20 Cdo 4686/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka
Poledny a soudců JUDr. Ivany Kudrnové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D., v
exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem v Praze 1,
Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 618 60 069, zastoupené JUDr.
Jaroslavem Beránkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Perštýnské náměstí č.
80, proti povinnému M. R. S., pro 58 427 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního
exekutora JUDr. Zdeňka Zítky, Exekutorský úřad Plzeň-město, pod sp. zn. 108 EX
06240/15, o dovolání soudního exekutora proti usnesení Krajského soudu v Plzni
ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 11Co 309/2016, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 11 Cdo 309/2016,
se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Soudní exekutor usnesením ze dne 16. 6. 2016, č. j. 108 EX 06240/15-073,
rozhodl, že z dosud nerozděleného exekučního výtěžku ve výši 404 000 Kč se
odpočítává pohledávka na nákladech soudního exekutora JUDr. Zdeňka Zítky ve
výši 62 048,80 Kč k hotovému vyplacení (výrok II). Exekuční výtěžek, který po
odpočtu nákladů činí 341 951,20 Kč, se vydává insolvenčnímu správci TP
Insolvence, v. o. s., se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 1037/49, ve prospěch
majetkové podstaty insolvenčního řízení sp. zn. KSPL 56 INS 6576/2016, vedeného
u Krajského soudu v Plzni a zahájeného vyhláškou téhož soudu ze dne 18. 3. 2016.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudního exekutora ve výroku II
změnil tak, že se insolvenčnímu správci vydává vymožené plnění i co do částky
62 048,80 Kč. Uvedl, že po zahájení insolvenčního řízení je v exekučním řízení
nutno aplikovat úpravu v insolvenčním zákona (§ 5 odst. 1 písm. a/, § 109 odst.
1 písm. c/, § 206, § 408 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (dále též jen „IZ“), na které lze založit správný postup soudního
exekutora spočívající v tom, že v nařízené exekuci po zahájení insolvenčního
řízení nemůže pokračovat úkony směřujícími k jejímu provedení a je povinen
vydat insolvenčnímu správci do majetkové podstaty všechny věci, které dosud
zajistil. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, uveřejněném pod číslem 32/2015
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Soudní exekutor v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud se odklonil od judikatury
Ústavního soudu a nerespektoval jeho nález ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS
378/16, jímž došlo k překonání rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014,
sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, které odvolací soud aplikoval. Navrhl, aby dovolací
soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“ (srov.
čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony),
jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 18. 8. 2016, a
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení,
soudním exekutorem v řízení o nárocích exekutora na náklady exekuce – k tomu
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo
1179/2015). U dovolatele jakožto osoby s právnickým vzděláním se v souladu s
ustanovením § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. zvláštní zastoupení advokátem
nevyžaduje.
Dovolání je tak podáním formálně bezvadným, a dle ustanovení § 237 o. s. ř. je
i přípustným, žádá-li dovolatel, aby věc dříve dovolacím soudem vyřešená, byla
v dané věci posouzena odlišně.
Vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.), tj. k vadám tzv. zmatečnostním, jakož i k vadám
řízení jiným, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se z
obsahu spisu nepodávají.
Z předloženého exekučního spisu a ze spisu vedeného u Krajského soudu v Plzni
pod sp. zn. KSPL 56 INS 6576/2016 se podává, že před vydáním rozvrhového
rozhodnutí bylo dne 18. 3. 2016 v insolvenčním rejstříku pod jménem povinného
zveřejněn jím podaný insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení.
Dne 19. 5. 2016 bylo usnesením Krajského soudu v Plzni č. j. KSPL 56 INS
6576/2016 – A -13 shledán úpadek povinného a povoleno jeho řešení formou
oddlužení.
Dne 27. 1. 2016 soudní exekutor udělil příklep vydražiteli, který učiněné
nejvyšší podání zaplatil řádně a včas dne 24. 2. 2016 a 25. 2. 2016 (viz
zjištění odvolacího soudu z elektronického spisu vedeného u Exekutorského úřadu
Plzeň – město pod sp. zn. 108 EX 06240/15).
Soudní exekutor rozhodl usnesením ze dne 16. 6. 2016 o vydání vymoženého plnění
insolvenčnímu správci po odpočtu nákladů exekuce, a Krajský soud v Plzni je
změnil napadeným rozhodnutím tak, že se insolvenčnímu správci povinného ve
prospěch majetkové podstaty úpadce (povinného) vydává v exekuci vymožené plnění
celé, nikoli až po odpočtu nákladů exekuce (viz shora).
V dané věci odvolací soud při rozhodování o odvolání insolvenčního správce
proti usnesení soudního exekutora respektoval dříve závazný právní názor
Nejvyššího soudu, jenž vycházel z jeho ustálené rozhodovací praxe, započaté
opakovaně zmíněným rozhodnutím R 32/2015, na nějž následně navázal celou řadou
svých rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015,
sp. zn. 26 Cdo 3759/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2016, sp. zn.
20 Cdo 66/2016 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo
1580/2016), dle kterého nebylo možno ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu
aplikovat v jeho doslovném znění; právo soudního exekutora ponechat si z
vymoženého plnění částku odpovídající jím vynaloženým exekučním nákladům bylo
pochopeno jako příkře kolizní se zásadami insolvenčního zákona, vyjádřenými v
jeho ustanoveních § 5 odst. 1 písm. a) a b). Soudní exekutor tudíž k rukám
insolvenčního správce měl vydat v exekuci vymožené plnění celé.
V mezidobí však Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS
378/16 dospěl ve skutkově obdobné věci k závěru opačnému, a tento výklad
následně přejal ve svém usnesení ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3541/2016
a ze dne 27. 10. 2016 sp. zn. 20 Cdo 4932/2016 i Nejvyšší soud; Ústavní soud
dovodil, že ustanovení § 46 odst. 7 (dříve § 46 odst. 6) exekučního řádu
představuje zvláštní úpravu souběhu insolvenčního a exekučního řízení, z něhož
vyplývá explicite právo exekutora odečíst z částky vymožené v rámci exekuce své
náklady exekuce a do majetkové podstaty insolvenčnímu správci tak vydat toliko
čistý výtěžek exekuce.
Nález Ústavního soudu má ve vztahu k rozhodování soudů obecných podle čl. 89
odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, precedenční
závaznost, tj. závaznost ve všech obdobných věcech, nikoli pouze v konkrétní
věci cestou vázanosti kasační (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne
13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014,
sp. zn. I. ÚS 2219/12).
Se zřetelem k tomu již z usnesení R 32/2015 nadále vycházet nelze.
Naopak obecné soudy jsou povinny v případech vydávání výtěžku exekuce do
insolvenčního řízení postupovat podle ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu
tak, že insolvenčnímu správci exekutor vydá vymožené plnění po odpočtu nákladů
exekuce; účelně vynaložené náklady exekuce, jejichž součástí je také odměna
exekutora, se součástí majetkové podstavy v insolvenčním řízení nestávají.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak nyní v rozporu s nastolenou judikaturou
Nejvyššího soudu, a proto za správné je považovat nelze.
Protože napadené usnesení odvolacího soudu v řešení otázky práva soudního
exekutora odečíst v případě zahájení insolvenčního řízení z exekučně vymoženého
plnění své náklady exekuce dle ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu není
správné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243e odst. 1 a § 243g odst. 1 o.
s. ř., zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí
Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Bylo již výše řečeno, že je
tak zakotvena jejich tzv. závaznost precedenční, nikoli jen pro danou konkrétní
věc, v níž Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů zrušil, což platí samozřejmě
i pro Nejvyšší soud při rozhodování v obdobných věcech, jako tomu bylo v dané
věci. Tato zavázanost logicky dopadá na všechna rozhodovací tělesa, jimiž
Nejvyšší soud jedná, a postihuje jak základní senát tříčlenný, tak tzv. velký
senát, v důsledku čehož není významné, zda právní názor, vyslovený v nálezu
Ústavního soudu, aplikuje v konkrétní věci senát ten či onen, neboť oba jsou
jím rovnocenně vázány.
V nynější věci rozhodující senát proto nevnímá potřebu aktivovat rozhodovací
procesy velkého senátu, i kdyby podmínky odpovídajícího postupu (§ 20 zákona č.
6/2002 Sb., o soudech a soudcích) byly jinak splněny; podstatné zde ostatně je,
že shodný názor (a procesní postup) byl již dříve zvolen (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016), pročež v dané
věci již potřebná „odlišnost“ dána není.
O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (ustanovení § 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o
ní bude rozhodnuto v režimu zvláštním (§ 87 exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. listopadu 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu