20 Cdo 4636/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly
v exekuční věci oprávněného L. J., O., proti povinnému L. M., B., zastoupenému
Mgr. Janem Mrázem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Štěpnická 1081, pro
70 000 Kč s příslušenstvím a pro 55 010 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního
exekutora JUDr. Martina Růžičky, Exekutorský úřad Zlín, pod sp. zn. 77 Ex
2349/04, o dovoláních povinného a Ireny Štrochové, narozené 11. 5. 1935, bytem
v Březnici 522, proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne
3. 10. 2013, č. j. 58 Co 408/2013-167, takto:
I. Dovolání povinného a I. Š. se odmítají.
II. Ve vztahu mezi I. Š. na straně jedné a oprávněným a povinným na
straně druhé žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Soudní exekutor JUDr. Martin Růžička, Exekutorský úřad Zlín, usnesením ze dne
31. 5. 2013, č. j. 077 EX 2349/04-154, rozhodl, že cena spoluvlastnického
podílu povinného o velikosti id. 1/2 na nemovitých věcech ve výroku popsaných
se na základě znaleckého posudku určuje částkou 1 000 000 Kč. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně v záhlaví označeným rozhodnutím odmítl
odvolání I. Š. proti usnesení soudního exekutora (výrok I.), ve vztahu mezi ní
na jedné straně a oprávněným a povinným na straně druhé nepřiznal žádnému z
účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a usnesení soudního
exekutora k odvolání povinného potvrdil (výrok III.). Odvolání spoluvlastnice
I. Š. odmítl s odůvodněním, že není účastnicí této fáze exekučního řízení. Dále uzavřel, že povinnému bylo doručeno usnesení o ustanovení znalce dne 14. 10. 2010. Skutečnost, že povinnému nebylo oznámeno konání místního šetření,
nemůže mít vliv na správnost znaleckého dokazování; pro stanovení obvyklé ceny
nemovité věci není vůbec nutné provést její fyzickou prohlídku. Uvedl, že
znalec při stanovení obvyklé ceny ctil zásady, kterými se oceňování nemovitých
věcí řídí [§ 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně
některých zákonů (zákon o oceňování majetku)], tedy že při stanovení obvyklé
ceny (která by byla dosažena při prodeji stejného či obdobného majetku v
obvyklém obchodním styku) se zvažují všechny okolnosti mající na cenu vliv,
mimo vlivů mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo
kupujícího a vlivu zvláštní obliby. Odvolací soud tak považuje závěry
znaleckého posudku o obvyklé ceně spoluvlastnického podílu povinného za správné. Povinný v dovolání, jež směřuje proti výrokům I. a III. usnesení odvolacího
soudu, namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, „přičemž
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Uvedl,
že mu usnesení o ustanovení znalce nebylo řádně doručeno, a proto nenabylo
právní moci. Soudní exekutor se měl řídit právním názorem odvolacího soudu
vysloveným v usnesení ze dne 13. 6. 2012, č. j. 58 Co 792/2011-121, kterým bylo
zrušeno usnesení soudního exekutora ze dne 29. 7. 2011, č. j. 77 EX 2349/04-49,
a bylo stanoveno, že v dalším řízení má soudní exekutor povinnost řádně doručit
povinnému usnesení o ustanovení znalce ve věci a po právní moci usnesení č. j. 58 Co 792/2011-121, měl tedy soudní exekutor opětovně požádat znalce o opětovné
vypracování znaleckého posudku s tím, že se v něm znalec vypořádá s námitkami
povinného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Znalecký posudek měl soudní
exekutor zaslat účastníkům řízení a následně opětovně stanovit cenu nemovitých
věcí. Povinný dále vytýká odvolacímu soudu nedostatečné odůvodnění napadeného
rozhodnutí; v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 32 Odo 1045/2005. Současně uvedl, že jestliže je
nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně, brání tento nedostatek
odvolacímu soudu zhodnotit jeho správnost.
Pokud odvolací soud rozhodnutí soudu
prvního stupně potvrdí či změní, zatíží řízení vadou, která může mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. I. ÚS 450/99). Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu ve
výrocích I. a III. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání také spoluvlastnice dražených
nemovitých věcí I. Š. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část
první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. I. Š. jako spoluvlastnice dražených nemovitých věcí není k podání dovolání
subjektivně oprávněna, neboť není účastnicí této fáze exekučního řízení (srov. § 336a o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012), Nejvyšší soud proto dovolání
I. Š. podle § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl, aniž se zabýval
nedostatkem povinného zastoupení dovolatelky v dovolacím řízení (§ 241b odst. 2
o. s. ř.). Dovolání povinného není přípustné. Je výrazem ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že při hodnocení
znaleckého posudku (včetně oceňování nemovitých věcí v exekučním řízení podle §
336 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 66 odst. 5 exekučního řádu) musí soud
zkoumat, zda provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel uložené
zadání. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry
posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo
přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, a zda
odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Soud však
nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znaleckého posudku. V
usnesení o určení ceny nemovité věci (§ 336a o. s. ř.) se pak soud (soudní
exekutor) musí vypořádat s námitkami a připomínkami k odhadu nemovité věci a
musí uvést všechny rozhodující okolnosti, ke kterým přihlédl při určení odhadní
ceny [srov. např. usnesení pléna bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, Pls. 3/80 (uveřejněné pod číslem 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo
583/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo
3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo
4532/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo
3928/2013 (uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo
3043/2013]. Povinný v dovolání pouze velmi obecně zpochybňuje přezkoumatelnost odůvodnění
usnesení soudního exekutora s tím, že tento nedostatek brání odvolacímu soudu
zhodnotit jeho správnost a odvolací soud tak zatížil řízení vadou, která může
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z odůvodnění dovoláním napadeného
rozhodnutí však vyplývá, že odvolací soud zde určitě a srozumitelně uvedl svá
skutková zjištění, stejně jako právní normy, které na zjištěný skutkový stav
aplikoval, zhodnotil, že soudní exekutor stanovil cenu s odkazem na znalecký
posudek, přičemž neshledal žádné poznatky, které by vedly k závěru, že by
znalecké závěry o obvyklé ceně nebyly správné.
V odvolání proti usnesení
soudního exekutora povinný nevznesl žádné konkrétní námitky vůči správnosti
znaleckého posudku či postupu znalce, s nimiž by se soud měl ve světle shora
uvedené judikatury vypořádat (srov. odvolání na č. l. 161). K námitce
nesprávného doručení usnesení o ustanovení znalce povinnému odvolací soud
uzavřel, že toto usnesení bylo povinnému doručeno na jím oznámenou adresu –
ostatně tato skutečnost zcela nepochybně vyplývá ze spisu, kdy je z doručenky
založené na č. l. 67 zřejmé, že usnesení o ustanovení znalce bylo povinnému
doručeno na adresu pro doručování (B.) dne 14. 10. 2011 (odvolací soud
nesprávně uvádí 14. 10. 2010), znalecký posudek byl vypracován dne 17. 12. 2012
(č. l. 153) a usnesení o ceně bylo vydáno dne 31. 5. 2013. Odvolací soud tak
postupoval zcela v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a
není přitom důvodu se od ní odchýlit. Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání
povinného odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi oprávněným a povinným se
rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve
znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2016
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu