20 Cdo 422/2024-824
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné GESTORE v. o. s., se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, identifikační číslo osoby 28820959, insolvenční správkyně dlužníka AŽU PRAHA HOLDING, a. s., se sídlem v Praze 9, Kolbenova 609/38, identifikační číslo osoby 00001813, zastoupené Mgr. Janem Koutným, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, proti povinné Pragoinvest akciová společnost v likvidaci, se sídlem v Praze 4, Na Kavčích horách 1103/4, identifikační číslo osoby 00000965, zastoupené Mgr. Blankou Schneiderovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Miškovická 877/3, pro 5 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 68 EXE 4160/2015, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2023, č. j. 29 Co 273/2023-762, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 28 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Blanky Schneiderové.
1. Ve shora specifikované věci Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. 10. 2023, č. j. 29 Co 273/2023-762, potvrdil výrokem I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“ či „obvodní soud“) ze dne 20. 7. 2023, č. j. 68 EXE 4160/2015-701, jímž soud prvního stupně zastavil exekuci vedenou pověřeným soudním exekutorem JUDr. Alešem Bayerem, Exekutorský úřad Praha 2, pod sp. zn. 002 EX 1555/15, podle vykonatelného výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek v konkursním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. K 49/92 z přezkumného jednání konaného dne 13.
až 17. 5. 1996 (dále „exekuční titul“), pro vymožení pohledávek v celkové výši 5 000 000 Kč ve prospěch původní oprávněné AŽU PRAHA HOLDING, a. s. (pod předchozím obchodním označením ČKD PRAHA HOLDING, a. s.; dále „společnost AŽU PRAHA HOLDING“), za níž jako oprávněná z důvodu zjištěného úpadku (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2023, č. j. MSPH 91 INS 19739/2022-A-21)
jedná insolvenční správkyně GESTORE v. o. s. (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a nákladů exekuce (výroky II. a III.); současně odvolací soud rozhodl výrokem II. o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2. Odvolací soud ve věci již dříve rozhodoval, a to nejprve usnesením ze dne 5. 2. 2019, č. j. 29 Co 16/2019-395, jímž zrušil usnesení obvodního soudu ze dne 30. 11. 2018, č. j. 68 EXE 4160/2015-363, a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení s pokynem, aby se soud detailně zabýval absencí ocenění exekvovaných pohledávek převedených smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 22. 12. 2005 ze společnosti ČKD PRAHA DIZ, a. s. (identifikační číslo osoby 00565997) na společnost AŽU PRAHA HOLDING pomocí posudku znalce určeného soudem podle § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obch. zák.“), a následně též usnesením ze dne 5. 1. 2023, č. j. 29 Co 384/2022-626, jímž zrušil usnesení obvodního soudu ze dne 20. 9. 2022, č. j. 68 EXE 4160/2015-596, a poučil obvodní soud, že důkazní břemeno ohledně průkazu platného převodu práva na společnost AŽU PRAHA HOLDING leží na oprávněné.
3. Odvolací soud při aprobaci skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně dospěl k závěru, že oprávněná neprokázala svou aktivní legitimaci k vedení exekučního řízení, nemohl-li být zpracován znalecký posudek k ověření jejího tvrzení ohledně skutečné hodnoty postoupených pohledávek nevyžadující postup podle § 196a odst. 3 obch. zák., a to z důvodu, že podle § 141 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), nezaplatila zálohu na provedení důkazu, jak jí bylo uloženo usnesením obvodního soudu ze dne 30.
6. 2023, č. j. 68 EXE 4160/2015-693. Jelikož bez tohoto důkazu nebylo možné aktivní legitimaci oprávněné ověřit, nelze mít ani za prokázané, že dohoda o postoupení exekvovaných pohledávek byla uzavřena platně. Z ustanovení § 141 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2009 přitom nevyplývá, že by měl soud zkoumat podmínky pro osvobození od soudních poplatků z úřední povinnosti bez výslovného návrhu žadatele podle § 138 o. s. ř., přičemž oprávněná takový návrh nepodala.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, v němž dovolacímu soudu předkládá k zodpovězení tři otázky, definované A) zda „je-li do soupisu majetkové podstaty zahrnuta pohledávka, o jejímž postoupení je veden civilní spor o určení absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, má být absolutní neplatnost řešena v civilním řízení nebo má přednost soudní spor o vyloučení pohledávky ze soupisu majetkové podstaty dle § 225 insolvenčního zákona (zákona č. 182/ 2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů), B) zda „je možné zastavit exekuční řízení, pokud nedojde ke složení zálohy na znalecký posudek dle § 196a obch. zák., jedná-li se o podstatný důkaz pro vedení řízení?“, a C) zda „je insolvenční správce automaticky aktivně legitimovanou osobou k vymáhání pohledávky od okamžiku sepsání vymáhané pohledávky do soupisu majetkové podstaty“.
5. Ve vyjádření k dovolání povinná namítla nedodržení formálních náležitostí dovolání, dále i to, že na dovoláním předložených otázkách napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Navrhla, aby dovolací soud dovolání oprávněné odmítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání oprávněné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné a vzájemně se vylučující předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2019, sp. zn. 20 Cdo 3332/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 2839/2019). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014).
9. Kategorický požadavek na splnění obligatorních náležitostí dovolání byl jednoznačně vyjádřen rovněž v rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
10. Shora uvedený požadavek dovolatelka nemohla prosadit vlastním hodnocením formulovaných právních otázek a odkazem na zákonná ustanovení, aniž by přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nad rámec obecné citace zákona konkrétně vymezila. Jen z paušálně formulovaných úvah obsažených v dovolání se proto nelze dobrat zjištění, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., přičemž ani z dalšího textu dovolání není zřejmé (seznatelné), jaké hledisko přípustnosti dovolání si oprávněná pro tu kterou právní otázku zvolila.
11. Současně je zřejmé, že na vyřešení dovolatelkou předestřených otázek ad A) a C) napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno není, jelikož odvolací soud se zjevně žádnými detaily insolvenčního práva (v podobě koncentrované do řešení právních otázek) neměl důvod zabývat. Předpokladu přípustnosti dovolání proto nemůže být ani z tohoto důvodu podle § 237 o. s. ř. dosaženo.
12. K ohlášené otázce ad B) je namístě poznamenat, že dovolatelkou blíže nespecifikovaná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž „pokud účastník nesloží zálohu na důkaz, který je pro rozhodnutí nezbytný (například znalecký posudek, který by stanovil hodnotu vypořádacího podílu v SJM nebo v podílovém spoluvlastnictví), důkaz bude proveden i bez složení zálohy“, kterou by bylo možno přiřadit např. k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2002, sp. zn. 21 Cdo 426/2002, uveřejněnému pod číslem 58/2003 Sb. rozh. obč., odkazuje na závěr vyjádřený (vztažený) výlučně k dřívější právní úpravě ustanovení § 141 odst. 1 o. s. ř., účinné před datem 1. 7. 2009, a tedy k úpravě pro nyní posuzovanou věc nerozhodné, což ostatně exaktně vyjádřil ve svém rozhodnutí již odvolací soud.
13. Dovolací soud z uvedených důvodů dovolání oprávněné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení a k Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě pro rozhodnutí dovolacího soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16) není návrh dovolatelky na odklad právní moci napadeného usnesení (§ 243 písm. b/ o. s. ř.) opodstatněný, přičemž dovolací soud v tomto případě zvláštní zamítavé rozhodnutí nevydává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. 20 Cdo 2481/2017).
15. Podle výsledku dovolacího řízení zaplatí dovolatelka povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 28 600 Kč (viz § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.), zahrnující odměnu za jeden úkon právní služby advokáta povinné, tj. za vyjádření k dovolání, vypočtené z tarifní hodnoty ve výši vymáhané pohledávky bez příslušenství (viz § 11 odst. 1 písm. k/, § 8 odst. 1 a § 7 bod 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů - dále „AT“), a jednu paušální náhradu hotových výdajů (§ 13 AT). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 3. 2024
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu