a vypořádání SJM účastníků (to považuje za rozporné s konstantní judikaturou dovolacího soudu, např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2006, sp. zn. 20 Cdo 612/2005). Je nepochybné, že smlouva o zúžení SJM „nebyla v seznamu smluv o manželském majetkovém právu“ a že „nebylo prokázáno, že by původní oprávněná o této smlouvě věděla“. Není dále zřejmé, jak dospěl odvolací soud k tomu, že v posuzované věci jde o výlučný dluh jednoho z manželů, vznikl-li tento závazek před rozvodem manželství. Výše závazku v daném případě nepřesahovala obvyklé hospodaření manželů, jestliže z dokazování vyplynulo, že manželé měli „velmi vysokou životní úroveň“ (bývalá manželka povinného tehdy kupovala byt na XY). Z důvodu jiné právní kvalifikace skutku (v porovnání se soudem prvního stupně) bylo napadené usnesení odvolacího soudu postiženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (opět s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 4646/2008). Protože pro účely exekučního řízení je exekvovaná bytová jednotka součástí SJM a vymáhán je
9. K dovolání oprávněné se vyjádřila bývalá manželka povinného podáním ze dne 4. 5. 2023 s důrazem na tvrzení, že napadené usnesení odvolacího soudu je správné, založené na ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Předestřené dovolací důvody přípustnost dovolání nezakládají, neboť polemika oprávněné s hodnocením důkazů je irelevantní za situace, kdy hodnocení důkazů odvolacím soudem, provedené v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř., směřuje do nezpochybnitelného skutkového stavu, tudíž netýká se právního posouzení věci (s odkazem na judikaturu dovolacího soudu, např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). Protože bývalá manželka povinného považuje napadené usnesení rovněž za věcně správné (čemuž se rozsáhleji věnovala v dalších částech vyjádření), navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání oprávněné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
11. Z celého obsahu dovolání je patrné, že dovolatelka při absenci rozhodné právní otázky (ve smyslu § 237 o. s. ř.), nemůže zpochybnit základní (skutkové) okolnosti případu, z nichž odvolací soud vycházel, tj. že povinný a jeho bývalá manželka uzavřeli manželství dne 22. 12. 2012, za trvání jejich svazku vznikla vymáhaná pohledávka oprávněné (dovolatelka nerozporuje březen 2014), že před vznikem exekvované pohledávky manželé dne 27. 11. 2012 smluvně zúžili SJM včetně vypořádacího ujednání, že se manželka povinného v budoucnu stane výlučným vlastníkem bytové jednotky, kterou koupila následující den po uvedeném zúžení SJM s účinky vkladu práva z kupní smlouvy ke dni 29. 11. 2012, že uvedené manželství bylo rozvedeno dne 23. 6. 2014 (tj. dnem právní moci rozvodového rozsudku), exekuční řízení bylo zahájeno dne 15. 7. 2015 a že k postižení bytové jednotky exekučním příkazem došlo dne 2. 10. 2018. Pak nelze zpochybnit ani finální právní závěr odvolacího soudu, spočívající v tom, že pro výlučný závazek povinného nelze postihnout výlučný majetek jeho manželky, v dané věci bytovou jednotku.
12. Prostřednictvím tvrzení (jediné námitky, k níž dovolatelka přiřadila hledisko přípustnosti dovolání), že odvolací soud oprávněnou nepoučil podle § 118a o. s. ř. o tom, že na rozdíl od soudu prvního stupně považuje její tvrzení za nedostatečně prokázaná, dovolatelka toliko kritizuje postup, jakým odvolací soud ke svým skutkovým závěrům dospěl (např. k výlučnému charakteru vymáhaného závazku povinného), tedy poukazuje tímto způsobem na možné vady řízení, jimiž nelze bez dalšího přípustnost dovolání prosadit. Dovolací soud by se takovou námitkou mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), neboť námitka neotevírá otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 5147/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2016, sp. zn. 20 Cdo 5653/2015, proti němž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 2. března 2017, sp. zn. IV. ÚS 3058/16, odmítl).
13. K dovolatelkou ohlášenému rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2006, sp. zn. 20 Cdo 612/2005, oprávněná (opět) nepřipojila zřetelně formulovanou otázku, na jejímž řešení by napadené usnesení odvolacího soudu záviselo. Není-li přitom rozporován závěr, že bývalá manželka povinného o vzniku závazku povinného (březen 2014) v době zúžení a vypořádání SJM (tj. v listopadu 2012) nevěděla, a proto z uvedeného důvodu nemohla obsah smlouvy o zúžení SJM věřiteli sdělit, nemůže se věřitel (zde oprávněná) úspěšně domoci uspokojení pohledávky v exekuci z výlučného majetku manželky povinného nabytého po zúžení a vypořádání SJM (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 21 Cdo 4936/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2016, sp. zn. 20 Cdo 5236/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 180/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2021, sp. zn. 20 Cdo 354/2021). Judikatorní odkaz dovolatelky je proto s ohledem na posuzovanou věc nepřiléhavý.
14. Se zřetelem k tomu, že napadené usnesení nevykazuje znaky libovůle hodnotících úvah odvolacího soudu či prvky extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (ve smyslu ústavněprávního deficitu), Nejvyšší soud dovolání oprávněné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud na základě výsledku řízení podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 3 o. s. ř., zahrnují-li tyto náklady jeden úkon právní služby advokáta bývalé manželky povinného (vyjádření k dovolání), za něž náleží podle ustanovení § 7 bodu 6, § 11 odst. 1 písm. k), § 13 odst. 4 a § 14a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů, odměna advokáta počítaná z tarifní hodnoty 833 910 Kč (33 000 EUR v kursu ČNB 25,27 Kč) ve výši 11 660 Kč, paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ze součtu odměny a náhrady hotových výdajů (2 511,60 Kč), celkem 14 471,60 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 3. 2024
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu