20 Cdo 4932/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Kůrky
a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční
věci oprávněné SEVERAK GROUP s. r. o., sídlem Klánová 332/35, 147 00 Praha 4,
identifikační číslo osoby 02796066, zastoupené Mgr. Jiřím Kaňkou, advokátem,
sídlem Pod Hybšmankou 2339/19, 150 00 Praha 5, proti povinnému P. S., H. K.,
pro 5 000 000,- Kč, pro 678 966, 43,- Kč, pro 132 200,- Kč, pro 200 000,- Kč,
vedené u soudní exekutorky Mgr. Veroniky Jakubovské, Exekutorský úřad Kutná
Hora, pod sp. zn. 192 EX 348/14, o dovolání soudní exekutorky proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2016, č. j. 24 Co 435/2015-82, o
návrhu na odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 29. 1. 2016, č. j. 24 Co 435/2015-82, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2016, č. j. 24 Co
435/2015-82, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové změnil napadeným rozhodnutím usnesení soudní
exekutorky Mgr. Veroniky Jakubovské, Exekutorský úřad Kutná Hora, ze dne 18. 9. 2015, č. j. 192 EX 348/14-72, tak, že se insolvenčnímu správci povinného –
společnosti Tomko a partneři, v. o. s. – ve prospěch majetkové podstaty úpadce
(povinného) vydává v exekuci vymožené plnění celé, a nikoli až po odpočtu
nákladů exekuce, jak naopak určila soudní exekutorka. Odvolací soud vyšel ze
zjištění, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení sice dne 8. 1. 2015 zanikly, neboť insolvenční návrh podaný dlužníkem (povinným) Krajský soud
v Hradci Králové svým usnesením z téhož dne, č. j. KSHK 45 INS 34026/2014-A-6
odmítl pro vady (a tudíž pokračování v exekuci postižením jiných majetkových
práv, jejímž provedením byla na základě usnesení Okresního soudu v Hradci
Králové ze dne 23. 9. 2014, č. j. 27 EXE 3795/2014-11, pověřena výše uvedená
soudní exekutorka, žádné okolnosti nebránily), nicméně následně, po přistoupení
dalšího insolvenčního navrhovatele, Krajský soud v Hradci Králové svým
usnesením ze dne 31. 3. 2015, č. j. KSHK 45 INS 34026/2014-A-26 zjistil úpadek
povinného; tím vznikla soudní exekutorce povinnost vydat celé vymožené plnění k
rukám insolvenčního správce. V dovolání soudní exekutorka namítá, že odvolací soud sice svým rozhodnutím
následoval konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, vycházející z
usnesení ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, uveřejněného pod číslem
32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále již jen „R 32/2015“), ze
které se podává, že po zahájení insolvenčního řízení je soudní exekutor povinen
vydat do majetkové podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění celé, a tedy
oproti ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu nikoli až po odpočtu nákladů
exekuce, avšak takto vyslovené závěry považuje dovolatelka za nesprávné a
porušující výkladové pravidlo lex specialis derogat generali. Nedomnívá se
dále, že lze obhajovat argument nepřípustného zvýhodňování soudního exekutora,
který představuje principielní základnu rozhodnutí R 32/2015, neboť provádění
exekuční činnosti představuje také výkon státní moci, přičemž „všechny ostatní
odborné právnické profese mají v obdobných případech vždy garanci úhrady
nákladů a odměny státem“; souběžné a specifické postavení exekutora coby
podnikatele nuceného snášet podnikatelské riziko tudíž nelze vykládat tak, že
mu zákon odměnu za vykonanou práci nezaručuje vůbec. V tomto duchu tudíž
neshledává takové podstatné důvody pro jiné zacházení s osobou exekutora a
insolvenčního správce, jehož činnost lze považovat v rámci insolvenčního řízení
za totožnou. Dovozuje též, že respektování judikatorních závěrů může v určitých
případech naopak vést k nepřípustnému znevýhodňování těch věřitelů, kteří svoji
pohledávku za dlužníkem aktivně exekučně vymáhají.
Naplnění povinnosti vymezit předpoklad přípustnosti dovolání soudní exekutorka
spatřuje v tom, že již vyřešená právní otázka ohledně její povinnosti vydat
vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce vyplývající z R 32/2015 má být nyní
posouzena jinak, a konkrétně tím způsobem, že exekutor má právo své náklady
exekuce po zahájení insolvenčního řízení odečíst, a to v souladu s ustanovením
§ 46 odst. 7 exekučního řádu. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení; jelikož se rovněž domnívá, že by jí neprodleným
výkonem rozhodnutí hrozila závažná újma, navrhla, aby vykonatelnost napadeného
usnesení byla odložena. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony),
jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 29. 1. 2016, a
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení,
soudní exekutorkou v řízení o nárocích exekutora na náklady exekuce – k tomu
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo
1179/2015). U dovolatelky jakožto osoby s právnickým vzděláním se v souladu s
ustanovením § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. zvláštní zastoupení advokátem
nevyžaduje. Dovolání je tak podáním formálně bezvadným, a dle ustanovení § 237 o. s. ř. je
i přípustným, žádá-li dovolatelka, aby věc dříve dovolacím soudem vyřešená,
byla v dané věci posouzena odlišně. Vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.), tj. k vadám tzv. zmatečnostním, jakož i k vadám
řízení jiným, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se z
obsahu spisu nepodávají. Z předloženého exekučního spisu a ze spisu vedeného u Krajského soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. KSHK 45 INS 34026/2014 se podává, že dne 17. 12. 2014 byl v
insolvenčním rejstříku pod jménem povinného zveřejněn jím podaný insolvenční
návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, který byl následně po marné
výzvě k jejich odstranění insolvenčním soudem dne 8. 1. 2015 odmítnut pro vady. Dne 26. 1 2015 napadl povinný odmítavé usnesení odvoláním. Ode dne 8. 1. 2015 soudní exekutorka pokračovala v provádění nařízené exekuce
postižením jiných majetkových práv, a ještě týž den byl v provedené dražbě
udělen příklep vydražiteli Pavlu Pourovi, který učiněné nejvyšší podání
zaplatil řádně a včas (viz potvrzení pod č. j. 192 EX 348/14-44). Na základě dalšího insolvenčního návrhu, podaného proti povinnému dne 23. 1. 2015, byl insolvenčním soudem shledán úpadek povinného s účinností od 31. 3. 2015. Soudní exekutorka rozhodla usnesením ze dne 18. 9.
2015 o vydání vymoženého
plnění insolvenčnímu správci po odpočtu nákladů exekuce, a Krajský soud v
Hradci Králové je změnil napadeným rozhodnutím tak, že se insolvenčnímu správci
povinného ve prospěch majetkové podstaty úpadce (povinného) vydává v exekuci
vymožené plnění celé, nikoli až po odpočtu nákladů exekuce (viz shora).
Proti rozhodnutí soudu odvolacího podala dovolání též oprávněná, které Nejvyšší
soud samostatným usnesením ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1721/2016,
zamítl, když negativně odpověděl na otázku, zda z rozhodnutí R 32/2015 vyplývá
povinnost soudního exekutora vydat do majetkové podstaty veškeré vymožené
plnění bez odpočtu nákladů exekuce i v případě, že insolvenční návrh byl
(nepravomocně pro podané odvolání dlužníka) odmítnut pro vady, avšak ještě před
nabytím právní moci rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu do řízení
vstoupil další insolvenční navrhovatel podle ustanovení § 107 zákona č. 182/2006 Sb., v rozhodném znění (dále jen „insolvenčního zákona“), a na základě
jeho dalšího návrhu byl zjištěn úpadek povinného. V dané věci odvolací soud při rozhodování o odvolání insolvenčního správce
proti usnesení soudní exekutorky respektoval dříve závazný právní názor
Nejvyššího soudu, jenž vycházel z jeho ustálené rozhodovací praxe, započaté
opakovaně zmíněným rozhodnutím R 32/2015, na nějž následně navázal celou řadou
svých rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015,
sp. zn. 26 Cdo 3759/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 20 Cdo 66/2016 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo
1580/2016), dle kterého nebylo možno ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu
aplikovat v jeho doslovném znění; právo soudního exekutora ponechat si z
vymoženého plnění částku odpovídající jím vynaloženým exekučním nákladům bylo
pochopeno jako příkře kolizní se zásadami insolvenčního zákona, vyjádřenými v
jeho ustanoveních § 5 odst. 1 písm. a) a b). Soudní exekutor tudíž k rukám
insolvenčního správce měl vydat v exekuci vymožené plnění celé. Ze zaznamenaných závěrů též vycházel i Nejvyšší soud ve výše zmíněném usnesení,
jímž samostatně zamítl dovolání oprávněné, byť svým dovoláním předestřela
zvláštní otázku jejich použitelnosti ve vztahu ke specifické podobě a průběhu
dotčeného insolvenčního řízení. V mezidobí však Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS
378/16 dospěl ve skutkově obdobné věci k závěru opačnému, a tento výklad
následně přejal ve svém usnesení ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3541/2016
i Nejvyšší soud; Ústavní soud dovodil, že ustanovení § 46 odst. 7 (dříve § 46
odst. 6) exekučního řádu představuje zvláštní úpravu souběhu insolvenčního a
exekučního řízení, z něhož vyplývá explicite právo exekutora odečíst z částky
vymožené v rámci exekuce své náklady exekuce a do majetkové podstaty
insolvenčnímu správci tak vydat toliko čistý výtěžek exekuce. Nález Ústavního soudu má ve vztahu k rozhodování soudů obecných podle čl. 89
odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, precedenční
závaznost, tj. závaznost ve všech obdobných věcech, nikoli pouze v konkrétní
věci cestou vázanosti kasační (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne
13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014,
sp. zn. I. ÚS 2219/12). Se zřetelem k tomu již z usnesení R 32/2015 nadále vycházet nelze.
Naopak obecné soudy jsou povinny v případech vydávání výtěžku exekuce do
insolvenčního řízení postupovat podle ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu
tak, že insolvenčnímu správci exekutor vydá vymožené plnění po odpočtu nákladů
exekuce; účelně vynaložené náklady exekuce, jejichž součástí je také odměna
exekutora, se součástí majetkové podstavy v insolvenčním řízení nestávají. Protože je rozhodnutí odvolacího soudu s tím v rozporu, za správné je považovat
nelze. Co do dovolatelčiny námitky ohledně nesprávného postupu soudu v insolvenčním
řízení postačí ke konstatování její nedůvodnosti toliko poukázat na
předcházející usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo
1721/2016, jímž zamítl dovolání oprávněné, neboť v něm vysvětlil, že bez ohledu
na to, zda postup insolvenčního soudu byl
– ve vztahu k posléze vydanému rozhodnutí o úpadku správný či nikoli – exekuční
soud z rozhodnutí, vydaných v insolvenčním řízení, vychází; v exekučním řízení
nelze posuzovat otázku, zda měl či nikoli být zjištěn úpadek povinného. Na námitku dovolatelky ohledně nesprávné aplikace ustanovení § 46 odst. 7
exekučního řádu, pakliže dovozuje, že v nyní posuzované věci nemělo být do
majetkové podstaty insolvenčnímu správci odevzdáno ničeho (neboť tato povinnost
měla v souladu s judikatorními závěry trvat jen do okamžiku právní moci
usnesení o rozvrhu výtěžku exekuce, které se ale v případě exekuce prodejem
movitých věcí ze zákona obligatorně nevydává, a tudíž po složení nejvyššího
podání vydražitelem k rukám soudního exekutora již nepřipadal postup dle
ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu v úvahu), nemá dovolací soud potřebu (a
důvod) reagovat, neboť takto otevřená otázka nebyla předmětem dosavadního
řízení před soudem odvolacím, a ani soudní exekutorka ji ve svém rozhodnutí
nikterak nepředestřela, resp. na jejím základě žádných konkrétních závěrů v
řízení samotném neučinila. Její výtky (ač teoreticky jakkoli podnětné) tak
paradoxně směřují právě proti jí dříve vydanému prvostupňovému usnesení, v němž
ale postupovala zcela v souladu s ustanovením § 46 odst. 7 exekučního řádu. Protože napadené usnesení odvolacího soudu v řešení otázky práva soudního
exekutora odečíst v případě zahájení insolvenčního řízení z exekučně vymoženého
plnění své náklady exekuce dle ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu není
správné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243e odst. 1 a § 243g odst. 1 o. s. ř., zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Se zřetelem k tomu již není namístě se zvláště zabývat návrhem soudní
exekutorky na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu
[ustanovení § 243 písm. a) o. s. ř.], a zvláštního rozhodnutí zde ani netřeba
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005). Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí
Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Bylo již výše řečeno, že je
tak zakotvena jejich tzv.
závaznost precedenční, nikoli jen pro danou konkrétní
věc, v níž Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů zrušil, což platí samozřejmě
i pro Nejvyšší soud při rozhodování v obdobných věcech, jako tomu bylo v dané
věci. Tato zavázanost logicky dopadá na všechna rozhodovací tělesa, jimiž
Nejvyšší soud jedná, a postihuje jak základní senát tříčlenný, tak tzv. velký
senát, v důsledku čehož není významné, zda právní názor, vyslovený v nálezu
Ústavního soudu, aplikuje v konkrétní věci senát ten či onen, neboť oba jsou
jím rovnocenně vázány. V nynější věci rozhodující senát proto nevnímá potřebu aktivovat rozhodovací
procesy velkého senátu, i kdyby podmínky odpovídajícího postupu (§ 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) byly jinak splněny; podstatné zde ostatně je,
že shodný názor (a procesní postup) byl již dříve zvolen (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 216, sp. zn. 20 Cdo 366/2016), pročež v dané
věci již potřebná „odlišnost“ dána není.
O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (ustanovení § 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o
ní bude rozhodnuto v režimu zvláštním (§ 87 exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2016
JUDr. Vladimír K ů r k a
předseda senátu